středa 24. května 2017

D(nes)N(neuvidíš)F(iniš) - ŠUTR 2017

Slunce se ráno vyvaluje na východě a večer zalejzá na západě, kanál smrdí, psi koušou a na jaře se běhá ŠUTR. Jistoty jsou v životě důležitá věc. ŠUTR je závod, ke kterýmu mám opravdu silně nostalgický vztah, byl to můj první trail. Když jsem se na něj po nezdařeným plzeňským půlmaratonu na podzim (tehdy se ještě běhal jaro/podzim v Praze) 2012 hlásila, netušila jsem ani, do čeho jdu, natož jak moc mě to do budoucna ovlivní. Trať mě tehdy uchvátila. Netušila jsem, že v Praze jsou taková místa, tolik přírody, lesy a takový kopce a už vůbec jsem tehdy netušila, že se takový (a mnohem, mnohem šílenější) věci běhají. Lidi, co se hlásili na dvě - nebo dokonce na tři! (tehdy se ještě čtyři neběhaly) - kola, byli v mých očích machři největší. Jak může někdo uběhnout 54 kilometrů? To snad ani nejde, ne? Tehdy běžel ještě i Dan a já na vlastní oči viděla z metru legendu. Svět těch velkých se tu na plácku na kraji lesa mísil se světem běžeckých mimoňů, a aniž bych si to uvědomovala, nejspíš právě tehdy a tam se moje běžecká duše přidala na trailovou barikádu. I když jsem pak běžela PIM a nějaké ty závody po asfaltu, kopečky, cestičky, kameny, potůčky, les a louky... to všechno už ve mně mělo napříště probouzet nutkání zavázat boty a proběhnout je (nebo se o to aspoň pokusit).
Na podzim 2013 jsem už čekala Káťu, zvracela, spala, žila z kompotů a šťávy (ano, té šťávy, která spolu s šumákem a žlutou limonádou představovala za socíku jedinou nealko-alternativu k sodovce nebo vodě; té, co jsme ji všichni mívali doma ve skleněné baňaté lahvi s ulepenou etiketou od toho, jak po hrdle vždycky pár kapek steklo ven a v mnoha domácnostech se tak dočkala flaška tuningu v podobě molitanové kytičky (my měli zelenou), jejímž účelem bylo ony uprchnuvší kapky hutného, přeslazeného koncentrátu zachytit) a doufala jsem, že se brzy můj statut živý-mrtvý omezí opět jen na první část před pomlčkou. 
Na podzim 2014 se, tuším, běželo už na Šumavě, Kátě byly 4 měsíce a já se začínala trochu rozbíhat. Na jaře 2015 už byla ovšem situace docela jiná a já se přihlásila na tři kola a nějak je zvládla odplazit. Bylo to oficiální. Byl ze mě machr.
Na jaře 2016 jsem své machrovství nafoukla o ještě jedno kolo, když jsem, předpokládám jako jedna z mála v dějinách běhu, dorazila do cíle 45 minut po limitu a stejně byla druhá a ještě dostala cenu. 
Na jaře 2017 jsem chtěla běžet znovu tři okruhy. Úvaha byla prostá: za dva měsíce je GGUT, když se teď rozsekám na čtyřech, bude mi trvat minimálně 14 dní, než budu moct zase běhat naplno a těch 14 dní regenerace by mi v létě chybělo. Tohle rozhodnutí ovšem padlo zkraje roku, kdy jsem ještě netušila, že mám před sebou týdny a následně i měsíce rýmiček (a)nebo bebíček. Achilovka je čím dál lepší, stoprocentní to ještě zdaleka není, ale ta dálka už není tak daleká jako byla před měsícem. Slabší bylo, že K. chytla týden před závodem nějaký moribundus, pár dní zvracela, tekly jí nudle jak Niagara a já to, jak jinak, chytla. To není výhovorka, to je fakt. Ve středu ráno jsem měla problém vydrápat se z postele, když jsem zaklekla k porcelánovému telefonu v místnosti vedle koupelny a volala pražským kanalizacím, zděšeně jsem v duchu počítala, jestli to náhodou není důkaz něčeho jiného, než jen nedostatečné funkce mého imunitního systému. T. kolega si totiž nedávno, ne zrovna plánovaně, pořídil třetího potomka. V práci se mu všichni smáli. Zděšeně jsem se snažila dobrat potřebných datumů, abych se ujistila, že se onen kolega nebude moct ještě smát naposledy a nejlíp. Naštěstí (protože my už s dobrovolným šířením našeho genofondu skončili) se ukázalo, že jsem opravdu jen chabrus a ve čtvrtek nebylo po blití ani památka. Rýma a kašel ale nikam nešly a v pátek jsem se utvrdila o správnosti svých výpočtů. Hurá. A sakra. 
V sobotu jedeme s E., kterou jsem do ŠUTRu navrtala, aby si spravila chuť po vynechané Brdské, na kterou nemohla kvůli zablokovaným zádům, do Šárky. Není mi ani trochu dobře. Ne, je mi blbě. Ale přesvědčuji sebe samu, že to rozběhám a že to zvládnu a že to bude dobrý. Že se kousnu, ostatně jako vždycky, a že si zase dolezu pro ten euforický pocit ze zbouchané porce kilometrů.
Na startu potkáváme Digiho, díky kterému mám letos nejvíc fotek ze všech ročníků a děkuji za ně, a pak i Káju. Digi fotí, E. se klepe zimou, já se snažím nemyslet na to, že v tyhle dny obvykle lezu maximálně mezi lednicí a koupelnou a i výpravu na hřiště považuji za nadměrný výkon. Ne, ne, žádný defétismus! 
Zavaž mi střevíček!
Káju jsem trochu vyděsila
Během chvíle je čas shluknout se na startu. Tam se ocitám vedle Ládi S. Chvíli přemýšlím, jestli se k němu mám hlásit a přiznat mu, že jsem kdysi, před spoustou a spoustou let jen díky jeho podpoře, které se mi dostalo po mé první, absolutně tristní, desítce, na Běhej.com, s běháním nesekla. Že mi byl tehdy velikou motivací a to, že někdo, kdo běhá desítku pod 40 se mi nejen nevysmál, ale ještě mě povzbudil, mi dalo nesmírnou chuť do dalšího pobíhání. Neudělala jsem to. Možná jsem měla.
Vybíháme do prvního kola. Co k tomu psát? Kdo trať v Šárce zná, ten ví, kdo ne, tomu to stejně nic nepoví. E. byla jako laňka, plná energie, já se už zkraje vlekla a doufala, že až se rozhýbu a zahřeju, půjde to - a poběží - líp. Během chvíle jsme se ocitly na samém chvostu a během další tu byla občerstvovačka v polovině. Na ní tradiční osazenstvo, piju a se smíchem Michalova bráchu ujišťuju, že letos tu kvůli mně do noci nebude. Kdybych jen věděla.
V druhé části se samozřejmě neudržím a peru to v zamilovaném seběhu. V kopci proti mi to stehna začínají vyčítat, na Babě na mě padá únava jako deka. Jako debilní, kousavá, smradlavá, zatuchlá deka. Nechci ji! Vezměte si tu hnusnou věc někdo!! Pod betonovým monstrem Bláhovi (soudě dle zvonku na vrátkách) přichystali pro účastníky stáčenou manu. Ne, nebylo tam štěně, ale skleněný soudek s kohoutkem a citronovou vodou a celou hromadou kelímků. Myslím, že jsme jim ten den byli vděční všichni. E. konečně poslechla a na Babě se rozběhla podle vlastní chuti a síly. Během chvilky se mi ztratila z očí. Snažím se ji dohnat. Čekala jsem, že ji chytnu v cíli na občerstvovačce, jak do svého neskutečně rychle spalujícího těla futruje palivo, ale nikde ji nevidím. Nemám hlad, nemám na nic chuť, piju málo a běžím dál. Pod prvním kopcem telefon. Eva. "Já se ztratila! Jsem někde v lese a nevím kde!" Ježiši, co teď? "Mám se pro tebe vrátit?" "NE!" ok, tak ne. Ještě chvíli po rovince jdu, uklízím mobil, přemýšlím, jestli vyndat sluchátka, nechce se mi. Vítr fouká, ptáci zpívají, stromy šumí. A já v prvním stoupání vím, že je něco špatně.
Nejdu, plazím se. Je mi hrozně zle. Nahoře na kopci mi jdou nohy doprava a oči doleva. Prsty mi natekly tak, že nemůžu pomalu ani sevřít ruku v pěst. Tak a je to. Vymalováno. Jakmile se mi zhoupne asfalt poprvé pod nohama, vím, že jsem letos skončila.
Potupně dolezu druhé kolo v čase o 40 (!) minut horším než to první. Mám strašnou zlost. Na sebe. Samozřejmě zabředávám do naprostých sraček sebelítosti, v duchu už Radkovi A. prodávám registraci na GGUT, pálím kecky a dávám se na zavařování. Postupně se propadám hloub a hloub, chci si sednout. Chci si lehnout. Chci spát. Po občerstvovačce, kde se zdržím docela dlouho, volám T., že to balím. Nahlas říkám to, co jsem si myslela poslední hodinu: Dneska to prostě nejde. Tím je mé první DNF po pěti letech a druhé celkově, zpečetěno.
Za občerstvovačkou mě dobíhá E. Docela dlouho jdeme spolu, kufr ji absolutně demoralizoval, má hlad a taky to balí. Snažím se ji přesvědčit, aby to nevzdávala, ale trvá na svém a já nemám sílu ji přesvědčovat. Nakonec se za stoupáním před Babou rozbíhá se slovy: "Ať už to mám z krku!" a mizí mi z dohledu. Je mi líto, že to nechce zkusit dorazit. Zvládla by to.
Najednou mě míjí Pavel. "Ahój, Jitko! Co ty tady?!" Diví se. Říkám mu, že mi je strašně zle a že to balím. Ptá se, jestli nechci hodit domů. Vděčně přitakávám.
Na betonovým monstru potkávám tatínka se dvěma malými dětmi a třemi koly. Chlapeček tak ve věku Káti hystericky pláče, protože tohle nevyšlapou, ani nevytlačí a on se tu bojí svoje kolo nechat ležet, že mu ho někdo ukradne. Když už jsem běžec na prd, tak aspoň k něčemu můžu být. Kolo mu vynáším, je po breku, tatínek děkuje a já se směju, že mám doma nemlich to samý.
Zbytek trati je celý takový smutný. S obrovskou hořkostí a zklamáním ze sebe sama probíhám cílem. "Tak a pojďte mi cvaknout čip. Dneska není můj den," hlásím. "Fakt?" diví se kluk od časomíry. "No jo, fakt."
Se zpožděním vypínám hodinky. Cpu se pomeranči, snažím se zajíst tu pachuť, která se mi dere ze žaludku do krku, ale moc to nejde. Kadibudka, stan na převlečení, rozloučit se s Digim. Pavel nás veze domů. Děkuju mu. Snažím se neznít zoufale, ale nejde mi to. Doma si ve sprše utírám slzičky ponížení. Zbytek dne jakožto správný extrovert ventiluju svoje zklamání. Nesmějte se, ono to pomáhá.
V neděli mi je líp. Jdu se proběhnout. Přestávám být nasraná. Začínám být odhodlaná.
V pondělí mi je dobře a už se tomu směju. Jakýpak prodávání registrace? Kdepak! Pohled mám pevně upřený ke Kaprunu. Vidím tě a dostanu tě, anebo dostaneš ty mě, ale bez boje, bez toho se já nevzdám!

