neděle 23. dubna 2017

Brdská stezka potřetí... a naposledy

O tom, kam letos pojedu na krev a na slzy závodit, abych uhájila spodní příčky výsledkové tabulky, jsem ani nemusela moc přemýšlet. Všechny akce jsou tak nějak automaticky daný - zářijový Baroko, protože je to prostě Baroko, červencový GGUT, protože zjevně potřebuju dostat opravdu přes držku, abych si konečně připustila, že na arabském přísloví "krásou žen a hor se kochej z dálky" je víc pravdy, než by se na první pohled mohlo zdát, květnový ŠUTR, protože když se běží trail za barákem, byla bych blbá, kdybych tam nebyla a Brdská. Pánžto tam mám zavěšený pytel s nápisem sub5hours.

Že to letos "sub5hours" nebude ani náhodou, jsem věděla naprosto jistě. Ještě týden před to vypadalo, že Brdská nebude vůbec. Ty moje pláče nad bolavým levým nártem a pravou achilovkou nebyly totiž nijak zveličený. I naordinovala jsem si nevídaných, neslýchaných pět dní klidu. V úterý a ve středu jsem po nocích točila na blbopedu nohama, protože venku fičelo a byla kosa a já se ani jedno ráno na kolo prostě nevykopala (sračka! ukažme si na ni prstem!) a byla pevně rozhodnutá do účasti hodit v případě, že noha bude v pátek večer vyznačovat byť sebemenší známky bolesti, vidle. Noha ale držela, takže jsem sbalila potřebné a nacpala se svou tradiční předzávodní večeří (v duchu zdravé výživy sportovce), která mi měla další den zajistit lehký krok. 
Má tradiční předzávodní večeře. Až budu zase brečet, že jsem tlustá a z "čeho to můžu mít?", tak mi připomeňte, že třeba z tohohle... 
Ráno mě vyzvedává Pavel Z. Cestou se stavujeme pro Digiho. Celou dobu melu pantem, řeším zásadní věci, jako jaký boty si mám vzít (P: "Tak to ti neporadím."), jakou bundu si mám vzít (P: "Tak to ti neporadím."), jaký bude počasí, jak to asi (ne)půjde a než klukům stihne vytýct mozek z hlavy dírou, kterou bych jim tam nevyhnutelně vykecala, jsme v Mníšku. Dojdeme si vyzvednout startovní čísla, připadá mi, že letos tu skoro nikdo není. Holčina na registraci mi vyrazí dech: "Vy jste tu byla vloni, že jo? Já si vás pamatuju!" Hotová celebrita!
 Na převlečení nás ženou do tělocvičny, to jsou mi ale novinky. Dál řeším otázku bundy aneb jak moc bude asi pršet? Nakonec usuzuju, že určitě ne moc a podle yahoo má navíc přestat docela. Zatím je nebe ovšem temné, prší, je něco málo přes pět stupňů a to, že jsem ráno zapomněla kafe za dveřma, se na mě začíná nepříjemně podepisovat. Nechci nikam běžet. Chci spát. Navíc po pěti dnech bez běhu mám podivně nutkavý pocit, že už ani běhat neumím. Chvíli před osmou se suneme ke dveřím školy. Ven se do deště a chladu nikomu moc nechce. Velkopansky chytáme s Pavlem satelity u okna a předstartovní mrznutí tak omezujeme na minimum.
Nakonec nám ovšem stejně nezbude, než vylízt ven. Tak už jen předstartovní foto a je čas vyrazit. Zjišťuju, že i Bubo má nachystaný sluchátka. No tak když i Bubo, tak i já. Lovím v ledvině pytlíček a ve chvíli, kdy se ozývá startovní výstřel nemám na práci nic lepšího, než rozmotávat zašmodrchaný káblíky. Ať žije koncentrace! První kolečko kolem oválu tak přidělávám, prostrkávám, uchycuju a už nás ženou tunelem ven a na Strakonickou. Je to tady. Jde se na věc.
Vůbec nemám jednu nohu jak Jana dvě... a od tý doby ani jednou.
Včera jsem si docela marně snažila vybavit trasu závodu. Začátek je jasný - dolů po kdysi extrémně rušný silnici, kterou teď kopíruje dálnice. Pak nahoru, přes most do Řitky (kde se nevyhnutelně vnitřní radio ladí na památný hit počátku 90. let) a kolem ohrady s koňmi (zase tam byli! Černí, majestátní, proháněli se po obrovské louce a já měla sto chutí zastavit a s otevřenou hubou je sledovat...) a vesnicí dolů. A pak? A pak jsem už nevěděla. Trasa se mi podivně matlala s tou Baroka. Dokázala jsem si vybavit jen některý pasáže, ve vzpomínkách navíc notně pokřivený (nekonečný pasáže obvykle kratší a kopce často prudší, než doopravdy jsou). 
Prší, ale nijak vydatně, jsem ráda, že jsem si vzala šusťákovku a svůj nepromokavý poklad od dynafitu nechala v batohu v úschovně. Během chvíle jsme na první občerstvovačce, mají tu teplý čaj, což je skvělý, úžasný a báječný a já jsem za něj extrémně vděčná. Stačí půl kelímku a je mi dobře. Běžíme dál. Prvních deset lehce nad hodinu jasně dosvědčují krutou realitu: jsem pomalá A pod pět to letos nebude ani blbou náhodou, budu ráda za pět a půl. 
Kolem 15. km dostávám ale regulérní strach, že to tentokrát nebude vůbec. Noha začíná protestovat. Chvíli běžím před, s a za klukem, kterého doprovází kámoš na kolem. Jsou veselá dvojka, kamarád běhá rok, hulí k tomu jak fabrika, je ale štíhlý, lehkonohý, samý úsměv a pohodička. Kamarád na kole je ten povzbuzující, radostný typ, který se usilovně snaží šířit dobrou náladu. Pak začínám kulhat. Dvacet. Kolokámoš se ptá, co se děje. Tak vysvětluju, že nic, že achilovka a už pár týdnů, že to bude ok. Kolokámoš nabízí tejp. Odmítám. Trvá na svém. Zastavuju, nastavuju smrdutou, špinavou nohu a nechávám si na ni lípnout tejp a je mi překvapivě líp. 
Pomalu se sunu vpřed, kopce chodím a v duchu si nadávám. Propadám totiž nebývale hluboký mizérii. Před startem Pavel vykládal, jak vlastně vůbec neběhá a přihlašoval se až v pondělí, protože si říkal, že to nemá cenu. K němu se přidal Pepa, který popisoval, kterak teď taky skoro neběhá a jaký že to bude propadák. Zašel dokonce tak daleko, že se se mnou vsadil o dva panáky, že bude pomalejší než já. Není. Samozřejmě, že není. Mám pocit, že nikdo (!!) není pomalejší než já. Snažím se najít nějaký rozumný vysvětlení toho, že běhám tak moc, jak mi to situace umožňuje, jsem venku pětkrát, šestkrát týdně, zubynehty držím kilometráž 60-80 týdně a je to někde vidět? Není. Není, není, není. Běhá mi to hůř než před dvěma lety těsně po druhým porodu. Jsem těžká a marná. Hlubiny zoufalství jsou zjevně bezedný, protože se do jejich bahna nořím hloub a hloub. Co budeš dělat v létě v Rakousku? A proč tohle všechno vlastně děláš? Tebe tohle baví? Komu to chceš nalhávat? Sobě? Ostatním? Nebuď trapná... Co kdyby ses na celý závodění konečně vykašlala, hm? Co kdyby sis začala běhat kolem baráku, jen tak... Co ty na to? Sunu se na třicátý kilometr. Nálada pod bodem mrazu. Průběžně mě píchá tu v levým, tu v pravým boku, tu pod klíčními kostmi. Občas někoho předběhnu. Občas někdo předběhne mě. Určitě nikdo z těch, co mě předbíhá, neběhá a je tu vlastně náhodou. Stoprocentně by mi všichni řekli, jak teď nemohli běhat, jak jsou zranění, jak běhají chvilku a já nevím co ještě (začíná mi to připadat jako samostatný sport - mám pocit, že téměř nikdo, s kým se dáte před, během a po závodu do řeči vám neřekne, že dře jak vůl, že dělá všechno, co je v jeho silách, že se opravdu snaží - kdepak, je to jako s tím "já běhám pro radost" "mně je jedno za kolik" nebo docela jako před zkouškou ve škole, kdy se taky nikdo neučil, všichni byli včera v hospodě, všichni to jdou jenom zkusit. Pokud jste pravdomluvný pitomec jako já, pak jste za jedinýho, kdo se fakt učil a nakonec máte známku (a výsledný čas) pomalu nejhorší ze všech.)
Na třicátým se ovšem necítím o nic hůř než na dvacátým a to je dobrý znamení. O chvíli později nebe potemní a otevře stavidla. Začne lejt a fičet. Nadávám si, že jsem svůj nepromokavý poklad od dynafitu nechala v batohu. Tam mi je platnej jak mrtvýmu zimník. Zmodraj mi nehty. Pak i klouby na rukou. Prsty mám ztuhlý jak chudák umrzlý Koukol. Najednou se zázračně objevuje kolokámoš, je pořád stejně vysmátý, i když na tom kole to taky musí být žrádlo. Povzbuzuje mě, stěžuju si na zimu. Nabízí mi kámošovy rukavice. Odmítám. Trvá na svém. Odmítám. Naléhá a začíná mě oslovovat "vole". Takže to fakt myslí vážně. Vděčně si je beru. Jsou mi veliký a je v nich krásně. 
Na čtyřicátým mi není o nic hůř než na třicátým. Je mi totiž furt stejně blbě. Bolí mě achilovka a přidávají se stehna. A únava. A zima. Ježiš, mně je taková zima! Na předposlední občerstvovačce dělám zásadní chybu. Sundavám si rukavice, abych si vzala něco k jídlu. Ty jsou totiž tak durch, že z konečků, který mi na rukou volně visí, odtékají masivní kapky poto-dešťový vody. Zmocní se mě iluzorní pocit, že není taková kosa a rukavice dávám do kapsy. Můjtytondokolenatej, jak jsem stará, tak jsem blbá. Po chvíli mi nezbude, než je vyndat, vyždímat je a na promrzlý ruce ty ledový, promáchaný rukavice navlíct. Chvíli je to strašně odporný, pak se ale projeví to, že je lepší mít na ruce něco, cokoliv, než nic. Přemýšlím, jak moc teď kámoš kolokámoše za to, že jeho rukavice půjčil nějaký úplně cizí holce, nenávidí. Asi hodně. 
Posledních deset je asi nejsnazších a nejoptimističtějších. Vím, že to už dojdu. Vím, že to bude pomalý, ale nevadí mi to. Na maratonu jsem za 4:34:00. Snažím se poslat T. smsku, stojí mě to asi čtyři minuty, klepou se mi ruce, nemůžu vyndat mobil, nemůžu napsat zprávu (jestli mě slyší Běžíšek, moc moc si přeju tu repliku starý nokie s tlačítky!), nemůžu ji odeslat, nemůžu telefon uklidit a už vůbec mi nejdou natáhnout zpátky rukavice. Směju se sama sobě tak moc, jak mi ztuhlý obličejový svaly dovolují. Konečně je tu vesnice a stoupání na poslední občerstvovačku. Před dvacátým bych nevěřila, že se sem nakonec doopravdy dostanu. Z ní už jen spadnout do Mníšku. Tam zoufale lovím turbosnack, abych se trochu nakopla. A pak už jen nekončný stoupání po Strakonický. Mírně nakloněná silnice připomíná severní stěnu Eigeru. Tunel, ovál, brána. Stojím. Vypínám hodinky v suverénně nejhorším čase všech tří ročníků. 5:36. 
Je tu kolokámoš, gratuluje mi. Gratuluje mi i paní organizátorka, která mi dává medaili a její kolega, jenž mi předává tři karafiáty. Já plna vděku vracím rukavice. Děkuju za pomoc, za tejp, omlouvám se kámošovi, že musel kvůli mně mrznout. Kubo, Petře, kluci, jestli to nějkým řízením osudu čtete - díky. Jste jen dalším žijícím důkazem toho, že jsou lidi, kteří když můžou, pomůžou a nijak zvlášť o tom nepřemýšlí. Bez toho tejpu bych to nejspíš nedopajdala vůbec.

