pátek 7. června 2013

Mé první ultra aneb O bahenní lázni… část III.

Dobíhá mě „parťák“. Přehodnocuju plán s fuseklema. Je mi jasný, že i když mě nic netrápí, sednout si, už mě nikdo nezvedne. Vybíháme společně. Prohlašuje, že teď už to dědek dá. Říkám, že však, když to dá máma, proč by to nedal dědek?
Zjišťuju, že z týhle části trati si nic nepamatuju. Jen že tady kosil pán trávu a v tomhle stoupání na téměř výjimečným kousku asfaltky u vleků mě poprvý a téměř naposledy předběhla holka v oranžovým svítivým tričku. Vím, že bude ještě jedna občerstvovačka a že k ní povede dlouhý stoupání. Taky vím, že to na ni mám čtyři kilometry a cestou mi změří čas na maraton. Probíhám jím někdy v rozstřelu 5:23-27, nevzpomínám si přesně. Těší mě to. Těší mě i to, že běžím sama. Nikde nikdo. Nahoře na kopci se choulí kolem ohně organizátoři. Omlouvají se, že už mají jen zbytek rohlíků, jinak je tam (krom piva) všechno. Beru si radši banán se solí, ionťák a vyrážím. Dál žmoulám housku, snažím se co půl hodiny aspoň ukousnout, carbonexy jsem do sebe narvala čtyři, víc nezvládám. Anticrampy polykám vzorně á hodina a půl. Nohy drží. Kolena drží.
Do cíle zbývá devět. To už dám. Musím. Vím, že bude pár táhlejších seběhů. Že bude i pár nehezkých kopců si už nevybavuju. Ale to nevadí. To by ještě šlo. Sedm kilometrů před cílem se ale udělá tak černo, že skoro nevidím, kam šlapu. Během chvíle začíná lejt. A to tak, že brutálně. Během minuty jsem durch. Aspoň nebudu mít pochcaný fotky z cíle. Always look on the bright side of life, tu-dum-tu-dum-tu-dum-tu-dum-tu-dum!
Však on tě ten smích přejde…
Posledních pět kilometrů se mění v čirý peklo. Leje. Po kopcích se valí voda. Já se sunu jak ledoborec Družba nezastavitelně vpřed. Pamětliva Olafova příspěvku na Běhej, že při tempu nad osm minut na kilometr je chůze efektivnější než běh, do ní v kopcích přecházím čím dál častějc. Na rovinkách se musím nutit do běhu. „Tak támhle od toho klacíku“ nebo „od toho šutru/kamene/kmene/stromu“ poběžíš. Padesátka. Být cíl tady, je mi dobře. Prý je to jen psychologický a být cíl na padesátým, je mi dobře na 47. Věřím tomu. Myslím na Honzu (díky moc za všechny povzbuzující slova, i tentokrát na ně došlo a zase pomohly!), Lídu a další, kteří se ve stejný den snažili pokořit 103 km na Silvě Nortice.
V tu dobu se už nedá cesta ani jít, natož běžet. Přede mnou tu produsali dvakrát skoro všichni na padesátkový trati, všichni na třicítkový a všichni na patnáctce. Umíte si představit, jak taková bahnitá cesta, kterou není možný kvůli terénu a porostu bokem kopírovat, uprostřed slejváku jako kráva, vypadá? Tak víte, čím jsem se brodila a proč jsem měla v tý chvíli aktuální tempo k deseti minutám na kilometr. Na jednapadesátým jsem popoběhla. Držím housku. Krok, dva a jak v animáku Loony Tunes mi podjíždí levá noha a já se ve zpomaleným záběru kácím bokem do bahna. Nekecám, fakt jsem udělala blátivou vlnu. Musím se smát. Sbírám se. Celej levej bok mám od bahna. Od podrážky do podpaží. Včetně obličeje. Zbytek housky to koupil naplno. Tak to už jíst nebudu. Ani z úcty k hladovějícím sirotkům v Africe. První, co mě napadá, je, že mě Tom v tomhle stavu nevezme do auta. Pak zjišťuju, že mě nic nebolí. Snažím se utřít bahno z obličeje (pochcaná fotka vedle tý, na který bych vypadala jako černý muž, co pod bičem otrokáře žil, najednou vypadá jak titulka z Vogue), marně. Zjišťuju, že pes bude zakopaný v tom, že mám od bahna obalený ruce. Otírám si je o kalhoty. Další blbej nápad. Ty jsou zabahněný ještě víc. No nic. Sorry, Deni, nakonec pomohly tvoje návleky na ruce otočený naruby;-).
Pak před sebou vidím další dva běžce. Jako býk vypuštěný do arény přidávám. Posledních pár kopečků se snažím aspoň z části běžet. Na hodinkách proběhne sedmá hodina, tempo leze lehce přes osm minut na kilometr. Najednou vidím v dálce bílou vlajku označující cíl. Přidávám. Moderátor hlásí moje přistání, lidi kolem tleskají. Je to tady. Jsem tu. Zvládla jsem to. Můžu padnout.
7:01:14
Jedna z organizátorek mi podává půllitr s vodou. Jak příznačný. Přemýšlím, jestli se jím z recese nepoleju, ale pak na to kašlu. Je tu Tom s Máďou, Deni, Martin, Petr… jak ráda je vidím. Najednou mi dochází, jak strašná mi je zima.
Ve sprchách nakonec nemám odvahu na sebe tu ledovou vodu pustit, tak si jen sprchuju levý lejtko, na kterým bahno vytvořilo krustu. Zjišťuju, že tam přeci jen asi nějaký ten kámen byl, noha je trochu sedřená, žádný drama. Zima je horší. Mám modrý ruce, pusu, začínám se klepat. Když jsem ze sebe sloupla ponožky, udělalo se mi regulérně blivno. Potácím se zpátky do stanu za ostatními. Oblíkám si triko s logem závodu, jednu šusťákovku, druhou, mikinu navrch. Deni mu půjčuje svoje krásný bílý tlustý icebreakery. Všechno marný. Klepu se jak ratlík. Zdravím se s Michalem, který tam srdnatě čekal od devíti od rána, než doběhne Deni třicítku a pak společně na mě. Děkuju. Jste zlatý přezlatý!!
Madlenka fňuká, že chce maminku. Maminka má naraženej loket a je ráda, že se udrží na nohou a na to, že bych ji mohla nosit, fakt nemám kapacitu. Na to se ale nikdo neptá, že?
Takže se narychlo loučím s Petrem a Martinem, doufám, že se brzy potkáme znovu na nějakým suchým závodě a trochu pokecáme, tohle bylo děsně rychlý.
Během chvíle jsme doma. Stojím pod sprchou a nemůžu uvěřit tomu, že jsem to uběhla. Že je to za mnou. Večer zase trvá M., než usne, nosím ji přes hodinu. Loket bolí. Nohy bolí. Ve finále je ale nejhorší levý koleno, který si pozdějc večer narazím o stolek.
Nebudu lhát, že mi dneska nic není. Jo, musím chodit ze schodů bokem, jo, bojím se, že přijdu o polovinu nehtů, ale zvládli jsme vyrazit na pěší výlet na Pustevny a Radegasta. To už přeci něco znamená! Z kopce to sice nebyla žádná hitparáda, ale i s Madlou na zádech jsem to zvládla. Přesvědčila jsem se, že:
-          opravdu platí, že „čo bolí, to prebolí“ – nejdřív se ozval levý hamstring, po pár kilometrech to přešlo; pak jsem blbě šlápla a nějakou dobu mě bolel pravej kotník (Před koncem jsem si zvládla přidupnout větev a vrazit si ji přímo nad kotník, tak to, ovšem, bolelo a stále bolí fest…), pak to přešlo, levej hamstring a pravej kotník… kupodivu o sobě vůbec nedaly vědět kolena.
-          lesy, louky, stráně… aneb jak praví samolepka, kterou mám nalepenou na nárazníku auta – …Mountains, mud, miles and more…, jo, tohle je něco, co vám žádný silniční závod nedá. Nikdo, kdo to nezažil, mi neuvěří, že jsem se výborně bavila. Vlastně i ten pád byl vtipnej. Jediný, co mě štvalo, byly ty úseky, kdy jsem musela stát a hledat, kudy to aspoň nějak projdu.
-          i první ročník se dá organizačně precizně zvládnout
-          s kamarády na trati, rodinou a dalšími přáteli čekajícími v cíli se běží snáz
-          jídlo a pití na trati je strašně důležitý; jedna z těch dvou holek, se kterýma jsem se předbíhala, už na obrátce říkala, že ji bolí žaludek. Neumím si představit, jak bych v takovým stavu běžela.
-          velmurek nemá chybu J
-          minimusky do podobnýho terénu nebrat, hůlky by se naopak šikly
-          Hrbem to neskončilo, Hrbem to začíná!

