pondělí 19. srpna 2013

Vyprávění o zaťaté bojovnici a vysmátém náčelníkovi

Rozhodnutí, že poběžím druhou etapu Deseti lužických sedmistovek vzešlo z jedný šílený březnový mailový session s Davidem (J: "A jaký jsi běžel nejhezčí závod?" D: "Asi ty sedmistovky..." J: "Tyjo, to vypadá parádně... Jenže je to děsná štreka, to nedám." D: "Můžeš běžet i jenom jednu etapu." J: "No jo, ale stejně, ty kopce..." D: "Tě kdyžtak odnesu!" - a bylo to. Jak že to ta Honzova babička říká o jeho kamarádech? ;-).

Stejně jako se Valašský Hrb krčil ve stínu PIMu, krčily se Sedmistovky ve stínu Hrbově. Strašně dlouho jsem řešila, jestli jo nebo ne, jak se tam dostanu, jak to (ne)zvládnu, jaký to bude. Na začátku léta jsem usoudila, že dost bylo řečí, je načase přistoupit k činům. Zaplatila jsem startovný a děj se vůle boží. Totiž, Radvanec, odkud se vybíhá, je od nás přeci jen docela daleko a protože už jsem věděla, jak vypadám po uběhnutí dvaačtyřiceti kilometrů (po rovině), měla jsem lehce sucho v hrdle z představy, jak to odřídím domů. Nakonec se i tenhle problém vyřešil, když tatínek nabídl, že mě odveze.

Takže máme měsíc do závodu. Začínám s odpočtem. Snažím se běhat ty dva kopce, co tu máme, snažím se být k sobě tak tvrdá, jak jen to umím. Necelý dva týdne před Dnem D začne Madlence týct z nosu, tři dny po ní jsem na tom stejně i já. Je mi ouvej. Je mi ouvej do tý míry, že neběhám. M. navíc po nocích nespí, chce chovat, takže se vracím ke kořenům spánkového deficitu. Když urvu dohromady dvě, tři hodinky za noc, je to hodně. Sílu běhat už vážně nemám, tentokrát nad během spánek vítězí a já se to manko snažím dohnat kdykoliv jen trochu můžu. Jako bonus mě začne ve čtvrtek bolet levá osmička nahoře. Není nad načasování. Ze soboty na neděli nemůžu usnout. Když začnu konečně o půlnoci zabírat, vzbudí se M. a začne fňukat. Snažím se ji uspat, chovám, nabízím mlíko, chovám ještě usilovněji. Je to všechno k ničemu. Nakonec kolem třetí hodiny usíná, já s ní, abychom byly ve čtyři zase vzhůru. V půl pátý odpadne, já s ní. Ve tři čtvrtě mě měla mamka vzbudit a střídat mě na hlídce, ale nezvonil jí nařízený budík. Z postele jsem vyskočila o dvacet minut pozdějc, než bylo v plánu. Odjezd se tím pádem posunul o čtvrt hodiny. Píšu Davidovi, že dorazíme těsně, ale že stíháme. Pak ale v Mimoni narážíme na objížďku. Motáme se tam nepříjemně dlouho. Zbytek cesty pojímá tatínek jako relly a já zvažuju, jestli dojedu se snídaní tam, kde je.

K docenění všech rozměrů je potřeba přečíst
komentáře u předchozího příspěvku :-)
Před hospodou v Radvanci parkujeme za pět sedm. Letím dovnitř. Nacházím Náčelníka s megavtipnou cedulkou na prsou - jak moc vtipná je, mi dojde až o pár kilometrů pozdějc, kdy si ji pořádně prohlídnu. Hrabu z igelitky číslo, hledám záchody a na start přibíhám poslední.

