neděle 8. září 2013

Jednatřicet není osmadvacet!

O tom, jak jsem chtěla kvůli Radkovi, který nemohl běžet, překonat sebe samu, jak se mi to nepovedlo a jak jsem se znovu přesvědčila, že běhání je o hlavě. A taky o jednom splněném snu: o Baroko maratonu.

Když jsem začínala před pár lety zmateně pobíhat po Strašnicích tempem, při němž mě předcházeli vágusáci s pruhovanýma taškama (matně si vybavuju, že jeden měl dokonce berle... nebo to byla spíš dřevěná noha?), začala jsem řešit problém, který jsem nevyřešila dodnes. Jakmile běžím delší dobu v teple, začnou mi natejkat ruce. Podle Náčelníka to může být tím, že málo piju nebo naopak tím, že piju dostatečně, takže to už neřeším. Nicméně tehdy mě to proděsilo a vyhnalo ke googlu, který mě neomylně odvedl na běhej.com. Jako Alenka v říši divů jsem pročítala vlákna od běžců, kteří pro mě lítali jako fagule, desítku za hodinu považovali za tempo rychlejší chůze a kteří si hromadně chválili (půl)maraton v Plasích - trailové Baroko. Aniž bych tušila, co to vlastně ten trail je a jak že je ten půlmaraton dlouhý, rozhodla jsem se, že si ho tam jednou odběhnu. Totiž: reklamní fotka dámy chvátající přes můstek v lesích naznačovala, že by to mohlo být prima akční dobrodružství.

O čtyři roky a skoro pět a půl tisíce kilometrů později jsem stála v chumlu na startu maratonu vedle svých nedostižných vzorů: 12Honzy a Běžícího stína. Sluníčko slibovalo nechutný vedro a já byla rozhodnutá vzít frontálním útokem čas 4:30 jménem kamaráda Radka, který si ho stanovil jako cíl a nakonec nemohl kvůli potížím s kotníkem běžet. Kdyby mi tohle někdo řekl předloni, ťukala bych si na čelo tak důrazně, až bych si zapíchla prst do šedé kůry mozkové.

Přihlášení na Baroko doma proběhlo bez komentářů, menší debata vyvstala kolem organizace během dne samotného a vichřice se strhla cestou na start v autě, kdy jsme kufrovali po Plzni, já nepříčetná, protože jsem (ZASE!!) jela pozdě, ječela na muže, že měl najít cestu, on mi, čím vzteklejc jsem ječela, blazeovanějc a blazeovanějc odpovídal, že start stíhám, tak co vyšiluju?! Start ano, ale - prezence byla do devíti a my ještě v devět pět kroužili Plzní, navíc - mělo se tam sejít TOLIK známých, se kterýma jsem se chtěla aspoň pozdravit. "Tak jedeš na závod nebo na společenskou akci?!" sekl po mně muž. Zamyslela jsem se. "Na společenskou akci, kde si trochu zaběháme!" kontrovala jsem.

