sobota 4. ledna 2014

Lubošovy pošetilosti aneb Potrefená husa zakejhala

Máme za sebou začátek roku. Mnozí kamarádi bilancovali rok starý, jiní se optimisticky dívají do toho dalšího, vymýšlí termínovky, plánují závody a hlavně: běhají. Ze mě se stává pomalu a jistě Saturday/Sunday Runner, z nějakýho, mně neznámýho, důvodu se mi poprvé po dvou letech běhat prostě nechce. Byť bych mohla. Břicho, pravda, roste rychlostí světla, stejně rychle naskakují další a další kila na váze, nicméně rozhýbat se ještě zvládám, ale tu nechuť, tu ne a ne přeprat. Nejzvláštnější na tom je, že když už se přinutím, bývá to fajn a domů se vracívám naprosto přesvědčená, že zítra vyběhnu znovu. Další den ale většinou nikam nejdu, ani ten potom. To, co mi vždycky chybělo na rychlosti, jsem doháněla aspoň odhodláním a zaťatostí. Záhadně se obě vytratily. Nevadí. Však ony se zase vrátí.
Rozhodla jsem se na další rok nic neplánovat. Doufám, že se po porodu k běhání vrátím aspoň podobně brzy, jako s Madlenkou. Kdyby to chtělo vyjít, Brdská 2015 mi už neuteče ;-).
To, že neběhám, ovšem neznamená, že si o běhání nečtu a že do běhání a do knih o běhání nemůžu kibicovat.
Před pár měsíci se na DM objevil odkaz na připravovanou knihu Luboše Brabce Maraton a jiné pošetilosti. Přečetla jsem si průvodní slovo k celému projektu, v němž autor vyzýval běžecko-čtenářskou obec k předplacení jeho díla. Princip je prostý - pošlete dvě stovky a v případě, že se tímto způsobem vybere cílová částka potřebná k vydání, autor vám pak jeden výtisk zašle. I s věnováním. Odůvodnění celého projektu mi přišlo natolik arogantní (něco ve stylu: Já se nebudu obtěžovat obíhat nějaké vydavatele!!), že jsem to hodila za hlavu.
Pak jsem v igelitce nafasované na Baroku našla pohlednici s reklamou a vzápětí se dozvěděla, že se na projektu podílí T. kolega a že už je jen pár posledních výtisků. Čtoucí běžeckou obec zjevně ještě vaření se Scottem, Tarahumarové v barevných sukních ani Angláni vláčící rodinu přes půl světa nesaturovali a prostoru pro publikování zážitků z běhu je dost. Cílová částka se vybrala bez problémů. Vybrala a výrazně překročila. S autorovým tónem jsem měla nejspíš problém jen já. Knížku jsem si nakonec objednala. Asi že jsem přející, nebo možná (spíš) aby mi něco neuteklo.
Brožovaná, útlá knížka dorazila během pár dní i se slíbeným, moc milým, věnováním. Hezký přebal a osobní poděkování na první stránce. Pouštím se nadšeně do čtení. Úvod mě pobaví natolik, že ho předčítám T. Místy se směju nahlas, což mě přejde jakmile dočtu ke konci - autor svou první desítku v životě bez nulové přípravy se solidní nadváhou lupnul v Běchovicích pod hodinu. Tak tohle nebude moje liga, to je jasný od začátku.
