čtvrtek 4. července 2013

O motivaci

Taky to znáte? Že se vám vlastně nechce běhat? Že už ani nevíte, proč jste začali a už vůbec ne, proč byste v tom měli pokračovat? Ze setrvačnosti se oblíknete, obujete se (alespoň někteří z nás), vezmete klíče, houknete, za jak dlouho budete doma a zabouchnete za sebou. Před barákem čumíte jako bulíci na chytající se satelity, přemýšlíte kudy a jak poběžíte, během prvního kilometru nechápete, kdo a kdy vám vyměnil nohy za ty dvě neohebný, bolavý a těžký tyče z tvrdý gumy, kdy jste začali zase kouřit, že vás bolí na prsou a přemýšlíte, jaká je maximální tepová frekvence, při který váš srdeční sval nedopadne jako napěněná plechovka piva v horkým letním dnu. Ale snažíte se běžet. Po hodině, dvou, kdy si průběžně říkáte: "A proč? ... A jak ještě daleko? ... Tak moc?" se konečně vracíte domů. Tam vás čeká další kolo vysvětlování, proč vlastně? A proč to neděláte jako XY a YX, který taky běhají, ale "rozumně" (ergo dvakrát, třikrát týdně hezky pět šest kiláčků)? Těžko hledáte argumenty, když je sami nemáte a navíc musíte (byť zásadně v duchu) přiznat, že je to pravda, že jste si našli časově občas sakra náročný koníček (a ani nezkoušejte vytahovat kolik hodin týdně běhá takový Radek Brunner nebo Dan Orálek - s tím opravdu neuspějete), že jím trávíte týdně docela dost hodin, že tím nabouráváte případný příjemný rodinný dopoledne, když už se večery kvůli práci nekonají, že kvůli tomu, že VY chcete běhat, si NIKDO ráno nepřispí (i když by mohl), že ten sobec jste tu vlastně vy a že jste prostě endorfinový závisláci.
Přihlásíte se na pár šílených závodů, protože doufáte, že vás to nakopne v tréninku. A stejně, když se ráno obouváte a berete si klíče, zavíráte dveře a říkáte si, tak jo, dneska zkusím ty kopce, stejně ta radost a nadšení nějak chybí.
Co ale s tím? V rámci duševní hygieny a sebereflexe musím přiznat, že se navíc prostě nejsem schopná ztotožnit s Honzovým článkem o tom, že přílišné sebeporovnávání s ostatníma je v zásadě nezdravý sebemrskačství. Idea je to krásná, moc se líbí a rozhodně by mi prospělo, kdybych se podle ní řídila, jenže já to nějak... prostě... nedokážu. A tak se dál (zbytečně, vím) užírám tím, že ostatním stačí na stejný časy třetinový objemy a že buď jsem fakt totální antitalent nebo něco dělám blbě anebo (co hůř) obojí naráz. Dál mě drtí, že běhám stejně rychle, ne-li pomaleji, jako na podzim, přičemž od té doby uplynulo dalších tři tisíce kilometrů, že všichni raketově letí nahoru, jen já po vzoru Lajky padám k zemi. Ani diplom z Milíčovskýho háje na tom nic moc nezměnil. 
Když je nejhůř a nepomáhají ani dlouhodobý plány, ani motivace od přátel, pořád je tu ještě internet. Ten anonymní. A tak sedím a hledám něco, co by mě nakoplo, co by mě přimělo přestat se nimrat ve zbytečnostech, co by mi pomohlo se (aspoň na chvíli) znovu nadchnout. Dneska zafungovalo tohle