Nakonec mi igelitku s číslem vyzvedl Náčelník (díky čemuž mám, hádám, památeční tričko ve velikosti L... Není to proto, že si myslíš, že mám eLko, že ne?!?) a já se uklidnila, až když jsme parkovali a jeden z organizátorů nás směroval na parkoviště za řekou s tím, že ostatní jsou plná a že se nemáme bát, že na nás s registrací počkají. Naložili jsme Máďu, která v noci od čtyř pofňukávala, aby ve čtvrt na šest usnula a já ji musela o půl sedmý budit (což se dařilo blbě, zabral až příslib slona a žirafy a tygra, na který se pojedou s tatínkem v mezičase podívat), do kočáru a vyrazili ke startu. Cestou jsme potkali Honzu se ženou, která mě sprdla, kde se courám, že na mě David už čeká a já si pak marně lámala hlavu s tím, jestli to byla Leona nebo kdo to byl? (došlo mi to někde na pětadvacátém kilometru, tímto Slunéčko zdravím!) a nepřehlédnutelný zelený dvoukočár s kompletním osazenstvem :-). Náčelníka jsem u skákacího hradu opravdu našla, vzala si igelitku, dostala kompresky (vřelé díky, ať ti to běhací Manitou oplatí v Drážďanech!), popřáli jsme si hodně štěstí a já se jala dooblíkat, poprvý šmodrchat čip přímo na botu a standardně předzávodně rozřesenýma rukama připínat startovní číslo. S potěšením jsem se konečně osobně seznámila se Soňou a hlavně s Romčou a její rodinou. Moc mě mrzí, že jsme si nic moc neřekly, musíme to nutně, nutně, ale opravdu nutně někdy (brzy) napravit! Znovu jsem se viděla s Ivou, báječný setkání! Doufám, že ten společný běh vyjde, než opadá listí :-). A i když se Máďa nechtěla s nikým kamarádit, nedošlo (doufám) na žádný větší zásek a než se vystála fronta na záchody, byl pomalu čas srotit se před startem. Tam jsem potkala Pavla z běžecký hospody a konečně se osobně seznámila s Běžícím stínem, kterýžto - věřte nevěřte - je naživo úplně stejný jako v Honzových zápiscích :-). První kolečko kolem louky jsem se k nim drze přifařila, po deseti minutách jsem musela připustit, že běžet s nimi, maraton z toho rozhodně nebude a mohla bych naprosto reálně ulehnout pod smrček před prvním kopcem a usnout spánkem věčným. Tak jsem jen koukala, jak se mi vzdalují, hlídala si tempo a doufala, že to nějak půjde.
Někomu jde líp běhání, jiným  holt to kecání... (po pravici Honza, po levici Stín)
Totiž, bylo fakt vedro. Nebo aspoň na mě. Já radši mínus pět než plus pětadvacet. Během chvíle jsme dorazili k prvnímu stoupání. Snažila jsem se běžet, co to šlo, předběhla jsem dost lidí, kteří přešli do chůze. Z lesa nás cesta vyplivla na silnici, do který to solidně pražilo. Barevný had běžců se vinul do kopečka a stáčel do luk, kolem se otvíraly úžasný výhledy do krajiny a já se musela usmívat, protože to bylo celý prostě a jednoduše pohádkový - Čechy krásné, Čechy mé... Během chvíle jsme dorazili na první občerstvovačku. Ty, jak se ukázalo, byly pak skoro na každým kroku. Organizátoři/dobrovolníci na občerstvovačkách byli skvělí, vždycky nabízeli aspoň vodu, většinou měli i ionťák, rozinky, banány, sůl, občas i energetický tablety, čokoládu... Kolem desátýho kilometru jsem poprvé předběhla kluka v pětiprsťákách. Už v té době jsem si gratulovala, že ty moje zůstaly v batohu a já ten blbý nápad to v nich zkusit zahnala a zbytky pokory zvítězily nad frajeřinou. On ale krásně cupital, v sebězích po štěrku a šotolině jsem mu většinou o kousek utekla, na rovinkách a ve stoupáních mi utíkal on. Nakonec jsem mu v jednom z posledních delších klesání prchla, abychom se potkali až po závodě na louce, on stále v tom stejném bavlněném triku, v němž běžel, bez jediný kapičky potu. Já bych byla zpocená jako prase v tomhle počasí jen chodit. On nic. Už cestou jsem mu říkala, že to běží hodně na pohodu. On že se nechce unavit. Nedalo mi to a po závodu se ho ptala, jaký má na maratonu osobák? Prý žádný, nikdy předtím maraton neběžel. A takhle se, vážení, na lopatu sedá! :-)

