úterý 16. ledna 2018

Desatero pravd o mateřství, které vám nikdo neřekl

anebo řekl a vy jste se mu rozhodli zkrátka nevěřit.

Nechci nikoho zastrašovat, jen mi přijde záhodno v době, kdy je všechno krásně naaranžováno a ještě líp popsáno, přispět se svou ne až tak růžovou troškou do mlýna.

Od nuly do šesti let věku potomstva totiž možná...

1. Vaše tělo už nikdy tak docela nebude vaše tělo
A nejde jen o sepětí v následných týdnech a měsících (nebo dokonce i letech) v případě, že se rozhodnete (a budete moci) kojit.
Jde o to, že nejspíš už nikdy nebudete vypadat jako dřív, nebudete se cítit jako dřív a vaše tělesná schránka se nebude (minimálně zkraje po porodu) chovat tak, jak jste zvyklé.
Na těhotenství je kromě toho roztomilého bříška a kopanečků, na něž má ovšem štěstí jen část z nás, taky hromada věcí krajně nepříjemných. Třeba megapupek a krutý kopance do močáku, který dokážou zákeřný trpaslíci vytvářet už v raném prenatálním období. Umí se v pozdějších fázích velmi bolestivě boulit a někteří se narvou k páteři a z toho je pak spousta dalších moc příjemných stavů. Když začínají růst, může vám být opravdu strašlivě blbě. A ne den dva jako ve filmech, ani týden jako v některých "realističtějších" seriálech, ale týdny i měsíce. Může vám smrdět absolutně všechno i to, co vám normálně vonělo. Můžete být schopní sníst mrtvý koze jazyk a pochutnat si na něm a z delikates z pětihvězdičkových restaurací se vám může zvedat kýbl. Můžete nakynout do gargantuovských rozměrů. Může být totálně fuk, jak drahým krémem proti striím se budete mazat, nakonec se všechny můžou ukázat být jen dalším zbytečným mazáním na kravský vemena a kůže vám může popraskat kdekoliv a kdykoliv. A když to nestihnete během těhotenství, nebojte, je ještě čas porodu, kdy znovu zmutejete v cosi, co nebudete poznávat. Já to stihla právě v této době, kdy jsem místo tvrdého bubnu měla najednou na břiše padák vycpaný molitanem a na něm uložené cosi, co bývalo mým poprsím. Ale nebojte, tohle všechno se zkonsoliduje! Chce to jen trpělivost. Strašně, strašně, strašně moc trpělivosti. Anebo hodně náročný dítě, protože pak nebudete mít čas se ani podívat do zrcadla, natož něco takovýho, jako dva medicinbaly na vycpaným padáku, řešit (radím vám dobře: berte to první).
Pokud se strie dostaví po porodu, můžete se utěšovat tím, že to obrovské cosi, co máte teď na hrudníku, takhle obrovské rozhodně nezůstane a časem do splaskne. Když budete mít štěstí, bude to vypadat pořád ještě k světu. Když ne, skončíte jako já a budete holt vypadat jako zasloužilá matka z rovníkové Afriky na fotkách v National Geographicu. V tom případě je příhodný být vdaná za někoho, kdo si vám pamatuje b.c. a může žít ze vzpomínek na růžovou minulost (pozitivní ovšem je, že ty strie pak nejsou na tak malém prostoru vůbec vidět!).
Šestinedělí má svůj význam.
Ano, chceme být taky suprmatky, a když už jimi nemůžeme být geneticky a nemáme tedy velikost 36 nejpozději 36. den po porodu, budeme aspoň suprběhacímatky. A začneme běhat brzy anebo ještě dřív. A budeme běhat hodně. A rychle. A daleko. Není to tak dávno, co jsme to přeci zvládaly, tak to zvládneme znovu, ne? Ideálně si pořídíme drahý běhací kočár a startovný na nějaký závod. Ideálně dlouhý a drahý.
Musím se sama sobě smát, protože jsem přesně tohle udělala. Teda mínus to startovný a (a v prvním případě) kočár. Ale s Madlou jsem začala běhat pět týdnů porodu, protože už jsem se na toho hrocha, v jehož těle jsem uvízla, nemohla ani podívat. S Kačkou dokonce tři neděle po porodu, protože jsem přeci suprběhacímatka a ne sračkopes a přeci si poručím, ne? Ne. Jen díky svým silným genům zdatné slovanské selky jsem to v obou případě přežila bez úhony, ale stejně mám zafixovaný rozestup břišních svalů a měla bych si dojít nechat spravit břišní kýlu, která se mi s K. udělala.
To jsou totiž další dvě věci, který vás můžou potkat a většinu z nás potkají. A kterým se, pokud vím, nedá nijak předejít.
A pak je tu pánevní dno. Věc, o jejíž existenci b.c. - before children - máte ponětí maximálně tak na lekcích pilátes, kde se dělají takový ty cviky se zvedáním zadku, čímž máte tuhle oblast posilovat (byla jsem na pár hodinách, ale mám jen omezenou schopnost vstřebávání "zatažených trubiček", k čemuž nás lektorka opakovaně vyzývala, a záhy jsem byla natolik saturovaná, že jsem raději začala... no... běhat. Teď mi ty zatažený trubičky chyběly, ale pozdě lektorku honiti). Teď se to bude sakra hodit a bez posíleného pánevní dna to fakt nepůjde a už vůbec nepoběží. A když, nejspíš se u toho počůráte. Pardon, to jinak napsat nejde. A když ne hned, tak později (a teď mluvím o řádech desetiletí, jestli nechce v padesáti nosit slušivý tena lady spoďáry, posilujte pánevní dno).
Nemá cenu se upínat na konkrétní datum, na konkrétní závod, na konkrétní plány. To, že AB běhala osobáky čtvrt roku po porodu neznamená, že za tím byla jen její píle. To, že CD zvládala tohle a tamto z ní nedělá ani lepší matku, ani lepší běžkyni. Prostě má jen větší kliku.
Některý věci nejsou jen o píli a odhodlání. Ani o tom, kolik do toho chceme, můžeme a jsme ochotný dát.
Některý věci prostě potřebujou jen jediný: čas a trpělivost.
A to prostě nikdo předem (a vlastně ani při tom) nechce slyšet.

2. Instagramy lžou
Internet je plný suprmatek, které vypadají při odchodu z porodnice, jako kdyby nikdy nerodily a nejpozději po šestinedělí nosí všechno staré oblečení a pyšní se rozkošným miminkem na jedné ruce a desetikilovým kettlebellem na druhé a sixpackem na břiše. Jasně, že jim závidím, a i když mi to nikdo nebude věřit, i jim to přeju. Neznamená to samozřejmě, že bych to nechtěla taky. Důležitý je si neustále připomínat, že tohle je ale jen zlomek. A vypadá to, že jich je většina čistě proto, že z té menšiny se většina s chutí vyfotí a pochlubí se internetový veřejnosti, protože se prostě má čím chlubit. A my zbytek můžeme akorát tak závistí a zoufalstvím (a hladem! Protože ten máme najednou pořád!) ohlodávat monitory a telefony.
Navíc ty fotky prostě nemusí být nutně reálný. Ne že by je snad hned musely autorky upravovat ve photoshopu, ale tak jsou lepší a horší zrcadla a lepší a horší úhly. To jsem se takhle vyfotila v létě a měla ze sebe radost, jak že mi to, navzdory těm kilům, co mám proti loňskýmu a předloňskýmu roku navíc, sluší. Po lahvince (nebo dvou?) vína jsem se pochlubila kamarádce, protože ta mě koneckonců až tak často v plavkách nevidí. Ten den ale viděla. Zamžourala skrze skla brýlí a v opilecké upřímnosti na mě chrstla ze dva ze tři kýble ledový vody: "Takhle ale vůbec nevypadáš!... Jako nevypadáš blbě, nic se na tobě nijak zvlášť neklepe, ale takhle teda nevypadáš!" A měla jsem to. Sice ne černý na bílým, ale dostatečně vypálený v ušním bubínku, abych se přestala kochat nad vlastními fotkami v našem optimistickým zrcadle. Nebo aspoň dočasně.
Takže to, že EF nebo GH vypadá nějak na fotkách, ještě vůbec neznamená, že tak vypadá i v reálu. A kdyby? Ona je ona, vy jste vy. Zase je tu ta mrcha genofond a kouzlo individuality, jež může v situaci, kdy ona je ta štíhlá se super fotkama v trenýrkách a podprsence, který byste oblíkly (možná!) v pátý obecný a vy ta, co by jí možná ani ten niqáb zas až tak nevadil, připomínat spíš prokletí.
Jenže máme co máme.
Podstatný je, se na to úplně nevykašlat a aspoň trochu bojovat.

