čtvrtek 8. listopadu 2018

Sobota jako malovaná (SUM 2018)

Před čtyřmi a půl lety se narodila Kačenka. To není nic, co by nikdo, kdo to tu čte pravidelněji, nevěděl. Ve stejné době jsem na jednom mateřském diskusním fóru (ano, jsem natolik drsná a neohrožená, že občas zavítám i do těch nejtemnějších vod internetu a ne, nemyslím tím Pornhub ani WoW) narazila na Ritu. Trojnásobnou mámu, běžkyni a jak se postupem času ukázalo, i novou kamarádku. Ta někdy v mezidobí prohlásila, že by si jednou chtěla zkusit zaběhnout nějaký ultra. Udělala jsem si mentální poznámku. Na pivo a běhání mě totiž utáhnete v podstatě vždycky.
Na podzim téhož roku se ve Vlastibořicích, kolem kterých se běhá dnes už legendární červnový půlmaraton, konal nultý ročník přidružené akce nazvané Strom Ultramaraton, zkráceně SUM. Magdalenku jsme detašovali u babičky a jen s mimiKáťou vyrazili za dobrodružstvím. Běžela jsem tehdy jen část a i ta část představovala nejdelší běh od druhého porodu. Zařekla jsem se, že se jednou vrátím a zaběhnu si celou trasu.
V následujících čtyřech letech se původní, krajně partyzánská akce změnila v partyzánskou akci pro max padesát účastníků s jasně stanovenými pravidly. Cílem je oběhnout všech pětadvacet památných stromů, které v okolí Vlastibořic organizátor Dušan vybral jakožto lokální crème de la crème. U každého vybraného stromu (známého pro tento den též jako kontrola) musíte následně najít voskovku a na kontrolní kartě zaznačit, že zde jsem byl, Fantomas. Pevně stanovené je pouze pořadí, v jakém musíte stromy oběhnout, jakou cestou se mezi nimi vydáte, je čistě na vás. Nečekejte v zásadě žádné značení - k dispozici je gps jedné z možných tras, a pokud jste tak trochu bludička, počítejte s pár set metry, případně i kilometry, navíc.
Letošní podzim se ukázal být ideálním momentem pro splnění hned několika závazků: konečně se vracím na SUM, tentokrát abych odběhla celou trasu a beru s sebou Ritu, ze které se konečně má stát oficiální ultrák.
V sobotu nakonec brzy ráno nabírám po celé řadě diskusí o tom, kdo, s kým, kde, jak a za kolik, na Rajské zahradě jen ji a vyrážíme na sever, Vávro, na sever. (Chlapci z ITB mi totiž sabotovali mou touhu si konečně splnit sen a stát se na jeden den populárním dítětem, jež okupuje ve výletní karose zadní sedadlo - původně to totiž vypadalo, že všechny naskládám k sobě do auta a na SUM je odvezu a zase je přivezu do Phy. Ach, pro jednou nebudu sedět na sedačce vedle učitelky. Budu oficiálně nejvíc cool dítě ve třídě, bez kterého se, hahá, nikdo nikam nedostane! No... tak snad příště, no. Zase si nemůžu všechny bobříky odškrtat hned, že jo, kdo se má s těmi novými furt vymýšlet.)
Cesta ubíhá rychle a za chvíli už parkujeme na louce a míříme do místního kulturáku. V sále se tam houfují účastníci zájezdu, registrujeme se a zdravíme se s čím dál větším množstvím známých a kamarádů.
ITB výsadek
Krátce před devátou se s houfováním přesouváme ven. Vyslechneme ještě poslední instruktáž o tom, kterak není záhodno dobíhat do cíle, aka hospody, příliš zhurta, neočistit si obuv, strkat se (nebo se dokonce prát) u cílového zvonečku a nepozdravit. Snažím si to všechno zapamatovat a chvíli se bavím představou, kterak se s Ritou bijeme na prahu o to, kde si dřív cinkne.
Během chvíle se ocitáme na chvostu. Nějakou dobu se držíme kousek za skupinkou, která běží se psem, ale i ti nám po nějaké době pláchnou. Asfalt střídá les a ten zas louky a ty pole a ty asfalt. Cesta vede nahoru a pak dolů, zuřivě brejlím na mapičku v hodinkách a snažím se být vzorným navigátorem, což se mi ne vždycky daří. A tak kufrujeme tu a pak zase onde, nakonec necháváme knížku s informacemi o trase a kontrolní kartou venku a snažíme se hodinky a instrukce kombinovat.
I tak ale místy prskám, že aspoň sem tam kus krepáku na větvi by neuškodil, protože sakra práce, to už je fakt jak v Irsku - tam na severu platilo, že místní to tam znali a cizáci tam neměli co dělat (cedule jen v irish a ještě za křižovatkou a ještě natočené tak, že na ně vlastně nebylo skoro odnikud pořádně vidět...).
Před dvacátým kilometrem je první občerstvovačka. Něco málo pojíme, hodíme do sebe kelímek piva a razíme dál.
Zpětně bych si musela vzít k ruce itinerárř trasy, protože mi celé putování trochu splývá. Snad, že jsme zvládly probrat páté přes deváté nebo že jsme zvolily strategii "od kontrole ke kontrole" nebo že to celé nakonec tak krásně, klidně a plynule uteklo bez jakýchkoliv větších zádrhelů. Nevím. Ale vím, že jsme se dostaly na druhou občerstvovačku někde před třicátým kilometrem, tam jsem vdechla agave, protože po předchozí tatrance z prvního zásobovacího stolku mi bylo pěkně šoufl ještě pár kilometrů a že jsme zamířily nahoru, aby R. v takovém hezkém, prudkém seběhu píchlo v koleni a já začala v duchu prosit běžeckého mannitou, aby ji to nechal doběhnout.
Nahoru to jde, po rovince taky, cokoliv prudšího dolů je ale blbý. R. se ale nevzdává a tak prostě jdeme a běžíme po taktovkou kolena, začínáme mít solidně vychytaný systém kontrol (aby ne, po nějakých čtyřech nebo pěti hodinách) a pak už jsme najednou za maratonskou metou a do cílové hospody je už jen co by kamenem dohodil a zbytek doběhl a dobrodil.
Postupem dne, jak přibývají kopečky, chodecké vložky a bloudící okamžiky, mi je jasné, že pokud stihneme dorazit za světla, budeme si moct gratulovat a za světla dorazit potřebujeme, neb ani jedna nemáme čelovku a svítit si tak můžeme leda očima.
Po chvíli bloudění na břehu Mohelky hlasuje 100 % výpravy pro variantu nebrodíme se, lezeme roštím. Začíná se smrákat, je nám vlastně už docela zima, já mám hlad a už bych ráda nikam neběžela.
Proplazíme se mlázím, ostružiním a kopřivama, odškrtneme poslední dvě kontroly, protentokrát si odpustíme bitku na prahu a krokem společným a nerozdílným vcházíme do žlutého obdélníku světla a tepla, který naše bezmála třiapadesátikilometrové putování ten den ukončí.
A protože jsme, jak jinak, chytrý a šikovný holky, který si umí dobře vybrat, jsme nakonec společně na třetím místě. Dostáváme diplom a láhev vína, Dušan nám vyprosí na obsluze, která to už balí, ještě jedno teplý jídlo a po převlečení, polívce a povinném kafi se musíme rozloučit a vyrazit ku Praze.
Venku je tma jako v pytli. Vezu ještě Malého Medvěda, který navzdory zánětu okostice nenachodil za den po okolí o moc méně kilometrů, než kolik jsme jich my naběhali a ke štěstí a radosti nás všech ho Čunek nenechal odstřelit a sveze se s námi ještě Martin, který, jak se dozvím, chová doma psouny prérijní, i to je kouzelný rozměr podobných akcí.
Doma se mě T. ptá, jestli jsem si odpočinula.
A víte co? Odpočinula. Ultra je zvláštní svět plný zvláštních lidí, kteří nemají na první pohled mnohdy absolutně nic společného. Kromě toho, že rádi běhají. Daleko a dlouho a často, sami i ve skupinkách. A který si připadají odpočinutí i když je pekelně bolí kotníky a oči a musí jít spát v půl devátý večer.
Tak za rok znovu? Jo. Za rok znovu.
Díky, Dušane!

pondělí 22. října 2018

Tělo jako důkaz

Je nesmírně těžký zachovat si optimismus a zdravou míru sebedůvěry, když se na vás odevšad valí fotky dokonalých běžkyň v dokonale sladěných hadércích s dokonalými úsměvy a břichy jak ze soustruhu.
Tuhle mi jedna moje běhající, štíhlá kamarádka napsala, že teď je nějaká celá demotivovaná, protože to množství hubených holek, které si stěžují, jak jim to teď běhá pomalu v tempu pět na kilometr, ji přesvědčuje o tom, že je stará, tlustá bába, co by měla radši vyšívat nebo co já vím, pěstovat vodnice (nevím jistě, co to je a nechce se mi to googlit, ale mám tušení, že je to nějaká zelenina, tak snad je a snad se to dá pěstovat). A mě to zarazilo. A zamrzelo. Protože ona nemá důvod pochybovat. Ona je přece jednou z těch, co nemusí pochybovat. Proč by to sakra dělala? Je hezká, má hezkýho může a hezký děti a je k tomu ještě navíc chytrá a je fakt tak hubená!
Nedávno jsem objevila tak trochu jiné instagramové účty, než jsou ty vysoustružené obrázky dokonalosti. Jsou to stránky holek, které ještě nedávno vypadaly "perfektně". Byly štíhlé a svalnaté, hodně cvičily a jedly zdravě. Dělaly všechno to, co po nich současná doba žádá. Jenže jak se ukázalo, nebyly vlastně vůbec šťastné. Celý svět se jim točil jen kolem jídla, kolem kalorií, kolem kil na váze, kolem tréninků, tréninků a tréninků. Často celé roky. A pak si řekly dost nebo se zhroutily nebo to prostě už nevydržely a začaly postupně normálně jíst. A přibírat. A teď dávají na internet svoje fotky před a po a snaží se vysvětlovat, že sice před vypadají skvěle, ale cítily se pod psa. Do komentářů pod fotky, kde - za mě odvážně - sedí s vyvaleným břichem (tak jako právě teď drtivá většina z nás), nekroutí se do podivných úhlů před zrcadly a naopak se nestydí ukazovat tělo tak, jak vypadá drtivou většinu času, jim sem tam píšou lidi, že jsou tlustý a líný a že trend propagování obezity (!) je stejný zlo, jako anorektický modelky. Whow. Snad nebude vadit, když ukážu jeden příklad - tohle je Rini, která má web Own it Babe.
Rini s hubnutím a cvičením a omezováním jídla prostě sekla, protože už to dál nešlo. A podle některých je tlustá nebo dokonce obézní. Propaguje nezdravý životní styl a měla by se nad sebou zamyslet. Páni. Tak já nevím. Buď se svět v prdel už obrátil nebo jsem slepá? Anebo jsem totálně mimo.
Takže teď udělám něco, co dělám minimálně, protože se obvykle obávám, že mi na to nikdo neodpoví a budu mí další z blogů, kde autoři končí posty otázkou v naději, že komentářová sekce jim nebude zet prázdnotou (a ona je dál pustá a prázdná jako sekce soudnosti v Ovčáčkově mozku) - a zeptám se: Co si o tom všem myslíte vy? Je Rini tlustá?

