neděle 12. května 2013

A je to domáá!

Zvedla jsem ruce nad hlavu a při průběhu cílem to s chutí zařvala k nebesům.
Včera večer jsme nechali Madlenku u prarodičů a vyrazili domů s tím, že se aspoň tu jednu noc pořádně vyspím. Kupodivu jsem v deset doopravdy odpadla a spala v zásadě nerušeně až do čtyř, kdy jsem se naprosto vyspalá vzbudila. Další hodinu a půl jsem se převalovala v posteli, chvíli i chodila po bytě (tady nám ta analogie s porodem začíná ;-) a nakonec ještě na hodinu usnula. V půl sedmý zazvonil budík a lehce po třičtvrtě na osm jsme už stepovali u koně pod ocasem a čekali, až se někdo zjevní, aby mohla i tentokrát vzniknout předstartovní fotka.


V zázemí jsme s Matym přendali nezbytné věci z batohů do kapes a jali se stát frontu na kadibudku. A protože je Praha malá a zázemí PIMu ještě menší, ve vedlejší frontě čekal Důša. Před zázemím jsem se pozdravila se zbytkem rodiny, který mě přijel podpořit a sešla se svým osobním pacerem. Totiž, Tomův kolega z práce je zasloužilý PIMking, a protože toho letos moc nenaběhal, nechala jsem se slyšet, že by mi mohl teda udělat vodiče (nakonec to šel za 3:44).

Protože mám ráda pořádek a pravidla a nepřecházím dokonce ani červenou a mimo přechod, přelézání do koridoru, ve kterém jsem neměla co dělat, mě nepotěšilo, ale usoudila jsem, že budu poslušný medvěd a nechám medvědáře, aby dělal, co umí.
V devět se ozval startovní výstřel, k nebi se vznesly modrobílé balónky a ozvaly první tóny Vltavy. Myslela jsem, že se budu dojímat, ale skoro jsem ji nevnímala, a poté, co jsme se na startu rozběhli, ji už vůbec neslyšela. První pětka mi přišla zběsile rychlá. Nebyla. Druhá pětka mi přišla ještě zběsilejší. Taky nebyla. Tímto se Petrovi omlouvám, že jsem ho v duchu (a pak i nahlas) nařkla, že mě utavil. Prd a vořech. Každopádně ty kočičí hlavy mi dávaly nehezky zabrat, stejně jako silnice z kopečka do kopečka cestou do Holešovic. Strašně mě deptaly kilometrovníky - jednak mi garmin fakt nechutně proměřuje (celkem jsem podle něj uběhla 43,225 km, takže ten rozdíl v tempu na hodinkách a v tempu skutečném je fakt diametrální) a druhak sedmý a za ním nějaký 35., to jednomu nedodá. Na občerstvovačkách jsem se po Petrově vzoru polejvala mattonkou a brala si dvě, tři houbičky a ty si v mezidobí ždímala na hlavu. Během první desítky jsem byla jak vodník a tak už to zůstalo až do konce.

Intermezzo: Na mě bylo dneska hrozný vedro. To, že jsem celou zimu nestonala (vyjma teda tý hrozný alergický reakce na cosi a bolavýho kolena, kterýžto mě silama společnýma a nerozlučnýma vyřadily z provozu na víc jak měsíc, kdy jsem klusala s tepovkou přes 170 tempem kolem osmi minut na kilometr a byla ráda, že to jde aspoň takhle...), jednoznačně znamenalo, že si to někdy musím vybrat - začala jsem s tím předevčírem a navrch, jako před každou velkou akcí, mě rozbolely moudráky. Od půlky už mě bolely záda, ke konci skoro k nevydržení. Navíc to mokrý triko, trenky a boty rýmičce nepřidaly. Jenže co radši - přehřát se, což umím brilantně nebo trochu čvachtat a riskovat, že lehnu? Na fotkách jsou ty bolavý záda krásně vidět. Můj běžecký styl je dost bizarní i normálně, k tomu se přidala snaha zádům ulevit a vznikl tak běh v prapodivném předklonu.

