úterý 21. ledna 2014

O snech, převážně těch bláznivých

H. zvedá železo, L. odhazuje cenťáky jako na běžícím páse...

...a na mě padaly chmury, že už se nikdy nerozběhnu, že už navždy zůstanu koulí, že si to (podle toho, jak se k tomu staví pan manžel) druhý a poslední těhotenství vůbec neužívám, že se nejsem schopná na to miminko, co už nějaký ten den pravidelným (zatím jen decentním a veskrze roztomilým) kopáním hlásí svou přítomnost, vůbec naladit a vlastně ani moc těšit. A k tomu nadějné vyhlídky na zákrok někdy v době po porodu, kterému asi neuteču, neb mi pan doktor na poslední poradně zabodl prst do pupíku a prohlásil: "Je tam!" Já v naivní víře, že to něco je adresováno potomkovi se s přitroublým úsměvem otázala: "A co?" Zpražil mě jak brazilskou kávu: "Pupeční kýla! To bude chtít výhledově spravit."
Doma jsem se zeptala googlu, co že to vlastně znamená. Odpověď mi, ačkoliv jsem to asi měla čekat, vyrazila dech a nahnala do očí slzičky. Operace, anestezie, dva až tři dny ve špitále, čtrnáct dní rekonvalescence, dva měsíce klidu. Panebože. Abyste rozuměli, nejzávažnější lékařský zákrok, který jsem v životě absolvovala, bylo vytržení krčních mandlí před dvanácti lety s lokálním umrtvením. A předtím možná rovnátka. Ne že by byl porod procházka růžovým sadem, do toho orgasmického měl asi tak daleko jako ty krční mandle do "banálního a díky anestezii bezbolestného zákroku", jenž mi byl slibován (omdlela jsem jim už na sále, pak cestou na pokoj, a pak ještě jednou a bolelo to jako svině). Jenže co má být jako tohle?
Doma miminko, k tomu neutahatelnou Madlenku a já se mám nechat někde řezat? A ležet? A BÝT V KLIDU?! To se, prosím, dělá jako jak? O velkých plánech na návrat k předtěhotenský běžecký rutině ani nemluvě. Stejně jako o závodech, které jsem si už stihla naplánovat a dalších, na něž jsem si troufale začala myslet.
Chtěla jsem si stěžovat. Chtěla jsem se litovat a doufala jsem, že na oplátku politujete vy mě. V neděli jsem podruhé v minulém týdnu vyrazila na těch svých momentálně standardních pět až šest kilometrů. Venku naštěstí pučelo jaro v plném proudu, takže nevadilo, že se už nevejdu do normálních dlouhých kalhot a že už se ke slovu dostaly ty, které jsem si kupovala, když jsem čekala M. Jsou totiž naprosto geniální neb nemají v pase ani gumu, ani šňůrku, ani nic. Buď se zaseknou a drží nebo padají. Teď se mají sakra o co zasekávat, takže se z nich rázem stal nejpohodlnější kousek běžeckýho šatníku.


Nezdá se to, ale přírůstek na váze se nebezpečně blíží dvoucifernému číslu. Když si vzpomenu, jaký peklo bylo tahat tu skoro třicetikilovou krosnu, v níž se transformovala kila s M., je mi mdlo. O tom, jaká fuška byla je shodit ani nemluvě. Nelíbí se mi to. Ne, oprava. Děsí mě to a štve mě to a furt čekám, kdy přijde ten všemi příručkami a chytrými weby slibovaný příval energie v druhém trimestru. Jsem v půlce pátého měsíce a ne a ne se dočkat (jako dneska ráno, kdy jsem okýnko využitelné ke krátkýmu běhu - navíc v jednom z nejmilovanějších počasí - prvním sněhu, prachsprostě prospala...). V celé téhle ne zrovna pozitivně laděné atmosféře mi přišel jako na zavolanou mail od R. a ta chmura se tak nějak samovolně rozpustila. Však ono to půjde. Však ono se to poddá. Jak říkal Jan Werich: "Všechno se přečká. Tečka."
Takže místo na věci příští-děsivé jsem začala zase myslet na události, který si odmítám nechat ujít. Proč? Protože chci, moc chci.
Honza měl tuhle na blogu pocit, že má příliš velký, bláznivý a odvážný cíl. Já jsem oproti tomu přesvědčená, že ten jeho je naprosto reálný a v jeho podání i splnitelný a to ještě s velkou rezervou. Aby (nejen on) věděl, jak takový příliš velký, bláznivý, odvážný a nejspíš i nesplnitelný sny vypadají, tady je můj, postupně krystalizující, seznam - plán na příští pětiletku:

