neděle 28. prosince 2014

(Nesvatý) POP druhý

Vloni kluci a holky z našeho běžeckého kroužku přátel piva občas myslících na běh (nebo je to oficiálně opačně?) spustili vlnu "okoloběhů". Běželo se okolo Liberce, Kladna i Berouna, ale hlavně Prahy. Toho první partyzánské oběhu Prahy jsem se zúčastnila na celé dva kilometry podél přehrady. Vlastně zúčastnily jsme se - mateřský plurál je tu na místě, protože jsem byla ve čtvrtém měsíci a táhla tudíž Kačenkou s sebou. Tehdy jsem si říkala: tak za rok celý!
A to jsem nejspíš spadla z višně. Jak mě mohlo něco takovýho napadnout? Když pominu docela zanedbatelný fakt, že ti, kdo běželi celou trasu, natočili třiasedmdesát kilometrů a pár set metrů k tomu, jsem evidentně zapomněla na poměrně podstatnou skutečnost: ač jsou muži evolučně vybaveni trpělivostí, shovívavostí a otcovským géniem, když dojde na kojení jsou platní jako sáňky... 24. prosince v Čechách. A protože Kačenka pořád preferuje tekutou stravu, nemám šanci dostat delší vycházky než na dvě, maximálně dvě a půl hodiny (ale to už chytám nerva, že mi tu chuďátko moje milovaný pláče hlady a já, krkvačí matka, si někde trajdám). Takže když Martin vyhlásil druhý ročník POPu, zasnila jsem se a odložila to ad acta.
Předevčírem jsme ještě obráželi příbuzné (Ježíšek u nás totiž dárky trousí všude možně) a do toho mi přišel mail od Honzy v duchu - tak co, jdeš zítra?
Ono je to už zítra?! Cestou domů Madlenka spala a Kačenka vřeštěla jen trochu, tudíž se mi naskytla jedinečná možnost předestřít onu nabídku, kterou nelze odmítnout. Jako bonus k tomu, že budu přes dvě hodiny pryč, jsem měla ještě tu drzost/odvahu prosit, jestli by mě do Vysočan, kde jsem se plánovala připojit, nehodili autem? Nakonec to ani nebolelo a nevycházet K. zrovna spaní, T. by mě s holkama fakt i odvezl. Takhle jsem jela busem. Přes třicet minut. Sama. SAMA!
To je stav, který oceníte asi až ve chvíli, kdy vám doma konstantně někdo (vy?) ječí. Když jsem se před pár lety poprvé v životě ocitla sama na stáži v Turecku, a aby mi to uteklo, jezdila jsem o víkendech po výletech (což znamenalo 8-10 v autobuse jen na cestě tam), samota mě tížila, byť jsem na sebe samozřejmě byla - právem, jak jinak? - pyšná, že to zvládám. Teď to bylo až surreálný. Kdesi v hloubi se ozývaly starý návyky, který se děsily toho, jak takovou dobu jen tak, bez ničeho, vydržím? Totiž, před holčičkama jsem tyhle ztrátový časy eliminovala téměř na nulu. Málokdy jsem jezdila bez knížky nebo jinýho čtení a sluchátek v uších. Ani vteřinu nazmar! Asi bych i řešila, co si o mně ostatní lidi v autobusu budou myslet - kecky, elasťáky (za normálních okolností potupný toť kus oděvu pro někoho, kdo jako já, má celoživotní mindrák z křivých a ne zrovna hubených nohou), šusťákovka a především nezbytná ledvinka. Do módního policisty mám daleko, ale tohle je faux-pas i pro mě. Tentokrát však žádná knížka, žádná hudba, žádný řešení zkoumavých pohledů. Bylo mi to fuk a bylo mi krásně. Ani se mi ve Vysočanech od toho topení, co mi příjemně hřálo zadek, nechtělo zvedat. Ale co naplat.
Seběhla jsem k cyklostezce, kde jsem měla potkat běžící chumel. Ten nikde. Mezitím mi Martin psal, že tam budou ve dvacet. Bylo 12:10 a mrzlo. Rozhodla jsem se jim běžet naproti. Po chvíli jsem posílala zprávu, abych se ujistila, že běžím správně. Po dalších dvou kilometrech, kdy vymizely i maminky s kočárky a posléze i pejskaři, jsem nevydržela s nervama a jala se Martina otravovat telefonem.
Opět se mi potvrdilo to, že mezi běžci je zvýšená koncentrace fajn lidí. Možná by si měl někdo požádat o nějaký grant na sociologický zkoumání abnormální pohodovosti běhající části populace. Poměrně dlouho jsem řešila, kde jsem a kde jsou oni, kam jsem běžela a jestli jsem blbě nebo ne, načež v okamžiku, kdy jsem zavěsila, se všichni vyloupli zpoza horizontu. Dlouhý barevný běžící had starých i nových tváří. Další z řady nadmíru příjemných setkání s těmi, které jsem už měla tu čest a možnost poznat stejně jako s těmi, s nimiž jsem se viděla poprvé (nebudu vyjmenovávat, protože bych 100% na někoho zapomněla). Pohodovým tempem se pokračovalo dál na Malešice. Po Praze v zásadě neběhám. Křižuju blízké okolí, ale dál jsem se pustila jen jednou s Deni a Michalem a jednou, možná dvakrát jsem běžela do centra do školy. Je zvláštní běžet v místech, kde normálně jezdíte akorát autem. Po obligátní zastávce v Lidlu, kde Honza opět vyžadoval razítko, aby měl potvrzené zdržení od vyšší autority na mě padla tíseň (čti: začala jsem hysterčit), že to ovšem do dvou domů nemůžu stihnout a všem těm chudákům, co měli konečně po pětačtyřiceti kilometrech pauzu, v duchu vyčítala, že se děsně pomalu cpou, zatímco mně stoprocentně doma umírá hlady kojenec (pro OSSZ: neumíral). Po úžasným malešickým industriálu jsem se nechala na Černokostelecký vycukat a rozhodla se vypravit na bus. V tu chvíli celý had překročil Rubikon a já tam zůstala jak voják v poli. Nestihla jsem se ani s nikým, kromě Martina, rozloučit.
Pokusila jsem se na zbytku rodiny vyžebrat odvoz, což mi neprošlo. Chvíli jsem mrzla na zastávce, abych chytla autobus aspoň na Zahraďák. Jak unáhlený bylo moje rozhodnutí, jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem ze Švehlovky mířila k nám a na opačný straně křižovatky vidím známý pestrobarevný štrůdl. Stihla bych to. Teda skoro. Ale stejně rychle, ušetřila bych třicet dva korun a nevymrzla na kost. Brod byl daleko, gatě u kotníků. Škoda. Moje.
Doufám, že za rok to zvládnu celý. A třeba i se závěrečnou hospodou. Martine, kluci, holky, díky :-).