Expozice
Je odstartováno. Všichni vyráží, jen my zůstáváme stát, protože se zoufale snažím si připnout číslo. Smějeme se, že jim dáváme náskok, aby z nás pak neměli mindrák. Konečně vyrážíme i my.
Jen si běžte, v cíli vás beztak nakonec
doženeme
Netuším, jak to půjde. Neběhala jsem pět dní v řadě, což je nejvíc za poslední rok a půl a měla takový matný dojem, že jsem snad i zapomněla, jak že se to vlastně dělá. Navíc rýma, zub, nevyspání. O rodinné oslavě předchozí den a bílém vínu asi radši pomlčím :-). Ale jde to, jde to tak dobře, že dokonce předbíhám Dana Orálka, který si zavazuje tkaničku. Čili životní cíl splněn - Dan předběhnut - tak jdeme na pivo, ne? :-)

Prvních pár kilometrů ubíhá jako nic. Postupně nás skoro všichni předběhnou, což mně nevadí, D. tvrdí, že jemu taky ne, je krásně, modrý nebe, ve stínu lehce zafukuje, všude kolem hory, louky, lesy... prostě: Ty opláčky! Ten čistej stuch do plíců! Ty pažidy pod nohama! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva a šmeláci a kobylinky, to šecko sou zásraky číroty... 

Kolize
Protože jsem línej ignorant, kterýho nebaví studovat mapy a pod obrázkama převýšení si neumí(měl) nic představit (a přeci budu mít s sebou toho pacera, že?!), vykašlala jsem se na zkoumání trasy. Což jsem neměla dělat. A už to taky neudělám. Rozhodně si dávám závazek, že příště (!!) se na ni podívám PŘED tím, než se někam přihlásím. Po dvou občerstvovačkách a kopečkách, který jsme chodili, abych bídně nezhynula v první polovině závodu, přišel první výstup. Nevím, co jsem čekala, tohle ale rozhodně ne. Dušeme na
Realita vrací úder... Na prvních vrcholu
Bouřný. Nahoře jsou desky se startovní listinou. Podepisuju se. V tu chvíli mi dochází, že to bude větší jízda, než jsem čekala. A přichází střet s realitou. Bolí mě celej člověk, jsem unavená, nejde mi to. Všechny ty výběhy, který Sedmistovkám předcházely, jsem si říkala, že jediný, co nesmím, je skučet, kňučet, kňourat a stěžovat si - prostě že k sobě musím být tvrdá a neurvat si ostudu. Takže se snažím o sto šest. A ono to docela jde, a protože mi David pořád něco povídá, cesta utíká. V jednu chvíli mi povzbudivým tónem oznamuje, že už jsme v půlce! A já si v tu chvíli nemůžu pomoct, ale moje maratonská sklenice je prostě z poloviny prázdná. Teprve v půlce?

Malý Buk, začíná to jít z tlustejch
do tenkejch
Tak hlavně že nám to sluší, ne?
Další stoupání před námi. Pot ze mě jen teče. No, spíš se valí. Nahoře se převlíkám, protože ledový triko na zádech a kraťasy, který se dají ždímat, mě deptají víc, než je zdrávo. "No jo, holt ženská..." poznamenává Náčelník. Nevím, co ho na tom překvapuje, když už jsme se cestou nahoru shodli, že cílem dnešního dne není zvítězit, ale dobře u toho vypadat! Několikrát se předbíháme s Mírou, který nám nakonec vezme kramle. Ostatně jako všichni (čest jediné výjimce!). Zpomaluju. David vedle mě jde, běží přede mnou pozpátku, fotí... Prostě pohoda jazz. Cestou na Malý Buk potkáváme část startovního pole, které ho má už dávno v zádech a čeká je poslední sedmistovka. Mám tendence chodit i po rovinkách. To mi zatrhává. Mít energii, asi bych zkusila řvát vraždáááááá na lesy. 
Cestou dolů nakopávám v minimuskách nejdřív poleno, pak ostrý šutr. Úpím nahlas. Nekonečná část po asfaltu je cestou zpátky na občerstvovačku výrazně konečnější.

