čtvrtek 15. srpna 2019

Já si tu jen odložím nějaké knihy...

#36
Daniel Keyes
RŮŽE PRO ALGERNON
Existuje malá část knih, o nichž si při čtení říkáte, že jsou docela dobré nebo třeba i dost dobré, o části z nich se rozhodnete povědět přátelům, doporučit je rodině, některé dokonce i později koupíte jako dárek. Ale na většinu z toho, co čtěte, si nejspíš po pár týdnech nebo měsících už ani nevzpomenete - masová literatura je obyčejné spotřební zboží, rohlík se šunkou pro duši, potrava, kterou potřebujete, která na chvíli zasytí, ale o výživových, natož kvalitních, hodnotách nemůže být řeč.
A mimo tyhle dvě skupiny je malá množina knihy, které jsou... které jsou něco víc. Ze kterých se až točí hlava, o nichž nechcete NĚKOMU říkat, ale o kterých se chcete bavit S někým nebo raději s každým. Jsou to knihy, které nečtete, ale vdechujete, které se špatně odkládají a ještě hůř vyhánějí z hlavy. Knihy, jež způsobují literární kocoviny a jen těžko se po nich čte něco dalšího.

Růže pro Algernon jsou přesně jednou z těch výjimečných knih.

Jak mi mohla tak dlouho unikat?

Nebudu psát víc, nebudu naznačovat, budu jen říkat - tohle si ale MUSÍTE přečíst. Jako opravdu - tučně a verzálkami.

(Nenechte se odradit starším, naprosto ohavnými českými obálkami, které evokují spíš příběh na úrovni odpadního harlequinu, než sci-fi (i když - jak dlouho ještě?) kladoucí nesmírně závažné morálně-etické otázky.)

#37
Yakup Kadri Karaosmanoğlu
CIZINEC
S odstupem téměř devíti desetiletí vychází v českém překladu významný román moderní turecké literatury, jenž deníkovou formou zachycuje život velkoměstského intelektuála, propagátora kemalistických myšlenek a modernizace Turecka, na zaostalém anatolském venkově. Protiklad městského a venkovského světa však nevyznívá tak, že by z něj některá ze stran vycházela lépe než druhá; obě autor podrobuje zdrcující kritice, která je děsivě aktuální i dnes. 

#38
Aimée de Jongh, Zidrou
NEVYHNUTELNÁ OPOTŘEBOVANOST CITŮ
Ilustrace a kolorování do nádherně podzimních tónů korespondujících s životní etapou hlavních hrdinů jsou skvělé: místy melancholické, jinde surově syrové, tu úchvatně trefné a onde romanticky rozpustilé. Ze scénáře se mi ovšem ježily chlupy a ne tím správných způsobem, který slibuje výjimečný čtenářský zážitek. Po dlouhé době mám zásadní problém se zpracováním vztahu dvou osob, a protože přesně na tom stojí (a pro mě i padá) celý příběh, musím konstatovat jen zklamání. 
Jí je dvaašedesát a kdysi fotila sprosté fotky, teď už dlouho dělá sýry a jmenuje se Mediterranée, jemu je o tři roky míň, celý život dělal stěhováka a jmenuje se Odysseus. Ona ztrácí matku, on práci. Jako bezdětná najednou nemá žádné poslání, on jako vdovec s dospělým synem také ne. A tak se seznámí a v série pro mě dost nepříjemných scének spolu začnou spát, aneb Odysseus začne brázdit Mediterranée, hehe - a podobně hluboké jsou všechny "skryté" motivy, která bychom neměli rezignovat na život, na lásku, na vzrušení a nekopat si zbytečně hrob dopředu (a nechápejte mě špatně - jediné, co mi na celém příběhu přijde skvělé, je právě tohle - sexuální život stárnoucích lidí musí přestat být tabu). 
Z "nového jara" uprostřed podzimu v závěru knihy se mi zježily i vlasy - jestli tohle mělo být hezké, pak rezignuju na svůj smysl pro krásno. 
Chtěla jsem a furt bych ještě chtěla, ale mně to nepřišlo ani roztomilý, ani milý, jen nepříjemný.

#39
Anna Cima
PROBUDÍM SE NA ŠIBUJI
První dvě, tři stránky jsem si říkala, že to je jedno klišé na druhém a že tohle bude solidní průšvih s náběhem na průser. Ale pak se před mnou znovu otevřelo naše orientální tržiště ve druhém patře detašovaného pracoviště FF UK v Celetné, kde dálnovýchodniari sídlili jen na štorc od nás a všechny ty zaprášené skříně, knihy, místnosti, bizarní semináře a ještě bizarnější typy studentů, učitelů a všech, s kým trávíte většinu času, když se zamilujete do divnýho jazyka psanýho divnými znaky, přede mnou znovu ožili a já byla naprosto uchvácená. Takovou míru nostalgie po letech, který mi tak tehdy nepřipadaly, ale byly vlastně nádherný a úžasný, protože jsem se mohla naplno věnovat tomu, co mě maximálně bavilo, jsem u knihy ještě nezažila. 
I japonská linka mi přišla skvělá a bavila mě - to nenásilné seznamování s japonskou kulturou, literaturou, se současnou realitou, to se povedlo opravdu moc. 
Z anotace jsem se příběhu trochu bála, ale téměř do konce plynul naprosto nenásilně. Jen na závěr přibylo až příliš mnoho náhod a i když se všechny volné konce uspokojivě svázaly, ty uzlíky jsou přeci jen ještě trochu vachrlatý. 
Přesto je Probudím se na Šibuji zábavný a nesmírně lehkou rukou psaný román (ten jazyk!) a všechny výtky (sem tam nějaké to naprosto zbytečné klišé a vycpávková vedlejší linka, které by nikomu a ničemu nechyběla) jsem ochotná polknout, protože prostě víc takových prvotin! Doufám, že Anna bude ve své tvorbě pokračovat a bude kvalitativně jen a jen růst. Moc bych jí to přála.


#41
Jana Šrámková
HRUŠKADÓTTIR
Útlá novela o lásce a ztrátě v různých formách plná lyrických obrazů, originálních metafor a obratů, která tlačí příliš na pilu, než aby mě dokázala skutečně očarovat. 
Znáte to, jak se říká, že když je z někoho příliš znát a cítit, že něco moc moc chce, okolí má tendence toho zneužívat? Přesně tenhle pocit ve mně Hruškadóttir vyvolala. Příliš chtěla, příliš toužila, příliš se snažila - připadala mi jako několik zdařilých seminárních prací - pár větších, pár menší - z hodin tvůrčího psaní pospojovaných jednou prostou linií do jediného celku. Ta snaha být jako paní učitelka Fischerová je prostě moc okatá. Snad proto, že paní Danielu považuju za jednu z nejlepších českých spisovatelek a Šrámková se jí v mých očích snažila až moc usilovně přiblížit nebo proto, že těch knih od nedávno dvacetiletých českých talentů jsem v poslední době četla až příliš mnoho - zkrátka to na mě prostě nezafungovalo. I když jsem cítila, že by mělo, protože tenhle malý kotlík obsahuje všechny mé oblíbené ingredience a protože se to skutečně skvěle četlo. 
Co se mi ovšem doopravdy moc líbilo (jestli se to tak dá vůbec napsat), byla nevyjasněná tenze mezi Šimonem a Veronikou, to lavírování, ten vnitřní boj, ta absolutní absence řešení, kdy jsou všechny možnosti špatně. Tam se pro mě zračil autorčin obrovský tvůrčí potenciál. Nicméně od vydání uběhlo už jedenáct let, můžeme pro dobro české literatury jen doufat, že nakonec nezůstane nevyužitý.