3. Spánek je vzácná komodita
U koho to neplatí, ten bude ode dneška do konce dní přinášet zápalný obětiny bohu spánku, protože patří k vyvoleným! Ne, není to tím, že jste lepší rodiče nebo máte lepší techniky, lepší matrace, lepší mlíko, lepší patogenní zóny v místě, kde spíte. Je to prostě proto, že on, Dream King, se na vás usmál.
Proč nenáviděl nás, to dodnes netuším. Možná jsme ho prostě jen srali.

4. Samota je ještě vzácnější
a rozvoj silnýho stockholmskýho syndromu je takřka jistotou
Od chvíle, kdy se z placky stane lezec, neuniknete bedlivé pozornosti ani na záchodě. S postupnou transformací v člověka vzpřímeného můžete očekávat asistenci s toaletním papírem a posléze i komentář celé akce. Nebudete se moct zavřít po běhání ve sprše, protože jinak na vás bude trpaslík s řevem bušit. Teda samozřejmě jak který. M. stačilo pustit JimJam nebo ještě dřív DuckTV a pozornost na minimálně pět minut (za něž se naučíte enormně efektivně stíhat absolutně VŠECHNO!) byla zaručena. U K. jsem si televizi mohla vzít klidně do sprchy s sebou, nic by se nezměnilo.
Budete se těšit, ale jako opravdu těšit, se všemi těmi motýly v žaludku, na něž máte už jen vzpomínky, který nabírají podezřele sépiový nádech, až budete moct jít konečně někam sami - jako večer, s drahou polovičkou, někam za dospělou zábavou. Třeba jako do kina nebo do hospody nebo ježišimarjajemitotálněfukkamhlavněabychtamnemuselananikohodohlížet. A pak přijde ten den a vy jdete. A nakonec se (skoro) celou dobu bavíte o potomkovi či potomcích, koukáte na hodinky a kontrolujete telefon, jestli hlídač nehlásí krizi a celou dobu přemítáte, jestli doma ta krize opravdu neprobíhá v takové škále, že hlídač ani nezvládá zvednout telefon. Domů se regulérně těšíte.

5. Svět už nikdy nebude stejný
O tom, že bude svět najednou plný obrovský hromady nástrah jsem už psala. Najednou budou všechny rohy ještě mnohem ostřejší, žebříky vyšší, prolejzačky nebezpečnější a provoz na silnicích vražednější. Za každým volantem bude sedět hovado, co se vás bude snažit zabít a ve vzduchu bude poletovat miliarda smrtonosných patogenů. Každá teplota a každá nemoc vám zvedne tepovku do aerobního pásma a přiměje vás googlit ty nejhorší choroby, jež potom v každém dalším zakašlání jasně identifikujete. Anebo taky ne, když to budete mít dostatečně na háku (což vám budu nadosmrti smrťoucí závidět).
Dlouho si nebudete moct dovolit být nemocný. A když už bude mít choroba definitivně navrch, zapomeňte na to, že si hezky lehnete, dáte si (horký!) čaj k ruce a budete ležet a potit se a číst si a pospávat a koukat na filmy a seriály. Ha ha, ha. Zábavná část běžnýho marodění je definitivně v tahu. To by totiž znamenalo, že si drahá polovička bude muset vzít OČR, což je něco, co potěší naprosto každýho zaměstnavatele (a každou drahou polovičku, která se najednou proti stavu, kdy se většinu času stará "jen" o sebe a práci, musí najedou starat o sebe, dítě (děti) a vás, třikrát jupí). Naučíte se v marodícím módu fungovat. Mám kamarádku, kterou nechala doma drahá polovička s totální sračkobličkou a ještě relativně malým dítětem. Pamatuju si její popis, kterak celý den strávila v poloze "Meresjev", kdy se jen plazila mezi záchodem a postýlkou, kam holt umístila dítě, protože stěží kontrolovala svěrače, natož čerstvě potácivě pobíhajícího potomka. Měla můj respekt a dodnes ho má. Já bych vyhlásila stav kolapsu a detašovala se někam do kouta, kde by mě nikdo nenašel a pan manžel by prostě doma zůstat musel (taky jsem si tím prošli).
Ještě později se naučíte prostě nemarodit.
Po čase zjistíte, že téměř nevyhnutelně utrácíte za hadry, boty a vůbec veškerý věci pro děti podstatně víc, než za sebe. Máte boty pátou zimu? No tak to přežijí i šestou, stejně chodíte jen na ten zamrzlý písek a do lesa, tam byste nový akorát tak zničili, tak co...
Čas se vám rozkouskuje na "období" - děti mají pořád nějaký "obdobíčka" a obvykle to s sebou nese něco negativního - separační úzkosti, růst zubů, koliky, další zuby, další separačky, období vzdoru, období růstových bolestí, první puberta, období naprostý závislosti, období, kdy mají hlásek posazený tak vysoko, že vám ve chvíli, kdy něco sdělují hlučně (a to dělají často, protože potřebují být slyšet) brousí lebku zevnitř. Naučíte se období přežívat a brát je jako něco, co přejde. Protože všechno časem přejde a všechno nakonec připluje po vodě.

6. Změní se vám vkus i priority
Ferraty ve Slovinsku nebo realistický reportážní romány z války v Jugoslávii? Zapomeňte. Ideální dovolená bude najednou v hotelu s co největší hernou, co největší zahradou (ideálně s hodně vysokým plotem) a nabídkou jídel, který může i nekojící se batole. Když k tomu bude ještě dostatečně zabezpečený bazén a vy se po (další) prořvané a pronošené noci nebudete muset hnout z areálu a potomek se i přesto zabaví, bude to zn. Ideál. Jasně, že ne pro všechny. Jasně, že jsou akční rodiče, kteří nemají problém vyrazit s ročním dítětem pod stan a fakt si to užijí (mám kamarádku, která to tak dělá hned se dvěma dětmi a další, která jezdí autem upraveným na přespávání a obě to baví a já je děsně obdivuju!), ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Dovolená, opravdu echtovní dovolená, začíná teprve tehdy, když můžu přestat vařit a dělat animátora.
A dojemné filmy a realistické knihy? Příběhy z válek, z chudých zemí, příběhy podle skutečných událostí, jež zahrnují děti? S tím mi jděte k šípku! To prostě absolutně, totálně nedávám. Jako vůbec. Ani trochu. Nikdy.
Mnohem podstatnější, než cokoliv jinýho, bude najednou při výběru místa k bydlení dostupnost školek a škol, při výběru auta množství autosedaček, který do něj narvete a při výběru čehokoliv do domácnosti jeho děckoodolnost - tj. do určitého věku ratolesti schopnost absorbovat neomezené množství slin a přežít neomezené množství pádů z různých výšek a na různé povrchy.
Budete řešit odečty dětí z daní a odečty školkovného z daní. Velikosti bačkorek a výběr kroužků. Budete to všechno dělat a budete to dělat rádi. Stejně jako budete rádi jezdit na dovolený tam, kde budou babycluby a vůbec vám ty ferraty a autentický výpovědi nebudou chybět (nebo aspoň většinou ne. A když jo, začnete třeba běhat ultra v horách, i když na to vlastně vůbec nemáte.)
Animáky v kině budou představovat super program (na Bergmana děti ještě nějaký ten pátek prostě vzít nevezmete). Stejně jako dětský divadelní představení (byť by třeba taková Médea mohla být v jistém směru výchovná). A nejúžasnější budou ty, ve kterých budou vystupovat vaše děti. Jako vážně.
Dobrá rada? Přečtete, shlédněte a slezte všechno, co jste opravdu chtěli, b.c. Jasně, že pak může být ještě spousta možností. Jenže taky být nemusí. To mějte na paměti.
Taky je jedno, kdy se rozhodnete vrátit do práce. To, že do ní půjdete děsně pozdě, z vás neudělá o nic lepší matku, než když do ní půjdete na poměry naší vlasti brzy a "chudáka" dítě svěříte do péče někomu z rodiny nebo do nějakých jeslí nebo školky. Pro mě osobně byly ty tři roky tak akorát, s Káťou už jsem stříhala metr, až pošupajdí, protože prostě potřebovala společnost a děti. Jsou mámy, který domácí povinnosti ubíjejí, který ubíjí rutina mateřskýho světa a který se touží vrátit do práce. Jsou mámy, který bytí matkou absolutně naplňuje, který se v celým tom světě od fixek špinavých rukou najdou. A pak jsou ty mezi tím. A žádná z nich není a priori lepší máma než ta druhá. Blbý akorát je, když se necháte nacpat do některý ze škatulek, kde být nechcete. To pak zavání průserem pro všechny zúčastněný. Nenechte se cpát do cizích škatulí! Víc než kdy jindy totiž platí, že doma je doma.