A jak to viděli ostatní? Honza, Leona, David, Martin 

úterý 16. prosince 2014

Jak jsem testovala běžecké kočárky - týden první

Je 18. listopadu. Dostávám email od šéfredaktora Bezva běhu, že by rádi převěsili (?? nebo jak se tomu v rámci internetových článků říká?) dvě moje ublognutí. Tak proč ne, každý blogger má v sobě kousek exhibouše, ať už si to připouští nebo ne. A když už jsem se takhle dostala ke slovu, nedalo mi, abych nevytáhla svou starou ohranou písničku: co takhle test běžeckých kočárků?
Totiž, než jsem zjistila, že čekáme Madlenku, pobíhala jsem jen tak občas, sem tam, půlmaraton pro mě byla dálka předaleká a zároveň jsem měla pocit, jaký že to nejsem běžec. Přesto mě ani nenapadlo kupovat běžecký kočárek. Že to byla zásadní chyba, jsem si uvědomila už zjara následujícího roku, kdy jsem si během pár měsíců stihla uběhat solidní závislost a zjistila jsem, že s normálním kočárkem se sice běhat dá, ale je to teda sakra fuška. Tak jsem doma začala zasévat semínka druhýho kočáru, tentokrát nějakýho pořádnýho běžeckýho speciálu. Můj od přírody děsně optimistický a pro běh nadšený manžel (ano, je ode mě sviňárna nechat vám tu ironii kapat z monitoru až na stůl a ne, nebudu ty louže sarkasmu na podlaze za vás vytírat) mi to vesele odsouhlasil. Se skřípěním zubů mě
tehdy odvezl do jakési vsi kdesi za Prahou, kde paní prodávala RedCasle SportJogg. Kupovala ho prý hlavně na inliny a do lesa, který měli za barákem. Kočárek byl parádní - tři obrovská kola a kromě sportovní verze i hluboká korba mi učarovaly. Čert vem, že nemá žádný odpružení (myslím, že jsem si radši i myslela, že to nemá žádný), zadní kola jsou přidělaný na šrouby a když povolíte přední rychloupínák, čeká vás příjemná hodinka strávená centrováním. Byl můj, byl lehoučký a dalo se s ním parádně běhat. A tak jsem běhala. Před pár dny jsem ze zvědavosti počítala, kolik jsem s ním už úhrnem natočila. Vychází to na bez mála dva tisíce kilometrů. Při procházení tréninkovýho deníku jsem jen zírala, jak jsem tam s ním sázela klidně 60, 70 km týdně, jen to fiklo. Sekvence 19, 19, 14, 21 je pro mě stále záhadou. Jak jsem to...? Kdy jsem to...? Cože...? Dr. House sice (oprávněně) tvrdí, že "Everybody lies", ale v tomhle případě mluví TD pravdu, nic než pravdu a k tomu mu dopomáhá Běžecký Manitou. Někdy v té době jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že by bylo skvělý udělat velký test běžeckých kočárků. Hezky kompletně a komplexně otestovat nabídku na českým trhu. Jenže kdo nějakýmu bloggujícímu nýmandovi půjčí (občas sakra drahý) kočár? Jasně, přesně ten samý člověk, který za vás bude od teď do skonání věků odvádět daně. A tak jsem si aspoň sepsala přehled tehdejší nabídky. Dodneška jsou to dva neustále čtené články s konstatním počtem přístupů kolem 50 týdně (což není vzhledem k ostatním statistikám málo).
Pan vrchní šéf s návrhem souhlasil a věci se daly velice rychle do pohybu. Tak rychle, že se mi z toho až zatočila hlava. Vzápětí se mi ozval zástupce firmy Dvě plus dvě, kteří k nám vozí Croozery a Thule (pod ně spadají i někdejší Charioty). Mail sem, mail tam a po jednom telefonátu jsem druhý den ráno mířila do Komořan pro prvního pokusnýho králíka. Chariot CX1.
Dostalo se mi obsáhlý přednášky co kde jak s kým a za kolik. Neminula mě ani rozborka sborka. A já se poprvé v následujících týdnech zamilovala. O tom, jaký je Chariot, píšu v recenzi. Co ale nepíšu, jsou čirý subjektivní pocity - ten vozík je krásnej. Slintám si nad ním podobně jako nad pěkným autem. Je lehoučkej, ovladatelnej, má skluz jak dobře namazaný olympionikovy běžky. A je drahej jako prase. A stejně tak i velkej. Dostala jsem ho sbalenej ve fusaku, který mi pan Zouhar, budiž mu za to dík, ochotně odnesl až k autu a nacpal ho do kufru. Z něj už jsem ho ale před barákem musela vypáčit sama. Pamětliva peněz, na který by mě vyšly prorvaný fólie na bocích a střeše vozíku, jsem se k němu blížila jak Krokodýl Dundee ke kořisti. Vytáhla jsem fusak s funěním z kufru, že si ho teda hodím na rameno jako pan Zouhar, do druhý bafnu Kačku v autosedačce a jdeme, jakýpak copak. No jo, jenže můj geniál plán jaksi nezapočítal fakt, že on byl o hlavu (a možná i víc) vyšší než já. Jako Quasimodo s uskřípnutýma zádama jsem se zalomila do pravýho úhlu a jala se vláčet tu věc spolu s dítětem do baráku. Upřímně, denně to fakt dělat nemusím. Doma jsem si ho láskyplně vypakovala, sestavila (kam se hrabe Merkur!) a šla hned ozkoušet.
Kačenka není zrovna fanda pohybujících se předmětů opatřených koly. Už se to lepší, takže většinou neřve permanentně, ale samohyby prostě nejsou její cup of tea. Takže když se mi po dvaceti minutách vzbudila, viděla jsem všechny svatý. Ale bylo ticho. Žádný protesty. Žádný brek. Ona viděla ven a byla spokojený mimino! O víkendu jsem do něj nacpala i Madlu, ta byla nadšená, že se veze a celou cestu doplňovala audiokomentářem. Kdyby u toho nepotřebovala, abych jí odpovídala, měla bych s sebou hotový rádio Jerevan.
S těžkým srdem jsem ho po neděli vracela. Místo něj jsem si ale odvážela takovou lehoučkou potvůrku, co na první pohled vypadala tak fórově, že jsem se jí skoro až bála. Začal druhý týden. Týden, kdy jsem běhala s Thule Glide a Croozerem. Týden, kdy mi celý projekt pod rukama nabobtnal do rozměrů, který mě opravdu překvapily. Ale o tom příště. Když seriál, tak se vším všudy.

sobota 6. prosince 2014

"Na všech svých fotkách ze závodů...

...vypadám úžasně."
- neřekl nikdy nikdo
Znáte to? Závod je za vámi, bylo to náročný a bylo to krásný, ale je to pryč a zůstanou vám jen vzpomínky. A fotky.

Pak sedíte u počítače a listujete momentkami a chce se vám brečet. Proboha, to fakt TAKHLE vypadám? Jedna, druhá, třetí, kristovanoho, vždyť jsem jak chovance ústavu pro choromyslný, čtvrtá, pátá, musím zhubnout, tohle je tragédie, šestá, sedmá, hele, letová fáze, tady mi to sluší, hotová reklama na běh, osmá, devátá, šmarjápanno, já se snad dám radši na paličkování/zavařování/lepení modelů lodí v láhvích...
Chtěla jsem vyhlásit soutěž o nejvypečenější závodní fotku a zahájit to nějakým vlastním libovým kouskem. V rámci omezení sebemrskačství jsem, zdá se, ale žádnou ultra-libovou nezachovala. Tak aspoň jednu z kategorie: "Kristepane, delete!"
A co vy, pochlubíte se nějakou pořádnou fotkou ze závodů, o níž jste byli přesvědčení, že nikdy znovu nespatři světlo světa?
ostatním kolem to sluší, tak mi určitě odpustí, že je takhle prostituuju (Okolo Vlasti 2013)


čtvrtek 4. prosince 2014

Běhám jako holka


Co si představíte, když se o někom řekne, že běhá jako holka?

Kávové ručičky, cupitavý krok, vystajlovaný (růžový!) ohoz? Perfektní makeup i na běh?

A co když napíšu: běhá jako kluk! Co potom? Co vidíte? Sílu? Rychlost? Odhodlání? Výkon na doraz?

Proč to?

Kdy se z bytí holkou stalo synonymum slabosti a povrchnosti?

A co se vybaví vám, když někdo řekne: běhá jako holka?

Není na čase s tím něco udělat?