#69
Mahi Binebine
BOŽÍ KONĚ ZE SIDI MOUMEN
Nesmírně zajímavá kniha, která bohužel nesmírně zapadla - snad za to může naprosto ohavná obálka, která ji (doufám, že) neúmyslně pasuje na nějaké čtení pro adolescentní chlapce, nešťastně zvolený název nebo anotace, která vykecá kompletně celý děj. Anebo se tak stalo prostě jen proto, že naprosto nesluníčkový, nemiloučký a neroztomiloučký příběh bez špetičky naděje nekonvenuje stádnímu vkusu většinových čtenářům, kteří stejně jako dívky v písničce Sydney Lauper prostě "just wanna have fu-un". Nevím, ale je to veliká škoda. Protože Mahi přináší ve své knize syrový a hutný příběh skupinky kluků, kteří jsou od narození odsouzení k tomu být jen lidskou špínou, žít na okraji společnosti a na ní taky pojít. Jsou to kluci ze skládky, z jednoho z početných marockých slumů, synové prostitutek, synové chudáků, synové zavržení, odsouzení, zneužívaní, využívaní. Zloději, násilníci, ale taky fotbalisti a kamarádi. Protloukají se, jak se dá, každý z nich má svůj vlastní temný, těžký osud, příběh, který byste nechtěli za žádnou cenu prožít. A pak jim někdo nabídne cestu ven. Cestu z toho všeho srabu - stačí zatáhnout za drát a to světlo na konci tunelu nebude lokomotiva. To ti slibuji! A ty mi budeš věřit, protože já ti dal smysl a jídlo a práci a střechu nad hlavou. Já ti dal pocit, že můžeš dokázat víc, být víc, že můžeš za něco stát...
Není to obhajoba, není to vysvětlování, je to jen pár kluků uprostřed svíravých kulis. Prostý jazyk. Neuhýbání. Nekomentování. Tak to bylo. Tak se to stalo. A tak Hvězdy ze Sidi Moumen udělaly něco strašlivého.
(Jen ty transkripce mi hlava nebere.)

#70
Neil Gaiman
DOMEČEK PRO PANENKY
Mistrovské dílo tak temné, silné a znepokojivé, jako pohled samotného Krále snů. Gaiman brilantně staví příběh, který vás zajme a nenechá vás vydechnout, motivy a témata, jež přináší, jsou jako 100% koncentrát děsivých nočních můr říznutý ironií a cynismem přesně v tom správném poměru. Skvělé postavy, skvělý scénář, skvěle pasující kresba, skvělý český překlad. Intermezzo cestovatele časem je pak třešničkou na dokonalém černočerném dortu. Ano, prosím. Ještě, prosím!

#71
Andrew MacDonald
WHEN WE WERE VIKINGS
Knížku jsem dočetla v půl jedný v noci a ani jsem z toho nemohla usnout - ne proto, že by to bylo (dej Bože) tak skvělý, ale proto, že jsem sesumírovala asi dvacet verzí jízlivýho, sarkastickýho komentáře.
Takže pojďme na věc, předem se omlouvám, jestli to bude příliš dlouhý.
Začátek se jeví slibně - dvojice sourozenců, starší bratr, Gert, zjevně trochu grázlík, ale svou sestru milující, sestra, čerstvě jednadvacetiletá Zelda, trpící fetálním alkoholovým syndromem - neboli vypravěčka. Osudem zkoušení sourozenci. Ok, to beru. Ústřední trojici navíc doplňuje ještě ex-přítelkyně Gerta, Annie, které Zelda (z jakéhosi nevysvětleného důvodu) říká AK47 a která řídí autobus, jímž Zelda jezdí do komunitního centra za dalšími postiženými lidmi.
Děj je poměrně tupoučký - Zelda a Gert neznají svého otce a matka jim před osm lety zemřela na rakovinu prsu. Nějakou dobu byli u "Strýce Roberta" (nebo Richarda?), který byl ale prasák a tak Gert dřív, než se stalo něco hodně blbýho, dostal Zeldu pryč. Aby si to mohl dovolit, začal dealovat drogy. A tím se dostal do dost špatný společnosti, že ano.
Zelda, velká fanynka vikingů, mezitím řeší, že se chce vyspat se svým mentálně postiženým přítelem Marxym, který žije s ochranitelskou maminkou (jak moc je postižený nebo co přesně mu je, se taky nedozvíš). To řeší hodně dlouho a furt dokola - se všemi postavami v knize. Když pak k sexu (ne)dojde, je to, jak jinak, katastrofa - a je to jedna z nejnepříjemnějších knižních scén, na který jsem narazila. Ne proto, že by to bylo nějak hnusný, ale prostě proto, že u tohohle fakt nepotřebuju a nechci být.
Pak Zelda začne dělat na částečný úvazek v knihovně, její důvěřivosti využije další "bad guy" a ukradne tašku plnou matroše, který měl Gert prodat. Vrchní drogový boss si myslí, že Zelda ví, kam "bad guy" zmizel, a tak jí trochu vyhrožuje a udělá Gertovi malý facelift. Zelda, protože je trochu pomalejší, si myslí, že svou replikou vikingského meče může bosse zlikvidovat a vypraví se za ním. Ten ji zmydlí, pokusí se ji znásilnit a nakonec ji zavře do sklepa. Zachránit ji přijde AK47, tu boss taky zmydlí, ona ho zastřelí, upadne do kómatu (ona, ne on, on je tuhej jako (v Mexiku) každej druhej), ještě týž den se (ona) probere, následně odjede za svou rodinou, nechá Zeldě svůj byt, aby se mohla plně osamostatnit, a tím to končí.
Shrnutí:
- Všichni mluví strašlivě sprostě. Pořád. Já sama mluvím jako kanál, ale tohle bylo moc i na mě.
- Všechny postavy jsou protivný. Všechny.
- Nejotravnější je to neustálý opakování naprosto všeho (a to mám vikingy vážně ráda!).
-.V celé knížce jsou dva dojemný momenty.
- Nemá to závěr. Jako kdyby si autor řekl, tak a teď by to stačilo.
- Moc nechápu, o čem těch 353 stran vlastně bylo a neumím si představit, koho by tohle mohlo bavit číst.
- Jako bonus je to totiž děsně nudný, protože se tam vlastně nic moc neděje.
Nicméně je možný, že se naprosto zásadně pletu a že budeme mít nějakou novou módu postižených hlavních hrdinů a že by se to přes to dalo prodávat. Srovnání s Haddonem je nicméně na podobné úrovni, jako kdyby někdo srovnával Hvězdy nám nepřály a Romea a Julii, protože jsou tam přece mladý lidi, který nakonec umřou.

Gill Sims
PROČ MÁMA PIJE
V první polovině jsem byla naprosto nadšená. Konečně upřímná kniha upřímné, zdrchané matky raně školních dětí, která bojuje se vším, co vám každodenní realita hází pod nohy. S prací, s povinnostmi, s manželem, kterého sice má pořád ještě dost ráda, ale už to taky není žádné terno, s pocitem zneuznání, s financemi a s tím, že všichni kolem jsou nechutně dokonalí, zatímco ona vážně, ale vážně není (a na to se napijeme!).
Je asi nutné připustit, že jsem v hodně podobné životní fázi a výčitky z toho, že doma s dětmi nadšeně netvořím, nepeču rohlíky, ani nejsme děsně bezlepkovo cukrfree ekobiosocio mě pronásleduje už docela, no, docela dost dlouho.
Vrcholem knihy jsou pak Vánoce, to jsem místy ryčela smíchy, jenže pak to začne jít strašlivě z kopce.
Ty stereotypy, které bych (stejně jako sem tam nějakou překladatelskou minelu - sis není oslovení, ale ségra, nic jako Střední východ neexistuje, atd...) byla jinak naprosto s lehkým srdcem ochotná přehlédnout, se začaly kupit (nepraktická žena, která ani neví, že se příjmy musí danit, utrácí hromady peněz za kabelky a boty a je roztomile a rozverně potrefená a vždycky jí nakonec všechno projde...)
A najednou z vtipné, sarkastické a nesmírně trefné knížky začala být snůška splněných tajných snů - klidně si je společně proberme: vydělám nějakým strašlivě jednoduchým způsobem strašlivý balík peněz; všichni mi postupně svěří, že by chtěli být jako já, protože jsem boží a že jsou stejně mizerné matky, jako jsem já - nebo mají aspoň ten pocit; začne se o mě zajímat muž z mé minulosti, zvedne mi sebevědomí a ještě mi pomůže si uvědomit, jak moc se s manželem milujeme; samozřejmě bude úžasně rozumný a dá se dohromady s mojí čerstvě rozvedenou nejlepší kámoškou, což bude super; zachráním celou rodinu velkým gestem; všichni do jednoho mě milují, všechno je suprzelený; nikdo mi nevyčítá, že jsem latentní alkoholik ve středním věku s rozkydlým zadkem, naopak mi můj zadek všichni chválí... atd.
Takže ne, mrzí mě to, ale ne. Snad kdybych si zkraje tu knihu tolik nezamilovala, nebyl by následný pád na zem tak tvrdý.
(Audioverze není špatná, na hlas interpretky jsem si sice musela zvykat, sem tam přeřeknutí mi ani nevadilo, strašlivě mě ale iritovaly odporně estrádní rozjuchané hudební předěly. Ty jsou fakt zlý.)

úterý 9. října 2018

Neběháš, nežiješ

Když jsem před pár lety začínala o běhání víc psát, měla jsem pocit, že běžecký boom vrcholí a teď už to půjde jen z kopce, protože, proboha, běhal prostě každý a kdo neběhal, ten o tom aspoň kecal. Jak jen jsem se mýlila!
Dneska totiž nejen, že běhá každý a každý (d)o běhání kecá, ale ještě - už nějakou dobu - běží kvalitní masáž, že běhat BY MĚL každý, protože přece běhat MŮŽE každý. To druhé samozřejmě pro všechny zdravé lidí platí, ale to první? Ne, běhání není pro každého, běhat by neměl každý a, kristepane, kdo ten debilní slogan vymyslel? Ne, všichni běžci nejsou krásní. Naopak. Drtivá většina běžců, kteří i v normálním životě vypadají aspoň ucházejícím způsobem (na škále Dr. House jsou, dejme tomu, kolem pětky, šestky), vypadají ve chvíli, kdy se narvanou do lycrového oblečku nevyhnutelně jako kokoti v primerosu. S tím je třeba se smířit a naučit se s tím žít (ergo se na to vykašlat). A co, že nejsem jak z reklamy na Nike nebo na Salomon? Není to přece fuk? A co kdyby se každý staral sám o sebe?
Pak by se třeba někteří nemuseli uchylovat k tomu, že si budou platit absurdní tréninky v duchu "naučíme vás uběhnout 5 km", protože se nebudou stydět vyběhnout - pánžto zkraje málokdo běží jako laňka. Většina z nás duše jako nosorožec před infarktem (a vypadá u toho podobně). Tréninky ve skupinkách za těžký peníze jsou něco, co mě nepřestává fascinovat. Není vytrvalostní běh i o tom, že je člověk rád sám? Neříkám pořád, sem tam je bezva jít běhat s kamarádem, ale ve skupině? Od toho jsou přece skupinový sporty, ne? Ty jsou pro lidi, co mají rádi týmy a týmovou hru.
Říkám tomu běžec běžci vlkem. Jasně, je bezva, když vám někdo zkušenější nebo vysloveně zkušený pomůže a poradí. Jasně, je na místě takovýmu člověku zaplatit, protože s vámi tráví čas a investuje do vás nějakou energii - ale prosím vás, věřte mi, vím o čem mluvím, nepotřebujete platit za to, abyste uběhli pět kilometrů. Pět kilometrů uběhne časem každý! Jasně, třeba vám to bude trvat dvě, tři, čtyři neděle, ale pět kilometrů, pokud půjdete párkrát za týden běhat, nakonec natočíte všichni - a zadarmo! Docela jako od Bédy Trávníčka!
O tom, kdo všechno dneska platí za odborníka na běhání (čti kdo píše blog a má facebook a instagram, kde ukazuje věci, které mu někdo dal, aby se s nimi vyfotil a ukázal je na blogu, facebooku a instagramu) ani nemluvím. Vyšla bych z toho jako závistivec, což nechci, protože tohle nikomu nezávidím (jinak samozřejmě závidím spoustě lidí spoustu věcí, to jen aby bylo jasno). Děsivá je ale představa, že si z takové (sebe)prezentace někdo může odnést, že pro běh ve dvou tisících metrech nad mořem potřebujete aklimatizaci jak před výstupem na Manáslu. Nebo že je maraton za pět hodin super výkon. Nebo že na běhání v Krkonoších potřebujete karbonový hůlky za pět tisíc. A že když nebudete jíst tohle a pít támhleto, stoprocentně nepodáte stoprocentní výkon. Jistě, lze namítnout, že každýmu, co jeho jest - žel bohu se i na volebních výsledcích projevuje, že ne. Že lidi jsou schopní nechat si vsugerovat neskutečný kraviny.
Čili: nepotřebujete trailové boty, pokud běháte po cestičkách ve Hvězdě; nepotřebujete kyslíkový stan, když chcete jet na trail do Rakouska; nepotřebujete trenéra, abyste uběhli pět kilometrů (teda když je vám fuk, jak dlouho vám to bude trvat - když je budete chtít mít za 18 minut, asi to bude na místě).