7. Budete muset dělat hromadu věcí, které vám budou (dříve či později) lézt na nervy
(čest výjimkám)
Potisící přebalená plína, vylitý nočník, utřený zadek, uvařená kaše, zaprasený bryndák, složená várka pidihader, převlečená počůraná postel, postavený komín z kostek, zopakovaný pacipaci, narvání kočárku do mhd, tišení řvoucího potomka, zachování chladný hlavy, absolutní ztráta kontroly, zoufalství, radost, absolutní zoufalství, nepředstavitelná radost... koloběh života s dětmi přináší kromě těch krásný úsměvů, prvních slůvek, prvních krůčků, prvních a spousty dalších hlášek, výtvorů, nápadů a zážitků taky ubíjející stereotyp, úmorný milionpadesátý opakování toho samýho a často ničivou samotu, ze který vás sice můžou vytrhnout milionpadesátý výpravy na ty samý hřiště a pískoviště v okolí, ale vy o to vlastně zas až tak nestojíte, protože jste možná asociálové jako já a kontakty s cizími lidmi jsou vám krajně nepříjemné. Obvykle totiž narazíte na další suprmatky, co je to všechno opravdu upřímně baví a vy (já) jim to akorát tak můžete závidět, protože vás (mě) to zas až tak upřímně nebaví. Rozhodně ne pořád. Občas byly bábovky super a občas taky nebyly.
Ale stejně jdete a ty zadky utřete, obrázky pochválíte a prádlo složíte. Takže to s vámi (mnou) určitě není tak blbý.

8. Vaše dítě BUDE to nejkrásnější na světě
a taky nešikovnější a nejúžasnější a nejbáječnější (i když porodíte opičku jako Fantozziho žena)
aneb jak praví moje oblíbený arabský přísloví: "Pro matku je i opičátko gazelou".
Ale ty moje jsou doopravdy ty nejkrásnější, nešikovnější, nejúžasnější a nejbáječnější na světě.
Jako fakt.
Byť je možný, že to nepřijde hned. Rozšířená, statusy, zprávami a prohlášeními (ne)známých kolem, (polo)pravda stanoví, že své dítě budete milovat každou buňkou těla od prvního okamžiku, kdy ho uvidíte / plácnou vám ho na břicho. Je ale stejně dobře možný, že ta láska, ta obrovská, hluboká, nezměrná láska, přijde mnohem později, bude jako pramínek, který vyvře a bude postupně narůstat a sílit anebo vás třeba po pár týdnech (měsících) srazí jako nečekaný vodopád. Může se vám v prvním sledu událostí prostě jen ulevit, že je porod za vámi a rovnýma nohama skočíte do kolotoče řvaní, krmení, přebalování, pokusů o uspávání, dalšího řvaní, dalšího krmení, dalšího přebalování, krkání, chování... a v tom bordelu a spánkové deprivaci bude prostor tak možná na úsilí o zachování základních životních funkcí. Postupem času ale ten cit přijde. A až přijde. Pak ty bláho.

9. Budete křičet
(sakra velká čest výjimkám)
Já byla vždycky uječený nervák, takže u mě to asi nikoho z těch, kdo mě znají, nijak zvlášť nepřekvapí (ale opravdu se moc snažím se ovládat. Teda většinou.) Ale na děti řve třeba i moje flegmatická sestra, který se výbuchy emocí vyhýbaly i v pubertě, kdy si je zvládla odbýt maximálně tak protočením panenek nebo ležérním zapálením další cigarety (protože nač se zbytečně vysilovat?). K tomu, že na svoje děti křičí, se přiznává i kamarádka Eva, která chodí na kurzy Respektovat a být respektován a v drtivý většině případů všechny ty úžasný respektující formulky na svoje děti aplikuje. Zařve dokonce občas i můj muž, který prostě z hlediska vyššího principu mravního nekřičí.
Tip: nekřičte ani vy. Nemá to cenu. Trpaslíci se stanou vůči křiku velice záhy odolní. Naučte se výhružně šeptat. To zabírá mnohem líp.

10. Všechny vaše vztahy se změní
(a přežijí jen ti nejsilnější)
Změní se vaše vztahy nejen k lidem, ale i ke zvířatům, věcem a činnostem.  Tedy můžou a samozřejmě nemusí. Ty moje se změnily dost radikálně. Náš kocour pro mě začal být najednou "jen" kocourem. Vlastně všechny zvířata pro mě najednou začala být "jen" zvířata. Neznamená to, že bych ho preventivně nakopla kdykoliv kolem něj projdu (na to mám ostatně K., která ho tím příležitostně udržuje v pozoru - a ne, neprochází jí to, kdybyste nás z toho chtěl někdo obvinit. A ne, není zlá, ona prostě tak nějak kope do všeho a je jí v zásadě jedno, jestli je to živý nebo neživý... Pracujeme na tom! Jakože fakt intenzívně! Třeba ještě udělá kariéru v nějakým ženským FC klubu) nebo mu nedávala nažrat, jen už to jaksi není "dítě". Je to prostě kocour. Nekreslím, netvořím, neskládám puzzle. Všechno to najednou představuje jen ztrátu vzácného volného času. O tom, že se mi ze života vytratila spousta lidí jsem taky už psala. Ale taky se mi v něm další spousta objevila a dál objevuje a jsou to skvělý lidi, který bych jinak neměla šanci potkat. Ono to prosévání prostě k životu asi patří. Byť je to občas na prd a může vám (mně) to být líto. I co.
A pak je tu samozřejmě vztah partnerský. Zapomeňte na svatbu. Jestli se někde kalí ocel, je to při společným bydlení a jestli je něco skutečný prubířský kámen, pak jsou to děti. Nebo spíš první dítě. Samozřejmě v případě, že jsou obě v pořádku, jinak je to prostě masakr křesťanů a radši nemyslet.
Ale když tohle dáte, šance, že už dáte všechno, se zásadně zvýší. O přátelstvích, jež přežijí kauterizaci děckem, platí samozřejmě totéž.

BONUSOVÁ JISTOTA:
A stejně byste neměnili!
(nebo alespoň pořád ne)

středa 10. ledna 2018

2017 (!) - 2018 (?)

Tak, všichni, kdo chtěli bilancovat už mají z(ne)vesela zbilancováno, ostatní prostě jen začali psát místo sedmičky osmičku a s pocitem, co slavit na tom, že jsme zase o rok blíž smrti, se optimisticky přehoupli do nového roku. A já se definitivně rozhodla, že si nebudu dávat žádná předsevzetí, protože je nikdy nedodržím a jsou pro mě akorát zdrojem impresivní deprese, která vede k patetický panice a o to nikdo nestojí.

V prvé řadě se vypořádám s jedním čtenářským restem.

#-11 (63)
Jiří Markvart
PRAŽSKÁ BUZNA
Stejnojmenný blog zaměstnance pražské reklamky Jiřího Markvarta jsem objevila v létě v pauzách při překládání knihy Rachel Khong, která by měla každým dnem vyjít v Plusu (jestli se tak už náhodou nestalo) a naprosto mě dostal. Když jsem zjistila, že vydal celou knihu, bylo o jeden dárek k Vánocům, jenž jsem si prostě musela přát a který mi prostě musel být splněn, míň.
Pražskou buznu jsem mezi svátky jen lehce pootevřela a už nezavřela. A drží prim nejvtipnější knihy teď už loňského roku. Na kostru blogu (takže ne, není to souborné vydání blogových zápisků, jak je teď děsně - v naprosto debilní - módě) je nabalený celý životní příběh Milana, kuřbuřta z maloměsta, který si ze sebe a z druhých umí dělat naprosto nekorektní, cynickou, hodně drsnou a pro mě tím pádem totálně boží srandu.
Pokud nejste a) zarytý homofob nebo b) skautík, jemuž při byť jen zaslechnutí sprostého slova prasknou ušní bubínky a sleze zubní sklovina nebo c) obojí, což mnohdy značí, že jste stejně jen buzna, co si to ještě nestihla uvědomit / nechce si to připustit, a nejste extra přecitlivělí, budete se bavit. Dozvíte se totiž spoustu věcí, který by vás asi ani nenapadly (jak to chodí v gay sauně? Proč je dobrý dávat si bacha na chlapce, kterým smrdí prsty rybinou? Kdo dělá ráno snídani? Jak vypadá gay trojka? A je Roger fakt pes?), byť tedy za cenu, že už se na kakaový věneček nikdy nedokážete dívat stejně.

Tak. Co bylo roku 2017, je roku 2017 a já můžu konečně uzavřít letopočet, který svými číslicemi sliboval naprostou magii a vlastně v mnohém i magický nakonec byl, byť jsem si pár věcí, které jsem měla v plánu splnit, zase nesplnila. Zase jsem neabsolvovala první stovku a, ehm, jsem nepřečetla padesát knih, které jsem na začátku roku 2017 už měla v knihovně. Co nepřečetla, já se zvládla dostat o deset do mínusu. Jsem prostě dobrá.