úterý 16. května 2017

Za dámičku

(a nějaké to čtení, bez toho už to asi ani nejde)

Maruška mi v komentáři pod předposledním příspěvkem připomněla můj dávný slib, který jsem jí dala - taktéž v reakci na jeden z jejích milých komentářů pod nějakým dávným příspěvkem. Slibovala jsem jí, že jí dokážu, že běhat může jako dáma. Že fakt, že normálně nevychází jinak než v sukni a balerínkách není důvodem proto, aby v něčem hodně podobném nemohla vyběhnout.

Předesílám, že jsem módní negramot. Trendy mě nechávají chladnou v duchu oblíbené básničky mé puberty: Já mám holku frigidní, ta mě lehce uklidní, když je jen tak bez trička, mrazí jako chladnička! Inu i já zůstávám ve vztahu k módě kovanou frigidou. Neznamená to, že bych chodila jako hastroš (doufám!), jen si prostě vybírám to, co se mi líbí no matter what. Takže žádné aktuální běžecké hitovky nečekejte - nicméně doufám, že se někdo v módě sběhlý třeba najde a můj výběr doplní o to, co se teď nosí, případně se těším na tipy na věci a značky, které mi dosud unikaly.

Tílka, trička, mikiny - těch je opravdu nepřeberné množství a věřím, že i ta nejnáročnější dámička si mezi nimi vybere. Pár kliknutí myší a jsou tu hromady vrchních částí oděvu s různě velkými a tvarovanými výstřihy, upnuté nebo volnější, s různě dlouhými rukávy, v bezpočtu barevných kombinací, s nápisy - motivačními, reklamními i vtipnými.

Ale co dolů, když nechci elasťáky? Existuje šalamounské řešení a tím je běžecká sukně. Tu tvoří spodní elasťáky a - překvapivě - sukně.

V poslední době jsem si opravdu hodně oblíbila polskou značku Nessi. Její produkty jsou nesmírně barevné, a jelikož jsem si před pár lety vzala k srdci radu Štefana K., který tehdy na behej.com psal, že běžec by měl nosit barevné oblečení, aby na své okolí působil pozitivně, v jejich pestrobarevném oblečení jsem našla. Ono ostatně není moc dalších značek, které by je v barevnosti trumfly. Nutno dodat, že jsem před dvěma lety dostala na testování pro BB jejich dlouhé legíny a tílko a obzvláště první zmiňované už muselo být práno víc jak stokrát - barvy skutečně trochu vybledly, ale zdaleka ne tak dramaticky, jak by se dalo čekat (je to přeci z Polska!), švy drží a běhá se v nich pořád dobře (a tohle není žádná reklama, ani otevřená, ani skrytá, to je čistě moje zkušenost).

Tu nahoře jsem dostala od Běžíška a konečně jsem v ní i vyběhla - a zatím jsem z ní nadšená. U Nessi je jen třeba dát pozor na to, že jejich S je poměrně veliké, takže i mně je jejich eSková sukně skutečně velmi pohodlně.

Před pár lety měla v Salomonu vlastní řadu dámského běžecké oblečení ultramaratonkyně Anna Frost. Její sukně, tílka, kalhoty, trika a mikiny byly opravdu hezké - navíc v mých barvách, takže Aničko, palec hore, ale úžasné byly hlavně její šaty. To je totiž něco, co se moc často nevidí.

Mají jen jednu zásadní chybu - nejspíš už se nikde neprodávají. Ale třeba se pletu a budu jen ráda, když je někdo někde najde.

V poslední době hodně pošilhávám po značce Kari Traa (a nemá s tím nic společného fakt, že je její ambasadorkou mimo jiné i Zuzka Urbancová, jíž jsem věrná fanynka). Ta sice nemá v nabídce sukně ani šaty, ale má naprosto originální barevné kombinace a jejich koncepce je mi natolik sympatická, že jen co budu bohatá, hned si od nich něco pořídím.
"The art of not givin' a fuck" - heslo Kari Traa

Třeba tyhle... jak by se mohly někomu nelíbit?
Takže sukni máme.

Teď ty balerínky.

Boty jsou při běhání snad největší téma. Všichni neustále řeší, jaké boty si mají koupit, jaké boty si koupili, jaké boty mají jejich kamarádi a jaké boty si koupí příště. Obuvnická běžecká alchymie je vybavena vlastním slovníkem a běžci se podle druhu bot, které obouvají, dělí do několika skupin - máme tu běžce s botami tlumenými a s botami minimalistickými, máme tu běžce docela bez bot, máme běžce, kteří mají dvacet párů kecek - na každý druh tréninku a povrchu jiné a ještě docela jiné na závody, máme takové, co mají jedny a bohatě jim to stačí. Máme boty s vysokým dropem a s dropem nulovým, s drapáky jak kopačky a boty hladké jako dětskou prdýlku.
To nás ovšem ve chvíli, kdy jsme dámička a na autě nám jezdí barva (ergo: "Jaký máš auto?" "Červený!"), nemusí vůbec zajímat. Zajímá nás fakt, že nechce žádný blbý ády ani najky, nechceme na nohou kopyta. Chceme dámskou botku samochodku.
Tady ovšem narazíme na můj barevný a vlastně i keckový problém. Já totiž v těch keckách chodím i normálně, jasně, že ne do města, ale vzhledem k tomu, že většinu času trávím někde po lesích, hřištích, pískovištích a dalších -ích, a tak obvykle obouvám na běh už příliš sešlapaný boty, který ovšem ještě drží... Ale třeba tyhle, ty by přeci obstály i jako boty-boty, ne?
Anebo tyhle krásný F-Lite 250 od Inov8, to je přeci vyloženě hezká bota (ano, mám pro design Inov8 slabost, kdybyste si toho náhodou ještě nevšimli):
A co vy? Nějaké tipy pro dámičky, které nechtějí běhat, protože se odmítají vzdát svého statutu "vždy upraven"?