(**Vstaň a začni zářit!*Je šest ráno a dřív, než se stihneš natáhnout po budíku, začnou do tebe hlasy v hlavě hučet, že je moc brzy, moc velká tma a zima, než abys lezl z postele*Bolavé svaly se stále vzpouzí a předstírají, že neslyší, když jim tvůj mozek přikazuje, aby se pohnuly*Celá legie hlasů na tebe křičí jednohlasné svolení budík zamáčknout*Vrať se do říše snů!*Jenže tebe jejich názor nezajímá*Ty ses rozhodl, že budeš poslouchat hlas, který jim odporuje!*Hlas, který ti připomíná, že tu byl důvod, proč jsi ten budík v první řadě nařídil*Takže sednout*Spusť nohy na zem a neohlížej se, protože nás čeká práce*Vítej v mlýnici!*Co jiného je každý den, než nekonečná řada soubojů mezi správnou a snadnou cestou*Deset tisíc pramenů se před tebou rozlévá jako říční delta*každý z nich slibuje cestu nejmenšího odporu*Jenže ty vyrazíš proti proudu*a když tuhle volbu učiníš*když se rozhodneš obrátit se zády k tomu, co je pohodlné, bezpečné a co někteří nazývají zdravý rozum…*Tak to je den první*Odteď to už bude jenom těžší*Takže se ujisti, že je to něco, co vážně chceš*Protože tu vždycky bude jednoduchá úniková cesta připravená tě odnést s sebou*Stačí se jen pohnout*To ty ale neuděláš, nebo ano?*Každý krok s sebou přináší rozhodnutí udělat další*Jsi na cestě, teď ale není čas přemítat o tom, jak daleko jsi došel*Bojuješ s protivníkem, kterého nevidíš, ale cítíš ho v patách*Cítíš, jak ti dýchá na záda*Víš, co to je?*Jsi to ty!*Tvoje obavy, pochyby, nejistoty, hezky vyrovnané jako popravčí četa nachystaná sestřelit tě z nebes*Neztrácej však odvahu*I když není snadné je porazit, rozhodně nejsou nepřemožitelní*Pamatuj, tohle je mlýnice, je to bitva na život a na smrt mezi tebou a tvou hlavou*tvým tělem a ďáblem usazeným na tvém rameni, který ti našeptává, že je to jen hra*nic než ztráta času*tvoji protivníci jsou silnější*Přehluš ten hlas nejistoty tlukotem srdce!*Spal všechny pochybnosti v ohni, který plápolá pod tvýma nohama*Pamatuj, za co se rveme a pořád mysli na to, že energie je krutá milenka*Dokáže se při sebemenší chybě mžiku obrátit proti tobě*Nikdy nepřestane hledat slabé místo v tvé zbroji*Ten jeden nepatrný pocit, na který ses zapomněl připravit*Dokud se zákeřnosti schovávají v maličkostech, zůstává velká otázka:*Víc už tomu dát nemůžeš?*Jsi si jistý?*A když odpověď zní ano, pak jsi udělal všechno, co jsi mohl, aby ses připravil na boj*Tehdy je čas vystoupit a směle se postavit nepříteli*tomu, který se skrývá ve tvém nitru*V tu chvíli se musíš pustit do otevřeného boje na nepřátelském území*Jsi lev uprostřed lví smečky, všichni se ženete za stejnou plachou kořistí se stejně zoufalým hladem, který říká, že jen vítězství tě dokáže udržet při životě*Takže věř tomu hlasu, který tvrdí, že může běžet trochu rychleji*a makat tvrději, a že fyzikální zákony jsou pro tebe jenom pouhé návrhy*Štěstí je poslední přání těch, kteří chtějí uvěřit, že zvítězit můžete náhodou*Pot je na druhou stranu těch, kteří vědí, že je to otázka volby*Takže se rozhodni hned teď, protože osud na nikoho nečeká*A až přijde tvůj čas a tisíc různých hlasů se ti bude snažit namluvit, že nejsi připravený*poslouchej místo nich ten osamělý hlásek v pozadí*ten, který říká:*„Jsi připravený.“*„Máš natrénováno.“*Teď už je to jen na tobě.*
Tak vstaň a začni zářit!**)


