neděle 3. března 2013

Maratonská noční můra

Zlý sny se mi (bohužel) zdávají docela často. Dají se rozřadit do dvou základních kategorií: sny hrozné, které zůstávají hroznými i po probuzení a sny nepříjemné či děsivé ve chvíli, kdy se vám zdají, v bdělé stavu jsou však spíš úsměvné nebo výjimečně dokonce i vyloženě vtipné.

Moje (prozatím dvě) maratonský noční můry spadají naštěstí do druhý kategorie. V tý první jsem se ocitla dvanáctýho května kdesi v centru Prahy. V místech, kde je normálně Ovocný trh a Myslbek bylo cosi podobnýho Haštalskýmu náměstí a já věděla, že do Celetný se tamtudy budu dostávat blbě. Stejně tak jsem věděla, že už bych se měla šibovat do koridoru, když jsem se podívala na nohy a zjistila jsem, že jsem bosá (takový ekvivalent snů, kdy se ocitnete nazí na ulici, případně na záchodě, kterej najednou nemá zdi atp. :-)). Vběhla jsem do prvního sportu, abych zjistila, že tam mají jenom normální boty. Stojím v krámě a řeším, jestli mám běžet bosa, když vím, že je to na mě moc daleko nebo ve vypolstrovaných botách, který jsem na sobě už víc jak rok neměla. Je mi z toho dilema zle. Aby toho nebylo málo, slyším, jak se z Celetný nese Vltava. Je to v kopru, nemám boty, prošvihla jsem začátek, je po všem..

Ráno mi to přišlo vtipně bizarní, nutno říct, že teď, když to píšu, mi to zas až tak humorný nepřijde.

Ta druhá se mi zdála tenhle týden na horách. Asi pod vlivem příšerných výkonů v tréninku, o kterých píšu jinde, zplodila moje hlava scénář, ve kterým se startovalo z jednoho velikýho prostranství po skupinkách podle předpokládanýho cílovýho času. Ocitla jsem se ve skupince nejpomalejší, poté, co jsme měli vyrazit i my, šneci, jsem zjistila, že jsem sice obutá, ale nejsem učesaná! (Podotýkám, že tohle je jedna z činností, která mi obvykle trvá zhruba pět vteřin, protože při běhání je mi v zásadě fuk, jak vypadám) Začala jsem si zběsile motat culíky a samozřejmě mi praskla gumička. Zoufalství. Panika. Rozbíhám se s deseti minutovým zpožděním (jak to vím a kde jsem ho sakra nabrala nemám zpětně tušení, prostě to tak je). Jenže ono to neběží! Nohy ve vibramech váží tunu, nemůžu pořádně dýchat, celá vážím ty tuny nejspíš dvě. Sunu se tempem 7:30 min/km a nechápu, jak to, že nemůžu zrychlit, vždyť mám běžet minimálně o dvě minuty na kilák rychlejc!! Přede mnou se noří kopeček, předbíhají mě Katka s Renčou z DM, vesele švitoří, že tohle mají báječně naběháno z tréninku a moc dobře to tu znají. Já vůbec netuším, kde jsem. První borci dobíhají do cíle (to vím z prostřihů jak z televize :-), u tratě mi běží v ústrety táta a nadšeně mi chválí čas na dacátým kilometru, já vzlykám, že jsem teprve na desátým a že mi to vůbec nejde. On, že musím vydržet, že na cílovým čase nesejde. Snaží se mu vysvětlit, že mně jo, ale jako vždycky bezúspěšně. Dobíhá čím dál víc lidí, radují se s rodinama, nesou v náručí děti. Já se potácím úplně poslední a nenávidím celý tenhle podnik a vůbec nechápu co tam dělám...

Tak tohle mi je teda výrazně podobnější - obzvlášť ten pocit, co tam sakra dělám a hlavně: proč si to dělám?! Standardně přichází na KAŽDÝCH závodech - na desítce kolem sedmýho kilometru, na 1/2M brzy - už na desátém, na ŠUTRu taky brzy - kolem osmýho... Doufám, že do května si hlava všechny negativní emoce zprocesuje ve vertikální poloze v posteli a během běhu mi dá pokoj. Jak sladké je snít!

4 komentáře:

  1. Náhodou vtipné sny, docela mě to pobavilo :o)
    Nejvíc se mi líbí: Sunu se tempem 7:30/km - což je můj běžný čas, a Nejsem učesaná... :o)
    Tak hezké sny...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-)
      Leo, mně už to právě od loňskýho léta běhalo docela dobře - kilometráž se držela kolem 300km/měsíčně a to už se na rychlosti projeví i u takovýho běžeckýho antitalentu, jako jsem já... A teď mi přijde, jako bych začínala od nuly a dost mě to demotivuje (ale sluníčko pomáhá, dneska se mi to i přesto všechno výše napsaný moc líbilo...)

      Vymazat
  2. Vydrz! Taky beham pomalu... Taky si myslim, ze cokoliv pobezim bude stat za ... zlamanou gresli:).. a ono tomu tak neni:).
    Proste, chce to trpelivost a te se nam vsem casto nedostava.. a pak.. proste si to uzit.:)
    Drzim palce, jdes do toho fakt hezky. 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chci jednou běhat tak pomalu jako ty. A taky tak daleko :-). Moc děkuju za pochvalu - hodně pro mě znamená.

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!