pondělí 25. března 2013

Třináctý týden

Plán / plnění:

Pondělí 25.3.
Volno / aneb není nad to navalit na sebe ještě víc práce

Úterý 26.3.
10 km klus + rovinky / první účelový běh ever, ráno do školy nechat si od PK zdrbnout kapitolu k odevzdání (ještě jednou díky za podnětnou (a očekávanou) kritiku a rady) a na jedenáctou hurá hurá z Celetný domů. Je to jen 10,5 km, takže by se to teoreticky dalo hezky běhat tam i zpět :-) Cesta utíkala, vítr fučel, nohy ve vibramech přestaly na třetím kilometru mrznout, a přestože se T. z té trasy pomalu křižoval, kolik sajrajtu jsem musela nadejchat, mně se to vážně líbilo. Na sedmý km jsem zařadila 10x100m rovinek s mk, avgTF 151, 6:17 min / km

Středa 27.3.
12 km TF 150-169 / dneska se mi strašně nechtělo - po hodně dlouhý době, musím obratem dodat. Kolem přehrady, přes Křeslice a Milíčák domů je to ale krásných dvanáct, který rychle utekly (ať žije kouzlo nových, stokrát neproběhaných tras), avgTF 162, 5:45 min/km.

Čtvrtek 28.3.
14 km dch / 5:35 min / km, avgTF 162, trasa až na dva přidaný kilometry lesem, který jsou z poloviny do kopce, stejná. Tak jak je možný, že to bylo dneska o deset vteřin na kilák rychlejší?! Neměla bych být po příšerný noci, kterou mi M. připravila (dohromady i s ranním dospáním necelých pět hodin) úplně hotová? Nebo se to projeví až zítra? Každopádně na to, že se mi (opět) nechtělo, to bylo fajn. Snad už se konečně otepluje - dneska bez rukavic a u první lavičky na přehradě šly dolů i ponožky z vff. Jaro, jaro, kde se couráš?

Pátek 29.3.
Volno nebo 6 km / Projevilo. 6 km, avgTF 139, 7:13 min/km; začínám si říkat, jestli se mnou něco není - první kilometr mi to tepe vždycky absurdně moc - vyběhnu z domova a až ke stoupání k Lanovýmu parku je cesta v zásadě lehce (u hřbitova výrazněji) z kopce. Přesto ukazuje tepák hodnoty nad 160. Až ve stoupání se to uklidní a TF klesne (!) na cca 150-155, na kopečku při seběhu normálně padá dál, dneska naopak zase stoupala. Tempo pořád lehce pod sedm. Pak jsem cestou domů zpomalila ještě víc a při seběhu od Lanáče mi tepovka spadla ke stovce. Tak nevím.

Sobota 30.3.
3x4 km, i5min, TF 165-175 / Dneska to byla jízda ve více směrech. Jedno je jisté, tenhle prvek v tréninku oblíbený nebude. I když... Jako jo, bolelo to. Bolelo to jako sviňa, ALE dokázala jsem si, že bych tu desítku pod padesát měla dát, i když se nevyspím (jako dnes) a nejsou úplně ideální podmínky (no, dobře, dneska teda byly, ale trochu si fandit musím, ne?). avgTF 162.
15:18.31.005:18
24:28.51.004:29
34:40.01.004:40
44:42.41.004:42
57:48.71.007:49
64:45.41.004:45
74:50.71.004:51
84:45.61.004:46
97:14.21.007:14
104:53.21.004:53
114:51.11.004:51
124:56.81.004:57
135:14.31.005:14
144:53.10.687:12


Neděle 31.3.
16-20 km klus / 20 km klusem, 6:58 min/km, avgTF 138. Šedo, chmurno, zjistila jsem, že mám roztrhanou svrchní vrstvu minimusek, moc mě to nebavilo, opětovné ujištění se, že při běhu po listnatých lesích je bytí ženou značnou nevýhodou. Dnešní běh byl jubilejní - překonala jsem jím hranici 4000 km od chvíle, kdy jsem začala běhat.

pondělí 18. března 2013

Dvanáctý týden


Plán / plnění:
Pondělí 18.3.
Volno / Potřebovala bych spíš volno od volna, sice koleno bolí, ale vřeštící M. je horší, než jakýkoliv přetížený sval a zanícená šlacha - občas mám pocit, že mi brzy rupne cévka v mozku a já se seberu a uteču na konec světa, přepadnu přes okraj a bude

Úterý 19.3.
8 km klus + rovinky / 8 km klus, 7:01 min/km, avgTF 147 - Praha přes noc zapadla sněhem, zase. Už je to vážně na palice. Chvíli bylo krásně, člověk se jarně naladil a teď zase tohle. Ach jo. Ach ne. Aspoň jsem si umyla ve sněhu boty. 10x100m rovinky na hrázi, lehce mě znervóznil starší pán, který se na konci zastavil a sledoval, co to dělám. Vydržel 2x200m. Asi neviděl nikdy nikoho běhat. Nebo se snažil pochopit, proč to proboha dělám a neměl odvahu se zeptat. Čert ví. Poslední 2 km poklusem domů. Koleno bolí.

Středa 20.3.
10 km TF 153-169 / 10 km, avgTF 170, PN mě nepochválí, pace 5:28 min/km neodpovídá vynaloženému úsilí. Ale bylo krásně, sluníčko svítilo a valnou část cesty jsem zvažovala, že sundám i šusťákovku. Jen těch pár nečekaných krasobruslařských vložek bylo dost na prd. Už aby to roztálo a nenapadlo.