Lezu do sprch. Strašně mě bolí stehna. Sprchy jsou tentokrát překvapivě oddělený a hlavně, teče teplá voda! Sto let mi trvá, než ze sebe sloupu mokrý a zabahněný oblečený. Jakmile stáhnu ponožky, je jasný, že přijdu o dva nehty, po jednom na každý noze. Potácím se do sprch a pod horkým čůrkem splachuju největší nánosy bahna. Hekání z pánských sprch mě utvrzuje v tom, že nejsem jediná, kdo je rozmlácený na hadry. Oblíkat se snažím o poznání rychleji. Klepu se nechutnou vnitřní zimu. Plazím se do jídelny. Přijíždí Tom. Prohlížím si průběžný výsledky na nástěnce, vedle stojí Pavel Marek, který byl v cíli snad o dvě hodiny rychlejc než já. "Kde jsou mladý holky?" podivuju se nad absencí mé kategorie na nástěnce. Pavel M. se usměje: "To si taky říkám!" 
Beru si oběd, Pavel Z. mi nese pivo. Jím polívku. Přestávám se klepat. Dělám si srandu, že jsem určitě vyhrála. Po jídle se balím a jedeme domů. Spím hodinu jak pařez, než je potřeba odjet k babi za dětma. Bolí mě achilovka, bolí mě prsty s černajícími nehty. A hlavně mě bolí má běžecká dušička. Lama jsem a lama budu! parafrázuju v duchu Lakatoše. Najednou ale nevím, jestli jí chci dobrovolně dál být. Lituju se. Krutě se lituju. 
Digi posílá večer fotky. Propadám další vlně chmur. Podobnost s Oatmealovým tyranosaurem je totiž až příliš nápadná.

Po příjezdu do Nymburka objevuju na connectu Bubův komentář: "Paráda Jíťo, gratuluji k 1. místu v nejmladších holkách! :-)" Směju se. Pavel mi to v mailu potvrzuje. Směju se hystericky. Už ničemu nerozumím. 

Ještě později se dozvídám, že 50. ročník Brdské stezky byl ročníkem posledním. Mé rozhodnutí příští rok vynechat a pak se vrátit pro ten zavěšený pytel, dostává na frak. Jak poslední? Já tam mám ale rest! To mi nemůžou udělat! Najednou je mi to líto. Je mi líto, že už si nikdy nezničím kolena na brdským asfaltu nebo aspoň ne na týhle trase (v noci nemůžu bolestí spát, jděte mi k šípku s kulturním povrchem!), že už se nikdy nebudu moct hecnout a překonat se. 
Vím, že jsou a budou další závody. Jiný. Třeba horší. Třeba lepší. Ale Brdská bude vždycky jenom jedna. Díky všem, co jste ji dělali.
Má výhra - cibuláky, léky na imunitu a léky na klouby - tak si kanadskou recepturu rozmíchám do hrnečku, lupnu si blokátor virusů a budu jako nová :-).

neděle 9. dubna 2017

Hračky v kanálu a sem tam (knižní) zombík

"A jak vypadá tvůj běžný den?" ptal se mě minulé pondělí opatrně můj fyzioterapeut Martin, zatímco jsme v jeho sadomaso kutlochu na Slavii provozovali to, co se na takových místech obvykle provozuje (Martin mi sáhl na nohu a já se zkroutila bolestí; Martin se ujistil, že to nebyla náhoda a přitlačil, já se zuřivě snažila neřvat... - kdo byl někdy s nějakým bebíčkem u sportovního fyzioterapeuta, ví, jak to chodí). Vychrlila jsem na něj svůj krajně stereotypní denní režimek.
"A nestálo by za to zkusit i trochu něco jinýho, než jen běhání? Třeba kolo?" Zaúpěla jsem. Bolestí fyzickou i psychickou.
Pravá achilovka mě začala bolet týden předtím po trošku větším víkendovým objemu. Nikdy jsem ani s jednou neměla žádné větší nebo dlouhodobější problémy, tak mě ta bolest velice nepříjemně překvapila. Stěží jsem v neděli dopajdala zbývajících deset domů, večer jsem už jen lezla a ráno trpěla jako zvíře. A další den to samý. Žádný kouzelný mazání na kravský vemena nezabíralo, žádný farmaceutický žraločí chcanky z lékárny taky ne, ledování k ničemu a do toho dál pobolíval levý nárt. Výborně.
Kdyby mi kdokoliv jiný řekl, že mám míň běhat, že jsem prostě přetížená a kvůli tomu se poslední půl rok, ne-li dýl, průběžně sypu, vysmála bych se mu a v duchu (a možná i nahlas) ho poslala tam, kam ani měsíc nesvítí. Jenže Martina já beru vážně. Martin totiž jako velice zdatný sportovec a skvělý taekwondista něco o endorfinový závislosti ví a ví, že když jste zvyklí pětkrát, šestkrát týdně makat, ze sto na nulu vám akorát tak ublíží (i ze sta na třicet není ideální, pokud tedy skutečně nemusíte). To, co říkal a jak to říkal, dávalo smysl. A to na tom celým bylo nejhorší.
Jela jsem domů s pocitem malýho dítěte, kterýmu někdo naházel hračky do kanálu. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi brečet. Protože mi někdo bere běhání. (Doma jsem oboje taky dělala a vztekala se u toho přesně jako onen malý harant.
T: "Tak můžeš přece chodit plavat. Vždycky jsi říkala, že jsi plavala ráda!"
Já: "Nechci plavat! Nechci!"
T: "Anebo můžeš bruslit!"
Já: "Se*u na debilní bruslení! Já nechci ku*va bruslit! Já chci běhat!!"
T: "No ale když to nejde..."
Já: "Uáááááííííí-béééé... Ty seš na mě tak hnusnéééééj...."
T (už nasraně): "Takže jako budeme kupovat kolo?"
Já: "Já nechci žádný kooloooo, já chci běhááááát..." a tak dál, dokud děti nedojedly večeři a já nemusela vylízt z ložnice a být zase skorodospělá, skororozumná a skoro(vůbec ne-)zodpovědná maminečka.)

