úterý 28. ledna 2014

Vypravování o oslavě narozenin sultána běhu Abú Jahjá

A vypravuje se také mezi jiným, že žil ve velkém městě sultán běhu Abú Jahjá. Jeho lid jej miloval pro jeho veselou, přátelskou a sdílnou povahu. Sultán choval se k lidu svému vždy s přívětivostí převelikou, času vždy našel si, aby jej vlídným slovem či milým psaní povzbudil.
I přiblížil se den narozenin sultánových. Jeho poddaní neodvážili se slavnost vystrojit, neb sultán sám vyhlásil, že oslavovat den svůj během by rád. Sezval proto přátel svých, princů, princezen, i poddaných svých do parku lesnatého, kde zvesela všichni tak, jak sultán přál si, během výročí zrození jeho oslavovali.
Minuly svátky vánoční i starý rok překlenul se v nový. Tu jedna z princezen rozhodla se, že sultána bez oslavy ponechati možné není. Jala se tedy sultánky tázati, zda choti jejímu byl dostatečný banket v měsících padajících listů vystrojen. I dozvěděla se, že nebyl. Rozeslala tedy holuby elektronické do všech stran světa, jež vzlétli ke slunci jako šípy vojskem vystřelené. Vraceli se záhy, načež rozhodnuto jednomyslně bylo: sultán oslavy opožděné dočká se. 
Princezna běhu zařizování potřebných ujala se, leč úkol nelehký čekal ji. Jasné bylo, že oslava v tajnosti nachystána být musí, by překvapení sultánovo bylo dostatečné. Holubi neúnavně mávali křídly z per z nul a jedniček stvořených na svých nekonečných cestách mezi princeznou a sezvanými hosty. Dary vybrány byly, zhotoveny, do papírů skvostných zabaleny, i sladkostí nesmírných zajištěno bylo k sultánově poctě.
A zastihlo mě ráno, i zmlkla jsem v řeči, k níž mi dovoleno dáno.

Když pak nastala noc čtyřiadvacátá po roce novém, co stalo se, pravím vám: V oře železného z večera jsem usedla i s dcerou svou a na oslavu vydaly jsme se. Mráz i tma halily sezvané hosty, kteřížto před místem hostiny konání již netrpělivě čekali. Po schodech do útrob sálů sestupovat jsme se jali, kde u stolů dřevěných hosté seděli a v sále nejzazším i sultán se svými věrnými moku sladového nic netuše upíjel. 
S písní na rtech vstoupila skupina přátel sultánových do síně a jeho překvapení dozajista nezměrné bylo. Všichni sultánu drahému mnoho šťastných let v běhu přáli, dary předávali i pozdviženou sklenkou najevo svou přízeň a přání dali. 
Pak sedělo se a pilo, jak na oslavách takových pít a sedět se má. Stoly pod hojností pokrmů prohýbaly se a všichni šťastní byli, že sultána překvapit mohli a že radost do srdce jeho zanést dokázali. 
Buď tedy jako sultán z té země vzdálené ke svým poddaným a blízkým vždy sdílný, měj srdce otevřené a každý pak šťasten bude, když oslavovat po boku tvém bude moci.

PS: Honza tak dlouho ponoukal, abych něco napsala ve stylu Tisíce a jedné noci, že se to semínko prostě jednou chytit muselo. Máš cos chtěl, sultáne ;-) Ještě jednou všechno nejnejnej!

