čtvrtek 23. května 2013

A co bude dál?

Po maratonu jsem se rozloučila s trenérem. Rozhodnutí, jestli budeme pokračovat ve spolupráci bylo čistě na mě. Po delším a poměrně náročným přemýšlení jsem s díky odmítla. Bylo to náročných devatenáct týdnů nejen pro mě, ale i pro celý zbytek rodiny, který mi hodně daly (minimálně patnáct vteřin na km). Jenže když jsem tu představu dalších plánů převracela tam a zpět v hlavě, uvědomila jsem si, jak strašně moc teď potřebuju běhat sama. Bez tabulek. Bez tepů. Kdy, kam, jak a za kolik budu chtít. Nemít závislost na zapisování kilometrů, odhodila bych i ty hodinky. Takže jsem na to zase sama.

Maraton je za mnou. A co bude dál?

1.6. - Valašský hrb - závod, který se stal doma na několik týdnů a posléze i měsíců jablkem sporu. Totiž, od Prahy je to (docela) daleko a já se přihlásila na nejdelší trať. Navrhla jsem, že to spojíme s dovolenou, do Beskyd jsme koneckonců chtěli jet. Nadšení neznalo mezi, ehm. Musím to přežít už jen proto, abych T. dokázala, že to dokážu. A proto se teď snažím běhat co nejvíc mimo asfalt a do kopečků a taky z kopečků a prostě se nějak duševně připravit na to, co mě čeká (a snad nemine).

15.6. - Běh Milíčovským lesem - je to skoro za domem a Pavel F. o tom psal tak hezky, že mi nezbude, než vyrazit :-)

6.7. - Okolo vlasti - půlmaraton v režii Důši a Lůci, s večerní družbou - jak by mohl někdo nechtít přijet? Už se moc těším. Opravdu MOC. Těším se na všechny, který už znám, stejně jako na ty, co konečně poznám. Snad si neurvu ostudu. Edit: Neurvu, Karel mi to určitě nedovolí! Tak schválně, jestli mě na tu 1:50:00 dotáhne ;-)

18.8. - Lužické sedmistovky - druhý den, horský maraton, bláznivá akce za Advidova doprovodu -  výsledek jedné šílené dubnové emailové session. Těším se pekelně. Děsím nebesky. Nebo naopak? (Po dnešním stoji na váze doufám, že mě na těch zádech nebude muset nosit, nechci ho mít na svědomí... ;-)

7.9. - Baroko - maraton, který si toužím zaběhnout od chvíle, kdy jsem před víc jak třemi lety začala znovu běhat.

Motivačně jsem sama sobě slíbila, že v případě, že Hrb přežiju a nebudu to někde na hranici limitu, přihlásím se na ty Sedmistovky a Baroko. Dál než do září neplánuju. Snad na podzim Šutr, ale to je ještě děsně děsně daleko. A co čeká vás?

úterý 21. května 2013

Na fotbal do kotle...

...do kotle na fotbal!

Jak je známo, železo je třeba kout, dokud je žhavý a sny plnit, dokud je to možný. Takže jsme vyrazili. Na Letnou nebo do Ďolíčku jezdí kdekdo, fandící osazenstvo Polabanu Nymburk má sice z folklórně antropologickýho hlediska hodně co do sebe, ale Nou Camp je jen jeden. Stejně jako Barça.

To ale předbíhám událostem. Hezky popořadě. Týden po maratonu se totiž ukázal být výrazně hektičtějším, než jsem čekala. Už v neděli bylo jasné, že je zle. Bolelo mě v krku, chrchlala jsem jak tuberák a k tomu mě bolely pekelně záda. Nohy kupodivu míň.
Má drahá polovička není z mých závodních běžeckých ambicí zrovna nadšená. Řekněme, že se poměrně často ozývají protesty na adresu víc jak dvouhodinových běhů o závodech jinde než za domem, které zaberou víc než hodinku, ani nemluvě. Přiznávám, že jsem párkrát explicitně vyjádřila naději, že bych, kdybych ten maraton teda vážně uběhla, mohla něco dostat. Nevybrečet se do zásoby v cíli, asi by mě to něco zvládlo opravdu dojmout. Takhle jsem to jen vypila a bylo to fakt dobrý.

V pondělí musel, jak se dalo čekat, na plavání s Madlenkou Tom, protože já sice chodila, ale nemluvila. Další týden jsem se snažila do sebe nacpat naprosto cokoliv, co by mě tý brutální rýmy zbavilo. Takhle blbě mi nebylo už sakra dlouho. O tom, že měl T. dovolenou, aby stihl dodělat práci a já přepsat kapitolu, kterou jsem dneska předkládala u státnic, radši ani psát nebudu. Prostě není nad to si něco skvěle naplánovat. 

Třeba 22 hodinový výlet do Katalánska.