Ale zpátky na trať. Probíháme Těšnovským tunelem. Mám od Deninýho Michala instrukce vypít v něm na 40. kilometru karbošneka. Prý po něm pak posvištím jako ten z reklamy na ÖMV. V tu chvíli nemůžu uvěřit, že se na čtyřicátý kilometr někdy dostanu. Nevím, kdo měl ten blbý nápad, ale u ústí tunelu stojí bubeníci. Mám pocit, že mi ten kravál, jaký to v tunelu dělá, urve hlavu. Na Františku se s Petrem loučím, brzdím ho, nejsem schopná běžet ani na tři pade. To už je jasný. Tom mi podává gel a carbonex.
Další tři kilometry centrem jsou jedna velká depka. Snažím si v palici srovnat, že se nic neděje. Že je to první maraton a že ho musím stůj co stůj dokončit, i kdybych se měla po tom modrým koberci proplazit. Sedm hodin limit. No ták!
Míjím Národní divadlo. Občerstvovačky co pár kroků jsou naprosto báječný. Běžím od jedný k druhý, na každý přejdu do kroku, poctivě piju, polejvám se, cejtím, jak se mi paří hlava. U Tančícího domu mi to sepne. Je jedno za kolik. Je to naprosto jedno. Najednou je mi líp. Neběžím rychlejc, naopak, ale už mi to nevadí.
Cesta k Nuseláku je nekonečná, vyhlížím ho jak natěšený sebevrah. Cestou zpátky v protisměru vidím balónek na pět hodin. Tak to zas prr. Ten čas sice jedno je, ale víme svý, že? U Vyšehradu na mě v protisměru volá Důša a krátce poté mě u porodnice, kde se nostalgicky zadívám do oken, za nimiž přišla (bez čtyř dní) před devatenácti měsíci na svět Madlenka, předbíhá Soňa. Tvrdí, že na třicátým vytuhne (a kdo jí to věřil? Já tedy ne ;-). Pak přichází první krize. Je to nekonečný. Ceduli půlmaratonu míjím po dvou hodinách. Je definitivně ložený, že pod čtyři to nebude. Tak třeba aspoň pod čtyři deset? Kdeže... Na Palačáku si beru od Toma další gel a tabletu. Mám pocit, že se na hrudním pásu uškrtím. Nemůžu dýchat. Bolí to. Vím, že ho budu moct sundat až za dalších šest kilometrů. Jsou nekonečný. Mířím na Smíchov. A tam začíná pravá legrace. Bolí mě žaludek. Bolí mě nohy, kterým se vůbec nechce. Jako bonus jsem si blbě přečetla mapu a myslela, že se budeme otáčet u nádraží. Jistěže ne. Ta otočka je klíčová. Poprvé jdu ještě kus za občerstvovačkou. Dobíhá mě Radek a říká mi, že to u Čechova mostu zabalí. Sypu ze sebe ne tak docela slušně, že to teda ne, ať ho to ani nenapadne, že to přinejhorším dopajdáme spolu! Pak mi zmizí v davu a já pár minut přemítám, jestli jsem ho blbě nepochopila a jestli nemluvil o zažehnaný krizi.
Konečně vidím Deni, Máju a jejich mladého pána (jehož jméno mi bohužel uniklo), rvu ze sebe pás (stejně je to bezpředmětný, v tomhle tempu tepovka neleze přes 156) a vrážím ho Deni k jejímu překvapení do rukou s tím, že si ho pak vyzvednu. O kousek dál je u chodníku jen taťka, gel nechci, zvedá se mi žaludek, prosím ho, aby jel někdo z nich na Invalidovnu a přivezl mi tam kolu nebo nealko pivo. Už jen při tý představě mám lepší náladu. Předbíhám čím dál víc lidí, kteří přechází do chůze. Těší mě, že jsou to podle postav výrazně větší běžci než já. Je to sice asi trochu škodolibý, ale budiž mi odpuštěno.
 Dál na sebe liju hromady vody, je mi zima a vedro zároveň. Kousek od hlavní budovy školy míjím Evžena se Sárou. Zdravím ho a děkuju za pomoc s výběrem bot. A znovu ty kočičí hlavy. Bolí čím dál víc. Tentokrát mi Holešovice přijdou v pohodě. Už se vracím "domů".
U Invalidovny jsou všichni moji blízcí včetně švagrový. Piju kolu, je mi líp. Vím, že to po čtyři deset nebude. Pořád ještě doufám, že trhnu Davidův první maraton (4:16). Posledních pět kilometrů nezvládám už nic, jen intenzívně myslím na Madlenku. Na konci devětatřicátýho kilometru se mi čert ví proč strašně živě vybaví ten první okamžik, kdy mi ji dali na břicho a ona se na mě poprvý podívala. Chce se mi brečet. Chce se mi křičet. Chce se mi běžet. Madlenko, mamka to dá!

