pondělí 6. srpna 2018

Co se mi v poslední době dostalo do ruky

Asi trpím nějakou nesaturovanou potřebou z raných dětských let, kdy nic jako reklamní propisky, ořezávátka, kšiltovky, trička nebo třeba igelitky neexistovalo. Každá samolepka se sto let šetřila (takže už pak nelepila) a všichni, kdo vyrůstali na sklonku bývalého režimu mi potvrdí, že samolepky ze žvýkaček z porevolučního trháku Beverly Hills zdobí nejedu vyřazenou skříňku z někdejších dětských pokojíčků. Takže ve chvíli, kdy mi někdo něco nabídne, mám podivný Pavlovův reflex okamžitě kývnout. Jasně, že dětem vysvětluju, že si nemají brát bonbony od cizích lidí, a ano, měla bych jít příkladem, ale když mi bylo po mailu nabídnuto, jestli nechci otestovat obal na mobil a něco o něm výměnou napsat na blog, souhlasila jsem s vervou hloupého děcka, jemuž podivný cizí pán v parku nabízí karamelu.

A tak ho mám doma. Futrál. Naposledy jsem s něčím takovým běhala... no... to už je hodně dlouho. V době, kdy jsem dostala ipod touch, jenže se u applu ukázal být slepou vývojovou větví a kdo nepamatuje, ten už nenajde.
Retro futrály vypadaly nějak následovně:
 Byly buď těžký nebo se mlžily a mívala jsem z nich odřenou ruku. Iluze, že se vám k nim vleze ještě něco jinýho než konkrétní zařízení byla vpravdě... iluzorní.

Z mobilni.cz mě nechali vybrat, co bych si tak přála vyzkoušet. Protože jsem trubka a zásadně si nepamatuju, co přesně vlastním za zařízení (skončila jsem někde u nokie 3310 což byl, podle mě, nejlepší telefon ever a poslední tlačítkový telefon jsem hájila málem vlastním tělem ještě před pár lety, než jsem se vzdala a usoudila, že mít foťák pořád v kapse je přeci jen docela výhoda), usoudila jsem, že univerzálním kouskem nic nezkazím. A tak mi přišlo futrál Haweel:
Na rozdíl od retro modelů je měkkoučký, lehoučký a mnohem větší, než můj mobil. Ehm. Nevadí! Podstatnou výhodou v takovým případě je, že se k němu vejde buď externí zdroj nebo třeba klíče, pokud teda na svých klíčích nenosíte ještě klíče od domu rodičů, chaty babičky a několik(set) rukodělných přívěsků. Má reflexní okraj, což je výhoda, když (tak jako já) vyběhnete v podvečer, někam se lehce zaběhnete a najednou je tma jak v řiti a vy se musíte dostat domů. Jsou v něm na patřičných místech díry na sluchátka a napájecí kabel.
Mám vlastně jen dvě výtky, s jednou výrobce nic dělat nemůže, protože velikost pouzdra je holt odvislá od velikosti plácaček (aneb jak stojí v jednom výborném kresleném vtipu - telefony se zmenšovaly do té doby, než někomu došlo, že by se na nich mohlo dát sledovat porno...) a pokud jste pomenšího vzrůstu, budu vám sahat přes většinu nadloktí.
Druhá výtka směřuje k obvodu paže - já mám kolem bicepsu 26 cm, T., jenž posiluje především myší a klávesnicí, občas vzepře nějaký ten nákup nebo dítě, 36 cm. U mě to bylo ještě v pohodě, u něj už manžeta skoro nestačila. Takže s tou univerzálností to není až tak horký.
Každopádně pokud hledáte finančně dostupný futrál na telefon, jenž je větší než iPhone 5se (aspoň už vím, co mám, ehm) a nejste zrovna typ bicáktricákzádanagolema, není důvod, proč byste si Haweela neměli koupit za 279 korun koupit.

S tímhle už se opakuju, ale nějak se mi nakupily knihy, tak aspoň pár...