Ze soboty na neděli Madlenka samozřejmě skoro nespí. S urvanýma čtyřma hodinama neklidnýho spaní ráno balím batůžek. V jedenáct hodin odlítáme, o sto dvacet minut později dosedá letadlo na runway barcelonskýho letiště. Všechno jde jako po másle. Předpověď sice slibovala občasný přeháňky, ale teploměry za okny autobusu, který nás veze do centra, ukazují šestadvacet stupňů. Na modromodrém nebi se prohání pár načechraných bílých beránků.
Tílko je tak akorát, prostě paráda. Metrem se dostáváme do bezprostřední blízkosti stadionu. Neděle. Siesta. Všechno zavřený. Máme hlad a žízeň a vůbec bychom si někde sedli, něco pojedli, popili a dodržovali hezky naplánovaný časový harmonogram. Stadion uprostřed zástavby je sice docela velikej, ale že by se do něj vešlo 90 000 diváků? Vlajky se třepetají v lehkým větru, staré pokladny připomínají, že už tam nějaký ten pátek stojí a na tabuli svítí potvrzení reality: od devíti,  Barça -Valladolid. Páni. Fakt jsme tady. Fakt se to děje. 
Obcházíme stadium, u našeho vchodu si necháme od jednoho z pořadatelů doporučit dobrou hospodu v okolí. A že je fakt super. Navíc k polednímu menu dostáváme láhev vína, rukama nohama (protože číšník jinak než španělsky neumí a my na oplátku umíme jen "Dobrý den, kde můžeme zakopat našeho mrtvého kamaráda?" "Kde můžeme zaparkovat auto?" a "Chceme rezervovat pokoj pro tři osoby na jednu noc", přičemž se nám kupodivu ani jedna z - do mozku navždy vypálených - frází nehodí) se snažíme zjistit, jestli je některý z nabízených jídel bez ryb. Nakonec dostáváme dvě polívky, jedny mušle, dvě klobásy s hranolkama a jednu paellu. Je to super (asi nemusím zdůrazňovat, že já ryby jím). Akorát se začíná zatahovat. A to rychle. Z černýho nebe se snáší první kapky. Zatím nám to nevadí, posuneme si stoleček víc ke středu slunečníku a v klidu dopíjíme kafe. 

Jenže kafe je dopito a nezdá se, že se tý modromodrý oblohy ještě dočkáme. Vyrážíme na stadion. V plánu je muzeum Barçy a nezbytný nákup naprosto nezbytných dresů a šál a tak vůbec :-). Začíná lejt. Ten den poprvý. Asi proto nám to přijde docela vtipný. Schováváme se u pokladem a já se snažím se vyfotit provazy padající vody. 
Citelně se ochladilo. Jakmile déšť přejde, vydáváme se k muzeu. Lustrujeme stánky s klubovými suvenýry, nakonec zjišťujeme, že uvnitř areálu stadionu je dvoupatrový obchod. Poprvé jsem v krámě s hadrama s tátou a mým mužem naráz a ani jeden se nenudí a nevadí mu to. Kromě šál a dresů (tvoříme nekompletní zálohu, neb si taťka místo Iniesty koupil radši normální triko s límečkem a znakem klubu) necháváme speciálně natisknout malou desítku a Máďu na pidi dres Madlence. 

Venku už je jasný, že z pečlivýho harmonogramu stejně jako z "občasných přeháněk" nic nebude. Muzeum je zavřený a nebe ocelově šedý. Jdeme na pivo a cestou kupujeme plášťěnky. Během večera už je nesundáme. Stadion připomíná ten edenský, jen s tím rozdílem, že je prostě a jednoduše gigantický. Trávník je zapuštěný hluboko pod úrovní okolního povrchu a tím pádem je jasné, kam se těch devadesát tisíc diváků vejde. Tolik jich ale na nedělní zápas, navzdory avizovaným oslavám titulu mistra ligy, jež měly následovat po mači, nepřijde.

Prší čím dál víc. V pláštěnkách hledáme naše místa. Plná je jen zastřešená hlavní tribuna. Na trávníku se chvíli před devátou začínají rozcvičovat obě mužstva. Je jasný že a) Messi nenastoupí (kvůli němu jsem celou tuhle akce zpunktovala. Protože prostě nikdo neumí vést balon jako on a líp už se kouká jen na Diega Forlana, když si sundá dres poté, co dal gól ;-)) b) bude chcát. A s tím související c) bude kosa. Chrchlám jak Dejdar v roli učitele tance a je mi zima už v prvních minutách zápasu, který bude nudný, nudný a nudný, ačkoliv skončí 2:1 pro Barçu (i když dva góly dá Valladolid). Odevzdaný soupeř, překombinovaný fotbal a déšť a zima, v nichž se na ztichlém stadionu pod deštníky a v pláštěnkách choulilo odhadem šedesát tisíc lidí.

Po zápase následují mohutné oslavy titulu. Ty stojí rozhodně za to. Konfety, ohňostroj. A hlavně: celý tým na ploše. Takže jsem ho přeci jen aspoň viděla (dokonce i s malým Messim v náručí ;-).


 Po ohňostroji už jen metrem a taxíkem na letiště, kde jsme zabrali u místního bufetu stoleček s polstrovanou lavičkou, já si nachumlala šálu pod hlavu, na oči dala po vzoru našeho kamaráda Petra, který takhle spal, když nám cestou do Andalusie uletělo v Barceloně letadlo do Madridu, sluneční brýle a spala a spala a spala až někdy do pěti. V deset jsme přistávali v Praze.