úterý 21. ledna 2014

O snech, převážně těch bláznivých

H. zvedá železo, L. odhazuje cenťáky jako na běžícím páse...

...a na mě padaly chmury, že už se nikdy nerozběhnu, že už navždy zůstanu koulí, že si to (podle toho, jak se k tomu staví pan manžel) druhý a poslední těhotenství vůbec neužívám, že se nejsem schopná na to miminko, co už nějaký ten den pravidelným (zatím jen decentním a veskrze roztomilým) kopáním hlásí svou přítomnost, vůbec naladit a vlastně ani moc těšit. A k tomu nadějné vyhlídky na zákrok někdy v době po porodu, kterému asi neuteču, neb mi pan doktor na poslední poradně zabodl prst do pupíku a prohlásil: "Je tam!" Já v naivní víře, že to něco je adresováno potomkovi se s přitroublým úsměvem otázala: "A co?" Zpražil mě jak brazilskou kávu: "Pupeční kýla! To bude chtít výhledově spravit."
Doma jsem se zeptala googlu, co že to vlastně znamená. Odpověď mi, ačkoliv jsem to asi měla čekat, vyrazila dech a nahnala do očí slzičky. Operace, anestezie, dva až tři dny ve špitále, čtrnáct dní rekonvalescence, dva měsíce klidu. Panebože. Abyste rozuměli, nejzávažnější lékařský zákrok, který jsem v životě absolvovala, bylo vytržení krčních mandlí před dvanácti lety s lokálním umrtvením. A předtím možná rovnátka. Ne že by byl porod procházka růžovým sadem, do toho orgasmického měl asi tak daleko jako ty krční mandle do "banálního a díky anestezii bezbolestného zákroku", jenž mi byl slibován (omdlela jsem jim už na sále, pak cestou na pokoj, a pak ještě jednou a bolelo to jako svině). Jenže co má být jako tohle?
Doma miminko, k tomu neutahatelnou Madlenku a já se mám nechat někde řezat? A ležet? A BÝT V KLIDU?! To se, prosím, dělá jako jak? O velkých plánech na návrat k předtěhotenský běžecký rutině ani nemluvě. Stejně jako o závodech, které jsem si už stihla naplánovat a dalších, na něž jsem si troufale začala myslet.
Chtěla jsem si stěžovat. Chtěla jsem se litovat a doufala jsem, že na oplátku politujete vy mě. V neděli jsem podruhé v minulém týdnu vyrazila na těch svých momentálně standardních pět až šest kilometrů. Venku naštěstí pučelo jaro v plném proudu, takže nevadilo, že se už nevejdu do normálních dlouhých kalhot a že už se ke slovu dostaly ty, které jsem si kupovala, když jsem čekala M. Jsou totiž naprosto geniální neb nemají v pase ani gumu, ani šňůrku, ani nic. Buď se zaseknou a drží nebo padají. Teď se mají sakra o co zasekávat, takže se z nich rázem stal nejpohodlnější kousek běžeckýho šatníku.


Nezdá se to, ale přírůstek na váze se nebezpečně blíží dvoucifernému číslu. Když si vzpomenu, jaký peklo bylo tahat tu skoro třicetikilovou krosnu, v níž se transformovala kila s M., je mi mdlo. O tom, jaká fuška byla je shodit ani nemluvě. Nelíbí se mi to. Ne, oprava. Děsí mě to a štve mě to a furt čekám, kdy přijde ten všemi příručkami a chytrými weby slibovaný příval energie v druhém trimestru. Jsem v půlce pátého měsíce a ne a ne se dočkat (jako dneska ráno, kdy jsem okýnko využitelné ke krátkýmu běhu - navíc v jednom z nejmilovanějších počasí - prvním sněhu, prachsprostě prospala...). V celé téhle ne zrovna pozitivně laděné atmosféře mi přišel jako na zavolanou mail od R. a ta chmura se tak nějak samovolně rozpustila. Však ono to půjde. Však ono se to poddá. Jak říkal Jan Werich: "Všechno se přečká. Tečka."
Takže místo na věci příští-děsivé jsem začala zase myslet na události, který si odmítám nechat ujít. Proč? Protože chci, moc chci.
Honza měl tuhle na blogu pocit, že má příliš velký, bláznivý a odvážný cíl. Já jsem oproti tomu přesvědčená, že ten jeho je naprosto reálný a v jeho podání i splnitelný a to ještě s velkou rezervou. Aby (nejen on) věděl, jak takový příliš velký, bláznivý, odvážný a nejspíš i nesplnitelný sny vypadají, tady je můj, postupně krystalizující, seznam - plán na příští pětiletku:

- První je na řadě Brdská stezka, ideálně 2015; odvážně ji řadím mezi ty splnitelné, reálné, zvládnutelné a doma odsouhlasitelné. (YES, SIR!)