úterý 18. listopadu 2014

Nultý ročník prostý nul

Když máte mezi běžeckými kamarády akční, organizačně schopné jedince, snadno se vám stane, že už před porodem řešíte, jestli se pět měsíců po něm dostanete na nultý ročník nového (v tu dobu ještě) maratonu. Pokud mají ti samí kamarádi od slov blízko k činům, ještě snadněji se vám stane, že (alespoň část) nultého ročníku Ultra maratonu kolem stromu pět měsíců po porodu opravdu poběžíte. a že z toho bude naprosto úžasná sobota ve společnosti bezva lidí.
Dušan, organizátor půlmaratonu Okolo Vlasti, který se běhá zkraje léta a jehož prvního ročníku jsem měla tu čest se zúčastnit, je tím, kdo stojí i za Stromem (nebo-li SUMem). Na 15.11. sezval do Vlastibořic u Českého ráje partu kamarádů a známých z DM, z práce i tři rodinné členy z kruhu nejužšího. Předtím ale ještě naplánoval krásnou, nakonec 50 kilometrovou, trasu a jak se na místě ukázalo, přichystal i personifikovaný startovní čísla, brožurku o všech posvátných a zajímavých stromech, kolem kterých se trasa vine, itinerář trasy a nechal natisknout parádní trika. Nezbývalo, než přijet a uběhnout to se ctí.
Doma dostal celý projekt k mému příjemnému překvapení poměrně snadno zelenou. V pátek odpoledne jsem se snažila pobalit, abych doma nechala kromě věcí méně podstatných i Kačenčinu kombinézu do kočárku, takže tam chudák jako správný dítě z chudobince spala s ponožkama na rukách. Podezřele moc jsem se těšila, od jisté doby se těšit bojím, protože čím víc se na něco těším, tím vyšší je pravděpodobnost, že se něco podělá a buď daná věc nevyjde podle mých představ nebo pro sichr, aby se to nepletlo, nevyjde vůbec. Asi proto holky poslední dvě noci před Stromem spaly fakt prachbídně, to abych náhodou nebyla odpočinutá. Na druhou stranu si tak pořád ještě šetřím ono poprvé - běh/závod, na který se vydám vyspalá a odpočinutá (nejsem sice až takový optimista jak 12HH, ale stále nepřestávám věřit, že se toho dožiju ještě v době, kdy si to budu moct náležitě užít), to budu pak určitě trhat dlažební kostky a nikdo mě už nezastaví.
V sobotu vstáváme o šestý, balíme celý cirkus, M. odkládáme u babi a pokračujeme dál. Na místě překvapivě zastihneme hlavní balík, který měl vyrážet v devět a ač sedm minut po plánovaném startu, ještě pořád hlouček stepuje na terase. Jsem nervózní jak před závodem se startovním výstřelem a výsledkovou listinou. Naštěstí se Lucka, Dušanova drahá polovička, přiznává, že je na tom stejně a já si aspoň nepřipadám jako vrchní úchyl. My, druhá skupinka, která kromě mě čítá ještě Lucku, Gábinu - Dušanovu sestru a Petra, jejího muže, startuje o hodinu později. Chystáme se na devatenáct kilometrů - po třech se napojíme na hlavní trasu a sejdeme se s ostatními, společně nás čeká 12 kilometrová část, a pak se odpojíme a po třech kilometrech budeme "doma". Jako doprovodný vozidlo s námi pojede na kole Terka, Dušanova dcera, má plnit funkci mobilní občerstvovačky a kromě toho je autorkou onoho krásnýho loga a části fotek z trati.
Venku je příjemných 12 stupňů, ale fouká nepříjemně studený vítr (později zjistím, že bych měla začít být na svoje tukový zásoby hodnější, hádám, že jen díky nim, jak se zdá, nelehnu - dobíhala jsem totiž totálně propocená a vymrzlá, takhle to dopadá, když si nesbalíte šusťákovku, protože prostě počítáte s tím, že nebude hnusně (aniž byste to konzultovali s jedinou předpovědí počasí)). Vyrážíme.
Jde to krásně. Trasa je úžasná, terén se vlní, po asfaltu přebíháme jen kousky. Po dvou kilometrech nám Petr mizí z očí a uvidíme ho až čtvrt hodiny poté, co doběhneme.
Po třech a půl kilometrech parkujeme vedle silnice na pečlivě zastřiženým trávníku a čekáme na hlavní těleso. Nejdřív se objevuje Honza s Jonnym, aby vzápětí zmizeli s tím, že oni závodí. Začínám mrznout, ještěže mě Lucka neposlechla, když jsi ji ujišťovala, že v tom, co má na sobě, jí bude teda pěkný vedro. Za chvíli se vynořují ostatní a vzápětí vyrážíme už hromadně (mínus závoďáci a pohřešovaný Péťa) dál. Po chvíli Dušan hlásí, že si dovolíme, když je to ten nultý ročník, takovou jednu nepřístojnost. Okamžitě se zaraduju, že jdeme na pivo, čímž se prozradím i před těmi, co mě ještě neznají, ale celý punk spočívá v tom, že se proběhneme po železničním viaduktu a ne pod ním. Jdeme tvrdě proti proudu a máme pro strach uděláno.
Celou dobu si s někým povídám, s Aničkou o běhání, práci a škole. Vylévám si srdéčko ohledně mateřství a celkově klapačku (jak je mým zvykem) nezavřu. Frustrace z dlouhodobého nedostatku konverzace s dalšími dospělými jedinci eskaluje a projevuje se natvrdo. Takže jen aby bylo jasno: já umím i poslouchat, vážně! Byť to tak často nevypadá... Chvíli s Luckou, pak dlouho s Pavlem, který mi vypráví o ultra a stravovacích novinkách a pokusech (vidíte, to jsem mlčela a naslouchala!). Cesta ubíhá sama, vlastně ani pořádně nevím, kudy jsme běželi. Polní cestičky střídaly lesy a louky a kousky asfaltu.
Dušan rozesílal o pár dní napřed i mapu k nahrání do garminů a suunt (tuším). Nikdy jsem se o podobný kousek nepokoušela - totiž o nahrání mapy do garminu - a jelikož jsem už velká a kupodivu občas trpělivá natolik, abych po prvním nezdaru danou věcí nekřápla s řevem o zem, jako to dělává M. (a prý přitom vůůůbec není jako malá maminka), v šest ráno před odjezdem se mi podařilo na druhý pokus mapu do hodinek nacpat. Když jsem zhruba na desátým kilometru zjistila, že a jak funguje, byla jsem nadšená, jako bych dostala zbrusu novou hračku. Fakt. Je. To. Super!
Ozkoušela jsem si i salomoní batůžek Aničky, zůstanu věrna velmurovi, je sice subtilní, ale zdá se, že jsem vybrala dobře. Z smsky jsem věděla, že na základně byl řev, ale že K. spí, takže na patnáctý kilometr, kde jsme se odpojovali, jsem běžela vcelku v klidu. Co mě z klidu krapet vyvedlo, bylo zjištění, že nás, co míříme domů dřív, čeká Trávničák, obávaný toť kopec z Okolo Vlasti. Svině dlouhá nekonečná, málem jsem v něm zdechla jak Hanč s Vrbatou v jednou. Nahoru jsem už dorazila jak rampouch a zbývající necelý dva kiláky už byly na morál. Bolely mě nohy, byla mi zima a měla jsem fakt brutální hlad (a taky hrůzu v jakým stavu tam T. s K. najdu).
Když jsme otevřely dveře hájenky a já uviděla pana manžela, jak se válí na Koutníkovic gauči a čumí s vysmátou Kačenkou na NHL, zaplavila mě konečně očekávaná tsunami endorfinů. Pak už jen osprchovat, nakrmit K. a vysmátá jak lečo si užívat, že jsem to zvládla. Jasně, byl to kousek (18,68 km, 422 m převýšení) a trvalo mi to dlouho (2:26), ale mám ze sebe radost. A to myslím naprosto vážně. Vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě dost daleko od předtěhotenský váhy, že z 80% běhám s kočárkem nějakých 8,5 kilometru po asfaltu, protože dýl v něm Kačka nevydrží, to považuju za obstojný výkon.
Až po nás dorazila Gabčina drahá polovička. Petr se, jak jsme správně hádali, ztratil. A ztratil se bez telefonu a tak kvalitně, že se nechal dovézt stopem. Ležel na zemi jak mrtvola a byl rád, že je rád.
Lucka: "A kde ses, prosím tě, ztratil?"
Petr: "No přeběhl jsem dálnici..."
L.: "Nééé!!!"
Tak už víme, kde - prosím vás, na SUMu dálnici NEpřebíhat.
Pak jsme začali řešit, kde máme Matěje. Ten se měl podle hlavního tělesa odpojit už na 10. kilometru, na kterým jsme se napojovali my, ale v hlavním stanu nebyl. Podle toho, co říkal Tom, se tam promítl jen Marek. Maty nakonec dorazil, celou dobu nás jako správný Inčočúna stopoval a dal si nakonec přes polovinu, stejně jako Michael, kterýho ztradily kolena.
Před odjezdem jsme ještě vyrazili jako předvoj s Gabčou, Petrem a Michalem na objednaný domácí SUMburger a pivko k Ivanovi. Úžasný zakončení úžasnýho dne.
A protože jsem vzorná manželka, T. si dal pivo/a a já řídila domů
"Zdá se mi to nebo to auto plave?" Neplave, to ten mezičlánek mezi volantem a pedály... blbej nápad být hodná. Blbej.
Včera se ukázalo, že nohy bolí jen při nepotřebných úkonech jako je chození, vstávání, sedání atp., ale při běhání jsou v pohodě.
Nebýt toho, že od večera chrchlám jak tuberák a mám pocit, že mi někdo oholil minimálně jednu vrstvu vevnitř krku, prohlásila bych sobotu za podnik absolvovaný zdárně bez ztráty kytičky.
Nezbude mi, než se tam za rok vrátit a dát si (a tentokrát kompletní) repete.
(Video z trati od Pavla Fenyka)

pátek 14. listopadu 2014

Tudy cesta nevede aneb najdi deset rozdílů

Takhle to vypadá, když se balíte na běžecký den s kamarády po trase (v mém případě části) nultého ročníku SUMu aneb Strom Ultra Maratonu (zapište si ho do kalendáře na příští rok, jak znám Dušana, bude to parádní podnik) a jste normální člověk, co má starost jen sám sebe:
 A takhle se vám kupička rozroste, když sebou vezete kromě manžela i (zítra - neuvěřitelné - už!) pětiměsíční miminko (a to na fotce chybí kočár):
Je zřejmé, že mateřství k úspornosti nevede. (Zítra na mě myslete, snad potupně nezdechnu už cestou na trasu.)

neděle 2. listopadu 2014

Teplé papuče pro fajnšmekry

A když jdu do tréninku s chutí, tak je to vždycky lepší, než když jsem otrávený a budu dělat obličeje. Někdy je potřeba umět se "kousnout".(s. 64) Samonákladem letos nevyšla jen kniha o Danu Orálkovi, Jiří Šoptenko vydal stošedesátistránkový rozhovor s dobrým člověkem, který ještě žije.
Vlastíka Zwiefelhofera: Legendu českého běhu stejně jako zmiňovaný Dlouhý běh nenajdete v běžné distribuci a musíte si ho objednat přímo od autora (kdybyste to chtěli udělat, pokračujte sem). Nenechte se otrávit graficky slabším přebalem (vizuálně kniha vypadá, jako kdyby se přenesla strojem času z přelomu osmdesátých a devadesátých let), ani gramatickými chybami hned v úvodním poděkování. Kniha klame tělem a na to, že podle všeho text neprošel žádnou redakční úpravou ani jazykovou korekturou, obsahuje minimum překlepů a chyb - ty v poděkování jsou téměř jediné, což je obdivuhodné, protože i v profesionálně dělaných publikacích jich běžně najdeme výrazně víc. 