André Aciman
CALL ME BY YOUR NAME
Tak trochu Zkrocená hora, tak trochu Muzeum nevinnosti, hojně zalité Itálií uprostřed léta. 
Kniha o oblékání kůže Milovaného, o tom, že i když se s druhým dokážeme plně prolnout, dokážeme se stát Jím, dokážeme akceptovat a plně přijmout jeho nejprachsprostější lidskou podstatu i s veškerým jejím, v romantických novelách nikdy nezmiňovanými, vyměšováním a potřebami, pořád nás svět, konvence, realita a onen "paralelní" život, jenž jsme nuceni mnohdy žít, abychom si mohli uchovat masku, kterou jsme se rozhodli nosit (nebo kterou nosit musíme, abychom mohli být tím, čím být chceme) může od sebe odtrhnout. 
Kniha o bolesti, nejistotě, tápání a tělesnosti plná úvah, myšlenek a postřehů, které budete mít možná chuť si někam zapsat. 
Kniha o animálnosti touhy uprostřed rozpáleného léta s atmosférou popsanou tak, že nedá vydechnout. O lidech, s nimiž byste se chtěli scházet u jednoho stolu, protože by vám mohli tolik dát (a jejichž dny musí mít oněch mysticko-magických 72 hodin, jinak to snad není možné). A pro některé z nás možná i vzpomínka na nějakého našeho Olivera. 
A ano, jsou tam scény, ze kterých se křiví pusa, ale mají svůj smysl, alespoň já ho v nich nacházím, byť připouštím, že na broskev se asi minimálně nějaký čas nebudou dívat jako dřív. 
(Zábavná představa: kniha v rukou homofoba: "Vraťte mi peníze! Vymažte mi ty obrazy z hlavy!") 

Narátor Armie Hammer dodal svým přednesem knize další, úchvatný rozměr.

(Česky vydal v roce 2018 #booklab po názvem Dej mi své jméno)

neděle 28. července 2019

GGUT 2019 aneb Sturm und Drang nad Alpami

WhatsApp 8.1.2019

Já: "Bylo by moc šílený začít se na poslední chvíli (= teď) přeci jen chystat do Rakouska? Dalo by se to stihnout?"

Mr. Jedi: "Tak jestli tam chceš vyhrát, na to je to málo času, to jo"

A tak jsem se ve čtvrtek začala po půlroční přípravě balit. Týdny a měsíc jsem se obsedantně vracela k jednotlivým částem trasy, v duchu je zas a znovu běžela a ať bylo venku vedro nebo kosa, fičelo nebo lilo, já polykala desítky kilometrů, drtila schody a kopce, klouzala po trailech nebo sebou mlátila při chabých pokusech o posilování středu o koberec a myslela přitom na Untere Pfandlscharte a na to, že musím, protože až mi vystaví účet, nebude na pozdní lítost prostor. Věděla jsem, že tentokrát to nebude na jistotu, nebudu si moct dovolit vystartovat pod hlavičkou "až tam budu, tak tam budu a já tam budu", protože to bych tam moc dlouho nepobyla. 
Proti předloňsku, kdy jsem se o zdolání 110 kilometrové trasy s převýšením 6500 metrů pokusila poprvé, byl časový limit na zvládnutí celé trasy o celý dvě hodiny zkrácený. Tam, kde to je rychlým běžcům a horským kozám převlečeným za skyrunnery fuk, protože tou dobou už mají dávno po masáži a popíjí na hotelovým balkonku s nohama opřenýma o zábradlí pivko (úplně vás všechny vidím!), my na chvostu prosíme stehna, aby to s náma ještě chvíli vydržely a dovolily nám se doplazit do cíle. Dvě hodiny jsou zkrátka moc a když se zkrátí hned první cut-off na 23. km o hodinu a vy víte, že mezi vámi a Ferleitenem leží 1500 výškových metrů a že posledně jste na to potřebovali 4 hodiny a 13 minut, je to důvod k obavám.