Ale zpátky na trať. Po pár kilometrech se většina pole odděluje, zahýbá doprava a mizí na půlmaratonskou trať. Mně se daří po chvíli předběhnout holku, která mně dala na Sedmistovkách skoro hodinu. Zdravíme se, říká, že jí to dneska nějak nejde. Jsem odhodlaná jí těch padesát minut vrátit i s úrokama, i když spíš čekám, že ji na nějakým třicátým, pětatřicátým znovu uvidím, ukáže mi záda a bude vymalováno. Prvních pětadvacet kilometrů jsem si říkala, co sem budu vlastně psát? Že jsem vyběhla, běželo se mi krásně, ve stoupáních tempo klesalo k 6:30, v klesáních stoupalo k 6:11, že svítilo sluníčko, na devátém kilometru v nádherným seběhu to byla euforka jako z katalogu, tak nějak si představuju pořádný trip na LSD - barvy jsou barevnější, vzduch je krystalický a vám se chce řvát štěstím, že žijete a že jste tady a teď. Že jsem na čtrnáctým zakopla a cítila, jak se mi otočil nehet na pravý noze. Chvíli jsem zvažovala, jestli se mi nerozhodl dát definitivně sbohem ten černočerný na ukazováčku, ale posléze to vyhodnotila jako prostředníček. Že jsem kolem dvacátýho kilometru začala lehce cítit stehna, ale pokaždý, když se podívala na hodinky, na nich bylo o dva kilometry víc. Tak jsem uvažovala, že vám sem dám aspoň mapu a taky nějaký garminovský grafy, ať z toho taky něco máte.


Ach ouvej, já nepokorná! 

První polovinu závodu kilometrovníky na stromech víceméně odpovídaly údajům naměřeným garminem. Podle něj jsem měla většinou o nějakých dvě stě metrů víc, což jsem neřešila (vzhledem k tomu, že na PIMu jsem podle něj naběhala o patnáctistovku víc, že). Jenže pak cedulky zmizely, hodinky říkaly 30,5 a bum, cedulka na stromě  28.km! V tu chvíli se lámal chleba. Pomalu jsem začala s odpočítáváním, jedenáct a půl mi přišlo v pohodě, v duchu jsem mířila stokrát naběhanou trasou přes park k přehradě na obrátku a domů. Ale čtrnáct? To ne, to je moc, na to jsem už moc unavená, bolí mě nohy, je vedro, od ledviny mě bolí záda, flaška s vodou váží aspoň pět kilo, každou chvílí mě musí přepůlit vedví. Nepomáhá, že začínám dobíhat chlapy, kteří mě předtím předběhli, ani to, že mi na občerstvovačce říkají, že jsem třináctá žena a v následujícím kopci předbíhám tu do té doby dvanáctou.
Mezi dvaatřicátým a sedmatřicátým je to jedna velká krize. Nekonečných pět kilometrů. Všechno mě bolí. Paradoxně bych měla být v pohodě, protože lidi jen předbíhám. Jenže... jeden leží u trati s křečí, další jde i po rovině. Bezcenný, smutný skalpy. Ale konečně se mi splní to, po čem jsem toužila od startu - jsem sama. Stejně jako na Hrbu, i tady mi to pomáhá. Na jedný z nekonečných rovin po sluníčku lesem se mi strašně živě vybaví Náčelníkův sedmistovkový pokyn: a tady to zkusíme běžet, jo? A tak běžím. Je to pomalý, ale ta letová fáze tam prostě JE. (Navíc to nepřekročilo Olafových osm minut na kilometr, kdy je prý chůze efektivnější než běh.)