Čtvrtek 21.3.
12 km dch / já ten fartlek prostě neumím, avgTF172, 5:29 min/km (ale v TF je opět první km s absurdníma hodnotama přes 230, mám v pásu novou baterku a začínám zvažovat, jestli bych si pro jistotu přeci jen neměla dojít nechat vyšetřit srdce...). Představa, že v tomhle tempu potřebuju dát dalších třicet je lehce děsivá. A PIM prý už za 53 dní.

Pátek 22.3.
Volno / venku je tak hnusně, že jsem za něj výjimečně ráda

Sobota 23.3.
5x1km do kopce s mk dolů, ostřeji / 5x1 km do kopce s meziklusama a poklusem ke kopci a pak zpátky domů. 5:44 min/km. AvgTF 165. Ostřejší vítr naštěstí foukal tím správným směrem (při poklusech dolů z kopce brzdil, cestou vzhůru nadnášel) a ostřejší tempo bylo asi trochu víc spicy než mělo být. Ufuněná odemykám dveře: "Tak co?" "Jo, dobrý, je tam kosa, ale dobrý." funím. Muž vstává od počítače. "Co to máš na puse?! ... Ježiš, dyť ty máš úplně krvavou pusu!" "Cože? Blbost." Jdu k zrcadlo. No fakt že jo. Drákulův učeň hadr. Takže, bacha na ostré kopce, děti, zjevně si při nich můžete snadno pořezat rty! (nebo jako já prokousnout, kdy a jak se mi to sakra povedlo?)

Neděle 24.3.
14 km dch / 14 km s chutí a Deni a Renčou, 6:44 min / km, avgTF 143. Mínus sedm stupňů podle garminu, mínus deset podle meteostanice v Průhonicích (doplněno poměrně děsivým infem, že to za oknem "feels like -17°C"). Krásná (pro mě) nová trasa podél Botiče přes Křeslice. Pokus o vykecání díry do hlavy nevyšel, asi jsem se málo snažila, musím příště přidat. Doufám, že Deni už po dnešku ví, že se nemusí bát rozběhnout 1/2M na 6:30, protože ona na to má! (A teď už to víte i vy!!;-)

PS: Speciálně pro Advida ;-)
                 TF Laktát Rychlost
Aerobní    153    1,1     05:58
Anaerobní  172    3      05:15

Naděje českýho nároďáku

aneb Máďa v běhu:



V to, že bude naše holčička aspoň trochu po nás a pohyb nebude považovat jen za otravnější alternativu MHD, můžeme zatím jen doufat. To, že by tatínek chtěl, aby hrála tenis a maminka, aby dělala atletiku, to už jsou vážně hodně rozvinutý věty vedlejší a v zásadě je ve finále fuk, jestli ji nakonec bude bavit jezdit na kole hlavně kolem baráku a běhat u babičky a dědy po zahradě. Jsou zkrátka sny, který neovlivníte.

A pak jsou tu ty, který ovlivnit můžete. Můžete si skočit padákem, vyrazit na trek do Argentiny nebo si koupit nechutně drahý sporttester ;-). Já se nedávno, když jsem si marně lámala hlavu s tím, co nadělím drahé polovičce k svátku, rozhodla, že zabiju ne dvě, ale hned tři mouchy jednou ranou (případně po arabsku lehce brutálnějí tři vrabce jedním šutrem) a splním sen jemu, sobě a mému tatínkovi. Sedla jsem a v našem globalizovaném světě takřka neomezených možností začala hledat. A našla. A my se tím pádem vyrazíme podívat na dvaadvacet chlapů, který se honí za kulatým nesmyslem. A minimálně jedenácti z nich to sakra jde.


Já si tak - pevně doufám - splním sen vidět Messiho na vlastní oči na hřišti a konečně tak uvěřím v jeho reálnou existenci :-).

A co vy? Jaké jsou vaše v zásadě splnitelné, i když trochu šílené, sny?

pátek 15. března 2013

O modrácích

Modráky jsou, jak známo, montérky. V Anglii jsme tak říkali oblíbenýmu klubovýmu pití (oblíbený bylo hlavně proto, že jste za libru dostali hned dvě flašky), který si Jirka rád kupoval, protože mu to přišlo děsně cool (o finanční stránce ani nemluvě).

Ilustrační fotka britskýho modráka (Jiřík mi určitě publikování týhle archivní fotky (kde má na Avon party moje eSkový triko s ovečkou... :-) odpustí)
Modrák může být taky modřina, moncl, monokl. To první z posledního výčtu jsem si pořídila minulý týden. Madlenka sedí v židličce a kouká na netu na Mašinku Tomáše. Vypadá zaujatě, tak využívám příležitosti a mizím na dvacet vteřin z místnosti. Přesně v polovině doby spouští M. jekot. Takový, že byste čekali, že minimálně leží s přeraženýma rukama a nohama pod jídelní židlí. Letím ze záchodu, okamžitě zakopávám o vysavač roztažený v chodbě (který tam zůstal, protože jsme nutně!! musely jít štelovat toho nablblýho Tomáše) a plavně přes něj letím, abych si ověřila, že Isaac Newton měl pravdu. Protože jsem padací expert, prapodivně si pod sebe zkřížím nohu a plnou vahou přistanu na bolavým koleni. Jako hrdinný Meresjev se v slzách plazím k pracovně, kde ječí nositelka naší DNA. Ječí a sedí pohodlně v židličce a dožaduje se opětovnýho puštění znělky. Nebýt v tu chvíli bez sebe bolestí, asi bych vážně zvažovala dcerovraždu. Když to vydejchám, opatrně nohu zkouknu. Tak jo. Ze dvě ze tři boule, nějaká modřina, to bude dobrý. A dál to neřeším. Vzhledem k tomu, že většinu činností, který se týkají mě, odbývám v poklusu, na modráka zapomenu. Resp. zapomněla jsem. Do včerejška. Kdy mě po výklusu koleno bolelo fest a já usoudila, že bych se měla podívat, CO přesně mě na něm bolí. Z modráka je zelenák a je podstatně větší, než jsem čekala. A bolí.

konec oblažování fotkama puchejřů, přichází věk modráku

A já nechápu, čemu se ještě divím?