#47
Rabih Alameddine
AN UNNECESSARY WOMEN
Na Rabiha Alameddineho a jeho brilantní román Koolaids jsem narazila před lety při psaní diplomky. Alameddine je to totiž první arabský autor, jenž se otevřeně hlásí k homosexuální orientaci. Původem je Jordánec, žije ale už celou věčnost v exilu ve Spojených státech a Koolaids jsou bizarním, brilantním a bolavým obrazem života za občanské války, problematiky gay komunity na Blízkém východě a ne nadarmo nesou podtitul Umění války.
Takže když jsem hledala další e-knihu, kterou budu číst, byl jeho poslední román, jehož název by se dal lakonicky přeložit jako Zbytečná žena, jasná volba. Aaliya (nebo taky Álija, kdybychom použili českou transkripci) žije sama v poválečném Bejrútu, má na poměry velký byt, je rozvedená, bezdětná. Celý svůj život zasvětila knihám a vědění a teď je z ní stará ženská, která si jednou ráno omylem obarví vlasy na modro a my s ní pak prožijeme jeden den plný vzpomínek, odkazů na knihy, které přečetla a přeložila. Je to sonda do soukromí, do nitra hrdinky, ale i pohled za zdi společnosti, jež je pro nás ještě pořád natolik exotická, že nás dokáže hodně děsit. 
Pokud máte slabost pro celoživotní intelektuály a kvanta citací a parafrází velkých děl vás neštvou nebo vás dokonce baví, Alameddineho Zbytečnou ženu určitě nevynechejte. 
"Kdokoliv, kdo tvrdí, že pero je mocnější než meč se nikdy nedíval do hlavně." (s. 203)
...
"Pokud jde o filosofii, trvalo dlouho, než jsem se z obracečky stránek stala čtenářkou." (s. 209)
...
"Dětství se odvíjí v cizím jazyce a naše paměť je překlad Constance Garnettové." (s. 255)
...

#48
Gaute Heivoll
KRÁLOVO SRDCE
Temný, syrový a surový příběh o jedné plavbě z Norska do Dánska, o záhadné nemoci, které devastovala na přelomu osmnáctého a devatenáctého století Nory bez rozdílu věku, o uzdravení a smrti.
Nic víc, než že dánský lékař nalodí třináct Norů na palubu a odveze je do kodaňského špitálu, aby pak ty, co dokážou uzdravit, zase poslali zpátky domů, se v knize nestane, takže pokud jste fandové silných příběhových linií, hloubkové charakteristiky postav, sledování jejich vývoje, peripetií, zápletek a rozuzlení, Heivollovi se vyhněte obloukem, protože jinak budete otrávení, zklamaní a nejspíš to stejně nedočtete, protože vás to nebude vůbec bavit.
Síla celého vyprávění se skrývá v jazyce a v atmosféře, kterou jím autor buduje. Rozhovory postav a scény, v nichž vystupují, jsou enormně úsporné, rychlé a osekané na minimum. Výjevy ze snů a okolí naopak nedělí odstavce a plynou jako stříbrné ryby pod hladinou moře. Opakování výjevů stupňuje dramatický efekt a čtenář chce vědět víc, chce odpovědi, chce, aby se postavy ptaly víc a aby odpovídaly, když se jich někdo ptá...
(Celé ve skvělém překladu Kateřiny Krištůfkové, která alespoň na část otázek odpovídá v doslovu, díky za něj.)

#49
Steve Biddulp
TAJEMSTVÍ VÝCHOVY DÍVEK
Nesmírně důležitá knih o nesmírně důležitých věcech.
Od té doby, co mám děti, knížky o výchově nečtu. Stejně jako celá řada jiných matek, jsem se na příchod potomků přepečlivě připravovala, načetla jsem kde co, abych, tak jako celá řada jiných matek přede mnou a po mně, zjistila, že ty skutečné děti se od těch papírových nemůžou lišit víc.
Ale australský psycholog Steve Biddulph je čestná výjimka. Jeho papírové děti nešustí, knížky jsou čtivé, přístupné, jasné, srozumitelné. Nemoří vás balastem, ani neuspávají příliš nudným stylem psaní. Nenutí vás být jiným člověkem, než tím jednadvacátého století vzešlým z nějaké kultury existujícím v nějaké době. Autor nenásilně reflektuje dobu a radí, jak se s ní vypořádat tak, aby z našich dětí vyrostly co nejsilnější, nejšťastnější a nejvyrovnanější osobnosti, které se v té džungli tam venku dokážou zdravě prosadit, orientovat a hlavně: přežít (pokud možno ještě se vztyčenou hlavou).
Tajemství výchovy dívek shrnuje v první polovině po kapitolách zásadní mezníky vývoje dítěte od narození do osmnácti let - na co se jako rodič soustředit, co podpořit, čemu se vyhnout. Druhá část pak probírá potenciálně velké problémy, které vaši dceru mohou na cestě k dospělosti potkat, a jimž se nejspíš zcela nevyhne - a radí, jak se k nim postavit.
Je to zajímavé čtení. Většinu toho znáte a víte, spoustu si toho pořádně neuvědomujete, některé věci jsou překvapivé, jiné zarážející. V každém případě spousta materiálu k zamyšlení.

