pondělí 1. dubna 2013

Chcete mě?

aneb jak jsem bláhově zatoužila, aby mě vybrali do PIM Women's Challenge a přihlásila se kvůli tomu večer, v den deadlinu na podání přihlášek do W's Ch. (začátek října), na maraton. Tlouklo mi u toho srdce, jako kdyby to znamenalo, že ho hned druhý den ráno poběžím...

Takže, tady je konečně něco o mně a důkaz, že se umím vyjadřovat i vcelku inteligentně, když chci - doplňující komentář, o nějž byl pochopitelně odeslaný text ochuzený, najdete kurzívou v závorkách.

(Pro začátek krátká motivace, snad proto, aby se organizátoři ujistili o schopnostech grafomanů formulovat i krátký text. Nebo že by četli v prvním sledu jen je a já se se zbytkem další hodinu mořila zbytečně? Tak tedy...) Motivace: Uběhnout maraton za čtyři hodiny a dokázat tak sobě a všem kolem, že kde je vůle, tam je cesta. Zároveň je to pro mě součást poselství, jež bych ráda předala své právě roční dceři - chci, aby věděla, že může cokoliv, pokud bude ochotná dřít a pro svůj cíl něco obětovat.

(Následoval jakýsi osobní příběh aneb proč jsem vlastně tak enormně zajímavá osoba, že si zasluhuji pozornost a, ruku na srdce, reklamní oblečení, startovný zdarma a ještě možnost vyhrát na rok auto?)

Sport byl vždycky součástí mého života. Rekreačně jsem dělala kde co. Kromě běhu na delší tratě - a ty delší pro mě začínaly patnáctistovkou, ze které jsem jako z jediné disciplíny v tělocviku mívala čtyřku. Nikdo nám totiž nevysvětlil, že přijít a napálit patnáct set metrů prostě nejde. V pubertě jsem běhávala, abych zhubla. Pak přišla dlouhá předlouhá běžecká pauza.
Znovu jsem se začala pozvolna rozběhávat při dopisování diplomové práce na druhé vysoké škole na jaře 2010 (to aby bylo jasný, že nejsem zevl, co fláká jednu školu devět let... naopak, že jsem jedinec ražení spíše buldočího, protože když už se do něčeho dám, tak zásadně naplno, po hlavě a na doraz). Šlo to ztuha. Ale šlo. Pomaloučku, polehoučku jsem zjišťovala, že běhání může být zábava. V červnu téhož roku jsem běžela svou první desítku. A dostala jsem od té trati pěknou nakládačku. Byla jsem zoufale poslední, i nejstarší účastník (ročník 38) byl pomalu na cestě domů, když jsem se propotácela cílem (lidi, to bolelo, ta potupa, to vedro, to zoufalství, ta chuť to zabalit a hrůza z toho, že to fakt udělám, jaj). Další půlrok jsem strávila na stážích v cizině a v zimě po návratu domů začínala zase od nuly.
Velkým cílem byl 1/2PIM na jaře 2011. V lednu mě začala zlobit vnější šlacha na pravém koleni. Prý zánět a nucená pauza. Ve stejné době zjišťujeme, že čekáme miminko a já jsem odhodlaná běhat dál. Moje tělo ale nesouhlasí. Zvracím do pátého měsíce, od šestého mám kvůli komplikacím nařízený klid. Kynu. Rodit jdu s šestadvaceti kily navíc. V polovině loňského října přišla na svět Madlenka. A změnila naprosto všechno. Je tu další zima. Mám miminko, mám pořád patnáct kilo navíc a pět týdnů po porodu se znovu rozbíhám. No, rozbíhám - opíšu si plán, jak se vrátit k běhu z knížky Running and Pregnancy a říkám si, že Egu bude asi vadit, že musím ze začátku běžet jen minutu a pak deset jít... Jen co se pokusím moji "maličkost" rozhýbat, pochopím, že ten, kdo plán sestavoval, sakra věděl, co dělá. Funím jako sentinel, děsím bezdomovce připravující se v místním lesoparku na zimní spánek a mám pocit, že mi hlava praskne jako přezrálá dýně. Během následujících týdnů se poctivě držím plánu a přemýšlím, jestli mě běhání opravdu někdy bavilo, jestli to nebyla jen póza, musela být, jak by mě TOHLE mohlo bavit? Mohlo. K narozeninám dostávám vysněný Garmin s gpskou (mám velkou slabost pro tréninkové deníky a tabulky a plány a tohle je voda na můj mlýn), k Vánocům potom první vibramy. Od března běhám jen v nich. V dubnu si pořizuji z druhé ruky RedCastle Sport, kočárek pro běžce.
Brzy to bude rok, co jsem poprvé skutečně vyběhla. Mám za sebou přes dva tisíce kilometrů, zhubla jsem všechna kila nabraná v těhotenství a dalších šest navrch. Čas na desítku se mi ze 72 minut podařilo dostat na 49:08. Půlmaraton se zarytě drží nad dvěma hodinami (kdepak, dva týdny poté jsem ho zaběhla za 1:55), ale i jemu dojdou síly, bude se muset pustit a já budu připravená ho pokořit. Zamilovala jsem si minimalistické boty, pomalinku přicházím na chuť i bosoběhu. Většina odběhané kilometráže je absolvovaná s kočárem (včetně té naboso), běhám pětkrát, šestkrát týdně, tak moc, jak moc mě Magdalenka nechá.
Momentálně se moje kilometráž pohybuje kolem 250 km měsíčně (v říjnu jsem konečně prolomila mýtickou metu 300 km/ měsíc a 100 km/týden). Běhám hodně a běhám ráda. Občas to bolí, občas mě to štve, občas se za ty dveře prostě musím vystrčit. Zároveň ale vím, jak vypadá běžecká euforie, jaké to je, když nohy poslouchají a vy se musíte usmívat, i když ze sebe v tu chvíli ždímáte absolutně všechno.
Chci, aby i ostatní věděli, že to, že máte dítě, neznamená, že jste doběhali. Naopak. Může to být velký začátek. Jako byl u mě.