To, že bude mateřství náročný, jsem čekala. Že budu posléze při komunikaci s normálními lidmi za pitomce, jsem nepředpokládala. Ale to bude celý tenhle podnik životu nebezpečný? To mě nikdo nevaroval!

pondělí 11. března 2013

Jááá sem totiž vážně

zamilovanááá dulidulidajdulidaj aneb mám ho!

Koho?

Jeho!



Garmin 310XT (co jste jako mysleli?)

Co všechno umí a jak je děsně chytrý, že už chybí jen krůček a bude mi doma i uklízet a jezdit na nákup, nám píše výrobce na oficiálních českých webových stránkách garminu. Pro mě bylo v okamžiku, kdy jsem se na svoje 110 definitivně naštvala (chtěla jsem napsat nas*ala, protože to víc odpovídalo mýmu rozpoložení v daný moment, ale nechci ztratit fasádu intelektuálky, tak to psát nebudu) rozhodující, aby hlavně do háje zelenýho, ohrady prkenný a všech kurníků světa fungovaly tak, jak mají: změřily mi čas, vzdálenost, tepy a bez keců je pak přehrály do počítače a dál fungovaly. To jsem v zásadě docela skromná na to, že se jedná o přístroj v řádech tisíců korun nebo ne?

Když jsem nakousla své potíže s FR110, asi by nebylo od věci to i dopovědět. Kde byl teda zakopaný pes? Hodinky jsem dostala předloni k narozeninám (technicky vlastně před rokem a kouskem, neb mně rodičům v podstatě mohl taky stejně dobře přinýst s průměrným zpožděním Českých drah Mikuláš) a zhruba na konci léta začaly mít problémy. Jestli za tím byla psychika či rozhozené duchovno se už nedozvíme, ale prostě se jednoho krásnýho dne vypnuly a odmítaly se zapnout. Zhruba týden se tvářily, že už jim je země lehká a pak se znovu probraly k životu. Tvrdily teda, že mají úplně vypráskanou baterku, ale to by se ještě dalo chápat. Nabila jsem je, nějaký čas fungovaly a pak to udělaly znovu. A znovu. Občas jen tak, z ničeho nic, jindy po připojení usb kabelem k počítači. Tom je odvezl reklamovat. Během 14 dní byly doma, prý komplet nový střeva, ale protože voněly novotou celý, možná to bylo jinak. Každopádně nějaký čas fungovaly, jak měly. GPSka se chytala hned, ne v rozstřelu 3-10 minut jako dřív, data se stahovala jedna báseň, baterka se nabíjela (stěrače stíraly) a všechno bylo fajn. Jenže pak začaly blbnout znovu. Kdykoliv jsem je připojila k počítači, vypnuly se. Druhý den jsem je nahodila a hlásily, že je vybitá baterka. Tentokrát putovaly na reklamaci o poznání dřív, na co taky čekat. Takže T. si střihl znovu výlet na Budějárnu, aby zjistil, že prodejce zkrachoval a musel se tudíž vypravit kamsi na Evropskou, kde český Garmin sídlí (a aby toho nebylo málo, vyfásl cestou pokutu neb jel na padesátce sedmapadesát, gauner jeden! Hned má moje běhání ještě radši…). Tak jo. Opět nový software, prý se děsně divili, že tohle moc často nevidí (Petr V. z DM mi ale potvrdil, že ty jejich dělají nemlich to samý... nejsem statistik, ale zas s tolika lidma si o běhání nepíšu, ze vzorku máme FR110 snad jen my dva, co z toho asi vyplývá?!). T. funkční hodinky dovezl domů přesně v době, kdy mi zástup za mou kožařku definitivně zakázal jakýkoliv aktivity, při kterých se můžu zpotit. Chtělo se mi brečet. Nakonec jsem ten týden dvakrát vyběhla na UGR (ultra gay run, vysvětlím výhledově ;-), v sobotu skončila na pohotovosti a pak měla ten děsivý skoro týdenní výpadek, který se nekonečný zdá jen tomu správnýmu poťapanýmu závislákovi (jako jsem já). A jen co jsem se vydala na plouživou sídlištěm, hodinky se začaly při stahování dat a později i jakémkoliv zapojení do sítě vypínat. I když tvrdily, že jsou komplet nabitý, poté, co se po pár hodinách probraly, hlásaly, že jsou vypráskaný na nulu.

Takže jsem se naštvala a prohlásila, že už je nechci. Že chci něco, co bude fungovat. Že mi mudarrib píše trénink v tepech a já je potřebuju znát. A nechci běhat se svojí stoletou sigmou, která neumí nic než ty tepy a mně chybí tabulky a vůbec. Jasně, hodinky jsou v záruce, takže by mi po třetí reklamaci téže vady měli vrátit peníze. Jenže prodejce zkrachoval. A místní centrála garminu není oprávněná tohle řešit - podobný záležitosti spravuje pro celou střední Evropu kancelář v Rakousku, kam by je museli poslat. Tak jo. Dohoda zněla, že je T. zkusí vyměnit za vyšší model a doplatit rozdíl.