A co platí na vás?

17 komentářů:

  1. Přijde mi to jako těžká krize a hlavně mi připomíná tu mou loňskou. Přesně to: proč vlastně běžím, a že určitě stačí 6 km, a ne 15, a že mi bohatě stačí běhat pořád jednu trasu, (je to ták pohodlné) atd. První nakopnutí přišlo když jsem začala běhat občas s kámošem, hlavně dlouhé běhy, pak hodně moc pomohlo, když jsem přestala tlačit na pilu a našla si i jiný pohyb v podobě různého posilování (Jill, taebo, zumba) a poslední přišlo s trenérem, který mi běh vlastně ubral, běhám teď jen 3x týdně, zbytek mi nechal posilování. No a mě to strašně strašně všechno zase baví. Ty jsi trenéra už měla, zkus to cvičení, nebo prostě něco jiného. Jestli tě něco úplně nebaví, tak se do toho nenuť. A také se nestrovnávej s nikým dalším. Hlavně teď v létě ne kdy všichni ze sebe ždímou maxima, na která trénovali celou zimu ;o)) Ať se ti daří

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za podporu i za tipy. Pro mě je jakýkoliv cvičení a posilování vyloženě za trest (a proto to nedělám, což se samozřejmě odráží na mým upachtěným stylu), stejně jako všechny abecedy a podobný legrácky... Jsem ráda, že v tom nejsem sama :-) Já si tratě ani nezkracuju, spíš jsem čím dál línější si doma vyboxovávat delší vycházky :-)

      Vymazat
  2. Jo a ještě trochu motivace pro ženy ;o)
    http://www.youtube.com/watch?v=OZCs-9rpJpc

    OdpovědětVymazat
  3. No ja zase uz brecim - tyhle motivacni videa se svalnatejma zarputilejma lidma, to je neco na moji poporodni hormonalni hladinu! Hele, kazdymu se to plka, beha, zrychluje a kritizuje - ale ty sama nejlip vis, jak se veci maji a ze si kazdej vybeh a zavod musis vydupat a obhajit a pak jeste uzit. To stoji silene moc energie. Pridej k tomu par bezesnejch noci (a vycitavej pohled v paru detskejch oci) a sem tam trosku trhanyho spanku a pak se mej moc rada za to, ze vubec vystrcis nos ze dveri a vybehnes. Zbytek neni az tak dulezitej. Pomerovani se s ostatnima je michani jablek a hrusek. Jsi dobra!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi skvělá - moc děkuju!! (a já to taky ořvala, nemysli si! ;-)

      Vymazat
  4. Jitus, hlavne klid!:)
    Muzu te ubezpecit, ze s podobnymi motivacnimi problemy bojuje (bojoval) urcite kazdy hobik... navic rada z nich je jak pres kopirak..:)
    Proc daleko a casto, stacilo by parkrat tydne... proc na dovolene a o vikendech strasim po ranu? :)..
    Ale pozor.. pokud vytrvas, tak to prejde.. Ty tvoje pochybnosti se cas od casu objevi, ale budou slabsi, nebo jine..:).. Tvoje okoli si nejen zvykne, bud rychle zase usnout:) nebo se nevzbudit, kdyz vstavas.. a zacne spis mit otazky typu.. dneska jsi doma nejak driv, stalo se neco?:)
    A myslim, ze delas velkou chybu rikat si, ze jini maji vyrazne lepsi vykony s mensimi objemy a s mensim usilim.. Inu jini jsou jini my jsme my:)... Co ja se naposlouchal a jiste naposloucham (opravnene) rad a nazoru, ze s takovymi objemy, co beham, s takovym usilim by jini..atd.atd..:)
    Co na tom? Velky BS by ti asi rekl svoji hlasku, kterou ja si opakuji pri svych "krizich"...:
    "ultra neni o tom, jestli vyhravame nebo prohravame, ale jestli to nevzdavame'! Nasemu nevzdavani ZDAR! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jjo a jeste jednu vec.. Ty, April a spousta dalsich to mate vyrazne tezsi nez ja.. Mne to treba pomaha, ze mamy behaji... Tak i starik:) vybehne..:)
      MSF! 12:)

      Vymazat
    2. Ta hláška je naprosto skvělá. Jestli nevadí, tak si jí půjčím a budu používat.