(sepsáno 2.6.2013)

14 komentářů:

  1. "Hrbem to neskončilo, Hrbem to začíná!" To je přeně to, co by měl každý po takovém masakru říkat. ;-) Gratuluji k doběhnutí a zážitku!

    OdpovědětVymazat
  2. Jitko, skvěle a pravdive čtení. Jsem rada, ze jsem tam, na trati u v cili, byla a mohla to sdílet. Deni

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nebýt tebe, nebyla bych tam já, takže ten, kdo děkuje, jsem já ;-)

      Vymazat
  3. Super, uvidíme se na 10 lužických sedmistovek, nebo brněnském masakru?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad na druhým dni 10L700 - musím se jen přesvědčit, jestli se stihnu z Phy dostat včas na start. Do Brna bohužel letos určitě ne. Tak se ke mně hlavně hlaš! :-)

      Vymazat
  4. Muž pod bičem otrokáře žil. :-)))) Velká škoda, že někdo netočil v těch bahnitých úsecích. :-)

    Jsi borec!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju!! XOXO

      To teda, hele, to bylo fakt jak z grotesky! Já si furt říkala, že musím, že musím, že v srpnu to bude horší, tam teprve budu cpát tlustý do tenkejch a nebudu ti přeci dělat ostudu! :-)

      Vymazat
  5. Jíťo parádní popis Hrbu, jako kdybych byl s tebou na bahnité trati. Moc gratuluju k dokončení. Musela to bejt pořádná fuška...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju :-) A asai mi nebudeš věřit, ale PIM byl těžší!

      Vymazat
  6. Vitej no novych zacatku! :)

    Moc hezky jsi to napstala.. jako kdybych tam byl!!! MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
  7. Hlavne ta uvaha, ze te manzel s tim bahnem nevezme do auta. To je proste ze zivota! A nebo "Maminko makej!" - co nas jeste ceka...

    OdpovědětVymazat
  8. Super popis a skvělej výkon! Já taky běžel 53km, ale pamatuju si jen to bahno a tu svatbu, jinak to mám všechno slitý dohromady :o) A bahno jsem taky prozkoumal tváří v tvář :-))
    Mé strohé vzpomínky ze závodu jsou zde: http://behatnasbavi.blogspot.cz/2013/06/valassky-hrb.html

    Ať se daří! Jiřík

    OdpovědětVymazat
  9. Pěkně sis to zaběhla, gratuluju. Ať se ti daří i nadále

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!