V pátek dorazil odpoledne z práce s tím, že mi teda přeje hezký MDŽ. Místo kytky jsem dostala 310. A prý že diamanty jsou nejlepší přátelé každého děvčete. Pche! You know nothing, John Snow. You know nothing!

Čím mi tak učarovaly, kdy jsou vlastně i na moji ne zrovna útlou ručku dost masivní, relativně těžký, jako normální hodinky je nosit nemůžete a plavání vám změří jen pod čepičkou? (Říkal to prý pan v krámě – a potvrdil Advid… tak to bude tím pádem dvojitá pravda.) Jednak mi je doporučilo pár vrchních šajb DM a druhak mi Deni přinesla den poté ukázat kromě svých 210 i Michalovu 910 (přesně tu samou, kterou jsem si pak mohla v sobotu pochovat ještě jednou). Placička s displejem, který ukazuje všechno najednou, rozhodla. To, že 310 nebudou taková placička, bylo jasný. Koneckonců je to v zásadě jejich chudý a obstarožní příbuzný. Tak proč ne 210? No právě proto, že 310 umí i to plavání (byť pod čepičkou) a kolo a víme, co máme za lubem, že? Přesně to taky T. napadlo, když jsem mu vyjmenovávala tyhle zásadní důvody, proč musím mít zrovna tenhle model a proč mi ten o řadu níž prostě nestačí. „A kdy si reálně myslíš, že by ses k tomu triatlonu mohla dostat?“ Hmm, počítám. „Tak za osm let?“ „V tu dobu už to bude starej krám. To už to budou zabudovávat do voka!“ A na to si počkám!

Jedenáctý týden


Plán/Plnění:
Pondělí 11.3.
Volno / volno, to umím, to mi jde

Úterý 12.3.
6 km klus + rovinky / 6,5 km klus po lese, 7:33 min / km, avgTF 144 - přitom pocitově velmi volný, svádím to na terén; 10x100 m po hrázi, když jsem se k ní blížila, viděla jsem na druhý straně probíhat Katku z DM; pak poklusem domů - abych u dveří zjistila, že mám kapsičku na elsaťákách rozepnutou a uvnitř je jen telefonu, ale klíče ne. Udělalo se mi regulérně zle. Zazvonila jsem na Toma a vyrazila je hledat. U hřbitova jsem si vzpomněla, že jsem se vlastně vracela pro rukavice a jak je mým dobrým zvykem, je možná nechala v zámku. V tu chvíli jsem zjistila, že už mi třikrát volal - a taky že jo, klíče byly doma. Uf. Ta zima mě už fakt se*e, ale víc teda koleno, který si nedá pokoj. Silně pochybuju, že bych v tomhle stavu M dala.

Středa 13.3.
8 km TF 140-160 / 8,3 km, avgTF159, 5:55 min/km - už zase napadl sníh, kdy tohle skončí? Ta zima fakt pekelně unavuje. Ještě víc mě ale deptá koleno, nechce dát pokoj. Dneska začalo bolet až na šestým kilometru, ale ... maraton jich má dvaačtyřicet a ještě pár set metrů navrch. V tomhle stavu bych ho nedoběhla ani náhodou. O tepech ani nemluvím. Chmury, chmury, chmury. Jak se mám pozitivně motivovat a soustředit na cíl, když mají podmínky do ideálu daleko? A to jsem se na neděli domluvila na dlouhý výběh s Lídou. Začínám se bát, jestli ho jsem vůbec schopná.

Čtvrtek 14.3.
12 km TF 140-160 / nejde to nejde, avgTF 158, 6:10 min / km, varování: spánkový vzorec 1+4+1 zvyšuje tepovou frekvenci, doma to, děti, raději nezkoušejte. M. rostou stoličky, trpí jak zvíře a my s ní. Snad to brzy skončí.

Pátek 15.3.
6 km klus / 6 km poklusem s Kačkou, avgTF 128, 7:21 min/km - hurá, už to zase začíná připomínat starý zlatý časy, na to, že jsem spala dohromady tři a půl hodiny je ta tepovka luxusní. Bylo to moc příjemný. Tak zítra repete ;-)

Sobota 16.3.
8 km TF 140-160 / 8 km, TF záhadou, pace 5:20 min/km, garmin před barákem zahlásil, že má hlad a v prvním kopci usnul (v rámci retardace jsem teď opravila, že chtěl papat a posléze udělal hají. Měla bych se pronto pustit do práce, jinak riskuju, že mi zhebnou i poslední zbytky šedých buněk mozkových a zplodím takovou práci, za kterou místo dalšího titulu vyfasuju hezký pokojíček bez kliky s kostkovaným výhledem). Takže hezky zpátky na stromy, čas měřen stopkama na telefonu, tempo mi subjektivně přišlo výrazně vyšší - hádala jsem aspoň o deset vteřin na km. No nic. A moc jsem se nabalila. Bylo mi fest vedro. Zítra s Lídou. Tyjo.

