pátek 7. června 2013

Mé první ultra aneb O bahenní lázni… část II.

1.6.2013
Po šestý hodině jsme se potáceli obývákem a kuchyní jak dva zombíci, jediný čerstvý člen domácnosti byla M. A za oknem, tam se honily temně šedý mraky, který slibovaly déšť. Spoustu deště. Přes noc vyhasl krb, ze zimy od dlažby na zemi mi začaly drkotat zuby. To nám ten den ale pěkně začíná. Dělám snídani a vařím sedmičku čaje s medem, který si – opět na Michalovu radu – leju do jedný z lahví. Pozdějc ho ocením bezpočtunásobně.
Po sedmý hodině mi přichází smska od Petra z DM, který je tak hodný, že mě vyzvedne a odveze na start. Ještě jednou děkuju, pánbu ti to vrátí na dětech! ;-) Že nezaspal (já četla, že nespal a litovala ho a soucítila s ním…) a že vyráží. Začínám zvažovat, jestli by ideální výbavu nepředstavovala ta na braný cvičení. Poohlížím se po zavařovacích gumičkách, žádný nenacházím a plán s igeliťákama a pláštěnkou vzdávám. Po půl osmý se obývákem line známý zápach, pár vteřin předtím, než píše Petr, že je před vrátkama. Takže Tom nejen, že ho nemůže jít ani pozdravit, ale musí ještě likvidovat biologickou zbraň hromadnýho ničení sám (M. se v poslední době při podobný akci děsně vzteká, takže je to obzvlášť zábavná a osvěžující činnost…).
Voda pode mnou, voda nade mnou. Mraky zmizely, nebe je ocelově šedý a prší. Konečně se poznáváme s Petrem osobně. Valí to na start, až kousek od odbočky k němu přiznává, že mu navigace na seznamu napsala cestu o dvacet (?) minut delší, než ta v mobilu, což by znamenalo, že bychom prošvihli svoz autobusu a tím pádem i start. Jsem nervózní, venku prší čím dál víc. Stát se to, nezlobila bych se na něj ani v nejmenším a přičetla bych to řízení osudu. Holt kadar a s tím nenaděláš nic!
Parkujeme na nejvzdálenějším aparcaderu u letiště. Na autobus tam čeká – pro mě překvapivý – množství běžců. Totiž, jediný trail, jaký jsem kdy závodně běžela, byl na podzim ŠUTR. A to ještě jedno kolo. Tam na těch 54 km chodívá pár lidí. Dvacet? Třicet max. A tady se nakonec na start 53 km postavilo snad 110 bláznů, který se rozhodli oslavit den dětí vodou a blátem. Mínus gumáky, plus startovní číslo. Jinak stejný ingredience jako před (několika) desetiletími.
V houfu čekajících jsme našli Vítka. Další velmi milý osobní setkání. Autobus, vezoucí nás na cestu vedoucí ke startu (ó ano, ještě jsme si vydupali nějaký dva kiláčky do kopečka, než jsme se k inkriminovanýmu hotelu Vsácký cáb dostali), byl plný běžců. Mít na to koule, vyfotila bych si to a ukázala to doma T., který tvrdí, že v tomhle počasí přeci nikdo normální neběhá.
U hotelu se projevily další stránky skvělý organizace závodu. A to naprosto bez ironie. Všechno šlapalo jako na drátkách, prezence, start, značení, úžasný občerstvovačky, už dneska (2. 6.) jsou prý oficiální výsledky, na trati se fotilo i točilo, v cíli pak klobása, pivo, kofola, jen v tý sprše mohla týct teplá voda. To bych fakt ocenila.
V 9:40 vybíháme. Teda, všichni ostatní vybíhají, já se držím na ocasu rozhodnutá ignorovat všechny chrty a gazely a držet tempo mezi 6:30-7:30 min/km, pokud to teda jen trochu půjde. Ano, je to pomalý. Ano, vím to a uvědomuju si to a uvědomuju si i, že to mnozí (většina?) považují za tempo, se kterým bych na podobnou trať vůbec neměla lézt. Já ale chtěla sama sobě a všem kolem zas a znovu dokázat, že „nemožné“ je ve spoustě případů jen koncept, kterým si omlouváme vlastní lenost. A taky strach z neúspěchu. Navíc jsem slíbila, že se nezničím. Nikdy jsem nic takhle dlouhýho neběžela, natož v horách, a radši riskovala, že budu poslední a bude se tam placatit, než aby mi na obrátce (nebo ještě dřív) došly síly. Jedno DNF mám, stačilo.