Poslední dny jsem už nedokázala myslet na nic jinýho. Panická hrůza z toho, že celý závod skončí dřív, než začne, protože nedám hned první cut, mi znemožňovala se doopravdy těšit. Bála jsem se, že si to celý zakřiknu, že si to celý podělám (vůbec nejsem pověrčivá, a od tý doby ani jednou), že moje obří očekávání dostanou záhy přes prsty.
V pátek ráno vyrážíme poprvé jen ve dvou, holky zůstaly u babičky a já tak mám s sebou poprvé svou vlastní, jednočlennou crew. Jedeme tzv. "na hanouska". Co je běhat "na krupičku" vědí všichni (kdo ne, tak vězte, že je to běhání do půl těla pojmenované po někdejším nejspíš nejvíc sexy ultratrailistovi, Tondovi Krupickovi, jenžto běhával jen v trenýrkách - kdo nevěří, nechť googlí - a pak mi dá za pravdu), co je jet na závod "na hanouska" se musí teprve všeobecně vžít, ale věřím, že to nebude trvat dlouho. Jak to vypadá? No to je, když jedete v podstatě na poslední chvíli, rezervu mezi příjezdem a registrací máte minimální (třeba až takovou, že v Ordinu musíte nechat auto z půjčovny na blikačkách na kruháči, protože jinak byste tu registraci na Rondu del Cims prostě nestihli) a hned po závodě jedete domů. Čili "in and out". Vyšší level téhož je potom "na hanouska - han(s) solo style" - to prostě jedete to samé, ale sólo. 
Módní ikona
Cestou nás zdrží stau kolem Salzburgu a do Kaprunu dorážíme kolem třetí hodiny. Je vedro na padnutí, teploměr v autě hlásí 34 stupňů, v tomhle počasí mě obtěžuje i chodit, neumím si představit, že bych měla běžet. Předpověď hlásí prudkou změnu počasí a bouřky, pro jistotu beru do batohu dvě 250 ml prázdný láhev navíc k povinnému 1,5 litru tekutin, když bude nejhůř, budu soumar - všechno lepší, než chcípnout žízní. GGUT se během pěti let své existence rozrostl v mohutnou akci, která zabírá veliký kus parkoviště pod nově zbudovanou lanovkou i prostranství před ní. Kontrola povinný výbavy je tentokrát velice pečlivá, to jsem snad ještě nezažila. Babča mě donutí vypakovat absolutně všechno, dokonce musím i mávnou na T., aby mi podal telefon, který jsem si k němu odložila, protože ho Babča chce vidět. Naštěstí jsem v klidu, doma jsem pečlivě několikrát překontrolovala, jestli mám všechno (T., předčítá ze seznamu: "Pohlavní svítilna dvakrát - osobní nutrie - poláci, nepovinní, ale silně doporučovaní..."). Dostanu náramek, že jsem teda vzorně sbalená a můžu pro číslo a čip.
U čísla se snažíme zjistit, jestli v Kalsu pustí T. do zázemí, aby mi tam mohl být k ruce. Dokonce jsem mu po vzoru Mr. Jedie sepsala návod na použití (- vyndat odpadky z batohu - doplnit gely - vyndat modrou čelovku, dát dovnitř bílou - přemazat - donutit mě jíst, když se budu vzpjačovat, trvat na tom, abych NĚCO snědla - nenechat mě dlouho sedět - NENECHAT MĚ KŇOURAT!! - POVZBUZOVAT!!! - atd. ...) a těšila jsem se na to, že se konečně nebudu na stanici motat jako Goro před Tokiem a neodejdu, aniž bych neudělala ani polovinu z toho, co bylo potřeba. Jenže anglicky uměli jen ti, co nic nevěděli, takže jsem si akorát vzala číslo a sledovací zařízení a podepsala papír, že když zhebnu, můžu si za to sama.
U Romany, kde jsme ubytovaní, se mi k mému překvapení podaří na hodinu usnout. Pak už je akorát čas na to se sbalit a vyrazit odevzdat drop-bag, poslechnout si brífink a běžet.
Roztleskávači, kteří se mohutně snaží bavit dav, sklízí asi takový úspěch, jako první misionáři na Papui Nový Guinei, jejich jediný štěstí je, že s plným žaludkem se blbě běhá. "Ruce nahoru a tles-ká-me!!!" - nic - "Kdo chce BĚ-ŽET?!?" - nic - "Nikdo??" Roztleskávači se do hlasu vkrádá zoufalství, úplně vidím, jak si říká: "A s tímhle materiálem mám, Scheisse Katze, dělat jako co?!" Nevím, kdo přišel s nápadem, že by mohl pár set introvertních individuí, kterým přijde jako super zábava běhat desítky hodin o samotě někde v horách, přimět, aby si společně zatleskali a zakřepčili na nějakou tucárnu, ale náboj to celý dostává až ve chvíli, kdy už stojíme ve špalíru a z repráků se ozve ústřední melodie Pirátů z Karibiku. 
Začínají se mi klepat ruce. 
Dva roky jsem čekala, než se sem vrátím. 
Dva roky, než seberu odvahu znovu bojovat.
Dva roky, než budu s naprosto neochvějnou jistotou vědět, že jsem ochotná do toho dát všechno.
Five - four - three - two - one - GO!
Špalír se dává do pohybu a já s ním. Běžíme Kaprunem, kolem stojí davy lidí, volají, tleskají, bimbají zvonci. V prvním kopečku začínají lidi přecházet do chůze, zatím to jde, tak běžím, pamětliva lesního krpálu hned za městem, kde budu šlapat přesně tam, kde se v tu chvíli ocitnu; předcházet se nedá, brzdit lidi za sebou fakt nechci.
Netrvá dlouho a stoupání se dočkám. 
Vzpomínkový optimismus neboli cukr času je svinská věc. Zachová jen ty nejdramatičtější okamžiky a všechno ostatní překryje různě hustou mlhou zapomnění. V ní se třeba ztratí to, že ten krpál do Ferleitenu je fakt odpornej. Tak odpornej, že jsem se v něm třikrát málem poblila a říkala si, co tam sakra dělám, že tohle přece nemůžu dál vydržet. Jenže had čelovek se kroutil výš a výš a uhnout nebylo kam. Kameny, kořeny, hlína, přede mnou lidi, za mnou Michal z Prahy, momentálně žijící v Mnichově, který si chtěl povídat. Já chtěla dýchat. Najednou had zastavuje a stojí. Nehýbáme se ani o krok. Čas na hodinkách nemilosrdně pádí vpřed. Po krátký rovince přichází druhá část lesního mordu, stehna ten den poprvé a zdaleka na naposledy pálí, plíce křičí o větší množství kyslíku a já se zaklínám mantrou dnešního dne: levou před pravou, pravou před levou, levou před pravou... 
Pamatuju si, že musím mít průměrný tempo maximálně 10:36, jinak cut nestihnu. Jenže cesta dál stoupá, ne moc, ale dost na to, abych to nedokázala rychleji běžet než jít. Jakmile se konečně kopec otočí, pustím opratě a letím dolů. Lidi v serpentýnkách na louce sbíhají opatrně, já kolem nich pádím, co mi nohy dovolí. Konečně se dostávám s tempem do rozumný roviny, teď to jen udržet. Ještě, že jsem netušila, že místo trojky má být dvojka a 10:36 by mě poslalo štandopéde do postele...
Teď jsem ale na oficiálním 13. (a svém už téměř 15.) km a je tu první možnost doplnit vodu. Ve Fuschu byla předloni jen osvětlená fontánka na náměstíčku, dneska je tu stan a v něm někdo z dobrovolníků pomáhá s doplňování iso drinku a vody. U stanu je fronta a já mířím rovnou k fontánce. Pamětliva domluvené strategie tankuju vody do flašky, naliju do sebe litr, litr doplním, obličej opláchnu v tom, co ve fontánce zůstává, protože i to je čistší než já, a mažu dál. Gel jím v prvním stoupání. (Stejně jako na UTW  i tady mám s sebou Agave 9, který budu průběžně spolu s anticrampy jíst - rovnou můžu říct, že tahle kombinace zafungovala velice dobře a taky mám novou nejoblíbenější příchuť - guaraca lemon cake s vykulenou sovou na obalu.)
Neustále v duchu srovnávám aktuální situaci s tou předloňskou: tady jsem vyndavala sluchátka, tady jsem už byla sama (tentokrát nejsem sama ani na chvilku, neustále kolem mě někdo je) a kolem nikdo, tady ležely krávy, tady mi psala mamka s tetou smsku, tady jsem neběžela, i když to šlo... Koukám jen kousek před sebe do kuželu světla z čelovky, hlavně běžet, hlavně rychle jít, hlavně nezpomalit - a pak zvednu hlavu a málem jsem provedla kraví kolonoskopii! Kde se tam vzala, nevím, ale byla to kráva velká jako kráva a já ji, přísahám, neviděla až do momentu, kdy jsem to do ní málem nakouřila. 
Obíhám ji a támhle, támhle už jsou vidět světla mýtný brány vedle stanice. Sbíháme k ní, snažím se uklidnit tím, že za mnou je hromada lidí a že by přeci nezařízli tolik běžců po dvaadvaceti kilometrech...