Můj muž mi druhý den poslal něco na rozveselení...
...není nad to, když žijete s někým, kdo vás má přečtený.

Protože jsem notorický stěžovatel, postupně to schytali přátelé na všech stranách. Někdo mě politoval, někdo povzbudil, někdo přišel s radou a návrhem, co teda dělat, když nejde běhat a z posledního (technicky prvního, ale nevyznělo by to tak dobře) směru přišlo tohle:
Jo. Mám půjčený kolo. A ne ledajaký. Takovýhle kolo jsem totiž v životě neměla a vlastně na něm nikdy ani nejela. I své kurýrské období na přelomu jednoho dávného jara a léta jsem absolvovala na kole za pět tisíc ze supermarketu.
Uvědomila jsem si, že jsem od toho šerého dávnověku pořádně na kole neseděla (pro pořádek ani nepořádně ne). Některý věci se ale nezapomínají, a když se narodíte v úrodné Polabské nížině, máte ty stovky a tisíce kilometrů na kole dané do vínku a nic moc s tím nenaděláte. Takže šlapu s větrem o závod (ok, většinu času stojím na brzdách, protože je víkend a venku jsou hromady lidí, dětí, kočárků a psů a taky aut a dalších cyklistů a motorkářů a běžců a dalších všemožných překážejících entit), ale vzpomínám si, že mě to vlastně kdysi bavilo a že právě proto jsem ty desítky a stovky kilometrů na kole polykávala. Zuby nehty se snažím nepropadnou chmuře, snažím se vytěsnit myšlenky na všechny známé a kamarády, kteří kvůli zraněním museli přestat běhat a našli útočiště v sedle. Nechci jít stejnou cestou. A tak se řídím i další dobře míněnou radou a šlapu s holema nejpříkřejší svah v okolí, nahoru, dolů, popoběhnout, zabrat...
Není to nic extra, spíš se plahočím, ale zpocená přijdu po hodině dost a vlastně i nadšená. Ten den hodně pršelo, takže to jako bonus i parádně klouzalo a les voněl tak, jak to umí jen jarní les po dešti.
Snažím se být veselá, optimistická, snažím si nepřipouštět, že tohle všechno jsou jen náhražky, jen výplň času, jen ukracování čekání, snažím se nemyslet na to, že bych mohla přijít o Brdskou. Že bych mohla přijít o ŠUTR. Že bych mohla přijít o GGUT. Že bych mohla přijít o běhání. A noha bolí...

A tak ve vší té urputné snaze o dobrou náladu narážím na film, o který se s vámi musím podělit, protože je to takový malý zázrak. Je to kouzelný snímek o tom, že nemusíme jen snít, že když se odvážíme, když najdeme svoje proč, můžeme zažít mnohem víc, než jsme si kdy dokázali i v těch nejdivočejších fantaziích vůbec představit. Stačí se jen zvednout, překročit hranice sebe sama, pořádně se nadechnout, otevřít oči a... podívat se, co leží před námi.

A co je novýho v papírovým světě?
Jedna vrána, jeden pes a jedna úžasná malá zombice.

James Marrison
POD VODOU
#3 
Znáte Vraždy v Midsommeru? Určitě jo, kdo by je neznal. A máte je rádi? Jestli souhlasně pokyvujete (ať už skutečně nebo jen v duchu), pak si tuhle klasickou detektivku z anglického venkova nesmíte nechat ujít.
Místní pejskaři najdou na louce lokálního podivína, kterému někdo pěkně upravil vizáž vidlema. O kousek dál visí na větvi jeho oběšený pes. Motiv neznámý. Anebo že by tu přeci jen něco bylo? Co třeba souvislost s údajně nešťastnou smrtí jeho druhé ženy? Se zmizením jeho dcery? A co ta dvě nebohá děvčátka, která jsou pohřešovaná už tolik let? Nebyla to nakonec práce božích mlýnů? A kdo jimi v zastoupení tady na zemi otáčel?
Pod vodou je napínavá detektivka, které je jasným důkazem, že nechutnosti a rádoby McGyverové v rolích ústředních postav nikdy nevyváží dobře vystavěný příběh bez logických lapsů a momentů, kdy nevíte, jestli se smát nebo brečet. Oč jsou postavy reálnější a jejich jednání logičtější, o to víc z činů samotných mrazí.

Patrik Hartl
MALÝ PRAŽSKÝ EROTIKON
#2
Autorova prvotina Prvok, Šampón, Tečka a Karel se ukázala jako lehce stravitelné čtení, které funguje trochu jako čokoládová tyčinka - na chvíli vás nabudí, ale stejně rychle její účinky vyprchají. Nicméně jsem potřebovala do čtenářské výzvy knihu, která se odehrává v Praze a přiznávám bez mučení, knižní čokotyčku si prostě sem tam dám fakt ráda.
A tak jsem se na dva večery ponořila do příběhu dvou rodiny, které se v polovině 70. let stěhují na pražskou Babu, do jejich osudů, do bolestí, radostí, trápení i úspěchů, do té strany jejich životů, která se vesměs točí kolem sexu a toho s kým ho (ne)mít, jak, kde, kdy, proč. 
Přestože se mi knížka opravdu dobře četla a jen těžko se mi odkládala, ve finále mám stejný pocit, jako s první autorovou čokoládičkou. *A dál už budou spoilery, kdo chce číst knížku, přeskočí na prozatím nejlepší audioknihu letošního roku.* Navíc ve mně znovu vyvolal dojem, že všichni chlapi přistupují k ženám a vztahům k nim s primitivním, machistickým despektem - sex je utilitární, zamilovat se můžete lusknutím prstů a o charakter člověk nezakopne (ne, "romantik" Tomáš to nezachrání). A ženy? Ty mají Hartlův obdiv jen tehdy, když jsou dostatečně mužské a silné - jako pragmatická, drsná Adéla, která životem proplouvá s mužskou neochvějnou logikou "čo boľo, boľo", šu*ká jak chlap (nebo alespoň tak, jak by asi chlapi šu*at chtěli) a všechno po sobě nechá stéct nebo vysportovaná Petra, která je taky v mnoha směrech víc chlap než ženská. Ženy jsou pak buď pokorné pohodářky, jež jsou schopné odpouštět anebo protivné hysterky. Nic mezi. Pár "náhod" z nebe seslaných je potřeba přejít a nešťourat se v nich, jinak vám to zbytečně znechutí čtení. 
Nejvíc ze všeho mi nakonec román připomíná tenhle starý fór:

ZEMĚPIS ŽENY A MUŽE

Žena stará 18 až 21 let je jako Afrika nebo Austrálie.
Je napůl objevená, divoká, a přirozeně krásná i se svou džunglí v úrodných deltách.

Ve věku 21 až 30 let je žena jako Amerika nebo Japonsko.
Zcela odkrytá, velmi dobře vyvinutá a otevřená obchodu zejména s komoditami jako jsou peníze a auta.

Mezi 30. a 40. rokem je žena jako Indie nebo Španělsko.
Velmi žhavá, uvolněná a vědomá si své vlastní krásy.