Krize
Tam odháním vosy od nabízeného chleba. Celý den jím akorát banány a tohle byl teda blbý nápad. Začíná mi být blivno. Cesta na Klíč je... klíčová. Nemůžu. Naprosto regulérně upřímně nemůžu. Dala bych hory i s horákama, kdyby mě nahoru David odtáhl. Nějak. Je mi jedno jak. Jenže... jednak se to nesmí, druhak se to nesmí a do třetice se to prostě nedělá, protože buď to tam je nebo to tam nejni. 
Trvá snad deset minut, než dojdeme rodinnou výpravu před námi - nejstarším účastníkům bude hodně přes šedesát, nejmladším hodně pod deset. Nechápu, jak můžou jít tak rychle? Nechápu, kde jsem vzala tu odvahu se do něčeho podobnýho pustit? Mít sílu, brečím. Nemám ji, tak jdu dál. Na vrcholku je to neskutečně krásný. Padám na první placatější šutr. Sundávám velmura, zavírám oči a prosím tepovku, aby se vrátila zpátky z kosmických dálek na matičku Zemi. Po nějaký době přestávám mít pocit, že mi srdce pukne jako přezrálý meloun, mžitky před očima vymizí, a když David prohlásí, že ho ty mravenci ale fakt štvou a že na mě počká níž, donutím se vstát. To teda ne. Beze mě nikam nejde. Jsem přesvědčená, že jestli beze mě odejde, nikdy se už dolů nedostanu. Vstávám, podepisuju se a konečně se aspoň trochu kochám tím překrásným výhledem. Ještě obligátní společnou fotku jde se na věc. 
Cestou dolů si přijdu jako Malá mořská víla. Každý krok je čirý utrpení, kameny jsou ostrý a ty co nejsou, ty v tu chvíli jsou. Podrážka minimusek jakoby neexistovala. Po hodně dlouhý době mě bolí nohy tak, že mám pocit, že ještě krok a padnu na ústa neřku-li na hubu a už prostě nevstanu. Dole se usmívám do foťáku, ale přijdu si spíš úsměvně než usměvavě. Tady končí všechna sranda. David se mě srdnatě snaží povzbuzovat. Já propadám zoufalství - ještě devět kilometrů? 

Peripetie
U studánky si sedám. Nejsem schopná si odšroubovat víčko od flašky. Klepu se. Říkám si, že ten si musí teda pěkně nadávat, že do toho šel. Snažím se myslet na něco pozitivního, ale nic mě nenapadá. V hlavě se
mi hemží fragmenty všeho možnýho, ale motivaci z nich nejsem schopná zaboha složit. Někdy v tuhle dobu přestávám reagovat, poslouchám, většinu toho, co mi David dál neúnavně povídá, aby mě rozptýlil, i vnímám. Občas se přistihnu, že jen poslouchám, že mluví, ale nevnímám, co přesně říká. Trochu jako s hudbou v jazyce, kterýmu nerozumíte. Vybíháme z lesa, cesta je mírně z kopce. Dobíháme do Nového Boru,  poslední kopeček ke hřbitovu a ven z města. Běžíme po silnici. Ptám se, jak je to ještě daleko. "Vidíš tamhle to auto? Tak tam je křižovatka, na ní doleva a už jen pět set metrů do cíle!" Nevěřím svým uším. Trať měla měřit 44 km, garmin tvrdí, že máme za sebou lehce přes maraton. Říkám si, že už se vybičuju. Místo toho mám najednou pocit, že mi dal někdo pěstí do žaludku. Kácím se k zemi. Naštěstí se nedostanu do fáze, kdy bych se měla možnost začít litovat. Představa cíle, sprchy, piva, sundaných propocených ponožek z nohou v jednom ohni mě přinutí se zvednout a pokračovat. Na křižovatce stojí taťka a fotí. Na ní zastavujeme, chvilku jdeme, prý abych měla síly na strhující finiš :-).

