úterý 15. ledna 2013

Mé tempo je vražedné, mým revírem byla Šárka


(ze 14.11.2012)
... aneb jsem poprvé běžela ŠUTR.

Pro ty, kteří neví, co to vlastně ten ŠUTR je (jistě, šutr je německy Stein a dají se jím rozbíjet dobře okna a taky s těma správnýho tvaru a velikosti házet žabky, ale o tomhle šutru řeč nebude): ŠUTR nebo-li Šárecko-hanspaulský ultra trail, je, jak stojí v propozicích, trailový závod, který se běhá po trase o délce 18 kilometrů s převýšením 440 metrů. Můžete si ji dát jednou, dvakrát nebo, pokud jste fakt machři, třikrát.

Já jsem machr ve vývojovém stádiu krevety - tedy někdy na úrovni šestého týdne existence trpaslíka na světě, kdy už má v hotelu Děloha hezky vybaleno, ale na check-out si ještě nějakej ten pátek počká.

Momentálně mě trefnější přirovnání nenapadá - zjevně jsem zaseklá v mateřským módu, jestlipak je to vratný stav?

A protože jsem teda machr-kreveta, rozhodla jsem po neúspěšný Plzni, že si spravím chuť jedním šutráckým okruhem. Krokem číslo jedna, vedle běhání samotnýho (který zjevně ani není potřeba, zdá se, že stačí zdravá strava a dobrý pitný režim, jak pravil Mr. Stolár - nevíte kdo to je? Máte čas a už dlouho jste nevěřícně nevrtěli skutečně intentívně hlavou? Pokud jste alespoň na jednu otázku odpověděli "ano", čtěte zde) byl nákup nových bot. Classicy se mi nepříjemně prošoupali na prsteníčcích - dřou mi o ně malíčky, látka je děravá a gumová podrážka mi dělá krvavý puchýře, který praskají a jednak dost bolí a druhak mívám boty jak po nájezdu Švédů. Seeyi můžu chytit a hodit do kontejneru. Nesouhlas se zamítnutím reklamace nám byl k ničemu, boty teď leží v Rejoicu a jeden z nás pro ně musí dojet. Já to nebudu. Musela bych se tam nejdřív poblít a pak těma prasklejma botama někoho ubít k smrti (možná TO jsem s nimi dělala, když už jsem v nich teda "neběhala, nechodila a neprovozovala fitness"... grrr!). Na KSOčka z Číny jsem čekala, jak K. predikoval, měsíc. Dorazily a jsou krásný... a malý. Jo, čert v běžeckých botách se*e zjevně taktéž na jednu hromadu. No nic, stejně jsem jsem si na zimu chtěla koupit "normální" boty, ve kterých budu moct běhat ve sněhu bez obav, že by mi umrzly palce. Výběr nakonec padl na minimusy od NewBalance (ještě jednou moc děkuju za profi přístup a pomoc při výběru, Evžene!) a s čistým svědomím posílám všechny, kdo by rádi minimalistický boty, do Trailpointu na Letný.

Kontrola kvality

Takže máme boty, máme termín a propozice. A protože bude-li nás víc, nebudeme se prvního trailovýho závodu v životě bát nic, přemluvila jsem (a tentokrát mi to nedalo vůbec žádnou práci) k účasti A.s H. Nakonec dorazila jen A. s tím, že H. má jednak nedoléčený zranění po maratonu ve Stromovce a druhak lehnul s chřipkou. Nicméně A. hájila jejich barvy víc než jen s dostatečnou grácií. Víme i, co nás čeká. Nebo spíš máme mapku, kterou T. v předvečer závodu studoval a kladl mi na srdce, abych si ji !hlavně vytiskla a vzala s sebou a nabila si mobil a pokusila se neztratit!



Ráno zvítězila pohodlnost nad strachem z parkování a já vyrazila z domova, abych byla na Hanspaulce na desátou, kdy jsme si domluvily sraz s A. Parkovala jsem až někde u Čiernej pri Čope, ale zase do řady (!! první úspěch dne, zadní řady se přestanou chechtat, já vás slyším!), Anička mi přišla naproti a do zázemí to byl i tak kousek. Nebe slibovalo, že bude krásně, ale v deset ráno bylo zhruba tak, jak byste od desátýho listopadu mohli čekat. Zapsala jsem se a vylosovala si svůj vlastní osobní šutr:


Jelikož se na něm skvěla sedmička, kteroužto považuju za svoje šťastný číslo, usoudila jsem, že to bude dobrý. V tu chvíli probíhalo zázemím do dalšího okruhu čelo nejdelší varianty trati, který startovalo už v devět. Poprvý v životě jsem na vlastní oči viděla Dana Orálka a byla nucena uvěřit v jeho existenci a přesunout ho z mýtický kategorie "pegas, vodník, Ussain Bolt" mezi skutečný živý bytosti. Páni. (Ona to teda není až taková pecka, jezdí na spousty závodů a není tudíž takovou raritou... pro mě každopádně byl - a vypadá stejně jako na fotkách... jen je ještě vyšší :-)).