Zjevně čtu rychleji, než píšu, a tak se pohodlně usaďte, druhá část programu po přestávce začíná.


#3
Favel Parrettová
AŽ PŘIJDE NOC
Na útlou knížku Australanky s českými kořeny Favel Parrettové jsem se těšila od chvíli, kdy si ji Tom přinesl na překlad domů. Obvykle čtu jeho texty v sazbě, tentokrát nevyšel čas a tak jsem čekala a čekala...
A dočkala jsem se vyprávění plného lyrických, imaginativních obrazů z australské Tasmánie, kterou má asi většina z nás spojenou maximálně tak s tasmánským čertem a já jsem, nevím ani proč, vždycky myslela, že tam musí být strašlivé horko. Opak je pravdou... Vzduchu je v knize chladný a počasí lezavé, domy studené a život prostý, těžký a plný prostých radostí a bolestí. Je to život chudých, tvrdě pracujících lidí. Až přijde noc není tradiční vyprávění, jsou to obrazy vnitřního světa malé Isly a velkého Bo. A také Nelly Dan, která se ve stínu obřích ledovců zdá být jen malou, červenou lodičkou, a jež byla pro všechny námořníky, kteří se na ní - mnohdy i mnoho let - plavili, mnohem víc.
Pokud ke spokojenosti potřebujete, aby bylo řečeno A, pak B a nakonec C, aby vše bylo vyřknuto doslova a bez nosného příběhu pro vás není kniha knihou, pak se Parrettové vyhněte. Jestliže se rádi necháváte při čtení zajmout slovy, pocity a imaginací, vypravte se do daleké Tasmánie i o něco bližšího Dánska. Bude se vám tam líbit.

"V mrazu se těžko dýchalo, každý nádech pálil v plicích - pod promrzlýma nohama jsem cítila tvrdý kámen a beton.
Brávala jsem bratra za rukáv a táhla ho za sebou po liduprázdných ulicích Battery Pointu. Nejdřív jsme šli rychle. Všude vládl obvyklý klid - byli jsme tam sami. Námraza na oknech zaparkovaných aut, silná a neprůhledná.
Mona Street, Francis Street, Hampden Road. Na konci Kelly Street vedly schody do temnoty, zadní trakt Salamanky, zchátralý a pobořený. Hrany kamenů zakulacené, obroušené. Kamenná pevnost, brána, kterou jsme museli projít.
Utíkej, utíkej - Kellyho schody.
Některé schody byly ohnuté a flekaté. A ty skvrny připomínaly starou zaschlou krev, která časem vybledla do oranžova. Krví nasáklé kameny. Pokaždé jsme scházeli schod po schodu, co nejrychleji to šlo. Dolů, dolů a usilovně jsme se snažili nedívat se dopředu do tmavé uličky. V chladném dlážděném přítmí na úpatí schodiště nám přesto tahali duchové za šaty, snažili se nás popadnout za vlasy a kamennou ozvěnou nám šeptali.
Můžeš mi pomoct?
Vidíš mě?
Nenechávej mě tady.
Vždycky jsem bratra pevně chytila za ruku a běželi jsme a běželi, bez dechu, dokud jsme nevyběhli ven. Dokud jsme nebyli na druhé straně..."



Donia Bijan
THE LAST DAYS OF CAFÉ LEILA
Donia Bijan je jednou z mnoha íránských imigrantek do Spojených států, na rozdíl od většiny se vyučila kuchařkou v Paříži a dnes pracuje jako šéfkuchařka - spisovatelka. Její druhý román The Last Days of Café Leila u mě skončil v rámci posuzování, zda by jej stálo vydat v českém překladu či nikoli.
A dojmy z něj mám rozporuplné.
Obvykle při čtení rovnou vím - jasně, tohle se bude prodávat, ne, tohle nemá šanci. A tady vážně nevím. Na mě knížka působila jako takové neškodné vyprávění o třech generacích rodiny usazené v Íránu - o imigraci z Ruska, následném zapouštění kořenů, o situaci po Revoluci, o další vlně emigrace - tentokrát do USA a o návratu zpět. Autorka nakousně pár velkých a silných témat (smrt dítěte, tradice, brutalita ájatolláhovského režimu, odeslání dětí do zahraničí pro jejich vlastní dobro, útoky na ženy, segregace pohlaví, úmrtí rodiče, rozpad manželství, ztráta pouta s vlastním dítětem během jeho dospívání atd.), ale jejich potenciál je ponechává až trestuhodně nevyužitý a její vyprávění klouže (s výjimkou jedné, dvou silných scén) po povrchu. Jedno klišé se vrší na druhé a všechno nakonec v rámci možností dobře dopadne. Postavy jsou dost ploché a místy až nudné (ústřední hrdinka je zdravotní sestra, její manžel kardiochirurg - ona (jak jinak) zjistí, že ji celé roky podvádí se sestřičkami, odejde od něj, aby mu nakonec odpustila, neboť on si uvědomí, že miluje jen ji a blablabla - ono ve chvíli, kdy vám chlap 20 let zahýbá (a dělá z vás vola ve stejném špitálu, kde pracujete i vy) je přeci jasné, že stačí jedny psí oči a všechno je zapomenuto... (ehm); pubertální dcera je vzdorovitý fracek, který by zasloužil pár facek, ale pod vlivem íránského prostředí se promění v tolerantní a chápavou slečnu; sirotci jsou hodní, Íránci chudí, policisté agresívní, všechny vztahy jsou nějakým směrem vyhrocené, kulisy malebné...). Na mě je tu zkrátka příliš mnoho černé a bílé. Takhle nějak představuji "čtení pro ženy", které nechtějí vyloženě tupý příběh, ale zase ne nic moc extra těžkého, trochu toho dojetí, exotické kulisy, postavu, s níž se mohou ztotožnit - nebo si to alespoň tak nějak představuji. Plus tu najdete všechny oblíbené motivy rodiny, lásky, utrpení, odpuštění, vaření... Jestli bude časem i česky zůstává ovšem otázkou.

#2
Sarah "Scribbles" Andersenová
DOSPĚLOST JE MÝTUS
To se tak běžně stává, že jedete do obchoďáku pro prací prášek a vrátíte se domů se dvěma novými knihami... a bez prášku (vám snad ne?)

Sarah určitě nemusím představovat. Její kresba je specifická, jednoduchá a skvělá. A to samé platí o jejích - obvykle jednostránkových - příbězích, v jejichž pointách se mnozí (ne-li všichni) najdeme - stačí se nebrat moc vážně. Jediné mínus je značně omezený rozsah, 112 stránek je hodně málo a mnohé mé nejoblíbenější komiksy se tím pádem do výboru nedostaly...



#1
Patrik Girgle
VERTIGO
Jsou knížky, které na mě v knihkupectví mrkají, kdykoliv tam vkročím (což je, přiznávám, dost často) a které mě vábí jako Sirény. Kolem Vertiga jsem chodila několik měsíců a nakonec jsem neodolala. A Vertigo je jako ony Sirény, zrádné, krásné na pohled a špatné uvnitř. Autor sice umně buduje tísnivou atmosféru hormony zmítaného dospívání, ale ve výsledku působí jako Petra Soukupová bez talentu. 
O co jde? Je to až trapně prosté: Dušanovi je sedmnáct, a tak jako spousta sedmnáctiletých kluků před ním i po něm, i on touží konečně zasunout. Jenže je romantik a intelektuál, taky pytlačí ryby a zamilovává se do dost divných typek. Nakonec se mu to samozřejmě podaří, ale vám to bude nejspíš jedno. Knihu nezachrání ani výpravy do budoucnosti, které nám v letmých výjevech osvětlí, co se s hrdiny stalo "pak" (rozuměj: po gymplu a po létech dravého kapitalismu), byť jí dost pomáhají. Ale jelikož jsou jen letmé, mohou ji podpírat jen... letmo.
Plytký děj bych knize i odpustila, stejně jako po tisící omílané téma rozervaného mladíka, kdyby přinášela v nějakém - jakémkoliv - směru něco nového, kdyby bylo její čtení zážitek. Jenže není. Hlavní postava jako by vyskočila z Džínového světa (nebo podobného titulu), ale na rozdíl od Johna se Girgle snaží tvářit jako autor pro dospělé. Výsledek je ve své snaze o uvolněnost toporný, o originální vykreslení sexuálních scény, oné směsi vulgarity a romantiky, legrační a o existenciální motivy hloupý. Postavy jsou šablonovité a některé vyloženě odfláknuté (rodiče, plejáda kamarádů s přezdívkami, v nichž se začnete ztrácet, protože jeden je jako druhý). Ne, závrať z tohohle Vertiga rozhodně nebyla příjemná. Kniha má navíc tu smůlu, že se mi ve čtení sešla s poslechem audioverze Fanánkova Tak to bylo, tak to je, které je vlastně takový jazykově brilantním a nesmírně zábavným Vertigem, v porovnání s nímž nemá Girgle absolutně žádnou šanci. 