A protože jsem si tuhle vyslechla, že je můj blog v poslední době děsně málo o běhu, dáme si malou rekapitulaci, když už jsem nadělala ty printscreeny.
Běžecky byl totiž poslední rok bída s nouzí. Zato mé tukové zásoby si medily.
 Nezvládla jsem ani jeden měsíc překročit tři sta odběhaných kilometrů. Dokonce jsem několikrát nedosáhla ani na dvě stě. Zvládla jsem naopak laborovat nejdřív s nártem a potom s achilovkou do té míry, že mi na balkoně visí kolo. A visí vcelku spokojeně, to kdyby měli náhodou ochránci kol nějaké obavy. A dokonce je moje. Poprvé v životě mám pořádné jednostopé, extrémně ekologické vozidlo a asi by bylo dobré ho vyvětrávat i jindy, než jen tehdy, kdy nemůžu běhat. A jsme u jakéhosi plánu do nového roku číslo jedna.
Tady je krásně vidět, jak jsem vloni proti rokům předchozím upadla. Paradoxně jsem toho nejvíc naběhala, když byly holky malinký - rok 2016 mohl být vysloveně legendární, mějme na paměti, že jsem v půlce října v podstatě přestala běhat, protože jsem čekala K. a ta o sobě začala už ve velikosti zrnka rýže dávat hodně nepříjemně vědět.
No, každopádně hůř už bylo, teď už mě snad čekají jen samé světlé zítřky. A co od nich čekám? Hlavně žádná další zranění a bolístky, ideálně to zvládnout úplně bez nich a naběhat přeci jen o něco víc, než vloni. Ideálně se co nejlíp zvládnout připravit na UTW, abych ho mohla absolvovat se ctí a ještě ideálněji přitom shodit to sádlo, co jsem si za loňský rok tak spokojeně nashromáždila.

A taky konečně zaběhnout tu první stovku.

Přemítala jsem, jestli mám dál psát o knížkách, protože přeci jen, tohle měl být a dlouho byl blog o běhání a maximálně tak o běhání a dětech, ale o těch jsem nikdy nechtěla moc psát, protože jedna věc je být exhibouš a druhá exhibovat někoho jinýho, kdo se navíc zatím nemůže ani bránit (mluvím o nevinném psaní o rodinných zážitcích a ne o pedofilním pasáctví, aby nedošlo k mýlce!). Ale protože a jelikož jsem z různých stran slyšela - jó, o týhle knížce jsem u tebe četl(a), tak tu knihy zůstanou. Jen už se nebudu usilovně snažit pročíst se svojí knihovnou, protože je to a) k ničemu b) předem určené k neúspěchu c) blbost, neb je na světě příliš mnoho příliš úžasných knih, které je prostě nutné občas přečíst dřív, než tu hromadu úžasných knih, které už mám ustájené doma. 

#1
Philip Roth
AMERICKÁ IDYLA
"Nekompromisně obyčejný příběh"
Tahle tři slova, která stojí na přebalu mého vydání a poslední z knih, které jsem dostala teď už předloni pod stromeček a jež jsem byla odhodlaná přečíst (abych si mohla přát novou várku), zcela vystihují podstatu Rothova románu. Barvité, extrémně hutné vyprávění o osudu posledního člena rukavičkářské židovské rodiny Levovů, je mnohovrstevnaté do té míry, že se z toho může až zatočit hlava.
Na celospolečenské úrovni tu máme obraz mizející živočišného druhu "pracujícího Američana z vyšší střední třídy", jehož rodiče přišli do Spojených států jako Nikdo a svou pílí a vytrvalostí se vypracovali na Někoho. Je to obraz mizejících průmyslových odvětví, odlivu výroby do lacinějšího (a pak ještě víc laciného) zahraničí a definitivní zánik některých oborů pevně spjatých s vrtkavým vkusem společnosti.
Na vrstvě prostřední je tu obraz krize tradiční rodiny. Bratr Jerry, čtyřikrát ženatý a samotný vypravěč, který záhy po začátku knihy mizí a čtenář už neví, zda to, co čte je fikce či skutečnost, jenž naopak žádnou rodinu nezaložil - oba modely ostře konfrontuje touha hlavní postavy po normálnosti, všednosti, po tom, dělat věci tak, jak se dělat mají.
A nakonec je tu vnitřní život hrdiny, jeho zmatek, tápání, bolest, strach. Jeho touhy a (brutálně zklamané) naděje. A naprosté zoufalství nad tím, jak se život vyvinul - jak mohl, když on sám přeci dělal vždycky všechno správně?
Aby toho na čtenáře nebylo málo, vyprávění je plné časových meandrů a obrovského množství ramen, jež se odpojují a zase vracejí k hlavnímu toku a které do sebe zapadají jako perfektně vysoustružené kousky dřevěné skládačky.
Není to příjemné čtení, není to ve své intenzitě ani hezké čtení. Opravdu moc jsem chtěla tu knížku nesnášet a opravdu moc jsem jí chtěla dát nějaké blbé hodnocení, protože mě při čtení strašlivě štvala. Ale to byl asi její účel - zvednout nás, co toužíme po normálnosti, všednosti a dělání věcí tak, jak se mají, ze židle a nakopat nám zadek.
Nekompromisně.
Obyčejně.

A co bude dál? Třeba něco z našeho vánočního metru knih a jedné zelené (anebo taky ne, nechte se překvapit...)

neděle 31. prosince 2017

POP 2017 aneb výlet po místech, kde jsem nikdy nebyla

(jedině autem)

