pondělí 16. prosince 2013

Runner Reloaded

Kdybychom u nás měli rozšířené spolky anonymních setkávačů bojujících s různými hroznými a ještě horšími návyky, mohla bych se z fleku přidat do toho se zkratkou AP. Anonymních poblijónů. Na dnešním setkání bych vystoupila před dav z části zeleno-šedo-bílých zhroucených postav a hrdě prohlásila: "Ahoj, jmenuji se Jitka a už devět dní jsem nezvracela!"
S návratem mezi ty, kteří se každé ráno (a několikrát za noc) neutvrzují hodně zblízka o tom, že "sakra, zítra už ten záchod fakt musím umýt!", začala vystrkovat růžky i má lehká běžecká obsese. V pátek dorazila maminka hlídat M., abych si mohla (konečněpovícjakdvouletechnofuj!) umýt pořádně kuchyň. Poté, co jsem se téhle bohulibé činnosti věnovala osm a půl hodiny a ještě furt byla schopná mluvit, jsem usoudila, že co je proti tomu pár kiláčků pseudoběhu?
Abych si to náhodou nerozmyslela, roztroubila jsem plán zítra vyrazit, do všech (třech) stran. Když jsem po obědě začala štrachat v regálu s běžeckými věcmi, uvědomila jsem si, že to možná nebude až tak jednoduché. Totiž, když tak nějak trochu víc a pravidelnějc běháte, vypadáte nějak. Když běhat přestanete, cpete do sebe prasárny, v břiše máte mimino velký jako citron a k tomu vám hormonální smršť nadělá paseku s jistými (do té doby takřka neexistujícími) partiemi, vypadáte jinak. No a běžecký oblečení ač elastický, není (bohužel) roztahovací donekonečna.
Naprala jsem se do spoďárů, který se mi nelítostně zařízly do počínajícího převisu na bocích a na zadku stvořily cosi, co tvořit fakt nemají. Zaúpěla jsem. Poté jsem se pokusila nafutrovat nezvyklé vnady do podprsenky. Šlo to ztuha. Na zádech se mi vylouply další dva jezevčíci. Začala jsem funět. Ještěže aspoň ty ponožky jsou mi furt stejně. Nasoukala jsem se do trika, který Kačku decentně spláclo. Dobře, to není nejhorší. Pak ovšem přišly na řadu elasťáky. Rozhodla jsem se zahájit bojkot zrcadel. Větrovku jsem taktak dopla, nezbylo, než se opásat technikou a vyrazit.
Funěla jsem jak mašinka Tomáš, užitečnější jsem byla o poznání méně. Párkrát jsem nevěřícně ťukla do garminího sklíčka a snažila se mu naznačit, že by ty hodnoty TF mohl třeba přehodnotit. Nepřehodnotil. Čas o půl minuty na kilometry horší než v listopadu, tepy ovšem v průměru o deset vyšší. A tady teda rozhodně neplatí, že čím víc, tím líp.
V neděli jsem si spravila náladu. 12Honza si jen tak, protože byla neděle a vlastně to není tak daleko, zaběhl dvacet kiláků do mého revíru vyzvednout zásadní, literárně vysoce hodnotný a hmotnostně ještě hodnotnější svazek. A protože jak zpívá Janek Ledecký, sny se mají plnit, aspoň o Váánocííích, mně se jeden běžecký splnil a já si necelou hodinku mohla s Honzou zaběhat. Což bylo naprosto skvělý. Probrali jsme život, vesmír a tak vůbec a říkám si, že v takovýhle společnosti to ultra prostě MUSÍ utíkat (skoro) samo!
Doma jsem byla dotázána, co jsem si šlehla, že se směju jak šťastnej debil. Sedm kilometrů v tempu sedm třicet a svítila jsem až do večera :-).

PS: Scénky z manželské života:
(stojím před zrcadlem a zoufale cpu běžecký triko do elasťáků): "Vypadám jak jitrnice. Strhaná jitrnice!"
Můj muž: "Co se divíš? Ještě před týdnem jsi byla čiperná dvacítka, teď už ti táhne na čtyřicet!"
Jo, já se prostě uměla vdát ;-)

sobota 14. prosince 2013

Hvězda mediální

D. mi do mailu poslala vzpomínku na jednu šílenou červnovou akci (díky!). Těžko uvěřit, že jsem tam fakt byla :-). (Ale podle všeho byla.)

pátek 6. prosince 2013

Pátý až dvanáctý týden

Z předsevzetí, že si budu zapisovat, co se každý týden dělo, evidentně nic moc není. Když ono ani nebylo moc o čem psát.
Běhat jsem přestala poměrně rychle, o to jistěji. Párkrát jsem vyběhla do lesa na slabých šest kilometrů, vždycky jsem se vracela nadšená a přesvědčená, že další den určitě vyběhnu, ale většinou jsem se donutila (ano, donutila, ani jednou se mi nechtělo) dvakrát týdně. Naposledy jsem vyrazila před měsícem, protože tehdy se rozpoutala apokalypsa. O blicí historky vás ochudím (jedna z věcí, o kterou bych docela ráda ochudila i sebe samu), stačí, když přiznám, že jsem byla tři neděle ráda, že jsem se z gauče doplazila do kuchyně. Nemohla jsem nic jíst, nemohla jsem nic pít. Z obyčejný vody, která spolu s birellem běžně tvoří skoro sto procent mýho pitnýho režimu, se mi navalovalo jen při představě, že bych ji do sebe mohla nalít. Co šlo líp, byly vody s bublinkama. Ale ne samotný. Vrátila jsem se o dvacet let v čase a milou sodovku pila se šťávou. Ale až po třech dnech strávených čistě na kompotech. Další retro - kompot jsem naposledy jedla před pěti (?) lety. Holt sranda musí být. Strava složená převážně z čehokoliv sladkýho, pokud možno s marmeládovou náplní se záhy projevila a já bobtnám jako ježík obecný.
Ráda bych naprosto upřímně napsala, že mi to ale vůbec nevadí. Jenže vadí. Ale co nadělám, svět je plnej marmeládou plněných věcí čekajících na to, až je sním. A já je přeci nemůžu zklamat!
Po třech týdnem mi začalo být o něco líp, přestala jsem po nocích budit všechny sousedy sdílející s námi stoupačky v jednu, ve tři a v pět ráno dávivými zvuky, abych jim dopřála ještě dohru kolem sedmý, kdy vstáváme. Byla jsem schopná vypít sodovku bez šťávy a objevila absolutní manu v podobě jablečnýho džusu.
Z módu: můžu se ještě vůbec považovat za běžce? Jsem plynule přešla přes: byla jsem vůbec někdy běžec? Do: jak mě to mohlo někdy bavit? Abych, když mi teď už trochu otrnulo, začala zase zvažovat, že bych to přeci jen ještě zkusila. Můj pan doktor je vtipnej. Na otázku, jestli můžu po měsíční pauze znovu začít nebo jestli bych neměla radši plavat, mi řekl, ať začnu kreslit. Na poznámku, že tím se těch endorfinů moc nevyplaví a navíc mě M. nic podobnýho dělat nenechá, dodal, že teď už je to jedno, hlavně ať sebou nikde neříznu a jestli běhám aspoň po lese? Běhám a řezat nic nehodlám, sebe už vůbec!
Tenhle týden končí první trimestr. Dneska jsem byla u doktora na kombinovaným genetickým ultrazvuku, na němž se zjišťuje, jestli netrpí miminko Downovým, Edwardsovým a ještě jedním příšerným syndromem, jehož jméno jsem radši už zapomněla. Zdá se, že netrpí. Naopak. Hopsá si v břiše nahoru a dolů. Ruce před očima, nožky ležérně pokrčený, s žaludkem, játry, páteří, očima a horním rtem tam, kde má být.
A je to holčička :-)

středa 13. listopadu 2013

Týden pátý: Tepovka

(kolem 26.10.2013)

Testy zdá se nelžou. Hádám, že když je ta druhá čárka na čtyřech, bude i na pátém a rozhoduji se za další neutrácet (čehož následně lituji, protože co když zmizela?!? Jak jen se to dozvím?). Takže se poměr x-nožců v domácnosti zvýší na 4:1 ve prospěch těch hloupých, po zadních chodících a nelovících. Znamená to taky, že mě čeká pár měsíců běhu podle úplně jiných pravidel. Odmítám si připouštět, že by to mohlo dopadnout jako s Máďou, kdy jsem ani tak nedoběhala, jako ani běhat nezačala. Leden 2011, léčím ITBS a následně zjišťuji, že bude miminko. Koleno jsem doléčila v době, kdy už jsem blila jak šakal a byla ráda, že jsem ráda... na všechny čtyři jsem před porcelánovým božstvem přestala (později už jen po ránu, ó jaká úleva) padat až v osmnáctým týdnu a to už jsem tak dlouho neběhala, že začínat mi přišlo jako šílenství.

Běhání v těhotenství se, zdá se, dle všech chytrých článků, publikací a zatím jedné jediné knihy, která na toto téma vyšla, řídí v zásadě třemi zlatými pravidly: POSLOUCHEJ SVÉ TĚLO, ZPOMAL a PIJ!

Pokud jste na tom jako já a vaše tělo vám tak maximálně říká: Přidej, lemro!... Koukej, jak všichni koukaj!... Makej, makej, makej!!... Tomuhle ty říkáš běh?!... atp. bude se vám hodit ještě čtvrtá prostá rada, běhejte vždycky s tepovkou pod 80%maxTF.

Takže vyrážíme do garminu - chystám druhý pokus o koupi prémiového hrudního pásu. Ten první jsem provedla na začátku září. Našla jsem si na Heurece, kde ho mají nejlevnější, a protože jsem v tom krámě už zjevně někdy něco kupovala, s klidným srdcem ho objednala a zaplatila, Ach já hloupá! Čekala jsem týden, dva, třetí se tam snažila dovolat. Nikdo to nebral. Tak píšu mail. Za dva dny mi přichází odpověď, že čekají na doskladnění a že když to do pátku nebude, vrátí prachy. Žádný balíček nedorazil, na účet nic nepřišlo, telefony nikdo nebere, maily mi MailerDeamon obratem vrací. A na webu? Na webu mají jen nápis: Je nám líto, žádáme o zařazení do insolvenčního rejstříku. No nemám já štěstí? A takhle, takhle se vážení šetří, hned mě ty dvě stovky, o který to bylo lacinější, než všude jinde, hřejou víc v kapse! Ehm.

Korunu tomu nasazuje borec v garminu.

Já: "Vy jste tu měli takovou hezkou akci, že byla sleva na nový zařízení, když člověk vrátil to starý. Vztahuje se to i na ty doplňkový?"
On: "Jojo, třeba u navigací do auta je to..."
Nečekám až odpoví a lovím svůj starý hrudní pás.
Já: "A co na tohle?!"
On: "Na tohle bohužel ne. Ale já vám ho můžu dát za tisícovku!"
Já: ":-DDDD!!!!!"

A takhle, takhle se vážení dělají nadšení zákazníci ;-).

Novej hrudní pás se od toho starýho liší asi jako dámský plavky z dvacátých let od těch z letošního roku. Je parádní, lehoučký, v pračce pratelný (!) elastický proužek, na hrudníku krapet vystuženější. Tam, kde jste u starého modelu měli od žeber k žebrům plast, je teď materiál, který stočíte do roličky. Snímač je o něco málo větší než moje 310 a rozhodně tenčí. A čísla ukazuje jako o život.