Vlastimil Zwiefelhofer se narodil v roce 1952 v Tajanově u Klatov. Jeho běžecká kariéra je
impozantní: čtyřikrát vyhrál Běchovice, kde i dlouhou dobu držel traťový rekord s časem 28:35,2 (z roku 1975) a devětkrát Velkou kunratickou. Jeho čas 10:58,9 zaběhnutý v roce 1979 dodnes nikdo nepřekonal. Stal se sedminásobným mistrem Československa v krosu (aneb jak dnes říkáme v trailu) a v sedmdesátém devátém také mistrně reprezentoval vlast na MS v krosu v Limericku, kde si doběhl pro úžasné šesté místo. Do historických tabulek je navíc zapsaný jako nejrychlejší československý maratonec všech dob s časem 2:14:19 (1979), kterým se kvalifikoval na OH v Moskvě o rok později.
Olympiádě jsem obětoval celý rok a spoustu lidí mi pomáhalo. A místo toho, aby to byl vrchol, tak to dopadlo nejhůře, jak mohlo. Je to smutné, ve sportu se však nedá vše dopředu naplánovat a pak na 100 procent splnit. Na olympiádu jsem odjížděl s pocitem, že jsem pro co nejlepší výkon udělal vše. Natrénováno jsem měl a odhodlání také, jenže jak bylo vidět, nestačilo to. Pro mne to byla jediná olympijská šance, nedělal jsem si iluze, že by mne mohli o čtyři roky později ještě poslat na olympiádu do Los Angeles. O olympiádě jsem později s nikým moc nemluvil a pokaždé jsem se z toho snažil vycouvat. (s. 103) Šoptenko decentně vede linii rozhovoru mapující Zwiefelhoferův život od narození až po jeho současné kantorské působení a aktivní účast na politickém životě rodného kraje. Trochu rušivě působí poněkud nešťastné členění na krátké subkapitoly s polopatickými názvy jako Trenér - pan Suchý nebo Vlastík kombajnérem. Ten z knihy vychází jako velice skromný, rozvážný, pokorný a vnímavý člověk. Takový, jemuž je i po pár desítkách let líto, že liščata, která jednou při tréninku objevil v lese a odnesl na odkojení jejich feně, se nepodařilo zachránit. Působí jako dříč, který uměl poslouchat dobré rady a který dělal to, co uměl a co mu šlo. Vedle úžasných výkonů, které ani po pětatřiceti letech neztratily na hodnotě, je velice zajímavá spolupráce s léčitelem farářem Ferdou a stravovací způsoby, na které dnes lepíme nálepku "bio". Podstatnou část knihy zabírají tréninkové deníky z nejúspěšnějších let a tabulky s výsledky a nechybí ani hromada dobových fotografií.
Povídání o jednom běžeckém životě a o životě po něm nemusí chutnat každému. Přeci jen tu chybí akce a drama (snad s výjimkou ceny fair-play), nejsou tu žádné převratné vědecké objevy nebo nové stravovací systémy. Ani velké a největší závody, jako ony nešťastné OH, nejsou popsány tak, že by tuhla krev žilách a vy jste nedočkavě hltali stránku za stránkou, abyste se dozvěděli, jak to bylo dál. Celá kniha plyne jako život sám a víc, než cokoliv jiného připomíná vrnící kočku usazenou na klíně za zimního večera, kdy se venku sype sníh a vy máte na práci maximálně tak odpočívat. Je to milé pohlazení, povídání, která ve vás nejspíš nezažehne vášnivou jiskru pro běh, ale pokud už váš oheň plápolá, přiloží do něj pár opravdu dlouze hořící briket. A už proto stojí za to ji číst.

pondělí 13. října 2014

Pořád čekám, kdy mi ta děloha vypadne

Dneska něco o historii ženského vytrvalostního běhu a o modro-růžových pískovištích.

Věděli jste, že se ženy ještě v šedesátých letech nesměly účastnit maratonů? Že lékaři naprosto vážně tvrdili, že je to pro ně nebezpečné, neb by jim mohly vypadnou ženské orgány? A že ženy mohly poprvé běžet na olympiádě maratonskou trasu až v roce 1984? A že do OH v Moskvě mohly ženy běžet jen jednu "dlouhou" trať - celých 1500 m?

Kořeny ženské účasti na olympiádě však nesmíme hledat v antice. Kdepak. Ve starověkém Řecku dokonce ženy mohly zaplatit životem, kdyby byly přistiženy, že se na olympioniky byť dívají, natož aby s nimi soupeřily. Ženy sice měly vlastní festival oslavující bohyni Heru, který se konal jednou za pět let, nicméně jeho součástí byla pouze jedna atletická disciplína - běh na krátkou vzdálenost.

Když byla tradice olympijských her v roce 1896 obnovena, ženy se jich opět nesměly účastnit. Přesto se na maratonskou disciplínu jedna přihlásila. Pořadatelé Řekyni Melpomene účast zatrhli, ta se však odhodlaně, až zatvrzele rozcvičila mimo jejich dohled. Když se ozval startovní výstřel, rozběhla se podél trati. Vedoucí muži jí nakonec utekli, ona to však nevzdala, pokračovala dál a postupně se dostávala před ty, kteří kvůli vyčerpání odstoupili. Ke stadionu doběhla zhruba hodinu a půl po Spiridonu Louisovi, který maraton vyhrál. Dovnitř, na v té době již prázdný stadion, ji nepustili, a tak si zaběhla vítězné kolečko po jeho vnějším obvodu a dokončila závod za zhruba čtyři a půl hodiny.

Ženy se nesměly zúčastnit atletických běhů až do roku 1928, kdy nejdelší trať měřila 800 metrů. Přestože Němka Lina Radkeová zaběhla světový rekord, některé její soupeřky se na startovní čáru postavily nedostatečně připravené a v cíli jich několik zkolabovalo vyčerpáním. Organizátoři olympiády z toho usoudili, že závod byl pro ženy příliš náročný. Hrabě Henri Baillet-Latour, tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru, dokonce navrhl, aby se ženské závody z Her úplně vyřadily. Tak drsné opatření naštěstí uplatněno nebylo, nicméně až do roku 1960, kdy byl do programu znovu zařazen závod na 800 metrů, běhaly ženy na olympiádě maximálně dvoustovku.

Před rokem 1972 se ženy nesměly účastnit ani jednoho z nejslavnější maratonů - v Bostonu. Nějaké pravidlo jim však nemohlo zabránit, aby to alespoň nezkusily. V šedesátém šestém se při startu Bostonského maratonu schovala Roberta Gibbová za křoví, vmísila se do startovního pole a závod dokončila s neoficiálním časem 3:21:25. Dějiny o ní mluví jako o první známé ženě, jež Boston doběhla. Předala ženám jasný vzkaz: jste fyzicky schopné uběhnout maraton. Sama o svém výkonu říkala: "Neměla jsem v plánu dělat nějaké feministické gesto. Bojovala jsem se vzdáleností a soupeřila se svým vlastním potenciálem." Čímž jasně odmítla případná tvrzení, že chtěla poměřit síly s muži, postavit se jim a porazit je.

Následující rok bylo na tom samém závodu přiřazeno číslo 261 běžci přihlášenému jako "K. V. Switzer". Těžko mohlo v tu dobu někdo čekat, že jeho účast bude tak historicky významná. Na předzávodní lékařskou kontrolu přinesl doktor čísla 261 zdravotní potvrzení a vyzvedl si od pořadatelů startovní číslo. Až po více než třech kilometrech závodu si organizátoři všimli, že Switzer je Switzerová - dvacetiletá Katherine ze Syracuské univerzity.
Ředitel závodu Will Cloney a pořadatel Jock Semple se pokusili Katherinu chytit a dostat ji z trati nebo jí aspoň sebrat číslo, ale její spolužáci jim v tom zabránili. Vznikly tak ikonické fotografie, jež dodnes symbolizují boj žen za rovnoprávnost a možnost postavit se s mužskými kolegy na stejnou startovní čáru.


Katherine závod dokončila za čtyři hodiny a dvacet minut. Dodnes tvrdí, že své iniciály do přihlášky nenapsala proto, aby obalamutila pořadatele. Prý za tím stála její náklonnost ke spisovateli J. D. Salingerovi a líbilo se jí, jak zní její iniciály. Zároveň s Katherine, jejíž účast vzbudila dostatečný rozruch, běžela znovu i Roberta Gibbová, již pořadatelé přinutili odstoupit ze závodu těsně před cílem, kterým by proběhla v čase 3:27:17.
Fotografie pořadatelů snažících se odchytit Switzerovou se další den objevily v celostátních novinách a otázka ženské účasti na vytrvalostních bězích tak začala zajímat širokou veřejnost. Pořadatelé závodu obhajovali své jednání: snažili se jen vynutit dodržování pravidel, podle kterých se nesměli muži účastnit stejného závodu jako ženy a ženám umožňovaly běhat závodně maximálně na jednu a půl míli. Na nátlak veřejnosti se pravidla začala pomalu a jistě měnit. V roce 1971 pokořila Australanka Adrienne Beamesová na maratonu hranici tří hodin (2:46:30) a od následující roku se mohly ženy oficiálně účastnit i Bostonu.
V sedmdesátých letech obliba běhání stále rostla a ženské výkony na maratonských (a později i delších) tratích prokázaly, že někdejší lékařské přesvědčení pracující s tezí, že je vytrvalostní běh pro ženy nevhodný se nezakládá na pravdě. Neví se o nikom, kdo by při běhání potratil dělohu.


To, že trati, na nichž smí startovat jen muži, nejsou záležitostí jen minulého století, dosvědčuje i naše tradiční Velká kunratická, na jejíž hlavní trať (3100 m) ještě v roce 2007 ženy nesměly. Dneska už je to jinak, argument, proč tomu tak bylo naštěstí s ženskými orgány neoperoval. Přinášel dost vetché vysvětlení, podle něhož by byli pro změnu diskriminováni muži. "My" máme krátkou trať a mohly bychom i na dlouhou a oni jen na tu dlouhou a krátkou, určenou jen ženám, by absolvovat nesměli. Ještě vloni jsem na Běhej zaznamenala bouřlivé diskuse o tom, že je to hrůza, že ty pomalé ženské budou zase zabírat startovní čísla rychlým mužům, kteří prošvihli registraci a tudíž si na Hrádek nevyběhnou.

Proč vlastně ženy nesměly běhat dlouhé tratě? Skutečně z obav o jejich zdraví nebo za tím bylo i něco jiného? Třeba to, co nadnesl jeden sociologický web - strach mužů z porážky "slabším" pohlavím?