Michaela Klevisová
ZMIZELA V MLZE
Příjemný detektivní příběh s nenáročnou zápletkou, dobře usledovatelným počtem postav, jež jsou hnány vcelku pochopitelnými motivy a s detektivem, kterému se sice daří všechno, na co sáhne, ale na druhou stranu - o čem jiném by to mělo být? O tom, jak s ním nikdo nemluvil, nic nevypátral a jen tam deset dní okouněl, chodil na ryby a jedl skořicový šneky? To by nás asi moc nebavilo, že ne? Půlku zápletky jsem odhadla od začátku (tleskám si), druhou kousek před koncem (jsem prostě skoro stejně dobrá jako sám Bergman). Osobně oceňuji absenci hektoliktrů krve, zvrácených vraždících maniakálních perverzních úchyláků a taky sympatický, civilní přednes Kristýny Kociánové. Na běhání zn. Ideál.

středa 25. července 2018

Kdysi dávno v předaleké galaxii...

...se ukázalo, že na některé hory lze vylézt teprve tehdy, když nejdřív sestoupíte až úplně dolů, do údolí.

Moc často se mi nestává, abych nevěděla, kde začít. Jasně, lakonická odpověď zní: Tak asi nejlíp na začátku. Jenže v tomhle případě to vážně není tak prosté.
Abych se mohla pustit do vyprávění o tom, kterak se mistr se svým padavanem na Kladno vypravil, aby si kov nejcennější domů odvezl, musíme se nejdřív podívat trochu víc na jihovýchod. Přesněji nějakých osm set padesát kilometrů.
V květnu jsem bedlivě sledovala přímý přenos z mistrovství světa v běhu na 24 hodin, který se konal v rumunském Temešváru. Parta našich reprezentantů se tam snažila vyběhat co nejlepší výsledek (jen malá a nejspíš naprosto zbytečná vsuvka - čtyřiadvacetihodinovka spočívá v tom, že na omezeném, uzavřeném okruhu běháte (nepřekvapivě) 24 hodin a snažíte se během nich uběhnout co nejdál. Kdo natočí nejvíc kilometrů, vyhrál. Okruhy mívají většinou kilometr, ale běhá se i 24h na dráze. A jak pravil v neděli Bubo, nikdo nemusí být smutný, protože na konci mají všichni stejný čas jako vítěz.) a samozřejmě jsem usilovně fandila T-Birdovi. Při všem tom sledování a fandění ve mně vzklíčilo semínko touhy se jednou na nějakou čtyřiadvacetihodinovku taky podívat. Tehdy jsem ještě neměla tušení, jak brzy a v jaké roli se mi tenhle ještě-vlastně-ani-nerozesněný-sen splní.
To, že v Temešváru dopadla většina naší repre jak sedláci u Chlumce, netřeba rozmazávat. Přetočme na červenec - konkrétně na pátek šestého. Mezi debatou o tréninku a tréninku padl zásadní dotaz, jestli bych náhodou nechtěla jet s T-B. na Kladno jako support? Panejo, no jo, jasně, když můžu, pomůžu. Opušťák jsem dostala bez větších problémů ("...no když si TAKHLE představuješ zábavný víkend..."), a pak už byl prostor na pochyby, jestli to zvládnu, jestli nebudu spíš ku škodě, a co když nebudu ta užitečná mašinka, kterou bych chtěla a měla být? Bude to znamenat víc vražedných B2B v tréninkovém plánu?
Krátce před závodním víkendem dostávám mailem podrobný "Manuál na použití T-Birda". V kombinaci s tím, že jedu v sobotu, v den startu, ráno ještě dokoupit zásoby vazelíny, tu máme zjevný příslib toho, že na Kladně to bude tentokrát fakt kvalitní porno.
U Válků přeskládáme věci, naložíme pár nezbytností, jež potvrzují, jak laciný sport to běhání je a jak na něj v zásadě vůbec nic nepotřebujete a vyrážíme směr Kladno, to je to město.
Zajícovo rozvržení běžeckého kufru
Na Kladně jsme za chvíli. Petr se jde zaregistrovat a představí mě pár lidem. Připadám si dost nesvá, trochu jako když vás partner poprvý přivede do party kamarádů - všichni se mezi sebou znají, vás si nechtějí prohlížet příliš okatě, protože civění je neslušný, zároveň jsou někteří zvědaví a jiným nestojíte ani za pozdrav (pánžto se s vámi beztak do měsíce rozejde, tak nač na vás plýtvat energií?). Kromě kufříčku táhneme ještě stolek a dvě křesílka, já mám batoh a karimatku a ještě tašku (protože kdo nejede na 24h s polštářem, ten vůbec neví, vo co jako vopravdu de). Po okruhu v tu dobu už 23 hodin krouží účastníci 48 hodinového běhu (ano, ono se běhá i 48 hodin, to kdyby vám náhodou těch 24 přišlo jako drsných a šílených - kdepak, hranice toho, co je opravdu ultra jsou v případě ultra hodně flexibilní), snažím se nepřekážet, snažím se nevypadat tak strašně nervózně, jak se cítím. Pořadatel nám ukáže, kde bude naše místo, já si rozložím nádobíčko a už je čas jít na prezenčku.