Jaký byl teda náš výlet na španělský fotbal? Naprosto v souladu s všeobecně známou pravdou, že zážitky nemusí být dobré, hlavně když jsou silné!

PS Státnice jsem zvládla.

neděle 12. května 2013

A je to domáá!

Zvedla jsem ruce nad hlavu a při průběhu cílem to s chutí zařvala k nebesům.
Včera večer jsme nechali Madlenku u prarodičů a vyrazili domů s tím, že se aspoň tu jednu noc pořádně vyspím. Kupodivu jsem v deset doopravdy odpadla a spala v zásadě nerušeně až do čtyř, kdy jsem se naprosto vyspalá vzbudila. Další hodinu a půl jsem se převalovala v posteli, chvíli i chodila po bytě (tady nám ta analogie s porodem začíná ;-) a nakonec ještě na hodinu usnula. V půl sedmý zazvonil budík a lehce po třičtvrtě na osm jsme už stepovali u koně pod ocasem a čekali, až se někdo zjevní, aby mohla i tentokrát vzniknout předstartovní fotka.


V zázemí jsme s Matym přendali nezbytné věci z batohů do kapes a jali se stát frontu na kadibudku. A protože je Praha malá a zázemí PIMu ještě menší, ve vedlejší frontě čekal Důša. Před zázemím jsem se pozdravila se zbytkem rodiny, který mě přijel podpořit a sešla se svým osobním pacerem. Totiž, Tomův kolega z práce je zasloužilý PIMking, a protože toho letos moc nenaběhal, nechala jsem se slyšet, že by mi mohl teda udělat vodiče (nakonec to šel za 3:44).

Protože mám ráda pořádek a pravidla a nepřecházím dokonce ani červenou a mimo přechod, přelézání do koridoru, ve kterém jsem neměla co dělat, mě nepotěšilo, ale usoudila jsem, že budu poslušný medvěd a nechám medvědáře, aby dělal, co umí.
V devět se ozval startovní výstřel, k nebi se vznesly modrobílé balónky a ozvaly první tóny Vltavy. Myslela jsem, že se budu dojímat, ale skoro jsem ji nevnímala, a poté, co jsme se na startu rozběhli, ji už vůbec neslyšela. První pětka mi přišla zběsile rychlá. Nebyla. Druhá pětka mi přišla ještě zběsilejší. Taky nebyla. Tímto se Petrovi omlouvám, že jsem ho v duchu (a pak i nahlas) nařkla, že mě utavil. Prd a vořech. Každopádně ty kočičí hlavy mi dávaly nehezky zabrat, stejně jako silnice z kopečka do kopečka cestou do Holešovic. Strašně mě deptaly kilometrovníky - jednak mi garmin fakt nechutně proměřuje (celkem jsem podle něj uběhla 43,225 km, takže ten rozdíl v tempu na hodinkách a v tempu skutečném je fakt diametrální) a druhak sedmý a za ním nějaký 35., to jednomu nedodá. Na občerstvovačkách jsem se po Petrově vzoru polejvala mattonkou a brala si dvě, tři houbičky a ty si v mezidobí ždímala na hlavu. Během první desítky jsem byla jak vodník a tak už to zůstalo až do konce.

Intermezzo: Na mě bylo dneska hrozný vedro. To, že jsem celou zimu nestonala (vyjma teda tý hrozný alergický reakce na cosi a bolavýho kolena, kterýžto mě silama společnýma a nerozlučnýma vyřadily z provozu na víc jak měsíc, kdy jsem klusala s tepovkou přes 170 tempem kolem osmi minut na kilometr a byla ráda, že to jde aspoň takhle...), jednoznačně znamenalo, že si to někdy musím vybrat - začala jsem s tím předevčírem a navrch, jako před každou velkou akcí, mě rozbolely moudráky. Od půlky už mě bolely záda, ke konci skoro k nevydržení. Navíc to mokrý triko, trenky a boty rýmičce nepřidaly. Jenže co radši - přehřát se, což umím brilantně nebo trochu čvachtat a riskovat, že lehnu? Na fotkách jsou ty bolavý záda krásně vidět. Můj běžecký styl je dost bizarní i normálně, k tomu se přidala snaha zádům ulevit a vznikl tak běh v prapodivném předklonu.