Na stanici je hromada lidí, rychle si dolívám pití, když začne jeden z organizátorů nabádat, abychom se doběhli za stanici pípnout, že je čtvrt hodina do cutu a že pak se můžeme vrátit. Pepíčku, pípni! Pípám. Pípám a jdu si pro čaj. Jsem šťastná. Další část si pamatuju jako relativně snadnou až do samotnýho stoupání na Untere Pfandlscharte, kde na nějakých třech kilometrech nastoupáme přes tisíc metrů. Na stanici se nezdržuju - stejně jako ve Fuschu, i tady je to jiné kafe - mají tu v podstatě všechno včetně teplý polívky (do vývaru si můžete přihodit dle preferencí těstovinku (a)nebo zeleninu) a čaje, gely, redbull, ale i meloun, rajčata, sladký i slaný - kromě klasiky i malý klobásky a nakrájený sýr. Stejně dobře zásobený jsou všechny stanice, dál už mají třeba i kafe - na tohle by si mohl stěžovat jen naprostý pitomec - a gel jím až za ní. Popobíhám, chvilkama jdu, vím, že mě čeká masakr, vím i, že největší časovou hrůzu mám za sebou.
Netrvá dlouho a pořád ještě dvouproudá, zpevněná cesta se začne zvedat. Stoupáme a já začínám předcházet lidi. Je mi dobře, nic mě v tu chvíli netrápí, třetí hodina ranní minula, spala bych, ale světýlka v kopci, který tuším před sebou, dávají jasně na srozuměnou, že mě čeká jiná práce. A stejně jako v případě prvního kopce, i tady mi cukr času nalhal, že to vlastně nebylo tak strašný. Bylo. Jako fakt. Šlapeme vzhůru v cestičce zakouslý ve svahu, kameny jsou na ní vysoký a moje nohy zoufale krátký (za ten den si na nepoměr velikosti nerostů a mých dolních končetin budu sama sobě i všem kolem stěžovat ještě mockrát). Stezka je tak úzká, že hole se do ní už nevejdou, bez nich bych ale nejspíš spadla a sebrali by mě o pár (set) metrů níž, zabodávám je do podrostu kolem a je mi jasný, že ramena, záda ani ruce mi za tohle nepoděkují (jo, to máš z toho, že seš líná cvičit!). 
Stoupáme absurdně dlouho, tak kde je ten vrchol? Přichází první krize. Ve chvíli, kdy se přehoupneme přes hranu a já nad sebou spatřím had čelovek mířící kamsi do háje vysoko nade mnou, se mi zvedne žaludek. Mám hrozný hlad, mám žízeň, není kam uhnout, není kde se zastavit. A hlavně: mám strach se zastavit. Slibuju si, že ještě kousek a fakt něco sním a vypiju. Podaří se mi poodskočit lidem za mnou, piju, gel už po ruce nemám, vyndávám gelový bonbony, ale zpocenou rukou je nemůžu otevřít. Víte, jak vypadá hluboký zoufalství? Tak přesně tak jsem se v tu chvíli cítila. Ale levou před pravou, pravou před levou. Drápeme se vzhůru a furt pryč. Začínám si dělat pauzy. Tři nádechy a dál. Víc si nepovoluju. Občas někoho předejdu. Občas někdo mě. Je to nekonečný, ale pak je tu kamenný pole a nad ním... nad ním sněhový splaz. Fouká ledový, ale bunda se mi tahat nechce, to vydržím, říkám si, nejsem z cukru, taková kosa není. No, není do chvíle, než musíme přebrodit rozvodněnou říčku. Ledová voda mi nateče vrchem do bot. Ježiš, to studí!
Zapírám se do holí a začínám šlapat po sněhu vzhůru. Nade mnou týpek v dynafitích botách (vidím kočku v odrazu čelovky) a červených kraťasech. Víc z něj nevidím, víc vidět nepotřebuju, kam šlápne on, šlápnu já, on krok, já krok, držím se ho zuby nehty, přepínám na autopilota, levá, pravá, levá, pravá, od sněhu mi po nohou vzlíná šílená zima.  
Začíná svítat a já vidím kříž na vrcholku. Hloubka pode mnou mě už nedojímá, nemám strach, jen už sakra chci chvíli běžet z kopce! Nahoře nás čeká hromada sněhu. Tam, kde tekl potok, je rozvodněná říčka. Jezero pod námi pokrývají popraskaný ledový kry. Poté, co mi znovu nateče ledová voda do bot, to už nevydržím a beru si bundu. Mám tak zmrzlý ruce, že hole vnímám jen intuitivně. Určitě je držím, protože je vidím, takže mi pazoury cestou neupadly, ale jinak bych si na to nevsadila. Nasazuju kapuci a zapínám bundu ke krku. Blbej nápad. Límec je vysoký a já tím pádem dostanu pořádnou dávku eau de zpocenej běžec. Voním tak, že mám co dělat, abych si do bundičky nenablila. 
Ještě jedno stoupání a pak konečně z kopce dolů. Nevím, kde má paměť vykouzlila přesvědčení, že je to v pohodě běhatelný. Není. Možná v poslední čtvrtině, ale vršek zhopsávám, jak jen to jde. Chce se mi čůrat a závidím všem klukům, který jen hodí zádička k cestě a mají vystaráno. Já tu nemám kolem ani blbej zakrslej keř. Kde jsou všechny ty šutry, když je člověk potřebuje? 
Než se naděju, je tu Glocknerhaus. A já mám najednou dvě hodiny náskok na cut. 
Provádím sérii úkonů, který jsem si opakovala poslední čtvrt hodinu - zavázat levou tkaničku, doplnit pití, něco sníst, vyndat gely - kde mám, sakra, gely? Přehrabuju batoh. Do hajzlu. Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu! Kde je ten pitomej pytlík?! Nedala jsem ho omylem do drop-bagu, že ne? Že nejsem takovej idiot?? Kristovanoho, jsem. Fakt, že jsem. Panika mi bublá v prsou a stoupá do krku a začíná tlačit za unavenýma očima a hrozí, že se transformuje v absurdně nemístný pláč. Beru pití, beru pro sichr dva gely, co nabízí stanice, roztrhávám bonbony a tyčinku, co mám v kapse, a jdu. Nepanikař. Klid. To bude stačit. Dejchej. 
Dejchám.
A běžím.
Z dalšího kopce si z minula pamatuju akorát mlhu a záchranáře, který mi šel v patách jakožto poslednímu účastníkovi závodu, kterýho z Glocknerhausu pustili, a za zadkem mi odznačoval trasu. 
Teď je to jiný kafe.
Mám hromadu času. Obrovský, nadýchaný polštář z hektolitru potu a utrpení, který jsem nechala ve výstupu na Untere Pfandlscharte. 
Vyšlo slunce a kopce kolem, stejně jako ten nad mojí hlavou, jsou překrásný. 
Drápeme se pořád výš. Pauzičky začínají zabírat pět nadechnutí. Ale pořád platí, že občas někoho předejdu já, občas někdo mě. Pamatuju na to, že mám za sebou jen zlomek trasy, slunce svítí, lidi kolem se na mě smějou a ten polštář je tak měkký...
Začínám sama se sebou hrát hru "za jak dlouho". Za jak dlouho budu nahoře? Jdu závod čistě proti času. Neřeším, na kterým jsem kilometru. Jen to, kolik hodin už uběhlo a kolik mi zbývá do dalšího cutu. Budu nahoře za hodinu? Stihnu to? Stihnu. Dívám se do hloubky pod sebou a na skálu nade mnou, kterou sem tam zdobí vlaječky a po které máme vylézt a poprvý v životě necítím strach. Není to elegantní, není to zkušený, ale chytám se rukama prvního dostupnýho kamene a pomalu lezu nahoru k hlídkujícím záchranářům. 
Výhled na druhý straně mi vyrazí dech. Další z míst, z nichž jsem předtím nic neviděla.
Na počest svýho tehdejšího doprovodu a jeho bratrskýho dělení se o tyčinku lion vyndávám tu svoji. Jdu, jím a nechávám tu okolní nádheru, aby mi vyrážela dech.
Svět je nádherný místo. 
Je nádherný tu být. Je nádherný moct dělat to, co nás baví.
Točíme se kolem hory, mírně stoupáme a já vyhlížím restauraci, kde měli na zahrádce korýtko a pramen. Dělá se horko. Sluníčko mi olizuje zátylek, funím do sebemenšího kopečku, což notně narušuje duškovský moment čirýho vděku.
Tak kde sakra je ta hospoda? Herdek už. 
Samozřejmě, že se dočkám, ale zdá se mi, že mi to začíná nějak moc trvat. Neměla bych být schopná aspoň trochu přidat? Zrychlit? Snažím se, ale moc to nejde. Na výstup na poslední vrchol Pfortscharte už potřebuju při pauzičkách sedm nádechů, abych mohla dál. Tohohle úseku jsem se hodně bála. Pamatovala jsem si ujíždějící, klouzavý kamení, krpál, padák, strach. A krpál i padák tam je, stejně jako kamenní, ale strach ani tentokrát nepřichází. 
Odtud jsme přišli
Můj polský kámoš pro tuhle část trasy - on na mě pomalu a nahlas polsky, já na něj pomalu a nahlas česky, a jak jsme se domluvili. Prý má za sebou čtyři Spartathlony, ale tohle, tohle je těžší!
A dolů...