- První je na řadě Brdská stezka, ideálně 2015; odvážně ji řadím mezi ty splnitelné, reálné, zvládnutelné a doma odsouhlasitelné. (YES, SIR!)

A dál už to půjde jen z tlustých do tenčích a tenčích a tenčích...
- Silva Nortica 103 km, drze sním o tom, že když o tom budu doma hodně hodně mluvit, třeba mi to bude dopřáno, aniž bychom si kvůli tomu museli jít po krku (a pak je tu, pochopitelně, takový zanedbatelný detail, jakože na to zvládnu natrénovat tak, abych bídně nezhynula už před polovinou)

- Silva otvírá pole snům bláznivým. Po jejím boku stojí Kaisermarathon Söll a Jungfrau marathon; tady to bude ještě větší boj (přípravu ponechme stranou :-), už se moc těším na sáhodlouhé debaty o tom, že zase jedeme na dovolenou jenom kvůli mýmu běhání, že je to šílenost, blbost, sebevražda.

- na konci téhle cesty snů se vypíná má osamělá hora (i s tím drakem). Dokud se o ní vloni nezmínil Stín v jednom z komentářů, ani mě nenapadlo na ni myslet. Od té doby při přemítání kam dál, vždycky skončím u ní. U Ereboru. 168 kilometrů do dýlky a skoro deset do výšky v limit 46 hodin.

A pak čí sny jsou šílené!

21 komentářů:

  1. Jitko, ja bych se tech snu nebala, jen dal a houst. Drzet se v omezenych prostorach sedy reality, uz nas davno vodvezli do uzavrenyho pavilonu! Jo - a vsechny ty, co po tobe chteji byt v klidu se dvema detma, bych mlatila holi. Nebo bych jim ty deti na hodinku dala na starost :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Houšť radši ne, tohle jsou na mě i tak sakra wild dreams :-D

      Vymazat
  2. Moc hezky sny... Mezi nama.. Mne prijdou velmi rozumny a splnitelny.:).. Ses mlada, silene motivovana... To pujde skoro samo:)
    Jinak na popud Sama Straky chci letos zkusit UT4M (http://ut4m.fr/en/) podle nej stejne narocny nebo vic nez UTMB a ne tolik znamy a prelidneny.. Dam vedet..:)
    Silene pro nas obycejne treba zni granslam (http://www.run100s.com/gs.htm) .. to fakt povazuju za silenost...:)...
    Tak jako tak budu drzet palce, pak o tom vsem budes vypravet..:)
    At se dari! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi hodnej, děkuju. Moc mladá si nepřijdu, motivovaná jsem sice za dva, ale to jaksi - jak už se několikrát ukázalo - bohužel nestačí. Předpokládám, že UT4M ve variantě 160km, že ano? ;-) Profil vypadá neskutečně masakrózně, tak já pak opíšu tvou (úspěšnou) přípravu a to by v tom byl čert, aby to nebylo ;-)

      Vymazat
    2. :) jjo varianta 165 je obzvlast vyzivna..:)
      Nevim, co jsem vypil, ze jsem se nechal od Sama zblbnout..:)
      K te priprave.. Myslim, ze me Veverka Sudetsky upozornil na nadhernou odpoved -- tusim Honzy Zemanika, kdyz se ho ptali, jak se specialne v poslednich tydnech? pripravoval na Prazskou 100.... Odpovedel, neco jako, ze na zavody tohoto typu se clovek pripravuje nekolik let..:).. takze zadna specialni priprava v poslednich tydnech.. nebyla..:)
      Neboj, v lete dame "nase"ultra.. a pak se pomalu na podzim zacnes pripravovat na ty svoje skutecne pobihacky.. To bude maso!! :).. uz ted ti fandim.. 12:)