Ale zpátky na trať. Probíháme Těšnovským tunelem. Mám od Deninýho Michala instrukce vypít v něm na 40. kilometru karbošneka. Prý po něm pak posvištím jako ten z reklamy na ÖMV. V tu chvíli nemůžu uvěřit, že se na čtyřicátý kilometr někdy dostanu. Nevím, kdo měl ten blbý nápad, ale u ústí tunelu stojí bubeníci. Mám pocit, že mi ten kravál, jaký to v tunelu dělá, urve hlavu. Na Františku se s Petrem loučím, brzdím ho, nejsem schopná běžet ani na tři pade. To už je jasný. Tom mi podává gel a carbonex.
Další tři kilometry centrem jsou jedna velká depka. Snažím si v palici srovnat, že se nic neděje. Že je to první maraton a že ho musím stůj co stůj dokončit, i kdybych se měla po tom modrým koberci proplazit. Sedm hodin limit. No ták!
Míjím Národní divadlo. Občerstvovačky co pár kroků jsou naprosto báječný. Běžím od jedný k druhý, na každý přejdu do kroku, poctivě piju, polejvám se, cejtím, jak se mi paří hlava. U Tančícího domu mi to sepne. Je jedno za kolik. Je to naprosto jedno. Najednou je mi líp. Neběžím rychlejc, naopak, ale už mi to nevadí.
Cesta k Nuseláku je nekonečná, vyhlížím ho jak natěšený sebevrah. Cestou zpátky v protisměru vidím balónek na pět hodin. Tak to zas prr. Ten čas sice jedno je, ale víme svý, že? U Vyšehradu na mě v protisměru volá Důša a krátce poté mě u porodnice, kde se nostalgicky zadívám do oken, za nimiž přišla (bez čtyř dní) před devatenácti měsíci na svět Madlenka, předbíhá Soňa. Tvrdí, že na třicátým vytuhne (a kdo jí to věřil? Já tedy ne ;-). Pak přichází první krize. Je to nekonečný. Ceduli půlmaratonu míjím po dvou hodinách. Je definitivně ložený, že pod čtyři to nebude. Tak třeba aspoň pod čtyři deset? Kdeže... Na Palačáku si beru od Toma další gel a tabletu. Mám pocit, že se na hrudním pásu uškrtím. Nemůžu dýchat. Bolí to. Vím, že ho budu moct sundat až za dalších šest kilometrů. Jsou nekonečný. Mířím na Smíchov. A tam začíná pravá legrace. Bolí mě žaludek. Bolí mě nohy, kterým se vůbec nechce. Jako bonus jsem si blbě přečetla mapu a myslela, že se budeme otáčet u nádraží. Jistěže ne. Ta otočka je klíčová. Poprvé jdu ještě kus za občerstvovačkou. Dobíhá mě Radek a říká mi, že to u Čechova mostu zabalí. Sypu ze sebe ne tak docela slušně, že to teda ne, ať ho to ani nenapadne, že to přinejhorším dopajdáme spolu! Pak mi zmizí v davu a já pár minut přemítám, jestli jsem ho blbě nepochopila a jestli nemluvil o zažehnaný krizi.
Konečně vidím Deni, Máju a jejich mladého pána (jehož jméno mi bohužel uniklo), rvu ze sebe pás (stejně je to bezpředmětný, v tomhle tempu tepovka neleze přes 156) a vrážím ho Deni k jejímu překvapení do rukou s tím, že si ho pak vyzvednu. O kousek dál je u chodníku jen taťka, gel nechci, zvedá se mi žaludek, prosím ho, aby jel někdo z nich na Invalidovnu a přivezl mi tam kolu nebo nealko pivo. Už jen při tý představě mám lepší náladu. Předbíhám čím dál víc lidí, kteří přechází do chůze. Těší mě, že jsou to podle postav výrazně větší běžci než já. Je to sice asi trochu škodolibý, ale budiž mi odpuštěno.
 Dál na sebe liju hromady vody, je mi zima a vedro zároveň. Kousek od hlavní budovy školy míjím Evžena se Sárou. Zdravím ho a děkuju za pomoc s výběrem bot. A znovu ty kočičí hlavy. Bolí čím dál víc. Tentokrát mi Holešovice přijdou v pohodě. Už se vracím "domů".
U Invalidovny jsou všichni moji blízcí včetně švagrový. Piju kolu, je mi líp. Vím, že to po čtyři deset nebude. Pořád ještě doufám, že trhnu Davidův první maraton (4:16). Posledních pět kilometrů nezvládám už nic, jen intenzívně myslím na Madlenku. Na konci devětatřicátýho kilometru se mi čert ví proč strašně živě vybaví ten první okamžik, kdy mi ji dali na břicho a ona se na mě poprvý podívala. Chce se mi brečet. Chce se mi křičet. Chce se mi běžet. Madlenko, mamka to dá!

V Husákově tichu piju karbošneka. Je to sladký jak cecek. Ale Michal měl pravdu. Přidávám. Kolem jde čím dál víc lidí a já najednou zase běžím. A pak už jsou tu cedule - 900 m do cíle, 800 m do cíle... přidávám.    Nebo mám aspoň ten pocit :-) Hekám u toho jak Šarapovová, ale nemůžu si pomoct. Chvíli se snažím krotit, ale zpomaluju, tak na to peču. Beztak má většina lidí ucpaný uši sluchátkama (já nechala ipod dokonce v batohu a kupodivu nechyběl). Nevidím a neslyším, snažím se ze sebe dostat všechno. Trochu nechápu, že někdo v Pařížský jde, ale to se mi to kecá, když se za celou dobu neobjevil ani náznak křeče, jen na posledních osmi lehce pobolívalo zlobivý pravý koleno.
A pak už jen modrý koberec.
Zvedla jsem ruce nad hlavu a při průběhu cíle s chutí zařvala k nebesům: "Je to domáá!"
Potácím se zázemím. Beru si fólii, někdo mi dává na krk medaili. Dál někdo fotí. Něco melu, takže fotka bude stát za prd. Nevadí. Přemýšlím, jak se dostanu k Husovi, kde jsme se podle plánu měli sejít s rodinou, když mě to žene koridorem dál na Václavák. Najednou je tu Tom. Objímám ho a brečím. Nevím proč. Asi že jsem šťastná. Že jsem to dokázala, i když to bolelo, i když jsem tomu na desátým kilometru vůbec nevěřila (děkuju tímto Honzovi za povzbuzující slova, který jsem si v těch těžkých chvílích opakovala, a který moc pomáhaly). Promotáme se ještě o kus dál a rozloučím se s taťkou, Alčou a Jolankou (ta ve svých čerstvých pěti letech zvládla minimaraton za 31 minut!), jedou domů. V zázemí se plazím do náklaďáku se sprchama. Bolí mě celej člověk. Jakmile ze sebe to ledový, mokrý, propocený oblečení sloupu, je mi výrazně líp. O účincích horký vody ani nemluvě.