      Vymazat
    3. Děkuju, naprosto se srdce moc a moc děkuju.
      Ono u nás je to zatím furt ještě komplikovanější v tom, že se prostě nemůžu ráno jen tak vytratit (udělala jsem to včera teprve podruhý a před šestou v Šárce bylo úchvatně!), nemůžu jít jen tak ani večer, jsem omezená zhruba na hodinu a půl dopoledne v týdnu a na max tři o víkendu... a přiznám se, že mě asi nejvíc drtí ten stereotyp a moje nešťastná povaha, co by ráda nemožné na počkání a zázraky do tří dnů ;-) (ale já se dočkám!! ;-) (a ujasněme si terminologii - nejsi žádný stařík! Na tohle ooznačení ještě zdaleka nemáš nárok a dalších cca dvacet let ani mít nebudeš ;-))

      Vymazat
  5. Tohle porovnávání s ostatními může být fakt na palici. Třeba Jarda Dražan. První desítka v teplákách bez sportovní minulosti za 41 minut, další pod 40. To bych si mohl říct, že to nemá cenu, když jsou takováhle individua. :) Ale takhle to nejde, to bychom nedělali nic. Tak hlavu vzhůru.

    Zítra budou langoše. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, jenže Jardů Dražanů není dvanáct do tuctu, že? Ale máš pravdu. Když já bych tu lamu TAK chtěla vidět! ;-)

      A langoš jsem prošvihla... Ach jo.

      Vymazat
  6. To se překoná, každý jí párkrát do roka má. Jen vydžet!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vím, já vím. A je fajn vědět, že v tom nejsem sama :-).

      Vymazat
  7. No koukám, že i internet (youtube) je malej, protože na tohle video jsem hodně nedávno taky narazil a přemejšlel o tom že s tim písnu něco na blog.
    Taky moc dobře chápu čim si procházíš, taky to na mě občas přijde.. Ale stejně tě to každej den táhne nazout ty krásný běžecký boty a polechtat je o asfalt/trávu/bahno/...
    Přijde mi, že tělo si tyhle stavy přivolává, když mu přijde, že na něj tlačíš moc a chceš to co zatím ještě nejde. To je pravý čas zvolnit, vykašlat se na rychlost, poměřování se s ostatníma, zvonit a vrátit se zpátky ke kořenům - k radosti..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, něco na tom bude - já furt čekám, kdy do toho moje fyzický já hodí vidle a usoudí, že tohle už prostě nemá zapotřebí...

      K tomu návratu ke kořenům: ono to zní naprosto idylicky - už chybí jen kobaltově modrý nebe, ostře zelená tráva pod nohama a voňavej horskej vzduch po dešti... Jenže mně se ty radostný fundamenty hledaj prostě blbě - asi proto, že žádný nebyly. Já měla tenhle návrat k běhu těžce vydřenej, fyzička nulová, poporodních kil jak máku a jen to odhodlání a zarputilost mě nedovolily se na to vykašlat. Ta radost přišla právě až později s výsledky, se zlepšováním, s tím, že to najednou šlo dál a rychlejc, a pak ještě o něco dál a ještě o něco rychleji a pak - nic. Přešlapuju na místě. ALE - ono to vyznívá hůř a dramatičtějc, než to ve skutečnosti je, teď se snažím zkrátit krok, zvýšit kadenci, nevytáčet špičky ven a třeba mě to zase někam posune... anebo tak ne ;-)

      Vymazat
  8. Jíťo,
    četla jsem to včera se zpožděním a musím říct, že Tě chápu (ikdyž každý má trochu jiné kostlivce ve skříni).
    Mívám tyto stavy sem tak taky, ale snažím se naučit tyto věci zase až tak neřešit, aby se z toho běhání nevytratila radost. Snažím se porovnávat jen sama se sebou, vždy, když je to "příště", tak se dostat o kousek dál (ikdyž to vždy nejde podle mých přestav) . A ikdyž jsem, oproti ostatní běžcům, prostorově objemnější a stále pomalá, tak se přece neošidím o krásné závody. Můj jediný cíl je užívat si to a nebýt ve výsledkové listině poslední.
    Je mně jasné, že Ty máš jiné ambice a máš toho mraky naběháno, ale zkus se vrátit o krok zpátky a začni si to zase užívat!
    A moudrá věta, co napsal Honza to všechno shrnuje! Deni
    P.S. Tvůj článek o motivaci byl pro mě jeden z impulsů k akci 1312up!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Deni, děkuju - za všechno! Ta radost tam někde pořád musí být, jinak bychom včera v těch pět asi nevstaly, ne? ;-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!