Tak to bylo, tak to je
LOU FANÁNEK HAGEN
Taky milujete češtinu? Tu její úžasnou rozmanitost od božských složenin jako je hnidopich (ten, co píchá do hnid) nebo třasořitka (ten, jemuž se klepou hýždě), po její úchvatnou vulgaritu? A máte rádi Tři ségry? Opili jste se někdy? A dělali jste v pubertě bordel? Kývete? Tak nemá cenu nic dál číst - teda kromě týhle knihy. Anebo si, tak jako já, pusťte její audioverzi. Jestli jsem se u Ládíka Zibury při běhání smála, u Fanánka jsem prskala, chrochtala a hýkala. No jo, život je takovej a jinej nebude... A jako bonus se dozvíte, jak přišel Fanánek o nohu, co nosil za účes v patnácti, jak se mu dařilo s holkama, jak chutná v Tatrách trenčianský parek s fazuľom z plechovky, jak to vypadalo Na kovárně a Na bábě a kdo je to krmelec. 
(A to jsem si myslela, že jsem v dospívání byla hovado... nebyla, ježiš nebyla, byla jsem vzorná holčička v roláčku s aktovkou na zádech. Mami, přísahám, mohlo to bejt mnohem horší! :-) 

pondělí 15. května 2017

Mamablog roku

Rok se s rokem sešel a já jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem se znovu ocitla mezi nominovanými blogy na cenu "Mamablog roku".
Pokud si myslíte, že by si mohla v konkurenci všech maminek, které píšou o vaření, oblíkaní a velebení domova, o dětech a o tom, jak je to krásný, být matkou, zaslouží hlas jedna věčně uhoněná, upocená a uštvaná, která má v koupelně pavučiny a botník plný smrdutých zabahněných kecek, klikněte SEM a kdesi na dně stránky najdete výčet blogů v kategorie "lifestyle". Tam je abecedně pod M zařazený i ten můj. Hlasovat se dá denně, každý den je vylosovaný výherce nějaké věčné ceny, což se také hodí (a když dudlíky a plínky neužijete vy, určitě kolem sebe máte někoho těhotného nebo čerstvě dětného, kdo podobný padarok dozajista ocení).
Budu ráda. Díky :-)

PS: Doma jsem mohutně podporována... T: "A ty jako vážně myslíš, že bys mohla něco vyhrát, když nemáš stovky facebookových kámošek?" No... asi ne, ale co ho zkusit překvapit?


čtvrtek 4. května 2017

Koláče bez práce aneb pay more, run less!

Mentální koučink! Běhejte hlavou! Volkswagen spolu s rekordmanem a guru Járou českého běhu vás to naučí!
Zírám na stránku z časopisu, kterou mi jistá dobrá duše poslala mailem, prý abych se pobavila, kam až to může zajít. Neváhám ani vteřinu a registruji se, abych konečně mohla prozřít a pochopila, proč bez ohledu na to, jak moc běhám, jsem pořád stejně marná lama.
Natěšeně očekávám hodnotné rady a návody a už přemýšlím, jestli zvládnu nabrat mločí sliny za úplňku, které bude dozajista zapotřebí smísit se slzou jednorožce a rozdrceným prachem z mince pocházející z kotlíku na konci duhy, kapátkem z lékárny nebo si na to budu muset pořídit nějaký speciální (určitě stříbrný!) preparát. Jenže místo pití elexírů za šestého úplňku sedmého roku pod desátou třešní v dvacátém sadu nalevo nebo adresy, kde se mi dostane zaručeně nejlepšího běžeckýho odháčkování mýho života, mi ve schránce přistál instantní návod o běžecký abecedě, o tom, jak navyšovat objemy a kolik naběhat při dlouhých trénincích... Sakra, kde je to tajemství hopsinkový šťávy?
Počkejte, oni snad po lidech chtějí, aby se na závody chystali - panebože - během?!
No to snad...
V poslední době čím dál častěji narážím na lidi, kteří naskočili na módní vlnu vytrvalostního běhu, chtějí být běžci, chtějí být maratonci, ale vlastně se jim moc nechce běhat. Obvykle mají tisíc a jeden důvod, proč běhat nemůžou (fouká/prší/sněží/je horko/mrzne/Mars je ve špatné konjunkci se Saturnem/v horoskopu v Květech psali, že si mají dávat pozor na zranění či nemoc atp.), permanentně je tu píchá a támhle tahá, škrábe je v krku a mají rýmičku a samozřejmě zaklínadlo největší: nemají čas! Nevím, ale když si na běhání najdou čas lidi, kteří mají dětí jako smetí a časově náročnou práci a dokážou měsíčně naběhat stovky kilometrů (ano, mluvím o Petrovi, Radkovi, Honzovi, Alžbětě...), asi to nebude zhola nemožný, ne? Jasně, není to vždycky pohodlný, ani příjemný, často je to na úkor něčeho (obvykle osobního volna a odpočinku) a je k tomu nutná různě velká míra tolerance partnera, ale jsem přesvědčená, že je to jako se sloganem kofoly - když ho (běh) milujete, není co řešit.
Jenže ona se nám z toho běhání stala jakási celospolečenská povinnost. Moc to nechápu, ale když se tak dívám kolem, mám pocit, že je najednou nutné kromě zplození syna, postavení domu a zasazení stromu ještě uběhnout alespoň jeden (ultra)maraton, abyste v práci nebyli za blbce, co tohle okýnko ještě nemá odškrtnuté. Lidi, kteří by si šli zaběhat jednou, dvakrát týdně, se hlásí na tratě, na jejichž zdolání se jim vlastně ale nechce připravovat, nakupují si vybavení za desetitisíce a řeší, jaké boty nebo hodinky s gpskou si na to oběhnutí parku jednou týdně pořídit a na cesty po Hvězdě si kupují boty s drapáky, že byste v nich slezli bez sklouznutí nejspíš i Matterhorn. A samozřejmě se hlásí na závody. Na spoustu, spoustu závodů a čím těžších, tím lepších. Přitom ale dál vlastně neradi běhají, neradi se připravují, neradi trénují... Možná by si radši zaskočili na squash nebo třeba na ryby. Ale jdou běhat, protože se nechali mediální masáží přesvědčit o tom, že běhání je sport  pro všechny a každý může (a musí!) být (ultra)maratonec. Protože jen tak zažije něco zásadního.
To je samozřejmě nesmysl. Běhání není univerzální záležitost. Jasně, závodní limity jsou nastavený často tak, že můžete celou trasu jít a stejně z vás bude maratonec (PIM má limit 7 hodin - takže vám na jeho zdolání stačí průměrná rychlost 9:45 min/km ergo rychlejší chůze). Ale bude? Nedávno jsem narazila na Lubošově webu na úžasný článek, který tu - s dovolením - převěsím, protože mě opravdu upřímně pobavil:
Vytrvalostní běhání je - překvapivě - hlavně o vytrvalosti. Fyzický i psychický. Je to o tom, že děláme něco, co nás baví, a proto, že nás to baví, to jdeme dělat i navzdory rýmičkám a slejváku. Víme, že když vytrváme, vrátí se nám to. A je fuk, jestli to bude zrovna v podobě absolutního zimního ticha rušenýho jen křupáním sněhu pod nohama, slunce probleskujícího neskutečně zelenou záplavou jarního listí, tý jedinečný vůně vzduchu v létě brzy ráno nebo ťukání kapek do kapuce na podzim. Je fuk, jestli to bude chvilková absolutní euforie z nových osobních rekordů nebo onen výjimečný okamžik, kdy se v tý repetetivnosti pohybu zapomenete, ztratíte a na chvíli docela vymizíte. Je fuk, jestli to budou noví kamarádi, výjimeční a vzácní lidé, který byste bez běhání nikdy nepotkali. Ale bude to. A proto běhám já. Pořád. Dál. I když jsem lama a jsem pomalá. A závody? Ty jsou onou mrkví na tyči, kterou houpete před nosem oslovi - a osel jde a jde a vy mu tu mrkev nakonec dáte. A tak běhám a běhám, protože mám před sebou pořádný mrkve. Nic víc, nic míň. Závody jsou zpestření, motivace, ale ne důvod.
Ten je totiž nadmíru prostý, milý Watsone, já prostě ráda běhám.
Proč bych to taky jinak dělala?
Bez toho to přeci nejde, to se nedá vydržet. Prozradím vám jedno tajemství - víte, když si odškrtnete chlíveček "maraton", nic zvláštního se nestane. Ráno vstanete a půjdete do práce, svět se bude dál točit a včerejší závod bude stejně platný, jako včerejší noviny. Všem to bude jedno. A vy byste si měli obout kecky a jít se vyklusat a v dalších dnech znovu zaplout do tréninkový rutiny.
Takže běhat jen proto, abych mohl něco odškrtnout? Kašlete na to a jděte radši na ryby.