Náš oddílový patolog (protože lékaře mají všichni) před pěti lety vymyslel a zorganizoval partyzánský okoloběh Prahy, tak zvaný POP, akci, při které se sejdou známí i neznámí a společně pak na "třetí svátek vánoční" obíhají - překvapivě - matičku stověžatou.
První ročník mi utekl, protože jsem poměrně čerstvě čekala Katku a mé dost nečerstvé šourání na trajektorii gauč-lednice-gauč narušovaly jen ranní sprinty na záchod. "Běžela jsem" nakonec jen úsek podél přehrady. Druhý roční mi utekl, protože Kača byla kojící se mimino a já měla vycházku max. na dvě a půl hodiny. "Běžela jsem" nakonec jen úsek od Lidlu v Hrdlořezích po Černokosteleckou. Třetí a čtvrtý rok jsem nebyla vůbec a nějak nevím proč, jednou proto, že se běželo už 26. a jednou je to velká záhada, na níž odpověď zná už jen paní Skleróza.
Každopádně letos vzhledem k termínu a velikosti potomstva už nebylo výmluv a omluv. Když jsem ale viděla, kdo všechno se chystá běžet, začaly mě nejdřív lehce a pak těžce schvacovat obavy, co tam já budu mezi všemi těmi chrty dělat?
Startovalo se jako obvykle z branického Hamru. Jakožto správný šajtán, který juwaswisuje do srdcí lidí, jsem zanesla semínko ideje o dopravě vozem a nikoli MHD, do mysli TB. Mám já to ale štěstí, že mám hodný kamarády, díky tomu jsem se nemusela kodrcat skoro hodinu různými autobusy a místo trojího přestupu mě v 8:25 v sobotu rána nabíral TB s Janou přímo před barákem.
Předpověď počasí slibovala teploty kolem pěti stupňů nad nulou a déšť. Místo toho ale na zemi ležela vrstvička sněhu a ledu a rtuť v teploměru se zdržovala v mrazivých hodnotách. No, tak to se to bude moje bundička do deště a silničky obzvlášť hodit!
Na parkovišti se postupně srotí sedmnáctihlavá skupina. Poznávací znamení? Nohy objemu mojí ruky, elasťáky a úsměvy v očekávání událostí příštích. Konečně se taky osobně setkávám s Romanem se kterým se "známe" už spoustu let z internetu, ale na face2face setkání mohlo dojít až teď.
V osm to MUDr. náčelník odstartuje a indiáni se dají do pohybu.
Během chvíle mi všichni zmizí. Jsem kyselá, protože nevím, kam mám běžet (jediný chabý pokus o nahrání trasy do hodinek skončil nezdarem a já to dál nehrotila... měla jsem) a představa, že budu celý den vlát za ostatními tak docela nekoresponduje s tou, v níž strávím super den s kamarády a známými. Chvíli v duchu mrmlám, že jsem měla radši běžet k mamce do Nbk, kam dopoledne odjede T. s dětmi. Záhy mě ale jakožto medvědář nafasuje patologický náčelník (nebo to mělo být náčelník-patolog?) a nezbude mu v rámci solidarity a gentlemenství, než se se mnou další dvě hodiny (nebo kolik) otravovat.
Na druhé straně řeky si nutně potřebuju sundat triko. Během té chvilky nám čumák zmizí definitivně a stvoříme tak ocas, jenž se navíc zvládne hned o ulici dál ztratit. Odměnou za to je pro mě naprosto neznámý kopec s nádhernými, křižujícími se pěšinkami a ještě krásnější výhled na Prahu. "Tady je to krásný! Tady to vůbec neznám!" vykřikuju, co mi zbytky dechu stačí a kochám se tak, že by i Hrušínský bledl závistí.
Za chvíli jsme v Jinonicích a VP zjišťuje, že jsme o poznání před zbytkem skupiny, čili ocas předhonil čumák. Nabíráme Buba, který čeká na zbytek Timurovy party. Probíháme kolem rozhledny Cibulka, "tady jsem taky nikdy nebyla! Tady je to taky krásný!" a po pauze na pumpě, kde jsme jim stihli udělat solidní bordel (jako špínou z bot, zas taková punková sranda s námi není), pokračujeme do kopce k Homolce a najednou jsme na Ladronce a ve Hvězdě. "Tyjo, tak tady jsme taky byla jenom autem!"; vůbec se neopakuju. Ve Hvězdě čeká Digi, aby nám udělal skupinové foto a my čekáme na čumák, aby to bylo kompletní. Než dorazí, stihneme jednu odděleně-skupinovou (nabrali jsme totiž další dva běžce) a s klukama řešíme, jak že je potřeba po vzoru instagramových koček natočit nohu, abyste vypadali děsně hubení a ještě víc sexy.
A jak tak na to koukám, budu muset k Bubovi na školení!
Záhy dobíhají rychlíci, ještě rychleji se fotíme, protože Digimu je zima, nám je zima a prostě je na čase zase vyrazit.
(Díky moc D. za parádní fotky! :-)
Během chvíle dorážíme do Mekáče na Evropský, kde nabíráme Veverku Sudeského, velká část skupiny navíc nabírá hambáče či jinak modifikovaný kalorie a než se vzpamatuju, medvědář i se všemi ostatními ze skupiny "kamarádi, který mě přece nikde nenechají, protože by je za to (u mě) doma mohli kvalitně popotahovat, neb znají jejich jména!", jsou v trapu a já se točím jak zoufalá korouhvička před fastfoodovým řetězcem a řeším, koho se budu držet.
Krátkou sirku si tentokrát tahá Libor a spolu s Janou jim nezbude, než se mě ujmout, protože jim solidarita nedovolí riskovat, že mě někde ožerou šárečtí vlci. Celá běžecká grupa, která se v průběhu dne různě transformuje, se rozpadá na tři až čtyři skupinky v závislosti na výkonnosti (a toho, kdo zrovna nafasuje mě). Velkou část účastníků tak ani nevidím, natož abych s nimi běžela nebo si dokonce i něco řekla.
V Šárce nejdřív najde Libor něčí mobil (přes pokusy dovolat se na poslední čísla nezjistíme majitele a L. ho tudíž nese celou cestu s sebou s tím, že se role Columba ujme v teple domova), a posléze na kraji tratě Šutru ztrácíme z dohledu skupinku před námi a nějak si nejsme jistí, kudy dál. Volám VP, předávám Liborovi, protože pro mě jízdárna, Gabrielka a já nevím kýho čerta jsou zhruba stejný označení jako Iziko Koopmans nebo Bo-kaap. Nakonec na kluky narážíme v hospodě, připojujeme se k nim a pokračujeme přes Hanspaulku k vodě. Zrovna když podbíháme koleje a já Liborovi líčím, jak od do by, co běhám, nesnáším psy na volno a on mi jakožto pejskař vysvětluje, že to není vůbec tak černý, se k nám se zuřivým štěkotem přidá jezevčík (na volno) a do té doby mírumilovného, psynavolnoobhajujícího Libora rafne. Liborovi bouchnou saze a začne řvát na majitele, až se Stromovka zelená. V duchu všech podobných interakcí dostane nakonec vynadáno Libor od páníčků, protože je debil, jinak by ho jejich čokl přeci nekousl, to dá rozum!
Téma psi, páni, psi a jejich páni a spravedlivý hněv nám vydrží až do Stromovky samotný. U novýho mostu se pak Libor loučí a s jedním z Neniných 99 Luftballons, který cestou našel, míří k domovu sbírat rodinné body. Odpojuje se i MM, jenž běží kousek zpátky naproti Janě a my ostatní pokračujeme dál po trase.
Teplota přelezla nulu, bahno povolilo a silničky fest kloužou. Začínám mít hlad a začíná mi být fakt hnusná zima. Zatímco kamarádi kolem se téměř nepotí, protože tahle forma běhu jim nedává nijak zabrat, já jsem durchumdurch a ledová lycra se mi vcelku úspěšně snaží zmrazit břišní a zádový špek.
Kousek od Balabenky stavíme v hospodě na polívku. Přicházíme ve chvíli, kdy rychlá skupina opouští vychlazený stravovací zařízení s vrchního, který předtím musel pracovat v hospodě Na Mýtince. Chápu, osm polívek a osm piv je děsně složitá objednávka, taky bych byla nasraná, kdybych ji musela řešit. Představa, že si prosmrkaný a propocený rukavice nechám uschnout na topení a že se zahřeju, bere záhy za svý. Převlíkám si aspoň triko, liju do sebe čaj a česnečku, dáváme pivo. Loučí se s námi Dušan, který běžel s rychlíky, ale zůstal sedět, protože se chystá co nejkratší cestou doběhnout pro auto a vyrazit domů.
VS dává k dobru historky o tom, jak vypadala zima v Rusku a na Pamíru, kde zvládl ve stanu přimrznout vařič ke spacáku a já, poté, co oba vybalíme na stůl pytlíky s doklady, hotovostí a klíči, rozvíjím businessový plán na výrobu a prodej "ultra peněženek". Dneska se koneckonců prodá na běhání naprosto všechno a je na čase taky trochu zbohatnout.
A máte už svou ultrapeněženku? Lehká, skladná, nepromokavá, plně funkční - odolná proti slzám, slinám, potu i zvratkům! No nekupte to!!
Rozhýbat se po hospodě je slušný oříšek. Medvědáře mi na dalším úseku dělá Jana, která je na mě tak hodná, že i když se další hodinu dojídám a furt něco hrabu v batohu, nenadává mi a dokonce se mi ani nepokouší utýct.
Snáší se tma, začíná pršet. To proto, že jsem v hospodě vyměnila nepromokavou bundu za šusťávku. To je přeci jasný. Na křižovatce u nás pod kopcem se dooblíkám a další hodinu remcám, že to strašně obíháme, že to je blbost běžet tudy a remcy remcy remc. Obhlídneme stanové městečko na Trojmezí (aneb jak pravil Honza, ubikace testovací vzorku pro developery, kteří rekognoskují terén a zjišťují, jak dobře se bude v dané lokalitě žít) a kousek od Roztyl už chci nechat všechny běžet napřed. Tady už je Krakonošovo, tady se už neztratím, tady už vím. Začínají mě navíc dost bolet nohy a už se těším na Hamr do teplý sprchy.
Před Roztylama na mě ale všichni čekají, prý mě nenechají v Krčáku napospas medvědům, pumám a kentaurům a po krátký pauze napěchovaný cukrem v pekařství ve vestibulu metra vyrážíme na poslední úsek.
Tisíc sociálních pracovnic, každý jiná, mně je ale svinská kosa! Prší, mám durch boty, na zmrzlý ruce soukám ledový, mokrý rukavice, který se pak ne zrovna úspěšně snažím zastrčit do rukávů. Roli medvědáře přebírá Honza a snaží se mě (úspěšně) rozptýlit vyprávěním o doktorandech, výuce, kulturním šoku, který zažívají Amíci, když k nám přijedou, přednáškách o slabých místech v amerických sítích, jež proslovoval jeho kolega na Pennsylvánské v 90. letech, o úrovni americkýho vysokýho školství a o bitcoinu a dalších kryptoměnách - v tomto pořadí. Nakonec úspěšně dorážíme za vysvětlování problematiky obchodování s bitcoiny na burze na Hamr.
Nakonec to celé vydalo na 60,29 km za naměřených sedm a třičtvrtě hodiny, ale mínus nějaké zastávky v hospodě a pekařství.
Je tma a já jsem pro jednou zase ráda, že už nemusím nikam běžet.
TB byl naštěstí, i přesto, že běžel celou trasu a ne zkrácenou jako já, tak rychlý, že už na Hamru je a my si tak můžeme s Janou vzít věci, které jsme si nechaly u něj v autě.
V šatně ze sebe sloupávám ledový hadry a lezu pod hodně vlažnou sprchu. Do teplý má tak daleko jako má výkonnost do té ostatních.
Pak už je prostor akorát na polívku, rychlý pivo a nahrabání nějakých bruselských pralinek, které Roman přivezl ze své náhradní domoviny a dal je do placu (jsou výborný).
Radka, MM, VP-náčelník, Jana, VS, Martina
Fotím fotícího Buba
Důkaz místo slibů, jak že ti běžci žijí tím zdravým životním stylem - TB, 12HH a kus Romana


Před sedmou se loučím a po sáhodlouhém řešení, jakou tramvají a odkud mám jet, se vydávám na nakonec docela krátkou cestu domů.