A masáž pokračuje dál: Každý musí mít dneska odběhnutý půlmaraton. To už patří k naprosté samozřejmosti. Je fuk, jak dlouho ho běžíte, hlavně když ho dokončíte. A pak se vyfotíte a dáte tu fotku na všechny sociální sítě, protože když to neuděláte, je to, jako kdyby ten závod nikdy neproběhl. Už nejde o výkon, jde o účast. Ale to je přeci hezké, ne? Vždyť od malička je nám vštěpováno, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Mám jen neodbytný pocit, že to Pierre myslel krapet jinak. Jednou mě třeba něco nebo někdo osvítí a já konečně pochopím, k čemu je jít na silniční (půl)maraton, když vím, že nejsem připravená podat nejlepší možný výkon (o tom, jak vnímám závody už jsem toho napsala a hlavně namluvila až dost, to už všichni znáte). Každopádně zpátky na stromy. Máte tedy odškrtnutý ten povinný půlmaraton. Než jste to ale stihli udělat, stala se povinnost z maratonu. A sakra. Každý, kdo má dvě nohy, uběhl maraton. I bába s dřívím. I maminky s kočárky. I stoletý soused s desetiletým prapravnukem. A dokonce i politici a spisovatelé a doktoři a fotbalisti, no prostě všichni, chybíte už jen vy. A tak si tuhle sociální povinnost odškrtnete taky. Jenže tady se to už začíná trochu lámat. Jedna věc je běžet dvě, tři hodiny, druhá pak pět, šest - jsem odborností literární teoretik, takže (v duchu doby) přesně vím, o čem mluvím a troufám si tvrdit, že chodit nepřipravený na maraton je kravina a koleda o zranění.
Prosím, zkuste mi někdo vysvětlit, k čemu je dobrý jít na maraton, když za prvé netrénuju, a za druhé mě to vlastně ani tak moc nebaví. Jako abych mohla říct, že "jó, čumte, uběhla jsem maraton"(v limitu osmi hodin nebo kolik je teď na PIMu). OK. Tak to absolvujete, protože chcete, protože je to cool a trendy a na instáči za to dostanete hromadu srdíček a virtuálních poplácání po zádech a budete patřit do maratonskýho klubu, který je skoro tak prestižní jako ten mílový. To už vám nikdo neodpáře. Bylo to drsný, bolelo to, ale je to doma a už tam nemusíte.
Jenže bacha. Co se to tu začíná hrnout? Maraton že už nestačí? Teď je potřeba uběhnout ultramaraton! Když jsem, tuším že vloni, poprvý uviděla na bilboardu reklamu na letní, běžeckou Jizerskou 50, málem mi vypadly oči z důlků. Tady se totiž (podle mého vysoce odborného názoru) láme už podstatně víc. Protože až uběhnete 50, budete tlačeni do toho, abyste uběhli 100, a pak 100 mil a pak běželi něco v horách, ve vysokých horách, něco se strašlivým převýšením, UTMB nebo Rondu nebo Hardrock (tam se nedostanete, ale dream on), abyste plavali v Nilu s krokodýly, sjeli na lyžích Mont Blanc nebo třeba Machu Picchu po zadku - a i z toho se časem asi udělá závod pro veřejnost, protože máme nejspíš někde ve šroubovici zakódováno, že ti nejvíc alfa z nás musí pořád mít překonáno o nějaký ten metr navíc a na tachometru ručičku o něco blíž maximální možný rychlosti.
Víte, snažit se vsugerovat lidem, že vytrvalostní běhání je pro každýho a každý by ho měl dělat, je tak trochu nesmysl. Je to zhruba na stejný úrovni, jako kdyby tvrdili, že je pro každýho jóga, plavání nebo třeba irský tance
A nemyslím si, že propagovat běhání na opravdu hodně dlouhý vzdálenosti jako něco, co zvládne každý, je na místě. Protože nezvládne. Krutý? Ano. Demotivační? Jistěže. Pravdivý? Jak jinak. Navzdory populárním propagátorům není pravda, že každý dokáže uběhnout sto kilometrů nebo sto mil nebo dokonce třeba Spartathlon. Tohle už jsou limity, který v sobě třeba toužíme mít a naplnit je a překročit, ale není nám to dáno - a myslím teď čistě fyzicky. Stejně jako každý nedokáže zaběhnout půlmaraton za hodinu dvacet a maraton za nebo pod tři, nemůže každý uběhnout sto mil v horách - nebo aspoň ne v závodním limitu.

Nemusíte uběhnout půlmaraton. Nemusíte uběhnout maraton. A už vůbec nemusíte uběhnout ultramaraton.

Běhání není o tom, kdo má nejprsatější blondýnu nebo nejvýkonnější bmw (a vice versa). Běhání by, podle mě, mělo být o tom, že to děláme rádi. A neztrácí to pro nás smysl ani ve chvíli, kdy si to nemůžeme změřit, dát na facebook a sbírat za to lajky.


#65
Rupi Kaur
MLÉKO A MED
Když za sebe
budete řadit
slova
nebude to
poezie

Ani když budete
otevřeně mluvit
o lízání
kouření
chlupech
a
zneužívání.

nestane se z toho umění ani tehdy když vynecháte čárky a každou větu začnete psát s malým písmenkem. vážně ne. když vaše plytké prázdné s aformismy napsanými na pozadích s fotkou zapadajícího slunce hraničící výrony někdo ještě krajně necitlivě přeloží, je hotovo. vymalováno. mléko a med není poezie. prosím. není to umění. a není to dobře přeložené. překládat poezii je opravdu těžké. jste zbaveni záchranné sítě kontextu. v jednom rohu ringu jste vy a ve druhém těch pár slov. když to nevyjde je to strašně vidět. jako třeba tady.

"Básně" rupi kaur
jsou prostě jen za sebe
vršená
slova
z instagramu.
Instantní
Grafémy.
Och, jak moudré.

(Chválím, že na tisk použili alespoň recyklovaný papír. V hlase s nadějí, že se třeba po tomhle lidé přestanou poezie bát a sáhnou po něčem o poznání hlubším.)

#66
Erlend Loe
KONEC SVĚTA, TAK JAK HO ZNÁME
Jsi jablko!
Jsi červené, krásné jablko.
Doppler rozhodně JE jablko. Jenže před lety při pádu v lesu zjistil, že roste na švestce nebo měl alespoň ten pocit a vypravil se proto žít do lesa v naději, že najde svůj domovský strom. Místo toho našel nejlepšího kamaráda v losovi, a ujistil se, že žádné jabloně kolem Osla nerostou. I vypravil se i se synem Gregusem do sousedního Švédska. Tam taky jabloně nerostly, ale měli tam skauty, ptáky a jednu THC nasáklou bábu.
Tam si Doppler uvědomil, že k bytí jablkem vlastně domovskou jabloň nepotřebuje a vyrazil zpátky domů.
Jenže v domácí bedýnce už pro jeho jablko najednou nebylo místo. Jeho žena do ní totiž uložila docela jiné jablko, nepotlučené, nesvraštělé, nenahnilé - kdepak! Je to jablko krásné, lesklé, pravidelné, červené, radost pohledět!
Doppler s využitím nejprimitivnějších pudů cizí jablko vystrnadí, jenže to jeho je prostě už příliš poničené a prostě do té domácí bedýnky nepasuje...
Konec světa... je absurdní parodie na současnou dobu, současnou (nejen) norskou společnost, na naše životy, na přístup k ostatním lidem, na to, jak zacházíme s technikou, jak se obklopujeme věcmi, jak se snažíme být ekologičtější, ekonomičtější, jak chceme víc prosperovat, jak drobíme zájem a upíráme enormní pozornost na naprosto nepochopitelné věci (jež nám ale přijdou absolutně zásadní). Autor pravidelně testuje čtenářovu odolnost a mezi satirickým komentováním všemožných jevů (mým favoritním jsou růžové bloggerky) nechává Dopplera trousit DNA všudemožně i nemožně. Od emocí naprosto odproštěný Doppler, vytržený z kořenů, neschopný porozumět jazyku dnešní společnosti prochází vývojem od sledovače televize (medvědi! Tolik medvědů!), přes hltače zpráv na internetu, pak nahých zadků, aby nakonec skončil u toho, že se zmenší na samotnou fyzickou podstatu svého bytí a od duchovna se odprostí úplně, aby nakonec skončil tam, kde začal - v lese.
Že jsem z děje prozradila moc? Ale vůbec ne. Protože na něm, tak jako v obou předchozích dílech, vlastně vůbec nesejde.
(A Kateřina K. se navíc postarala o to, že kniha plyne tak, že se v podstatě nedá odložit.)

#67
Christophe Galfard
VESMÍR JAKO NA DLANI
Netuším, jak kniha působí na někoho, kdo o dané problematice ví víc než jen málo, ale pro mě to bylo, jako kdyby mě Galfard vzal za ruku a provedl mě do země za zrcadlem... a pak do další... a další.
Můj mozek se (želbohu pro mě) mnohým informacím vzpíral a já si připadala jako debil, jak se gluony a kvarky a struny odrážely od jeho stěn, lítaly tam jako dětičky v nafukovacím hradu a úplně jako ony zase vypadávaly ven, ale věřím, že kdybych knihu četla ještě jednou a pak ještě jednou, má potenciál vštípit základní poznání i takovému humanistickému pařezu, jako jsem já. A já bych si to všechno konečně zapamatovala na dýl, než jen do další kapitoly.
Přesto se i tak autorovi podařilo něco mi do hlavy - naprosto nenásilně! - vměstnat a já jsem za to nesmírně vděčná.
Kniha je čtivá, velmi dobře přeložená (rozhodně po jazykové stránce, případné chyby - pokud by tam nějaké mohly být - v terminologii neposoudím) a pro každého zájemce o fyziku, jenž ji ne a ne pochopit už na gymnaziální úrovni, ideální. Plus je na konci překrásné věnování.