#4
Joanne Kathleen Rowling, John Tiffany, Jack Thorne
HARRY POTTER AND CURSED CHILD
Na málokterou knihu se tak různí názory jako na poslední Harryho Pottera. A já rovnou říkám: A mně se to líbilo. Často jsem se setkala s úpěním, že je to slátanina, že je to horší než kdejaká fanfiction, že to není jako původní série a hlavně: Že je to scénář! 
No, ještě aby nebyl, když je to divadelní hra a knižně je vydaný - ó ty Tondo kolenatej - její scénář! Vyčítat mu, že není román, je zhruba stejně prozíravé, jako se provdat za malého Japonce a celý život mu pak předhazovat, že není dvoumetrový černoch. 
Poslední HP nám podobně jako Jacksonův Hobit umožní vrátit se zpátky do starých známých kulis a se starými (a novými) známými prožít další dobrodružství. Na rozdíl od Jacksona ale autoři nevykrádají Rowlingovou, ale budují s jejími šachovými figurkami jiný svět a jiný příběh. A ten je především o tom, že uspět jako rodič není nic lehkého, že je mnohdy mnohem víc nasnadě neuspět - a to i když jste slavný Harry Potter. Je to vyprávění o tom, že nejen, že si nevybíráme rodiče, ale nevybíráme si ani děti. A tak jako není jednoduché být synem Harryho Pottera (nebo Draca Malfoye), není ani jednoduché být rodičem dítěti, které jako by do vašeho hnízda vůbec nepatřilo (pomiňme fakt, že to dítě posíláte na deset měsíců v roce od nějakých deseti let pryč, a pak se děsně divíte, že ho vlastně vůbec neznáte...).
Napínavé, zábavné čtení, které jako bonus zjevně velkou řadu lidí seznámí s tím, jak vlastně takový scénář k divadelní hře vypadá.

#3
Evžen Boček
ARISTOKRATKA NA KONI
Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. V rodové historii jsem v pořadí třetí. 

Marii I. pochovali v roce 1450 do rodinné hrobky, aniž se přesvědčili, že je dostatečně mrtvá. Když o pár let později hrobku otevřeli, seděla na schodech. Od té doby jsme pohřbíváni v zatlučených rakvích. 

Zatlučená je i rakev Marie II., která při jednom z pokusů o výrobu kamene mudrců vynalezla zřejmě dynamit. Do rakve zatloukli pouze část jejího šatníku a paruku, protože tělo zmizelo spolu s věží, kde měla laboratoř. 

Obě jsou naše strašidla. Ani jedna se nedožila dvaceti. 

Když nepočítám desítky levobočků, jež během svého misijního působení v rovníkové Africe zplodil Karel Václav, jsem jediný příslušník rodu, narozený mimo evropský kontinent. Narodila jsem se v New Yorku. Byla jsem Američanka. Pro ostatní Američany jsem byla Mary Kostka. 

Můj otec byl taky Američan. Chtěl být nenápadným učitelem literatury, kterým taky byl. Kolegové a studenti mu říkali Franku. Nikdo z nich neměl ani ponětí, že je český aristokrat. Nikdo z nich neměl určitě ponětí ani o tom, že existují nějaké Čechy. 

Dnes jsme pochopitelně oba Češi. Můj otec je František Antonín Kostka z Kostky, ochránce Božího hrobu, člen řádu maltézských rytířů a patron kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kostce. 

Přestože používání šlechtických titulů bylo v Čechách zakázáno už v roce 1918, všichni mu říkají pane hrabě. Franku mu říká jedině moje matka. Matka je pořád Američanka. Jmenuje se Vivien. 

Kostka je naše rodové sídlo. Původně to byl hrad, který ve třináctém století postavil rytíř Mikuláš Kostka a nazval ho Kostka. Od té doby jsme Kostkové z Kostky. 

Dva měsíce po dokončení dobyli Kostku rytíři z řádu německých rytířů. Potom už dobyl Kostku v podstatě každý, kdo šel zrovna kolem. 

V osmnáctém století moji předkové Kostku přestavěli na barokní zámek. Z hradu se zachovaly jenom katakomby a hrobka. 

O Kostku jsme pětkrát přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Poprvé nám ji zabavil řád německých rytířů. Podruhé husité. Potřetí Ferdinand II. Habsburský, který ji daroval řádu německých rytířů. Počtvrté nám Kostku zabavil Adolf Hitler, který ji daroval Heinrichu Himmlerovi, který ji daroval SS. 

Popáté nám Kostku pochopitelně zabavili komunisté v roce 1948. 

V roce 1996 jsme Kostku dostali popáté zpátky.

Tak začíná zatím poslední díl Bočkovy humorné série o osudech rodiny Kostků. Jsou to krátké, vtipné a veskrze nenáročné knížky. První dva díly (Poslední aristokratku a Aristokratku ve varu) jsem poslouchala, tuhle četla a oboje má své kouzlo. Nečekejte od toho nic zásadního - první díl ostatně v roce 2012 dostal cenu Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristickou knihu roku. A přesně to Aristokratky jsou - ideální čtení pro někoho, kdo nemusí nutně rád číst, zato ho ale není těžké rozesmát.


#4
Art Spiegelman
MAUS
Můj komiksový rest. Skvost, který mám doma dlouho a stejně dlouho jsem se ho bála. Knížky ze druhé světové totiž nečtu. Nebo jen výjimečně. Od doby, co mám děti, skoro vůbec. Příliš mě to drásá. Nakonec ale na Mause došlo. A podle očekávání to byl velmi, velmi silný zážitek.
Maus je unikátní formou i obsahem, je to kniha s extrémně silnou výpovědní hodnotou, která mě po otočení poslední stránky zanechala s hlavou plnou tíživých otázek a ještě tíživějších obrazů. Pokud se nějaké dílo stane první komiksem oceněným Pulitzerovou cenou za literaturu, lze očekávat, že k tomu nebyl jen opravdu dobrý důvod. K něčemu podobnému musel být sakra důvod. Maus není jen příběhem druhé světové války se vší její brutalitou, krutostí, bolestí a děsem. Je to příběh těch, kdo přežili, je to příběh o tom, co všechno (naprosto všechno?) v těch letech plných šílenství ztratili a o tom, co z nich (ne)zbylo. Autorův otec přežil, ale není to (ani v očích vlastního syna) žádný hrdina. Je to starý, bláznivý, lakomý a nesnesitelný muž, jenž svým chování (nepřímo?) přivedl k sebevraždě milovanou ženu. Je to muž, jenž se zatvrdil, aby přežil, ale který by dost možná byl stejně příšerný, i kdyby žádná válka nebyla. Je to příběh o bolavě nefunkčním vztahu otce a syna, kteří se milují, ale nesnáší. Je to příběh o tom, co přišlo poté - o tom, že přesto, že lidé bojovali, nevzdávali si, přežívali, a prošli si nepředstavitelným peklem, po skončení války se museli sebrat a jít dál. Svět se nepřestal točit. Museli žít a okolí čekalo, že budou žít normálně. I vlastní děti čekají, že budou žít normálně. Protože přestože s rodiči mohou soucítit, nebyla to jejich války a jejich hrůzy. A oni chtějí normální život a normální rodiče. Ale je to vůbec možné? Mause musíme číst, protože nesmíme nikdy dopustit, že zapomeneme.