Neděle 17.3.
16-20 km TF 140-160 / 20 km s Lídou, 6:06 min / km, avgTF 159; super výběh, při kterým jsem měla možnost zaběhat si s ultramaratonskou legendou, která do těch ultra naskočila rovnýma nohama stylem, ze kterýho mi padla čelist a za celý odpoledne jsem ji nezvládla sebrat. Dvě hodiny utekly jak víno - možná i při něm by trvaly dýl. Moc děkuju za představení krásný části Prahy, kde se podél Vltavy dá běžet a běžet a běžet... Už se těším na léto, snad nám ty společný výběhy budou pak vycházet častěji.

sobota 9. března 2013

Běhejte a jezte se Scottem Jurkem

V loňském roce vydal svou autobiografii jeden z největších žijících ultramaratonců, několikanásobný vítěz těch nejtěžších závodů planety, vegan Scott Jurek.
Jurek se narodil v roce 1973 a vyrostl v americkém zapadákově. Jeho dětství mělo do idylky daleko - matce diagnostikovali krátce po třicítce roztroušenou sklerózu a vztah s otcem nebyl zrovna idylický. U Jurků navíc panovala přísná disciplína. Peněz bylo málo, otec se musel hodně ohánět a Scott, nejstarší ze tří dětí, měl nejvíc povinností - kromě domácích prací se od útlého věku staral jak o sourozence, tak o milovanou maminku (tam naopak emoce - vřelý cit a bolest, kterou stále nad pozdějšími událostmi a její nevyhnutelnou ztrátou prožívá, - přímo tryskají).
Scott brzy zjistí, že nejlíp mu je samotnému v lese, kde může běžet, kam ho nohy zanesou, když vyrazí na ryby nebo na lov. Později se ve škole připojí k běžkařskému týmu a seznámí se s celoživotním přítelem, běhajícím rebelem Dustym.
Při studiích na vysoké škole potkává Leahu, s níž se záhy ožení a která mu představí veganský svět. Scott čím dál víc běhá, jí čím dál míň masa a vítězí. 
Proběhnete s ním Leadville, Spartathlon, Badwater Marathon a v určitém bodě, kdy Scott přijme pozvání Christophera McDougalla, i Copper Canyon Marathon s legendárnímu Tarahumary. Eat and Run se tak nevyhnutelně protne s bestsellerem Born to Run. 
Jurek nás však nenechá nakouknout jen pod pokličku ultramaratonů, ale i své kuchyně. Každou kapitolu uzavírá nějakým oblíbeným veganským receptem. Právě ona veganská agitka, která s vine jako rudá nit celou knihou, je i její největší slabinu. Když pomineme fakt, že v našich končinách většinu ingrediencí z receptů seženete jen horkotěžko, ztrácí kniha v pasážích, jež se snaží dokázat, jak moc je vegansví ideálním životním stylem i pro vrcholového sportovce, dech. Účelovost z nich jen čiší a působí tak trochu jako univerzální recept na výkonnost a zdraví. To, že se vleklé zdravotní problémy a hluboká psychická krize nevyhnula ani jemu, stojí tak trochu na okraji dění. Přesto jsou právě tyto pasáže těmi nejsilnějšími, neboť přináší pohled na Jurka z jiného úhlu, než je ten sebevědomý (byť skromný) šampion, který se nám představil na předchozích dvou stech stránkách. Přiznává svůj podíl na rozpadu manželství i to, že ho jeho, teď již bývalá, žena u rozvodu připravila o velkou část majetku. Stejně tak reflektuje s jistou melancholií i nástup nové ultramaratonské generace v čele s Tonym Krupickou. Tohle polidštění běhající ikony, která neměla v životě na růžích ustláno, je - pokud jste tedy masožravci jako já - to, co si z knihy budete pamatovat ještě za měsíc a možná i za rok. Protože v podání Scotta Jurka vyznívají i ty nejtěžší závody planety vlastně jako velká pohoda a zábava. Minimálně do 90. míle. 

PS: Kdyby to tak náhodou vypadalo, tak ne, netvrdím, že není souvislost mezi stravovacími návyky a výkonností. Naopak. Na můj vkus byla ta agitace prostě trochu moc intenzívní. 

úterý 5. března 2013

Jubilejní desátý týden

jehož plán se během tří dní třikrát změnil... děkuji PN za trpělivost, nemá to se mnou lehký.



Plán/Plnění:
Pondělí 4.3.
VOLNO

Úterý 5.3.
6 km klus / 7 km klus, 59:03 - čili šílený tempo 8:26 min/km, s avgTF kolem 135, což už jde, už je to alespoň tou tepovkou trochu blíž normálu (jen jsem to teda zvládala na tepy sub130 v čase min. o min/km rychlejc...), ale svítilo sluníčko a nohy ve vibramech byly lehoučký a já byla ráda, že zase kroužím kolem přehrady, i když strašně pomalu a navíc poté, co jsem si přečetla 12Honzův popis toho, že se s bundou kolem pasu dá zaběhnout desítka pod 0:40:00, ani jsem se nestyděla si tu svoji v půlce uvázat. Prozatímní výsledky testů ukazují alergii na nikl a parfémy. Tak uvidíme, co bude dál. Ruce se pomalu a jistě lepší, s tím i nálada. Madlence konečně vylezla stolička, která nám krátila spaní poslední dva týdny. Snad budeme mít zase chvíli pokoj. Trochu se bojím napsat, že se snad už všechno obrací k lepšímu, tak to radši nenapíšu.

Středa 6.3.
6 km klus / 7 km, 56:18 - tempo opět nad 8:00 min / km, avgTF 138 a přitom subjektivně byla tepovka nižší a tempo vyšší. Ach jo. Já už chci zase normálně běhat, to klusání mě zničí... a venku je přitom TAK krásně a nohy by běžely a běžely a nesmí, protože tepovka jim to nedovolí. Bože, dej mi víc trpělivost... ale prosím tě, HNED!