#68
Philip Roth
ELÉV
S Philipem Rothem máme takový ambivalentní vztah. Jeho knihy mě nebaví a baví, nudí mě a poutají zároveň, mívám pocit, že je nikdy nemůžu dočíst a nedokážu je odložit. Elév (někdo by mi mohl vysvětlit, jak se od "The Ghost Writer" dostanete k "Elévovi", protože to jsou tak odlišné věci, že to klidně mohli nazvat "Zelený kůň" nebo "Modré záchodové prkénko" a vyšlo by to zhruba nastejno - jen by to bylo méně zavádějící) je podstatně tenčí než ostatní Rothovy knihy, s nimiž jsem měla možnost zatím přijít do bližšího než jen očního kontaktu a snad proto jsme se tentokrát vyhnuli oné mučivé fázi nenávidím tě/miluji tě/odkládám tě/ještě stránku.
Elév, mladý muž rozervaný mezi vlastním talentem a zodpovědností vůči rodině a komunitě, přijíždí do domu svého spisovatelského idolu. Tam se setkává s jeho mladou chráněnkou a zoufalou, lehce hysterickou manželkou, povečeří s nimi a jednu noc u nich přespí. Toť vše k ději samotnému.
Je to skutečně vše? Ani náhodou.
Roth na úsporném prostoru prostírá jednu vrstvu otázek na druhé, testuje čtenářovu pozornost - od nejniternějších otázek a sporů na osobní úrovni a na úrovni nejbližší rodiny se dostává k problematice komunit, náboženských skupin, společností, historické odpovědnosti až k fabulacím, co by kdyby, k hodnotám symbolů a končí až tím, že sovy možná nejsou tím, čím se zdají být.

pátek 28. září 2018

Těžký život sportovního fanouška

Znáte to, jakmile je člověk něčemu oddaný, nevyhnutelně si to vyžádá jisté oběti. Když jste příliš oddaný práci, nemáte čas na koníčky a rodinu. Když jste příliš oddaní rodině, nemáte čas na hospodu. Když jste příliš oddaní hospodě, nemáte rodinu (ale máte koníček).
Když jste oddaný sportovní fanoušek, snadno se stane, že vám to fandění bude žrát víc a víc času - třeba když budete se svým týmem jezdit do každé prdele, jak to v době rozhodně nedávné (neb si ji pamatuju) hlásaly samolepky v pražském metru (tuším, že se tím chlubili fanoušci Sparty). Když fandíte třeba takovému druholigovému hokeji, dejme tomu - e e éé - třeba HC Ned Hockey Nymburk, ocitáte se přes zimu nejen na domovském staďáku ale na stadionech třeba v Kar-benátkách nebo v Boleslavi, mrznou vám nohy, největší radost je horká čokoláda z automatu o přestávce a intelektuálně vytříbené lidové popěvky v duchu "Rozhodčí je homo-sexuál HEJ! Homo-sexuál! HEJ! Homosexuál!" Na fotbale zase řešíte klokany a olé olé ať žije slávie! I s cestou ale málokdy strávíte sportovním zážitkem víc jak (bajvoko) osm, deset hodin, když už teda jedete s tou svojí spartičkou i do tý největší prdele.
Pokud jste spíš přes atletiku, Afričané, kteří běhají rychleji, než já jezdím na kole, se postarají o to, abyste si u telky nekazili oči moc dlouho a za dvě hodiny už zase můžete jít skotačit někam do parku.
Jak dlouho to trvá do cíle cyklistům netuším, protože cyklistiku nesleduju, ale hádám, že dvouciferný hodnoty to nebudou.
No a pak je tu ultra. Připouštím, že sledovat, jak někdo běží sto a víc kilometrů, je už lehce bizarní, ale zároveň nechápu, proč můžou v televizi dávat metanou, kolovou, zápasy pralesní ligy nebo jachting, ale přenos aspoň z největších ultra akcí vím nikdo nezajistí. Holt si každý pod pojmem sportovní zábava představíme něco jiného. A tak fandovi do ultra nezbude, než - v případě, že se běží v horách - sledovat paňáčka posouvajícího se na zubatém profilu nahoru a dolů od kontroly ke kontrole. To s sebou přináší dost nepříjemných situací a znepokojivých otázek jako: Kde sakra je? Proč tam ještě není? Co tam tak dlouho dělá? Proč neběží dál? Připočtěte si navíc výpadky v přenosu, případně uhýbání z trasy a následné navracení zpět do stopy (kde to probůh je? Stalo se mu něco? Proč neběží tam, co všichni ostatní?) a o zábavu máte postaráno. Pak jsou tu běhy na 24 a 48 hodin. To pak dotyčný krouží na malém okruhu a naskakují mu kilometry - je to boj s časem a vlastními silami. A vy počítáte průměrný tempo, jeho postupný pokles a řešíte, kolik by to mohlo hodit, kdyby... Do třetice (protože ve všech legendách musí všechno přicházet ve trojicích) jsou tu pak běhy po silnici, kde se na rozdíl od hor dá očekávat nějaká konstantnější rychlost, ne ovšem zas tak konstantní jako na okruhu, protože kopce a nerovnosti a občerstvovačky na vlastní triko a doprava a tak vůbec. Jedním z těch, na nějž jezdí s každým rokem čím dál početnější (a taky čím dál úspěšnější) česká výprava je Spartathlon. Neskutečná záležitost, na které se borci a borkyně, jež splní požadovaný časový limit, pokouší z Athén do Sparty - a aby to nebylo tak jednoduché, na zdolání 246 kilometrů mají jen 36 hodin. Cestou musí proběhnout pětasedmdesáti kontrolami, z nichž jen část zaznamenává výsledky všech proběhnuvších live a ti, kdo jim doma v duchu TříZet (zoufale, zběsile a zbytečně) drží palce, tak musí počítat průměrné tempo, refreshovat všemožné facebooky a weby, aby aspoň tušili, kde zrovna se jejich favoriti nachází.
Když jsem Spartathlon sledovala poprvé, běžel Dan Orálek svůj první a zároveň nejlepší ročník, měla jsem krátce před porodem a přišlo mi to zábavně napínavé. Kontroly většinu času hlásily blbě nebo vůbec, všichni na behej.com, což byla v té době jediná běžecká komunita, o jejíž existenci jsem měla povědomí, nad tím krčili rameny s tím, že holt Řekové, co bychom asi tak mohli chtít. Dana jsem pak sledovala i v následujících letech, kdy se pokoušel zopakovat prvotní úspěch. Ale nikdy jsem to nijak extra neprožívala, až se do Sparty vypravil Radek Brunner a ve výpravě s ním byl i "náš" T-Bird. Pamatuju si, jak si T. ťukal na hlavu, když jsem vysedávala dlouho do noci a sledovala živý přenos z vrcholku hory, kterou se běžci musí vydrápat - teprve když mi přenos dat (s půlhodinovým zpožděním) ukázal, že Petr proběhl, šla jsem někdy ve dvě ráno spát. Vloni mě spartathlonské drama minulo, letěli jsme tehdy do Paříže, já bez dat a s hlavou plnou obhájený dizertace boj všech našich statečných skoro docela vypustila.
Takže loňskou dávku případných nervů a obav o výkon známých, neznámých a kamaráda (a teď už i trenéra v jednom (2v1! Protože chci si jen vlasy umýt a jít!)) jsem si poctivě uložila, abych na ní dneska jako na kvalitním základu rozdělala letošní porci. Představte si, že váš tým hraje fakt důležitý zápas; řekněme, že je to nároďák a je to mistrovství Evropy nebo třeba rovnou světa a je to semifinále a rovnou na něj naváže finále. I tak vám bude srdce bušit jen 90 minut + nastavení krát 2. Když ale víte, že máte před sebou těch hodin zhruba třicet, co budete dělat? Budete jako ocasové celý den sedět u monitoru a nervózně sledovat naskakující jména po každé další live kontrole, budete čekat, až se objeví.... Radek... Petr... Roman... Pavel... Dušan... Katka... - která běží zatím naprosto fenomenálně a kdyby jí to vydrželo... Kdyby, kdyby, kdyby. Na Řecko se navíc jako hollywoodsko-anticko-dramatický Deus ex machina řítí hurikán. To aby toho nebylo málo. Podle Luboše Brabce, který o průběhu informuje na svém webu, teď navíc začalo hustě pršet.
Kdybych si kousala nehty, asi v týhle fázi už žádný nemám a to máme za sebou teprve dvanáct hodin.
Takže vzhůru do noci, ať jsou vám všichni řečtí bohové nakloněni!


#59
Jonathan Stroud
PTOLEMAIOVA BRÁNA
Z nepochopitelných a jen těžko vysvětlitelných důvodů naprosto přehlížená trilogie, kterou po dočtení posledního dílu lze jen těžko hodnotit odděleně, přestože si autor nemusí vypomáhat lacinými cliffhangery a jednotlivé díly tak dokážou velice snadno fungovat i odděleně. Ale protože postavy jsou tak zábavné a vy budete chtít vědět, jak to s nimi bude dál (a budete nutně potřebovat další dávku Bartimaeova jízlivého, trefného a po všech stránkách vytříbeného humoru), stejně si všechny tři knížky nakonec přečtete.
Poslední díl je o poznání napínavější, všechny načaté linky poctivě uzavírá a jak zmiňují mnozí, navíc má prostě skvělý konec.
Suma sumárum velice příjemná, oddechová fantasy navíc ve zdařilém překladu. Víc takových!

#60
Luke Pearson
HILDA SE VRACÍ
Hilda se vrací ve dvou milých příbězích, které mohou být svým obsahem a sdělením pro dospělé příliš prosté (nesnažte se za každou cenu zapadnout, mějte rádi zvířátka, pomoc druhým je důležitější než uznání, nikdy se nebojte zbytečně předem, protože věci mohou být jiné, než se na první pohled zdají a i dospělí chybují, obzvlášť, když se uchýlí ke zkratkovitému myšlení a závěrům, jež jsou nejvíc nasnadě), ale kresba, colorování i lettering jsou krásné, odkaz na komiks přítelkyně Philippy (který mi, mimochodem, přišel dost o ničem) zábavný a celkově je to prostě takový hezký komiks, který třeba u té mé šestileté vyvolal vysloveně nadšení.

#61
O VÁNOCÍCH SE DÍVÁM DO NEBE
Veliké překvapení. Opravdu veliké. A tentokrát v dobrém. 
Když jsem četla seznam témat v letošní knižní výzvě (2018), bod, který vyzýval účastníky, aby se chopili nějakého titulu, jehož děj se bude odehrávat během Vánoc, mě krapet otrávil. Kolem Vánoc se obvykle točí roztomilé "ženské" románky, které nečtu, protože i koukání do lednice mě duševně oblažuje více (nemluvě o tom, co z ní následně vytáhnu). 
Při poslední návštěvě knihovny jsem nicméně zahlédla velice útlou knížku v malém formátu, jež slibovala povídky předních českých současných literátů, které se tak či onak točí kolem Vánoc. Ó, ano! Mé utrpení bude alespoň malé a krátké, zaradovala jsem se. Nemohla jsem se mýlit více. 
Místní nízké hodnocení pravděpodobně vychází ze zklamání nad tím, jaká mizérie se v jednotlivých povídkách skrývá, že jsou smutné, tklivé a bolestivé, plné samoty a prázdnoty. 
A proto se nezapomínají. Ne všechny, samozřejmě, ale některé, některé rozhodně. Máte pocit, že vaše Vánoce stojí za prd, protože dostanete zase něco, co jste si nepřáli a máma vás nacpe hromadou salátu a děti budou pyskovat, že dostali jen čtyři a ne pět her na xbox? Věnujte pár hodin téhle knížce, víc nezabere a třeba váš pohled na to, co je a není otravné, změní. 
Obzvláště Formánkův "Rychlík do Pardubic" a Baldýnského "O Vánocích se dívám do nebe", mi až vyrazily dech. Na ně neměla tentokrát dokonce ani má jinak velice oblíbená Petra Soukupová (jejíž povídka z Prahy Noir se mimochodem, jen tak, čirou náhodou?, shoduje tematicky s "V pěti" B. Bellové...). 
A v komentářích na DK tolikrát zmiňovaný "Já, kapr" je za mě nejprvoplánovitějším kouskem, trošku jako slohovka s tématem: "Den v životě knihy" nebo tak něco.