pátek 28. dubna 2017

Co mi mateřství vzalo

Jistě, dítě je dar. A bez přehánění je to nakonec to jediný, co má v životě opravdu smysl. To ale neznamená, že to je jednoduchý nebo že vás mateřská role nebude na škále čas od času po dennodenně v závislosti na celé řadě naprosto nepředvídatelných faktorů, ničit. Že toho nebudete mít plný zuby. Že nebudete chtít utýct. Že si nebudete (v duchu, pokud se dokážete aspoň trochu ovládat) spílat, proč jste to sakra udělaly? Proč jste se dobrovolně vzdaly normálního, pohodlnýho života? A že nebudete vzpomínat na život v časech B.C. (= before child[ren]).
Je fuk, jak moc svoje děti milujete, stejně jsou věci, který vám budou nevyhnutelně chybět. Něco, co jste nestihli, nezvládli, nemohli, nedokázali... Kostlivci ve skříni, který vám změna osobního stavu z žena na matka (nebo muž na otec, ať nediskriminuju), nejspíš už nikdy nedovolí vyhrabat a zbavit se jich.
Naprosto upřímně musím říct, že mám veliký štěstí, protože mě mateřství zas o tolik věcí nepřipravilo.
Ale pár by se jich i tak našlo:
- nejspíš už se nepodívám do části zbývajících zemí z mého seznamu "Kam musím rozhodně jet", kde z těch tak trochu šílených zůstaly naštěstí jen Kazachstán, Arménie, Libye, Alžírsko a Mongolsko
- nejspíš už nikdy nebudu spát tolik, abych přestala mít pod očima olympijský kruhy za Afriku
- ještě pár let nebudu moct jít na cokoliv do kina, divadla, na koncert nebo jen tak ven; nemůžu se nezřízeně ožrat, protože ráno musím vstávat zároveň s dětmi (nechutně brzy) a postarat se o ně; nemůžu se řízeně ožrat, protože ráno musím vstávat zároveň s dětmi (nechutně brzy) a postarat se o ně
- ještě pár let nebudu moct celou noc koukat na filmy nebo seriály, hrát počítačový hry nebo si číst, protože ráno musím vstávat zároveň s dětmi (nechutně brzy) a postarat se o ně
- nejspíš se už nikdy nebudu přátelit s lidmi, které jsem považovala za kamarády v době, kdy jsem zjistila, že se během pár měsíců rozdvojím (tenhle vývoj je pochopitelný a logický a bez ohledu na to, jak moc si přejeme, aby se to nestalo, se to v drtivé většině případů stane, protože trajektorie životů dětných a bezdětných se nevyhnutelně rozejde jinými směry...)
- nejspíš se už nikdy nestanu: filmovou režisérkou, malířkou, ilustrátorkou dětských knížek, tlumočnicí z arabštiny, spisovatelkou, profesionální cestovatelkou, pastevkyní ovcí v Libanonu, baskytaristkou, řidičkou tiráku, klavírní virtuoskou, věhlasnou akademičkou ani ničím jiným, o čem jsem v různých životních fázích snila (- aby nedošlo k mýlce, tím, čím jsem, jsem moc ráda)

A pak jsou tu věci, o nichž (naivně) nepřestávám věřit, že jsou pouze pozastavené, u ledu, na vedlejší koleji, jak chcete - a ke kterým se rozhodně (třikrát podtrženo) hodlám vrátit.

Budu zase vařit. Ne rizoto z bravčecího z konzervy nebo špagety s mletým masem. Opravdu vařit.
Budeme cestovat i jinak, než jen s CK Český řízek.
Vrátíme se do Irska a do Skotska. Podíváme se na Zéland. A do Patagonie. A do Mexika na svátek mrtvých. Tam rozhodně.
Znovu budu mluvit všemi svými jazyky. Nebudu jen rozumět. Nebo chytat sem tam slovo. Budu znovu mluvit.
A dochodím astronomický kroužek.

Jo. Přesně tak. Astronomický kroužek pražského Planetária je dvouletý kurz, který z vás udělá certifikované amatérské astronomy. Protože před pár lety, zahlcena slovy, písmeny, jazyky a vším tím humanitním věděním, který jsem se snažila pod tlakem nacpat do hlavy, jsem utekla směrem, o němž jsem už před lety pochopila, že není pro mě tím pravým ořechovým. Utekla jsem k tvrdým číslům, k přírodní vědě, k něčemu, čeho jsem se musela záhy vzdát, protože mi hlava prostě všechna ta čísla a vzorce nebrala. A já se rozhodla, že to překonám. Že to zlomím. Že to bude výzva a že když jsem se dokázala naučit tisíce slov z naprosto bizarního jazyka, naučím se i tohle - stačí chtít.
A tak jsem vyslala T. na podzim 2010 do Stromovky, aby mě zapsal, zatímco já seděla na český ambasádě v Káhiře. Po návratu jsem se pokusila dohnat všechno, co se probralo. Každou středu jsem sedávala v sále s kupolovitým stropem a fascinována malostí, zbytností a pomíjivostí nejen mého vlastního života ale celé lidské rasy, jsem hltala každý slovo. Dokonce jsem s odřenýma ušima napsala postupový test. V tý době jsem ale už čekala Madlenku. A Madlenka už od samýho začátku svý - v tý době buněčný - existence rozhodla, že já si nic plánovat nebudu. Bylo mi zle jak psovi. Když už jsem konečně začala jakš takš fungovat a přestala jsem se potácet jak herák ve výslužbě, byli už v kurzu tak daleko s praktickým pozorováním a výpočty, že jsem neměla šanci je dohnat.

Dalekohled, který jsme dostali svatebním darem, leží sbalený v krabici a já, protože zatím nepřichází v úvahu, že bych mohla každou středu v šest večer zasednout do křesla pod kupolovitým stropem, se nechávám vesmírem ve vší jeho fascinující nepostižitelnosti pohltit aspoň tak, jak to sama zvládnu a umím. Čtu.

Andy Weir
MARŤAN
#3
Marťan, třetí román amerického programátora Andyho Weira (*1972) je mou první knihou, kterou jsem viděla, slyšela i četla a kdybych mohla, tak ji i sním. 
A to myslím smrtelně vážně.
Nejdřív jsem ji vloni poslouchala při běhání a byla nadšená. Film je fajn, ale kvalit knihy v žádným případě nedosahuje. A protože mi spousta technických pasáží při poslechu unikla, nechala jsem si ji dát pod stromeček. Přeci jen při čtení má člověk víc času si všechno přechroupat.
Po dočtení mám tak silnou literární kocovinu, že nejsem už několikátý den schopná se začíst do něčeho jinýho.
O co jde? Hlavní hrdina Mark Watney je jedním z šesti astronautů, který v rámci třetí pilotovaný mise na Mars přistál na rudé planetě. Tam se měli dle plánu zdržet dva měsíce, jenže celá mise byla kvůli počasí už o šestém solu předčasně ukončena. Všichni se vrací zpět na Zemi, teda kromě Marka. Ten je totiž podle všeho mrtvý. Cestou k odletovýmu modulu ho nabodla letící anténa a kolegům se ztratl z očí. Jeho skafandr hlásil nulový životní funkce. Tak co byste jako velitel dělali vy? Jasně, odletěli byste, vyčítali si to a nakonec to přijali jako fakt.
Jediný fakt ovšem je, že Mark Watney přežil. A teď je na Marsu. Je na Marsu docela sám a musí se pokusit přežít do doby, než na planetu dorazí mise Ares 4. Takže nějaký dva roky. A sakra.
Mark je vesmírný Robinson Crusoe. Jeho deník z Marsu je dokonale vyváženou směsí sci-fi a cynických hlášek. Je to vtipná, svižná, napínavá a zábavná kniha. Nečekejte žádný zelený ufouny, nikdo nebude nikoho paprskovat ani se na scéně neobjeví mimozemský organismy. Kdepak. Celá kniha je o to, jak by to doopravdy mohlo být, kdybychom létali na Mars a jeden z "našich" by tam nechtěně zůstal viset. 
"Moje konverzace s NASA ohledně recyklátoru vody byla nudná a plná technických detailů. Proto vám ji shrnu: Já: 'Očividně se něco ucpalo. Co kdybych ho rozebral a podíval se na vnitřní potrubí?' NASA (po pěti hodinách rozjímání): 'Ne. Posereš to a umřeš.' A tak jsem ho rozebral..."
Je to kniha, která bezskrupulózně zaujala místo v mém top10 žebříčku.
Navíc je opravdu velice dobře přeložená a její interpretace nemá chybu. 
"Den jsem zahájil nicotným čajem. Nicotný čaj se vaří snadno. Nejdřív ohřejete vodu a pak do ní nepřidáte nic. Před pár týdny jsem experimentoval s bramborovou slupkou. Čím míň o tom řeknu, tím líp..."