Klesáme. Vím, že teď bude dlouhý seběh. Nedaří se mi ale rozkmitat nohy tak, jak bych si představovala. Když už konečně chytím rytmus a dostanu se na zpevněnou, širokou cestu, zastaví mě trojice turistek a něco mi říkají německy. Nerozumím ani slovo a chci běžet dál. Jenže to nemůžu - lámanou angličtinou mi vysvětlují, že bude přistávat vrtulník a že dál nesmíme!
O pár metrů dál je holka v organizátorský vestě, která to potvrzuje, nikdo nesmí dál. Jak dlouho? Dvacet minut. 
Dvacet minut?
Za chvíli skutečně přilítá červená helikoptéra. Na laně visí člověk, kterýho spouštějí do průrvy, kde teče potok. Vrtulník odlítá. Čekáme. Dobíhají další a další lidi. "Tebe jsem se snažil dohnat dvacet kilometrů," sděluje mi vysoký chlapík v modrým tričku, který se zastavuje po nějakých pěti, deseti minutách vedle mě. "Ale seš na mě moc silná!" Takhle se, pánové, lichotí holce v propocených funkčních hadrech! Helikoptéra se vrací a vyzvedává záchranáře a s ním nějakou paní. Letí pryč. Teď můžeme letět i my. 
Jenže po pauze se nohám už nechce. Najednou jsem jak z kamene, všechno mě bolí. Vzápětí je navíc Lucknerhütte a další občerstvovačka. To mi taky nepřidá. Zdržím se dýl, než bych chtěla. Spousta lidí, kteří nemuseli zastavovat, mi mizí z dohledu. Jako bonus hodinky ohlásí slabou baterku. No tak super. Znovu přecházím do chůze, zapojuju kabel a hodinky hážu do batohu. V zásadě je nepotřebuju. Vím, že mám hodinu a půl náskok na cut v Kalsu, to mi stačí.
V profilu, který Mr. Jedi opoznámkoval, je u další části šipka a nápis "kopec, který jsi nečekala". Předloni jsem totiž úplně zapomněla, že mezi Lucknerhütte a Kalsem je ještě jeden kopec. A vzápětí zjistila, že to není žádný hrbolek. I tentokrát se drápeme na sluníčku výsekem na louky a po nich vzhůru a dál. Přijde mi, že snad couvám. Co mi sakra tak trvá? Začínám být netrpělivá. Proč mi to najednou nejde? Jo, bolí mě nohy, ale tak co se divím, že jo. No tak, hlavu vzhůru, bude Kals, bude Tom, bude grepový birell, šlapej! 
Šlapu. 
Jako fakt. 
Seběh dolů je nekonečný. Krátký serpentýnky v lese na tři, čtyři kroky a zatáčka, kameny, kořeny, prach, zahnout, zahnout, zahnout... Neumím si představit, že bych nemohla, jako někteří, aspoň popobíhat, to bych dolů snad nedolezla nikdy. Takhle se přeci jen dostávám do Kalsu. Tentokrát s Rundweg počítám. Není zdaleka tak dlouhá, jak mi přišla posledně, na co zapomínám, je finální (nekonečný) seběh do samotný vesnice.
Ale i tam se, jak jinak, dostanu. 
Jen co pípnu v Musikpavillonu, hlásím se o svých dvacet minut navíc ke cutu, který slibovala holka v zelený vestě. Sedí tam i hlavní organizátor, kouká, jako kdybych po něm chtěla jedno jeho dítě nebo aspoň ledvinu, když je teda lakomej. Snažím se mu vysvětlit, že pro mě je dvacet minut moře času a fakt je nutně, jakože opravdu nutně potřebuju. Tak to prý vyřeší po závodě. Netuším, jestli v tu dobu už tušil (nebo věděl), že tohle opravdu nebude muset dělat...
Je tu Tom. Má můj drop-bag, má připravený všechno, co jsem po něm chtěla. Převlíkám se, mám sedřenou lopatku od batohu, přemazávám, sykám bolestí, moje nebohý záda... Snažím se do sebe dostat těstoviny. Žaludek se bouří. Tom trvá na tom, že budu jíst. Jsem unavená a chci spát. Nechci jíst, nechci nikam běžet, chci si lehnout! Tak proč mám na zádech batoh, usmívám se do foťáku a odcházím?
Co odcházím, já dokonce imituju běh! Ale ne dlouho. Po pár minutách ozáří všechno kolem blesk, země se zachvěje a nebe se otevře a na mě začnou valit kýble vody. Rychle oblíkám bundu a jdu dál. No tak prší, no. 
Ze soustavy tunýlků nad řekou nezbylo nic. Trasa vede jinudy po nově zbudovaný široký cestě a do černočernýho, nekonečnýho tunelu, ve kterým musím vyndat baterku na mobilu, abych vůbec věděla, kam jdu. 
Když už konečně chytnu rytmus a běho-šlapu tak, že možná k tomu polštáři i něco přihodím, objeví se první vracející se závodník. Ptám se, jestli je v pohodě v domnění, že to balí. "Závod je zrušený!" "Cože?" "Bouřky!" ... další dva kluci mi to potvrzují. "Ale dojdi si tam pípnout." Ne. Ne ne ne. Ne! Jak to? Na konci údolí před námi je modrý nebe s pár bílými mráčky. Ano, nad skálou po pravici je slyšet hrom, ale nijak blízko. Neprší. Tak... další a další vracející se lidi. "Byla jsem tu pětkrát a z toho to třikrát kvůli počasí zrušili!" říká mi další vracející se závodnice. 
Nodohajzlu. Volám Tomovi. Snažím se napsat Petrovi. Není tu signál, a tak se zklamaně a naštvaně sunu pomalu vpřed. Už ani nepředstírám úsilí. Takový marný snahy. 
Na Kalser-Tauern Hausu mi to organizátoři potvrdí, zapíšou si mě, dostaneme pivo na podnik. Skupinka, která se nás tam sejde, je poslední, již pustili z Kalsu. Dolů nemusíme tím pádem naštěstí pěšky jako všichni ostatní, ale sveze nás dodávka. Jsem za to nesmírně ráda. 
Dám se do řeči s Holanďanem usazeným vedle mě. Tohle mě na závodech baví. Že můžete prohodit pár slov se spoustou různých lidí. Většina na úsměv reaguje úsměvem a na fórek fórkem.
Dole prší a fouká studený. Máme počkat na shuttle do Kaprunu. Okamžitě se začínám klepat. Modrají mi nehty. Stoprocentně mám modrou i pusu, což mi vzápětí potvrzuje jeden z chlapíků. Beru si triko s dlouhým rukávem, jednu z položek masivní povinný výbavy. Schovávám se do lobby hotelu, u kterýho čekáme. Nekontrolovaně vibruju.
Přijíždí autobus. Pořád nechápu, co se stalo. Pořád mi nedochází, že závod pro mě a spoustu dalších v tu chvíli skončil (jen mezi Kalsem a Kalser-Tauernem nás stáhli 150; dokončilo jen 6 žen (padl traťový rekord) a cca 50 mužů). V autobuse si vedle mě sedá Jakub. Nikdy v životě jsme se neviděli, ale bavíme se jako starý kámoši. Celou cestu do Kaprunu mi vypráví - o tom, jak studoval čínštinu na Tchaj-wanu nebo jak běhal na Reunionu. Jeho nadhled a klid se plíživě vkrádá do mojí vyprázdněný, stahaný schránky.
Když přijedeme do Kaprunu, vlastně ani nejsem smutná. Jsem ráda, že jsem tu znovu byla. Že jsem strávila nesmírně dlouhý, nesmírně náročný a nesmírně nádherný den v horách. S Jakubem se ani nerozloučím - hledá svou ženu, která běžela 50k, a já už chci jíst a spát. Tak kdybys to třeba čirou náhodou četl, opravdu moc mě těšilo! Můžeme jít třeba někdy spolu běhat (anebo taky ne). 
V Kaprunu dostaneme i tak finisherskou medaili. Radost z ní ale nemám. Víc, než cokoliv - než to, že žádná bouřka na Rudolfku podle meteoradaru vůbec nepřišla, mě mrzí reakce organizátorů. Nebo spíš její absence. Na instagramu jsou akorát radostný fotky, ani slovo o tom, že čtyři pětiny účastníků toho, co má být hlavní trasa, neměli možnost dokončit. Na facebooku je info o tom, že počasí je nevyzpytatelný. Ok, tak jo, ale jak to hodláte řešit dál? ptají se lidi. Proč není alternativní trasa, když víte, že ten problém tady máte opakovaně? Jiný termín prý možný není - jak říkala Romana, v červnu je tam ještě příliš mnoho sněhu a v srpnu už zase sněží. Dobře. Ale tak co s tím? Zůstává mi z toho pachuť na patře, přeci jen to není pouťák za pětistovku a nakonec to vypadá, že záleží jen na eliťácích a zbytek je všem fuk. A to by neměl. Jestli jo, tak nás tam nepouštějte. Nastavte limit na 21 hodin a nazdar.
V žádným případě ale netvrdím, že je lepší riskovat a ohrožovat účastníky - v ten samý den večer na Südtirol Ultra Skyrace zemřela po zásahu bleskem čtyřiačtyřicetiletá Norka, která se po přerušení závodu vracela se skupinkou běžců na stanici. 
Koneckonců všichni vědí, že jenom blbec, jako Zoubele, v bouřce utíká.
Ale být tak blízko, tak moc blízko a nemoct si sáhnout... Přijdu si jako zoufalý, uhrovitý puberťák s předkusem a popelníky na očích, který si skoro zatančil s vnadnou, opilou spolužačkou na lyžáku. 
Příště prostě někam, kde mají stabilnější počasí. 
Třeba do Lake Districtu, tam prší pořád!