Mezi roky 40 a 45 je žena jako Francie nebo Argentina.
Válkami snad byla napůl zničena, ale pořád ještě může poskytnout vřelá a žádoucí místa k návštěvě.

Žena stará 45 až 50 let je jako Jugoslávie nebo Irák.
Prožila si své válečné útrapy a teď splácí minulé chyby. Masivní přestavba je bezpodmínečně nutná.

Ve věku mezi 50. a 60. rokem připomíná žena Kanadu nebo Rusko.
Velmi rozlehlá, tichá a s nekonečnými hranicemi. Přes to všechno její ledové klima nechává chladným každého muže.

Mezi šedesáti a sedmdesáti lety života je žena jako Anglie nebo Mongolsko.
Má slavnou minulost, ale žádné vyhlídky na podobnou budoucnost.

Po sedmdesátce už žena připomíná Albánii nebo Afghánistán.
Každý ví,kde leží, ale nikomu se tam nechce.

A generační vývoj muže? - Jak jednoduchý - muž starý 14 až 70 let je jako Kuba.
Pořád ovládaný jedním kokotem!


M. R. Carey
VŠEMI DARY OBDAROVANÁ
(ach!)
Vydavatelství One Hot Book asi není spokojené s přezdívkou, kterou si u mě vysloužilo a tak se rozhodlo v mých očích brutálně vylepšit  svou reputaci. Ok, kluci a holky, jste na dobré cestě. Tak žádný usínání na vavřínech, jasný?
M. R. Carey je autor komiksových scénářů. Má na svém kontě třeba Hellraisera, ale i adaptaci Božské komedie nebo mého milovaného Nikdykde. Všemi dary obdarovaná je, pokud se nepletu, jeho první román a je to úžasná záležitost. Absolutně nechápu, jak se mohlo stát, že tak dlouho unikala mojí pozornosti? Anebo možná chápu. Ona je totiž řazena do škatulky horor, subžánr zombie dystopie. A to je prostě pole, jež běžně neořu, ani tam neseju a nesklízím - že ale tyhle v podstatě náhodné žně stály za to! 
O co jde?
Melanii je deset. Je to velice chytrá, vnímavá a učenlivá holčička, která žije v podivné škole s dalšími jí podobnými dětmi, kde panuje velice podivný režim. Ale Melanii to nevadí. Nepamatuje si, že by to někdy bylo jinak a bere to tak, jak to jde. Ví, že tady je v bezpečí před Hladovci, kteří se pohybují venku. Hladovci, nemrtví živící se masem toho, co ještě žije (dokud si na tom nepochutnají) jsou produktem Kolapsu. Po Kolapsu, během něhož se velice rychle rozšířila mikroskopická semínka jihoamerické, cizopasné, vražedné houby, jež si nadělala z lidí inkubátory a jako vedlejší produkt z nich stvořila zombíky, se zachránilo jen pár nenakažených. Melanie tohle všechno ví, sice neví, kdo je ona a proč je tam, kde je, ale má tu svou učitelku, slečnu Justineauovou, kterou má moc ráda a nic víc vlastně nepotřebuje. Tedy do chvíle, než je základna, kde Melanie a další děti (a taky vojáci a doktoři a vědci a učitelé...) žijí, přepadena a ona se neocitne v hrstce přeživších, které nezbývá, než se vydat k jedinému místu, o němž věří, že v něm stále ještě existuje normální, nehladovčí život - k Majáku, městu na jihu Anglie. Zní to lacině? Ale kde že. V první rovině možná a jistě, příběh postapokalyptické Pandory - malé titanky Melanie - lze číst jako zombie-horor, ale byla by to věčná škoda. Navíc čtenář, jenž čeká hlavně drsné scény plné nechutností, bude nevyhnutelně zklamán. Všemi dary obdarovaná totiž navzdory tomu, že v ní vystupují zombíci a svět, který po sobě zanechá pandemie parazitické, vraždící houby, není vlastně vůbec knihou o zombících a světě po pandemii parazitické, vraždící houby. 
Je to především skvěle vystavěný, napínavý příběh o odlišnosti, o tom, že se vždycky vyplatí investovat do druhých a důvěřovat, že je lepší pomáhat a že v boji o přežití jsou okamžiky (a není jich málo), kdy není možné říct, kdo má pravdu a co je správné, co je jen honba za ukojením ega a co otázka vyššího principu a co (a kdo) všechno by za onen vyšší cíl měl (a musí) být obětován. Je to kniha plná perfektní logické imaginace, jejíž závěr je třešničkou na dortu (přiznávám, že jsem se celou dobu bála, jak to dopadne, protože nejednu dobře rozehranou dystopii, sci-fi a fantasy pohřbil naprosto debilní konec). Všechny postavy jsou kouzelně živé, zdařile budovaná atmosféra vás nutí neustále pokračovat v cestě vyprávěním, stejně jako Hladovci ústřední skupinku troskami Anglie. Výborný překlad a skvělá interpretace Kláry Sedláčkové Oltové, Dany Černé a Vasila Fridricha dělají z audioverze lahůdku, která vás i přes maskovák bude sakra přitahovat.

pátek 31. března 2017

Konečně kniha o běhání, kterou stojí za to si přečíst

 K recenznímu výtisku prvotiny biochemika Aleše Dvořáka jsem přistupovala se směsí skepse a nadšení. Mix emocí mi vydržel po celou dobu, nakonec ale převážilo nadšení.

Kdyby byla Bridget Jonesová muž a běhala by, její deník by nejspíš vypadal podobně jako nová kniha Aleše Dvořáka Z hospody na maraton. Stejně jako fiktivní hrdinka britské spisovatelky Helen Fieldingové má třicetiletý Aleš kladný vztah k alkoholu, bojuje s nějakým tím kilem navíc a svou cestu do prvního maratonského cíle podává s nadhledem a osvěžujícím (sebe)ironickým humorem. Svůj běžecký deníček navíc prokládá tvrdými fakty a směs osobních zážitků a prožitků a vědeckých informací velmi dobře funguje. Můžeme se radovat: Konečně je tu po dlouhé době kniha o běhání, která přináší něco nového... Pro POKRAČOVÁNÍ recenze na webu BezvaBěhu - KLIK SEM

Z hospody na maraton je po osobní běžecké stránce především knihou od začátečníka pro začátečníky, v odborných pasážích se nicméně podle mého názoru dozví spoustu nového i ostřílený (ultra)maratonec. A už kvůli tomu stojí za to si ji přečíst.

neděle 26. března 2017

Vesmírné dobrodružství, karibský rum a zázrak se nekoná

V poslední době mám nějakou smůlu na audioknížky. Začalo to Ježkem, kdy jsem sváděla boj s obsahem, pokračovalo Pánem ohně, kde mě iritovalo nejen to, co se tam říká ale i to, jak se to říká. Přesto, že o sobě neustále prohlašuji, že jsem chronický dokončovač a jakmile se do něčeho pustím, musím to dotáhnout do konce, protože to prostě jinak nejde, mě adaptace Malého pražského erotikonu Patrika Hartla donutila překročit vlastní stín. Vzala jsem si ji s sebou včera do Katčiny postele, abych neměla pocit, že ten čas, kdy u ní musím ležet a houpat jí zadek, aby konečně, halelúja, po dlouhém dni, kdy lítá jak torpédo, usnula, totálně neprobendila. A side effect je ten, že u toho pak sama neusnu. Jenže to se nedalo! Ten jedinec, co to načítá má tak protivný hlas, že to snad ani není možný. Navíc slova děsně protahuje a při "t" si šlape na jazyk. Jakmile zaparodoval první ženskou postavu zhruba pět minut po začátku, musela jsem to vypnout. Jinak totiž hrozilo, že si budu uspávání sabotovat zoufalým mlácením hlavou o zeď. A tak jsem ležela 45 minut v naprosté tmě a utěšovala se tím, že když houpu pravou rukou K. zadek, aspoň tu méně šikovnou ruku posiluju, jinak by mě nemohla bolet jako prase. Takže jsem bez knihy. Dneska mě čeká první letošní dlouhá, protože Brdská se blíží, a já nemám co poslouchat. Ta dlouhá bude delší než dlouhá... Navíc se zázrak nekoná a noha pořád bolí. Po osmidenní běžecký pauze způsobený zánětem průdušek jsem nadrženě vyběhla v první možný den. Lehce jsem se dusila, těžce jsem funěla, ale byla jsem venku a zase jsem mohla "běžet" (ty uvozovky jsou na místě). Další den jsem v nastoleném trendu pokračovala, velice pomalu jsem klusala, hlídala si TF a radovala se, že jsem na vzduchu a hlavně: že mě nebolí noha! V pátek jsem podlehla dojmům a zrušila pondělní fyzioterapii. V neděli jsem vyrazila aspoň na 14 a v tu chvíli jsem se přenesla zpátky časem před výroční dávku atb. Je to jasný, noha bolí pořád, osciluje na škále mírně protivné po jako prase. Ach jo.