Přátelé, kamarádi, bylo krásný, díky za velmi příjemný den a slibuju, že příště už si to pořádně rozmyslím, než budu zase dělat kouli.

a teď už jen ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK VŠEM A AŤ TO BĚHÁ!

úterý 26. prosince 2017

Vánoční zázrak

Cvičně si každý rok píšu Ježíškovi o startovný na nějaký závod. Můj Ježíšek mi totiž zatvrzele odmítá podobný prezent nadělit, ač jinak je rozhodně velmi velice štědrý. Od Kátina narození jsem už zvládla vytrucovat dodatečný startovný na Kaisermarathon Söll (2014), bianco šek na běžecky víkend bez dětí (2015; jeli jsme s Pavlem na B7) a nic (2016; koupila jsem si o 14 dní později startovný GGUT sama pod heslem "jaký si to uděláš, takový to máš").
Letos jsem nemohla porušit tradici a napsala jsem si o startovný na Transvulcanii. O pár týdnů později mi ji kluci v předvánoční běžecký hospodě začali vymlouvat, že je tam moc horko, moc lidí, letenky jsou drahý a suma sumárum to prostě za to nestojí a ať jedu radši na Transgrancanarii. Bezva počasí, bezva všechno. Cestou domů jsem přes smsky Ježíškovi navrhla případnou změnu, kdyby o tom třeba jako náhodou uvažoval, že ano. Ježíšek odpověděl: "Ne." Hm. No. Tak nic.
Ale nevadí, začala jsem spřádat plány na nějakou domácí akci a užívala si první Advent s dětmi dostatečně velkými na to, aby vnímaly a chápaly, která bije a dostatečně malými na to, aby veškeré magično, kouzlo, tajemno, napětí spjatými s Ježíškem prožívaly na sto procent.

Nakonec jsme se všichni dočkali. Stromeček svítil, dárky se pod ním kupily, zvoneček cinkal a harpyje se dokázaly udržet a rozbalovat tak klidně a rozumně, jak jen to můžete v šesti/třech letech zvládnout.
A pak přišla řada na mě a já dostala diář. Krásný, růžový, motivační diář.
A na založené stránce na konci srpna stálo...
Koukala jsem na to jako vyvoraná myš a nechápala. Nebo se spíš neodvažovala chápat, protože sice co je psáno, to je dáno a měla jsem to před sebou modré na bílém, ale přeci jen, co kdyby?
Ale jo, je to tak.
Je to tak!

Na vánoční zázraky se totiž vyplatí věřit - když to nevzdáte a nenecháte se otrávit (a budete dostatečně vytrvale otravovat okolí), může se stát, že se vám i to největší přání splní.

A mně teď nezbývá, než začít trochu systematičtěji běhat a pustit se do pití žabích hlenů, neb jsem, dle předpokladu, od léta neshodila ani prd. Tak na zdraví!

# -9 (59)
William Blake
NAPÍŠU VERŠE KYTKÁM NA LISTY
Buď vždy ochoten říci, co si myslíš,
a nízký člověk ti půjde z cesty.
Vše, čemu lze věřit, je obrazem pravdy.
Orel nikdy netratil tolik času,
jako když se snížil k tomu, aby se učil od vrány.

Nutně potřebuju Blaka v originále. Překlad je těžkopádný, kostrbatý, při letmém nahlédnutí na původní podobu veršů, je zřejmé, že se Blakův génius nenávratně ztratil v překladu a zbylo cosi, co je místy zajímavé, co má potenciál a příslib, ale tím to taky končí. Plus zoufale chybí doslov nebo předmluva, která by tvorbu komentovala a zasazovala do až už kulturněhistorického rámce nebo literárního kánonu.
# (60)
Åsne Seierstad
DVĚ SESTRY
Kniha norské novinářky Åsne Seierstad u mě skončila na odborné revizi. Åsne možná znáte jako autorku Knihkupce v Kábulu. Kdysi jsem ho četla, mám tu knížku dokonce i doma, ale pamatuji si jen to, že se mi to tehdy líbilo. 
Dvě sestry jsou mrazivou výpovědí o osudech rodinu somálských imigrantů v Norsku. Sadiq a Sara, manželé a rodiče, přišli do Norska, aby unikli před občanskou válkou a mohli v klidu a bezpečí vychovat svých pět dětí. Všechno bylo na nejlepší cestě, děti hodné, chytré, rozumně ambiciózní, obzvláště nejstarší dcera byla dívka s velkým potenciálem. Jenže cestou se něco zvrtlo, něco, co nikdo nedokáže dodnes přesně definovat, ale jak ona, tak posléze i její mladší sestra, se postupně přikláněly k čím dál radikálnějšímu islámu, až nakonec jednoho dne zmizely z domova a rodičům poslaly email až z Turecka, kde se chystaly překročit hranice a v Sýrii se připojit k bojovníkům Islámského státu.
Otec se vzápětí vydal dcery hledat, ale najděte dvě dívky, které nechtějí být nalezeny, uprostřed válečného konfliktu...
Åsne není žádná amatérka a začátečnice, její kniha plyne i díky skvělému překladu Kateřiny Krištůfkové. Autentická emailová a smsková komunikaci děvčat s přáteli a rodinou, jejich statusy na facebooku a zprávy na twitteru doplňují vyprávění tak, jak se Åsne podařilo ze zpráv od všech, s nimiž dívky přišla do kontaktu, sestavit. Děj konkrétních jedinců v přesně uměřeném poměru střídají faktické informace o událostech spojených se vznikem Islámského státu a jeho následnou existencí. 
Není to příjemný čtení, je to svíravá výpověď o tom, že jako rodiče můžete udělat všechno správně nebo se o to alespoň snažit a stejně to nemusí vůbec stačit. Je to kniha o tom, že radikálové nejsou jen potomky fanatických radikálů a o tom, že jednoduché odpovědi na složité otázky prostě neexistují. 
Knížka vyjde po novém roce ve vydavatelství Absynt a vřele ji doporučuju.

# -10 (61)
Sajjid Kašua
TANČÍCÍ ARABOVÉ
Sajjid Kašua se definitivně zařadil mezi mé nejoblíbenější autory. Palestinec izraelského původu se ve své prvotině složené z obrazů a črtů z běženého života Arabů v Izraeli zabývá otázkami, které jsou pro jeho tvorbu tolik typické: Je tu otázka identity a příslušnosti, je tu touha zapadnout, být jako "oni", fascinace "Tím Druhým" a odpor k vlastnímu národu. Je tu tápání, pohrdání tradicemi a zároveň touha někam konečně patřit, být někdo. Čtenář znalý zbytku autorovy tvorby najde v knize základ téměř všech postav Druhé osoby singuláru. A stejně jako ostatní Kašuovy knihy (vedle zmiňované Druhé osoby... vyšlo v českém překladu ještě A bylo jitro), i Tančící Arabové jsou svíravým svědectvím, které vydá za víc, než celá hromada odborných publikací na téma palestinsko-izraelského konfliktu. Je to vzácný, kritický a autentický pohled zevnitř. Dětství plyne, dospělost je dusivá, tíživá a bezvýchodná. Knize navíc velmi pomáhá skvělý překlad. Pokud vás jen trochu zajímají druhé (a třetí a čtvrté...) strany mincí, které obvykle můžeme nahlížet jen z jednoho úhlu, směle do toho. Zklamaní určitě nebudete.

# (-62)
Rhys Thoms
THE UNLIKELY HEROICS OF SAM HOLLOWAY
Další z knih, kterou jsem dostala z práce na přečtení a posouzení, jestli by stálo za to vydat její český překlad.
Po dlouhé době jsem četla něco, co jsem nedokázala odložit.
Je to kniha, kvůli které jsem nešla běhat. Musím dodávat ještě něco dalšího?
Je to spolu s Ukulele Jamem a Slibem jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla.

Samovi je šestadvacet a je to stoprocentní geek a nerd. Je to taky Phantasm, hrdina bez bázně a hany, jež po nocích hájí slabé a zabraňuje zákeřným chuligánům páchat zlo. Je to superhrdina zachraňující zaběhlé psy, vytahující nákupní košíky z řeky a zabraňující puberťákům házet šutry na projíždějící vlaky. Kromě toho je to ale nesmírně osamělý a nešťastný člověk, kterému běh života udělal na duši taky obrovské šrámy, že jen pod maskou superhrdiny se cítí být zase živý. 
Pak se v jeho životě ale objeví Sarah. Stejně pošramocená a zoufalá.
Jestli to zní jako klišé, pak věřte, že je a je přiznané a všechno na základní zápletku nabalené jsou syrovými emocemi nabité úžasné obrazy a nádherné vyprávění.
Tohle stojí za to. Tohle sakra stojí za to.
A pokud máte rádi superhrdiny, tak dvojnásob.