Na sedmatřicátým kilometru je druhý zlom. Občerstvovačka, kde mi potvrdí, že garmin ukazuje správně. Do cíle je šest, šest a půl kilometru. Prý dlouhý kopec nahoru, seběh do vsi, tam občerstvovačka, kopeček a už jen seběh do Plas. Prý to zní hrozně. Ale kdeže! Jako sen!! I kdybych to měla dát na Meresjeva, tak se do cíle doplazím! Kopec jdu, kašlu na to, že je běžitelnej a že bych se možná měla pokusit ho vyběhnout. Ve vsi nabízí metalisti na občerstvovačce vodu. Zjišťuju, jestli jsou v zázemí sprchy. Pivní stánek jsem viděla, tak vím, že se netěším marně, se sprchama by to mohlo být slabší. Tak prý na blízkým gymplu. Ach ano, ano! Sprchaaa... Pouštím se z kopečka. Vydusat ještě jeden a pak to přišlo. Úžasný dlouhý seběh lesem, kdy jsem pochopila, jak můžou prsty na nohou bolet. A bohatě mi stačilo, že hrubě protestoval jen jeden. Sbíhám kopec, prsty na pravý noze zatínám usilovně v pěst, takže mě večer bolí levý kotník jako hovado. Ale rychlost padá pod šest, což je na mě v týhle fázi luxus. Pocitově se řítím lesem, mám najednou strašně energie. Druhá euforická vlna mě pohltí a nese s sebou. Běžím, tedy jsem. Na konci seběhu je poslední občerstvovačka. Kdosi si tam polívá koleno studenou vodou. Chci mu utýct. Nakonec se mi to nepodaří. Cedule Plasy. Dva kilometry do cíle. Relativita času v praxi. Cestička a sem tam povzbuzující lidí. Louka. Proklatá louka. Nekonečný kilometr. Přidávám, jak jen to jde. Nafukovací brána. Tom s Madlenkou na ruce. Konec. Zastavuju. Vypínám hodinky. Ukážou 4:44:18, o třicet vteřin míň, než oficiální čas: 4:44:48. Jo, s tím jsem schopná žít :-). Dostávám medaili. Jedna z pořadatelek mi odstřihuje čip, nabízí mi, že se o ni můžu opřít, čehož využívám. Sedám si u stolečku s vodou. Je mi zle. Je mi strašně zle. Jsem vděčná, že je to za mnou, že jsem to dala, že jsem to zase, zase, zase (a ku*va ještě třikrát!!) dokázala. Že když se chce, jde to. Jde to navzdory tomu, že nespíte, že nemáte ideální podmínky, že neregenerujete, že pro dlouhý běhy nemáte od přírody vůbec žádný předpoklady... Že záleží opravdu jen na tom, jak moc to chcete. A já tohle chtěla sakra moc!

Zouvám boty. Je jasný, že nehet na pravým prostředníčku to nedá. Překvapeně zjišťuju, že ten levý je na tom stejně. Zvedám se. Do lýtek se mi zakusují křeče. Moment, a tohle má být jako co? Nikdy předtím jsem s křečema problém neměla. Teď trpím jako zvíře. Nemůžu stát na místě, ale nemůžu ani chodit. Snažím se hrát před mužem hrdinu, ale moc mi to nejde. Piju magneslife kupovaný na PIM, bosa se ploužím loukou ke gymplu. Koedukovaný sprchy jsou jako blbý vtip. Čekám, až se pánové dosprchují, poslouchám debatu o vítězi ("2:48?!" "To není možný!!" Tímto zdravím Radka Brunnera, ve skutečnosti to bylo za 2:46, skoro o dvě hodiny rychlejc než já... výkon z jiný galaxie ;-) a pomalu se ploužím zpátky.

Na konci louky potkávám celou tlupu - Honzu, Stína, Davida, Martinu, Leonu, Slunéčko, Nikie... Předávám igelitku s SW (ať slouží!), obdivuji diplom za třetí místo a je mi líto, že mi to všechno tak trvalo a oni musí pryč (neb je čeká noční běh Prahou :-).

Piju pivo, tleskám Radkovi při korunovaci králem Baroka. 

A pak je čas zvednout kotvy. Všichni tři jsme unavení a hladoví. Domov volá. Nakonec jsem 111 ze 149 (vidíš, D., mám dokonce o jednu jedničku víc než ty! To jsem, co?), 7. ve své kategorii. Má šťastná sedmička, číslo, který mě provází od narození. Jsem pyšná? To si pište!

Nebylo to snadný, ale bylo to krásný. Část trasy vinoucí se kolem řeky je tak nádherná, že mi naskakuje husí kůže, jen když o ní teď píšu. Cestičky mezi stromy, dřevěné mostky, louky a ta vůně. Ta vůně! Tohle mi už nikdy nikdo nevezme. I kdybych měla přestat zítra běhat. 

Další běžecký sen splněný. Poslední letošního roku. ŠUTR se přesunul na Šumavu, takže ambiciózní plán na tři okruhy padá. PIM - splněno, první lehká ochutnávka ultra na Valašském hrbu - splněno, Sedmistovky s Náčelníkem - splněny, nejstarší běžecký sen - Baroko - splněno. O čem snít teď? Kam dál? Nevím... Nějaké tipy? :-)