Před zázemím se loučím se švagrovou, má schůzku a do hospody s námi nemůže. Pomalinku se suneme k Rudolfinu. Tam se konečně naživo poznávám s Honzou. To setkání není úžasný jen proto, že Velmur putuje z mého vlastnictví do jeho ;-) Dávám si pivo a polívku, který do sebe s bídou natlačím půlku. Poslouchám neskutečně zajímavý vyprávění o ZG a o začátcích Honzova běhání a vůbec - kdybych ještě tak dokázala neskákat lidem do řeči... dozvěděla bych se toho rozhodně ještě víc :-).

Pivo je dopito, u babičky čeká na vyzvednutí potomek. Je třeba zvednout kotvy. Jedeme domů a mně se na krku houpe medaile. Ta z Pařížský.

SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 50:29:275,530:29:275,530:27:21
Km 100:57:305,450:28:035,360:55:23
Km 151:26:375,460:29:075,491:24:31
Km 201:55:575,470:29:205,511:53:51
Km 21,0972:02:565,490:06:596,212:00:50
Km 252:26:435,520:23:476,052:24:37
Km 302:59:305,590:32:476,332:57:24
Km 353:31:476,030:32:176,273:29:41
Km 404:06:426,100:34:556,584:04:36
Finish line4:20:016,090:13:196,044:17:55

pátek 10. května 2013

Sentimentální


Obávám se, že bych to zítra vzhledem k rodinné oslavě kulatin  nemusela stíhat (obzvláště o těch pátých narozeninách je potřeba pořádně zapařit!), tak tasím své sentimentální maratonské triko už dnes.

Ano, je to hezky česky děsně cheesy... ale ať do mě hrom praští, jestli to není pravda. Všem vám děkuju za ty týdny a měsíce podpory a dobře míněných rad, za ty stovky a tisíce nul a jedniček, který jsme si za tu dobu, co se "známe", vyměnili - tady, mailem, na DM. Těm, s nimiž jsem měla možnost se osobně setkat, děkuju za to, že jsou, a že jsem se s některými z nich mohla proběhnout. Jste skvělí!

Speciální díky patří Deni za to, že tehdy na to "add friend" klikla, protože jejím friendem jsem prostě ze srdce ráda.

(a abych tu jen neslzela jako stará bába: obzvláštní pozornost věnujte mé nové, úchvatné červené čelence, dlouho hledané a pečlivě vybírané, aby se co nejvíc blížila té Jeho...



...protože když On s ní dokáže sestřelit šípem helikoptéru, já určitě zvládnu uběhnout maraton :-)

PPZ - Playlist poslední záchrany

Kdyby šlo z tlustých do tenkých... jak ho tak poslouchám, bude se na něj po Tom dobře běhat ;-) (díky všem, co mi dali dobré typy!) Je to pravděpodobně nejbizarnější kompilace, jakou si kdo kdy do ipodu nahrál, a která vystihuje fakt jen zlomkem to, co bych si normálně pustila nebo co bych si šla poslechnout naživo.