Protože nakonec i s dětmi je to jako se vším. Můžou vám vzít jen to, co je vzít necháte. Já se některých věcí navzdory tomu, že to ze mě rozhodně nedělá maminečku roku, vzdát nehodlám. A mezitím? Mezitím si o tom budu aspoň číst...

středa 26. dubna 2017

Zabili Oatmeala, parchanti!

Oatmeal
VŠECHNY DŮVODY SVĚTA, PROČ BĚHÁM
Když zjistíte, že vyšel překlad jedné z vašich nejoblíbenějších knih, zbystříte. Když znáte text originálu téměř zpaměti, moc dobře si uvědomujete, jaké překladatelské záludnosti v něm číhají. A jakmile se dozvíte, že v BizBooks svěřili text začátečníkovi, začnete se bát.

Ukázalo se, že jsem se bála právem. Český překlad Oatmealových běžeckých komiksů je průšvih na všech frontách. Ruce pryč od něj - kdo můžete, čtěte originál, a zbytku nezbude, než se naučit anglicky... Celá recenze ZDE.

neděle 23. dubna 2017

Brdská stezka potřetí... a naposledy

O tom, kam letos pojedu na krev a na slzy závodit, abych uhájila spodní příčky výsledkové tabulky, jsem ani nemusela moc přemýšlet. Všechny akce jsou tak nějak automaticky daný - zářijový Baroko, protože je to prostě Baroko, červencový GGUT, protože zjevně potřebuju dostat opravdu přes držku, abych si konečně připustila, že na arabském přísloví "krásou žen a hor se kochej z dálky" je víc pravdy, než by se na první pohled mohlo zdát, květnový ŠUTR, protože když se běží trail za barákem, byla bych blbá, kdybych tam nebyla a Brdská. Pánžto tam mám zavěšený pytel s nápisem sub5hours.

Že to letos "sub5hours" nebude ani náhodou, jsem věděla naprosto jistě. Ještě týden před to vypadalo, že Brdská nebude vůbec. Ty moje pláče nad bolavým levým nártem a pravou achilovkou nebyly totiž nijak zveličený. I naordinovala jsem si nevídaných, neslýchaných pět dní klidu. V úterý a ve středu jsem po nocích točila na blbopedu nohama, protože venku fičelo a byla kosa a já se ani jedno ráno na kolo prostě nevykopala (sračka! ukažme si na ni prstem!) a byla pevně rozhodnutá do účasti hodit v případě, že noha bude v pátek večer vyznačovat byť sebemenší známky bolesti, vidle. Noha ale držela, takže jsem sbalila potřebné a nacpala se svou tradiční předzávodní večeří (v duchu zdravé výživy sportovce), která mi měla další den zajistit lehký krok. 
Má tradiční předzávodní večeře. Až budu zase brečet, že jsem tlustá a z "čeho to můžu mít?", tak mi připomeňte, že třeba z tohohle... 
Ráno mě vyzvedává Pavel Z. Cestou se stavujeme pro Digiho. Celou dobu melu pantem, řeším zásadní věci, jako jaký boty si mám vzít (P: "Tak to ti neporadím."), jakou bundu si mám vzít (P: "Tak to ti neporadím."), jaký bude počasí, jak to asi (ne)půjde a než klukům stihne vytýct mozek z hlavy dírou, kterou bych jim tam nevyhnutelně vykecala, jsme v Mníšku. Dojdeme si vyzvednout startovní čísla, připadá mi, že letos tu skoro nikdo není. Holčina na registraci mi vyrazí dech: "Vy jste tu byla vloni, že jo? Já si vás pamatuju!" Hotová celebrita!
 Na převlečení nás ženou do tělocvičny, to jsou mi ale novinky. Dál řeším otázku bundy aneb jak moc bude asi pršet? Nakonec usuzuju, že určitě ne moc a podle yahoo má navíc přestat docela. Zatím je nebe ovšem temné, prší, je něco málo přes pět stupňů a to, že jsem ráno zapomněla kafe za dveřma, se na mě začíná nepříjemně podepisovat. Nechci nikam běžet. Chci spát. Navíc po pěti dnech bez běhu mám podivně nutkavý pocit, že už ani běhat neumím. Chvíli před osmou se suneme ke dveřím školy. Ven se do deště a chladu nikomu moc nechce. Velkopansky chytáme s Pavlem satelity u okna a předstartovní mrznutí tak omezujeme na minimum.
Nakonec nám ovšem stejně nezbude, než vylízt ven. Tak už jen předstartovní foto a je čas vyrazit. Zjišťuju, že i Bubo má nachystaný sluchátka. No tak když i Bubo, tak i já. Lovím v ledvině pytlíček a ve chvíli, kdy se ozývá startovní výstřel nemám na práci nic lepšího, než rozmotávat zašmodrchaný káblíky. Ať žije koncentrace! První kolečko kolem oválu tak přidělávám, prostrkávám, uchycuju a už nás ženou tunelem ven a na Strakonickou. Je to tady. Jde se na věc.
Vůbec nemám jednu nohu jak Jana dvě... a od tý doby ani jednou.
Včera jsem si docela marně snažila vybavit trasu závodu. Začátek je jasný - dolů po kdysi extrémně rušný silnici, kterou teď kopíruje dálnice. Pak nahoru, přes most do Řitky (kde se nevyhnutelně vnitřní radio ladí na památný hit počátku 90. let) a kolem ohrady s koňmi (zase tam byli! Černí, majestátní, proháněli se po obrovské louce a já měla sto chutí zastavit a s otevřenou hubou je sledovat...) a vesnicí dolů. A pak? A pak jsem už nevěděla. Trasa se mi podivně matlala s tou Baroka. Dokázala jsem si vybavit jen některý pasáže, ve vzpomínkách navíc notně pokřivený (nekonečný pasáže obvykle kratší a kopce často prudší, než doopravdy jsou). 
Prší, ale nijak vydatně, jsem ráda, že jsem si vzala šusťákovku a svůj nepromokavý poklad od dynafitu nechala v batohu v úschovně. Během chvíle jsme na první občerstvovačce, mají tu teplý čaj, což je skvělý, úžasný a báječný a já jsem za něj extrémně vděčná. Stačí půl kelímku a je mi dobře. Běžíme dál. Prvních deset lehce nad hodinu jasně dosvědčují krutou realitu: jsem pomalá A pod pět to letos nebude ani blbou náhodou, budu ráda za pět a půl. 
Kolem 15. km dostávám ale regulérní strach, že to tentokrát nebude vůbec. Noha začíná protestovat. Chvíli běžím před, s a za klukem, kterého doprovází kámoš na kolem. Jsou veselá dvojka, kamarád běhá rok, hulí k tomu jak fabrika, je ale štíhlý, lehkonohý, samý úsměv a pohodička. Kamarád na kole je ten povzbuzující, radostný typ, který se usilovně snaží šířit dobrou náladu. Pak začínám kulhat. Dvacet. Kolokámoš se ptá, co se děje. Tak vysvětluju, že nic, že achilovka a už pár týdnů, že to bude ok. Kolokámoš nabízí tejp. Odmítám. Trvá na svém. Zastavuju, nastavuju smrdutou, špinavou nohu a nechávám si na ni lípnout tejp a je mi překvapivě líp. 
Pomalu se sunu vpřed, kopce chodím a v duchu si nadávám. Propadám totiž nebývale hluboký mizérii. Před startem Pavel vykládal, jak vlastně vůbec neběhá a přihlašoval se až v pondělí, protože si říkal, že to nemá cenu. K němu se přidal Pepa, který popisoval, kterak teď taky skoro neběhá a jaký že to bude propadák. Zašel dokonce tak daleko, že se se mnou vsadil o dva panáky, že bude pomalejší než já. Není. Samozřejmě, že není. Mám pocit, že nikdo (!!) není pomalejší než já. Snažím se najít nějaký rozumný vysvětlení toho, že běhám tak moc, jak mi to situace umožňuje, jsem venku pětkrát, šestkrát týdně, zubynehty držím kilometráž 60-80 týdně a je to někde vidět? Není. Není, není, není. Běhá mi to hůř než před dvěma lety těsně po druhým porodu. Jsem těžká a marná. Hlubiny zoufalství jsou zjevně bezedný, protože se do jejich bahna nořím hloub a hloub. Co budeš dělat v létě v Rakousku? A proč tohle všechno vlastně děláš? Tebe tohle baví? Komu to chceš nalhávat? Sobě? Ostatním? Nebuď trapná... Co kdyby ses na celý závodění konečně vykašlala, hm? Co kdyby sis začala běhat kolem baráku, jen tak... Co ty na to? Sunu se na třicátý kilometr. Nálada pod bodem mrazu. Průběžně mě píchá tu v levým, tu v pravým boku, tu pod klíčními kostmi. Občas někoho předběhnu. Občas někdo předběhne mě. Určitě nikdo z těch, co mě předbíhá, neběhá a je tu vlastně náhodou. Stoprocentně by mi všichni řekli, jak teď nemohli běhat, jak jsou zranění, jak běhají chvilku a já nevím co ještě (začíná mi to připadat jako samostatný sport - mám pocit, že téměř nikdo, s kým se dáte před, během a po závodu do řeči vám neřekne, že dře jak vůl, že dělá všechno, co je v jeho silách, že se opravdu snaží - kdepak, je to jako s tím "já běhám pro radost" "mně je jedno za kolik" nebo docela jako před zkouškou ve škole, kdy se taky nikdo neučil, všichni byli včera v hospodě, všichni to jdou jenom zkusit. Pokud jste pravdomluvný pitomec jako já, pak jste za jedinýho, kdo se fakt učil a nakonec máte známku (a výsledný čas) pomalu nejhorší ze všech.)
Na třicátým se ovšem necítím o nic hůř než na dvacátým a to je dobrý znamení. O chvíli později nebe potemní a otevře stavidla. Začne lejt a fičet. Nadávám si, že jsem svůj nepromokavý poklad od dynafitu nechala v batohu. Tam mi je platnej jak mrtvýmu zimník. Zmodraj mi nehty. Pak i klouby na rukou. Prsty mám ztuhlý jak chudák umrzlý Koukol. Najednou se zázračně objevuje kolokámoš, je pořád stejně vysmátý, i když na tom kole to taky musí být žrádlo. Povzbuzuje mě, stěžuju si na zimu. Nabízí mi kámošovy rukavice. Odmítám. Trvá na svém. Odmítám. Naléhá a začíná mě oslovovat "vole". Takže to fakt myslí vážně. Vděčně si je beru. Jsou mi veliký a je v nich krásně. 
Na čtyřicátým mi není o nic hůř než na třicátým. Je mi totiž furt stejně blbě. Bolí mě achilovka a přidávají se stehna. A únava. A zima. Ježiš, mně je taková zima! Na předposlední občerstvovačce dělám zásadní chybu. Sundavám si rukavice, abych si vzala něco k jídlu. Ty jsou totiž tak durch, že z konečků, který mi na rukou volně visí, odtékají masivní kapky poto-dešťový vody. Zmocní se mě iluzorní pocit, že není taková kosa a rukavice dávám do kapsy. Můjtytondokolenatej, jak jsem stará, tak jsem blbá. Po chvíli mi nezbude, než je vyndat, vyždímat je a na promrzlý ruce ty ledový, promáchaný rukavice navlíct. Chvíli je to strašně odporný, pak se ale projeví to, že je lepší mít na ruce něco, cokoliv, než nic. Přemýšlím, jak moc teď kámoš kolokámoše za to, že jeho rukavice půjčil nějaký úplně cizí holce, nenávidí. Asi hodně. 
Posledních deset je asi nejsnazších a nejoptimističtějších. Vím, že to už dojdu. Vím, že to bude pomalý, ale nevadí mi to. Na maratonu jsem za 4:34:00. Snažím se poslat T. smsku, stojí mě to asi čtyři minuty, klepou se mi ruce, nemůžu vyndat mobil, nemůžu napsat zprávu (jestli mě slyší Běžíšek, moc moc si přeju tu repliku starý nokie s tlačítky!), nemůžu ji odeslat, nemůžu telefon uklidit a už vůbec mi nejdou natáhnout zpátky rukavice. Směju se sama sobě tak moc, jak mi ztuhlý obličejový svaly dovolují. Konečně je tu vesnice a stoupání na poslední občerstvovačku. Před dvacátým bych nevěřila, že se sem nakonec doopravdy dostanu. Z ní už jen spadnout do Mníšku. Tam zoufale lovím turbosnack, abych se trochu nakopla. A pak už jen nekončný stoupání po Strakonický. Mírně nakloněná silnice připomíná severní stěnu Eigeru. Tunel, ovál, brána. Stojím. Vypínám hodinky v suverénně nejhorším čase všech tří ročníků. 5:36. 
Je tu kolokámoš, gratuluje mi. Gratuluje mi i paní organizátorka, která mi dává medaili a její kolega, jenž mi předává tři karafiáty. Já plna vděku vracím rukavice. Děkuju za pomoc, za tejp, omlouvám se kámošovi, že musel kvůli mně mrznout. Kubo, Petře, kluci, jestli to nějkým řízením osudu čtete - díky. Jste jen dalším žijícím důkazem toho, že jsou lidi, kteří když můžou, pomůžou a nijak zvlášť o tom nepřemýšlí. Bez toho tejpu bych to nejspíš nedopajdala vůbec.