Z disciplíny, který byla ještě před pár lety skutečně jen záležitostí pár bláznivých (a výkonnostně stále nepřekonaných!) běžců jsou skoro Běhej lesy - celkově vyráželo kroužit po Sletišti 107 mužů a žen. Drtivá většina z nich jsou zkušený atleti, který moc dobře vědí, co dělají a jejich výkony jsou pro nás obyčejný smrtelníky z říše snů (nebo nočních můr - v závislosti na vztahu k běhu).
V poledne je odstartováno a barevný houf se dává do pohybu. Já se dávám taky do pohybu. Mířím ke svýmu aluminium thronu, který se mi stane na delší den a noc domovem. Znovu kontroluju návod, abych se ujistila, že vím, kolik míchat ionťáku a v jakým poměru chystat colu s vodou, znovu probírám jednotlivý přihrádky kufříčku, abych si potvrdila, že vím, kde co je a jsem to schopná rychle najít.
Velká část tratě se vine pod stromy, to vine není rádobypoetická volba slovesa, ale skutečný popis podoby trati - chodníček místy zatáčí i dost prudce, což zkraje je asi fuk, ale ke konci už je znát, že to je solidní maso. Ale je tím pádem ve stínu. Část s časomírou, tabulí s průběžnými výsledky, jídelním stanem a zázemím pro podpůrné týmy nebo pro osamělé běžící vlky, je přes den na přímým slunci, nad hlavou mám stan a i ve stínu se začínám solidně potit. Teplota nemilosrdně stoupá a zastaví se na 31 stupních.
Většinu odpoledne to pak vypadá nějak takhle: Petr krouží a krouží rychle, hodně pije, takže když ho zmerčím, vyskočím a počkám, jestli bude chtít v dalším kole pít, když jo, připravím si pití. Když chce hned, podám, co je hotový. V dalším kole vypitou láhev seberu. Jednou do hodiny přihodím gel. Mezitím si čtu. Říkám si, že jsem se bála totálně zbytečně, že je to naprostá pohoda, obzvlášť, když se TB poměrně brzy usídlí v čele tabulky, na nic si nestěžuje, nic ho nijak zvlášť netrápí, ani nebolí. Já dočítám Nejlepší pro všechny a utvrzuji se, že je Petra Soukupová moje nejoblíbenější česká současná autorka.
Pozdějc odpoledne se navíc objeví Jana Š., která přijela až z Ústí jen proto, aby povzbudila kamarády. Povídáme se, Petr krouží, pije, jí... Večer se jdu proběhnout, plán říká deset, tak prostě deset, když vás navíc vyžene trenér osobně, nezbývá, než poslechnout a vyrazit. Navíc je tu Jana, která se o Petra v pohodě zvládne postarat, což taky dělá.
Bloudím po Kladně, protože jsem lama a blbě jsem uhnula. Trvá mi to sto let. Po návratu je Petr stále první a ve sprše neteče teplá voda. Skotský střiky zajistí, že jsem probraná víc, než bych si přála. Všichni se mi smějou, že je tu hned u nosu nádherný les, tak co jsem proboha hledala na druhý straně Kladna? No, asi moudrost a zjevně ji tam neměli.
Padá tma. Petr zkouší převlíkat, protože má studený záda a obavu, aby mu nevystavily stejnou stopku jako v Rumunsku. Snažíme se usušit super funkční zelený triko, ale protože začíná pršet, nedá se říct, že by se nám to zrovna dařilo.
Další hodiny mi začínají splývat. Takže telegraficky: Petr krouží. Krouží rychle a bez přestávek. Začíná se mi chtít spát. Petr si bere zelený mokrý triko a přes něj zimní bundu. Tři kola běží, jedno hodně rychle z větší či menší části jde. Myslím, že po osmi hodinách a padesáti minutách padá stovka. Objevuje se převlečený Rudo Krajča a všechny baví neskutečnými historkami v takovém podání, že kdyby se rozhodl místo kaktusů dělat stand-up komedianta, můžou si všichni ti, co se tím doteď živí, zajít koupit žebrací misku. Brzy se jim bude hodit.