Amie Kaufman, Jay Kristoff
ILLUMINAE
#1
Ehm. Koukám, že se pomalu a jistě blížím záporným číslům. Domácí zlý jazyk navíc tvrdí, že jsem mu první Akta illuminae věnovala jako dárek k svátku jen proto, že jsem si je chtěla sama přečíst. A to je samozřejmě škaredá pomluva a to, že jsem těch šest set stran během tří dní zhltla vzápětí poté, co je rozbalil, na tom nic nemění! 
Illuminae je obsahově úplně standardní YA sci-fi a přesto ve mně zanechala hluboký dojem. Ústřední dvojicí jsou sedmnáctiletá Kady a stejně starý Ezra. Oba žijí na těžařské planetě roku 2575 kdesi ve vesmíru, rok spolu chodili a děj začíná v okamžiku, kdy Kady jede do školy poté, co se spolu ti dva rozešli. Vztahová linka by byla místy až naivně roztomilá, kdyby se neodehrávala na pozadí vesmírné války a kdyby kolem neumírali (ani trošku hezkým způsobem) stovky lidí. To ráno totiž není jako každé jiné, to ráno na planetu zaútočí bitevní lodě společnosti Bi-Tech a milý kus šutru totálně zlikvidují. Zachrání se jen zlomek obyvatel, které vyzvednou tři evakuační vesmírné lodi. Ty se potřebují dostat na skokovou stanici pár statisíců kilometrů daleko a unikly tak bitevní lodi Bi-Techu, která by je, jakožto nepohodlné svědky, ráda zlikvidovala. Lineární linku narušuje výskyt zákeřného viru na jedné z lodí, který z celé posádky dělá psychotická, vraždící monstra. Vztahová linka Kady-Ezra je asi nejslabší z celé knihy (pokud jste teda staří a cyničtí). Naštěstí je zhruba v polovině zásadně upozaděna a kniha nabírá po velkolepě dynamické vesmírné bitvě neuvěřitelný spád a v podstatě ji nelze odložit. Do popředí se dostává AI řídící největší z plavidel, která se jmenuje SPIRO. Čtenář celou dobu netuší, jestli při prvotním útoku na těžařskou planetu byl SPIRO poškozen natolik, že špatně vyhodnocuje situace a je, jak deklaruje posádka, šílený nebo je posledním, kdo dokáže zachovat chladnou hlavu a i za cenu nutného collateralu zachránit alespoň ty, které ještě lze. Vnitřní svět SPIRA je tak bolestně lidský, jak v případě stroje jen může být a lodní AI je pro mě skutečně úhelným kamenem celého románu. Zapomeňte na modelovou Kady (i když její deníkové záznamy mají brilantně tíživou atmosféru a na tu se jen tak nezapomíná) i modelového Ezru, skutečným hlavním hrdinou je SPIRO. 
I tak by to pořád byla jen další obyčejná sci-fi, tak co kolem toho nadělám, že jo? No jo, jenž Illuminae je graficky naprosto brilantní záležitost. Nečekejte obyčejné vyprávění. Celou knihu tvoří deníkové záznamy, mailové komunikace, hlášení, grafické obrazce, interní komunikace mezi posádkou a SPIRem... Kniha je navíc výborně přeložená Richardem Podaným, který si hravě poradil s přeskakováním mezi vojenským žargonem, technickými údaji a puberťáckým slangem. Vždycky ráda vidím, když kniha, nad níž intelektuální elita ohrne nos, skončí v rukou jednoho z nejlepších českých překladatelů. Byly to parádní tři dny, díky za ně!
Jestli máte v okolí puberťáka a nevíte, co mu koupit, tak... už víte.

Junot Díaz
A V TU CHVÍLI JE PO LÁSCE
# 2
Soubor devíti povídek amerického držitele Pulitzerovy ceny dominikánského původu má jako spojovací motiv lásku. Nenechte se ale mýlit, nejde o  žádné sentimentální čtení. Ústřední postavou téměř všech (snad až na jedinou) je Junior, mladý Dominikánec žijící s matkou ve Státech na samém dně potravního společenského řetězce. Povídky přináší obrazy z Juniorova pěkně divokého a zároveň pěkně zpackaného (milostného) života. Obsah není nijak objevný, co mě ovšem naprosto dostalo je jazyk. Je v něm tolik energie, že až skoro jiskří na jazyku (trochu jako blahý paměti praskavá lízátka) - zoufalství je hmatatelné, bolest surová, beznaděj dusivá, láska bolestná, budoucnost nejasná a přesto přese všechno je to knížka plná života. Je to dokonale vykreslený kontrast mezi chudou Dominkánskou republikou a okolními pestrobarevnými ostrovy, plnými chudoby, ale i živelnosti, kde se celé dny na ulicích tančí merengue a sněhem pokrytými, ledovými Spojenými státy, kam odjíždí latinos hledat lepší život, ale většinou najedou jen dřinu, dřinu a dřinu, předsudky, ústrky a budoucnost stejně šedivou jako zimní newyorské nebe. 
Překladatelka odvedla skvělou práci (a že to muselo být sakra těžký) a autentičnost textu ještě posilují španělské výrazy, kterými je prokládaný - a i když nerozumím ani slovu a jsem jen hloupá blanquita, neuvěřitelně jsem si čtení užívala. Jen by mě zajímalo, nakolik jsou povídky autobiografické...

V životě by mě nenapadlo, že jim to vydrží tak dlouho. Máti bráchovi nikdy neodporovala. Nikdy v životě. Bez ohledu na to, co zkurvil - a že toho bylo víc než dost -. vždycky stála stoprocentně při něm, tak jak to umějí jen latinskoamerické mámy ve vztahu ke svýmu querido nejstaršímu hijovi. Kdyby jednoho dne přišel domů a oznámil: Hele, mami, vyhubil jsem půlku planety, jsem si jistý, že by se za něj postavila: No, hijo, stejně byla přelidněná. Bylo to dáno kulturou a samozřejmě i rakovinou, ale taky tím, že máti dvakrát potratila, a než otěhotněla s Rafou, roky slýchávala, že už nikdy děti mít nebude; sám brácha málem zemřel při porodu a první dva roky jeho života máma prožila v morbidním strachu (aspoň to tvrdí moje tías), že jí ho unesou. Kromě toho patřil vždycky k těm nejkrásnějším chlapečkům - její naprostej consentido -, takže už asi pomalu tušíte, jak na tom magorovi visela. Všechny matky tvrdí, že by kvůli svým dětem položily život, ale máti nikdy nic tak pošahanýho říkat nemusela. Když šlo o mýho bráchu, měla to v obličeji vepsaný tím nejtučnějším písmem v dost výrazným fontu. 
Ty jo, říkal jsem si, že po pár dnech vyměkne, přijdou polibky a objetí (možná i kopanec do Puřiny hlavy), a budou se mít rádi až do smrti. Ale matka si nezahrávala, což Rafovi taky řekla, když se znovu objevil ve dveřích.
Nechci tě tu, zavrtěla neústupně hlavou. Běž si žít se svojí manželkou.
Myslíte, že mě to překvapilo? Měli byste vidět bráchu. Tvářil se, jako by sežral hovno. Jdi do prdele, mami, vyhrkl, a když jsem mu řekl, aby s ní takhle nemluvil, poslal do prdele i mě... (s. 82-83)