Abdel Kader - Taha/Khaled/Faudel (1, 2, 3 Soleils: En Concert [1999] Disc 2 World)
Adimi Kalbine Yaz - Tarkan (Adimi Kalbine Yaz)
Alive  - P.O.D. (Satellite)
Bleed It Out - Linkin Park Minutes To Midnight Rock
Blunt the Knives - The Dwarf Cast The Hobbit: An Unexpected Journey (Original Motion Picture Soundtrack)
Bu Gecce Kir Zincirlerini - Tarkan
Cyklistika - Jaromir Nohavica (Prazska palena)
Desert Rose - Sting (A Brand New Day)
Titanium - David Guetta feat. Sia (Nothing but the Beat)
Du Hast - Rammstein (Sehnsucht)
Every Teardrop Is A Waterfall - Coldplay
Everything At Once - Lenka
Eye of the Tiger - Survivor
Faint - Linkin Park (Meteora)
Right here. Right now - Fatboy Slim (You've Come a Long Way, Baby)
Forever - Chris Brown
Hey Soul Sister  - Train (Save Me, San Francisco)
Wavin-flag - K-naan
The Kiss - Trevor Jones; Randy Edelman The Last Of The Mohicans
Last of the Wilds - Nightwish (Dark Passion Play)
Love You Til The End - The Pogues
Marry You - Bruno Mars (Doo-Wops & Hooligans)
Nelson Mandela's welcome to the city of Glasgow - Goran Bregovic (Irish Songs)
Numb - Linkin Park (Meteora)
The Rare Ould Times - Flogging Molly (Drunken Lullabies)
Waka Waka (This Time for Africa) - Shakira (The Official 2010 FIFA)
Skyrim Theme - The Elder Scrolls V Soundtrack
Somebody That I Used To Know - Gotye (Making Mirrors)
Song of the Lonely Mountain - Neil Finn (The Hobbit: An Unexpected Journey (Original Motion Picture Soundtrack))
Spij Kochanie, Spij - Kayah & Bregovic (Kayah & Bregovic)
Starlight - Muse (Black Holes and Revelations)
Stereo Love - Edward Maya feat Alicia
Summer Deviation - Mojmir Papalescu & The Nihilists (Analogue Voodoo)
Tis Agapis Sou To Risko - Goran Bregovic/Goran Bregovic (Me Dyo Papoutsia Panina)
Tři sta z místa - Daniel Landa (Best of Landa)
Už koluje fáma - Tři sestry (Lihová škola umění aneb válka s loky)
Wild Dance - Ruslana (Eurovision Song Contest Istanbul)
With Every Heartbeat - Robyn (Robyn)
 Running one - Lola Rrennt
7 Days to the Wolves - Nightwish (Dark Passion Play)
Midnight Run - Example (Playing In The Shadows)
Over - GusGus (Arabian Horse)
Dole v dole - Kabát (Dole v dole)
Run Boy Run - Woodkid
I Will Survive - Gloria Gaynor
Amazing Race Theme
Wax and Wire - Loch Lomond
A Little Piece - The Jezabels

středa 8. května 2013

Hledá se ideální maratonský playlist

Přátelé, kamarádi, známí i neznámí, začínám si v hlavě sestavovat maratonský playlist. Jestli na ipod dojde nebo ne, je sice ve hvězdách, ale spíš počítám s tím, že mi PH (nikoli 5,5) stejně uteče, protože ho moje tempo nebude bavit a sluchátka tudíž budou třeba. Koneckonců čtyři hodiny poslouchat vlastní funění a dusot těch, co mě budou předbíhat, se mi tak docela nechce.

Jenže mi nějak dochází inspirace. A proto se ptám: jaký jsou vaše osvědčený běžecký vypalovačky? Co vás vždycky spolehlivě nakopne? Je nějaká písnička/y, která/é nikdy ve vašem závodním playlistu nechybí? Podělte se, prosím. Díky! ;-)

P.S.: Ipod je je opravdu záložní varianta aka plán B. Vybíhat budu 100% bez něj a počítám s tím, že ke slovu přijde jen a pouze v případě, že z nějakýho důvodu nebudu moct a budu potřebovat nakopnout. Vzhledem k tomu, jak je malej a lehkej, vejde se s turbošnekem, carbonexem a anticrampem do kapsičky, aniž by mi kvůli tomu padaly trenky ;-). (Nechtějte vědět, kolik smajlíků na těch čtyřech řádkách původně bylo, zjevně jsem se právě dostala na vrcholek maniodepresivní maratonský kružnice, nemůžu se totiž dočkat!! :-D)

neděle 5. května 2013

It's the final countdown... devatenáctý týden



Pondělí 6.5.
volno / volno

Úterý 7.5.
8 km, TF 150-169 / 8,5 km, avgTF 164, 5:30 min/km, venku je jak v prádelně, takhle v neděli být prostě nesmí, protože do kopečků se v děsně zadýchávám a to to tempo pak stojí za vyližzadníčádníčásttěla (nemluvě o celkovým vzhledu - od pasu nahoru jako bych to vzala přes bazén, od pasu dolů jak Polulinda Permanenta, já nechci na fotkách vypadat, jak bych to nestihla doběhnout k toitoice!! :-/). Jinak jsem na svý emoční maratonský kružnici momentálně na vrcholku, protože si po dnešku na tempo 5:20-5:30min/km dost věřím :-) Ne, že mi to pak, až budu ráda, když se proplazím třeba za 4:30:00, budete připomínat!

Středa 8.5.
3x2km, i3min. TF 162-175 / 6 km, avgTF 169,4:52 min/km; venku je nechutně. Takhle v neděli být prostě nesmí, protože bych bídně zhynula už u Klementina (běží se kolem něj vůbec? Měla bych se podívat na mapu... když jsem to před měsícem a půl udělala naposledy, udělalo se mi lehce nevolno. Je to nechutná štreka.), takhle jsem sebou málem švihla jenom u přehrady, kde bylo dost rybářů, chodců, cyklistů a běžců, kteří by mě (snad) zvedli.

Čtvrtek 9.5.
8-10 km klus / 10 km, avgTF 149, 6:20 min/km. Musím to psát po doběhu, teď (v noci) jsem tak unavená, že ani nevěřím, že jsem vlastně dneska byla běhat. Myslím ale, že to bylo fajn a že mi přišlo těch deset dost krátkých. Relativita času v praxi.