Lezu do sprch. Strašně mě bolí stehna. Sprchy jsou tentokrát překvapivě oddělený a hlavně, teče teplá voda! Sto let mi trvá, než ze sebe sloupu mokrý a zabahněný oblečený. Jakmile stáhnu ponožky, je jasný, že přijdu o dva nehty, po jednom na každý noze. Potácím se do sprch a pod horkým čůrkem splachuju největší nánosy bahna. Hekání z pánských sprch mě utvrzuje v tom, že nejsem jediná, kdo je rozmlácený na hadry. Oblíkat se snažím o poznání rychleji. Klepu se nechutnou vnitřní zimu. Plazím se do jídelny. Přijíždí Tom. Prohlížím si průběžný výsledky na nástěnce, vedle stojí Pavel Marek, který byl v cíli snad o dvě hodiny rychlejc než já. "Kde jsou mladý holky?" podivuju se nad absencí mé kategorie na nástěnce. Pavel M. se usměje: "To si taky říkám!" 
Beru si oběd, Pavel Z. mi nese pivo. Jím polívku. Přestávám se klepat. Dělám si srandu, že jsem určitě vyhrála. Po jídle se balím a jedeme domů. Spím hodinu jak pařez, než je potřeba odjet k babi za dětma. Bolí mě achilovka, bolí mě prsty s černajícími nehty. A hlavně mě bolí má běžecká dušička. Lama jsem a lama budu! parafrázuju v duchu Lakatoše. Najednou ale nevím, jestli jí chci dobrovolně dál být. Lituju se. Krutě se lituju. 
Digi posílá večer fotky. Propadám další vlně chmur. Podobnost s Oatmealovým tyranosaurem je totiž až příliš nápadná.

Po příjezdu do Nymburka objevuju na connectu Bubův komentář: "Paráda Jíťo, gratuluji k 1. místu v nejmladších holkách! :-)" Směju se. Pavel mi to v mailu potvrzuje. Směju se hystericky. Už ničemu nerozumím. 

Ještě později se dozvídám, že 50. ročník Brdské stezky byl ročníkem posledním. Mé rozhodnutí příští rok vynechat a pak se vrátit pro ten zavěšený pytel, dostává na frak. Jak poslední? Já tam mám ale rest! To mi nemůžou udělat! Najednou je mi to líto. Je mi líto, že už si nikdy nezničím kolena na brdským asfaltu nebo aspoň ne na týhle trase (v noci nemůžu bolestí spát, jděte mi k šípku s kulturním povrchem!), že už se nikdy nebudu moct hecnout a překonat se. 
Vím, že jsou a budou další závody. Jiný. Třeba horší. Třeba lepší. Ale Brdská bude vždycky jenom jedna. Díky všem, co jste ji dělali.
Má výhra - cibuláky, léky na imunitu a léky na klouby - tak si kanadskou recepturu rozmíchám do hrnečku, lupnu si blokátor virusů a budu jako nová :-).