středa 22. března 2017

Velká nuda ve velké Číně

O audioverzi Pána ohně od Petera Maye

Tak a máme tu další perlu z vydavatelství OneFuckedUpBook - ta první, s nímž jsem měla tu čest, Murakamiho Norské dřevo, mě přimělo začít na Databázi knih psát komentáře (úplně stejně mě před lety donutilo naprosto příšerný Jíst, meditovat, milovat ohodtnosti na csfd.cz asi dvě stě filmů, abych mohla vložit první komentář o tom, jak strašná je to sra*ka, když dojde na spravedlivé rozhořčení, jsem velmi, velmi vytrvalá), Pán ohně v nastoupeném trendu zdárně pokračuje, tak se hezky usaďte, protože tohle bude dlouhý.
Ani nevím, kde začít. Pán ohně měl být napínavý thriller z čínského prostředí, místo toho je to tendenční, děravý, místy absurdní a hlavně neskutečně pitomoučký a udýchaně sladkobolný příběh. Takhle to dopadne, když vydáte v překladu v podstatě neznámého autora, který zaznamená velký úspěch - logicky vychrlíte i všechny předchozí knihy, protože se to přece prodá. A protože je to všechno o penězích, je fuk, že překlad drhne - hlavně, když byl rychle (ne, vlaky se v depu nestavějí do hangárů...) - a interpreti z knihy dělají ještě legračnější frašku, hlavně, že prachy cinkaj.
Dál už komentář obsahuje spoilery, kdo chcete téhle kravině obětovat několik hodin života, přestaňte číst. Teď. Hned.
Samotná zápletka je děravá jak řešeto - v - podle autora - hodňoučké, miloučké Číně, kde žijí hodňoučcí, miloučcí a upřímňoučcí lidé a ta bakaná Amerika a zbytek světa o ní šíří fujkymujky škareďácké lži (žádné porušování lidských práv se tam neděje, náměstí Nebeského klidu jsme si přibarvili a vůbec, zameťme si před vlastním prahem, než budeme ukazovat prstem na jiné, jo?! Hanba nám!) se budoucí lídr rozhodne investovat hodné čínské peníze do výzkumu škaredých Američanů, kteří mu vypěstují superrýži. Ta už nějaký ten pátek krmí nejen ty ťuťuňuňu slaďoučké Číňánky, ale i zbytek světa. Superrýže je důležitá, tak si ten superpojem zapamatujte, bude se vám hodit. Jednoho škaredého rána najdou hezká dvojčátka v parku moc hezky plápolajícího pána. Shodou náhod přilítá do Pekingu životem strhaná americká patoložka, jež se specializuje na ohořelá těla. Ta je pochopitelně mladá, krásná, štíhlá, blonďatá, modrooká a má velikánský, krásný, modrooký kozy, protože tak patoložky koneckonců vypadají (hlavně ty americký - bylo to v televizi, musí to být pravda!). Co že se jí to stalo tak hroznýho, že se rozhodne odletět do Číny, se v audioverzi nedozvíte - resp. dozvíte pravděpodobně výrazně později a jen jedním slovem, než (hádám) v knize - patoložka se totiž svěří svýmu čínskýmu nabíječi, ale do audioverze její zpověď nepronikla, takže posluchač se dozví jen něco ve smyslu: chápal ji (ach achach) mnohem víc, když mu včera v noci povyprávěla o svém životě... jenže co mu řekla, zůstalo ztraceno kdesi mezi papírovou a audio verzí. Tak, takže tu máme kozatou patoložku. Samozřejmě musí mít mužský protějšek, to by jinak kniha porušovala žánrová pravidla a mohla by, nedej bože, vybočit z ubíjejícího stereotypu. Tím je děsně sexy Číňan, pochopitelně policista, který patoložce všemi způsoby ukáže, jak velká a boží Čína je (hmm, tasty!). Společně se pustí do vyšetřování toho ugrilovanýho borce a dalších dvou, které někdo odpráskl, protože ona je jediná, kdo může toho oflambovanýho pitvat. Samozřejmě během pár dní rozlousknou nadnárodní komplot, jenž bude stát život miliardy lidí, utečou nájemnýmu vrahovi z hongkongský triády (jasně, ten by tak upálil chlapa v parku, obzvlášť, když je najatý vrchním státním zastupitelstvím - to je takový rozumný, profesionální způsob... ne ho třeba nechat sežrat prasatům nebo rozpustit v kyselině, kdepak - na veřejné místo pohoďme ostatky a nechme je pitvat cizí Američankou!), děsně se do sebe zamilují, cestou na útěku dojde kromě hodně legračně popsanýho sexu (vtahovala ho do sebe víc a víc - až ho nejspíš vcucla celýho - takže pánové, poučení - bacha na vcucávací americký panímandy!) na ještě legračnější scénu píchlý pneumatiky, na jejíž výměnu si jako hever donesou (!!) od vzdálenýho kolejiště vedoucího pustinou pražce (!!!), ty dají na sebe a zvednou tak auto! Tak to tleskám, poprvé za to, že volným krokem zvládli ujít 11 km za hodinu, podruhé za to, že ve dvou odnesli dva pražce (nejlehčí, dřevěný váží přes 80 kg a ne, opravdu se běžně u kolejišť pražce neválí - a v pustině už vůbec ne) a potřetí že jimi zvládli pohnout! Jen teda nevím, proč si to auto v takovým případě rovnou nepřizvedli?! O tom, jak patoložka zvládne během 15 minut sepsat a poslat pravdu z notebooku na všechny diskusní fóra, do všech médií a všem lidem, na jejichž adresy si vzpomněla (já nevím jak vy, ale já si takhle z hlavy taky vybavím aspoň 100 adres redakcí, adminů a bezpečnostních organizací, to je přeci normální!) poté, co nadšeně objeví, že na přístroji je ikonka webovýho prohlížeče, ani nemluvím (osobně mám taky prohlížeč na všech zařízeních, většina z nich ovšem není nonstop připojená k internetu... To je krapet něco jinýho - chápu, že v roce 1999, kdy kniha vznikla, to všechno bylo ještě jinak - ale tím spíš, tehdy nic jako wifi neexistovalo a neumím si představit, jak by se dokázala na hranicích s Mongolskem in the middle of fuckin' nowhere připojit k netu...) - těch hovadin je tam tolik, že by to vydalo na vlastní knihu.
Ústřední postavy, obzvláště patoložka jsou navíc protivný až hrůza. Celou dobu jsem doufala, že aspoň jednoho z nich někdo odpráskne. Smůla.
Na závěr snad ještě slovíčko k interpretaci. Pan Myšička se na Číňana hodí asi stejně jako já na miss Karibiku. Kromě toho, že někdo se špatným p a b by tohle asi neměl dělat, by to chtělo herce s výraznějším hlasem. Takhle vedle agresivní Plodkové působil jako hodně uťápnutý chudák. Střídaní herců pomalu po větách je strašně rušivý. Důraz kladený naprosto mimo smysl děje a celková interpretace, která místy regulérně rasisticky karikovala čínskou mluvu, jen podtrhovaly, jak debilní je to dílko.
(Á propos - proč vlastně zabil ty další dva chlapy? Jen tak? Na ty se nějak pozapomnělo, co?)