Krátké, maximálně párstránkové glosy o běhání ve mně vyvolávaly poměrně rozmanitou škálu emocí. Od těch pozitivních, příjemných a souhlasných přes hrstku inertních až po (bohužel příliš často) negativní. Zjistila jsem, že mám s autorovým stylem zásadní problém. Totiž, přijde mi, že má na věci až příliš jednostranné názory, že některá témata jsou pro něj buď černá nebo bílá a že šedou zónu naprosto (záměrně) ignoruje. Samozřejmě, komentář má vyjadřovat pisatelovo stanovisko, ale nevím, jestli tenhle styl psaní nemá přeci jen radši zůstat různě rozvěšený na blozích. Naprosto otevřeně přiznávám, že v mnohé kritice totiž Luboš trefil hřebíček na hlavičku a potrefené husy se to dotklo. A začala přemýšlet. Je opravdu možné, že jsme my, pomalí, leč nadšení běžci začátečníci terčem posměchu a jistého opovržení všech sub40 na desítkách a sub3 na maratonech? Že jsme pro ně chodci, co se cpou někam, kam nemají?
Tohle je takové moje věčné téma. Přestože jsem běhala hodně, systematicky i nesystematicky, v botách vycpaných i bosá, po lesích i asfaltu, s kočárem i sama, nikdy jsem neběhala rychle. Vlastně běhám stále zoufale pomalu. I po devatenácti nebo kolika týdnech systematické přípravy na maraton, jsem stanovený cíl nejen nesplnila, ale přešvihla ho o plných sedmnáct minut. To je, prosím, při běhání, sakra dlouhý časový úsek (mnohdy subjektivně nekonečný). A tak nějak mě ukonejšili všichni moji rychle běhající známí, kteří nemají problém nás šneky povzbudit, podpořit a zjevně klamně ve mně vzbudili dojem, že to tak mají všichni. A oni nemají. Tohle zjištění jaksi ranilo mé běžecké (ne)sebevědomí.
Že mnozí považují minimalismus za módní vlnu, která stejně rychle pomine, jako přišla, která je vlastně nebezpečná a která patří k pseudo-přírodním běžcům, to není nic novýho. Trochu jsem nepochopila poukazování na absurditu minimalistů běhajících s gpskou na zápěstí a ve funkčních hadrech. A co jako? Že pro mě osobně není vycpaná bota to pravý ořechový, protože mám prostě křivý nohy, jednu delší než druhou a jakmile si vycpu boty, odejde mi pravý koleno, přeci ještě neznamená, že musím běhat v maturitním triku a trenkách z tělocviku až do důchodu a čas měřit podle slunce!
Ta jistá arogance, se kterou jsou předkládaný podle mě místy snad až nebezpečný názory (každý, kdo běhá s pitím je v zásadě blbec; vlastně každý, kdo má pořád po ruce pití, je blbec...), je přesně to, co mě na Lubošově stylu štvalo vlastně od prvního otevření jeho webu až do konce knihy. A je fuk, jestli šlo o tykání a vykání mezi běžci (zásadně všem tykám - od té doby, co mi na nymburský desítce stihl dvakrát vynadat pán narozený ve čtyřicátých letech, že běžci a svazáci si zásadně tykají. Pořádný kus cesty mě odtáhl, aby mi nakonec po sérii hecařských hlášek, jež bohužel nepadly na úrodnou půdu (vytrhni chlup na dlani, když tam nejni!), s omluvou utekl, takový to byl frajer!) nebo o názor na ultra (všechno přes maraton je blbost). Naopak s jinými (krásná "čeština" v běžecký terminologii, aneb vzhůru na Run Czech!) nelze než souhlasit.
Část čtenářů bude s Lubošovým pohledem souhlasit, část se proti němu bude ohrazovat. Ve finále tedy kniha splňuje to, co by si přál asi každý autor: chladnou vás nenechá a jen tak na ni nezapomenete. Byť to může být i proto, že takhle jste si při čtení už dlouho nezakejhali.