Hned v prvním seběhu bylo jasný, že to bude boj na život a na zvrtlý kotníky v lepším případě. Bahno rozježděný od traktorů a rozdusaný stovkou párů v rozhodně-vhodnější-obuvi-než-byla-ta-moje klouzalo jako svině a to je ještě eufemismus. Pár trsů trávy uprostřed cesty bylo vzápětí odsouzeno k smrti udupáním a následným udušením ve vrstvách bláta. Podmáčený okraje cesty, kterou lemoval místy tak hustý les, že se nedalo běžet jinudy, mi na osmým kilometru sežraly botu (přesně v tu dobu jsem si samozřejmě začala libovat, jak rada Mapo funguje a vazelínou namazaný nohy, v tý době už v nacucaných fuseklích, vůbec nestudí). Podařilo se mi vytáhnout nohu i S botou, takže v zásadě úspěch (podobnou akci jsem pak absolvovala asi pětkrát, pokaždé když už přestaly nohy až tak studit). Stoupání byly nakonec pomalu větším odpočinkem než seběhy, který byly v mým podání buď kamikadze letem lesem vedle cesty nebo připo**aným cupitáním s elitním skluzem, o němž by běžkaři mohli jen snít. Část cesty jsem se předbíhala se dvěma holkama, později se mi podařilo jim utýct a běžela jsem s chlapíkem, se kterým jsme dokonce i prohodili pár slov. To bylo moc fajn. Někde kolem dvacátýho kilometru kolem nás propádil první muž závodu. Za ním druhý. Záhy jsem se dočkala i Vítka. Něco mi říkal, ale měla jsem sluchátka, tak netuším, co to bylo. Běžel lehce jako laňka, já dusala jako slonice a doufala, že už brzy bude ten poslední krpál a obrátka. Přeci jen, cesta domů je vždycky kratší.
Krpálu jsem se dočkala. Nepršet a nebýt ráda, že jsem ráda, vyfotila bych vám ho. Drápala jsem se vzhůru k průzoru kdesi vysoko nade mnou, který na mě působil jako světlo na konci tunelu. Tam v altánku svačili dva turisti; na hekající cvoky, který se z posledních sil vydrápali nahoru, koukali dost podezřívavě. Asi se báli, že jim sežereme svačiny, vypijeme limonádu a donutíme běžet s náma.
Než jsem do sebe nalila zbytek čaje, „parťák“ mi vzal kramle. Následoval masakr seběh. Myslím, že jsem v tu chvíli stvořila absolutně novou běžeckou techniku násobenou hrůzou z toho, že jsem někde blbě uhnula (přeci mi nemohl za deset vteřin takhle zmizet?) a že kufruju a budu to muset dupat nahoru. Tehdy padlo rozhodnutí, že v tom případě to balím, protože po pár minutách volnýho pádu mi bylo jasný, že tohle bych nahoru nevyšla, ani kdybych chtěla. Pak se mi ale dostali do zornýho úhlu běžci, kteří už měli otočku za sebou a vraceli se do cíle.
27. kilometr. Obrátka. Občerstvovačka. Zastavuju. Piju trochu piva. Jím banán a hlavně vytahuju suchý triko. A čelenku. Roztřesenýma, promáchanýma rukama cpu do batohu tílko a kšiltovku. Zvažuju, že si vezmu suchý fusekle. Jenže to už přibíhají obě holky a než se pobalím, i mizí. S nimi i další běžec, kterýho jsem dala někde kolem desátýho kilometru. Tak to zase prr. Rozhoduju se, že se budu na suchý ponožky těšit na občerstvovačku na 41. Rozbíhám se. Nejdřív to moc nejde, ale po první kopečku je krátký klesání a pak rovinka po asfaltu. Dobíhám chlápka i obě holky, který přechází i v mírným stoupání do chůze. Další mužský skalp a už je tu můj „parťák“. I toho nechávám nakonec za sebou. Nakopává mě to a přidávám. Na občerstvovačce mi kleslo tempo k osmi minutám na kilometr. Třicet vteřin stahuju na dalších pěti jak nic. Jde to krásně. Předbíhám další a další chlapy, pískám si, na jedný z mála zelených luk s famózním výhledem na obě strany neodolám a dělám letadlo (Deni ví, Deni zná, ostatní si budou muset počkat na nějakou moji běžeckou euforku). Třicátý kilometr. Trochu bolí zadní stehenní sval, na střídačku na pravý i levý noze. Ale furt běžím, a to i do většiny kopců, ubíhá to. Pomalu, ale jistě a já se výborně bavím.
Druhý dech, třetí dech. Míjím jednu veselku a před občerstvovačkou druhou. Fotí nevěstu na louce, je krásná a já se dojímám. Někdy v tý době vytahuju housku. Tehdy přišla snad jediná větší krize. Po prvním soustu se mi zvedne žaludek a zamotá hlava. Přemýšlím, jestli budu zvracet hned nebo za chvíli. Přecházím do chůze, pomalinku piju. Je to lepší. Zkouším běžet. Jde to. Tak jo. Tempo klesá k 7:45 min/km. Nevadí. Tak aspoň ať je to pod těch osm. A sedm hodin celkem. Tajně jsem doufala v 6:30:00, nahlas v 7:00:00…

Občerstvovačka je opět výborná. K paní s pánem, co tam byli už ráno, se připojil ještě mladej kluk. Všechny instruuje, co mají jíst a pít podle toho, jak jim je (na žaludek čokoládu s rohlíkem, na křeče banán se solí, na osvěžení meloun, hlt piva, trochu hroznovýho cukru, chce někdo na cestu müsli tyčinku?). Volám Tomovi, aby vyrazili, že mi chybí 13 kilometrů do cíle. Že budou ještě dlouhý, jsem tušila, že budou TAK dlouhý, ne.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!