Agatha Christie
ZÁHADA NA ZÁMKU STYLES
Po všem tom pseudobestsellerovém, rádobythrillerovém balastu, na nějž jsem měla v poslední době při poslechu audioknih smůlu, byla Agatha jako pohlazení - a myslím skutečné pohlazení, ne to řemdihem.
Záhada na zámku Styles je prvním vyprávěním, v němž vystupuje Hercule Poirot, vlastník fenomenálních šedých buněk mozkových, které i tentokrát vyřeší na první pohled krajně zapeklitý případ vraždy. Takhle má, vážení, totiž vypadat audio-detektivka. Napínavá, zábavná, inteligentní. Když k tomu navíc připočtete naprosto bezchybnou interpretaci Jaromíra Meduny, vyjde vám perfektní oddychová záležitost.

úterý 12. prosince 2017

Moje třetí padesátka

Rozhodla jsem se pro ni před sedmi a půl lety.
A přesně tak dlouho nakonec vznikala.
Rodila se čtyři měsíce čistého času.
A na svět přišla s mírami: 72 045 slov a 259 normo stran.
Jen co se zrodila, nechala jsem ji zabalit a okamžitě se jí zřekla.
A čekala.
A čekala.
A čekala.
Až budu mít možnost obhájit, proč se jí musím jednou provždy vzdát.
Proč si ji musí vzít.
Proč si ji musí nechat.
A proč mi výměnou za těch 465 677 znaků, jež čítala, musí dát všehovšudy 3. (Jsem skromná!)
Vloni v září, stovky papírů poznámek
Říjen, píšu...
...listopad, začíná jít do tuhýho.
Ale všechno má svůj konec

Dočkala jsem se. 
Jen v opačným gardu
Konečně
A od včerejška to mám definitivně černé na bílém.

Nebudu lhát ani se tvářit, že na sebe nejsem pekelně pyšná.
Nebudu se tvářit, že to bylo jen tak mimochodem a s prstem v nose.
Nebudu se tvářit, že jsem s tím celé ty roky permanentně neotravovala okolí.
A že mě to konstantně nedeptalo.
Ani nebudu zastírat, že jsem si mnohokrát nevyslechla, že je to k ničemu, že se na to mám vykašlat, že to nemůžu zvládat, že je to na úkor rodiny, že je to na úkor práce, že vysávám jakožto interní doktorand stipendium, aniž bych učila (jsme malý obor, u nás obvykle doktorandi neučí) a dávala tedy něco zpět, že když nepůjdu přednášet, nemá to smysl, že akorát ztrácím čas.
Nebudu se tvářit, že mi každá jedna tahle věta nebyla líto.
A ani to, že ve mně akorát přiživovaly onen oheň podpalovaný vysoce hořlavým vědomím: já vám ještě ukážu!
A vždycky si budu stát za tím, co jsem nakonec napsala do poděkování.
Jen ještě musím vyřešit, jak vyvážit zklamání mého synovce, jež následovalo po zjištění, že nebudu mít žádnou ordinaci a on se ke mně nebude moct chodit léčit.

A vy, hlavně vy, holky, mámy, budoucí mámy, dámy, ženy - je fuk, co vám říká okolí, je fuk, co si říkáte i vy samy sobě. Jde to. Jasně, že to jde. A stejně jako s tím ultra ani tohle není pohodlný, příjemný a snadný. Ale co z toho, co za něco opravdu stojí, skutečně je? Jediný, co vám může zabránit, jste vy samy. Protože nakonec - stejně jako vždycky - sejde jen na jediným: jak moc to chcete?

(A já chtěla. Moc.)

pátek 1. prosince 2017

Až do úplnýho zastavení

Když člověk začíná běhat, říká si, že to, že se dusí, že vypadá jako přezrálý rajče, že mu každou chvíli nejspíš exploduje vší tou tepající krví hlava, že kovová pachuť na jazyku a píchání v boku, že to všechno k tomu prostě patří. To, že ho bolí nohy jako prase, že ho berou křeče, že to prostě celkově stojí za exkrement jak od sousedovic rotvajlera, je naprosto normální. Oblíbená hláška koneckonců praví, že co bolí, sílí a silný přece chce být. Že když to vydrží, když bude trpělivý, když bude makat, výsledky se dostaví. A pak, pak bude tak silný, že uběhne desítku pod hodinu, a pak pod padesát minut a pak, ti šťastnější a šikovnější třeba pod pětačtyřicet nebo čtyřicet. Pak bude tak silný, že uběhne půlmaraton, a pak maraton, a pak ultra, a pak se dostane dál a výš. Protože plní domácí úkoly, protože jí ovoce, protože přeci MAKÁ. A tak se výsledky přeci dostaví, ne?
A já makám a makám a makám, kolikrát vlastně ani nevím, proč že to pořád ještě dělám, ale tak to dělám, protože to mýmu jinak děsně rozháranýmu - a co K. chodí do školky i neukotvenýmu - životu dodává jakýs takýs řád (nebo alespoň jeho zdání), dělám to, protože si při tom uklízím v zabordelený hlavě. Dělám to proto, že nepíšu o koťátkách, ani jednorožcích, protože většinu času přehazuju vidlema lidskou špínu, bolest, strach a děs. Protože se učím dýchat pod hladinou informací (a ne, tohle nesmí vyznít jako stížnost, mě to opravdu baví!) a místy se dost dusím. A i když je momentálním cílem udržet aspoň zdání nějaký rozumný kilometráže (teď brousím pravidelně tu spodní hranu objemu doporučovanýho MM - těch jeho 60-80 týdně a často ani na to nedostanu), stejně - stejně si pořád říkám, že se musím udržet aspoň na stejný úrovni, ne? Vím, že by mi to asi mělo být jedno (T: "No a teď se podívej na Gábinu Koukalovou, tu to živí a už pět měsíců netrénuje, na co si stěžuješ?"), ale není.
Poslední týdny - nebo možná i měsíce? Ztrácím přehled o čase - se trápím. Jak já se trápím! Vláčím svoje já podél přehrady, vláčím se pod lampami, protože je brzy tma a já najednou nestíhám vyběhnout za světla, i když mám přes dopoledne a kus odpoledne na starost jen sebe. Bojuju o každý kilometr. A pak už bojuju o každý metr. A najednou začínám prohrávat. Najednou není síla na nic. Vůbec na nic. Bezmocně sleduju, jak se moje běhání proměňuje v šourání. Jak se plazím. Plížím. Potácím.
Ještě chvíli a zastavím úplně.
Ještě chvíli a začnu couvat.
Ale jednu věc už po těch dnech, týdnech, měsících a letech, co tohle dělám, vím. Vím, že tohle prostě MUSÍM vydržet. Že když to teď vzdám, bude hotovo. Konec. Finito. Chalás. Už nikdy se nedonutím se k běhání vrátit. A tak se potácím, plazím a čekám. A čekám. Je to docela jako ta písnička od Jacquesa Brela, kdy víte, že když vydržíte, objeví se Frida, nádherná jako slunce.
A stejně tak přijde ten běh, kdy to bude zase dobrý. Kdy se bude zase dát dýchat a kdy nebudu mít pocit, že jste nejspíš někde blbě uhnula a narazila na partu gangsterů, kteří mi na památku zalili nohy do betonu. Musí. Protože já přece makám. A nějaká spravedlnost ve světě, kdy se po informační dálnici valí další a další lidská bolest, ještě být musí.


#-8 (56)
James Joyce
DUBLIŇANÉ
Přes veškerý vědomí dobového kontextu a přes urputnou snahu v něm text nepřestávat číst, jsem sklouzávala k očekávání něčeho - čehokoliv - třeba alespoň náznaku zápletky a pokaždé, když jedna za druhou, jednotlivé črty, vhledy a obrazy končily, jsem se nemohla ubránit jistému zklamání. Ano, vím, sám Joyce o stylu, jakým Dubliňany psal, hovořil jako o "úzkostlivě úsporném". A ano, v kontrastu s opulentností anglických románů 19. století je to dílo přelomové, fascinující, něco bořící a něco jiného budující. A přes to přese všechno, i přes ten nádherný jazyk Aloyse Skoumala (ve skvělé redakci Petra Onufera), jsem se nemohla ubránit tomu, že mě to prostě místy prachsprostě nudilo. Suverénně nejsilněji na mě zapůsobili Soupeři a Trapný případ. Zbytek, ten tak nějak žil, byl a zemřel.