Petr pořád běží a běží rychle. Běžci se vytrácí na spaní, část jich postupně odpadá, lehnout si jdou aspoň na chvíli skoro všichni 48hodináři a okruh se vyprazdňuje. Prší. Jana po půlnoci zvažuje, že půjde spát. Má krizi a já taky. Domlouváme se, že by šla a ráno bych si třeba na chvíli lehla pro změnu já a prostřídaly bychom se. Nakonec na spaní vůbec nedojde. Přes noc naplánujeme nějaký závody a průběžně cpeme do Petra jídlo, pití, gely. Poctivě všechno polyká - energii i kilometry.
Pak se začne blížit ráno a poté, co má po devatenácti hodinách za sebou dvě stě kilometrů, si musí i on připustit, že dneska to prostě bude veliký. Propočítáváme co a kolik a jak. Řešíme strategii na plán A, B i C. Tvrdím, že to klapne (což jsem ostatně tvrdila už den předtím ráno - a ježiš, kdo by nerad řekl: "Já to říkala!"), Petr se bojí si to připouštět, aby si to nezakřikl, ale i on ví. Aspoň já jsem si jistá, že to moc dobře ví.
Po pátý hodině se objeví rudá záře nad Kladnem. Vyjde sluníčko a začíná poslední čtvrtina závodu. Objevuje se masér Karel, který veze domluvenou coca-colu pro Petra a kafe pro mě. Piju kafe. Otepluje se. Dál mícháme s Jani ionťáky a colu, řešíme, co dát T-Birdovi k jídlu, protože nabídka je dosti... řekněme vhodná spíš na horský ultra než na podobný podnik (jakože luštěniny a vajíčková pomazánka, rýže, která vypadá jako kdyby byla organického původu a mohl by z ní za příznivých okolností vzejít nový život a spousta dobře vypadajících a skvěle chutnajících buchet) a on sám už nemá chuť vůbec na nic. Počítáme čas a kilometry, oboje letí. A zároveň se to celý strašně vleče.
Začínám být solidně vyhoukaná.
Pak je tu poslední hodina.
V 11:07 píšu Radkovi Brunnerovi, že má Petr osobák. 227 km.
V 11:26 posílám fotku tabule s 229 km.
V 11:31 hlásím, že je to tam - 230!
Kdybyste ve Zbyňkovi nepoznali Borata z letošního PIMu, tak vězte, že to je on
Atmosféra u časomíry připomíná rockový koncert. Všichni běžcům tleskají, povzbuzují je, ti probíhají a usmívají se, jako kdyby za sebou neměli čtyřiadvaceti nebo dokonce osmačtyřicetihodinové martyrium.
S klukama počítáme, kolik by to mohlo ještě dát. Zbývá 29 minut. A Petr běží. Běží!
11:38  231!
11:48  232
Klepu se jak drahej pes. Chce se mi brečet. Místo toho křičím a fandím, i když jsem slibovala, že to nebudu dělat, protože to T-B. nemá zrovna dvakrát rád. Ale nejsem sama, tak se to snad ztratilo.
11:54  233
A on běží a rve se neskutečným způsobem - a protože hlava je mocná a když to tam je, tak to tam prostě je, je z toho nakonec 234,353 km. Petr pouští nafasovaný pytlíček s jeho číslem na místě, kde se v okamžiku, kdy se areálem rozezvučela siréna, zastavil, aby mohli pořadatelé změřit přesnou vzdálenost. Objímá Janu. Děkuje. Objímá mě. Děkuje. Gratulujeme mu, myslím, že můžu mluvit i za Janu, že máme obě obrovskou radost a jsme na Petra pyšný.
Teď ale ještě není prostor na velký dojímání. Teď je nutný ho odvést zpátky k aluminium thrones a uložit na nachystanou karimatku, polštář (! já to říkala!), přikrýt a počkat, až se mu srovná tlak, aby sebou nesekl.
To, že se to pak stane a na vyhlášení ho kluci (včetně Romana Tomáška, který 24 hodin kroužil!) nesou na židli, bude zábavná historka i bez mých podrobností. Čumím jak sůva z nudlí, mám o Petra strach - a když říkám, že dokud ho nesrovnají, odmítám ho vzít do auta (protože co bych jako asi dělala, kdyby mi támhle začal omdlívat na dálnici, jako?), myslím to smrtelně vážně.
Ve chvíli, kdy parkuju auto v místech, kde ještě před chvílí stál stan s jídlem, je zázemí už skoro rozebrané a ani se nezdá, že by tu poslední dva dny skoro jedenáct desítek borců (obojího pohlaví) pro mnohé absurdně extrémním způsobem testovalo svou výdrž.
Většina běžců už je dávno pryč. Skládám svůj trůn do kufru. Petr se skládá na sedadlo spolujezdce. S očima navrch hlavy jedu do Prahy.
Trochu pomačkaného a polámaného ho vracím manželce s obavou, jestli ho, až ho takhle uvidí, vůbec ještě někde pustí ven si hrát.
Pro mě jakožto podporu to totiž bylo nesmírné divadlo - drama do posledního okamžiku, které jako divák prožíváte s herci o to intenzívněji, oč lepší oni jsou. A že se tenhle víkend na Kladně sešla běžeckoherecká elita.