PS: Veliké díky všem, kdo mi psali - před závodem, během něj i po něj, jste skvělí!

neděle 21. července 2019

Horst Fuchs triatlonu

Rich Roll
HLEDÁNÍ ULTRA
Pokud sledujete nějak víc triatlon, jméno Rich Roll vám určitě nebude neznámý. Pokud, tak jako já, triatlonisty sice obdivujete, nicméně z takový dálky, že jednotlivý obličeje nerozeznáte, budete k jeho memoárům, který vyšly v roce 2013 v Mladý frontě, přistupovat stejně nezatíženi informacema, jako já.
Už podtitul člověka navnadí: "Jak jsem zavrhl střední věk, stal se jedním z nejzdatnějších lidí na světě a objevil sám sebe." Inu, Rich si zjevně na falešnou skromnost nepotrpí, kdo by něco takovýho od "jednoho z nejzdatnějších lidí na světě" čekal, že ano? Pryč s pokorou! Je třeba se pochválit, když to nikdo jiný neudělá!
Richovy memoáry mě bavily a popouzely zároveň. Od Eat and Run, kde mě iritovala neutuchající propagace veganství, jsem ušla na názorovým poli ohledně stravovacích systémů dlouhou cestu, takže tím to nebylo. Samozřejmě nehodlám ani v nejmenším upírat Rollovi jeho sportovní zásluhy - jeho výkony jsou opravdu dechberoucí, nicméně bude následovat ono pověstný ALE, kterým mluvčí zdárně smaže celou první část věty a odsoudí ji k pádu do propasti Zapomnění.
ALE to prostě nestačí na to, abyste napsali knihu. Blog, proč ne, třeba i sloupek v tištěným periodiku, kapitolu do knihy o sportu a veganství nebo do knihy o triatlonu, ale na literaturu je zapotřebí příběh. Ten ale přece Rich má, mohli byste namítnout. Nebo to tak aspoň prezentuje. Jenže...
Rich Roll přišel na svět na podzim roku 1966 a odmalička byl, dle svých slov, neduživý, nehezký, v kolektivu neoblíbený dítě, který v zásadě v ničem extra nevynikalo... kromě plavání. Rich od dětství rád a hodně plaval. Záhy se ponořil do chlorovaný vody jako okurky do láku a jal se velice tvrdě a usilovně trénovat (už před Hledáním ultra jsem věděla, že bych nechtěla, aby moje děti závodně plavaly, teď se mi to jen potvrdilo). A protože měl přirozený talent (jeho dědeček byl plavec-olympionik) a dříč k tomu, vyplatilo se mu to a v pubertě vyhrál pár šampionátů. 
Po střední škole, protože byl vlastně děsně průměrný, jen dobře plaval, se dostal na všechny prestižní vysoký školy - a rozhodl se jít studovat práva na Stanford (předpokládám, že tuhle americkou vysokou školu není potřeba nijak zvlášť představovat - jen připomenu, že je podle hodnocení sedmou nejlepší univerzitou ve Státech). 
Na začátku studií je ovšem představen nejen plaveckýmu týmu, ale taky démonu alkoholu. Milý Rich se prokalí vejškou, nacamranej i promuje a potom nasává dál. Nasává tak moc, že nakonec skončí v léčebně. Záhy poté, co nastoupí cestu kajícího se střízlíka, potkává životní lásku a rozjíždí vlastní právnickou praxi. Na prahu čtyřicítky se nicméně zadýchá cestou do schodů a má na metr osmdesát skoro sto kilo, takže se rozhodne začít sportovat. Záhy uběhne na jeden zátah půlmaraton v kopcích a netrvá dlouho a už znovu plave a jezdí na kole a chystá se na hodně drsný triatlon na Havaji. 
Takže bych měla být naprosto spokojená, ne? Vždycky tu prudím, že ti autoři (ultra)běžeckých knih nemají ještě nic za sebou, měli by s memoáry ještě počkat, až jim život trochu naseká na holou, protože zatím se jim nic moc nestalo a je to jen mlácení prázdný slámy a peněženek fanoušků. A tady mám skutečnou transformaci! Navíc Rich přestal jíst maso a pak i všechny živočišný produkty, protože to je jedno velký zlo a všichni na ten bílej jogurt jednou zhebneme, tak co se mi zase nelíbí?
No. Předně teda Richovo kalení během vejšky vyznívá jako takový běžný život na jakýkoliv český koleji děleno dvěma. Moc netuším, jestli fakt pár piv z člověka dělá al-koholíka (podle Nešpora ano, ale zeptej se v okolí...), nicméně silně pochybuju, že kdyby lil první ligu, dokázal by ten právnický titul získat - to by se snad ani v Plzni v éře její největší slávy nepovedlo... Stejně jako nevěřím, že kdyby fakt lil, pronto by ho nevylili z práce (tu si udržel a ještě mu v ní domluvili léčení) (kdo netuší, jak vypadají skutečný alkoholický trosky, doporučuji Úsměvy smutných mužů - skutečně neveselý, až drásavý čtení). Netvrdím, že neměl problém. Jen mi to celý přijde pro účely knihy dost nafouknutý, ze závislosti na všem možným se v USA léčil kdekdo, vyznívá to spíš jako kolorit - tam to asi, na rozdíl od nás, žádný velký stigma nebude (třeba takový Tiger Woods se určitě ze svý závislosti na sexu docela vyléčil...).
Druhá transformace je podobná - podle fotek v knize ve svý "tlustý" fázi vypadal úplně normálně, dobře, nebyl vysekanej, jako je teď, ale byl prostě normální chlap. Tý historce o "kolapsu" prostě věřím ještě míň, než tý o drsný závislosti. Je dobře, že přestal pít a každýho abstinenta bez jakýhokoliv náznaku ironie upřímně obdivuju - myslím, že obzvlášť v naší pivní kultuře to vyžaduje nesmírnou vnitřní sílu, nicméně pokud by byl tak totálně z formy, nevěřím, že by jako cvaknutím vypínače byl hned zpátky. Jasně, svaly mají paměť a on toho naplaval opravdu šíleně moc (jinak by se taky nikdy nemohl stát tak dobrým triatlonistou), ale stejně... 
Závody jsou zajímavý, palce jsem jemu a pak i jeho kámošovi držela, nejsem zrůda, že jo, nicméně všechno kolem - od prezentace jeho výrobků, přes prezentaci výrobků, na nichž má nějaký podíl, až po prezentaci výrobků, který propaguje - mi lezlo ušima, a pak i krkem. Ale tak co, každá reklama dobrá, že ano?!
Nejlepší je ovšem poděkování na konci, kde Rich na snad šesti nebo sedmi stranách (!) děkuje spoustě lidí za to, že z něj učinili SPISOVATELE!! Proboha... tak to zas jako hold your horses, sir! To, že někdo napíše memoáry na stylistický úrovni zdatnějšího středoškoláka z něj spisovatele vážně nedělá. Ale tak zas bych neměla zapomínat, že je to "jeden z nejzdatnějších lidí na světě", takže je to ode mě možná jen stará dobrá závist.
Překlad tak nějak zapadá do mladofrontovskýho průměru, sem tam nějaká neobratnost na hranici / za hranicí porozumění ("Tutéž lásku, kterou v sobě měl můj otec i můj jmenovec, který zemřel dávno před mým narozením." (s. 31) - o tom, že onen jmenovec není pan otec, ale dědeček, se ovšem dočtete až výrazně později a já už chudáka Riche litovala, jak těžký měl start do života - do momentu, než se ukázalo, že pan otec byl vesele dál naživu!; "Jako bývalý příslušník námořní pěchoty, který se dobrovolně přihlásil na výkon odstřelovače ve Vietnamu, není Skip žádný pitomec, naopak je proslulý dokonalým myšlením a zálibou v citátech a příslovích." (s. 59); "Jenže výraz 'vegan' má i konotace, které se netýkají jen nutričního režimu, ale zahrnují i etický kód a vjem politického aktivismu." (s. 100)), ale už asi začínám být obroušená i já, protože jsem ani jednou neměla chuť si vydloubnout oči a vypít sklivec (a to je přitom třeba poděkování plný špatně vyskloňovaných jmen). 
Pokud jste vegani, bude se vám knížka líbit podstatně víc. Rich vám potvrdí, že váš stravovací systém je stoprocentně nejlepší a rozhodně skvěle funguje. Pokud nejste a nedomníváte se, že tohle je ta nejlepší a jediná cesta, možná vás tím bude trochu otravovat a hodně nudit (ale tak stránky se dají přeskočit, že ano). 
Přes veškerý výtky zůstává Hledání ultra jednou z těch lepších knih od sportovce o sportu, který v češtině máme. Vážně. Věřte mi.
A teď si jděte koupit ten jeho mixér, ať má za co jet příště na Havaj!  
PS: Rich nedávno vydal reedici, v níž se prý obsah liší o 30-40 % - prý odvyprávěl tentokrát svůj příběh skutečně celý a popravdě. Tak si možná kupte rovnou tu novou verzi. Piss on plants! Teda pardon, peace and plants! 