Pokud však tvrdě bojujeme za společný písek, jak si odůvodníme výhradně ženské běhy? Nemáme přeci jen máslo na hlavě? Není to trochu ve stylu: "vy" si s námi hrát musíte a "my" si s vámi budeme hrát, jen když budeme chtít?

Běh je naprosto férový sport, kilometr je pořád kilometr. Ano, ti s delšíma, svalnatějšíma a hubenějšíma nohama ho vždycky dají rychleji než já, přesto i pro toho nejrychlejšího měří pořád rovných tisíc metrů. Tak proč řešit, jak velká nebo chlupatá ta noha, která ho ukrajuje, je? Já kopu za růžovo-modrý písek, za právo všech běhat všechno. Při přihlášce by nemělo hrát roli, jestli jsem dvacetiletý kluk nebo šedesátiletá ženská, hlavní slovo by měla mít chuť běžet, zápolit s druhými nebo i jen sám se sebou, zdravý rozum a taky soudnost. Ta především.

pátek 3. října 2014

99 myšlenek, které vám běží hlavou při maratonu

(Ráno jsem tohle našla v mailu. Už druhý týden mám rozepsaný děsně hodnotný článek (podobně hodnotný jako dárek, který chtěl jeden z účastníků Čechova Ruskýho týdně dovézt své drahé manželce Marcele...), který ne a ne dopsat, neb trpaslík je tvor zákeřný, tvůrčí činnosti nepřející. Tak aspoň v mezičase něco pro pobavení. Třeba to - jako já - neznáte a třeba se v minimálně některých bodech - tak jako já - najdete.)

1. „Tyjo, tady je lidí.”
2. „Tohle bych přál zažít každýmu.”
3. „Tři minuty do startu. Mám se dojít ještě vyčurat?”
4. „Ježiš, teď na to budu myslet a budu potřebovat.”
5. „Teď fakt potřebuju.”
6. „Hlavně abych nechtěl jít kadit.”
7. „Šmarjá, ta fotka toho podělanýho maratonce. Nemysli na to!”
8. „Nemysli na to!”
9. „Nemysli na to!!!”
10. „Start!”
11. „To je tak pěkný, jak všichni tleskaj.”
12. „Tak běžíme nebo jdeme? Nebo co?”
13. „Sakra ale už by se to mohlo trochu hnout, černoši už jsou za prvním kilometrem a my se ještě ani nedokodrcali ke startu.”
14. „Tak a už se běží, to je bezva."
15. „Sakra, zase nějakej špunt, co ty lidi vepředu dělaj? Běžte!"
16. „Do koho strkáš vole?"
17. „Uhni ty křupane, tady běžím já."
18. „Hlavně nepřepálit start!"
19. „Tyjo, fakt hodně lidí. Proč neběžej s mezerama. Kdo se jim má vyhejbat."
20. „Jsou hezký ty holčičí prdelky v těch elasťákách."
21. „Tady někdy by měl bejt první kilometr…"
22. „No tak, první kilometr, poď mi…"
23. „Aha, až tady… no, tak teď ještě 41 krát tolik…"
24. „To přece nemůžu uběhnout…"
25. „Nemysli na to!"
26. „Konečně je tu míň lidí. Akorát že všichni běžej nějak rychle…”
27. „Hlavně nepřepálit start…"
28. „Cože? Tenhle dědek mě bude předbíhat? Vole počkej dědku…"
29. „Sakra… ten jede… uf…"
30. „Běž si, stejně tě za pár kiláků klepne, počkej! Já stejně hlídám tempo."
31. „Nebolí mě náhodou lejtko? Ježiš to by byl problém… nemysli na to!"
32. „Třetí? Teprve třetí kilometr? Ještě éééé… kolikrát tolik?"
33. „Píchá mě v boku… přepálenej start?"
34. „Týhle prdelky se budu chvilku držet…"
35. „Tak týhle."
36. „Pět kilometrů se do 42 vejde éééé, čtyřikrát je dvacet, takže osmkrát, což znamená, že éééé… že ještě sedmkrát tolik. A dva. A sto metrů…"
37. „Nemělo by tady bejt občerstvení?"
38. „Ne, tak až na desátým…"
39. „Tam přece nemůžu nikdy doběhnout…"
40. „Cha, první odpadlík. Tak nebudu poslední. Bezva."
41. „Vida, osmička jako by se nechumelilo…"
42. „Ještě éééé."
43. „Devítka. To je skoro desítka. To bude ještě třikrát tolik."
44. „Občerstvení, hurá!"
45. „Proč tady maj tak málo stolů. Kdo to dělá? Uhněte! Já chci vodu a jonťák…"
46. „Vodu na hlavu, jako ve filmu, to se musí…"
47. „Ježiš teď jsem se zlil tim jonťákem, vosy, snězte si mě."
48. „Rychle dál, teď mám našlápnuto, čas je dobrej."
49. „Áááá odpadlíci… spáchali ten největší zločin a svědčili proti svým zkorumpovaným kolegům…cha cha."
50. „Ježiš, stoupání, to přece nemůžou myslet vážně…"
51. „A je to tady, krize…"
52. „Aha, tak ne, to bylo jenom to stoupání, ale opatrně. Nepřepálit první třetinu…"
53. „Patnáct… už nevnímám, už jsem v tý běžecký nirváně, prázdná hlava, teď jen na nic nemyslet a běžet."
54. „Nedejchám blbě?"
55. „Ježiš, teď mě píchá v boku jak blbě dejchám…"
56. „Mám si pustit hudbu, nebo mám počkat, až mi bude hůř?"
57. „Jestli mi bude hůř, tak to nedoběhnu."
58. „Hudba mi nemůže ublížit, pouštim."
59. „Ježiš, co to je za pomalou debilitu, to radši ticho."
60. „Radši si to zase pustim."
61. „Ještě že jsou ty prdelky…"
62. „Dvacátej kilometr a občerstvení, teď hodně jonťáku, hooodně jonťáku. A vodu na hlavu…"
63. „Celej ulepenej vopravdu, sakra …"
64. „Nemysli na nic… ještě ééé"
65. „ééééé…"
66. „Prdelky. Prdelky, prdelky."
67. „Vole nedalo by se to zkrátit?"
68. „Že bych si to střihnul tadyhle přes Rohaňák a vylezu na druhý straně vodpočatej…"
69. „Ty jo tak přeci musej dělat, to se nedá uhlídat."
70. „T-Ř-I-C-E-T. Jsem dobrej."
71. „Božíčku, všechno mě bolí. Teď se posrat jak ten maratonec, je mi to úplně jedno…"
72. „Vlastně by se tim lecos vyřešilo…"
73. „Moh bych odstoupit."
74. „Už nikdy nepoběžim maraton, takovej debil jsem, takovej debil, hlavně aby mě neviděl někdo známej, hlavně se nezastavovat."
75. „Už nikdy nic nepoběžím, už nikdy nepoběžím…"
76. „Nedřou se mi bradavky? Já normálně krvácím na bradavky. Bože."
77. „Bradavky… dejchání… kadit…"
78. „Kousek se projdu jenom."
79. „Kilometr třeba."
80. „Nebo dva."
81. „Zkusím chvilku zase běžet, ty vole jestli to zvládne tenhle."
82. „Už jenom pět."
83. „Vida, ono to nakonec jde, jak mě všechno bolí, tak už mě nebolí nic konkrétního."
84. „Jé, dědek… sice jsem ho dohnal, ale pěkně běží, je to frajer, takhle bych jednou chtěl běhat, až mi bude tolik co jemu."
85. „Nemysli na jeho prdelku."
86. „Ty vole, to to nějak uteklo, poslední kilák."
87. „Panečku, lidi jak fanděj… sem borec."
88. „Koukejte jak krásně běžím!"
89. „To je cíl, támhle to je cíl! Bože já si ani nemyslel, že se toho dožiju…"
90. „Dám si finiš jako blázen."
91. „Sakra, nepřepálit začátek finiše, ještě je to pár metrů."
92. „Ach, přepálil jsem to, to nemůžu doběhnout, dyk sebou seknu."
93. „Už jenom kousek…"
94. „Vydrž, vydrž…"
95. „Hurá"
96. „Jsem nejlepší."
97. „Ty holky s medajlema, jééé, to je skvělý, jsem boží!"
98. „Umírám… asi…"
99. „Ani kadit nemůžu…"

úterý 23. září 2014

Zrozeni k běhu... (a zjevně i k psaní)

Konečně je to tu. Literární dílo o běhání, které budu jen a jen chválit.

Dana Orálka představovat určitě nemusím. Tak alespoň něco málo o knížce, kterou sepsal spolu s Lubošem Brabcem. Jmenuje se Můj dlouhý běh a už pár týdnů si ji můžete objednat tady.

Dan byl a stále je synonymem českého vytrvalostního běhu. V poslední době mu tvrdě šlape na paty Radek Brunner a někdy šlape na paty Dan Radkovi. Přesto je to pořád on, kdo se vám nejspíš vybaví jako první, když se řekne české ultra. Ten, který zaběhne trať o polovinu rychleji než vy, a pak stráví v cíli dlouhé hodiny focením ostatních doběhnuvších. Ten s dlouhýma nohama a culíkem. Ten, co má nepředstavitelnou výdrž. Ten, co konečně napsal knížku.
A co přináší? Lehce přes dvě stě stran čtení, které mě přibilo a nepustilo navzdory řvoucím dětem a spánkovému deficitu. Včera odpoledne přišla, dneska dopoledne jsem ji dočetla. A - páni! 