#62
Erlend Loe
NÁKLAĎÁKY VOLVO
Při čtení Dopplera jsem vnímala, jak se s autorem neustále lehce míjíme a po dočtení ve mně Loeovo absurdní vyprávění o muži s obřím přirozením, jenž nečekaně prchá do lesů, aby tam žil s losím mládětem, zanechalo rozporuplné emoce - veškerá satira a kritika společnosti na mě fungovala a nefungovala zároveň. 
Náklaďáky jsem proto dlouho obcházela a snažila se odolat vábení jejich překrásného přebalu (protože na tom, že mají všechny tři knihy překrásný přebal*, se určitě všichni shodneme, že ano? *Ono je vcelku obdivuhodné, že si grafik troufl vsadit jen na jméno autora - jež nebude mnohým nic říkat - a název - jenž neznalého čtenáře může spíš odradit, než nalákat.), protože jsem se bála, že mě čeká dvě stě stránek míjení. A bohatě stačí, že se většinu času míjím s většinou lidí, kteří mě svým chováním a myšlením přivádí v němý úžas, nemusím to absolvovat ještě v exilu na planetě Čtení* (*jsem nějaká poetická, asi bych toho měla nechat). 
A tak přišel den, kdy bylo zapotřebí na odchodu shrábnout nějakou útlejší knihu na recyklovaném papíru (aby se mi neutrhlo už dost načaté ucho kabelky - což se stejně o pár dní později stalo) a došla řada na Náklaďáky. 
Nejdřív jsem měla pocit, že si ze mě autor onoho textu dělá srandu. 
Pak, že si dělá prdel. 
Pak mi došlo, že to tak opravdu je. 
A začala jsem se bavit. 
Kolegové hodnotitelé, tohle NENÍ o příběhu - možná by to mělo stát někde na přebalu jako varování na krabičce cigaret. Tohle je o vyprávění samém. Ruku nahoru, kdo v poslední době četl něco, co plynulo rychleji. (A pak napište, co, protože mě nic nenapadá.) Nejde tu vůbec o Dopplera, o Bonga, o Greguse, nejde tu ani o nové postavy a to, co dělají. Bizarní filmový konec jako příslib Konce světa, tak jak ho známe, je jen tečka skoro tak sladká, jako německé kolečko. 
(KK opět v plné formě. Palec hore!)

#63
Neil Gaiman
VĚČNÉ NOCI
Nesmírně skličující a depresivní setkání se Snem a ostatními Věčnými. Všechny příběhy jsou po scénáristické stránce skvělé, Gaimanův rozsah napříč tématy, vypravěčskými styly a časem se tu ukazuje v plné kráse. Rozmanitost tvorby ilustrátorů může někoho rušit, někomu vadit, ale i to má své velké kouzlo - mě nejvíc uchvátilo Delirium a Zoufalství, nesmírná dávka emocí na pár stránkách. Jediná výtka by šla za českým letteringem, jenž byl pro mě místy na hranici učtitelnosti, ale možná je to záměr a možná to bylo v originále podobné. 
Tandem Janiš-Podaný opět zárukou skvěle odvedené práce. 
A teď mě omluvte, I'm going to hang out with the Dream King...

#64
Ceridwen Doveyová
JEN ZVÍŘATA
Pokud máte rádi zvířata, budete při čtení smutní, protože ta zvířátka na konci zemřou - což se teda dočtete už na přebalu a pak znovu na začátku každé z povídek, ale zjevně i tak to dokázalo některé čtenáře nepříjemně zaskočit. Takže ano, skutečně všichni do jednoho nakonec zemřou (a spoiler života: my taky. Jo, i já. A ano, i vy. Jak nemístně kruté.) 
Pokud nemáte rádi zvířata, je tu jistá možnost, že po přečtení téhle knihy je mít rádi začnete. 
Pokud máte rádi literaturu dvacátého století, bude nejspíš lehce slinit blahem. A jestliže máte rádi některého z autorů v knize zmíněných a jste obeznámeni s jeho tvorbou, je tu riziko, že bude slinit i slzet. A možná i těžce. 
Nesmírně obdivuju plejádu stylů, jazykových i narativních, které autorka zvládla na tak omezeném prostoru předvést a to nádherné a úchvatně fungující provázání literárních a historických motivů. 
Myslím, věřím a pevně doufám, že o Ceridwen ještě uslyšíme.

T. M. Logan
LŽI
To jsem si zas dala. Pokaždé, když se pustím do nějakého "thrilleru", který je zaručený "super" a "pecka" a "děsivý" a "boží" a já nevím, co všechno ještě, nakonec většinou skřípu zuby maximálně tak vnitřním utrpením nad tupostí (podtrženo, vytučněno) hlavních hrdinů, nad chatrnou zápletkou, nad autorovou nulovou schopností budovat napětí a mnohdy i nad dost hroznými minelami v překladu, se nakonec dušuju, že už nikdy (verzálky, vytučněno, podtrženo) nic dalšího takového nebudu poslouchat. Že to není pro mě. Že je to ztráta času. Jenže pak neodolám a říkám si, ale tohle zní dobře... Co když? 
Literární úroveň něčeho takového nehodnotím, tu snad nikdo ani nečeká, má to být kniha, u které se člověk pobaví a vypne mozek, čili přejdu rovnou k ději. 

Hmm... to nám to tentokrát začíná slibně, pomyslela jsem si při třetí kapitole. Hlavní hrdina je sice trochu natvrdlejší a pomalejší, ale což, aspoň máme po trošku neortodoxního hlavního hrdinu, který není ženská ani policajt (ani policajt ženská). Jenže při čtvrté mi došlo, jak se věci mají, pátá mi to potvrdila a pak už jsem jen trpěla. Následuje takřka autentický záznam výňatku mých pocitů v průběhu zbytku audioknihy (protože jinak bych musela spoilerovat a to nechci, jen si to taky užijte): "Jak? Jak jako? To jsi vážně takový debil? Sbal ji ne do dvou kufrů, ale do jedný igelitky a vykopni ji! Píp jedna. Bóže... Ha! Takže to bude takhle! Á, ukázka absolutní policejní zvůle, jéééžiš, ne, takhle to fakt nefunguje... Asi si budu muset dohledat, jak je to v UK, protože u nás to rozhodně takhle nejde... Ježišimarjá, ty seš ale píp píp píp, ty si to ale asi vážně zasloužíš! ... Dyť tam nebyl sám!... Kam zas lezeš? ... Ty seš ale píp píp píp... No vidíš, kdybys mě poslouchal - já ti říkala - já-ti-to-říkala!! ... Hurá! Konec!" 

Přednes Martina Preisse je většinou fajn, když teda zrovna "nehraje" - jeho funění a hekání mi lezlo na nervy a scéna ve škole, kde vystupuje naprosto marginální vedlejší postava, jíž vyzbrojil ale totálně příšerným odkašláváním, mě málem přiměla, abych knihu odložila, smazala a nedoposlouchala (možná jsem měla). O jeho výslovnosti některých anglických slov ani nemluvě, mým hrdinou je [blútút].

Kdybyste si i tak knížku rádi koupili (nebo si jen poslechli ukázku), můžete třeba na webu Audiotéky TADY.

pátek 7. září 2018

Knižní nářez s vejci

Původně jsem si říkala, že napíšu něco málo o tom, že mě teď tréňa nechal na pospas mě samé a jaký je to nezvyk a jak si na to ale vůbec zvykat nechci (prý mám měsíc odpočívat, běhat, ale podle sebe, bez tepáku, hezky v klídku, ale zase ne v moc velkým klídku, abychom nemuseli začínat od nuly, no jo, to se to kecá, že jo, když vám tohle jde tak nějak samo...), jenže jsem teď zjistila, že jsem vás skoro celé léto ochuzovala o dojmy ze svých čtenářských zážitků a teď je těch knih tolik, že to stejně zase nikdo nepřečtete, protože kdo má tolik času, aby ty moje grafomanský záchvaty četl. Takže pro ty nejstatečnější z vás je tu pořádný letní knižní nářez.

#50
Sarah Janet Maas
DVŮR RŮŽÍ A TRNŮ
Panejo, já ani nevím, kde začít. Je toho tolik! Protože tohle je TAK špatný, až je to vtipný.
Začnu tím pozitivním, protože tak se to ve slušných společnostech dělá - takhle luxusně jsem si mozek nevypláchla ani nepamatuju! Čili na škále nula až pět hvězd dle úžasnosti díla, jedna hvězda za dokonalý intelektuální klystýr a druhá za autorčinu odvahu vykrást absolutně všechno, co ji jen napadlo a to zjevně beze strachu, že se s ní všichni slavnější a podstatně zkušenějších a lepší autoři budou soudit a za to, že z týhle roztomilý blbosti kvalitativně na úrovni blogu (kam taky patří a měla to tam zůstat) dokázala udělat bestseller. Před tím je skutečně zapotřebí smeknout. A zbytek už je jen Maaso (haha).
Takže, co že to tu máme: Příběh se oficiálně hlásí k tomu, že je novodobým převyprávěním jedné z nejstarších indo-evropských pohádek, které nám v první/nejznámější verzi na papír hodila v 18. století francouzská spisovatelka Jeanne Marie Le Prince de Beaumont. Jí je ovšem příběh Maasové podobný asi nejméně a ty motivy jsou opravdu jen fragmentární. Autorka se nicméně zjevně domnívala, že když se přihlásí k jedné inspiraci, další vykrádačky jí jen tak mimochodem projdou. Prvních sto stran jsem se bavila tím, že jsem počítala, co všechno a odkud vzala a naházela na jednu hromadu propojenou tak jalovými dialogy, že se k nim ještě budu muset vrátit. Po prvních sto stranách jsem litovala, že jsem to nepojala jako barovou hru a za každou vykrádačku si nedala panáka, protože bych byla solidně namazaná. Počítejte se mnou (jen namátkově): Zeď a rozdělení země na část lidí a část nadpřirozených tvorů (Gaimanův Hvězdný prach, Martinova Hra o trůny, Nixova Abhorsenka) – a ta mapa? No tak, troška invence!; hlavní hrdinka (Hladové hry od nevím-kdo-je-napsal); pozdrav jdoucímu do arény (Hladové hry); písečný červ (Herbertova Duna); proměna v jinou živočišnou formu (Avatar); hodný a zlý nápadník (veškeré filmy a seriály ze střední školy) a tak dále a tak dále.
Hlavní hrdinka Katniss, pardon Freya, pardon Freyre, přináší dospívajícím dívkám opravdu rozkošný návod na to, jak si získat srdce nejhezčího kluka v Prythian Hills 90210: stačí být (pod)průměrně hezká, dost omezená a hloupá a navíc protivná, vzteklá a cíleně nepříjemná osoba, zabít jeho kámoše, chovat se jako omezená, hloupá, protivná, vzteklá a cíleně nepříjemná slepice a bum! Láska jako trám je tady! A nejen to, budou vás chtít vlastně docela všichni, hodní, zlí, bohatí, mocní... (Ne, tohle skutečně není sada vlastností, které by kdokoliv na komkoliv mohl ocenit. Ne. Bez ohledu, kolik Maasových vám to bude tvrdit. Fakt ne.)
Co na tom, že v téhle pohádce je krásný ten, kdo je zároveň milý, chytrý, laskavý a bohatý. Jak říkám, prostě ho zabte a je vymalováno! Její vyvolený, jeho kámoš i jejich nepřítel, který je vlastně ale – nebudu spoilerovat, ono je to totiž TAK napínavý – jsou všechno kočičáci totální, navíc jsou děsně svalnatý a sexy a vlasatý a ještě víc sexy a všichni žijí stovky let, ale není pro ně problém zamilovat si tohle zvířátko, které si sem přivedli. To, že jí vycinkají na první dotaz všechno, zatímco ona jenom háže zadkem a uráží se jako fracek s půlkou mozku, dává přece rozum (kdo necítí závan středoškolských chodeb, ten má asi poruchu čichu nebo nevím). Dialogy jsou rozkošně nepochopitelný a nesou se v duchu: On řekl: „Jsi krásná a úžasná a já ti dám všechno!“ A ona na to: „Ty seš ale debil!!“ I on pravil: „Ach, jak jsi krásná a úžasná, dovol mi tě hostit v mých krásných a úžasných komnatách!“ A ona zase: „Zabiju tě!!“ On se rozzářil: „Super, tak domluveno, dám na tebe pozor.“ Ona se naježila: „Vůbec ti nevěřím, zabiju tě, uteču, seš debil!“ ... atd. atd. Ústřední sprgimrgitygr mě teda iritoval i tím, jak pořád vrčí (tu více tu méně nahlas, asi že když už nemůže mít tu řádně vytuněnou kárku, vrčí aspoň sám?) .
Vyvrcholení je vůbec lahůdka, ona je blbá jak daleko vidí a morální stanovisko autorky (obětujeme jednotlivce v zájmu masy) mě decánko děsí. Děti, tohle není správně!
Chtěla bych věřit, že současná cílová skupina - teenageři – chtějí aspoň Harryho Pottera nebo dejme tomu i ty Hunger Games. Podle hodnocení se ale šeredně pletu. Na druhou stranu za mých mladých let byla největší pecka fotoromán v prostřední dvojstraně bravíčka a Lanczovky, čili svůj šutr nechávám hodně hluboko v kapse. Ale stejně si radši přečtěte třeba ten Hvězdný prach.