pondělí 20. března 2017

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

První knížka Ivany Pilařové Kam bych tak běžela? s podtitulem Extrémní běhy od -40°C do +40°C bude mít navždy své zásadní místo v mém běžeckém srdci. Byla to totiž vůbec první kniha o běhání, kterou jsem četla, když tedy nepočítáme Milošovo a Alešovo Běhání - od joggingu po maraton, které jsem si jakožto správný produkt dnešní doby, který bez návodu není schopný pomalu ani přejít silnici, koupila záhy poté, co jsem zkraje roku 2010 začala po dlouhé pauza znovu naprosto nesystematicky a šíleně zoufale a utrápeně pobíhat. 
O Kam bych tak běžela jsem se o pár měsíců později dočetla na behej.com, které titulu také pomohlo na světlo světa. Zbývalo už jen přát si knížku k narozeninám a zhltnout ji jako malinu. V té době jsem totiž vůbec netušila, že existuje něco jako ultramaraton, ultratrail, čtyřiadvacetihodinovky nebo dokonce osmačtyřicetihodinovky, že se běhají stovky, stomílovky... no prostě v mých očích byl už maraton naprostým šílenstvím a tohle, tohle bylo jen pro ty nejšílenější z šílených (vzdychla obdivně).
Rok se s rokem sešel, já začala na šíleného šílence snad až příliš odvážně aspirovat, načetla jsem stohy knih o běhání, stovky bloggerských zápisků, napsala desítky vlastních článků, spoustu úžasně bláznivých ultráků měla tu čest poznat osobně, a tak když mi Evžen přinesl do předvánoční běžecké hospody druhou Ivaninu knihu s tím, že jsem se v jednom z komentářů pod textem přiznala, že o ní vůbec nevím a že je potřeba to napravit, brala jsem si ji s mírnými pochybnostmi.
Čas je totiž neúprosný a běžecký svět doznal od roku 2010 značných změn. A to, co trh hladovějící po běžeckých memoárech a radách, přivítal tehdy s otevřenou náručí, dneska působí v lepším případě hodně rozpačitě. Předesílám, že nic z toho, co dál napíšu, není ani v nejmenší osobní (a ani být nemůže) - Ivanu osobně neznám a z knihy a fotek působí jako milá, příjemná a schopná ženská - podle všeho úspěšná ve všech hlavních životních povoláních - profesním, manželském i rodičovském. S manželem cestují po celém světě, jsou sehraná dvojka a v době, kdy statisticky každé druhé české manželství končí rozvodem, je to ten příjemný, světlý protipól, který je dobře připomínat. Ne každý manžel totiž musí být kurevník a ne každá manželka semetrika. Stačí ale primární sympatie na to, abyste otevřeli peněženku a vysolili neuvěřitelných 300,- (!)?
Ivanina druhá kniha je čímsi na pomezí rodinného fotoalba a literárně průměrného běžeckého blogu ve formátu National Geographic. Většinu ze 183 stran knihy plní barevné fotky z Ivanina a Lubošova (jak se její muž jmenuje) cestování. Takže je to vlastně takový běžecko-sportovní cestopis? V jádru ano. I to nezní špatně, ne? No, nezní. Ale funguje to? V tomhle případě ne tak docela.
Obsahu by mnohem víc než papír slušela zmiňovaná blogová forma - ta je totiž mnohem tolerantnější než papír. Kniha, ač podle tiráže prošla redakcí, je plná jazykových neobratností, krkolomných formulací a v jednom místě na sebe dokonce dvě stránky vůbec nenavazují. Vyprávění ze závodů nemá spád a chybí mu jakékoliv napětí. Jsou to takové vyprávěnky o tom, jak Ivana putovala z bodu A do bodu C přes bod B, běžela nebo i místy šla a po nějaké době doběhla do cíle. Všechno je v cajku, možná ji něco sem tam pobolívá, ale netřeba si kvůli tomu zvyšovat adrenalin. I ty pasáže, které musely být podle popisu dramatické, jsou tak zestručněné, že to působí jako cesta kolem bloku, maximálně tak na Petřín a dolů. Kostrbatosti vyprávění nepomáhají ani tuny fotek bez popisků, kdy může čtenář jen hádat, co že to na nich vlastně je a ke které pasáži vyprávění patří. O tom, že je bezva dát do knihy pár svých fotek, není sporu, nicméně tenhle výběr mi připomněl historku T. z jeho studijních let, kdy si jedna ze spolužaček připravila k referátu o politickém systému Itálie slide show a na fotkách kromě italských měst a krajinek byla poměrně často i ona v plavkách na pláži nebo u cukrárny se zmrzlinou. No, byla tam, tak to přeci musí použít, ne? A podobně působí i selekce fotek v knize. Nevím, jestli je na vině místy ne tak docela kvalitní tisk, ale některé z fotek jsem navíc lehce rozmazané.
 Dalším kamenem úrazu je poměrně zásadní pokles přitažlivosti absolvovaných závodů. Lokace jsou to exotické až hrůza, ale jinak? Jinak je to vyprávění o pár maratonech, jedné vyjížďce na kole a několika závodech na běžkách. Jediné, co je aspoň trochu strhující, je závěrečný Ironman.
Kniha kromě šťávy navíc postrádá jakoukoliv koncepci. Jsou to na sebe vrstvené výlety se sportovním zaměření prošpikované povzdechy nad tím, jak je to u nás hnusný, blbý, špinavý a jak se tu krade. No tě pic. Musím říct, že jestli mě cestování něco naučilo, pak to, že Čechy jsou překrásný, úžasný, bezpečný a neuvěřitelně pohodlný pro život. Pravda, možná to bude tím, že jsem jezdila do podstatně míň fajnových lokalit než Ivana, ale tohle plivání jedových slin nemám ráda. Je to zbytečný. Všude je něco, i když to třeba na první pohled není vidět (ano, TB, i v Dánsku!). Zkratkovitý úvod, ve kterém se Ivana přiznává, jak je v tréninku děsně free a jak prohlédla a začala naslouchat tělu je v přímém rozporu s tím, co popisuje dál. Prezentuje se jako zkušená, pokorná a vyzrálá sportovkyně naslouchající vlastnímu tělu, ale vyrazí si na ironmana de facto bez tréninku. Hm. To je fakt rozumný jak stehno. Copak taková zátěž s nepřipraveným tělem asi udělá? A co teprve s tělem, které nemá v pořádku kolena? Asi mu to hodně prospěje, že ano? Tak buď jsem střelec a nestydím se za to nebo jsem pokorný zenový mistr a pak nedělám takovýhle kokotiny.
Skromný úvod z opačné strany vyvažuje neexistující závěr. Kniha tak vyznívá naprosto do ztracena.
Jistě lze namítat, že dneska si každý může vydat knihu o čemkoliv a že každá věc má svého kupce a je jen na čtenáři, zda se rozhodne do titulu investovat. Otázkou o všem zůstává, zda je to správné. Tři stovky jsou přeci jen už dost peněz. Člověk by měl mít pořád nějaký vnitřní systém brzd a protivah, nějakou sebereflexi, která by se měla ozvat ve chvíli, kdy vám okolí začne tvrdit, že "ty přeci musíš vydat knížku!". Nemusíš. Ani tituly psané velkými hvězdami, které oběhly celý svět, nebývají po literární stránce mnohdy nic dechberoucího (přínosného, motivujícího, strhujícího... doplňte si, co uznáte za vhodné a nehodící se škrtněte). Víc, než kde jinde, tu totiž platí ono okřídlené ševče, ševče, drž se svého kopyta, a když už mocí mermo chceš a myslíš, že bys měl, pak se dej do holportu s někým, kdo skutečně umí psát (a)nebo redigovat. Ivana totiž potenciál vyprávět zajímavě o zajímavých místech a závodech má - protože skutečně jezdí na místa, kam se většina z nás podívá jen prstem po mapě. V podobě, v jaké její vyprávění vychází, však nepřekračuje hranice amatérismu, nad nímž shovívavý čtenář sice přivře oko, ale čtení, které stojí za to, to z něj stejně neudělá. 

neděle 12. března 2017

Plánuj si, co chceš...

Zažehnaná hrozba únavový zlomeniny měla na moji běžeckou motivaci stejný efekt, jako živá voda na chudáka Jiříka (který byl mimochodem pěkný morální prevít). Jenže i když byla vůle, nebyla síla. Vysátě jsem dusala nahoru a dolů své dva kopečky a na své poměry s relativně nízkými tepy, ale s o to vyplazenějším jazykem jsem se motala kolem přehrady a po lese. Kamarádka E. měla co dělat, aby mě při společných výbězích neobíhala jako Dan Orálek svou přítelkyni. Z ní energie jen sršela a i když jsem pod ten vodopád energetické duhy strhala vyplazený jazyk jak chudák zapomenutý v poušti, nepolkla jsem ani kapku. Minulou sobotu to bylo už úplně jasný. Podruhý v životě jsme udali obě děti na noc (čti: babička se uvolila harpyje pohlídat) a měli velký plány, kterak oslavíme dílčí pracovně studijní úspěchy s klikou, kterou jsme měli před dvanácti lety, když jsme se ocitli ve stejné době ve stejné hospodě. 
A protože výročí je záležitost krajně romantická, den mělo zahájit cca 25 km přes Krčák s E. Z těch bylo totálně utrápených deset a domů jsem sotva dolezla. V tu chvíli i bez tepáku víte, že ne že na vás něco leze, ale už na vás něco vlezlo. Měli byste vlízt do postele a spát. Jenže... Máte volno! Můžete jít někam sami! Můžete si sníst (teplý!) jídlo v restauraci, aniž byste u toho museli dvacetkrát vstát, můžete v kině sedět jako lidi, nemusíte nikoho utišovat během reklam ani během děsně strašidelných scén, který v animácích obvykle obsahují nějaký vrčíčí zvíře nebo děsně zápornýho záporáka (a můžete tak jít na posledního Wolverina s eRkovým ratingem a užít si ty potoky digitální krve z hlav nabodávaných na adamantiové drápy). Můžete připravit slečně na recepci jednoho z hotelů v centru, kde si zarezervujete pokoj na noc, abyste dotáhli zdání výletu za hranice všedních dní k dokonalosti, pernou chvilku sebeovládání, kdy nejen že ta ženská je podle občanky manželka toho chlapa, ale jako bonus mají oba trvalý bydliště dvacet minut MHD odtamtud. A hlavně se večer můžete vyfiknout jak monacká princezna a na šteklích (jejichž použití v praxi jste bleskově okoukali dopoledne z několika blonďatých instruktážních videí na youtube) vyrazit do restaurace na degustační menu. A můžete věřit, že když budete sebe sama hodně usilovně přesvědčovat, že vám není blbě, blbě vám nebude.
Ano, jsem standardně overdressed (obzvláště když se v reálu u vedlejšího stolku rozvaluje Ruska v keckách a teplákách a halasně dobrou hodinu s někým kecá po Skypu). A je mi to zcela upřímně jedno! 
Jenže pak se ráno vzbudíte a je jasný, že víra tvá zánět průdušek, jež vám následující den diagnostikuje obvoďák, neuzdraví. A tak po motivační injekci následoval štos léků a výroční antibiotika. A týdenní pauza. Brdská je ani za měsíc. Cíl zůstává už třetí rok neměnný. Ale je to vůbec vzhledem k aktuálnímu stavu a tomu, jakou tužku teď běhám, reálný? Netuším.
Dva dny mi bylo tak blbě, že jsem ani číst nemohla, což už je dost silný kalibr. Když už jsem číst mohla, měla jsem nějakou smolnou ruku na výběr. 
(O druhé knize Ivany víc někdy příště, zatím zůstává rozečtená. V pozadí kolegové ve zbrani.)