Knížka je psaná lehkou rukou, čtivě, vtipně a zajímavě. Začíná uprostřed Sparthatlonu, vrací se do dětství a k začátkům organizovaného sportování. Vzal jsem do ruky kouli a dohodil ji v podstatě tam, kam z té výšky spadla. Při dálce jsem měl problém trefit prkno a doskočit vůbec do písku. Prvním pokusem ve výšce jsem pro změnu dopadl na hliníkovou tyč a ohnul ji. Bolela mě z toho záda, navíc mi trenér naznačil, že ani tady nemám budoucnost. Tak na mě zbylo běhání. (s. 19-20) Podobný nadhled a lehká sebeironie se vznáší nad celou knihou. Dan nemá problém přiznat, že některé věci mu nešly, že někde selhal, že se něco nepovedlo. Předběhlo mě dalších sedm běžců a v té chvíli jako by se ve mně něco zlomilo. Všechno mi začalo být jedno. Po zbytek trasy jsem se hodlal jenom bavit. A tak jsem se smál, na ovce, na vojáky u trati, na diváky, připadal jsem si jako magor. (s. 177) Rekapituluje svou běžeckou kariéru bez klišé a daří se mu téměř nemožné. Píše o běhání jinak než všichni ostatní.
Zrod talentu desítky a jeho transformace v krále ultramaratonů se neodehrály ze dne na den. Dočteme se o tréninku, o cestě vzhůru, o změnách, které přinesla do běhání sametová revoluce i o zdravotních problémech a o tom, jak chutná běžecké vyhoření. Při popisech závodů se neopakuje "Jurekův" muster - běžím-mám krizi-překonávám krizi-vítězím. Každý z vybraných závodů je jiný a něčím výjimečný. Víc se dozvíme vedle zmiňovaného Sparthatlonu o - s Danovým jménem často spojovaném - pořádně vypečeném Badwateru, který v jeho podání zní docela snesitelně. Celá jedna kapitola je věnovaná ultra v mexických Měděných kaňonech, proslavených McDougallovým Born to Run. A je rozhodně zajímavé číst, že realita je na hony vzdálená stránkám bestselleru.  
Dan i z knihy vychází stejně, jako působí ve skutečnosti - skromně a normálně v tom nejlepším slova smyslu. Přestože je ve vytrvalostním běhu fenomén, vypadá to, jako by si to ani neuvědomoval - nebo si to spíš uvědomovat nechtěl.

Tak teď jen nezbývá než doufat, že se najde překladatel do katalánštiny, protože: Kiliane, takhle se na lopatu sedá!

pondělí 22. září 2014

Máme odvahu být odvážní?

O svobodě a upřímnosti projevu blogujícího běžce/běhajícího blogera.

Včera jsem si v plonkovém kojícím čase přečetla poslední příspěvek na blogu Zbyňka Šimčíka. "Hejt" mě zaujal podobnou měrou jako bouřlivá smršť komentářů pod textem samotným. A dokázal přesně to, co si asi většina z nás internetových psavců, přejeme - zaujal mě natolik, že o něm přemýšlím i druhý den.

Teď máte prostor kliknout na odkaz a text(y) si přečíst. Nebojte, počkám.

Hotovo?

Zaujalo mě, kolik lidí má potřebu se k něčemu podobnému, převážně anonymně, vyjadřovat. Když si odmyslím redaktory Rungo, kterým se autor opřel do cílové skupiny, přijde mi to jak nálet rozzuřených sršňů na peleton přespolních běžců. Ale lidi, no tak, vždyť je to blog! Není to časopis, není to žádný profesionálně dělaný portál, je to jen a pouze blog. Hlásná trouba pro nás, jak říká můj pan choť, exhibicionisty, kteří mají potřebu sdílet své zážitky, pocity, názory a přesvědčení s co nejširší komunitou a navíc k tomu máme ještě pocit, že naše psaní stojí za přečtení. Však přeci každý nemusí hned objímat stromy a podporovat širokou veřejnost, aby běhala. Na druhou stranu, když vezmu klacek a do toho hnízda budu dloubat, musím očekávat, že nějaké to žihadlo přijde. Nikdo nemá rád kritiku. Ani tu konstruktivní. A každý chce někam patřit. Ve chvíli, kdy tak nějak proniknete do běžecké komunity, což je dneska extrémně lehké, protože takových portálů, blogů, skupin, sportovních sociálních sítí, srazů atd., jsme ještě nikdy nezažili, pocítíte sounáležitost až sektářskýho rázu. Lidi kolem vás budou poplácávat za každý kilometr, budou vás chválit a budou vám říkat, že je to super, že běháte, že každá minuta běhu je o šedesát vteřin delší čas, než jaký by zvládl ten, kdo se z gauče nikdy nezvedl atd. A vyzískáte (mylný) dojem, že vás běžci, k nimž vzhlížíte, považují za sobě rovné. Nepovažují. Nemyslete si. Ale část z nich vámi neopovrhuje. Respektují vaše úsilí, váš specifický běh, jenž utváří realita, kterou žijete. No a pak jsou tu ti, kteří by nasadili limit na silniční maraton  na čtyři hodiny a pro které jsou všichni, co běhají desítku za hodinu srandisti a ne běžci. Jsou to elitáři nebo mají i v něčem pravdu? A je to pravda, kterou my, pomalí běžci, chceme slyšet? Ruku na srdce...

A jak jsem tak o tom hejtu přemýšlela dál a vlastně mu věnovala většinu včerejšího pomalinkého, krátkého výběhu, napadlo mě, že se mě to vlastně vůbec nedotýká, byť vím, že je to ve skutečnosti směřované na běžce mého typu. (Totiž, on ten Zbyňkův "cut" není ani nijak přísný a troufám si tvrdit ani upřímný. Kolik z nás skutečně zvládne uběhnout po rovině pětku za hodinu? Myslíte si, že si dělám srandu? Kdepak. Jděte ven a zkuste to. Museli byste běžet jeden kilometr dvanáct minut. A můžu vás ujistit, že by vás to po šedesáti minutách bolelo víc, než vaše normální tempo. Běhat takhle pomalu je totiž kumšt.) Mnohem víc mi zvedly mé vytržené mandle komentáře o nevyzrálosti, ubohosti, egomaniakálnosti atp. Ono se nenosí být upřímný. Nenosí se napsat, co si myslím, když vím, že se tím někoho dotknu. I mně rodiče vštěpovali na nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj, zároveň ale chápu to rozčarování, když se vám do elitního klubu běžců cpou lidi, které nepovažujete za členy, ale kteří už stihli zaplatit členský poplatky na roky dopředu a všude to troubí. Snižuje to totiž v zásadě na venek hodnotu vašeho snažení a výsledků. Pepa z depa běhá jednou, dvakrát týdně na indiána pět kiláků a pro většinu je stejný běžec jako vy, který jste dokončil Transvulcanii (jenom vy jste prostě magor, když vysvětlíte, co to ta Transvulcania je). Nemyslím si, že je nutné jen chválit. Jen se usmívat. Být věčně jen pozitivní. Že to, že někdo řekne, že ho něco štve, není nutně známkou egomaniakálního primitivismu, byť se to nemusí dobře číst nebo poslouchat.
A abych v tom Zbyňka nenechala, připojím se: i já mám ráda lidi, co makají, absolvují náročný závody a ještě o tom dokážou poutavě a zábavně psát. Taky mi vadí ti, co neodpovídají na pozdrav a buď mě přehlíží jak širý lány nebo se ostentativně dívají jinam (což činí většina žen a valná část nabušených mužů). I mně přijde absurdní chodit po měsíci běhání na závodní desítku a dofunět ji s deseti tisící dalších funilů za 70 minut, protože běží přeci všichni kámoši z FB nebo kolegové z práce (já navíc vím, jaký z toho máte pocit v cíli, protože přesně to jsem před lety udělala, navíc na maloměstském závodu o pár desítkách účastníků. Věřte mi, že s veselou z toho mohou vyjít snad jen sebereflexí nepolíbení). A přijde mi mimo mísu přihlásit se na maraton poté, co měsíčně uběhnu v průměru stovku, protože Pavel Nedvěd to přeci zvládl a ročně to běhá takových lidí! Stačí přeci chtít a je o hlavě a a a další podobné větičky, co do nás sypou všichni, kterým my pak sypeme startovný. Pak je samozřejmě na pořadu dne se děsně divit, že jsem si přitom odrasoval koleno, záda, achilovku. Už vůbec nerozumím tomu, že se někdo bez pořádné přípravy cpe na ultra. Nemám za zlý ony debaty o přísnějších limitech na závodech, byť by to znamenalo, že bych si žádný oficiálně měřený maraton asi jen tak nezaběhla.
Myslím, že mají smysl, protože běhat umíme všichni, ale běžci všichni nejsme.

(V sobotu jsem zvládla první poporodní desítku pod hodinu - 56:12, odměňuji se zásadně (drahým a pokud možno hodně barevným) funkčním oblečením a dokud si nemůžu zapsat svůj výběh do tréninkového deníčku na Běhej, podívat se na tabulku na garminu a nasdílet to všechno na DM, jsem nesvá a svými divokými běžeckými sny se netajím. Stranické poplatky ovšem platím vždy včas!)

úterý 26. srpna 2014

A teď vážně, přátelé

Dělala jsem probírku běžeckých věcí a mám na vás, dozajista širokou čtenářskou veřejnost, zásadní dotazy.