V Husákově tichu piju karbošneka. Je to sladký jak cecek. Ale Michal měl pravdu. Přidávám. Kolem jde čím dál víc lidí a já najednou zase běžím. A pak už jsou tu cedule - 900 m do cíle, 800 m do cíle... přidávám.    Nebo mám aspoň ten pocit :-) Hekám u toho jak Šarapovová, ale nemůžu si pomoct. Chvíli se snažím krotit, ale zpomaluju, tak na to peču. Beztak má většina lidí ucpaný uši sluchátkama (já nechala ipod dokonce v batohu a kupodivu nechyběl). Nevidím a neslyším, snažím se ze sebe dostat všechno. Trochu nechápu, že někdo v Pařížský jde, ale to se mi to kecá, když se za celou dobu neobjevil ani náznak křeče, jen na posledních osmi lehce pobolívalo zlobivý pravý koleno.
A pak už jen modrý koberec.
Zvedla jsem ruce nad hlavu a při průběhu cíle s chutí zařvala k nebesům: "Je to domáá!"
Potácím se zázemím. Beru si fólii, někdo mi dává na krk medaili. Dál někdo fotí. Něco melu, takže fotka bude stát za prd. Nevadí. Přemýšlím, jak se dostanu k Husovi, kde jsme se podle plánu měli sejít s rodinou, když mě to žene koridorem dál na Václavák. Najednou je tu Tom. Objímám ho a brečím. Nevím proč. Asi že jsem šťastná. Že jsem to dokázala, i když to bolelo, i když jsem tomu na desátým kilometru vůbec nevěřila (děkuju tímto Honzovi za povzbuzující slova, který jsem si v těch těžkých chvílích opakovala, a který moc pomáhaly). Promotáme se ještě o kus dál a rozloučím se s taťkou, Alčou a Jolankou (ta ve svých čerstvých pěti letech zvládla minimaraton za 31 minut!), jedou domů. V zázemí se plazím do náklaďáku se sprchama. Bolí mě celej člověk. Jakmile ze sebe to ledový, mokrý, propocený oblečení sloupu, je mi výrazně líp. O účincích horký vody ani nemluvě.

Před zázemím se loučím se švagrovou, má schůzku a do hospody s námi nemůže. Pomalinku se suneme k Rudolfinu. Tam se konečně naživo poznávám s Honzou. To setkání není úžasný jen proto, že Velmur putuje z mého vlastnictví do jeho ;-) Dávám si pivo a polívku, který do sebe s bídou natlačím půlku. Poslouchám neskutečně zajímavý vyprávění o ZG a o začátcích Honzova běhání a vůbec - kdybych ještě tak dokázala neskákat lidem do řeči... dozvěděla bych se toho rozhodně ještě víc :-).

Pivo je dopito, u babičky čeká na vyzvednutí potomek. Je třeba zvednout kotvy. Jedeme domů a mně se na krku houpe medaile. Ta z Pařížský.

SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 50:29:275,530:29:275,530:27:21
Km 100:57:305,450:28:035,360:55:23
Km 151:26:375,460:29:075,491:24:31
Km 201:55:575,470:29:205,511:53:51
Km 21,0972:02:565,490:06:596,212:00:50
Km 252:26:435,520:23:476,052:24:37
Km 302:59:305,590:32:476,332:57:24
Km 353:31:476,030:32:176,273:29:41
Km 404:06:426,100:34:556,584:04:36
Finish line4:20:016,090:13:196,044:17:55

25 komentářů:

  1. No paráda. Tak příště vylepšit. Druhý maraton jsem měl za 4:09:30. :D

    Jo a podle poslední fotky jsi běhala zatáčky vnějším obloukem (nebo je to optický klam). Ale trasa se měří nejkratší možnou stopu, takže Garmin v tom bude možná nevinně). Ono to na těch velkých závodech ani kolikrát běhat optimální stopou nejde.

    A vždycky mě pobaví, jak si devět z deseti závodníků stěžuje na teplo v KVĚTNU. :-P :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Druhý maraton poběžím s tebou, tak to bude padat na tvoji hlavu :-DDD

      Myslíš, že bych fakt mohla naběhat o celý kilometr víc?

      A s tím vedrem, hele, jak říkal Honza: ono nejde o to, že bylo teplo, ale o to, že ještě den předtím bylo o poznání chladnějc, víme? ;-)

      Vymazat
  2. No pekne jsi mi to natrela:). Ja prvni maraton 4:20...na podzim uz to bylo vyrazne lepsi.. ve stromovce 3:41.
    Tak verim a drzim palce.. furt drz tak ty 3 minuty naskok a jsi v pohode:).
    Skoda, ze povinnosti volaly .. jinak to bylo fajn te videt a poslouchat zazitky na zivo.. Obcas Leona porada bezeckou hospodu.. a ta je tak vyhlasena, ze jezdi lidi.. no az z Liberce:). Advid by mohl vypravet:)... kdyz ti vyjde, prijd.
    Jeste jednou velka gratulace!
    Vesticka je u me velmi spokojena.. Jen ji musim dat jeste jmeno..:)..Napadly me kamaradi z Rychlych sipu.. Cervenacek a Rychlonozka.. tak ted nevim..:)
    MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 3:41... tak to ne, musím si najít někoho, kdo měl pomalejší progres než ty, tohle je moc velká jízda ;-)

      Ono je to dobře, vedlejší stůl už měl zaplaceno a stejně by se šlo. A běžecká hospoda, ach, to by bylo něco - jenže já bych ji potřebovala tak možná přes oběd nebo odpoledne u dětskýho hřiště, večer nemám nárok na vycházky :-/

      A se jménem je to teda dilema - Červenáček byl můj tajný favorit (nejvíc se mi líbil), ale Rychlonožka (ač v komiksu takový jouda) by se k tobě hodil výrazně víc ;-)

      Vymazat
    2. Ještě, že jsi nevynechala to: "ač v komiksu".

      :-D :-D

      Vymazat
    3. Coze? Ty se, Honzo, zbavujes Bourlivaka? Nic uz nebude jako driv... Doufam, ze neskonci pohozen nekde v koute, ale vystavis ho na cestnem miste pripadne venujes Deri misto stanu...

      Vymazat
    4. Pozor.. Bourlivak, zustava bourlivakem!!!! :)

      tohle je vesticka jen na behy.. bourlivak je pritel nejvernejsi.. s nim se beha od nekud nekam, s necim a pro neco..:)

      MSF! 12:)

      Vymazat
  3. Jitko, neskutečné čtení. Muselo to strašně bolet, ale dala jsi to a myslím, že můžeš být na sebe strašně pyšná. Jak jsem už psala. Jsi pro mě strašnou inspirací! Ještě jednou gratuluji a příště to dáš s přehledem. Uvidíš!
    P.S. Jinak gratuluji Honzovi k Velmuru (zkoušela jsem si ho a myslím, že budeš hooodně spokojený)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Deni, ještě jednou moc děkuju - za nakopnutí, podporu na trati, krásný fotky a tak vůbec ;-) (a s přehledem nevím nevím, ono to jde, i když nejsi třeba Radek B.? ;-)