Pátek 10.5.
volno

Sobota 11.5.
dopoledne: 8 km (4 km klus, 2 km TF 150-170, 2 km klus) / 8 km s úděsně vysokou tepovkou; včera večer se mi nechtělo spát, ve čtvrt na dvanáct jsem se donutila zalízt do pelechu s tím, že se přinejhorším budu chvíli mlátit, než usnu. Mlátila jsem se ještě ve čtvrt na tři. Když jsem konečně začala zabírat, v půl třetí se vzbudila Máďa a já ji do pěti nosila, zpívala a snažila se bezpočtukrát odložit do postýlky, aniž bych ji vzbudila (dvě a půl hodiny snažení dost jasně vypovídají o úspěšnosti oněch pokusů). V sedm si ji čilou vzala babička a já mohla spát dál. A co myslíte? Před devátou vzhůru, v devět už jsem stlala, protože jsem nevydržela ležet. Ten běh stál za prd, ale jsem ráda, že jsem mohla vyrazit. Bolí mě levý kotník a pravý horní moudrák. Maraton je tady.

Neděle 12.5.
F1080

pátek 3. května 2013

Maximální minimalismus

o mé cestě Tam a zase Zpátky

V neděli jsem si po doběhu fotila dobitou nohu. T. se divil, co to dělám a hlavně proč to dělám. "To budeš někomu ukazovat? To je teda pěkná úchylárna." A já si uvědomila, že má pravdu. Totiž: za ten rok a čtvrt, co jsem se mocí mermo snažila běhat co nejminimalističtěji, jsem zároveň nashromáždila poměrně solidní sbírku fotek mých nohou ne nepodobnou té Kemala beye v jeho muzeu nevinnosti. A na těch nohou jsou: puchýře, modřiny, podlitiny, obrovský mozoly, ještě větší mozoly/puchýře/modřiny a sem tam to doplňuje nějaký efektivní strup.

Jedna za všechny... ta nejčerstvější.

Za ne všechny bolístky můžou pětiprsty a bosoběh. Kdepak. Za částí stojí Madlenčiny kostičky (modřina jako prase na klenbě), pochoďáky v sandálech (puchýře přes celý bříško u palce), případně telemarky v jednu ráno na rohu Dlouhý, protože jsem na výročí chtěla být za dámu a vzala si lodičky, i když v nich už dávno neumím chodit (modřina tak obrovská, že vám ji sem snad dám, protože mi to jinak ani nebudete věřit).

Zároveň musím přiznat, že za druhou částí ty vff jsou. Většinou to, co jsem si vyrobila jinde, podstatně zhoršily a samy přišly se svou troškou do mlýna. Nejlíp nakonec asi seděly ty úplně první, bikily LS. Moje první pětiprsty, dárek od minulého Ježíška. Stejně jako spoustu dalších, i mě napadlo poprvý něco podobnýho zkusit až po přečtení Born to Run. Vzhledem k tomu, že jsem se v tu dobu teprve rozbíhala (kolem 80-100 km měsíčně), nebyl nijak velký problém po těch pár kilácích doma přezout vycpaný mizuna a na pár minut ve vff vyběhnout. Myslím, že se mi vyhnula pověstná bolest lýtek právě proto, že jsem v tu dobu na lýtkách žádný svaly neměla, a tudíž mě nemělo CO bolet. Od jara se z mizun staly boty na pochůzky maximálně k popelnicím a do blízké sámošky a já začala nadšeně vff chválit, kudy jsem chodila.

Proč? Protože mě přestalo bolet pravý koleno, který mě trápilo už před Madlenkou a jen co jsem po porodu vyběhla na dýl, než na sedm, osm kilometrů, stará známá bolest (2/2011 diagnostikovaná jako ITBS, nařízený klid a rázová vlna, která bolela jako sviňa, stála skoro stejně a nakonec jsem to ani nedochodila, protože M.) byla zpátky. V létě jsem si koupila classicy na chození, neb jsem v normálních botech začala zakopávat. Ten pocit výjimečnosti, který jsem v nich měla, mě vyloženě bavil. Další plus pro pětiprsty.