      Vymazat
    3. No mě ani nenapadlo, že by se na něco podobnýho dalo připravit "za sto dní" :-D Spíš jsem si říkala, že zkusím vypozorovat tvůj podíl nastavovaných kopců, jak moc, jak kdy a nakolik se zvedání železa vyplatilo ;-) Na důchod se necháme zaměstnat v nějakým SM salonu - maso klienty budeme místo bičování přihlašovat na ultra :-DD

      Vymazat
  3. Jíťo, fakt ti to nezávidím. Je vidět, jak bys trénovala, ale to s tou kýlou je pěkná podpásovka. Jedině ti snad poradit, aby sis psala termínovku jako já, tj. se zvláštní sekcí "než umřu". Pak není takovej stres. :) A slibuju, že až budeš chtít a moct, tak ti zase něco odvodím. Ale nesmíš večer předtím zase chlastat a nechat se budit mamkou. :-)) Bude líp, uvidíš! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, podpásovka - doslova a do písmene! Děkuju, beru tě za slovo ;-) A víš co, víno a "nefunkční budík" měl na tom mým kolapsoidním stavu podle mě podíl jen zlomkový - zpětně nechápu, jak jsem mohla vyrazit poté, co jsem pár dní předtím marodila a čtyři dny v podstatě nespala, pánžto to M. chytla ode mě a celý noci plakala a chtěla chovat... S jednou hodinou spánku bych už dneska z tý postele fakt nelezla - v zájmu nás všech ;-).

      Vymazat
    2. Co to meles? :)... Podle vseho pro ultra zijes, snis o nem.. Delas kvuli tomu pekny .. hovadiny:).. tak jsi urcite na dobre ceste.. Ses mlada.. to das..:).. 12:)

      Vymazat
  4. No, my matky od třech dětí víme, že plánovat na dál než měsíc dopředu nemám valný smysl (aneb snění, to pro mě není)... Ale neříkám, drž se u země, nebo u zdi, ale soustřeď se na ten nejbližší cíl - v klidu dojít k porodu, v klidu porodit a pak se uvidí. Dvě malé děti není jedno malé dítě. Protože nevím, neumím si představit, že při nich budeš mít sílu, energii a hlavně čas, se na tak velké cíle v nejbližší budoucnosti připravit. Ale držím pěsti., ať ti to všechno vychází, ráda se ti jednou omluvím, že jsem se sekla...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Myslím, na tenhle přístup jsem ještě moc mladá, blbá a ambiciózní.

      Vymazat
    2. No, když jsem měla ty první dvě, tak jsem byla o dost mladší jak ty (23), čili daleko méně opotřebovanější ;o)) A tedy - byl to s nimi záhul. Nevím, zda bych se v té době mohla věnovat něčemu takovému jako je systematická příprava na ultra. Ultra to byl všední život s nimi

      Vymazat
    3. Jasně. Uvidíme. Zatím věřím, že kde je vůle, tam je i cesta.

      Vymazat
    4. Deti mam sice jenom dve, ale je mi ctyricet = plne souhlasim s Leonou. Cokoli jako 'systematicka priprava' nebo 'plan' je naprosto mimo muj zaber. Nevim, co bude zitra rano, natoz v dubnu 2015. Jitko, o to vic ti fandim!