#-7 (57)
Árni Thórarinsson
ČAS ČARODEJNICE
When I looked out my window many sights to see... 
Čas čarodějnice je detektivní příběh, jenž je na hony vzdálený tomu, co si dnes v boomu severského thrilleru, jehož lavinu spustil Larsson se svou ságou plnou zvrhlého sexuálního násilí, pod pojmem "severská krimi" nejspíš většina čtenářů představí.
Hlavní hrdina je obyčejný abstinující novinář, kterého dráha alkoholika dovedla až do regionální odnože velkého deníku, kde roky pracoval. Je to rozvedený muž, otec dospívající dcery, který žije s kanárkem a jenž prostě normálně funguje v normálním světě. Mrtvoly neumírají spektakulárně a ani je nevraždí blázniví fanatici nebo psychopati. Je to celé prostě takové - pro mnohé snad příliš - běžné.
A to je přesně to, co se mně na knize líbilo. Nejvíc ze všeho mi Árniho kniha připomněla ty Kena Bruena.
You got to pick out every stitch, yeh 
Beat me its eye to make it rich, oh no 
Must be the season of the witch

#-8 (58)
Olga Tokarczuková
SVŮJ VŮZ I PLUH VEĎ PŘES KOSTI MRTVÝCH
Hlavní Hrdinka je tak trochu Magor, no, možná tak trochu víc. Žije v osadě na česko-polské hranici a má podstatně blíž ke zvířatům než k lidem. Vzhledem k tomu, že zvířata nás lidi nestřílí, ani (většinou) nejedí, je jasné, kterou stranu si přecitlivělá, Chorobami trpící vegetariánka zvolí za svou a k níž bude mít podstatně blíž než ostatním dvounožcům. Jenže pak začnou umírat lidé a zdá se, že to možná s tou mírumilovnou zvěří nebude až tak horký. A pro čtenáře začne být rozplétání na první pohled jasného klubka o něco složitější. Hrdinka-Magor totiž není jen láskyplnou objímačkou stromů, je to dost otravná Bytost, kterou byste za sousedku nejspíš mít fakt nechtěli. Ale ti, kdo umírají, jsou taky pěkní prevíti a najednou si uvědomíte, že už vůbec není podstatné, KDO zabíjel (PROČ je zřejmé hned), důležité je, kdo je v PRÁVU. Celý děj se točí kolem elementárních otázek etiky soužití člověka s přírodou, kolem toho, KDO je nakonec vlastně Magor? Ten, kdo hájí právo všech na život nebo ten, kdo se automaticky staví nad druhého z pozice síly a moci? 
Nedávno jsem četla, že Svůj vůz... je autorčina nejslabší kniha. Byla od ní má první a pokud to tak je, nemůžu se dočkat těch "lepších", protože to bude teprve jízda. 
(Kniha má ke krásnému jazykovému stylu (a velice zdařilému překladu) ještě jeden bonus - úžasné ilustrace Jaromíra 99.)

A nakonec ještě jedna pozvánka.
Po dlouhý době mi vyšel překlad. Všechny barvy nebe jsou podle mě ženským protějškem Lovce draků Khaleda Hosseiniho. I tady máme tíživé rodinné tajemství, roztrhané rodiny a bolavé životní osudy. Hlavní hrdinka Tára se vrací po letech strávených ve Státech do rodné Indie, aby našla Muktu, svou kamarádku z dětství, která se u nich doma jednoho dne objevila odnikud, a stejně tak jednoho dne zmizela. Mukta, dítě vesnické prostitutky, dítě zasvěcené chrámu podle tradice devdásí - chrámových prostitutek - smířené se svým osudem. Obrazy vykřičené čtvrti Bombaje a kultury, která omlouvá násilí na dětech vírou. A ve středu toho všeho přesvědčení, že to, co jste rozbili, musíte slepit, i kdyby vám to mělo zabrat celý život. Na rozdíl od Hosseiniho Lovce tady můžu slíbit aspoň trochu šťastný konec.

pátek 17. listopadu 2017

O idolech aneb setkání malých lidí s těmi velkými

(Dneska to o běhání nebude ani oklikou, koho baví číst jen o něm, ten si ušetří čas a rovnou kartu zavře.)
Ať chceme nebo ne, od útlého dětství se nám v životě objevují víceméně fiktivní postavy, které obdivujeme, milujeme a kterým bychom se rádi přiblížili. Když odrůstáme aktovkám, přijdou na řadu idoly z masa a kostí, které buď řežou do nějakýho hudebního nástroje, vřeští do mikrofonu nebo třeba kopou do meruny. Těžko by se mi věřilo, že někdo dokázal dospět, aniž by byl poznamenán obdivem k nějakému idolu.
Já jako malá třeba vzhlížela (namátkou, protože jich bylo hodně) k těmhle:
Pak se mi vkus jaksi pokazil a od roztomilých pejsků a efemérních jednorožců jsem se přesunula k chlapeckým skupinám a hercům. (Tohle je teda těžký přiznání, ale když na férovku a upřímně, tak na férovku a upřímně):
Ehm. No. Tak Mark Owen z chlapecký kapely Take That (to pro ty, co si tu zásadní dobu devadesátek se všemi jejími New Kids On the Block a East17 třeba ještě (nebo už) řádně nevychutnali až do hořkého dna) dneska vypadá jako gumák a podle seriózního deníku The Sun je pěknej ku-evník; Darren Hayes z australský kapely Savage Garden je dnes mužatý a to, co tvrdila má sestra od začátku a kvůli čemu jsem se ji hystericky snažila zbít (což se mi nedařilo, protože tlučte někdo, kdo umírá smíchy, protože právě geniálně překřtil vaši lásku z plakátu na Darinku), je teda zjevně pravda; no a Nicolase Cage nekomentuju. V Hollywoodu moc horších herců není, asi tak.
S postupem času jsem se trochu zlepšila a ve výběru se objevili i tací, na nichž můžu dodnes oči nechat.
Kdybyste někdo nevěděl, tohle je Alois Musil nebo-li Músá ar-Rwejli, katolický kněz, orientalista a objevitel jordánského loveckého zámečku Kusejr Amra, jehož vybudovali Umajjovci a který byl plný úchvatné, zachovalé figurální výzdoby - tedy něčeho, co do té doby považovali orientalisté obecně za jev v islámské oblasti nemožný. Lojza byl neskutečný frajer, během svého působení v oblasti si jej dokonce dva beduínské kmeny zvolily za svého vůdce. O svém putovaní napsal mimo jiné celou řadu knih pro mládež, které jsou krásně ilustrované, pekelně nudné a seženete je v každém lepším antikvariátu. 

Dneska už žádný kluky z plakátu doma vylepený nemám, to ale neznamená, že nemám žádný idoly (vy se mi moc nesmějte - máte je určitě taky a kdo tvrdí že ne, ten je má nalepený nad postelí). Jen jsou to většinou lidi, který v mých očích dokázali na polích, jimž se věnuju, něco úžasného. A teď si představte, že byste se s jedním z nich mohli osobně setkat. Co byste mu řekli? Co byste dělali? 
Byli byste okouzlující, šarmantní a zábavní? Nebo byste zůstali tupě civět a jen se neschopní slova potili?
Poté, co jsem se dozvěděla, že hlavním hostem letošního Festivalu spisovatelů bude pravděpodobně největší žijící arabský básník Adonis a že bych se s ním kvůli chystanému výboru z jeho díla, na němž bych se měla podílet, měla setkat, jsem se neschopna slova začala zoufale potit.
Co když budu koktat? Co když mu nebudu vůbec rozumět? Co když to bude hrozná ostuda? Co když budu muset už navždy chodit kanálama? Co když, co když, co když...?
Blízkost někoho tak slavného a výjimečného, kdo pro literaturu udělal tolik, je dechberoucí. Jen těžko přenositelný je dojem z malého, téměř devadesátilého pána, který měl tolik šarmu a charisma, že jsem nikoho takhle úchvatného v životě nepotkala.
Bylo to jako mluvit s Mistrem Yodou zkříženým s Bilbem Pytlíkem a ještě mnohem víc! Těžko uvěřit, že se mi opravdu něco takovýho poštěstilo, pořád nevím, jak jsem se vlastně do tohohle světa velkých intelektuálů, který mi vždycky připadal  ne jako jen z jiný planety, ale rovnou z jiný galaxie, dostala, ale je to tam boží!

Česky bohužel od Adonise nic k přečtení není, ale máme opravdu velice zdařilý, obsáhlý anglický výbor se skvělou předmluvou překladatele. Je to kniha, která vám předloží průřez téměř celými šedesáti lety Adonisovy tvorby od první sbírky a počátků volného verše v arabské poezii až do současných básní v próze, kde se autor mimo jiné  vyznává z toho, jak náročné už je pro něj cestovat a jak zmatený a nejistý se na cestách letadly a vlaky cítí. Úchvatná lyrika protkaná nečekanými a o to silnějšími obrazy jde mnohokrát na dřeň. Lidi, čtěte poezii. Vážně. Stojí to za to.

#-9 (55)
Adonis
SELECTED POEMS