Celé vyprávění by nemohlo být kompletní bez série díků, které si nemůžu a nechci odpustit:
Jani, děkuju, žes tam se mnou byla a žes mi - a potažmo Petrovi - pomáhala, bylo to celý o poznání snazší.
Kluci, Rudo a Zbyňku - takovýho týmovýho ducha jsem ještě neviděla, četla jsem o něm, ale nevěřila bych, že to není jen pohádka. Není.
Všichni, co jste pomáhali při kříšení a vyhlašování s tou neskutečnou samozřejmostí, klidem a vyrovnaností - jste pro mě živoucím důkazem, že se kolem ultra motají skvělí lidé.
Kamarádi na telefonu - bylo úžasný vědět, že tam jste, držíte palce a fandíte.
Karle, děkuju za kafe a obětavost, sice jsme některý věci viděli jinak, ale zájem jsme měli stejnej, ani si nás nikdo nemusel brát stranou a připomínat nám to.

No a Péťo, trenére, mistře jedii, co říct? Děkuju. Děkuju, že jsem u toho mohla být a mohla si tenhle ultrasen takhle zblízka prožít.

Jo, takhle nějak si představuju zábavný víkend!


(Část fotek je z objektivu Zuzany Urbanové - krásná dokumentace, díky moc za ni!)

středa 11. července 2018

Na sever, Scotte, na sever!