Takže běhám s pásem. Hlídám si tepy. Zapomínám si brát pití, což je zásadní chyba. V neděli je nádherně a já se vydávám, ač se mi nejdřív vůbec nechce, na dvacku podél Labe. Klušu závratným tempem 6:30-6:50, i tak se držím na zhruba 75%maxTF. Dávám si za úkol zjistit, jestli se tepovka v těhotenství nezvyšuje, protože to by byla teda trénovaná jak stehno. Na pátým kiláku lovím mobil a volám T., který v garáži natírá police a knihovnu Madlence do pokojíčku. Prosím, jestli by mi nepřivezl vodu, že jsem ji zapomněla a že se mi krásně běží a nechce se mi to otáčet. K mému překvapení (nutno dodat, že samozřejmě příjemnýmu), mě neposílá do háje. Místo toho se potkáváme na jedenáctým kilometru, kdy už se vracím. "To je nechutná dálka!" brblá a duše na kole, jehož přehazovačka se dávno vypravila do věčných lovišť. Myslela jsem, že si budeme třeba povídat, ale mlčí, tak ho pět kilometrů před domovem posílám napřed. Maluju si, jak budu tyhle delší běhy aspoň jednou týdně provozovat. Haha. Kdybych jen věděla...

středa 6. listopadu 2013

Druhá padesátka

aneb O mé zodpovědné přípravě na ultra

Rozhodla jsem se, že přípravu na první pořádné ultra rozhodně nepodcením. A protože věřím radám ultra-matadora Běhajícího stína, který pravil, že co dítě, to padesát kiláků, představuji vám svou druhou Padesátku:
vpravo je hlava (černý flek je čtvrtá mozková komora :-), vlevo tělo, mezi tělem a hlavou jsou ručičky, úplně nalevo nožičky ;-)
A jelikož jsme spolu zatím naběhali nějakých 170 kilometrů a doletěli na tiskovku do Milána s americkým spisovatelem afghánského původu, je jasný, že to bude pořádný světo-běžník, kterého náš globalizovaný svět jen tak nezaskočí a právem mu náleží pracovní jméno Hilarius Rambo (Hilarius je oficiálně uznaný český jméno a kdysi jsme, na jedný z předlouhých hodin arabštiny odehrávající se v knihovně páně Petráčka, jižto po smrti odkázal našemu slovutnému ústavu a kterou halí desetiletí neuklízená vrstva prachu, s kamarádkou Martinou objevily mezi všema těma odbornýma publikacema stařičkou edici Jak se bude jmenovat? od nesmrtelný paní Knappový. Při listování (ano, přesně proto neumím arabsky tak, jak bych chtěla :-) jsme narazily kromě Polykarpa, Neptuna, Oceána nebo Mstislava i na Hilaria... M: "Hej, to je super jméno. By se představoval: 'Hi, I'm Hilarious!!'" No kdo by to nechtěl? :-)

Měří 18,52 mm, srdéčko mu tluče jako o závod a když se nic nepodělá, uvidíme se s ním v polovině června ;-).

neděle 13. října 2013

(post)dovolenkový

Čím dál častěji narážím na běžeckých blozích na zprávy s takřka totožným zněním: my, stará garda, co jsme tu byli před dlouhou dobou, co jsme psali, když vy jste pomalu ještě nechodili, jsme znechucení množství textů, které o běhu blijí ti, co: běhají chvíli, běhají ještě kratší chvíli, v zásadě vlastně neběhají, jenom o tom píší a pak taky všichni ostatní, co se na běžecký vlně přiživují. My jsme jiní, my jdeme proti proudu a tím pádem přestáváme psát, jsme zahlcení a budeme radši běhat potichu.

Asi (určitě) patřím k tý nováčkovský vlně, protože mám trochu jiný problém: na psaní není čas. A když je čas, není už energie. Navíc si uvědomuju nepříjemnou skutečnost - to samé se mi začíná dít s běháním. Kilometráž mi poslední dva měsíce spadla po roce a půl pod dvě stě. V srpnu jsem to sváděla na nemoc, v září už nemám na co. Snad jen na lenost. A říjen? Říjen bude vůbec tragédie.

Protože:

Vrátili jsme se po týdnu z Afriky do mrazu. Ráno byla na střeše krámu, na který z okna ložnice koukáme, jinovatka. Nekecám. Teplotní rozdíl třiceti stupňů byl jak z blbýho vtipu. Vzpomněla jsem si, jak jsem před třemi lety na začátku prosince přiletěla po pár měsících z Egypta a totálně nevybavená na místní počasí jsem se brodila na parkovišti sněhem v látkových balerínkách, ve kterých jsem měla narvaný tlustý fusekle. Pohled pro bohy.


Běžím na západ
Běžím na východ
Dovolená byla krásná. Moře nádherný, hotel poloprázdný, pláž opuštěná (jako opravdu, na čtyřech kilometrech pláže stály osm set metrů od sebe všeho všudy dva hotely, z toho jeden náš), běhat se dalo, prostě paráda. Jen tradičně to nemohlo být jen tak. Dva dny před odletem začala Madlenka zvracet. A protože nezvracela v zásadě nikdy, ani jako miminko a jediný spolehlivý recept na šavli v jejím podání je jogurt+auto, měli jsme docela nahnáno. Cestou na letiště se zblila hned třikrát, nicméně jsme odletěli a já tam první dva dny psychovala, že jsem odvlekla nemocný dítě na jiný (a jaký!) kontinent, že jsem strašná matka, sociálku na mě, a že to bude hrozný a že už to neudělám. Druhou noc blil už i T. a já ráno brečela, že to bude stát všechno za starou belu, běhat zase nebudu, všichni nemocný a bééé, já se tak tešilááá. No, nakonec se z toho v zásadě všichni vylízali, já si za ten týden čtyřikrát proběhla tam a zpátky pláž - nejdřív s pohledem zabodnutým do alžírských hor a pak směrem k místní marině a bylo to nádherný a zenový a pochopila jsem, že: chci být děsně bohatá, mít vlastní ostrov v Karibiku a běhat denně s mořem po boku, protože to šumění je lepší než tisíc psychiatrů; že jsou lidi, co si na pláž vezmou kecky; že teplota je relativní a pro místňáky začínal už asi podzim, neb tam pár borců běhalo ve dvaatřiceti stupních v šusťákových bundách, jeden měl dokonce i tepláky; a že jsem asi líná, protože mi těch osm stačilo. Odpoledne bylo pod mrakem, klidně bych si to mohla dát ještě jednou, ale ne, mně se nechtělo. Nechtělo!!

Po návratu mě čekala realita. Bordel v bytě. Druhá fáze tréninku v podobě metr a půl vysoký hromady v koši na žehlení. Okna špinavý tak, že Madlenka při pohledu skrz ně hlásí, že "puntík puntík hvězdička!" případně "p-ší, p-ší!" i když tam zrovna svítí sluníčko. Seznam dalších domácích prací vyhotovím na přání... Prostě asi jako normálně na podzim v kombinaci s krosnou a dvěma koši plnýma špinavýho prádla.
A to tam ještě není vidět balkon...
Do toho všeho se garmin rozhodl, že se přestane kamarádit s počítačem. Ten se tváří, že trpělivě čeká na novou dávku dat, hodinky je ale jaksi odmítají dodat. Čekám jeden, dva, tři výběhy. Po návratu jdeme v sobotu pouštět draka. Při té příležitosti zjišťuju, že kilometr od baráku mám nádherný kopec. A když říkám nádherný, myslím tím opravdu nádherný. Šotolinka, dvě ostřejší pasáže, jinak furt krásný stoupání, kolem
stromy, dole zlatý pole. A protože mi nestačí těšit se z tý nádhery, ale potřebuju znát i převýšení, abych měla tu radost kompletní (přeci jsem tam nefuněla jako pako, aby to pak dalo úhrnem nastoupanou slabou stovku, žeáno), nastal čas volat do garminu. Pán mi řekl, že takhle to nevyřeší a že mám přijet. Vzhledem k tomu, že jsem si ten den navíc otestovala kvalitu svého svěrače (u mě dobrá!), neb jsem byla poté, co mi definitivně praskla podrážka na minimuskách a ty tudíž putovaly do věčných lovišť (malešické spalovny?), byla nucena tu šotolinku seběhávat v bare-iksech a dvakrát si plnou vahou dupla patou na nehezky velký a ještě šerednějc ostrý kámen, bylo rozhodnuto - vyrazíme na výlet do garminu a trailpointu. Vyřídím stick, pás a boty. V mezičase se projdeme s M. po Letný, snad usne v kočáru.

Vidíte to, jo? Vnímáte to kouzlo urbanisticko-pragocentricko-v zásadě lehce úchylnýho přístupu? Někdo jezdí na výlety na hrady a zámky, jiní chodí do muzea, MY jeli do garminu a do tralipointu ;-). Pochodila jsem velmi, velmi dobře. Nový hrudní pás a nový botky samoběžky jsou v testovacím procesu, zatím mě jen drásá, jak ty trailrocy na alsfaltu úpí a jak škemrají, abych je vzala nějak do přírody. Jenže do ní nám bohužel betonářská lobby většinu cestiček a stezek vyasfaltovala a nezbývá, než se tam nějak dostat.
Takže dnešní otázka: V čem běháte, když vás čeká trasa tak půl a půl asfalt/polní nebo lesní cesta? Existuje vůbec ideální bota, která umí asfalt i trail? 

pátek 4. října 2013

neděle 8. září 2013

Jednatřicet není osmadvacet!

O tom, jak jsem chtěla kvůli Radkovi, který nemohl běžet, překonat sebe samu, jak se mi to nepovedlo a jak jsem se znovu přesvědčila, že běhání je o hlavě. A taky o jednom splněném snu: o Baroko maratonu.

Když jsem začínala před pár lety zmateně pobíhat po Strašnicích tempem, při němž mě předcházeli vágusáci s pruhovanýma taškama (matně si vybavuju, že jeden měl dokonce berle... nebo to byla spíš dřevěná noha?), začala jsem řešit problém, který jsem nevyřešila dodnes. Jakmile běžím delší dobu v teple, začnou mi natejkat ruce. Podle Náčelníka to může být tím, že málo piju nebo naopak tím, že piju dostatečně, takže to už neřeším. Nicméně tehdy mě to proděsilo a vyhnalo ke googlu, který mě neomylně odvedl na běhej.com. Jako Alenka v říši divů jsem pročítala vlákna od běžců, kteří pro mě lítali jako fagule, desítku za hodinu považovali za tempo rychlejší chůze a kteří si hromadně chválili (půl)maraton v Plasích - trailové Baroko. Aniž bych tušila, co to vlastně ten trail je a jak že je ten půlmaraton dlouhý, rozhodla jsem se, že si ho tam jednou odběhnu. Totiž: reklamní fotka dámy chvátající přes můstek v lesích naznačovala, že by to mohlo být prima akční dobrodružství.