17 komentářů:

  1. Pobavilas :))
    Měj se a užívej si to!
    Radek V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, snažím se :-) (I když častěji spíš vyšiluju, že je určitě něco děsně špatně ;-)

      Vymazat
  2. Já si ji nechtěl koupit zase z toho důvodu, že jak jsem viděl nástin témat, tak mi přišlo, že bych to uměl napsat taky. :)) A celkově mi na tom něco nesedělo, nevím co. Ale já jsem takový sabotér. Nečetl jsem ani Jurka ani Born to run. Jen Ultramaratonce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ultramaratonce? To mi nic neříká... Jurek mi s odstupem času přijde jako fajn čtení, tobě by se to mohlo o to víc líbit, že máš k jeho stravovací filosofii rozhodně výrazně blíž, než já. A Born to Run mě hodně, hodně bavilo. Když bys měl možnost, sáhni radši po originálu, překlad místy tahá hodně za oči.

      Vymazat
    2. Dean Karnazes - Ultramaratonec. Můžu půjčit. :)

      Vymazat
  3. Jitko, moc hezky napsané ;-) mě knížka pobavila, zasmála jsem se opravdu od srdce a pěkně hlasitě, i když patřím mezi ty pomalé běžce. S většinou Lubošových názorů souhlasím a u posledních stránek věnovaných Ivo D. ukápla i slzička. To je ale jedno, každému se prostě líbí jiné čtení. Proč ti píšu, jsou tvoje řádky o tom, že se Ti teď nechce běhat - mě se někdy také nechce, bojuju velmi často s Lenorou, která občas zvítězí... každopádně, když nezvítězí, tak se z běhu vracím s parádním pocitem, to znáš ;-) Co mi pomáhá k tomu JÍT běhat je věta mého kamaráda, který mi jednou řekl, že nikdy nelitoval, když šel, ale vždycky litoval toho, když nešel... :-)

    OdpovědětVymazat
  4. zapomněla jsem se podepsat :-(
    ať ti to krásně běhá, Peťa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) Já byla odhodlaná se druhým těhotenstvím proběhat, jenže moje děti jsou prostě bytosti svéhlavý a ani druhá holčička mi nedala první trimestr zadarmo. A teď když už mi je líp se mi prostě nedostává sil - celodenní běhání kolem Madlenky, domácnost, práce a věčně odsouvaný studijní povinnosti mě stojí prostě příliš energie a já se v tomhle jiným stavu neodvažuju moc hrabat do rezerv (udělala jsem to dvakrát a výsledný stav bych si nerada opakovala moc často, nic příjemnýho). Přesto věřím, že je to stav dočasný a že to všechno zase půjde jako dřív ;-).

      Vymazat
  5. Luboš nemá pro nás pomalé možná vždy pochopení, ale bez nás pomalých by tu knížku nevyprodal tak rychle :)
    Jinak s lenorou bojuji i já i ostatní, stačí jen zvítězit :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Máš recht! Já se furt utěšuju tím, že to není Lenora (neb to je hrozná mrcha vlezlá neodbytná), že to jen "poslouchám své tělo", jak radí ve všech příručkách a to toho má prostě dost i bez běhání :-) (ale dneska jsem vyrazila a bylo to parádní :-D)

      Vymazat
    2. No to je paráda :-) já se právě chystám na Tříkrálovou běžeckou beachpárty, tak snad nebudu velkej šnek a dám tu desítku pod hodinu :-)) Peťa

      Vymazat
  6. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  7. Ha, už jsem si myslela, že jsem jediná, kdo má s tím tónem problém, tak jsem ráda, že ne. Přitom mě ta kniha taky vlastně dost bavila a myslím, že je poctivě a dobře napsaná. Nicméně jsem se nedokázala úplně zbavit (možná mylného) dojmu, že autor tak trochu ví všechno nejlíp a nebojí se to říct. Ale je to asi věc osobních preferencí, věřím, že někoho tenhle aspekt naopak může bavit...
    Měj se a ať se daří, A.K.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A mě těší, že nejsem dotčenej rejpal a jestli jsem, nejsem v tom sama :-).

      Vymazat
  8. Pěkně píšeš, vtipně a výstižně :) četla jsem tu knížku před časem, už si moc nepamatuju detaily, ale měla jsem podobné dojmy jako ty a dokonce jsem ji někde za půlkou naštvaně odhodila a už se k ní nevrátila. Zwiefelhofera jsem četla raději :)
    Lůca

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju ;-) Myslím, že u téhle knížky se nenajde nikdo, komu by byla vyloženě jedno - buď se hodně líbí nebo hodně nelíbí... a to vypovídá minimálně o tom, že autor rozhodně nepíše inertně :-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!