Pak ale začaly problémy. V červenci bikily praskly na palcích. Ok, měly odběháno něco ke 1200 km, říkala jsem si, že od takových šlupek nic víc asi ani čekat nemůžu a s klidným svědomím je hodila do popelnice. Mezitím se u classiců odlepila látková vrstva od podrážky. Šla jsem je reklamovat, s trochou řečí mi je vzali a nechali zalepit. Zpátky do července - boty se rozpadají přesně den před plánovanou Nike štafetou na 1500 m, kterou mám běžet s A., H. a nějakým jejich kamarádem. Cestou na Letnou se teda stavujeme v Rejoicu a já zdlouhavě řeším, jaký boty, když: bikily praskly, kde praskly a běhám hlavně po asfaltu. Dostávám dokonce na ucho pána (distributora?), řeším to i s ním a nakonec společnými silami s ním a paní prodavačkou vybíráme seeyi. Jsem nadšená, dokud mi při druhým výběhu nerozřežou nohu do krve. Ale tak co, zalepíme, když náplast spadne, zatneme zuby a přeběháme to, ne? Jasně. Jen co jsem přeběhala bebíčka, praskla jim podrážka. Jo. Po 200 km. Boty za tři a půl tisíce. Tak jo, pro mě to byla jasná ukázka vadnýho kusu, neviděla jsem v tom nejmenší problém. To se přeci stává, ne? Paní prodavačka nevěřícně kroutí hlavou a boty samozřejmě k reklamaci bere. Běhám v classicách. Drží. Jaký je moje překvapení, když mi v sobotu dopoledne cestou na plzeňský 1/2m volá paní z Rejoicu, že je reklamace zamítnutá a mám si pro boty přijít. Snažím se z ní dostat, jak je to možný. Později se dozvídám, že jsem je prý neužívala k určenému účelu (v závorce stojí: běh, chůze, fitness). Nikdy jsem z nich - ani po písemném vyjádření nesouhlasu - nedostala, CO jsem v nich teda jako měla dělat?! Odvolání je zamítnuto. Vadná jsem já, ne boty. Nemám chuť se dál handrkovat. Asi jsem měla. Píšu na cetrálu vibramu. Z té italské se mi maily opakovaně vrací, z americké se omlouvají, ale prý to je na kolezích z Evropy. Nakonec seeyi putují do kontejneru, classicy se po pár zimních bězích rozlepují znovu a já objednávám první pár přes ebay. Jelikož mi běhání ve vff asi není přáno, první pár vůbec nedorazí. Číňan mající do té doby 100% hodnocení ode dne, kdy jsem si je já objednala a zaplatila, neposlal nikomu ani nudli. Další pár mi je malý. Nachází domov u L., snad bude dobře sloužit. Do třetice všeho dobrého zlého dorazily první KSOčka. Jsou parádní. Jenže...

...po pár výbězích začnou do krve dřít i ty. Snažím se to přeběhat, ale tentokrát to prostě nejde. Puchejře se dělají dál, dřou se do krve a furt dokola. Odběhla jsem v nich Pardubice, den na to dalších dvaadvacet. Snažila se zdecimovaný nohy (já vím, že nerozumně) ignorovat. V neděli jsem po doběhu zjistila, že dělám krvavý ťápoty. A bylo to.

Přestože je běh ve vff jedinečný a má tak blízko k běhu naboso, jak jen bota asi může mít, nezbylo mi, než kapitulovat a přiznat si, že v nich letošní PIM nepoběžím.

Tak. A co teď? Nakonec se rozhodnu, že přes svá velkohubá prohlášení, že od českého distributora už ani prd a kolečko, že ty prachy radši uvařím a vypiju, než aby je dostal on, zkusím sehnat co nejdřív nový pár. Nikde ale model a velikost, který potřebuju, nemají. Čekací lhůta: třicet (!!!) dní. To tu byly ty ze Států výrazně dřív :-/.

V minimuskách běžet nemůžu. Zimou jsme spolu proběhaly zdárně, ale přijdou mi těžký. Jsem v nich pomalá. Jako bych tahala na každý noze o kilo navíc (a věřím, že si to jenom namlouvám, ale na výsledným pocitu to nic nemění).

V úterý vyrážíme do ZOO, cestou se stavujeme v letenským Trailpointu. Evžen radí a pomáhá jako minule. Poučena z předchozí zkušenosti ze sebe rovnou sypu co, jak a proč chci. Během chvíle je jasno. Původně vyhlídnuté Inov8 bare-x lite 150 v mojí velikosti nemají. Merrelly, které vypadají moc dobře, jsou taky jen pro velký kluky. Zkouším tedy jiný Inov8 - bare-x 180. A je z toho láska na první zavázání tkaničky. Chybí už jen obligátní proběhnutí po ulici a je ruka v rukávu.

Ten samý den jsem je vzala na několikahodinovou procházku po Stromovce a taky se podívat na nový sloninec a hrošinec (moc hezký! :-). Druhý den jsme si daly ostřejší test - a botky prošly na jedničku, asi i tu hvězdičku by si zasloužily.


Vzala jsem je na chodníky, betonovku, asfalt i do lesa. Do bahnitých kopečků, přes kořeny i zámkovku. Všude bota parádně drží. Na to, že je to pořád bota botovatá, poskytuje neuvěřitelný počet zpětných vazeb od povrchu. Podrážka je tak měkká, že je stočíte do roličky, jak na šířku, tak na dýlku. Zbytek boty krásně větrá, přestože (nebo právě proto?) je měkoučký a bota působí na noze jako papučka. Včera jsme si daly klus s rovinkama a i při nich jen a jen těšily. Samozřejmě je potřeba tím pádem čekat, že velký kameny budou bolet, na pukliny v asfaltu je lepší nešlapat a celkově se vyplatí dodržovat "vff režim". Což mi ale vyhovuje.

Když jsem pro boty šla, doufala jsem, že seženu něco, co zvládnu do PIMu zaběhat a posléze si pětiprsty někde koupím. Místo toho jsem narazila na poklad. Navíc v barvách máty a chilli. Momentálně jsem nadšená do té míry, že o vff zatím neuvažuju. Ta výjimečnost na první pohled mi bude chybět, ale v tom důležitějším bodu obžaloby, kontaktu s povrchem, v němž jsou vff viny v plném rozsahu, jim tyhle inov8 zdatně konkurují. Jen doufám, že za rok nebude historie našeho vztahu připomínat tu, co mám s pětiprsty. Držte mi palce. Ty na nohou. A v botech ;-).