O čtyři roky a skoro pět a půl tisíce kilometrů později jsem stála v chumlu na startu maratonu vedle svých nedostižných vzorů: 12Honzy a Běžícího stína. Sluníčko slibovalo nechutný vedro a já byla rozhodnutá vzít frontálním útokem čas 4:30 jménem kamaráda Radka, který si ho stanovil jako cíl a nakonec nemohl kvůli potížím s kotníkem běžet. Kdyby mi tohle někdo řekl předloni, ťukala bych si na čelo tak důrazně, až bych si zapíchla prst do šedé kůry mozkové.

Přihlášení na Baroko doma proběhlo bez komentářů, menší debata vyvstala kolem organizace během dne samotného a vichřice se strhla cestou na start v autě, kdy jsme kufrovali po Plzni, já nepříčetná, protože jsem (ZASE!!) jela pozdě, ječela na muže, že měl najít cestu, on mi, čím vzteklejc jsem ječela, blazeovanějc a blazeovanějc odpovídal, že start stíhám, tak co vyšiluju?! Start ano, ale - prezence byla do devíti a my ještě v devět pět kroužili Plzní, navíc - mělo se tam sejít TOLIK známých, se kterýma jsem se chtěla aspoň pozdravit. "Tak jedeš na závod nebo na společenskou akci?!" sekl po mně muž. Zamyslela jsem se. "Na společenskou akci, kde si trochu zaběháme!" kontrovala jsem.

Nakonec mi igelitku s číslem vyzvedl Náčelník (díky čemuž mám, hádám, památeční tričko ve velikosti L... Není to proto, že si myslíš, že mám eLko, že ne?!?) a já se uklidnila, až když jsme parkovali a jeden z organizátorů nás směroval na parkoviště za řekou s tím, že ostatní jsou plná a že se nemáme bát, že na nás s registrací počkají. Naložili jsme Máďu, která v noci od čtyř pofňukávala, aby ve čtvrt na šest usnula a já ji musela o půl sedmý budit (což se dařilo blbě, zabral až příslib slona a žirafy a tygra, na který se pojedou s tatínkem v mezičase podívat), do kočáru a vyrazili ke startu. Cestou jsme potkali Honzu se ženou, která mě sprdla, kde se courám, že na mě David už čeká a já si pak marně lámala hlavu s tím, jestli to byla Leona nebo kdo to byl? (došlo mi to někde na pětadvacátém kilometru, tímto Slunéčko zdravím!) a nepřehlédnutelný zelený dvoukočár s kompletním osazenstvem :-). Náčelníka jsem u skákacího hradu opravdu našla, vzala si igelitku, dostala kompresky (vřelé díky, ať ti to běhací Manitou oplatí v Drážďanech!), popřáli jsme si hodně štěstí a já se jala dooblíkat, poprvý šmodrchat čip přímo na botu a standardně předzávodně rozřesenýma rukama připínat startovní číslo. S potěšením jsem se konečně osobně seznámila se Soňou a hlavně s Romčou a její rodinou. Moc mě mrzí, že jsme si nic moc neřekly, musíme to nutně, nutně, ale opravdu nutně někdy (brzy) napravit! Znovu jsem se viděla s Ivou, báječný setkání! Doufám, že ten společný běh vyjde, než opadá listí :-). A i když se Máďa nechtěla s nikým kamarádit, nedošlo (doufám) na žádný větší zásek a než se vystála fronta na záchody, byl pomalu čas srotit se před startem. Tam jsem potkala Pavla z běžecký hospody a konečně se osobně seznámila s Běžícím stínem, kterýžto - věřte nevěřte - je naživo úplně stejný jako v Honzových zápiscích :-). První kolečko kolem louky jsem se k nim drze přifařila, po deseti minutách jsem musela připustit, že běžet s nimi, maraton z toho rozhodně nebude a mohla bych naprosto reálně ulehnout pod smrček před prvním kopcem a usnout spánkem věčným. Tak jsem jen koukala, jak se mi vzdalují, hlídala si tempo a doufala, že to nějak půjde.
Někomu jde líp běhání, jiným  holt to kecání... (po pravici Honza, po levici Stín)
Totiž, bylo fakt vedro. Nebo aspoň na mě. Já radši mínus pět než plus pětadvacet. Během chvíle jsme dorazili k prvnímu stoupání. Snažila jsem se běžet, co to šlo, předběhla jsem dost lidí, kteří přešli do chůze. Z lesa nás cesta vyplivla na silnici, do který to solidně pražilo. Barevný had běžců se vinul do kopečka a stáčel do luk, kolem se otvíraly úžasný výhledy do krajiny a já se musela usmívat, protože to bylo celý prostě a jednoduše pohádkový - Čechy krásné, Čechy mé... Během chvíle jsme dorazili na první občerstvovačku. Ty, jak se ukázalo, byly pak skoro na každým kroku. Organizátoři/dobrovolníci na občerstvovačkách byli skvělí, vždycky nabízeli aspoň vodu, většinou měli i ionťák, rozinky, banány, sůl, občas i energetický tablety, čokoládu... Kolem desátýho kilometru jsem poprvé předběhla kluka v pětiprsťákách. Už v té době jsem si gratulovala, že ty moje zůstaly v batohu a já ten blbý nápad to v nich zkusit zahnala a zbytky pokory zvítězily nad frajeřinou. On ale krásně cupital, v sebězích po štěrku a šotolině jsem mu většinou o kousek utekla, na rovinkách a ve stoupáních mi utíkal on. Nakonec jsem mu v jednom z posledních delších klesání prchla, abychom se potkali až po závodě na louce, on stále v tom stejném bavlněném triku, v němž běžel, bez jediný kapičky potu. Já bych byla zpocená jako prase v tomhle počasí jen chodit. On nic. Už cestou jsem mu říkala, že to běží hodně na pohodu. On že se nechce unavit. Nedalo mi to a po závodu se ho ptala, jaký má na maratonu osobák? Prý žádný, nikdy předtím maraton neběžel. A takhle se, vážení, na lopatu sedá! :-)

Ale zpátky na trať. Po pár kilometrech se většina pole odděluje, zahýbá doprava a mizí na půlmaratonskou trať. Mně se daří po chvíli předběhnout holku, která mně dala na Sedmistovkách skoro hodinu. Zdravíme se, říká, že jí to dneska nějak nejde. Jsem odhodlaná jí těch padesát minut vrátit i s úrokama, i když spíš čekám, že ji na nějakým třicátým, pětatřicátým znovu uvidím, ukáže mi záda a bude vymalováno. Prvních pětadvacet kilometrů jsem si říkala, co sem budu vlastně psát? Že jsem vyběhla, běželo se mi krásně, ve stoupáních tempo klesalo k 6:30, v klesáních stoupalo k 6:11, že svítilo sluníčko, na devátém kilometru v nádherným seběhu to byla euforka jako z katalogu, tak nějak si představuju pořádný trip na LSD - barvy jsou barevnější, vzduch je krystalický a vám se chce řvát štěstím, že žijete a že jste tady a teď. Že jsem na čtrnáctým zakopla a cítila, jak se mi otočil nehet na pravý noze. Chvíli jsem zvažovala, jestli se mi nerozhodl dát definitivně sbohem ten černočerný na ukazováčku, ale posléze to vyhodnotila jako prostředníček. Že jsem kolem dvacátýho kilometru začala lehce cítit stehna, ale pokaždý, když se podívala na hodinky, na nich bylo o dva kilometry víc. Tak jsem uvažovala, že vám sem dám aspoň mapu a taky nějaký garminovský grafy, ať z toho taky něco máte.


Ach ouvej, já nepokorná! 

První polovinu závodu kilometrovníky na stromech víceméně odpovídaly údajům naměřeným garminem. Podle něj jsem měla většinou o nějakých dvě stě metrů víc, což jsem neřešila (vzhledem k tomu, že na PIMu jsem podle něj naběhala o patnáctistovku víc, že). Jenže pak cedulky zmizely, hodinky říkaly 30,5 a bum, cedulka na stromě  28.km! V tu chvíli se lámal chleba. Pomalu jsem začala s odpočítáváním, jedenáct a půl mi přišlo v pohodě, v duchu jsem mířila stokrát naběhanou trasou přes park k přehradě na obrátku a domů. Ale čtrnáct? To ne, to je moc, na to jsem už moc unavená, bolí mě nohy, je vedro, od ledviny mě bolí záda, flaška s vodou váží aspoň pět kilo, každou chvílí mě musí přepůlit vedví. Nepomáhá, že začínám dobíhat chlapy, kteří mě předtím předběhli, ani to, že mi na občerstvovačce říkají, že jsem třináctá žena a v následujícím kopci předbíhám tu do té doby dvanáctou.
Mezi dvaatřicátým a sedmatřicátým je to jedna velká krize. Nekonečných pět kilometrů. Všechno mě bolí. Paradoxně bych měla být v pohodě, protože lidi jen předbíhám. Jenže... jeden leží u trati s křečí, další jde i po rovině. Bezcenný, smutný skalpy. Ale konečně se mi splní to, po čem jsem toužila od startu - jsem sama. Stejně jako na Hrbu, i tady mi to pomáhá. Na jedný z nekonečných rovin po sluníčku lesem se mi strašně živě vybaví Náčelníkův sedmistovkový pokyn: a tady to zkusíme běžet, jo? A tak běžím. Je to pomalý, ale ta letová fáze tam prostě JE. (Navíc to nepřekročilo Olafových osm minut na kilometr, kdy je prý chůze efektivnější než běh.)

Na sedmatřicátým kilometru je druhý zlom. Občerstvovačka, kde mi potvrdí, že garmin ukazuje správně. Do cíle je šest, šest a půl kilometru. Prý dlouhý kopec nahoru, seběh do vsi, tam občerstvovačka, kopeček a už jen seběh do Plas. Prý to zní hrozně. Ale kdeže! Jako sen!! I kdybych to měla dát na Meresjeva, tak se do cíle doplazím! Kopec jdu, kašlu na to, že je běžitelnej a že bych se možná měla pokusit ho vyběhnout. Ve vsi nabízí metalisti na občerstvovačce vodu. Zjišťuju, jestli jsou v zázemí sprchy. Pivní stánek jsem viděla, tak vím, že se netěším marně, se sprchama by to mohlo být slabší. Tak prý na blízkým gymplu. Ach ano, ano! Sprchaaa... Pouštím se z kopečka. Vydusat ještě jeden a pak to přišlo. Úžasný dlouhý seběh lesem, kdy jsem pochopila, jak můžou prsty na nohou bolet. A bohatě mi stačilo, že hrubě protestoval jen jeden. Sbíhám kopec, prsty na pravý noze zatínám usilovně v pěst, takže mě večer bolí levý kotník jako hovado. Ale rychlost padá pod šest, což je na mě v týhle fázi luxus. Pocitově se řítím lesem, mám najednou strašně energie. Druhá euforická vlna mě pohltí a nese s sebou. Běžím, tedy jsem. Na konci seběhu je poslední občerstvovačka. Kdosi si tam polívá koleno studenou vodou. Chci mu utýct. Nakonec se mi to nepodaří. Cedule Plasy. Dva kilometry do cíle. Relativita času v praxi. Cestička a sem tam povzbuzující lidí. Louka. Proklatá louka. Nekonečný kilometr. Přidávám, jak jen to jde. Nafukovací brána. Tom s Madlenkou na ruce. Konec. Zastavuju. Vypínám hodinky. Ukážou 4:44:18, o třicet vteřin míň, než oficiální čas: 4:44:48. Jo, s tím jsem schopná žít :-). Dostávám medaili. Jedna z pořadatelek mi odstřihuje čip, nabízí mi, že se o ni můžu opřít, čehož využívám. Sedám si u stolečku s vodou. Je mi zle. Je mi strašně zle. Jsem vděčná, že je to za mnou, že jsem to dala, že jsem to zase, zase, zase (a ku*va ještě třikrát!!) dokázala. Že když se chce, jde to. Jde to navzdory tomu, že nespíte, že nemáte ideální podmínky, že neregenerujete, že pro dlouhý běhy nemáte od přírody vůbec žádný předpoklady... Že záleží opravdu jen na tom, jak moc to chcete. A já tohle chtěla sakra moc!