      Vymazat
  4. Parádní zážitek, příště už to půjde lépe. Buď ráda, že jsi neběžela v pětiprstech, já v nich maraton běžel a na té rovince dostanou nohy zabrat. :)

    O tom to je, že to není lehký. Ať tě běhání baví i nadále.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem, ty bare x 180 bohatě stačily na to, abych při druhým proběhnutí kolem školy směrem do Holešovic a poté Na Františku trpěla jako zvíře... Za celou dobu jsem předběhla jednoho jedinýho borce ve vff, kterýmu zjevně do kroku nebylo... A děkuju!! Snad bude ;-)

      Vymazat
    2. Ale, tak hrozné to ve VFF není. Já v nich mám 2 maratony a druhý naprosto v pohodě. Teď už ve VFF naprosto vše. I ultra plánuji. :-)

      Vymazat
  5. Krráááá.

    Dobrý !!! Jseš tři minuty přede mnou. Von ten Evžen mě furt zdržuje. A fláká se. Ale cestou jsem si pokrákala možná se stovkama lidí.
    Krá. Sára

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mě snad šálí zrak! On si sem našel cestu historicky první a jediný PIM eagle? :-) Jsem poctěna!!

      A já myslela, že děláš Evženovi osobního vodiče a on místo toho dělá tobě závaží! ;-)

      Moc děkuju! Bylo milý vás oba potkat, ať se daři, běhá to, jezdí a vůbec

      Vymazat
    2. To vopelichaný fialový je Eagle? No potěš. :D

      Vymazat
  6. Ty jsi měla o playlistu dva články a nakonec jsi běžela bez sluchátek? No ty se mi zdáš :oDDDD
    V neděli jsem si jen tak běžela a myslela na tebe, jak se ti asi běží, když je takové teplo. Ten boj ti nezávidím, ale gratuluji, že jsi překonala všechny nástrahy a závod dokončila. Příště bude líp!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) No jo, to jsem celá já... A líp - ono to asi bude bolet vždycky, trochu mě během závodu ten čas mrzel, ale to bylo naposledy. Od chvíle, kdy jsem se konečně dostala podruhý na ten modrej koberec, jsem na sebe jen a jen pyšná :-D (i když to pro někoho bylo v chodeckým tempu, že...)

      Vymazat
    2. Prosím tě, co by někdo (třeba já) dal za tvůj čas! Raduj se, vesel se :o)

      Vymazat
  7. Jíťo neskutečně parádní! Nádherně sepsaný. Musím říct, že jsem strašně rád byl u toho! Pěknou regeneraci..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) a nápodobně! (já regeneruju s kapesníkem u nosu, joxem v krku, hektolitrama čaje s vydatným přispěním vincentky a bromhexinu... fakt super :-/ (na druhou stranu jsem se poprvý po děsně dlouhý době od rána nesvlíkla z pyžama (muž má dovolenou, tak managuje Madlu) a je do fajn :-D) Ale zítra už zkusím vyběhnout... aspoň lehce)

      Vymazat
    2. Hele, z toho si nic nedelej. Ja se vcera nesvlikla z pyzama proste proto, ze jsem na to nemela cas.

      Vymazat
  8. Při nachlazení (takovém zastavení) je čas na to zosnovat nové plány. Tak se pochlub, pokud nejsou tajný. :)
    Radek (DM)

    OdpovědětVymazat
  9. Takze 19 mesicu... resp. uz jenom 17... no je to vyzva.

    OdpovědětVymazat
  10. Na léto mám naplánovaných několik maratonů a některé i jen tréninkově. Klidně se na nějakém můžeme domluvi a já tě do cíle doprovodím na tvůj zatím vysněný čas. ;-)

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!