A dál už to půjde jen z tlustých do tenčích a tenčích a tenčích...
- Silva Nortica 103 km, drze sním o tom, že když o tom budu doma hodně hodně mluvit, třeba mi to bude dopřáno, aniž bychom si kvůli tomu museli jít po krku (a pak je tu, pochopitelně, takový zanedbatelný detail, jakože na to zvládnu natrénovat tak, abych bídně nezhynula už před polovinou)

- Silva otvírá pole snům bláznivým. Po jejím boku stojí Kaisermarathon Söll a Jungfrau marathon; tady to bude ještě větší boj (přípravu ponechme stranou :-), už se moc těším na sáhodlouhé debaty o tom, že zase jedeme na dovolenou jenom kvůli mýmu běhání, že je to šílenost, blbost, sebevražda.

- na konci téhle cesty snů se vypíná má osamělá hora (i s tím drakem). Dokud se o ní vloni nezmínil Stín v jednom z komentářů, ani mě nenapadlo na ni myslet. Od té doby při přemítání kam dál, vždycky skončím u ní. U Ereboru. 168 kilometrů do dýlky a skoro deset do výšky v limit 46 hodin.

A pak čí sny jsou šílené!

sobota 4. ledna 2014

Lubošovy pošetilosti aneb Potrefená husa zakejhala

Máme za sebou začátek roku. Mnozí kamarádi bilancovali rok starý, jiní se optimisticky dívají do toho dalšího, vymýšlí termínovky, plánují závody a hlavně: běhají. Ze mě se stává pomalu a jistě Saturday/Sunday Runner, z nějakýho, mně neznámýho, důvodu se mi poprvé po dvou letech běhat prostě nechce. Byť bych mohla. Břicho, pravda, roste rychlostí světla, stejně rychle naskakují další a další kila na váze, nicméně rozhýbat se ještě zvládám, ale tu nechuť, tu ne a ne přeprat. Nejzvláštnější na tom je, že když už se přinutím, bývá to fajn a domů se vracívám naprosto přesvědčená, že zítra vyběhnu znovu. Další den ale většinou nikam nejdu, ani ten potom. To, co mi vždycky chybělo na rychlosti, jsem doháněla aspoň odhodláním a zaťatostí. Záhadně se obě vytratily. Nevadí. Však ony se zase vrátí.
Rozhodla jsem se na další rok nic neplánovat. Doufám, že se po porodu k běhání vrátím aspoň podobně brzy, jako s Madlenkou. Kdyby to chtělo vyjít, Brdská 2015 mi už neuteče ;-).
To, že neběhám, ovšem neznamená, že si o běhání nečtu a že do běhání a do knih o běhání nemůžu kibicovat.
Před pár měsíci se na DM objevil odkaz na připravovanou knihu Luboše Brabce Maraton a jiné pošetilosti. Přečetla jsem si průvodní slovo k celému projektu, v němž autor vyzýval běžecko-čtenářskou obec k předplacení jeho díla. Princip je prostý - pošlete dvě stovky a v případě, že se tímto způsobem vybere cílová částka potřebná k vydání, autor vám pak jeden výtisk zašle. I s věnováním. Odůvodnění celého projektu mi přišlo natolik arogantní (něco ve stylu: Já se nebudu obtěžovat obíhat nějaké vydavatele!!), že jsem to hodila za hlavu.
Pak jsem v igelitce nafasované na Baroku našla pohlednici s reklamou a vzápětí se dozvěděla, že se na projektu podílí T. kolega a že už je jen pár posledních výtisků. Čtoucí běžeckou obec zjevně ještě vaření se Scottem, Tarahumarové v barevných sukních ani Angláni vláčící rodinu přes půl světa nesaturovali a prostoru pro publikování zážitků z běhu je dost. Cílová částka se vybrala bez problémů. Vybrala a výrazně překročila. S autorovým tónem jsem měla nejspíš problém jen já. Knížku jsem si nakonec objednala. Asi že jsem přející, nebo možná (spíš) aby mi něco neuteklo.
Brožovaná, útlá knížka dorazila během pár dní i se slíbeným, moc milým, věnováním. Hezký přebal a osobní poděkování na první stránce. Pouštím se nadšeně do čtení. Úvod mě pobaví natolik, že ho předčítám T. Místy se směju nahlas, což mě přejde jakmile dočtu ke konci - autor svou první desítku v životě bez nulové přípravy se solidní nadváhou lupnul v Běchovicích pod hodinu. Tak tohle nebude moje liga, to je jasný od začátku.