Zouvám boty. Je jasný, že nehet na pravým prostředníčku to nedá. Překvapeně zjišťuju, že ten levý je na tom stejně. Zvedám se. Do lýtek se mi zakusují křeče. Moment, a tohle má být jako co? Nikdy předtím jsem s křečema problém neměla. Teď trpím jako zvíře. Nemůžu stát na místě, ale nemůžu ani chodit. Snažím se hrát před mužem hrdinu, ale moc mi to nejde. Piju magneslife kupovaný na PIM, bosa se ploužím loukou ke gymplu. Koedukovaný sprchy jsou jako blbý vtip. Čekám, až se pánové dosprchují, poslouchám debatu o vítězi ("2:48?!" "To není možný!!" Tímto zdravím Radka Brunnera, ve skutečnosti to bylo za 2:46, skoro o dvě hodiny rychlejc než já... výkon z jiný galaxie ;-) a pomalu se ploužím zpátky.

Na konci louky potkávám celou tlupu - Honzu, Stína, Davida, Martinu, Leonu, Slunéčko, Nikie... Předávám igelitku s SW (ať slouží!), obdivuji diplom za třetí místo a je mi líto, že mi to všechno tak trvalo a oni musí pryč (neb je čeká noční běh Prahou :-).

Piju pivo, tleskám Radkovi při korunovaci králem Baroka. 

A pak je čas zvednout kotvy. Všichni tři jsme unavení a hladoví. Domov volá. Nakonec jsem 111 ze 149 (vidíš, D., mám dokonce o jednu jedničku víc než ty! To jsem, co?), 7. ve své kategorii. Má šťastná sedmička, číslo, který mě provází od narození. Jsem pyšná? To si pište!

Nebylo to snadný, ale bylo to krásný. Část trasy vinoucí se kolem řeky je tak nádherná, že mi naskakuje husí kůže, jen když o ní teď píšu. Cestičky mezi stromy, dřevěné mostky, louky a ta vůně. Ta vůně! Tohle mi už nikdy nikdo nevezme. I kdybych měla přestat zítra běhat. 

Další běžecký sen splněný. Poslední letošního roku. ŠUTR se přesunul na Šumavu, takže ambiciózní plán na tři okruhy padá. PIM - splněno, první lehká ochutnávka ultra na Valašském hrbu - splněno, Sedmistovky s Náčelníkem - splněny, nejstarší běžecký sen - Baroko - splněno. O čem snít teď? Kam dál? Nevím... Nějaké tipy? :-)

pondělí 19. srpna 2013

Vyprávění o zaťaté bojovnici a vysmátém náčelníkovi

Rozhodnutí, že poběžím druhou etapu Deseti lužických sedmistovek vzešlo z jedný šílený březnový mailový session s Davidem (J: "A jaký jsi běžel nejhezčí závod?" D: "Asi ty sedmistovky..." J: "Tyjo, to vypadá parádně... Jenže je to děsná štreka, to nedám." D: "Můžeš běžet i jenom jednu etapu." J: "No jo, ale stejně, ty kopce..." D: "Tě kdyžtak odnesu!" - a bylo to. Jak že to ta Honzova babička říká o jeho kamarádech? ;-).

Stejně jako se Valašský Hrb krčil ve stínu PIMu, krčily se Sedmistovky ve stínu Hrbově. Strašně dlouho jsem řešila, jestli jo nebo ne, jak se tam dostanu, jak to (ne)zvládnu, jaký to bude. Na začátku léta jsem usoudila, že dost bylo řečí, je načase přistoupit k činům. Zaplatila jsem startovný a děj se vůle boží. Totiž, Radvanec, odkud se vybíhá, je od nás přeci jen docela daleko a protože už jsem věděla, jak vypadám po uběhnutí dvaačtyřiceti kilometrů (po rovině), měla jsem lehce sucho v hrdle z představy, jak to odřídím domů. Nakonec se i tenhle problém vyřešil, když tatínek nabídl, že mě odveze.

Takže máme měsíc do závodu. Začínám s odpočtem. Snažím se běhat ty dva kopce, co tu máme, snažím se být k sobě tak tvrdá, jak jen to umím. Necelý dva týdne před Dnem D začne Madlence týct z nosu, tři dny po ní jsem na tom stejně i já. Je mi ouvej. Je mi ouvej do tý míry, že neběhám. M. navíc po nocích nespí, chce chovat, takže se vracím ke kořenům spánkového deficitu. Když urvu dohromady dvě, tři hodinky za noc, je to hodně. Sílu běhat už vážně nemám, tentokrát nad během spánek vítězí a já se to manko snažím dohnat kdykoliv jen trochu můžu. Jako bonus mě začne ve čtvrtek bolet levá osmička nahoře. Není nad načasování. Ze soboty na neděli nemůžu usnout. Když začnu konečně o půlnoci zabírat, vzbudí se M. a začne fňukat. Snažím se ji uspat, chovám, nabízím mlíko, chovám ještě usilovněji. Je to všechno k ničemu. Nakonec kolem třetí hodiny usíná, já s ní, abychom byly ve čtyři zase vzhůru. V půl pátý odpadne, já s ní. Ve tři čtvrtě mě měla mamka vzbudit a střídat mě na hlídce, ale nezvonil jí nařízený budík. Z postele jsem vyskočila o dvacet minut pozdějc, než bylo v plánu. Odjezd se tím pádem posunul o čtvrt hodiny. Píšu Davidovi, že dorazíme těsně, ale že stíháme. Pak ale v Mimoni narážíme na objížďku. Motáme se tam nepříjemně dlouho. Zbytek cesty pojímá tatínek jako relly a já zvažuju, jestli dojedu se snídaní tam, kde je.

K docenění všech rozměrů je potřeba přečíst
komentáře u předchozího příspěvku :-)
Před hospodou v Radvanci parkujeme za pět sedm. Letím dovnitř. Nacházím Náčelníka s megavtipnou cedulkou na prsou - jak moc vtipná je, mi dojde až o pár kilometrů pozdějc, kdy si ji pořádně prohlídnu. Hrabu z igelitky číslo, hledám záchody a na start přibíhám poslední.

Expozice
Je odstartováno. Všichni vyráží, jen my zůstáváme stát, protože se zoufale snažím si připnout číslo. Smějeme se, že jim dáváme náskok, aby z nás pak neměli mindrák. Konečně vyrážíme i my.
Jen si běžte, v cíli vás beztak nakonec
doženeme
Netuším, jak to půjde. Neběhala jsem pět dní v řadě, což je nejvíc za poslední rok a půl a měla takový matný dojem, že jsem snad i zapomněla, jak že se to vlastně dělá. Navíc rýma, zub, nevyspání. O rodinné oslavě předchozí den a bílém vínu asi radši pomlčím :-). Ale jde to, jde to tak dobře, že dokonce předbíhám Dana Orálka, který si zavazuje tkaničku. Čili životní cíl splněn - Dan předběhnut - tak jdeme na pivo, ne? :-)

Prvních pár kilometrů ubíhá jako nic. Postupně nás skoro všichni předběhnou, což mně nevadí, D. tvrdí, že jemu taky ne, je krásně, modrý nebe, ve stínu lehce zafukuje, všude kolem hory, louky, lesy... prostě: Ty opláčky! Ten čistej stuch do plíců! Ty pažidy pod nohama! Ty cvrky nepeskýho ptákovstva a šmeláci a kobylinky, to šecko sou zásraky číroty... 

Kolize
Protože jsem línej ignorant, kterýho nebaví studovat mapy a pod obrázkama převýšení si neumí(měl) nic představit (a přeci budu mít s sebou toho pacera, že?!), vykašlala jsem se na zkoumání trasy. Což jsem neměla dělat. A už to taky neudělám. Rozhodně si dávám závazek, že příště (!!) se na ni podívám PŘED tím, než se někam přihlásím. Po dvou občerstvovačkách a kopečkách, který jsme chodili, abych bídně nezhynula v první polovině závodu, přišel první výstup. Nevím, co jsem čekala, tohle ale rozhodně ne. Dušeme na
Realita vrací úder... Na prvních vrcholu
Bouřný. Nahoře jsou desky se startovní listinou. Podepisuju se. V tu chvíli mi dochází, že to bude větší jízda, než jsem čekala. A přichází střet s realitou. Bolí mě celej člověk, jsem unavená, nejde mi to. Všechny ty výběhy, který Sedmistovkám předcházely, jsem si říkala, že jediný, co nesmím, je skučet, kňučet, kňourat a stěžovat si - prostě že k sobě musím být tvrdá a neurvat si ostudu. Takže se snažím o sto šest. A ono to docela jde, a protože mi David pořád něco povídá, cesta utíká. V jednu chvíli mi povzbudivým tónem oznamuje, že už jsme v půlce! A já si v tu chvíli nemůžu pomoct, ale moje maratonská sklenice je prostě z poloviny prázdná. Teprve v půlce?

Malý Buk, začíná to jít z tlustejch
do tenkejch
Tak hlavně že nám to sluší, ne?
Další stoupání před námi. Pot ze mě jen teče. No, spíš se valí. Nahoře se převlíkám, protože ledový triko na zádech a kraťasy, který se dají ždímat, mě deptají víc, než je zdrávo. "No jo, holt ženská..." poznamenává Náčelník. Nevím, co ho na tom překvapuje, když už jsme se cestou nahoru shodli, že cílem dnešního dne není zvítězit, ale dobře u toho vypadat! Několikrát se předbíháme s Mírou, který nám nakonec vezme kramle. Ostatně jako všichni (čest jediné výjimce!). Zpomaluju. David vedle mě jde, běží přede mnou pozpátku, fotí... Prostě pohoda jazz. Cestou na Malý Buk potkáváme část startovního pole, které ho má už dávno v zádech a čeká je poslední sedmistovka. Mám tendence chodit i po rovinkách. To mi zatrhává. Mít energii, asi bych zkusila řvát vraždáááááá na lesy. 
Cestou dolů nakopávám v minimuskách nejdřív poleno, pak ostrý šutr. Úpím nahlas. Nekonečná část po asfaltu je cestou zpátky na občerstvovačku výrazně konečnější.