Cíl (tohle přeci není žádný antický drama ;-)
Poslední kopeček, snažím se přidat, jde to, ale žádný vlastibořický sprint s Kájou se nekoná. Zastavuju, vypínám hodinky (!!) a sedám si do prvního stínu po ruce. Pořadatel mě nahání s medailí. Ťukám si s ním šampaňským - za statečnost. Za námi je už jen jeden bojovník (David teda tvrdí, že je tam ještě jedna holka, ale já jsem přesvědčená, že nás předběhla na Klíči). Beru si věci, jsem hrdinným medvědářem, který se dokázal za těch šest hodin a čtyřicet minut nenechat otrávit, odvedena ke sprchám. Mám úplně bílý rozmáchaný nohy s jasně viditelnou linií ponožek. Zbytek je jak prase. Ze sprch jdu jak kačer, který za sebou nemá zrovna hezký zážitek. Dopajdám do hospody. Náčelník sedí v klídku jako kdyby nikde ani nebyl. Většina zúčastněných vypadá, že se přijeli podívat na kámoše a jen mimochodem si něco málo odběhli.

Sprcha - odškrtnuto, zutý boty - odškrtnuto. Tak teď už jen to pivo. Nevím, jestli v leadvillský příručce v pasáži věnovaný vodičům stojí, že by měl po závodu svěřenci donést jedno točený. Jestli ne, měli by to tam připsat, protože tohle byla úžasná tečka na závěr :-). Čekáme na vyhlášení vítězů. K mému překvapení dostávám dokonce i já (jakožto posledníček poslední) diplom. Celkovým vítězem se stal Dan, který oba dva dny dohromady běžel jen o tři hodiny pomaleji, než já jen druhý, skoro o dvacet kilometrů kratší. :-)

Všechno mě bolí a já se nemůžu přestat usmívat. Endorfiny mi stříkaj snad i z uší. Pro spoustu běžců by to byl tragický výkon, já jsem na sebe neskonale pyšná. Dokázala jsem to. Vydržela. Snad ani moc nekňučela (aspoň ne nahlas). A přestože tomu asi bude těžký vzhledem k předcházejícímu popisu uvěřit, i si to neskutečně užila. Zvládli jsme probrat všechno možný i nemožný (občas fakt až NEmožný :-D), já začala chápat, co se asi může za těmi nastoupaný metry skrývat a uvědomila si, že: silniční závody nebudou (zatím?) moje parketa, budu muset  ale ještě hodně hodně běhat; ve dvou se to lépe táhne, obzvlášť, když vás táhne ten druhý; kdo nemaže, ten trpí, kdo maže málo, trpí, a kdo není namazaný a neřekne si parťákovi o mazadlo, když ho má, je blbec.

PS: David je prastarým mužským křestním jménem, které patří k těm nejoblíbenějším. Původ jména není jednoznačný, existuje několik teorií, které vysvětlují jeho vznik. Jedna z nich popisuje jméno David jako odvozeninu hebrejského slova dód s významem miláček nebo také strýček. Jméno může pocházet také z asyrského slova dádu, které se také překládá jako milovaný, miláček. Další výkladová verze vidí původ jména David v zaniklé ugaritštině. Pocházelo by pak ze slova davidu, které má význam náčelník.

20 komentářů:

  1. Jitko, úžasný popis a ještě jednou se skláním před Tvým výkonem! Jsi prostě skvělá a dala jsi první svůj maraton v kopcích s kupou silných zážitků, které Ti nikdo nevezme! Denisa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Deni, děkuju :-) Přesně tak, tohle mi fakt nikdy nikdo nevezme :-D

      Vymazat
  2. No úplně mě z toho čtení mrazí. Fakt píšeme oba o tom samém? :) Na to, jak jsi se cítila, jsi vypadala fantasticky. Jak jsem ti psal před závodem. Jsi žena a urveš to vůlí. :)