Čtvrtek 7.3.
8 km s TF 140-160 / 8 km, 5:54 min / km, avgTF 158, konečně to začíná připomínat běh. I tak je to furt tak trochu chmura... ale aspoň konečně ve vibramech naboso!

Pátek 8.3.
10 km s TF 140-160 / 10 km, 5:45 miin / km, avgTF 156, CHA! Subjektivně už hezký, objektivně je to pořád ještě slabota, ale už se to blíží předmarodnýmu stavu. Včera jsem mohla konečně znovu nasadit kortikoidovou mast a antihistaminika a M. docela hezky spala, tak se to projevilo. Nebýt toho, že jsem sebou včera brutálně řízla, když jsem letěla ze záchoda zjistit, proč Madla v pracovně ječí (bála jsem se, že stihla za těch deset vteřin vypadnout z židličky), bylo by ještě lepší. Takhle mám na bolavým koleni dvě boule a modřiny jako prase, třetí do party mám na kotníku a ta potvora mrňavá řvala jen proto, že chtěla jiný díl Mašinky Tomáše. Že bude mateřství náročný, jsem tušila, ale že bude místy životu nebezpečný, to ani náhodou!

Sobota 9.3.
6 km klus / Mám ho! Mám ho! Mám ho! Koho? Nechte se překvapit :-) (modří už vědí a ne, penis to není... mimochodem, tenhle mě teď hodně pobavil, znáte ho? Moje thajská přítelkyně říká, že malý penis nevadí.Já si přesto myslím, že by ho mít neměla.) Ráno před Pečkama, aby mě tam nesvrběly nohy. Snaha o klus, nicméně avgTF 140 (nápověda: už se nemám na co vymlouvat),  7:32 min / km, promrzly mi hodně ruce a docela i nohy ve VFF, ale líbilo se mi. Jen s tím ipodem musím něco udělat. Není tu někdo, kdo shledává itunes na PC user friendly a byl by ochotný mi něco o/vysvětlit?

Neděle 10.3.
12-14 km klus / 14 km, 7:13 min / km, avgTF 138; dus dus, klus klus, v tomhle tempu to trvá prostě všechno moc dlouho. A to mě nebaví. Nehledě na to, že mám v ipodu úplně zcestný playlisty a nemůžu se jich kvůli itunes a našemu vzájemnýmu nedorozumění zbavit, je to prostě nuda. Takhle klusat s někým a povídat si, to se mi osvědčilo. Samička potřebuju běžet tak, aby se soustředila na běh a ne na to, že už mám zase zpomalit. Každopádně ve vibramech okolo Milíčáku to bylo rozkošný, bahno klouzalo, nohy se do něj bořily a koleno ze šoku po návratu na asfaltovou cestičku začalo kvílet jak banshee a já skoro s ním. Bolelo to. A hodně. A sakra. Jak mě mohlo někdy připadat bezva běhat po tvrdým povrchu? Poslední dva kiláky jsou dorazila silou vůle. Tohle se mi ale ani trochu nelíbí. 

neděle 3. března 2013

Maratonská noční můra

Zlý sny se mi (bohužel) zdávají docela často. Dají se rozřadit do dvou základních kategorií: sny hrozné, které zůstávají hroznými i po probuzení a sny nepříjemné či děsivé ve chvíli, kdy se vám zdají, v bdělé stavu jsou však spíš úsměvné nebo výjimečně dokonce i vyloženě vtipné.

Moje (prozatím dvě) maratonský noční můry spadají naštěstí do druhý kategorie. V tý první jsem se ocitla dvanáctýho května kdesi v centru Prahy. V místech, kde je normálně Ovocný trh a Myslbek bylo cosi podobnýho Haštalskýmu náměstí a já věděla, že do Celetný se tamtudy budu dostávat blbě. Stejně tak jsem věděla, že už bych se měla šibovat do koridoru, když jsem se podívala na nohy a zjistila jsem, že jsem bosá (takový ekvivalent snů, kdy se ocitnete nazí na ulici, případně na záchodě, kterej najednou nemá zdi atp. :-)). Vběhla jsem do prvního sportu, abych zjistila, že tam mají jenom normální boty. Stojím v krámě a řeším, jestli mám běžet bosa, když vím, že je to na mě moc daleko nebo ve vypolstrovaných botách, který jsem na sobě už víc jak rok neměla. Je mi z toho dilema zle. Aby toho nebylo málo, slyším, jak se z Celetný nese Vltava. Je to v kopru, nemám boty, prošvihla jsem začátek, je po všem..

Ráno mi to přišlo vtipně bizarní, nutno říct, že teď, když to píšu, mi to zas až tak humorný nepřijde.