Krize
Tam odháním vosy od nabízeného chleba. Celý den jím akorát banány a tohle byl teda blbý nápad. Začíná mi být blivno. Cesta na Klíč je... klíčová. Nemůžu. Naprosto regulérně upřímně nemůžu. Dala bych hory i s horákama, kdyby mě nahoru David odtáhl. Nějak. Je mi jedno jak. Jenže... jednak se to nesmí, druhak se to nesmí a do třetice se to prostě nedělá, protože buď to tam je nebo to tam nejni. 
Trvá snad deset minut, než dojdeme rodinnou výpravu před námi - nejstarším účastníkům bude hodně přes šedesát, nejmladším hodně pod deset. Nechápu, jak můžou jít tak rychle? Nechápu, kde jsem vzala tu odvahu se do něčeho podobnýho pustit? Mít sílu, brečím. Nemám ji, tak jdu dál. Na vrcholku je to neskutečně krásný. Padám na první placatější šutr. Sundávám velmura, zavírám oči a prosím tepovku, aby se vrátila zpátky z kosmických dálek na matičku Zemi. Po nějaký době přestávám mít pocit, že mi srdce pukne jako přezrálý meloun, mžitky před očima vymizí, a když David prohlásí, že ho ty mravenci ale fakt štvou a že na mě počká níž, donutím se vstát. To teda ne. Beze mě nikam nejde. Jsem přesvědčená, že jestli beze mě odejde, nikdy se už dolů nedostanu. Vstávám, podepisuju se a konečně se aspoň trochu kochám tím překrásným výhledem. Ještě obligátní společnou fotku jde se na věc. 
Cestou dolů si přijdu jako Malá mořská víla. Každý krok je čirý utrpení, kameny jsou ostrý a ty co nejsou, ty v tu chvíli jsou. Podrážka minimusek jakoby neexistovala. Po hodně dlouhý době mě bolí nohy tak, že mám pocit, že ještě krok a padnu na ústa neřku-li na hubu a už prostě nevstanu. Dole se usmívám do foťáku, ale přijdu si spíš úsměvně než usměvavě. Tady končí všechna sranda. David se mě srdnatě snaží povzbuzovat. Já propadám zoufalství - ještě devět kilometrů? 

Peripetie
U studánky si sedám. Nejsem schopná si odšroubovat víčko od flašky. Klepu se. Říkám si, že ten si musí teda pěkně nadávat, že do toho šel. Snažím se myslet na něco pozitivního, ale nic mě nenapadá. V hlavě se
mi hemží fragmenty všeho možnýho, ale motivaci z nich nejsem schopná zaboha složit. Někdy v tuhle dobu přestávám reagovat, poslouchám, většinu toho, co mi David dál neúnavně povídá, aby mě rozptýlil, i vnímám. Občas se přistihnu, že jen poslouchám, že mluví, ale nevnímám, co přesně říká. Trochu jako s hudbou v jazyce, kterýmu nerozumíte. Vybíháme z lesa, cesta je mírně z kopce. Dobíháme do Nového Boru,  poslední kopeček ke hřbitovu a ven z města. Běžíme po silnici. Ptám se, jak je to ještě daleko. "Vidíš tamhle to auto? Tak tam je křižovatka, na ní doleva a už jen pět set metrů do cíle!" Nevěřím svým uším. Trať měla měřit 44 km, garmin tvrdí, že máme za sebou lehce přes maraton. Říkám si, že už se vybičuju. Místo toho mám najednou pocit, že mi dal někdo pěstí do žaludku. Kácím se k zemi. Naštěstí se nedostanu do fáze, kdy bych se měla možnost začít litovat. Představa cíle, sprchy, piva, sundaných propocených ponožek z nohou v jednom ohni mě přinutí se zvednout a pokračovat. Na křižovatce stojí taťka a fotí. Na ní zastavujeme, chvilku jdeme, prý abych měla síly na strhující finiš :-).

Cíl (tohle přeci není žádný antický drama ;-)
Poslední kopeček, snažím se přidat, jde to, ale žádný vlastibořický sprint s Kájou se nekoná. Zastavuju, vypínám hodinky (!!) a sedám si do prvního stínu po ruce. Pořadatel mě nahání s medailí. Ťukám si s ním šampaňským - za statečnost. Za námi je už jen jeden bojovník (David teda tvrdí, že je tam ještě jedna holka, ale já jsem přesvědčená, že nás předběhla na Klíči). Beru si věci, jsem hrdinným medvědářem, který se dokázal za těch šest hodin a čtyřicet minut nenechat otrávit, odvedena ke sprchám. Mám úplně bílý rozmáchaný nohy s jasně viditelnou linií ponožek. Zbytek je jak prase. Ze sprch jdu jak kačer, který za sebou nemá zrovna hezký zážitek. Dopajdám do hospody. Náčelník sedí v klídku jako kdyby nikde ani nebyl. Většina zúčastněných vypadá, že se přijeli podívat na kámoše a jen mimochodem si něco málo odběhli.

Sprcha - odškrtnuto, zutý boty - odškrtnuto. Tak teď už jen to pivo. Nevím, jestli v leadvillský příručce v pasáži věnovaný vodičům stojí, že by měl po závodu svěřenci donést jedno točený. Jestli ne, měli by to tam připsat, protože tohle byla úžasná tečka na závěr :-). Čekáme na vyhlášení vítězů. K mému překvapení dostávám dokonce i já (jakožto posledníček poslední) diplom. Celkovým vítězem se stal Dan, který oba dva dny dohromady běžel jen o tři hodiny pomaleji, než já jen druhý, skoro o dvacet kilometrů kratší. :-)

Všechno mě bolí a já se nemůžu přestat usmívat. Endorfiny mi stříkaj snad i z uší. Pro spoustu běžců by to byl tragický výkon, já jsem na sebe neskonale pyšná. Dokázala jsem to. Vydržela. Snad ani moc nekňučela (aspoň ne nahlas). A přestože tomu asi bude těžký vzhledem k předcházejícímu popisu uvěřit, i si to neskutečně užila. Zvládli jsme probrat všechno možný i nemožný (občas fakt až NEmožný :-D), já začala chápat, co se asi může za těmi nastoupaný metry skrývat a uvědomila si, že: silniční závody nebudou (zatím?) moje parketa, budu muset  ale ještě hodně hodně běhat; ve dvou se to lépe táhne, obzvlášť, když vás táhne ten druhý; kdo nemaže, ten trpí, kdo maže málo, trpí, a kdo není namazaný a neřekne si parťákovi o mazadlo, když ho má, je blbec.

PS: David je prastarým mužským křestním jménem, které patří k těm nejoblíbenějším. Původ jména není jednoznačný, existuje několik teorií, které vysvětlují jeho vznik. Jedna z nich popisuje jméno David jako odvozeninu hebrejského slova dód s významem miláček nebo také strýček. Jméno může pocházet také z asyrského slova dádu, které se také překládá jako milovaný, miláček. Další výkladová verze vidí původ jména David v zaniklé ugaritštině. Pocházelo by pak ze slova davidu, které má význam náčelník.

úterý 13. srpna 2013

O plánování

Po všemožných rezervačních peripetiích, desítkách telefonátů a několika večerech prosezených u nabídek cestovních kanceláří jsme z dlouhodobýho hlediska neplánovaně vyrazili s Madlenkou na první dovolenou k moři. Když už, tak mastňácky all inclusive, hezky s Eximem. Novinka pro všechny (když nepočítám dekadentní svatební cestu na Zanzibar, nikdy jsme nic podobnýho neabsolvovali ani v dobách př.M.).
Při balení jsem skládala do bagáže komínky: Madlence, mně, T., hračky, knížky, plavky, opalovací krémy (mimochodem, když už vám jednou diagnostikujou alergii na perfémy, není dobrý nápad mazat se opalovacím krémem z drogerie, ehm)... a ano, věci na běhání. Každýmu po jednom páru bot plus mně dvoje běžecký. T. dvě trika, mně tři na běhání. Jednu tašku k vodě a pro sichr, kdyby to tam bylo moc pěkný, i ledvinku a velmura, protože jeden nikdy neví. Umělý mlíko, který naše zásadně neortodoxní cestičkou jdoucí děťátko začalo pít na roce a půl poté, co půl roku pila jen a pouze čistou vodu a do roka se výhradně kojila, křupky a taky gely, carbonex a pro sichr i magneslife. Nabíječku na mobil, foťák, kameru a garmina. Prostě jsme k tomu  moři odletěli ne tři ale čtyři. Mé běžecké já naštěstí nikdo nikde nekontroloval.

K Turecku mám velmi intenzívní a velmi vřelý vztah. Muž mě tam kdysi žádal o ruku, nějakou dobu jsem tam měla i možnost žít, cestovat, učit se, poznávat, očuchávat, ochutnávat. Ráda se tam vracím. Těšila jsem se, že si celý letovisko, kde jsem nikdy předtím nebyla, pořádně proběhám. Co jsem netušila, bylo, že s sebou všechny ty krámy táhnu naprosto zbytečně a místo toho jsem M. mohla sbalit třeba ten bubínek, který neprošel doma váhovým cutem.

Druhý den po příletu jsem ležela v šeru v pokoji a čekala, až se rozední. Jakmile jsem za závěsy tušila aspoň šero, vyplížila jsem se ven, obula se, před hotelem zapnula hodinky a nadšeně vyrazila. Všude se takhle brzy ráno povalovaly pozůstatky páteční noci - kluci a holky dospávali na plážových lehátkách propařenou noc, u hospůdek na pobřeží začínal další pracovní den, obchody se suvenýry a všemožnou nafukovací havětí měly překvapivě taky otevřeno, partičky se vracely z diskoték. Vyrazila jsem podél moře. První zjištění - zvlněná zámkovka a bare-x od inov8 nejdou zrovna dohromady. Krásně foukalo, byla jsem za většího blázna, než když u rodičů vyběhnu na Krupičkovou, tempo s bídou k šesti, ale nevadí. Motala jsem se mezi těmi, pro něž pomalu končila noc a těmi, jimž právě začínal den a užívala si ten vzduch, to, že jsem zase zpátky a že můžu běžet a že mi to všechno klape až do chvíle, než se na obzoru objevil první pes. Co pes, tele. Zpomalila jsem, počkala, až ho minu a pokračovala dál. Od doby, co běhám, jsem se začala postupně psů bát. Zjistila jsem, kolik pravdy je na tom, že některý instinkty jsou silnější než jiný, a taky že běžící jedinec kořist připomíná víc, než jakýkoliv jiný. V kombinaci s tím, že na tureckých ulicích zjevně přežijí jen ti nejsilnější a většina tamějších tuláků mi sahala i s hubou někam k pasu, to nebyl nic moc pocit. Hospůdek ubývalo, naopak přibývalo párů užívajících si dozvuky letní noci (musela jsem se smát, že tohle je zjevně ta intenzívní jazykový výuka angličtiny - těch Turků ležících na/pod Angličankama jsem potkala poměrně dost, než aby to byla náhoda :-) a psů. Už ne osamělých, ale ve smečkách. Na konci silnice byla závora, otočila jsem se a vracela se zpátky s tím, že zkusím doběhnout do staré části města a podívám se na přístav, osmanskou pevnost a cestou zpátky změřím, kolik to je k hotelu, jestli to zvládneme s M. absolvovat pěšmo. Potkala jsem jednoho běžce, který se neobtěžoval odpovědět na pozdrav a zapletla se do nepříjemný scenérie, kdy smečka tak patnácti psích telat začala nahánět tři zbloudilý krávy. Ty zděšeně prchaly. Čím vyděšenější byly, tím víc to psy bavilo. Jakmile je to přestalo bavit, všimli si mě. Taky jsem běžela. A byla patřičně vyděšená. Pár se jich vydalo ke mně. A já přemýšlela, jestli se spasím skokem do vypuštěný odpadní strouhy tři metry pode mnou nebo co bude. Nakonec zůstali čtyři z nich stát na půl metru ode mě a já doufala, že už jedli. Tehdy mi došlo, že tohle nebude ta běžecká dovolená, kterou jsem si vysnila. Hřebíček do rakve zatloukl ještě jeden, na kterýho jsem narazila ve městě a kterýmu bylo naprosto fuk, co na něj dělám a půl metrový životní prostor odmítal respektovat. Nakonec mi ho pomohl odehnat nějaký borec, co vykuřoval na blízký zahrádce a vyzvídal, co že mám za problém, že běhám... Highlightem bylo náhodný objevení vykopávek jediných pozůstatků Halikarnasu.