Krátké, maximálně párstránkové glosy o běhání ve mně vyvolávaly poměrně rozmanitou škálu emocí. Od těch pozitivních, příjemných a souhlasných přes hrstku inertních až po (bohužel příliš často) negativní. Zjistila jsem, že mám s autorovým stylem zásadní problém. Totiž, přijde mi, že má na věci až příliš jednostranné názory, že některá témata jsou pro něj buď černá nebo bílá a že šedou zónu naprosto (záměrně) ignoruje. Samozřejmě, komentář má vyjadřovat pisatelovo stanovisko, ale nevím, jestli tenhle styl psaní nemá přeci jen radši zůstat různě rozvěšený na blozích. Naprosto otevřeně přiznávám, že v mnohé kritice totiž Luboš trefil hřebíček na hlavičku a potrefené husy se to dotklo. A začala přemýšlet. Je opravdu možné, že jsme my, pomalí, leč nadšení běžci začátečníci terčem posměchu a jistého opovržení všech sub40 na desítkách a sub3 na maratonech? Že jsme pro ně chodci, co se cpou někam, kam nemají?
Tohle je takové moje věčné téma. Přestože jsem běhala hodně, systematicky i nesystematicky, v botách vycpaných i bosá, po lesích i asfaltu, s kočárem i sama, nikdy jsem neběhala rychle. Vlastně běhám stále zoufale pomalu. I po devatenácti nebo kolika týdnech systematické přípravy na maraton, jsem stanovený cíl nejen nesplnila, ale přešvihla ho o plných sedmnáct minut. To je, prosím, při běhání, sakra dlouhý časový úsek (mnohdy subjektivně nekonečný). A tak nějak mě ukonejšili všichni moji rychle běhající známí, kteří nemají problém nás šneky povzbudit, podpořit a zjevně klamně ve mně vzbudili dojem, že to tak mají všichni. A oni nemají. Tohle zjištění jaksi ranilo mé běžecké (ne)sebevědomí.
Že mnozí považují minimalismus za módní vlnu, která stejně rychle pomine, jako přišla, která je vlastně nebezpečná a která patří k pseudo-přírodním běžcům, to není nic novýho. Trochu jsem nepochopila poukazování na absurditu minimalistů běhajících s gpskou na zápěstí a ve funkčních hadrech. A co jako? Že pro mě osobně není vycpaná bota to pravý ořechový, protože mám prostě křivý nohy, jednu delší než druhou a jakmile si vycpu boty, odejde mi pravý koleno, přeci ještě neznamená, že musím běhat v maturitním triku a trenkách z tělocviku až do důchodu a čas měřit podle slunce!
Ta jistá arogance, se kterou jsou předkládaný podle mě místy snad až nebezpečný názory (každý, kdo běhá s pitím je v zásadě blbec; vlastně každý, kdo má pořád po ruce pití, je blbec...), je přesně to, co mě na Lubošově stylu štvalo vlastně od prvního otevření jeho webu až do konce knihy. A je fuk, jestli šlo o tykání a vykání mezi běžci (zásadně všem tykám - od té doby, co mi na nymburský desítce stihl dvakrát vynadat pán narozený ve čtyřicátých letech, že běžci a svazáci si zásadně tykají. Pořádný kus cesty mě odtáhl, aby mi nakonec po sérii hecařských hlášek, jež bohužel nepadly na úrodnou půdu (vytrhni chlup na dlani, když tam nejni!), s omluvou utekl, takový to byl frajer!) nebo o názor na ultra (všechno přes maraton je blbost). Naopak s jinými (krásná "čeština" v běžecký terminologii, aneb vzhůru na Run Czech!) nelze než souhlasit.
Část čtenářů bude s Lubošovým pohledem souhlasit, část se proti němu bude ohrazovat. Ve finále tedy kniha splňuje to, co by si přál asi každý autor: chladnou vás nenechá a jen tak na ni nezapomenete. Byť to může být i proto, že takhle jste si při čtení už dlouho nezakejhali.