Scott Jurek, Jenny Jurek
THE NORTH
Finding My Way While Running the Appalachian Trail
Scotta Jureka nemá nejspíš cenu dlouze představovat. Většina z nás četla jeho první paměti nazvané Eat and Run (česky Jez a běhej, Mladá fronta, 2013), čili víme, jak jsou karty rozdány. Pro ty, koho Scottovo jméno doteď míjelo, jen stručně zrekapituluju, že Jurek je jeden z velkých, ne-li největších ultramaratonců, který v dobách, kdy běhal na absolutním vrcholu, vyhrál kde co. V Eat and Run se nicméně nezabývá jen běháním a závody, vypisuje se v něm z traumatu, kterým pro něj byla diagnóza roztroušené sklerózy u maminky a její smrt v době, kdy studoval na vysoké škole, píše i o přísném tatínkovi, který se snažil všechno zastat a byl fakt metr, a taky oslavuje veganské stravovaní, dělí se o recepty a o poznání, kterak bychom všichni měli jít jen kytky, protože to je pro nás nejlepší (ano, nemyslím si to, kdyby to nebylo dost jasný). V běžecký literatuře patří jeho prvotina k tomu rozhodně lepšímu, jestli jste nečetli, napravte.
The North je docela jiný. Scott už nemusí vykládat, jak se dostal k běhu a jak se z něj stal vegan a závěr samotného velkého podniku, o němž se chystá vyprávět, znáte dávno dopředu. Znala jsem ho i já (koneckonců jsem o něm v roce 2015 psala) a stejně mě The North dokázal strhnout. Čtete správně, strhnout! Tak moc, že jsem konec dočítala do půl druhý do rána, i když jsem věděla, že budu muset vstávat a budu mrtvá. Tak moc, že jsem se na samotném konci dojímala jak stará bába - a to je něco, co se mi u žádný běžecký knihy ještě nestalo. Přesto to nebude čtení pro každého.
Scott se tentokrát o autorství dělí se svou druhou ženou, Jenny nebo taky JLu a partnerství je to více než funkční. Tam, kde se Scott oddává lyričtějším obrazům přírody, sluníčkářskému objímání spoluběžců a celkově trochu LSD vnímání okolí, je její hlas, jenž se dostává ke slovu na konci každé kapitoly, aby zrekapituloval, jak to celé vnímala ona, podstatně pragmatičtější a věcnější. 
Když jste vrcholový sportovec, jednoho dne se stane, že se vzbudíte a zjistíte, že se objevili noví, mladší, lepší běžci, kteří doběhnou dál, výš a hlavně rychleji a vy, ať budete dělat cokoliv, už je nikdy nepředhoníte. Navíc jste mačkali tělo do extrému (ve Scottově případě) roky a už to prostě nejde. Ne třeba hned fyzicky, ale hlava má dost. Má dost nekonečných tréninků, nekonečnýho mačkání se za hranu, už dost bylo běžeckých bičíků a latexu, teď je čas na erární papuče a froté župany. Jenže když jste dlouhé roky běh a běh je vy, nemůžete ho prostě jen tak strhnout jako náplast a zahodit. Proroste vámi, smísí se vám s krví, se svaly, s duší... A vy ty výzvy prostě potřebujete, ať se vám to líbí nebo ne. Můžete se samozřejmě pokusit nahradit je výzvami jinými - třeba jako se o to pokusil Scott s Jenny, když si řekli, tak jo, budeme mít miminko. Jenže když pak to miminko nepřichází a naopak s sebou nese další neúspěchy a bolesti, můžete zkusit tu díru zacelit jinak - a jak známo, (pomalý) běh léčí vše. 
Scott s Jenny proto napěchovali černou dodávku, jejich Castle Black, věcmi, jídlem, botami, oblečením a matrací a vyrazili na západ, na Appalačskou stezku. Ta měří šílených 3523 km a na jejich uběhnutí měl Scott 46 dní. Rozhodl se běžet míň obvyklým směrem z jihu na sever, který je náročnější - odtud název knihy. 
Celou cestu s sebou nesl sledovací zařízení, jeho žena postovala zprávy na sociálních sítích a snažili se být s rekordem co nejtransparentnější. Samozřejmě se našlo dost takových, kteří Jurekovi vyčítali, že běží, že chce lámat rekordy, že to dělá prostě blbě a že lže. Pak další hromada jiných, kteří chtěli pomoct, chtěli ho podpořit a povzbudit. Našlo se i pár hodně divných týpků, kteří hlavně Jenny, jež dělala celý ten měsíc a půl crew a přejížděla autem podél stezky na místa, kde se protíná s civilizaci, dokázali dost vyděsit. O tom všem se v The North dočtete. A dostanete ještě víc - dostanete naservírované emoce a bolesti, všechny ty ups and downs nesmírně dlouhého běhu, obraz neskutečné výdrže a železné vůle - i s nesmírnými potížemi, které Scott zažíval, totiž dokázal urazit v průměru 80,5 km denně. Oceňuji upřímnost, se kterou oba dva v knize o své zkušenosti píší, o tom, jak naivní byli, když se na cestu vydávali, o jejich vztahu - i to, že nás nechávají nahlídnout do vlastní kuchyně. 
Takhle totiž mají vypadat paměti - když nechci, aby se mi někdo šťoural v soukromí, když si ho chci chránit a nechci o něm psát, nemám vydávat memoáry! Nikdo se nebude divit, když si budu chtít jako sportovec nechat některé - nebo třeba všechny - věci pro sebe. Proč ale psát o sobě, když o sobě psát nechci?! 
The North není návodem na to, jak uběhnout etapový ultra a už vůbec ne, jak zdolat něco tak brutálního, jako je Appalačská stezka. Nenajdete tam popis tréninku ani seznamy věcí, který si s sebou vezli (i to jsem mezi výtkami jiných čtenářů našla). Je to cesta do ultrákovy duše, nejsou to žádný duhy a jednorožci, většinu času je to bolavý, protrpěný, zabahněný, propršený. Což bude možná i kámen úrazu - stejně jako jsem slyšela, že se nelíbily Danovy paměti, protože v nich vlastně jen neustále zvracel a kolaboval, nebude asi spoustě čtenářů konvenovat ten šílený boj, který sám se sebou Scott celou dobu sváděl. Mně to naopak bavilo. Navíc je tam i spousta přátel, fascinujících lidí, kterým dává Scott zasloužený prostor a vzdává jim poctu, je tam spousta lidí, které neznal a kteří mu nesmírně na jeho cestě pomohli, jsou tam vagóny emocí, spousta hlubších i mělčích myšlenek a rad (moje oblíbená je ta, že když potkáte medvěda, máte si prostě si nasadit sluchátka a pustit si hudbu o něco hlasitěji) a na konci je jeden rekord. 
Ale jak říká náš klubový patolog, tohle už fakt není zdravý - a doma to nezkoušejte, radši si o tom přečtěte. 
S Jenny v Castle Black - tady už Scott vypadá jak svůj dědeček
V cíli