Nad obzorem vycházelo slunce a po zelených kopcích rozeseté bílé městečko se topilo ve zlatém světle a ve mně se to rvalo; strašně jsem chtěla běžet dál a pryč a furt a stejně tak jsem se bála, že tam budou další psi a tentokrát žádní Turci, kteří by při nejhorším zabránili mýmu ožrání. Navíc jsem slíbila, že se za hodinu vrátím. Stočila jsem to k hotelu.

Madlenka doma nikdy nevstává po půl sedmý. To už musí být. Vždycky, když výjimečně vyrážím běhat před šestou, bývá do pár minut vzhůru. Čekala jsem rozespanýho Toma, hladovou Máďu a netrpělivý čekání na půl osmou, kdy začínala snídaně. Tiše ťukám. Po chvíli otevírá rozespaný Tom. V pokoji je zataženo. M. spí. On spal taky. Stříká ze mě pot a endorfiny a chci se podělit o ten schizofrenní pocit. Tahle situace je stejně nová, jako všechno ostatní - jak jako, že doběhnu a doma se spí?!

V duchu, "cože, kolik že je?" se odehrávají všechna turecká rána. Nechápeme, jak to, že naše extrémně nespavý dítě najednou vyspává skoro do osmi. V duchu Knoflíkářů nepátrám, neřeším, neživím a nepřepínám. Po dvou letech vstávání spolu s popelářema mě nikdo z postele v šest nevykope, když se kolem spí spánkem spravedlivých. Jenže... v sedm už je přes třicet. V osm pětatřicet a želbohu do Honzy a jeho výběhů v odpoledních čtyřicítkách mám ještě sakra daleko. Takže vyrážím obhlídnout místní posilovnu. Nejdřív tam teda vysílám Toma. Vrací se s tím, že je to na opačný straně hotelu za stejnými dveřmi jako lázně a chlápek na recepci se mu prý snažil prodat i vlastní babičku. Mě si na recepci pomalu ani nevšimnou. Na konci spleti párou naplněných chodeb je bazén, bar, lehátka. Tam relaxují v županech s maskama na obličejích nějaký důchodci. Vracím se zpátky. Tentokrát mě do posilovny odvedou. Je hned za rohem, za prosklenou stěnou směřující k bazénu, kde jsem ji fakt nečekala. Na lehátkách se válející pozorují ty funící a naopak. Otevřený dveře a vedro už když stojím nevěstí nic dobrýho. Tři běhátka, na jednom na střídačku chodil a klusal jakýsi pán, zbývají dvě neobsazený. Poprvý a naposledy (když nepočítám CASRI) jsem na tom pekelným stroji stála v Káhiře, kdy mi i tempo šest třicet přišlo vražedný. Mačkám čudlíky a nic, slíbila jsem, že budu rozumně zpátky, abychom vyrazili k bazénu na "ťovinky papat Máďa bude" a "pavat budé". Oč míň běhátko reaguje o to frenetičtějc se ho snažím rozhýbat. Po pěti minutách se vzdávám a odcházím opět na recepci požádat hocha o pomoc. Vysvětluje mi, že jsou rozbitý a někdo by je měl přijít během dneška opravit. To jako že nepoběžím? Jakože vůbec? Chodoběžec naštěstí končí. Předáváme si žezlo. Dušu, po třech kilometrech přichází dvě děvčata, co si zjevně chtěla taky zaběhat. Pot ze mě neteče, pot ze mě stříká bez ohledu na to, že mám ty nejminimalističtější kraťásky, jsem na Krupičkovou a ve vff, takže ani ty ponožky nemám! Na slečny to zjevně dojem nedělá (bodejť by jo) a sledují mě čím dál nevraživěji. Přidávám tempo, abych to měla rychlejc za sebou. Asi dost funím, protože mě zaujatě sledujou i namaskovaní županovci. Z desítky slevuju na sedm, tak aspoň stupňovaně. Posledních patnáct se rvu tempem 4:25, na mě to je vražda (napsala). Slejzám dolů, málem padám na hubu a nejradši bych si přes ni i dala, protože připravený pití zůstalo stát na poličce za dveřmi do pokoje. Poté, co nohou ošmrdlám největší kaluže potu (ručník taky nemám, tvrdě se projevuje, jak malá lvice posiloven jsem), se potácím pryč a snažím se tvářit, že to mám na háku. Moc mi to nejde. Na pokoji se dušuju, že už nikdy!, abych se ob den vrátila zpátky, protože co kdyby? Běhátko stále neběhá, borec na recepci se lážo plážo dovalí na mou třetí prosbu, zjevně ho krajně obtěžuju. Dusám odhodlaně desítku. Jde to blbě. Přestože na mé poměry není tempo nijak zoufalé, trvá to snad sto let. Postupně se vymění osazenstvo lehátek, já nakapu a nastříkám ještě větší solný jezero než posledně, vymění se i osazenstvo posilovny, který kolem mně vytváří půlkruh (zjevně ve směru doletu šplíchanců mýho potu) a já myslím na Peggy a její běhátko v kuchyni. Jak to proboha může vydržet? Jak to může zvládat? Obdivuju ji, fakt že jo. Muset běhat na běhátku, hraju snad radši šachy a to jsem se přes veškeré trpělivé pokusy mého otce mě do téhle hry zasvětit nenaučila v zásadě nic jinýho, než že kůň může do eL.

Tím běhání v Turecku končí. Zbytek týdne se válím. V posteli, na lehátku u bazénu, v moři, povaluju se i na židlích v restauracích. Nořím se do litrů efesu a cpu se. Prostě dovolená. Jako suvenýr jsem si přivezla dvě kila navrch. Prý to mám brát jako Vánoce. Tak jo.

Další týden plynule navazujeme s Madlenkou sedmidenním sabatiklem u babičky a dědy. V paneláku je odstávka teplý vody, tak co bychom smrděly v tom vedru v Pze, že. Plány jsou (opět) veliký. Do čtvrtka to jde, pracuju, běhám, běhám a pracuju. A taky si válím šunky a zas až tolik nežeru a je mi fajn. Ve čtvrtek běhat nejdu, ráno hlídám M., v pátek mi je blbě - jako když to na mě hodí. M. nudlí už od středy a taky blbě spí. Babička se dušuje, že viděla vpravo nahoře špičku stoličky. Tak to svádíme na zub a rýmu na to, jak si nadšeně polejvala hlavu kyblíkem a volala "topila! topila!". Jenže v sobotu je to ještě horší, M. chrchlá, tečou jí nudle, v noci nemůže spát. Takže chovám, zpívám, nad ránem už vrčím, na střídačku na ni a na T. Neběhám. Nepracuju. Vrčím na celý svět. Zvládám maximálně přesouvat bonbony, takhle se, panečku, dělá věda. V neděli se ráno nemůžu nadechnout, mám namožený šikmý břišní svaly, rameno, levou ruku. Třináct kilo se už pronese. Musíme zpátky domů. M. je furt blbě, v pondělí ráno dojde i na odsávačku nudlí. Hysterák. Chudák škytá ještě hodinu po akci. Já mám pod očima olympijský kruhy za Afriku a ani nový účes mě nespasí. Leda pytel na hlavu. Neběhám. Pátý den v řadě. Takovouhle pauzu jsem neměla od loňskýho ledna. Vrchol intelektuální činnosti jsou stále bonbony, kde jsem už čtvrtý den zaseklá na 29. levelu. Aspoňže suvenýr z Turecka je v trapu.

Na dnešek jsme spali. Konečně. V rámci možností báječně (jedno mlíko, dvakrát dudlík, jednou chovat). Ráno, poté, co umíchám obligátní vejce s hráškem na snídani, spím o hodinu dýl než zbytek rodiny. A pak vyrážím. První kilometr mám pocit, že se mi asi zbláznila gpska, protože ukazuje 4:15  a v kopečku spadne průměr na 4:35. To je nějaký nesmysl ne? V další kopci avg pace klesá lehce pod pět. To bude nějaký omyl, tohle ani zdravá takhle rychle neběhám. Na konci třetího kilometru se chystám vyplivnout plíce a vyhodit makovej koláč od snídaně. Zbytek už je v normálním tempu kolem 5:35. I tak mám radost.

Teď hlavně našlapovat opatrně a potichu. V neděli jsou Sedmistovky. Těším se na jako malej Jarda. Takže žádný plány. Ale vůbec žádný. Že bych si s sebou na víkend odvezla radši jen lodičky a kostýmek?

pondělí 22. července 2013

Jubileum

Minulou středu padlo prvních pět tisíc... Je to jako kdybyste běželi pětkrát z Prahy do Říma a při poslední cestě to odtamtud vzali ještě do Milána nebo z New Yorku do San Francisca a ještě by vám pár set zbylo k dobru. Kdybyste dodržovali povolenou rychlost mimo obec a jeli devadesátkou, trvalo by vám pět tisíc kilometrů 55 a půl hodiny (je samozřejmě možný, že jsem to blbě spočítala... nebylo by a tom nic překvapivýho ;-). Jestliže se je rozhodnete uběhnout ve stejným stylu, jako já, zabere vám to (s přestávkama) jen něco přes tři roky. Stály za to. Tak vzhůru do dalších pěti tisíc!

pondělí 15. července 2013

Už jsme v Kansasu?

Dorotku a její kouzelné rudé botky snad představovat nemusím. (Jestli někdo tuhle americkou klasiku neznáte, vězte, že je to příběh o holčičce, kterou s jejím malým pejskem přenese tornádo z Kansasu do kouzelné země Oz. Než se jí podaří vrátit se domů, urazí dlouhou cestu, na které ji doprovází tři společníci: Strašák, Zbabělý lev a Plechový dřevorubec... no, takhle napsaný to zní trochu jako Lloyd Weber na tripu a koneckonců - jeden nikdy neví...) Přestože jsem se zařekla, že už nikdy, stala ze mě ve chvíli, kdy jsem je na Běhej objevila mezi inzeráty, hotová Wicked Witch of the West.
A jelikož jsem úspěšnější, než ta zelená paní z videa, stačilo pár čarodejnických abrakadabra...
 ...a jsou tu!!
 Červený, nádherný, pětiprstý, velký tak akorát, hezky z druhý nohy (takže jsem se tomu svými NIKDY zas až tak nezpronevěřila :-). Zatím to vypadá, že sedí nejlíp ze všech, který jsem měla (jen jeden jediný krvavý puchejř pod pravou achillovkou, který se navíc po zahojení znovu neobjevil, yes!). A jak by ne, když jsou tím osudovým sedmým párem! 