Ta druhá se mi zdála tenhle týden na horách. Asi pod vlivem příšerných výkonů v tréninku, o kterých píšu jinde, zplodila moje hlava scénář, ve kterým se startovalo z jednoho velikýho prostranství po skupinkách podle předpokládanýho cílovýho času. Ocitla jsem se ve skupince nejpomalejší, poté, co jsme měli vyrazit i my, šneci, jsem zjistila, že jsem sice obutá, ale nejsem učesaná! (Podotýkám, že tohle je jedna z činností, která mi obvykle trvá zhruba pět vteřin, protože při běhání je mi v zásadě fuk, jak vypadám) Začala jsem si zběsile motat culíky a samozřejmě mi praskla gumička. Zoufalství. Panika. Rozbíhám se s deseti minutovým zpožděním (jak to vím a kde jsem ho sakra nabrala nemám zpětně tušení, prostě to tak je). Jenže ono to neběží! Nohy ve vibramech váží tunu, nemůžu pořádně dýchat, celá vážím ty tuny nejspíš dvě. Sunu se tempem 7:30 min/km a nechápu, jak to, že nemůžu zrychlit, vždyť mám běžet minimálně o dvě minuty na kilák rychlejc!! Přede mnou se noří kopeček, předbíhají mě Katka s Renčou z DM, vesele švitoří, že tohle mají báječně naběháno z tréninku a moc dobře to tu znají. Já vůbec netuším, kde jsem. První borci dobíhají do cíle (to vím z prostřihů jak z televize :-), u tratě mi běží v ústrety táta a nadšeně mi chválí čas na dacátým kilometru, já vzlykám, že jsem teprve na desátým a že mi to vůbec nejde. On, že musím vydržet, že na cílovým čase nesejde. Snaží se mu vysvětlit, že mně jo, ale jako vždycky bezúspěšně. Dobíhá čím dál víc lidí, radují se s rodinama, nesou v náručí děti. Já se potácím úplně poslední a nenávidím celý tenhle podnik a vůbec nechápu co tam dělám...

Tak tohle mi je teda výrazně podobnější - obzvlášť ten pocit, co tam sakra dělám a hlavně: proč si to dělám?! Standardně přichází na KAŽDÝCH závodech - na desítce kolem sedmýho kilometru, na 1/2M brzy - už na desátém, na ŠUTRu taky brzy - kolem osmýho... Doufám, že do května si hlava všechny negativní emoce zprocesuje ve vertikální poloze v posteli a během běhu mi dá pokoj. Jak sladké je snít!

sobota 2. března 2013

Týden devátý




Plán/Plnění:

Pondělí 25.2.
10 km klus / Je zajímavý, jak jsou vzdálenosti relativní. Před výpadkem byla desítka něco jako cesta do Billy (máme ji hned pod barákem). Ne že bych byla takovej machr, ale prostě mi přišlo zbytečný se oblíkat a balit Madlu a kočár kvůli třičtvrtě hodině. Obzvlášť když je poběhový sprchování čím dál větší oříšek. Dneska byla nekonečná. A to mám další víkend běžet Pečky. Haha, to bude zase komedie plná omylů. Koleno otravuje. Prudič jeden. Ráno jsem sbalila batoh a vyrazila do místního kaufu ve vesnici. Zpátky se s plnou batožinou do kopce neběželo úplně nejsnáz. Aspoň jsem ale měla na co svést děsivý tempo a ještě děsivější tepy. Batoh jsem hodila za dveře a už se neměla na co vymlouvat. Ach jo. Ach ne. Našla jsem cestičku po vrstevnici. No cestička je tříkilometrový výkřik místní asfaltový lobby uprostřed polí vedoucí do vedlejší vesnice. Vylezlo sluníčko, nebe slibovalo azuro a panorámata a já dusala pomalejc a pomalejc a  tepovka se držela nahoře a ještě výš. Co toto jako má být za anarchii? Neříkejte mi, že stačí deset dní choroby, týden neběhání a jsem tam, kde jsem byla před rokem?! To snad proboha ne, ne? Nebo jo? Doma jsem byla ráda, že jsem ráda.

Úterý 26.2.
VOLNO / A to kompletní. Bolí mě stehna. Jako prase. Včera jsem si nechala konečně po letech nabrousit hrany a hned to bylo jiný svezení, ale stejně do toho musím hodně šlapat, aby prkno dělalo to, co po něm chci. Pořád mám naději, že je to jeho oldschoolovou podstatou  (o letošních Vánocích oslavilo 17 let kohabitace s mou maličkostí) a že je svezení na tom, co vyrábí a prodávají teď trochu iné kafe. Vyrazili jsme akorát potahat Máďu na boby. I to mi stačilo.

Středa 27.2.
8 km klus + rovinky / Tak jo. To by tom byl čert. A zjevně je a není tu jediný – druhý se zabydlel v garminu, který se vypíná a zapíná, jak ho napadne, neustále se tváří, že má vybitou baterkou a prostě mě v posledních týdnech pěkně se*re (nesnáším, když moje technika neposlouchá!!). Včera večer se zase po zapojení do sítě odebral na druhý břeh řeky Styx a já tudíž vyběhla se sigmou a vzdálenosti jsou pouze orientační, tudíž se podle nich neřiďte, pouze se orientujte J. Dobelhala jsem se do Kirchbergu a zpátky, potkala pár pejskařů, neúspěšně se snažila srazit tepovku, neusnout u nudnýho nudnýho nudnýho tempa a na konci uvěřit, že skutečně můžu tepat 186 a být naživu. Jinak se během mé služby nic zvláštního nestalo. V místním Intersportu jsem po obligátní sprše a kafi vybrala boty a prkno a jo, aspoň něco mi ještě jde. Objevili jsme parádní sjezdovky a svezení to bylo vážně luxusní. Jo, přesně proto mě to začalo bavit a zjevně pořád ještě nepřestalo!

Čtvrtek 28.2.
8 km TF 140-160 / celkem 9,5 – musela jsem pak za mamkou s klíčema. Dneska to byla euforická záležitost, zezačátku mi to zase záhadně tepalo 205+ (ne, nejsem Batman, garmin se probudil a tohle je další z projevů únavy materiálu), první tři kilometry se mi držela TF při zoufalým tempu, co noha nohu mine nahoře, pak záhadně klesla a najednou to zase začalo připomínat běh. Chvílema se mi dařilo držet tempo kolem 6.00 min/km s TF do 160, jak stálo v TD a měla jsem pocit, jak neběžím rychle. Za týden se běží Pečky. Původně jsem si myslela na osobák, teď budu ráda, když to odklušu „kdysi“ tréninkovým vlažným tempem 5:30 min/km. A lyžování dneska naprostá nádhera!