#51
Christos Tsiolkas
ARI
"Po zbytek svýho života budu souložit, poslouchat hudbu a dívat se na filmy. Tady jsem, žiju svůj život. Nezamiluju se, nezměním ani ň, a až umřu, ani pes po mně neštěkne. Můj epitaf; spal, jedl, píchal, chcal, sral. Běžel, aby unikl dějinám. To je jeho příběh.
Zmáčkni stop. Kazeta je u konce." (s. 210)
Jeden den v životě devatenáctiletého Ariho, australského Řeka žijícího u rodičů uprostřed australské, řecké komunity. Polovina devadesátých let, ohýbaná pravidla komunity, bolest, žal, bezcílnost. No future! Spousta drog, spousta náhodného sexu s náhodnými chlapy, kluby, mejdany, ještě víc drog, alkohol, další chlapi. Mrtvé mámy, nemocné mámy, rány a zneužívání. Naděje na lásku; zahozená, protože láska neexistuje. Zní to jako koktejl skvělé sociální sondy? Zapomeňte! Ari je všechno, jen ne postava, která by vzbuzovala lítost. Snad odpor. Možná znechucení. Ale ne lítost. A stejně jako frčí on na speedu, frčí s ním i čtenář. Děj-neděj se valí brutální rychlostí vpřed, ještě jednu lajnu! Ještě jednoho panáka! Ještě jedno péro! Naturalistické popisy náhodných styků, drsnost předměstí, mladí lidé, kteří od života nechtějí a nečekají absolutně nic. Rozháraný pocit celou četbu. Rozháraný pocit po dočtení. Co si o tomhle mám myslet? Co si o tomhle vlastně myslím? A víte, že pro jednou vůbec nevím?

#52
Petra Soukupová
NEJLEPŠÍ PRO VŠECHNY
Petra Soukupová je 100% moje nejoblíbenější česká současná autorka a moc dobře jsem věděla, proč si mám na její poslední knihu udělat čas - resp. proč si ji nebrat, když jsem čas neměla, pánžto o jejím díle platí, že si na sebe ten čas prostě udělá.
Všem, kdo její knihy znají, bude stačit, když napíšu, že je to Soukupová v plné síle. Tentokrát dopřála ve vší autentičnosti běžného, každodenního, rodinného života prostor i příběhu a rozhodně to neubírá na síle výpovědi. Znovu jsou tu postavy tak lidské, že je to jako číst dokument, jsou v mnohém jako vy a já, jsou rodiči, prarodiči, dětmi, vnoučaty, snaží se žít, jak nejlíp dovedou, snaží se dělat všechno, co je v jejich silách a ono to, jak jinak - nezapomínejte, že tohle je opravdový život! - někdy vyjde a jinde ne, a taky to je občas fakt velkej průser, ale čas plyne a každý zítřek bude jednou včerejškem a je potřeba jít dál, i když se občas zdá, že není kam...

#53
Petra Dvořáková
SÍTĚ
Těžko uvěřit, že všechny tři příběhy napsal stejný člověk. Tak nevyváženou sbírku jsem snad ještě nečetla.
Příběh první, příběh nejslabší. Příběh mladé matky, která sebou nechává smýkat chronickým manipulátorem a její cesta psychoterapií k sobě samé. Postavy černobílé a tak klišovité, že snad ani klišovitější už být nemohly. Dialogy šustí papírem, kulisy jsou otřepané, metafory rádobypoetické a hlubokomyslné, nicméně celé to působí jako výplod zdatnější gymnazistky.
Druhý příběh už je o poznání lepší. O ženě, jejíž muž se najde ve striktním katolicismu a to samé očekává od ní - nevím, jestli to bylo prostředím, které mi je naprosto cizí, ale vyprávění mělo o poznání lepší spád, bylo sevřenější, postavy už nebyly jen ano nebo ne a já začala být ráda, že mám tak zásadní problém s odkládáním rozečtených knih, protože o tuhle povídku bych nerada přišla.
Poslední povídka je vysloveně skvělá. Hrdinka, zdravotní sestra, kterou semele systém a její vlastní představy o ideálu a způsobech, jak ho dosáhnout, je ve všech směrech lidská a tím i snadno přístupná a tím, jak autorka popisuje prostředí zdravotnictví, mě naprosto dostala.
Všechny tři příběhy jsou prokládány odstavečky, které mají v prvních dvou povídkách sloužit jako vodítko či výklad (toho, jak to chodí u psychologa v případě prvním a situace, kdy dospělý člověk projde náhlou konverzí k nějaké víře v případě druhém), ve třetím jsou to pak (skutečné?) výňatky z odborných textů doplňujících jednotlivé jevy v povídce zakomponované. Asi měly podpořit děj a dodat mu nějaký přesah, což se jim tak docela nedaří - pro mě zbytečně narušovaly plynulý tok textu a vzbuzovaly (nechtěný) dojem, že příběhy jsou jen cvičením na dané téma.


#54
Amie Kaufmanová, Jay Kristoff
GEMINA
Po prvním dílu, jenž mi vyrazil dech, veliké zklamání. 
Příběh byl tou slabší částí už v Illuminae, ale zachraňovala ho postava Hala 6000 (pardon Spira), jenže tentokrát je vyprávění pouhou variací na předchozí knihu. Ano, jsem věkově blíže k rodičům hlavních hrdinů a možná proto mi nedochází ten epický rozměr zápletky o megalásce jako vystřižené z kterékoliv podprůměrné americké romantické komedie pro náctileté se všemi zásadními (rozuměj naprosto plytkými) zvraty. Postavy jsou ploché, děj předvídatelný, záporáci záporní, klaďasové kladní a Heimdall se otáčí...
Kopírák prostě nefunguje nikdy a je fuk, že tenhle je růžový, blyštivý a totálně cool.
Pochvala za formu, jež mě pořád ještě baví a za skvělý překlad.

#55
Petra Dvořáková
DĚDINA
Prosté vyprávění prostým jazykem o prostých lidech, kteří na mě byli možná... no... až příliš prostí. Snad proto, že jsem na dědině nevyrostla, snad proto, že mám pár přátel, kteří ano, nějak se mi nechtělo uvěřit, že by všichni obyvatelé vesnic byli takoví chudí a omezení lidé, jen zem a závist, hrabivost a pomlouvání. Jasně, nedělám si iluze, že to nejsou hnací síly většiny z nás bez ohledu na PSČ, ale přeci jen toho na mě bylo asi moc.
Což ale vůbec - a to myslím v plném rozsahu - neznamená, že kniha není velice dobrá, že postavy nejsou živé a že jejich jednání není naprosto srozumitelné, pochopitelné a - ve vší té mnou kritizované prostotě - vrcholně lidské.
Nářečí se navíc stará o autenticitu nejtěžšího kalibru
Dědina stojí nad mainstreamovým čtení, je to obraz jedné části naší země i nás samých. Je to obraz doby. Je moc dobře, že vznikla.
(A trochu mě děsí, že si tolik lidí stěžuje, že jí nerozumí - to jsme vážně pro všechny rofl, omg a lol zapomněli vlastní jazyk?)

#56
Sylvia Plath
THE BELL JAR
Autentická výpověď o jednom bytí, jež se v závodu za bytím nejdokonalejším a nejúspěšnějším přerodilo, vyžralo zevnitř a najednou z něj zbyla jen slupka, s níž se její majitelka už nechtěla vláčet. A tak se ji rozhodla zahodit. Zalezla do kouta a chtěla zemřít. Jenže se to nestalo a ona se místo toho ocitla tam, kde se ocitají všichni, které život vysál a zbyly z nich jen na kontury a oni najednou nevědí, čím se vyplnit a proč to vlastně dělat. To všechno zkraje padesátých let.
To všechno tak, jak se to skutečně stalo.
Není to jen pohled do vědomí člověka, který před sebou viděl tolik cest, po nichž se mohl vydat a po nichž se vydat chtěl, aby si najednou uvědomil, že nad jeho sílu je i zvednout ruku a nechápal, proč by se měl byť jen převlékat z pyžama, když si večer půjde zase lehnout; je to i nesmírně cenný obraz společnosti, jejich postojů, názorů a fungování, která nám dnes mohou připadat nesmírně legrační a zastaralá a jež máme stereotypně svázané spíš s jinými částmi světa. A přitom je to teprve nedávno, co byl život jasně nalajnovaný a nešlo vlastně o nic jiného, než o naplňování očekávání okolí - nejen v tom, co děláte, ale i jak, kde, kdy a s kým.
A když jste se vymykali, když jste se odhodlali se vymykat, když jste odmítli přijmout svou roli, mohlo vás to nehezky semlít.
On totiž ten poklop může dopadnout na kohokoliv z nás, na někoho s větší pravděpodobností, než na jiného, ale kdo pod ním někdy byl, ten bude přesně vědět... I když by asi raději nevěděl a může jen tiše závidět těm, kdo v Esther vidí "znuděnou, rozmazlenou, středostavovskou paničku, která roupama neví, co by."


#57
MABINOGI - KELTSKÉ POVĚSTI
Už jen za to, že máme možnost si větve Mabinogi v češtině přečíst, si kniha zaslouží plný počet, byť je to čtení náročné, zdlouhavé a vlastně vás odmění jen tím, že se stanete součástí zástupu těch, kteří za staletí, kdy vyprávění o Pryderim, Rhiannon, Pwyllovi a mnohých dalších, existují, jejich příběhy slyšeli nebo četli, zapisovali či vyprávěli dál. 
Některá vyprávění jsou pouhými výčty, jiná obsahují i usledovatelnou dějovou linku (především to obsahující obzvlášť výživný trest za znásilnění schovanky mi učarovalo). Všechna jsou svým způsobem fascinující a pro dnešního čtenáře (rozuměj mě) ubíjející zároveň. 
Velké díky za závěr, tabulku výslovnosti, doporučenou literatury a vůbec za celý aparát, který pomáhá dosadit si text do historických a společenských souvislostí.

#58
Jonathan Stroud
GOLEMOVO OKO
O druhém dílu se dá v podstatě napsat to samé, co o prvním - zábavné fantasy pro dospívající z alternativního Londýna (a pro nás, samozřejmě, velmi vtipně i Prahy), kde vládnou mágové za pomoci všemožných nadpřirozených bytostí. Hlavní postava je ještě méně černobílá než v prvním díle a jeho parťák, džin, znovu vtipný a hláškující a hubatý. Takže suma sumárum fajn odpočinková pohádka, tentokrát místy o poznání napínavější a opět velice zdařile přeložená.