      Vymazat
    5. Děkuju :-). Dítě mám sice jen jedno a je mi jenom třicet, ale myslím, že M. je dostatečně velká škola neplánovaní. Přesto nebo právě proto s tím bojuju, jak jen to jde: v říjnu jí byly dva, dodneška neprospala jedinou noc celou, sama neusne, jakmile spí, musím být na dosah (pravidelně mou přítomnost kontroluje). První rok jsem běhala s takovým spánkovým deficitem (v průměru jsem naspala denně pět hodin - rozhodně ne v kuse), že dodneška nechápu, jak jsem to přežila. Kojila jsem. Celou dobu. Protože nic jinýho, z ničeho jinýho, pít prostě nechtěla. Muž měl v té době tak časově náročnou práci, že často odcházel ráno v devět a vracel se o půlnoci. Zatvrzele si stojím za tím, že když se chce, jde to. Na úkor pohodlí, na úkor zdravého rozumu, na úkor všeho možného. Bolí to, není to příjemný, ale jde to. Věřím, a dokud mi to život nevyvrátí, budu věřit, že zlomit jde kdeco - a když dojde na koníček, musí si člověk prostě srovnat, jestli mu to za to stojí. Pokud ano, zatím se mi nestalo, aby se čas nedal udělat (ano, když chci do Šárky, musím vstávat před pátou, ne, není to snadný). Jde jen o to, jak vysoko člověk míří a jak moc (moc? MOC? M*O*C?) to chce. Ale je krásně možný, že dostanu ukázkově přes držku a pak mi budete moct spokojeně říkat: My ti to říkaly... ;-)

      Vymazat
  5. Jendou je mladá ,jednou není :-)))
    ta kýla se odle mého nemusí nutně řešit operačně..ale to je věc názoru, myslím že je předčasné jí hodnotit před porodem...
    A k těm honzovým snům , resp Grandslammers....koukal jsme na ty časy a dát 4*100mil v součtu pod 70 hodin mi přijde spíš jako porucha časomíry....:-)
    MichalF

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak víš co, já si obecně přijdu už docela opotřebená, ale záleží - pokud mě konfrontuješ se zasloužilou trojmatkou, tak jsem prostě ještě furt zobák ;-) A kdyby se to operačně řešit nemuselo, byla bych jedině ráda!

      Vymazat
  6. Vis Jitko... mas velkou odvahu.. Takhle si na rovinu a otevrene priznat svoje nejtajnejsi prani? Ja to dllouho nedokazal.. rikal jsem si ty milniky na ceste, ktere byly sice relativne daleko, ale nebyly to ty "prave":) sny..
    Proto se nikdy nesmeju, kdyz mi nekdo rika treba.. zacal jsem behat pred par mesici a chci behat ultra..Brzo.. Co mam delat?? Nebo podobne znejici vyroky:)
    Uz to, ze si svuj sen dokazeme pojmenovat a urcit.. nam k nemu vytycuje cesticku:)..
    Netroufam si rici, jak moc jednoduche/slozite to budes mit, ale jsem si jisty, ze to hodne chces.. A pokud neco hodne chceme.. opravdu hodne... Tak je velka sance ze se to opravdu stane..
    Tradicne ti moc drzim palce! 12:)

    OdpovědětVymazat
  7. Zdravím Jitko, s běháním jsem se s prvním mrňousem dostala jen na maximální vzdálenost Dačické dvanáctky, ale už tehdy snila o pokračování a lámání limitů. Teď čekám mrňouse druhého a tvůj článek mi mluví z duše. Jsem asi o trochu napřed (sedmý měsíc), jelikož se mi dostala před Vánocemi do tréninku pauza, nechtěla jsem to pokoušet a teď s narostlým pupíkem už mi běhat ani nejde, není mi to příjemné. Nemůžu ale o běhání přestat přemýšlet a snít. Sama si říkám, že bych si to těhu měla víc užívat a nemyslet jen na to, až bude mrňous na světě, že zase vyběhnu :). Ale plány, sny a cíle jsou veliké :D. Takže děkuji za tvůj článek, který mě podpořil. Nejsem v tom sama :).
    Zuzka J.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dvanáctka je parádní - je to přesně o dvanáct víc, než kolik si většina maminek umí vůbec představit (a mají milion a jeden důvod, proč by to beztak NIKDY nešlo). Držím palce, aby proběhl konec těhotenství i samotný vylodění podle tvých představ, aby bylo druhý miminko spavý a savý a tys mohla začít brzy znovu běhat a plnit ty velký sny a plány. My to dáme, my na to máme - protože chceme, MOC chceme ;-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!