15 komentářů:

  1. Tebe prostě nemohli vybrat - co bys totiž dělala s novými adidaskami? :o))
    Jinak moc pěkný článek, motivující. Mohla bych ho dát k sobě na FB-PEC?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mohla by si je dát na šňůrku kolem pasu, jako to má někdy s0cketka. :)

      Vymazat
    2. Leo, klidně :-) No jo, vidíš, s těma botama mě to nenapadlo - a ejhle, hned je to jasnější! :-D

      Advide, srandičky srandičky - takhle mě jednou sestřelil v radostný náladě retrívr, který považoval po botě v každý ruce za super hračku, již se mu stoprocentně chystám v příští vteřině hodit (to uhádl!). A jelikož vedl útok na potenciální kořist (ergo moje vff) odzadu a já ho neslyšela, málem se mi z toho sekla hertzna. Takže botky radši hezky zapařezovat do ledvinky nebo batohu. Za živej aportek už být nehodlám ;-)

      Vymazat
  2. Ses mooc dobra na WCh.. To myslim vazne.. I moc pevna a odhodlana..
    Navic nemas sanci behat v adidaskach, coz te uplne diskvalifikuje..:)
    Navic... ty to nepotrebujes! :)

    MSF! At se dari a radostne pobiha a beha.. 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Regulérně jsi mě dojal - takhle krásně mi už dlouho nikdo nepolichotil. Děkuju! ;-)

      Vymazat
  3. Vtipné! A buď ráda, že Tě nevybrali, musela bys být teď být jednou z "Milošových gazelek" a to je dost podivné stádečko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) A já ráda jsem, jednak jsme posléze neudělali s panem Škorpilem dobrou zkušenost a hlavně náhoda tomu chtěla, že jsem skončila u Pavla Nováka a jsem zatím MOC spokojená - jak s přístupem, tak s výsledky, které zatím trénink má.

      Vymazat
  4. Kdo by te nechtel - super nabidka ;-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) myslím, že takových by se našlo... ale děkuju - a na pionýrský šátek, který jsem nikdy nevlastnila, slibuju, že dneska už konečně odepíšu!!

      Vymazat
  5. Takový příběh... Kam se ostatní, včetně mě, hrabou. Tohle je kus odhodlání! Ty výkony, které předvádíš, jsou neuvěřitelné. Smekám a potichu se zařazuji za tebe. Tebe budu rád následovat. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kájo, neblázni :-) Jako TY já nikdy běhat nebudu! Ale děkuju, nebudu tvrdit, žes mi neudělal radost, když se tu culím jako šťastný idiot ;-)

      Vymazat
  6. Moc hezky napsáno. Myslel jsem si z DM, že běháš déle. Klobouk dolů!

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!