Některým závislostem se utíká těžce. Jak mi bylo jednou řečeno: "To je prostě už taková diagnóza!"

Jen ten Toto mi chybí. Třeba mi 12Honza někdy půjčí Deri? ;-)

pondělí 8. července 2013

Okolo Vlasti 2013 aneb závod, který jen tak něco nepřekoná

Když Dušan vloni na podzim vznesl otázku, jestli by si k nim v případě, že by se mu podařilo zorganizovat závod, přijel někdo zaběhnout půlmaraton, neviděla jsem jako problém eventuální účast přislíbit. Dušan mi promine, ale tak co, slibem nezarmoutíš a beztak z toho nic nebude.

Ehm. Teď se teda za tohle veřejný přiznání trochu (víc) stydím, ale neodpustím si ho, protože o to víc vedle něj vynikne výsledek.

Nejen, že se Dušanovi opravdu podařilo první ročník vlastibořickýho půlmaratonu zorganizovat, dokázal navíc přijít s nádhernou tratí, zajistit občerstvení a všechno vymyslet, naplánovat a zařídit tak, že mě nenapadá jediná organizační věc, kterou bych mohla (byť v dobře mínění konstruktivní víře) vytknout. Ani jedna. I to počasí objednal na začátek července při startu ve tři odpoledne parádní.



Od včerejška přemýšlím, jak popsat akci, která mi nakonec přišla jak setkání a posezení s kamarádama, se kterýma jsme si jen tak mimochodem vyrazili na chvíli zaběhat. Přestože jsme prokazatelně (garmin by přeci nelhal) těch jednadvacet (a kousek dalšího) kilometrů odběhli, spíš, než kopec, kterým D. předem strašil nebo moje naivní představy o čase, kterýho bych mohla dosáhnout, si budu pamatovat, jak mi nějaký racionální živly překazily, abych Aničce (jakožto vítězné ženě) a Jirkovi (jakožto vítěznému muži) cestou z hospody po jedenáctý v noci u místního domova důchodců odstartovala závod ve šplhu pod hvězdnou oblohou na vlastibořický vlajkový sloupy o žraločí ploutev, kterou oba vyhráli (ta Jirkova měla aerodynamičtější tvar, kterýžto se A. líbil podstatně více, než její zkosený a na Bezďovu výzvu, aby se teda vsadili, že Anička sní rychlejc polívkový talíř piva kávovou lžičkou, než Jirka suchý rohlík (prý v případě, že jíte pivo vždycky vyhrajete), lakonicky J. opáčil: "Já pečivo nejím!" a bylo po sázce), Kájovu pozávodní svačinu (já: "Ale chybí ti ještě wasabi!" K: "To mám v batohu, se mi pro něj už nechtělo...") nebo Májino úchvatný tetování. Nesmazatelný zůstane i přenádherný ráno u Dušanů na zahradě, jejich úchvatný domov, Lůcina domácí jahodová šťáva, Důšův chleba, báječná společnost a celá ta neuchopitelná a těžko zachytitelná atmosféra léta, pohody, srandy a nepřenositelnýho pocitu z toho, že máme všichni něco společnýho, něco, co se těm "zvenku" špatně popisuje a ještě hůř chápe (tímto děkuji mé drahé polovičce, že i přesto, že je jedním "z těch venku" se mnou jel a snad se i docela bavil).
Vítězní A. a J. a jejich ploutve, o které se málem svrhla lítá sportovní bitva...
Kája a jeho svačina
Ale zpátky k věci. Ráno jsme vyhrabali v hlubinách zapomnění stan, který se naposledy dostal ke slovu předloni na konci května v norským Stavangeru, kdy jsem chtěla bejt za drsnou zálesáckou ženu, a když už jsem si na přelomu pátýho a šestýho měsíce těhotenství ten šílený roadtrip po Norsku a Švédsku vybrečela (Lofoty doslova), tak přeci nedám najevo, že bych radši než v kempu spala někde v posteli (a bylo mi to naprosto k ničemu, protože přesně po týhle jedný noci jsem to stejně musela přiznat...), sbalili Bublinu a vyrazili. Madlenku jsme odložili u prarodičů a po obědě pokračovali dál na sever. Decentně jsme si zakufrovali, přeci tam nebudeme strašit moc brzy, že, a nakonec to ve chvíli, kdy jsme si teda vyndali mapu, docela bez problémů našli.
U koupaliště se už houfovalo docela dost lidí, zaparkovali jsme za Deni a Michalem, kteří přijeli chvíli před námi, já zaregistrovala Lídu a posléze i většinu ze spřátelených duší z DM (DailyMile, ne tý drogerie). Pozdravit, vyzvednout číslo, převlíct a jít se houfovat. Konečně jsem se osobně setkala s Karlem, kterýžto mě (nevědomky) na DM vlastně přivedl, a který mi slíbil, že mě doprovodí. Naivně jsem si věřila na čas kolem 1:50:00, dokud Dušan nepřiznal, že to za 1:50:00 poběží on (což teda kecal, zvládl o celý šest minut rychlejc). Z toho bylo jasný, že i dvě hodiny budou dost těžce dosažitelná meta.
Po nezbytný společný fotce skoro celý třídy jsme pokračovali v houfování, pro změnu v prostoru startu. Po nezbytný prezenčce (asi aby mohl Dušan posléze vyhodnotit ztráty :-) nás odmávli a my, jak jinak, vyrazili. Kája vedle mě hopkal jak lehkonohá laň, já dusala, funěla a říkala si, že to byl teda zase jalovej nápad. Že se mi vlastně ani nechce nikam běžet, že je to nějak daleko, že jsou všichni děsně rychlí a prostě samá optimistická myšlenka. Jak říkal Radek před startem: "Mně se nikam nechce, nebejt mi trapný, že bych sem jel dvě stě kiláků jenom na pivo, rovnou bych si jedno dal." Pod to jsem se v duchu podepsala hned několikrát.
Jenže on ten pesimismus jednomu vydrží blbě, když: běžíte loukama a po loukách, kolem lesů a občas i v
nich, sem tam stojí na chodníku místní a nadšeně tleskají a povzbuzují vás, doběhnete k nádhernýmu zámku, který vypadá, jako by ho přenesli ze severu Anglie (a kde mají na jedný věži stoprocentně odlitýho Důšu v běhu ;-), chvíli po startu vás dojede kolmo kamarád, kterej bude dělat celou trasu paparazziho a vy se budete muset smát vždycky, když někde vybafne a celou dobu kecáte se svým pacerem (už jen to, že tohle můžu napsat! :-) o všem možným i nemožným od závodů, přes plány do budoucna, výjezdy, výběhy až po historii jeho účesu ;-).
Z kopce mi to, přiznávám, běželo výrazně líp než do kopce. Chvíli jsme se zvládli držet Radka, ale ten mi vrátil PIM i s úroky a utekl nám. Po druhý (?) občerstvovačce jsme zapomněli odehnout do lesa (musím
přiznat, že jsem po značení vůbec nekoukala a nechávala to na Kájovi; Lída s Ajronmenem nás - bohužel k jejich smůle, následovala a nebýt toho, že Kája po pár desítkách metrů prohlásil: "Hele, tady jsme už byli!", bych tam bývala byla běhala dokolečka ještě teď), takže jsme si trochu zaběhli.
Kopec, který podle nápisu na zemi "neběhá ani Lída" :-D jsem vydusala s tím, že tu slečnu v oranžovým
Kdo z vás kdy měl TAKOVÝHLE
doprovod? :-) 
nátělníku, kterou chudáka Kája vytipoval už na startu a prohlásil: "Ale tuhle přeci předběhneme, ne!", prostě MUSÍM dát (zvládla se před nás dostat, když jsme kufrovali). V tom samým kopci se mi vybavil rozhovor s Danem Orálkem, kde se ho ptali, jestli chodí běhat s přítelkyní. On že společně vyráží spíš na tenis, že s ním moc běhat nechce, protože jí vadí, že kolem ní běhává dokolečka. Kája přede mnou v tu chvíli běžel (stále lehkonoze jako ze začátku) pozpátku a něco mi vykládal ;-).
Tajným (a teď už teda veřejně známým) cílem závodu se v průběhu, kdy bylo jasný, že i dvě hodiny jsou chimérou, stal, aspoň o metr, skalp Lídy. Jenže Lída je prostě ultra a stovkama ošlehaná běžkyně. Její tempo mi ke konci přišlo jak srdeční sval - steady-steady-steady-steady... zatímco moje nohy přestávaly poslouchat, její kmitaly dál jako ručička metronomu. Budu muset ještě hodně běhat, než si splním i tenhle cíl ;-).
Na posledních dvou kilometrech jsem došla ještě jednoho poznání. Pochopila jsem, jak přesně se cítil můj tatínek v Pardubicích, kdy jsem ho v dobrý víře ke konci motivovala a on, ač mě má jinak opravdu moc rád, na mě štěkl: "Vím, že to myslíš dobře, jsem fakt rád, že běžíš se mnou, ale prosím tě, drž už hubu!!" Mám trochu výčitku, protože jsem jako správná dcera svého otce něco podobnýho zavrčela ke konci na Káju. Tímto se omlouvám, mám tě fakt ráda, ale uááá!! Jak já ti záviděla, že jsi v pozici toho, kdo na moje "bolí mě kotník" ... "bolí mě lejtko" ... "mám křeč v prstech na noze" ... "já už fakt nemůžu" ... odpovídal: "Tak na to nemysli!" "Trošku zrychlíme, ne?" a "To přejde! Už tam skoro jsme!" ;-)
Nakonec jsme tam už fakt skoro byli. Trvalo nám to dvě hodiny, čtyři minuty a čtyřicet osm vteřin (ovšem pozor, čtvrté místo v mé kategorii! A to nás v ní tentokrát ani nebylo pět jako na Hrbu, ale celých 12! A první dvě braly babický, což se vlastně nepočítá... takže stříbro? :-D). Cílem jsme to vzali kvaltem rukou společnou a nerozdílnou (Kája mě chtěl, asi džentlmensky, nechat běžet napřed - a to tedy ne, táhl jsi mě celou dobu, tak na těch fotkách budeš hezky se mnou! ;-)

Musím říct, že rezervy žádný nezůstaly, že jsem opravdu dělala, co jsem mohla a že jsem si to - myslím, že hodně i díky Kájovi - skvěle užila.
A v cíli konečně začala ta správná sranda, konečně jsem se seznámila s Evčou a Zdeňkem, zatleskali jsme vítězům, a pak už jen pivo, grilovaný maso, ještě víc piva, odvážlivci ve vodě (Dušan: "To je pyl, to nejsou s*ačky!"), přesun do hospůdky, skvělá společnost a debata o všem možným. Zajímavý je, že jsme se nakonec skoro nebavili o běhání :-) Jen škoda, že spousta lidí odjela už odpoledne nebo navečer (David, Lída, Magda s Radkem), i tak to ale stálo rozhodně za to. V noci Dušan ještě rozdělal oheň a ráno bylo jako z reklamy na Čechy.
Jedno je jistý už teď: jestli budu za rok běhat, a jestli Dušan zorganizuje i druhý ročník, určitě znovu vyrazím(e). A věřte mi, že vy u toho rozhodně nechcete chybět!