Abú 'l-Fadl Badí' az-Zamán al-Hamadhání
MAQÁMY
Číslo Maqámy nemají, neb stejně jako Básník jsou práce. Tentokrát trochu jiného druhu. Jestli vás zajímá, jaká ta kniha je nebo co že to ty maqámy vlastně jsou, neváhejte s točte! (Anebo klikněte SEM a přečtete si, co jsem o nich napsala na iLiteratury, to bude asi jistější.)
Simon Mawer
SKLENĚNÝ POKOJ
#3
No jo, zase odečítám... Skleněný pokoj je další z putovních knih, o kterých jsem tu už, myslím, psala. A protože na ni čekají další lidi ze seznamu, není úplně vhodný ji doma syslit moc dlouho. (To by jako ospravedlnění předbíhání ve frontě mohlo stačit). 
Děj Skleněného pokoje se odehrává zhusta během první republiky a za druhé světové války, posledních přibližně sto stran pak v osmašedesátém a v devadesátém roce. Autor vystavěl své vyprávění kolem reálné brněnské vily Tugendhat, kterou připsal fiktivní rodině továrníků Landauerových. Mladí novomanželé, žid Viktor a katolička Liesel, oba vyznání jen formálního, v sobě chovají víru v moderní budoucnost, v rozum a když je na svatební cestě svede osud (který pak úplně stejně jako antičtí dramatici autor zbytečně drasticky využívá během vyprávění) s průkopnickým architektem Rainerem von Abtem, může ústřední pilíř románu začít vznikat. Vila je taky to jediné, co z knihy stojí za řeč, zbytek děje jede podle zavedených šablon a ve čtenáři po přečtení zbude pocit, že přeci dostal plnokrevný příběh, tak proč mu připadá, že už velmi dlouho nic nejedl?
(Zbytek textu obsahuje *spoilery* - byli jste varováni) Vzápětí po dočtení se dostavil onen výjimečný whow pocit, který ale zmizel podobně rychle jako z pohledu dějin první majitelé vily a zůstalo němé rozčarování a tichá výčitka autorovi. Kulisy vyprávění jsou fascinující a vždy, když píše o Čechách cizinec, je to pro našince čtení o to poutavější (jakpak nás asi vidí?). Jenže místo aby autor využil potenciál prostředí, zalidnil jej šablonovitými postavami, okořenil (bi)sexem a zasypal běžnou směsí zklamání, bolesti a násilí, pro období druhé světové války tak typické. Pro jistotu celé vyprávění sevřel třemi pořádně bytelnými oslími mosty, to aby náhodou ty jeho náhody nemohly být reálné. Všichni muži spadají do dvou kategorií: chladní, nevěrní, moderní a úspěšní (Viktor, Werner, Tomáš) na jedné straně a na druhé ubozí, milující, staromilští podpantofláci (Oskar, Lieselin otec). Ženy jsou pak buď naivní éterické chudinky/víly (Liesel, Zdenka) nebo frivolní, zemité mondény (Hana, Eva, Kata). Nic mezi tím. A šablonovité postavy dělají šablonovité věci (muži podvádí manželky, ženy v zoufalé situaci prostituují svá těla - ale vždy podle stejného vzorce, to aby autor nemusel nic nového vymýšlet). Všechny ženy jsou navíc podle autora v jádru bisexuální, stačí jim slovy klasika "sáhnout ve sprše na švába" a je ruka v rukávě. Celou tu řeku na sebe vrstvených klišé spíná první oslí most příchodu Katy do vily, druhý postu Hany ve státní správě (někdo s její minulostí? To asi těžko, že.) vedoucí k setkání s Liesel a třetí setkání Mariky s Ottillie po revoluci. Navrch tu máme samoúčelné sexuální scény, obzvlášť ta análního znásilnění je prototypem symbolického znovuustavení mužské dominance poté, co si postava dovolila příliš odhalit své nitro a hlavně se příliš poddat ženskému světu a své feminininní = citlivé stránce (nic ohranějšího na tomto poli snad už neexistuje - tenhle model se objevuje od raných 60. let a je vyčpělý tak, jak jen může být) a pak nutně i smrt novorozeněte v koncentráku, snad aby autora nemohl nikdo obvinit z měkkosrdcatosti. A samozřejmě ještě polopatické osvětlení nenávisti německého násilníka k židům, protože k něčemu takovému přeci musel být nějaký důvod, ne? (A teď tu o Karkulce.) Děj nestojí za řeč a pasáž Zdenka/Tomáš je okatě účelová - znovu tytéž modely postav, znovu tytéž situace, vše stále dokola - jen umělý prostor, aby mohla postava Hany dovyprávět svůj příběh a ukázet mladé ženě, že láska je láska.
Nakonec tak jako ve skutečném životě skončí osudy většiny lidí v zapomění soukolí dějin, ani na postavy z knihy si za chvíli ani nevzpomenu. A tak, jako se můžou lidé (byť dočasně) zapsat do historie tím, že stvoří něco unikátního, zanechal ve mně román jeden jediný dojem: touhu vypravit se do Brna a skleněný pokoj vidět na vlastní oči


Alexandr Blok
DVANÁCT
#2
Aby jediná, párstránková báseň utáhla celou knihu, musela by mít mnohem silnější výpovědní hodnotu a tím pádem mnohem silnější účinek. Jistě, Dvanáct je mnohovrstevnaté dílo, Kasalův překlad je velmi zdařilý a doplňující studie by mohla být potenciálně i zajímavá, ale hlubší dojem prostě nezanechala. 
Uvítala bych alespoň zmínku o autorce doslovu, aby čtenář věděl, co je zač, když posuzuje kvality všech českých překladů Blokovy Poémy. Na jednu stranu totiž studie působí velice sofistikovaně, na druhou je svými opakovanými citacemi Levého "podezřelá". Levého Teorie překladu totiž patří k naprostému teoretickému základu a četl ji pravděpodobně každý, koho přesně to, co stojí v jejím názvu, zajímá. Google mi našel jen jednu osobu stejného jména a ta sedí na katedře pedagogiky při bakalářských státnicích. Hm. To asi není úplně ten pravý teoretický základ pro podobnou studii. Nutně nepotřebuji rusistku zaměřující se na poezii přelomu 19. a 20. století, vážně ne, ale výsledek působí spíš jako co do zdrojů hodně slabá seminárka. Kdyby se Kobyláková raději místo ukázek z Levého ponořila do nesmírně bohaté symboliky básně (boj ateistických revolucionářů, kterých je dvanáct a které, aniž by to tušili, vede Ježíš Kristus...) a vysvětlila víc o kontextu doby, Blokova díla, popsala její další vliv atd... prostě všechno, co vás k podobnému dílu napadá, ale ono nic. Obvykle velebím v případě, že jde o takto specifické dílo, alespoň nakladatelský počin, ale v tomto případě - ne, díky.
Dárek k výročí... Vpravo kniha, vlevo květina (ta, co nejvíc potěší a kterou ani ženu neuhodíš)
(Vzhledem k tomu, že šlo hlavně o název knihy a alternativou už bylo prý jen Conan a dvanáct bran pekla, jsem za Bloka vlastně ráda - to peklo bych si totiž mohla "špatně" vyložit.)