středa 17. července 2019

Polednicí za devět let

Každý z poledníků, který ze severního na jižní a z jižního na severní pól obepínají naši planetu, měří 20 004,5765 kilometrů. Dneska jsem si oběhla polovinu Země.
A kdy jindy si dovolit trochu té obrázkové nostalgie než v den, kdy jsem se stala Polednicí?
Často v žertu (to proto, aby ti, co mě třeba neznají tak dobře, hned nepoznali, jaký jsem magor) říkávám, že s běháním je to úplně stejný jako s jakýmkoliv jiným vztahem. Po počáteční zamilovanosti a naprostým šílenství, kdy tomu druhýmu (rozuměj běhání) úplně propadnete, nemyslíte na nic jinýho, nechcete trávit čas jinak než s ním, cpete ho všem kolem (a záhy tím začnete všechny pěkně otravovat), přijde fáze postupnýho vystřízlivění, kdy se vlny zmírní, hrany obrousí, barvy přestanou tak zářit a buď dokážete tu loď vmanévrovat do klidnějších vod nebo nevyhnutelně ztroskotáte.
A v klidných vodách naše paralela se vztahem dál pokračuje: občas si lezete na nervy, protože máte toho druhýho prokouklýho, ale drtivou většinu času je vám spolu líp než bez sebe a jednoho dne si uvědomíte, že už byste bez něj nedokázali normálně žít. Tehdy je na čase si připustit, že ten druhý / běhání je už asi natrvalo součástí toho, kým jste a do jistý míry vás definuje.
Na rozdíl od mnohých vytrvalců za sebou nemám žádnou sportovní minulost. Jasně, jezdili jsme lyžovat, chodili plavat a pochopitelně, protože z Polabí, jsem jezdila na kole. Ale běhat podél trati z Nymburka do Kamenného zboží (nějakých pět, šest kilometrů úhrnem) jsem ve čtrnácti začala chodit čistě proto, abych mohla trávit nějaký čas s tátou. Později jsem běhala v zoufalé (a nutno podotknout že dosti marné) snaze zhubnout. Po odchodu na vysokou bylo s běháním na řadu let utrum. Nedělala jsem vlastně nic, až jednou večer jsem se v šestadvaceti zvedla, obula si kecky a vyběhla. Tři kilometry po Strašnicích byly čirým utrpením. Ale za dva dny jsem šla znovu a pak znovu a pak znovu...
A během těch následujících dvacet tisíc poledníkových kilometrů jsem běhala šťastná i nešťastná, zdravá i zraněná, s velikou bolestí i neskutečnou radostí, sama i s přáteli, novými, starými, staronovými, po horách, nížinách, kozích stezkách i asfaltu. Běhala jsem s kočárkem, s břichem, s druhým kočárkem. Běhala jsem po plážích i v tělocvičnách na běhátkách, která z duše nesnáším.
Uběhla jsem prvních deset kilometrů, prvních dvacet kilometrů, první maraton...
...a krátce po něm jsem se odvážila projít zrcadlem, dovolila jsem si pomyslet, že bych mohla běhat ultramaratony. Já, která měla na gymnáziu čtyřku z patnáctistovky. A v cíli Valašskýho Hrbu, promoklá a promrzlá, jsem vnímala kromě příšerné zimy a únavy ještě něco: nesmírnou hrdost na sebe samu. Tehdy jsem si sem na blog zapsala, že Hrbem to nekončí, Hrbem to začíná...
Běh mi přivedl do života spoustu úžasných lidí. Někteří zůstali, jiní se postupně vytratili, s některými si třeba ještě někdy zaběhat půjdu, s jinými už nikdy a i na tuhle bolest aspoň trochu pomáhá klást pravou před levou a levou před pravou, protože svět se proto, že já si stýskám, nezastaví a já už zjistila, že je lepší držet s ním krok. Nebo se o to alespoň snažit.
V cíli to není vždycky tak krásný, jako na fotkách, který se dávám. Závody jsou pro mě nesmírně těžký, je to vrchol přípravy, je to cíl, je to meta a já to neumím jinak, než do plných.
A občas se to povedlo. Jindy třeba míň. Vždycky to za to ale stálo.
Běh mi umožnil dostat se na místa, na který bych se jinak nikdy nepodívala. A vnímat nesmírný vděk za to, že tu jsem a že můžu. Mám to obrovský štěstí, že můžu říct, že už teď jsem si splnila celou řadu běžeckých snů, dostala se na dosah mraků a tak blízko sama sobě, že blíž už to ani nejde.
A měla jsem i tu neskonale vzácnou příležitost být u toho, když se běžecký sny plnily jiným, lidem, kteří můj život dělají bláznivějším, barevnějším a bohatším. A který mi ukazují, že hranice jsou jen konstrukt a když nebudu chtít, žádný nebudou existovat.
Utíkám od dětí, když mi z nich třeští hlava, abych se k nim mohla zase vracet. A přestože můj muž moje běhání nechápe a už vůbec nerozumí tomu, proč jsem si musela vybrat zrovna ultratraily, nakonec tam vždycky je. Občas naštvaný, občas nemluví, občas mi něco vyčte, ale je tam.
A díky němu můžu běhat jako idiot. 
Takže přátelé, kamarádi, na vás, na vaše bláznivý cíle, na vaši energii a nadšení, na naše šílený sny, bez kterých to prostě nejde a na dalších dvacet tisíc!

sobota 15. června 2019

sobota 8. června 2019

Zabardast

Zabardast je celovečerní dokument o partičce freeriderů, kteří se vypravili do Pákistánu, aby si sjeli jakousi horu, na které ještě nikdy nikdo v dějinách lidstva (nejspíš) nelyžoval. (Ten film je parádní a doporučuju na něj kouknout:
)
Kromě toho znamená zabardast paštsky super, vynikající, parádní, nejlepší.
Ne nadarmo se říká, že si člověk váží nejvíc toho, co ztratil nebo co ztratit mohl. Já nejsem výjimka a výjimkou není ani běhání. To, co je obyčejně úmorné a ubíjející a nechce se mi do toho a zhusta mě to ani nebaví, je najednou skvělý už jen proto, že můžu. Pateticky se vezu na vlně nesmírnýho vděku.
Na vlně zabardast.
Zabardast je květnová kilometráž bolavý noze navzdory.
Zabardast je být zase na cestě.
Zabardast je ledový stout ve vymrzlý hospodě na břehu moře v Loch Lomondu.
Zabardast je, když prší ("To je blbý, že máte hnusný počasí," psala mi kamarádka. Blbý? Proč blbý? A že je zima a fouká? A co si pomůžu, když se tím nechám naštvat?)
Zabardast je vylézt v dešti po rozbahněné kozí stezce na první kopec, který máte po ruce, prostě proto, že můžete.
Zabardast je běhat ráno u moře...
...a dojet konečně na místo...
..a mít aspoň na chvíli dům s výhledem.
Zabardast je vidět jezero Loch Ness a Urquhart Castle na vlastní oči...
...a stejně tak i Eilean Donan...
...a cestou k němu projet přes Highlands a vědět, že sem, sem se prostě musíte vrátit.
Zabardast je běhat, jak říká kamarád Bubo, v tekutém slunci a vracet se domů promáčená na kost a s bahnem až mezi lopatkama.
Zabardast je nákup hromady lokálních whisky (když už jsme teda v kraji jí zaslíbeném hned vedle městečka, které se pyšní přídomkem "hlavní město single malt whisky") a jejich vysoce sofistikovaná degustace.
Zabardast je zažít věci, o nichž byste nikdy nevěřili, že se vám přihodí.

Intenzita kontaktu během rodinné dovolené už tak velký zabardast pořád není, co si budeme povídat či nalhávat, ale zdá se, že jsme to všichni (až na jedny Kateřininy elasťáky) ve zdraví přežili a další místo na mapě, na němž ještě před pár dny klidně mohli vegetit lvi, je naše. A je to tady krásný!

(A běhá se tu CapeWrathUltra. To jen tak, mimochodem...)