Pátek 1.3.
Kdybyste náhodou nevěděli, jaký horský
maraton si  letos dáte - zkuste tenhle, podle profilu
je super!
12 km klus / nic. Už ráno jsem se vzbudila unavená. Takže mi nezbylo, než se rozhodnout, jestli běh nebo prkno. Vyhrálo prkno. Koneckonců na hory se letos už (asi) nedostaneme a kvůli nim jsme tam byli. Ne že bych neměla výčitky. Ale měla jsem je. A pořádný. Plány jsou přece od toho, aby se plnily!


Sobota 2.3.
VOLNO / cesta domů byla náročná a dlouhá a Madlenka se hned za Brixenem hrozně pozvracela a vůbec to bylo celý veselý. Ale jsme doma. A všichni v zásadě ve zdraví (až na T., kterýho od toho lovení zajíce bolí rameno).

Neděle 3.3.
8 km klus + rovinky / Evergreen: garmin při zapojování do kompu zhebnul (ne, není to mým usb portem, dělá to u nepravidelně u všech počítačů v domácnosti - úhrnem v počtu ks 5, není to ani mým kabelem, neb ten jsem dneska neměla a půjčovala jsem si tatínkův; je schopný natáhnout ráfy i při připojení do zásuvky... prostě má asi sklony k teatrálním pokusům o sebevraždu - za pár hodin až dní se z toho vždycky vylíže, ale co s něčím takovým, že?), takže vím prd. Čili odhadem: 8 km avg TF 138 při smrtonosný rychlosti 8:30 min/km, 3,5.-4,5. km naboso - letošní první zářez. Usoudila jsem, že když už pomalu, tak proč ne s botama v ruce? Z chladu, který se mi zakousl okamžitě do chodidel, mi až vytryskly slzy. Ale bylo to krásný. Tohle uzemnění jsem potřebovala jako sůl. Jen to bahno šlo na návsi v Kostomlátkách blbě dolů a projíždějící místňáci na bicyklech po Hitlérovi, na mě koukali dost nechápavě. Ještěže to žádný z nich nenapsal do sloupu veřejnýho osvětlení, nerada bych měla někoho na svědomí... Rovinky 10X100 m s mk 100m jsem si v rámci motivace střihla kousek od přeplněnýho cvičáku (trocha adrenalinu navíc, nikdy nevíte, kterej z pejsků fakt poslechne) a domů už to běželo docela v pohodě. Zajímavý je, že TF klesla kolem 6.km ke 130, cestou domů se držela u 150 při tempu kolem 6:15 min/km.

Jo a do Peček nejedu. Mudarrib mi nastavil takovej omezovač tepovky, že to nemá cenu. Resp. jedu: fandit, fotit, zjistit, jak vypadají lidi, který znám zatím jenom z netu, ale nepoběžím. Třeba za dva roky. 

Týden osmý




Plán/Plnění:
Pondělí 18.2.

Úterý 19.2.

Středa 20.2.

Čtvrtek 21.2.
30 minut / Abych toho všeho drbání a otejkání neměla málo, vzbudila jsem se s Madlenkou v pět ráno s pocitem, že je něco špatně. Špatně bylo mně a to sakra hodně. První objetí mísy proběhlo o necelou hodinu dýl a do dvou odpoledne jsem se téhle činnosti věnovala sakra intenzívně. T. odjel do práce, aby se tam jen otočil a zase se vracel domů, protože já byla ráda, že jsem ráda. O M. bych se fakt v tomhle stavu postarat nezvládla. Po druhý hodině jsem usnula. Spala jsem do pěti, kdy jsem rozlepila oko, abych zjistila, že mi nic není. Zkusila jsem se napít. Dobrý. Najíst. Taky dobrý. Tak jsem se oblíkla a vyběhla. Poprvý potmě a bylo to skvělý. Sice brutálně pomalu, za půl hodinu jsem nenaklusala ani čtyři kilometry, ale mrzlo a já byla ráda, že mi je líp a že snad přeci jen nakonec na ty hory odjedeme

Pátek 22.2.
40-45 minut / v rodném městě, chumelilo, potmě, nikde ani noha, bylo to vážně jako průlet hvězdokupou. Měla jsem klusat, což jsem poctivě dělala, jen ty tepy… Ty tepy se drží proklatě nahoře. Poslední dva kilometry jsem zrychlovala, což bych teda neměla a věděla jsem, že se mudarrib bude zlobit, ale prostě jsem si nutně potřebovala dokázat, že ještě furt zvládnu aspoň 5:15min/km. Zvládnu. Jen bych to podle tepáku neměla přežít. Tepák kecá!

Sobota 23.2.
VOLNO / jedeme do Afriky, jedeme do Zimbabwe… aneb na Plzeň, Vávro, na Plzeň!

Neděle 24.2.
8 km klus / 8 km do kopce z kopce, je tu krásně, sníh se třpytil, nad vsí jsem našla vyfrézovanou cestičku, kde předem nechala stopy jen nějaká místní kočina, ticho, nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka, do kopce a na rovince minimusky slušně drží, z kopce je to ve stylu kdo maže, ten jede a NB jsou zjevně mazaný všema mastma; ke konci už bolelo koleno (jak to? Vždyť teď byla docela dlouhá pauza??) a klus to připomínalo jen rychlostí, TF bohužel rozhodně ne… ach jo.