Erik Tabery
OPUŠTĚNÁ SPOLEČNOST
Z lásky k Masarykovi, z lásky k Havlovi, mohl by znít podtitul Taberyho knihy, jež bohužel propásla potenciál něco změnit. 
Psát pro ty, kteří se mnou souhlasí je totiž velice snadné, ale pokusit se pádnými argumenty přesvědčit ty, kteří váhají nebo dokonce ty, kteří stojí na opačném názorovém konci, to je skutečná výzva. Tabery ale nezabíhá ani k tématům, jež by se potenciálně nemusela líbit ani těm, kdo s ním souhlasí (třeba taková inkluze) a záhadně se mu podaří v knize, v níž je opakovaně zmiňovaná "uprchlická krize" nevyslovit "islám" snad ani jednou. 
A přestože mně osobně v drtivé většině témat stoprocentně konvenuje a souhlasím s ním, byl pro mě poslech (po všech stránkách perfektně načtené) audioknihy mnohdy utrpením. Tabery z ní totiž vychází jako poslední spravedlivý a Respekt, který vede, jako jediné schopné a spravedlivé médium. Často ztotožňuje deníky s jejich šéfredaktory, jako kdyby noviny netvořilo nic jiného, než domácí zpravodajství. Navíc je lehce ubíjející i repetetivnost, kterou lze přičíst na vrub, jak jsem se dočetla níže, tomu, že se alespoň část textů už objevila v úvodnících Respektu. 
Mé výtky jsou nicméně vedle poselství knihy jako takového marginální a skutečně bych si ze srdce přála, aby si knihu přečetli nebo poslechli všichni a alespoň na okamžik se skutečně zamysleli na tím, co čtou. A zkusili zauvažovat o tom, že to možná JE pravda a co znamená. 
Jako žába si totiž v té čím dál teplejší vodě hovíme až příliš pohodlně. Vážení, ale tohle není vířivka, tohle smrdí fakt velkým průserem!

Audioknihu je možné koupit například na audioteka.cz - poslechněte si UKÁZKU a uvidíte, co vy na to.

Různí autoři
PRAHA NOIR
Na Prahu Noir jsem byla skutečně hodně zvědavá - když se vám v jedné povídkové sbírce sejde v zásadě kompletní výkvět současné české prózy a děj příběhů s tajuplnou, temnou atmosférou se má navíc odehrávat ve vašem městě, je to minimálně příslib slušného titulu. Jenže ouha touha.
Skutečně zajímavá a napínavá mi připadala jen povídka Petry Soukupové, ta se mě dokázala dotknout, zaujmout mě a vyvolat ve mně nějaké emoce. 
Zbytek? Zbytek vlastně ani nevím, o čem byl. A ty, co si pamatuju, za to nestojí. Jestli tohle je dílo naší stávající literární elity, tak je to trochu smutné. Anebo čtu moc Fabera. 


neděle 26. srpna 2018

Krocení velšského draka - UTW 2018

Ten, jenž mi dal druhé jméno, řekl: "Over and out."
A tak jsem běžela.