1. Jak myjete běžecký láhve? A dělají vám taky tohle? Jestli jo, co s tím? Resp. dá se s tím ještě něco dělat?


Předesílám, že jsem je zkoušela mýt v myčce a vyvařovat, ale žádná změna.

2. Co děláte, když vám projdou výživový doplňky? Mám tu zbytek ionťáku (exp. 25.03.2014), anticrampy (epx 29.02.2014) a pár gelů (exp 07.11.2013). Je to zralý do odpaďáku? Jasně, že běžně prošlý jídlo nejíme, ale tohle mi přijde jako taková chemie, že nevím, jestli je to zásadní? A jestli není, nechcete se toho někdo ujmout? Doufám, že budu ještě pár měsíců kojit a tím pádem to mě pro nepřichází v úvahu, ať už prošlý nebo ne.


sobota 16. srpna 2014

Šestitýdenní plán postupného návratu k běhu po porodu

Dneska trochu seriózněji - kompletní plán, podle kterého jsem posledních šest týdnů běho-chodila. Třeba někomu přijde vhod.

1. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 5 minut; běh 1 minuta; chůze 2 minuty (celkem 25 minut)

Den druhý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)

Den pátý – chůze 10 minut; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 4 minuty; běh 2 minuty; chůze 2 minuty (celkem 26 minut)

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)

2. týden

Den první – odpočinek

Den druhý – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)

Den třetí – chůze 10 minut; běh 10 minut; chůze 10 minut (celkem 30 minut)

Den čtvrtý – odpočinek

Den pátý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 15 minut; chůze 10 minut (celkem 35 minut)

Den sedmý – odpočinek

3. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 17 minut; chůze 10 minut (celkem 37 minut)

Den druhý – chůze 10 minut; běh 18 minut; chůze 10 minut (celkem 38 minut)

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den pátý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

4. týden

Den první – chůze 10 minut; běh 20 minut; chůze 10 minut (celkem 40 minut)

Den druhý – odpočinek

Den třetí – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut)

Den čtvrtý – chůze 10 minut; běh 22 minut; chůze 10 minut (celkem 42 minut)

Den pátý – odpočinek

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 10 minut; běh 23 minut; chůze 10 minut (celkem 43 minut)

5. týden

Den první – odpočinek

Den druhý – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut)

Den třetí – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut)

Den čtvrtý – odpočinek

Den pátý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den šestý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den sedmý – odpočinek

6. týden

Den první – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den druhý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den pátý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 7 minut; běh 32 minut; chůze 5 minut (celkem 44 minut)

sobota 9. srpna 2014

Běhej a koj!

"Neběhej, přijdeš o mlíko!"
"Neběhej, mlíko bude plný laktátu a miminko ho nebude chtít!"
"Neběhej, mlíko bude plný laktátu, žíznivý miminko ho vypije a bude mít koliku!"

Opravdu? Vážně? Je tomu tak? Je potřeba vzdát se běhání, když chci kojit?

Předesílám, že nejsem doktorka ani laktační poradkyně. To, co napíšu, bude má osobní zkušenost a zkušenost ostatních běhající a kojících matek, jež se o ni podělily na svých blozích nebo v časopisech.

Madlenku jsem kojila rok, stejně dlouho - mínus pět týdnů po porodu - jsem i běhala. Společně jsme zvládly nějakých 1100 km, sama pak ještě o dalších 700 víc. S kojením nikdy problém nebyl. M. sála jako drak před i po doběhu, kolika ji trápila, ať jsem běhala nebo neběhala a odstavovala jsem proto, že jsem (naivně, jak se posléze ukázalo) doufala, že začne v noci aspoň trochu spát a začne být schopná napít z čehokoliv jiného než ze mě.

Kačence bylo teď v neděli sedm týdnu (páni, letí to neskutečně!). Pije před i po doběhu. Kolika ji netrápí (všichni povinně, ano, i vy v zadních řadách!, si nachystáme klouby jedné ruky a třikrát jimi lehce klepneme na jakýkoliv dřevěný povrch v dosahu). Běhám zatím málo, ale intenzita je rozhodně vyšší, než se obecně doporučuje, protože jsem pořád solidní almara a kila navíc, stejně jako stále ještě mizerná fyzička, se na tepovce nehezky odráží. Věřím, že budu i tentokrát běhat a kojit tak dlouho, jak uznám za vhodné.

Jak tedy na věc?

Jakmile přestanete po porodu jasně rudě krvácet a budete mít chuť, zkuste popoběhnout. Ne, nedělám si legraci. Zkuste to. Máte pocit, že vám obsah těla vypadne na zem mezi neposbíraná psí hovínka? Pak je jasné, že bude potřeba, abyste zapracovaly na posílení svalů pánevního dna. Tohle neobejdete ani neoběhnete, bez nich to prostě nepůjde a ani nepoběží. Bolí vás nalévající se/nalitá prsa? Tady bude potřeba pořádná opora. Někdo nosi dvě nebo dokonce i tři podprsenky na sobě. Mně se osvědčila (vyjma seběhů, při nich by se případnému publiku naskytl zábavný obrázek mého mohutného já, valící ho se se supěním z kopce jednou rukou si přidržujíc obdobně mohutné - a sakra bolestivé - poprsí) podprsenka z tchiba (pokud ji zrovna nemají, nezoufejte, v pravidelných intervalech je vždy znovu k dostání). Zaujal mě i objevený odkaz na kojící sportovní prádlo. Za prvních dvě stě odběhaných kilometrů se nějakými odměním a pak poreferuji. Pokud má s nimi někdo z vás zkušenost, sem s ní! Naopak naprosto nevhodné jsou podprsenky z lidlu, oporu při běhu pro větší kojící prsa neposkytují žádnou a je to čiré utrpení. Měla jsem možnost ozkoušet i jednu od Nike (i s povídáním zde), žel bohu je mi malá, takže nemůžu posoudit tak, jak bych chtěla, ale první dojem byl skvělý.
Jak takový výběh načasovat? Ideálně těsně po dokojení. Čím plnější prsa, tím hůř se vám poběží. Čím dýl po dokrmení vyrazíte, tím dřív se budete muset k malému hladovci vrátit. Není třeba se předem obávat, že post tréninkové mléko nebude miminku chutnat - existují studie, jež dokazují, že naši malí savci nemají s jeho přijímáním problém. Samozřejmě každé dítě je jiné, ale je zbytečné vzdávat se běhu jen kvůli tomuto rozšířenému přesvědčení. Pokud se nemůžete od dítěte z nějakého důvodu hnout, jsou tu běžecké kočárky nebo vozíky. U nich jste pro změnu limitováni povrchem a dítětem samotným. Madlenka třeba v kočárku vydržela, jen když spala. Jakmile byla vzhůru, spustila bandurskou a věřte mi, nechcete vidět, jak se lidi tváří, když běžíte s brečícím kočárem. Párkrát jsme měly při výběhu kojící pauzu na nejbližší lavičce (pro mě nejpamátnější je ta, kdy venku bylo pod nulou a já se snažila miminko ve fusaku nacpat k opocenému prsu schovanému pod několika řádně propocenými vrstvami funkčních hadrů a neomrznout přitom), jde to. Jen je třeba hledat cesty a slevit ze svého pohodlí.
Ano, slevit. Nad celým běháním při kojení se totiž vznáší obří neonový nápis: KOMPROMIS. Bez něj to nepůjde. Samozřejmě, že jsou ženy, které zaběhnou po porodu a při kojení osobáky, ale raději to od sebe nečekejte. Sledujte, jak vaše tělo reaguje. Nepřepínejte se. A hlavně, trpělivost! Pamatujte, že hormon relaxin, který umožnil vašemu dítěti prolézt místy, kudy byste nikdy nevěřila, že něco tak obrovského může prolézt a vy to (v pohodě) přežijete, zůstává v organismu 4-6 měsíců po porodu. Jedním z omílaných ukazatelů je tepová frekvence, ta by podle obecných doporučení neměla přesáhnout 70-75%TFmax. Což třeba v mém případě je utopie, aspoň se snažím neběhat moc přes 80%, byť zatím to jde ztuha.
Nezapomínejte hodně pít. Kojící žena by měla vypít 3-4 litry tekutin denně, pokud běháte a běháte v teple, pijte ještě víc. Při delším výběhu s sebou noste pití, hydratujte a nečekejte, až budete smädné ako ťavy. Mateřské mléko je z velké části voda a určitě jste si všimly, jakou žízeň při a po kojení máte. Takže pít, pít, pít. Pokud máte obavy, že po tréninku není mléko tak kvalitní, jako ve dnech, kdy neběháte, nabízí se jednoduchý test: odsajte určité množství mléka po doběhu a porovnejte ho s mlékem ze dne, kdy neběháte. Pokud má stejnou barvu a hustotu, není co řešit.Pokud ne, tlačíte moc na pilu a je třeba v tréninku zvolnit.
Samostatnou kapitolou je spánek. O tom, jak jeho nedostatek ovlivňuje výkonnost bych mohla napsat několikasvazkový román. Zkušenější závodnice radí, že dokud nespíte alespoň(!) čtyři hodiny v kuse a nenaspíte za noc úhrnem minimálně šest hodin, není radno zvyšovat intenzitu tréninku.
Nakonec je to všechno o trpělivosti a o výdrži, vaší i všech vašich blízkých. Držím palce, ať jí je dostatek a ať to nám to běhá i kojí!