čtvrtek 4. července 2013

O motivaci

Taky to znáte? Že se vám vlastně nechce běhat? Že už ani nevíte, proč jste začali a už vůbec ne, proč byste v tom měli pokračovat? Ze setrvačnosti se oblíknete, obujete se (alespoň někteří z nás), vezmete klíče, houknete, za jak dlouho budete doma a zabouchnete za sebou. Před barákem čumíte jako bulíci na chytající se satelity, přemýšlíte kudy a jak poběžíte, během prvního kilometru nechápete, kdo a kdy vám vyměnil nohy za ty dvě neohebný, bolavý a těžký tyče z tvrdý gumy, kdy jste začali zase kouřit, že vás bolí na prsou a přemýšlíte, jaká je maximální tepová frekvence, při který váš srdeční sval nedopadne jako napěněná plechovka piva v horkým letním dnu. Ale snažíte se běžet. Po hodině, dvou, kdy si průběžně říkáte: "A proč? ... A jak ještě daleko? ... Tak moc?" se konečně vracíte domů. Tam vás čeká další kolo vysvětlování, proč vlastně? A proč to neděláte jako XY a YX, který taky běhají, ale "rozumně" (ergo dvakrát, třikrát týdně hezky pět šest kiláčků)? Těžko hledáte argumenty, když je sami nemáte a navíc musíte (byť zásadně v duchu) přiznat, že je to pravda, že jste si našli časově občas sakra náročný koníček (a ani nezkoušejte vytahovat kolik hodin týdně běhá takový Radek Brunner nebo Dan Orálek - s tím opravdu neuspějete), že jím trávíte týdně docela dost hodin, že tím nabouráváte případný příjemný rodinný dopoledne, když už se večery kvůli práci nekonají, že kvůli tomu, že VY chcete běhat, si NIKDO ráno nepřispí (i když by mohl), že ten sobec jste tu vlastně vy a že jste prostě endorfinový závisláci.
Přihlásíte se na pár šílených závodů, protože doufáte, že vás to nakopne v tréninku. A stejně, když se ráno obouváte a berete si klíče, zavíráte dveře a říkáte si, tak jo, dneska zkusím ty kopce, stejně ta radost a nadšení nějak chybí.
Co ale s tím? V rámci duševní hygieny a sebereflexe musím přiznat, že se navíc prostě nejsem schopná ztotožnit s Honzovým článkem o tom, že přílišné sebeporovnávání s ostatníma je v zásadě nezdravý sebemrskačství. Idea je to krásná, moc se líbí a rozhodně by mi prospělo, kdybych se podle ní řídila, jenže já to nějak... prostě... nedokážu. A tak se dál (zbytečně, vím) užírám tím, že ostatním stačí na stejný časy třetinový objemy a že buď jsem fakt totální antitalent nebo něco dělám blbě anebo (co hůř) obojí naráz. Dál mě drtí, že běhám stejně rychle, ne-li pomaleji, jako na podzim, přičemž od té doby uplynulo dalších tři tisíce kilometrů, že všichni raketově letí nahoru, jen já po vzoru Lajky padám k zemi. Ani diplom z Milíčovskýho háje na tom nic moc nezměnil. 
Když je nejhůř a nepomáhají ani dlouhodobý plány, ani motivace od přátel, pořád je tu ještě internet. Ten anonymní. A tak sedím a hledám něco, co by mě nakoplo, co by mě přimělo přestat se nimrat ve zbytečnostech, co by mi pomohlo se (aspoň na chvíli) znovu nadchnout. Dneska zafungovalo tohle
(**Vstaň a začni zářit!*Je šest ráno a dřív, než se stihneš natáhnout po budíku, začnou do tebe hlasy v hlavě hučet, že je moc brzy, moc velká tma a zima, než abys lezl z postele*Bolavé svaly se stále vzpouzí a předstírají, že neslyší, když jim tvůj mozek přikazuje, aby se pohnuly*Celá legie hlasů na tebe křičí jednohlasné svolení budík zamáčknout*Vrať se do říše snů!*Jenže tebe jejich názor nezajímá*Ty ses rozhodl, že budeš poslouchat hlas, který jim odporuje!*Hlas, který ti připomíná, že tu byl důvod, proč jsi ten budík v první řadě nařídil*Takže sednout*Spusť nohy na zem a neohlížej se, protože nás čeká práce*Vítej v mlýnici!*Co jiného je každý den, než nekonečná řada soubojů mezi správnou a snadnou cestou*Deset tisíc pramenů se před tebou rozlévá jako říční delta*každý z nich slibuje cestu nejmenšího odporu*Jenže ty vyrazíš proti proudu*a když tuhle volbu učiníš*když se rozhodneš obrátit se zády k tomu, co je pohodlné, bezpečné a co někteří nazývají zdravý rozum…*Tak to je den první*Odteď to už bude jenom těžší*Takže se ujisti, že je to něco, co vážně chceš*Protože tu vždycky bude jednoduchá úniková cesta připravená tě odnést s sebou*Stačí se jen pohnout*To ty ale neuděláš, nebo ano?*Každý krok s sebou přináší rozhodnutí udělat další*Jsi na cestě, teď ale není čas přemítat o tom, jak daleko jsi došel*Bojuješ s protivníkem, kterého nevidíš, ale cítíš ho v patách*Cítíš, jak ti dýchá na záda*Víš, co to je?*Jsi to ty!*Tvoje obavy, pochyby, nejistoty, hezky vyrovnané jako popravčí četa nachystaná sestřelit tě z nebes*Neztrácej však odvahu*I když není snadné je porazit, rozhodně nejsou nepřemožitelní*Pamatuj, tohle je mlýnice, je to bitva na život a na smrt mezi tebou a tvou hlavou*tvým tělem a ďáblem usazeným na tvém rameni, který ti našeptává, že je to jen hra*nic než ztráta času*tvoji protivníci jsou silnější*Přehluš ten hlas nejistoty tlukotem srdce!*Spal všechny pochybnosti v ohni, který plápolá pod tvýma nohama*Pamatuj, za co se rveme a pořád mysli na to, že energie je krutá milenka*Dokáže se při sebemenší chybě mžiku obrátit proti tobě*Nikdy nepřestane hledat slabé místo v tvé zbroji*Ten jeden nepatrný pocit, na který ses zapomněl připravit*Dokud se zákeřnosti schovávají v maličkostech, zůstává velká otázka:*Víc už tomu dát nemůžeš?*Jsi si jistý?*A když odpověď zní ano, pak jsi udělal všechno, co jsi mohl, aby ses připravil na boj*Tehdy je čas vystoupit a směle se postavit nepříteli*tomu, který se skrývá ve tvém nitru*V tu chvíli se musíš pustit do otevřeného boje na nepřátelském území*Jsi lev uprostřed lví smečky, všichni se ženete za stejnou plachou kořistí se stejně zoufalým hladem, který říká, že jen vítězství tě dokáže udržet při životě*Takže věř tomu hlasu, který tvrdí, že může běžet trochu rychleji*a makat tvrději, a že fyzikální zákony jsou pro tebe jenom pouhé návrhy*Štěstí je poslední přání těch, kteří chtějí uvěřit, že zvítězit můžete náhodou*Pot je na druhou stranu těch, kteří vědí, že je to otázka volby*Takže se rozhodni hned teď, protože osud na nikoho nečeká*A až přijde tvůj čas a tisíc různých hlasů se ti bude snažit namluvit, že nejsi připravený*poslouchej místo nich ten osamělý hlásek v pozadí*ten, který říká:*„Jsi připravený.“*„Máš natrénováno.“*Teď už je to jen na tobě.*
Tak vstaň a začni zářit!**)


A co platí na vás?

úterý 18. června 2013

Poprvé první

Před víkendem jsem zjistila, že nedělní Běh Milíčovským hájem není v neděli, ale v sobotu. To nám to ale pěkně začíná. V pátek jsem ještě v jedenáct psala Deni, že to vidím bledě, že s ní budu nejspíš držet basu a nikam nepůjdu. S Madlenkou jsme strávili celý odpoledne na Letný, cestou domů samozřejmě odpadla pět minut před barákem a, jak se dalo tím pádem čekat, usnul až a po půl jedenáctý. Já tím pádem nestihla vymezenou porci práce, takže se mi přelila na sobotu, kdy navíc měla dorazit moje fyzioterapeutka na hodinu ar. Celkově prostě konstelace nefandila závodu startujícímu zhruba v době, kdy Madlenka chodívá spát (a usíná jen u mě na ruce)... 
Nakonec se to ale všechno zvládlo, pozdější večerka znamenala i pozdější vstávání a tím pádem i posunutí obědovýho spaní a já mohla vyrazit. Na start jsem si to chtěla inteligentně zkrátit přes les, což vedlo akorát tak k tomu, že jsem se lehce ztratila, brodila se bahnem a nadávala si, že jsem cvok, že jsem chtěla přece lehce klusat a ne se vyflusat cestou na start! Nakonec jsem zjistila, že prezence a start je vedle oblázkovýho hřiště, kde jsme nedávno byly s Deni s dětma a kolem kterýho běhám(e), takže jsem naprosto zbytečně absolvovala brození močály... no nic. Nevadí. 
Kromě Pavla jsem nikoho z chystajících se borců a borkyň neznala, sice jsem podle fotek z DM identifikovala Michala B. a Honzu D., ale bylo mi hloupý se k nim nějak vehementně hlásit. Tak jsem si říkala, že sama už takhle nikam nepůjdu, tohle postávání před startem mi nedělá dobře. V půlu nás pořadatelé odmávli a vyrazilo se. Bahno bylo, ale žádný beskydský bahenní zábaly se nekonaly, první kolo dobrý, negativní split mám opět jako krávu, něco s tím budu muset udělat. Jako bonus jsem ve druhým kole zakufrovala (už jsem funěla a automaticky to brala po cestě, kterou běhávám), naštěstí na mě nějaká dobrá duše zavolala a otočila mě i chudáka, kterej mě slepě následoval. Decentně mi to rozhodilo sandál, takže mě pak předběhli ještě dva borci, ale nevadí. Ke konci jsem byla ráda, že trať nemá víc než necelých devět a že se budu moct už brzo, brzičko a ještě dřív napít. 
V cíli jsem opět bezprizorně postávala, děsně nenápadně nakukovala pořadateli do papíru a snažila se zjistit, kolik holek doběhlo před mnou. Nakonec mi jedna slečna na přímý dotaz, jestli byla ona první, vysvětlila, že vůbec neběžela a že první jsem já :-D Takže místo výklusu domů jsem se jala nadšeně obvolávat masy (T. a Deni), že jsem (neuvěřitelné!!!!) vyhrála a že musí T. naložit Máďu a musí pro mě dojet, protože bude vyhlášení a to si nesmí nechat ujít. Přijeli pro mě, vyhlášení sice nestihli, ale nevadí :-). Diplom si vystavím na svou běžeckou nástěnku, poslední podobný jsem dostala před jednadvaceti lety na LDT Hryzely. Radost z něj mám podobnou :-)