Araf deg mae
mynd ymhell
Vím, že už jsem v poslední době musela všem, co mě znají, s UTW silně připomínat jisté vyprávění o jistém hudebním táboře. Jenže když se vám počet závodů do roka smrskne na dva až tři a vy se na ně tím pádem připravujete většinu roku, těžko se o nich nezmiňovat (jasně, možností je o běhání vůbec nemluvit, že jo... haha. A teď tu o Karkulce.) A ještě těžší je o nich nemluvit, když poprvé nejsou vaším vlastním výmyslem, plánem, cílem, s nímž jste si v duchu pohrávali, převraceli ho, oprašovali, rozmotávali a zase z něj splétali složité vzory, než jste s ním přišli na světlo a museli jste si ho obhájit. Ne. Tentokrát bylo všechno jinak. Všichni, kdo mě znají - anebo stačí, aby to tu nějakou dobu četli -, vědí, jaký má T. vztah k běhání. O tom, že jeho vztah k mému běhání a především mému (ultra)závodění je asi tak vřelý jako Arménie s Tureckem, už jsem toho napsala dost. Takže pro mě byly letošní Vánoce opravdu kouzelné. Ani Ježíšek by to totiž nezvládl líp.
Jojo. Nevěřila jsem vlastním očím. Pak už nezbylo, než to celé naplánovat, co nejvzorněji plnit dune runnerský modrý život podle T-Birda a v srpnu nahnat celý ten náš cirkus do letadla, vyrazit směr vesnička Trawsfynydd na břehu jezera - kdo by to byl řekl - Trawsfynydd a nestačit žasnout nad tou nádherou kolem.
Párkrát jsem to tu oběhla, podívali jsme se na pár hradů, obešli nějaký ten les a kopec a byl čas vyrazit den před startem do Dolgellau na registraci. Poprvé v životě jsem pakovala na tři hromádky - toto je císaře, toto kněží a toto připadne rytířstvu (neboli tohle na sebe, tohle do prvního dropbagu, tohle do druhýho).
Na první ročník závodu na 50 mil (nebo pro ty, kdo počítají v normálních vzdálenostech na 80 km) přes místní hory a doly bylo přihlášených 120 lidí, což slibovalo komorní akci přesně podle mého gusta. Registrace začínala v pátek v poledne a s sebou jsme museli kromě poměrně normálních věcí mít i pečlivě vyjmenovanou lékárničku, která čítala asi víc položek, než ta povinná výbava do auta a mně se okamžitě vybavil chlapec, který při registraci na loňském GGUTu na dotaz slečny, jež mu měla vydat číslo na 30kilometrovou trasu, kde má lékárničku, zašátral v kapse a vylovil totálně usmolenou, křivě ustřiženou náplast s polštářkem a s úsměvem jí ji odprezentoval. 
Tady ovšem kontrolovali pečlivě. Zjevně měli organizátoři velký strach, že jim někdo někde zůstane viset a sežerou ho místní nádherně bílý ovečky. Kromě mě a asi deseti pořadatelů v místním rugbyovém klubu, jenž tvořil zázemí závodu, nikdo nebyl, takže celá akce "vyzvedáváme číslo, odevzdáváme dropbagy" zabrala míň času, než nalití mlíka do čaje. 
 Jelikož tu máme úžasný domácí, dostanu kromě hromady parádních věcí v plátěný tašce od organizátorů, taky velšský přáníčko s českým přáním "hodně štěstí". Celý je to dojemný a já se těším a bojím, protože celých osm dní, co jsme tu zatím strávili, převážně pršelo na škále mrholí po leje jako z konve. Už předem bylo v propozicích jasně psaný, že některá místa budou asi dost mokrá, když teda bude pršet. Protože nejsem na facebooku, napadne mě podívat se na stránku závodu až den předem. Krátké video zachycující aktuální stav sestupu z Diffwysu mi nahrne žaludeční šťávy na horní patro. Tak jo. Až doteď jsem žila v domnění, že mě má T. fakt rád, teď si začínám říkat, jestli ten závod není přeci jen  nějaký to kafe od Maryši po běžecku.
Čas ale kvapí, ještě nachystat jídlo pro smečku na další den a pak zkusit spát. Překvapivě rychle usínám a budí mě až telefon nastavený na sladkých 3:45. Mám v hlavně jasný harmonogram toho, co musím udělat, abychom mohli ve 4:30 odjíždět (menší vsuvka: Původní plán počítal s tím, že se na start odvezu sama, klíčky nechám, tak jako na Lazovce, u někoho z organizátorů a T. pak s holkama dorazí pravidelným busem a auto si odvezou. Už ve chvíli, kdy jsem si na letišti sedla do půjčeného karoqa, jsem měla jisté pochybnosti o svých řidičských schopnostech. Celých osm hodin cesty do Walesu jsem křečovitě svírala sedačku a ječela na T., že jede DĚSNĚ BLÍZKO středový čáry, že přijdeme o zrcátko, že prorazí kolo o obrubník, že tam se přece nemůžeme vejít!!! Místní úzký silnice lemovaný (z Irska dobře známými) kamennými zídkami mě v mých pochybnostech jen utvrdily. Tak tohle ne. Tohle nedám. T. navrhl, že tu holky nechá a hodí mě na start. To mi přišlo moc drsný. Přeci jen tam a zpátky je to minimálně 35 minut. Tak jsem navrhla já, že napíšu organizátorům, jestli by nevěděli o někom, kdo v sobotu ráno pojede kolem Trawsfynyddu a kdo by mě byl ochotný nabrat a odvézt. To přišlo pro změnu dost zbytečný T. Nakonec jsme se dobrali k rozhodnutí holky strčit v pyžamech do auta a dojet tam hromadně s tím, že mě jen vykopnou a pofrčí domů.). Ve 3:46 se otevírají dveře pokojíčku, v nich stojí totálně probuzená K. s plyšovým psem pod křídlem a hlásí, že nemůže spinkat a jestlipak si k ní nepůjdu lehnout? No to teda nepůjdu! Takže když nikdo neblije, nemá zánět středního ucha a horečku, nebo něco podobně výživnýho, bude vstávat ve čtyři ráno? K. na mě visí a pláče, že nechce, abych někam běžela. Ježišikristepanenkomrajáskákavánotomiposerzáda. Nemilosrdně ji posílám do postele, přichází rozespalý T. (s písní na rtech a úsměvem v očích) a mizí s K. ve tmě pokoje.
Překvapivě nakonec skutečně odjíždíme na čas. Je to téměř neuvěřitelné, ale v půl pátý je jedenáct stupňů (to je jako hodně), během sedmnácti minut už stojím na parkovišti, loučím se a mířím do houfu houfujících se běžců.
Všichni, jako obvykle, vypadají nesmírně nabušeně. V 5:15 začíná brífink. A organizátoři to berou opravdu z gruntu, mluví půl hodiny. O tom, jak jsou rádi, že tu jsme a že jsme ochotní stát se testovacími králíky prvního ročníku jejich podniku. Mluví o tom, že mají 100 dobrovolníků, kteří jim to celé pomáhají zajišťovat, což je při 120 účastnících téměř jeden dobrovolník na hlavu ("To na UTMB za týden fakt mít nebudou."). Startovalo nás nakonec jen osmdesát sedm, takže se poměr dokonce ještě obrátil.
V šest to celé na trávníku za klubem někdo odmávl. Hlouček bláznů se v hustém mrholení dal do pohybu. Čelo jsem ani nezaregistrovala. Já si stoupla dozadu a tam se nikdo nikam nehnal. Prvních pár set metrů jsem strávila řešením zásadní otázky "Co to tu sakra pípá?!", abych zjistila, že jsem si v nějakém pomatení smyslů někdy zapnula v hodinkách metronom. Dalších několik set metrů jsem se ten pitomej krám snažila vypnout. Pípat mi to celou dobu, mám už hezký vypolstrovaný pokojíček s dveřma bez kliky.
Šlapeme do kopce. Přestává pršet. Mám radost. Čirou, prostou radost, že tam jsem. Automaticky jsem přeskočila do veverkovskýho módu "tady a teď" a ke svýmu nesmírnýmu překvapení a nadšení z něj doteď nevypadla. Asfalt po nějaký době přechází v trávu a ta potom v trailovou cestičku a už se škrábeme vzhůru směrem ke Cadair Idrisu. Z 12 metrů nad mořem se dostaneme během 7,5 kilometru do 860. Teď ale šlapeme vzhůru, poprvé mi nateče do bot bahnitá voda, poprvé se otáčím a s otevřenou hubou zírám na tu nádheru pod sebou a kolem. Jako děcko na pouti nadšeně sděluji spoluběžcům: "Look! Look! There's a rainbow!!" A fakt tam je. A za chvíli i druhá.
Stalo se vám někdy, že jste se ocitli na místě tak krásným, až se vám z toho svíralo srdce a chtělo se vám brečet?
O kus výš dřepí jeden z několika fotografů, který budeme ten den potkávat. Obdivuju jeho nasazení. Fotí, popobíhá, fotí znovu. Zubím se jak ta s kosou. Nemůžu si pomoct, asi nějaká genetická vada. Začíná znovu mrholit, pak pršet, pak se přidá vítr, spolkne nás mrak a je po srandě.
S pár šediváky se suneme vzhůru na první vrcholek, sbíháme kousek dolů a znovu vzhůru.
Vidět je velký kulový, ale vrcholek Cadairu se přehlídnout nedal - když už pro nic, tak pro dva záchranáře s promočeným veselým labradorem, kteří tam hlídkovali.
Nechávám se vyfotit a čeká nás pro mě nejnáročnější část dne - po mokré skále někudy dolů. Mám své silné stránky a mám své slabé stránky a pak je tu slejzání čehokoliv prudkýho, co klouže.
V tu chvíli se kolem mě prosmýknou dvě holky, co jsem celou dobu táhla kus za sebou a který se spolu neustále vykecávaly. A to nahlas. A dost nepříjemně posazenými hlasy. Ještě předtím, než mi předvedly, jak se na lopatu sedá, jsem si je stihla dost neoblíbit. Tohle ovšem neměly!
(Poznámka mimo číslo dvě: Na ultra u nás se obvykle moc holek neschází. Snad že je to furt tak trochu zábava pro ty, co mají hromadu volnýho času... Tady to ale bylo jiný kafe - z přihlášených 120 lidí bylo 40 holek. Konkurence teda veliká. Mužský skalp se počítá, ženský je povinnost.)
V seběhu se dostávám nakonec před ně a ve stoupání jim mizím.
Hřeben je dlouhý jedenáct kilometrů, klesáme a zase stoupáme vzhůru, zem je podmáčená tak, že není kam stoupnout, aby se vám s každým krokem nevalily do bot kýble sraček, pardon bahna. Po chvíli rezignuju a usoudím, že co nateče dovnitř, vyteče ven a že se na první stanici přezuju. Na konci hřebene přestane pršet a začne krutě foukat. Běžím podle plotu, vpravo mám prudký svah klesající... až... panebože. Až k moři!
Chce se mi řvát radostí. Běžím z kopce, lesem, bahnem, na sedmnáctém kilometru je první možnost dolít vodu. Je tam paní s miskou skladkostí, chválí mě, objímá a přeje šťastnou cestu. Padím z kopce, co terén dovolí. A pak je tu silnice, trochu prší, na občerstvovačce si beru svůj pytel a volám T., kde jsou? On že doma! Že se doteď nikde nezobrazovalo, jak na tom jsem, a je slyšet, jak se mu ulevilo, že žiju, že šlapu, že se posouvám k cíli. Nakonec jsem ráda, že nedorazili, nebylo by se ani pořádně kam schovat, chvíli zvažuju, jestli se přezuju, ale nakonec na to dlabu, jestli bude na druhým kopci stejný sajrajt, nepomůžu si. Zmatená jak lesní včela se nakonec vracím ještě dvakrát (jednou nemůžu najít telefon, podruhý tam nechám hole, ehm, a tenhle znáte? Včera měl narozeniny Alois Alzheimer. Zase si na ně nikdo nevzpomněl). Pak už konečně vyrážím na druhý úsek.
Jsem ve třech metrech nad mořem. Doslova. Běžím po dlouhém, dřevěném mostě po němž přejíždí místní mikrokolejka - dětský výletní vláček. Jsou tu rybáři a lidi na vycházce. Dělá se nádherně. Vlevo moře, vpravo Alon Mawddach. Přede mnou dva běžci, kteří jdou, a další fotografka. Tady si někdo dal záležet s výběrem míst na focení.
Za mostem se drápeme do docela prudkýho asfaltovýho kopce. Ten střídá travnatý koberec. Chvíli běžím s jedním šedivákem, všechno kolem je příliš barevný, příliš krásný, než aby to mohla být pravda.
Tráva je zelená, ovce bílý, kamenný domky tmavě šedý, moře modrý a nebe nad ním ještě modřejší.
Na dvanácti kilometrech se postupně dostaneme do 733 metrů. Prudký stoupání - klesání - kousek běhatelný - přelézt plot - stoupání - běžím - lezu přes plot - bořím se do bahna - a žasnu nad tou krásou kolem.
A pak je slyším. UžJSOUtuZAS! A teď jsou tři a hlučej tak, že jsou slyšet na kilometry. Sakra, ženský, to neumíte mlčet? Aspoň chvilku? Bože. Začínají mi rozhazovat zen. Prchám do hor, aby na mě chvíli nikdo nemluvil. Víte, asi to bude velký překvapení, ale já nejsem zrovna Mlčenlivej Bob. Jenže co mám holky, naučila jsem se vážit si ticha. A to jako hodně. Jako moc! A teď tu budu trávit den s nějakejma dvěma uječenejma, co si to nemůžou vyříkat někde v kavárně?! Mám dvě možnosti, buď je pustím před sebe, což by ale znamenalo, že a) mě budou muset dojít b) je možná nakonec zase někde stáhnu. Nebo jim prostě uteču.
A protože teď, právě teď a tady, se mi vrací ty hodiny dřiny, který jsem do přípravy dala, běžím.
Diffwys.
Teď začne ta pravá sranda. Na dvou kilometrech sklesáme o pět set metrů. Bez holí bych asi ještě stála nahoře a brečela strachy. Takhle prostě jdu, pomalu, opatrně a zvažuju, jestli to zkusím vyfotit nebo radši ne, protože pak by mě maminka už asi nikam nepustila. V jednom místě odkládám hole, sedám si a pomalu se spouštím pod sebe. Technický běžec jak stehno, fakt že jo. Kus běžím v korytě potoka. Klouže to. Ale všechno má, jak známo, svůj konec, takže i tady sedí u branky tři záchranáři a pouštějí mě do lesa, na cestičky, vstříc druhý polovině, která bude úplně jiná, než ta první.
O kousek dál stojí u širší lesní cesty auto. Konečně voda. Tu už nějakou dobu nemám. Chlapík s mladým klukem jsou, jako všichni ten den, naprosto úžasní. Dolívají mi vodu, chlapík mi vaří kafe! Piju, jím brambůrky, co dávají v televizi?
Marně se snažím chytit signál, abych zavolala T., aby vyrazili. V telefonu totiž nacházím mimo jiné i smsku od T-Birda: Co se stalo? Co by se stalo, nic! Je mi dobře, ne, je mi skvěle! Trochu mě bolí stehna, ale to je tak všechno, a běžím, hurá, zase běžím - cesta je lehce z kopce a já nechávám gravitaci a svoje stehna, aby dělaly, co umí.
Nejdřív vidím naše domácí, kteří mi přišli fandit (no fakt!) a pak je tu T. s holkama.
Tentokrát už přezouvám, mám úplně vymáchaný nohy, piju, jím, přemazávám, převlíkám se, zapojuju hodinky na kabel. Zdržím se mnohem dýl, než bych chtěla, ale nakonec vyrážím.
Rozhýbávám ztuhlý nohy. Cestu značenou po běžeckých trasách v Coed y Brenin jsem obhlídla v týdnu, je to skoro jako vyběhnout doma. Vím, že teď to bude dobrý. Teď to bude snazší. Začínám věřit, že když se nebudu flákat, mohla bych zvládnout plán A.
Široký cesty střídají většinou dost prudký seběhy po kamenech, koryty potůčků a bahnem v lesích tak temných a hlubokých, že i v plným slunečním jasu je tu tma jako v pytli a jen čekáte, kdy po vás natáhne ruku nějaký to mytágo. Štve mě, že nejsem schopná do mírných kopců běžet, po rovině a dolů to ještě vcelku v pohodě jde, ale nahoru už moc ne. Šedesátý kilometr. Šedesátý pátý. Kameny. Les. Cesta. Občas dodávka s fandící trojicí, která přejíždí, aby povzbudila co nejvíc lidí, kteří se ještě plácají na trase. Jsou - jak jinak? - úžasní.
A pak se otočím a uvidím ho. Cadair Idris. I on se nakonec vynořil z mraků; tam jsem byla, tam jsem běžela. Už zase ten stažený krk.
Doběhnu pár lidí, který něco bolí, a tak se už sotva vlečou, ale je jich minimum.
Pak už je tu jen poslední stoupání, šlapu po schůdcích v lese, po cestičce a nahoru, výš a výš na Precipice Walk, kde jsme byli s T. a holkama v týdnu. Tehdy ale pršelo a velká část tý nádhery se schovávala v mraku. Teď se mi odmění růžovou zátokou v dálce. Slunce míří k západu. Volám T., že můžou vyjet. Zničehonic se za mnou vyhoupnou ty ukecaný holky a prosviští kolem mě jako rakety. Prý běhají místní felly a tohle je jejich první ultra. Jedný z nich je čerstvě padesát, vypadá mladší než já. Zjevně něco dělá dobře. Nebo já blbě.
Čtyři poslední kilometry. Čtyři Poslední Kilometry.
Běžím.
Teda, mám pocit, že běžím, protože hodinky tvrdí, že se sotva vleču. Trvá to strašně dlouho. Přes pastviny s ovcemi, přes ploty, dolů, domů.
Vím, teď už vím, že ultimátní cíl - doběhnout, aniž bych musela vyndat čelovku - mám na dosah. Těsně před Dolgellau míří cesta do lesa. Prudce klesá bahnem a kameny a já nevidím vůbec nic. Ne. Ne, ne a ne! Hole před sebe a živou mě nedostanou!
Silnice. Krám. Tady už to znám. Tady už jsem byla.
Přechod. Most. Parkoviště. Louka. Knedlík v krku.
Madlenka. Káťa. T. na mě volá: zahoď hole!
Zahazuju a: Ó, Lurdy! Běžím s každou za ruku k cílový bráně.
14:36:57.
Plán A říkal 14 hodin. Plán B 16. Plán C bylo dokončit v limitu - 18 a půl hodiny.
Doběhla jsem 60., vítěz to zvládl za 8:43:20, první holka, celkově druhá, za 9:42:04.
Nedokončilo všehovšudy pět lidí.
Poslední došel do cíle za 18 hodin a 45 minut.
V zázemí si vyzvedávám cenu. Místní kámen s keramickou plackou a velšským nápisem finišer. Hlavní organizátoři mi gratulují, jeden z nich mě vyhlašuje, všichni mi tleskají. Chytají mě v rychlým sledu křeče do obou stehen. Mám co dělat, abych se tam neskácela k zemi.
Převlíct, nafasovat jídlo, čaj a buchtu, pogratulovat všem, s nimiž jsem celou cestu míjela a potkávala, a pak už nezbývá, než odjet domů.
A taky poděkovat - kamarádům za podporu a organizátorům za to, že přivedli k životu úžasnou věc. Kdybyste nevěděli, kam vyrazit, zkuste Ultra Trail Wales, věřím, že se vám tu bude líbit, tak jako mně.
A pak T-Birdovi, trenérovi, který mi během těch pár měsíců posunul hranice. A pak ještě jednou, aby mi nakonec dal do ruky bourací kladivo a ukázal mi, že když budu chtít, žádný hranice nebudou existovat.
No a pak je tu moje silná trojka bez který by nic z toho nebylo. Těm děkovat nebudu, protože ti to všechno vědí nejlíp, protože ti u toho byli od samýho začátku, až do sladkýho konce.


Benthyg dros amser byr yw popeth a geir yn y byd hwn

...tak toho nezapomínejme pořádně využít!