PS: Tak jsem si chtěla objednat tu kojící běžeckou podprsenku a zjistila jsem, že za prádlo stojící 495,- zaplatím shipping ang handling 577,- ... ehm, takže nic, tuhle odměnu si nechám ujít, jsou určitý marže, který platit nehodlám.

Týden šestý... už?


6. týden

Den první – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut) - včerejší den v (nízkých, ale i tak po víc jak roce) podpatcích mě pěkně dobil; už v osm venku pěkný vedro, podél řeky pralo sluníčko a já se potila jako vrata od chlíva a byla ráda, že mám běžet jen třicet minut v kuse... Za týden už bude volba, jak dlouho, jak daleko, jak... jen na mě. A pak se teprve uvidí.

Den druhý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut) - donutila jsem se vyrazit ráno, v šest se slunce ladně opíralo do vody, ptáci cvrlikali, kohouti kokrhali a spolu s rybáři rozesetými po břehu Labe jsem byla nejspíš jediná vzhůru. Pod hradbama svítily lampy a nad řekou se vznášel opar. Běželo to pomalinku, odměnou budiž krásně nízká (na mé poměry, samozřejmě) tepovka. Doma je doma :-).

Den třetí – odpočinek

Den čtvrtý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut) - zbytečně rychle se zbytečně vysokými tepy, ještěže jsem nemohla v dubnu běhat, uštvala bych se, stačí jiskřička a ta snaha před následným požárem zdrhnout mi málem urvala hertznu...

Den pátý – chůze 7 minut; běh 30 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den šestý – odpočinek

Den sedmý – chůze 7 minut; běh 32 minut; chůze 5 minut (celkem 44 minut) - a odteď je to na mě... 

sobota 2. srpna 2014

Mom = Master of Multitasking!



5. týden

Den první – odpočinek

Den druhý – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut) - vedro, vedro, vedro... i tak  to překvapivě běželo, to je to úrodní Polabí

Den třetí – chůze 10 minut; běh 25 minut; chůze 5 minut (celkem 40 minut) - po dlouhý době se mi strašně, ale strašně chtělo zaplout po ranním krmení zpátky do postele a ještě tu hodinu, co bych stoprocentně měla, spát... a tak jsem se oblíkla a vyrazila.

Den čtvrtý – odpočinek

Den pátý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut) - čím dřív vstávám, tím dýl vyrážím, zvláštní toť úměra (dnes 5:40, 5:50 K. dosnídala a stejně jsem venku stepovala při čekání na satelity až 6:15 a to, prosím, nesnídám); dneska bolely nohy, ale říkám si, co bolí, sílí a svaly jsou těžší než špeky a Alláh ma'a s-sábirín, občas to na chvilku zabere; poprvý po hodně dlouhý době mě brutálně píchalo pod žebry, pak mi došlo, že jsem k večeři měla dvě deci červenýho a že to bude hlad. Na co po ránu běháte, po čem jde vyrazit hned a co nemá tendenci se posléze drápat zpátky na světlo boží?

Den šestý – chůze 10 minut; běh 27 minut; chůze 5 minut (celkem 42 minut)

Den sedmý – odpočinek

neděle 27. července 2014

"Něco na normálního člověka..."

"...jako, jako na mě?" dožadovala se nezapomenutelně Helenka Růžičková na hoštickém zájezdu do Itálie na tržnici.

Jelikož nemohu nadále předstírat, že se vejdu do svýho oblečení (žádnýho, žel bohu) a Lidl s pravidelností japonského rychlovaku přišel s kolekcí běžeckých oděvů, vypravila jsem se minulý pondělí brzy ráno na boxovačku o nové kusy mého poměrně mohutného šatníku funkčních hader (bez legrace, mám jich víc než čehokoliv jinýho!). V sedm deset bylo venku po celonočním lijavci v nastupujícím parném letním dnu jak v indonéském pavilonu, o to příjemnější prostředí pro řádnou bitku naskýtal silně klimatizovaný obchod. Těšila jsem se na pár řádných loktů do žeber, dupanců na kuří oka a vůbec vybití adrenalinu, k mému překvapení se ale u košů s oblečením nikdo nepral. Zjevně je zájem o trička za pár šupů výrazně menší než třeba o dětské holínky nebo neopreny. Další překvapení nastalo, když jsem zjistila, že ke košům budu muset přeci jen lézt - přes hole důchodkyň, které se tam hrabaly jak báby v koksu a znechuceně roztahovaly trička a tříčtvrťáky velikosti M. Zjevně očekávaly, že do nich svou XXL postavu naperou... (ostatně stejně jako já). Nabrala jsem si trenky, tílko, dvoje ponožky a tričko. Pamětliva dávného Štefanova příspěvku na Běhej, kde se dámy pustily do debaty o tom, že běhají jen v černé, neb zeštíhluje, jenž pravil, že běžec má být barevný a pro okolí pozitivní, jsem sáhla po vínových trenkách, vínovém nátělníku a dobře, černém triku - ale to proto, že má fialový lemy a tím pádem ladí s trenýrkama. Nadšeně jsem za to u pokladny vysolila úhrnem pouhých 554 korun a ještě nadšeněji to doma pakovala z pytlíků, rvala na sebe a následně podrobovala zkoušce v terénu.

Takže, copak to tu máme?

Triko (140,-; velikost M (40/42))

Začněme tím, k čemu zatím nemůžu vlastně nic moc víc napsat. Venku jsou taková horka, že jsem v něm ještě nevyběhla, protože na rozdíl od mého maratonského trika, které bylo taky z Lidlu, je tohle tlustý jak kůže z tuleně a určitě se dostane ke slovu až teploty padnou po deset. Případně jej jistě ocení chudé eskymácké děti, kterým ho v opačném případě dozajista v nějakém humanitárním záchvatu pošlu.

Ponožky (70,-, velikost 38/39)
Platí o nich to samé, co o triku. Jednou jsem je ale přeci jen zkusila. Jsou oproti tričku podstatně příjemnější a hezky barevné a málem se mi v nich uvařila noha. Dobře sedí a řekla bych, že do chladnějšího až chladného počasí budou dobrou volbou. Navíc za ty prachy... no, nekup to!

Kraťasy (149,-, velikost M)

Ehm. Tak na ty jsem se těšila vlastně nejvíc. Jak dopadly moje asicsy jsem už psala, na pidikraťásky z decathlonu to zatím radši nebudu ani zkoušet, mohly by puknout jen při pouhém pohledu.

Lidlovský trenky nesedí zrovna ideálně a vytváří pověstné "pudlo" (pro neznalé: pudlo je prostor v kalhotách/kraťasech, do něhož by pánové měli co dát a dámy nikoliv. Terminus technicus používaný naší maminkou kam až paměť sahá dostal nový rozměr v pubertě, kdy matka ve snaze, aby nedošlo k nákupu nepadnoucího kusu, s výkřikem: "Nedělá ti to pudlo?!" rozhrnovala závěsy kabinky a jala se tahat příslušnou část oděvu a zjišťovat, jak sedí a jestli tam to nadbytečné místo je nebo není. Další rozměr situace získávala v okamžiku, kdy se v obchodě nacházeli další jedinci, obzvláště ti opačného pohlaví, odpovídajícího věku a nedej bože i pohledného zjevu. Je mi stydno, jen když o tom píšu... :-). Při běhu se shrnují nahoru a otáčí se naruby, odhalují tak vnitřní síťku. "Praktická kapsička na klíče" - nebo jakže byl vak na zadku inzerován - je vůbec kapitola sama pro sebe. Neprozřetelně jsem do ní ze zvyku hodila před barákem klíče, který mi vzápětí zapadly až tam, kam slunko nesvítí. Jejich následné lovení muselo pro nezasvěceného vypadat asi krapet nechutně (stojím před barákem, čekám na satelity a škrábu se v p*deli...). Běžet s něčím takovým mezi půlkami nebude zrovna příjemné (pokud tedy - no judgment - nemáte mezi půlkami různé předměty rádi, pak je to oděv zn. Ideál!) a milá kapsička se tím diskla od dalšího používání.


Kraťasy mě celkově pěkně zklamaly. Nakonec běhám v průsvitných, svítivě oranžových elasťákách z decathlonu, které mi jsou příliš malé, ale lepší než drátem do oka, aspoň se mi odřeniny na vnitřní straně stehen nezvětšují.

Tílko (125,-, velikost M)
Tady naopak velím yes, yes, yes! Tílko je prima. Lehoučké, příjemné, nikam se nešoupe, nikde nedře, rychle schne.



Samozřejmě se od něj nedají očekávat zázraky, nelichotí, nestahuje, je hned propocený, nemá žádnou kapsičku, ale poměr cena-výkon z něj dělají šampiona.

Suma sumárum - běžecké oblečení z Lidlu je třeba selektovat. Jsou kusy, které stojí za to koupit a jiné, u nichž si pak nevyhnutelně musíte pomyslet, že přeci jen nejsme tak bohatí, abychom si mohli kupovat laciné věci (a kam já sakra dalších pět věcí nacpu?!). Na letáčku vypadají všechny velmi dobře. Není od věci pytlíčky v krámě rozlepit a materiály si osahat (já to nedělám, jsem na to líná a budu s tím muset začít). Do začátku nebo jako v mém případě (doufám!!) na chvíli je to ale dobrá volba a určitě to svůj kus práce odvede.

Nicméně až budu na svém, lidlem se odměňovat nebudu. Kdepak. Pak přijdou ke slovu tyhle krásky: http://skyrunning.cz/2014/04/16/ronhill-tentokrat-zeny/ Už se nemůžu dočkat!