    P.S. Kdybys mapu a profil nastudovala předem, možná bychom se oba ochudili o krásný zážitek. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si říkala, že to asi vyzní dost drasticky (a to jsem ještě dost mazala) - jenže ony se zatím ty drsný okamžiky rvou dost do popředí. Jakože: emočně to bylo boží, fyzicky slabší, místy solidní peklíčko ale celkový dojem je pořád jednička s hvězdičkou. A děkuju za pochvalu ;-)) (pravda pravdoucí, tak že bych zůstala i nadále pohodlným ignorantem? :-)

      Vymazat
  3. Ctu a klepu se jako ratlik a s behanim koncim. Takovy nervy nemam zapotrebi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ježiš, néééé!!! Naopak!! To má být motivační - jakože: dala jsem to dokonce i já! Nevychrápaná, nepřipravená, jen a pouze natěšená :-) A taky platí, že čo bolí to prebolí a na konci zůstane jen ten megamega endorfinovej rauš, pro kterej stojí za to žít a běhat! ;-)

      Vymazat
    2. Hele, Zbirka at si zpiva co chce, ale ja jsem na tohle moc velkej nervak. Jeste jeden tvuj ultra zazitek a netroufnu si ani na tu barokni desitku. A to doufam, ze Honzovi do ty doby splasknou ty leadvillsky puchejre, abych se nenachomejtla k dalsimu traumatu.

      Vymazat
    3. Neblbajz, to že jsem já lemra přeci vůbec nic neznamená! A s Barokem žádný legrácky, se na vás sakra těším! ;-)

      Vymazat
  4. Gratuluju, úžasný výkon :-) Jsi dobrá :-) Souhlasím s AprilRuns, jsem demotivovanáááá. Zuzka Součková

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju ;-) (a demotivační to být opravdu nemělo - na mou duši na psí uši na kočičí svědomí!)

      Vymazat
  5. wow to bylo drrama. Krásně jsi to sepsala. A výkon to byl tradičně neskutečnej. A zážitky silný, co víc si přát :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maty, díky - jojo, přesně tak - naštěstí na tomhle zážitku bylo i hodně dobrého a všechno silné :-D

      Vymazat
  6. Tlesky tlesk. Jsi dobrá! Ba co víc: nejlepší!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, a nejlepší - tak spíš největší, iluzím o vlastních schopnostech neustále podléhající masochistka bez pudu sebezáchovy v okolí ;-)

      Vymazat
    2. Tomu se spíš říká sladká nevědomost ;o))

      Vymazat
    3. :-D To zní rozhodně míň jako diagnóza, to beru ;-)

      Vymazat
  7. Jitus!!! Nadherny vykon, skvele, skvele napsany!!! Mitnick! Kaplan je kenius, absolutni kenius!!!:).. a z toho neustoupim ani o "pidu":)..
    Vis, myslim si a verim, ze "pacing" je neco tak neskutecnyho a najit dobryho je vlastne stejny jako najit dobryho kamose... jsem moc rad, ze Vam to skvele vyslo!!! jeste jednou gratulace a ultra zdar!!! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tahiti - s tou Hiti - o té Hiti... :-D

      Já ti mám pocit, že dobrý pacer nebo hodně dobrý pacer musí být primárně ten sakra dobrý kamarád :-) (nebo aspoň na mé lemrovské úrovni) A věř mi, že i já jsem ráda! Tušila jsem, že to bude v pohodě, ale přeci jen - taky jsme si mohli začít lízt hodně záhy na nervy (jedna věc je komunikace přes mail, druhá jsou bábovky a třetí je situace, kdy jde o krev, slzy a pot, že - a navíc jen jednomu) a to by bylo pěkně dlouhých skoro sedm hodin :-)

      Moc děkuju a nazdar!! ;-)

      Vymazat
  8. Gratuluju k dokončení, ikdyž skoro všechno bylo proti Tobě. O to víc se to cení. Pěkný článeček - to nadšení, chuť bojovat a dostat ze sebe i ty poslední zbytky sil z něj jde krásně vycítit.
    Ať se daří! Jiřík

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!