#31
Imbolo Mbue
TOUHY DŽENDEHO DŽONGY
Veselý přebal ukrývající neveselý obsah podaný tak inertně a tendenčně, že touhou Jitky J. bylo zhruba od poloviny dostat se co nejrychleji na konec - aneb jak praví manžel mé kamarádky: "Ty psací stroje jsme jim do Afriky fakt neměli vozit." 
Pochopím, proč dílko kamerunské emigrantky vydají ve Státech, ale proč proboha něco tak nezajímavého vyjde v překladu do češtiny, mi zůstává záhadou. 
Džende Džonga je - a teď překvapení - Kameruňan, který přijíždí do Států splnit si svůj americký sen. Nemá vzdělání, nemá peníze, nemá co nabídnout, ale to nevadí. Po čase, kdy tvrdě pracuje a chová se - tak jako všichni Afričani v knize - naprosto čestně a slušně, hotový Mirek Dušín, za ním přijíždí manželka Neni a syn Liomi. Doma v Kamerunu se neměli nijak zvlášť dobře, ale ani nijak špatně, nicméně kdo by nechtěl jíst u mekáče a nakupovat v supermarketu? Džende získává místo řidiče u boháče z Wall Streetu - tak a teď otázka pro vnímavé, jaký ten člověk asi bude? Jaká bude jeho žena? Jaký bude jejich život? 
Samozřejmě! Jsou povrchní, nemyslí na rodinu, ona pije a bere léky, on je furt v práci a jezdí za děvkama, starší syn se vzbouří a jede meditovat do Indie, mladší je furt s chůvou a ANO, u Neni a Džendeho mu je nejlíp, protože ONI jsou ti hodní, ti skromní, ti čistí, ti se správnými hodnotami. Bože. 
Zápletka je v zásadě nulová, postavy reagují ploše a toporně, to, že někteří Afričané mluví jako masabob, byť ve Státech žijí desítky let a jiní (ano, naše ústřední dvojice) jsou jak Oxford Dictionary (byť angličtina není jejich rodná řeč), to je další věc... 
Takže ne, je to sice miloučké jako prd jednorožce, špatní lidé dojedou na svou špatnost a napraví se, hodní lidé dopadnou dobře (a jejich špatnosti jsou vlastně omluvitelné), ale je to obalené úmorným blebleble a usmažené totálně do mrtva.

#32
Alena Mornštajnová
TICHÉ ROKY
Tahle kniha bude úspěšná, bude se líbit a bude velmi čtená. Tvoří ji totiž na první pohled mix dokonalých ingrediencí, je to rodinný příběh rozkročený přes téměř sto let, jsou tu narušené vazby a silné a zároveň křehké vztahy, nechybí ani osudové momenty, nezvratné chyby, smíření a odpuštění.
Tak co se může pokazit? Nic a všechno. 
Tiché roky se čtou (až na občasné moravismy, které by žádný rodilý Pražák z pusy nevypustil) skvěle, protože Alena Mornštajnová umí vyprávět a umí vyprávět krásně a poutavě. V Haně jsem s postavami jejich osudy prožívala velice intenzívně. O to větší zklamání pro mě Tiché roky jsou - postavy mi šustily do ucha papírem a připadaly mi nesmírně účelově modelované - jako figurky na šachovnici, které se hýbou tak předvídatelně, že i mizerný šachista (jako já) by tuhle partii nejspíš vyhrál. Nebudu psát proč a co konkrétně mi vadilo, věřím, že spousta z vás se knížku teprve chystá číst a nehodlám být za spoilerující slepičí prdel. Shrnuto a podtrženo: Tiché roky rozhodně inteligenci neuráží, jen z nich mám stejný pocit, jako z posledního románu R. Backmana - že by si zasloužily trochu víc a dýl odležet, a pak by mohly patřit ke špičce, takhle je to prostě jen hezký příběh, který neurazí, ale nadchnout nedokáže.

A teď pozor - na začátku roku jsem řekla, že letos zdolám své dva knižní "summits of my life" - možná si na to vzpomínáte a možná si i vzpomenete, že jedním z nich byl...
#33
James Joyce
ODYSSEUS
"Četba Odyssea nemá být atletický výkon, z něhož si člověk odnáší kýženou trofej. Odysseus je jako město: městem se neprochází v jedné dlouhé lince, ale křížem krážem - a znát nějaké město dobře je cosi jiného než znát všechny jeho ulice. 
Tak jděte, a nebojte se. Nikdo vás nesleduje." 
Píše v závěru krásného doslovu (jenž bohužel - neb nabízí jistý návod ke čtení - není předmluvou) Martin Pokorný, jenž poslední vydání revidoval. 
Skoumalův překlad Odyssea v Pokorného redakci je... je spoustu věcí a věřím, že každý si v něm najde něco jiného (a mnozí nenajdou nic a odejdou znechuceni, zklamáni a budou přesvědčení, že císař je nahý), pro mě byl především absolutní jazykovou slastí, protože každé jedno slovo se nachází přesně tam, kde má, nikde - na jediném místečku - není nic špatně, nic nedrhne, nic nepřečnívá, nic nechybí. Imaginace, um, novátorství, boření starých pořádků a rozmanitost, ta nesmírná rozmanitost! To všechno pro mě je teď Odysseus (s absolutním vrcholem ve čtrnácté, patnácté a sedmnácté epizodě).

#34
Charles Baudelaire
KVĚTY ZLA
"18. února 1866, půldruhého roku před svou smrtí, napsal Baudelaire notáři Ancellovi... : 'Mám vám vykládat, vám, který jste to neuhodl o nic více než druzí, že jsem do té hrozné knihy vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství (v travestované podobě), celou svou nenávist? Jistě, budu tvrdit pravý opak, budu přísahat na bibli, že je to kniha čistého umění, pouhé opičení a kejklířství; a budu lhát, jako když tiskne.'" cituje básníka v úvodu (skvělého) doslovu Jiří Pelán. Květy zla nejsou sbírka básniček, které by se četly hezky, libě a "samy". Jsou to básně mnohdy nepříjemné, plné svíravých obrazů a motivů, jež v rámci zachování (zbytků) zdravého rozumu raději běžně odsouváme na/za okraj zorného pole. Nesmírně zajímavý je pak Pelánův rozbor českých překladů - až bude mít (zase) někdo (vydavatelé!!) pocit, že překládat může vlastně každý, prosím, aby si vzal do ruky tento útlý svazek a věnoval pár minut četbě doslovu... 

"Albatros 

Často těm z posádky postačí k taškařici 
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch 
za lodí, po hořkých propastech klouzající, 
té pouti lhostejný a vytrvalý druh. 

Na prkna paluby ho složí a té chvíle 
je z krále azuru jen neohrabanec, 
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé, 
svěšeny po boku jako cizí těžkou věc. 

Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby! 
On, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný! 
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí 
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny! 

Básník má stejný los jak tento kníže mračen, 
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout; 
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen, 
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout." 

(s. 89 v překladu Františka Hrubína)

#35
Nuria Amat
AŤ NA MĚ PRŠÍ ŽIVOT
"NEMŮŽU bez ní žít. 
Avšak celou dobu žiju." 

Jak je možné, že brak nebo polobrak má tisíce čtenářů a kniha, která disponuje tak obrovskou silou, zůstává ve stínu a navíc, jak se zdá, zoufale nepochopená? Nuria Amat skutečně je mistryní aforismů a bonmotů, silných, úderný, nádherných a tak živých. Je i mistryní budování atmosféry, stavitelkou obrazů a předestírání osudů jiných i toho svého. Splétá příběhy z ničeho a z mála a nechává čtenáře tápat – stalo se to, o čem píše nebo je to jen fantazie? Do jaké míry je to dílo autobiografické? Jako by sama mnohdy ani nevěděla, kde přesně ta hranice leží a rozhodně neměla v plánu ji hledat. 
Chtěla bych umět psát jako ona. 
Jaká škoda, že žádné další její dílo česky nevyšlo – překlad Marie Jungmannové je to totiž symfonickým koncertem češtiny. 

(Mimochodem, momentálně tak populární Tiché roky od A. Mornštajnové operují s naprosto stejným a poměrně neobvyklým motivem, který zpracovává N. A., že by zvláštní náhoda?)