Na desátou jsme se přesunuly se (podle mě na to, co je to za akci) spoustou dalších lidí na pomyslný start a v celou nás vyslal hlavní organizátor, Michael Dobiáš, do šáreckých lesů. Lidi před námi se dali do pohybu a rovnou nás čekal první seběh, pod kopcem kousek po silnici (tepák hlásil na mě hodně rychlých 5:00-5:05/km) a pak rovnou první stoupání. Dost lidí před náma přešlo do chůze, my to vydržely vydusat. Nahoře teda hodinky ukazovaly alarmujících 170+, ale to mívám v prudších stoupáních s kočárem taky a furt jsem mezi živýma. Myslím, že právě kombinace kočár+kopečky+čím dál těžší Madlenka = stoupání můj klíč k předběhnutí těch, co mě potom vzápětí na první rovince vrátí do reality a míst závodního pole, kam (zatím!!! bojte se, bojte!) patřím. Prvních dva a půl, možná skoro tři kilometry jsem zvládala držet s A. krok. Pak jsem ji (jako správnýho divokýho koně) nechala jít. Celá první polovina ŠUTRu je v zásadě recept složený ze: stoupání, rovinka, seběh, táhlejší, prudší stoupání, seběh, rovinka, les, les, potůček, kousek asfaltu, cestička, les, stoupání, rovinka, úvoz, občerstvovačka!! (hurá!) - mají vodu a pivo, kluk s holkou jsou moc milí, usmívají se, i když jim je zjevně kosa, kolem postává pár běžců, někteří běží druhé ze tří kol, je mezi nimi i tři kola běžící expat, se kterým prohodíme s ostatními pár slov anglicky, i běžci jsou fajn, nikdo nic nerve, nikdo mi nedává koňary do žeber jako v Plzni, protože se zdržuju u stolečku a chlemtám jak utahaný Goro, je mi dobře, vím, že do cíle už je to jen devět, už se vlastně jen "vracím", to už zvládnu. Přiznávám, že v první polovině jsem si říkala, že to nedám, že je to na mě dlouhý a náročný, místy to dost bolelo, v jednu chvíli mě předběhlo až moc lidí najednou (včetně dvou dam a upřímně, přijít o skalp s chlapama mě nebolí tolik, jako s ženskýma... holt nejsem úplně materiál na čistě ženský závody) a morálka šla zase ke dnu. Ale u toho stolku se to celý nějak srovnalo. Vybíhala jsem kousek za expatem, předběhlo má pár bílých gazel a najednou jsem osaměla. Druhá část receptu byla podobná jako ta první, jen s tím rozdílem, že se po dvou (?) kilometrech otevřel nádherný výhled na Prahu, a pak následoval hodně ostrý seběh a vzápětí výběh s nejvtipnější cedulí závodu, která mě rozesmála nahlas.

(půjčeno z galerie 1bubobuba)

Konec závodu je drsnej. Rovinky skoro vymizí a vy drápete furt nahoru a doufáte, že žádný další seběh už nepřijde, protože by to logicky znamenalo, že vás čeká další kopec. A když si při poslední rovince po úzký stezce ve svahu zasypaným listím říkáte, že to vlastně docela šlo, že to nebylo tak hrozný, jak jste v koutku duše čekali, přijdou schody. Ano. Schody. Na posledním kilometru jsou nekonečný kamenný schody, pod kterýma jsem si musela dřepnout, vydejchat se a přestat se - krapet hystericky - smát. Je to ostuda, ale neběžela jsem je :-) snad v příštím životě. Nad schody jsme se na další z cedulek dozvěděli, že odtamtud to dá do cíle i Dobiášovic (momentálně 8 měsíční) Maya a taky že jo. Poměrně nečekaně přišel za další zatáčkou konec. Nechyběli borci, co běželi fakt neskutečně rychle, ani důchodci, kteří mi za zády poznamenali, že "tohle je vo zdraví!". V cíli u na mě čekala vymrzlá A. Nahlásila jsem číslo a odpotácela se k občerstvení. A. mi donesla čaj (ještě jednou moc děkuju!) a já až ve chvíli, kdy jsem se napila, zjistila, že jsem si nevypnula hodinky. Takže za kolik jsem to šla? Nevím a tudíž nepovím. Hodinky jsem s čajem v ruce vypínala o dvě hodiny a čtyři minuty později, než jsme vybíhali. Výsledky zatím nejsou, ale hádám, že to bude lehce nad dvě.

A jak to bylo dál? Dál už jsme si jen daly nealko pivo od jednoho z hlavních sponzorů, seznámila jsem se s Aničkou a Honzou z Dailymile, zjistila jsem, že zcepenělost má různé stupně intenzity a že mi natekly prsty tak, že jsem nezvládla pomalu ani poslat domů smsku, že jsem přežila. Bláhově jsme neochutnaly později vychvalované bagely, a protože A. vypadala jak warlock z města Qarth, vyrazily jsme k autu. Cestou jsme poděkovaly paní Dobiášový za úžasný závod, perfektní značení a skvělou organizaci a v teple se pak shodly, že na jaře do toho jdeme znovu. A taky že jeden okruh stačí.

Anebo ne?

Jarní ŠUTR ukáže :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!