úterý 3. července 2018

Filmový festival v obýváku

MFF ve Varech vrcholí, a kdo se tam nedostal, nemusí už věšet hlavu, protože jsem si pro vás připravila přehlídku těch nejlepších a nejhorších (jak jinak než běžeckých) videí a filmů, na které jsem v poslední době narazila.
Takže se hezky usaďte, kafe nebo jiný oblíbený nápoj k ruce, a jde se na věc:

Mým velkým objevem nedávné doby je běžec a dokumentarista Billy Yang.
Billy má KANÁL na YouTube, na kterém najdete celou řadu krátkých a delších portrétů ultramaratonců, dokumenty ze závodů, které Billy buď sám běžel nebo které zaznamenával. Mě osobně nejvíc zaujaly následující:

1. THE WHY 
Půlhodinová cesta do ultramaratoncovy duše. "Proč by měl někdo chtít uběhnout sto šedesát kilometrů?" Taky na tuhle otázku narážíte, kdykoliv se o něčem takovém zmíníte mezi lidmi, pro něž to není ultimátní cíl (případně to běžně nedělají - anebo ještě líp, běžně neběhají mnohem, mnohem dál)? Zjevně nejsme jediní a údiv okolí (a přiznejme si to, vlastně i sebe sama) se nese napříč světadíly.
Osobní zpověď autora má všechno, co mě baví - vzlety i pády, niternou rovinu, krásné záběry a autentičnost, kterou u podobných projektů hledám, očekávám a oceňuju.

2. THE UNKNOWN
Hardrock 100 určitě nemusím nikomu představovat. Stejně tak určitě nemusím představovat Timothyho Olsona. Pětadvacetiminutový film dokumentuje jeho předloňský pokus popasovat se s jedním z nejtěžších amerických závodů. Stejně jako v případě The Why i tady nechybí upřímnost a autenticita prožitku se vším tím dobrý i zlým, co s sebou ultra nese.

3. LIFE IN A DAY
Poslední a nejdelší Billyho dokument, tentokrát o nejstarším americkém ultratrailu a o čtyřech neskutečných ženách, které se předloni postavily na start Western States 100. Velice profesionálně zvládnutý hodinový film představí postupně všechny čtyři běžkyně, ukáže nám, proč a jak se dostaly tam, kde jsou. Každá má za sebou jiný životní příběh a všechny jsou nesmírně silné, odhodlané a tvrdé, všechny se na trase musely potýkat s nějakými potížemi a všechny nechaly Billyho, aby to zachytil a dovolily nám být u toho.

4. WHERE DREAMS GO TO DIE
Jestli máte čas jen na jeden jediný film, pusťte si tenhle.
Ano, přiznávám, že začínám být Barkley lehce posedlá, ale nemůžu si pomoct. Všechno kolem tohohle závodu mě naprosto fascinuje, od naprostého cynismu Lazaruse Lakea až po nepopsatelnou sílu, kterou ti, kdo se na trasu vypraví, prokazují. Pokud jste neviděli dokument, který o závodu před časem vznikl a jenž je stále tím nejlepším běžeckým dokumentem, jaký jsem kdy viděla, nejdřív napravte tuhle chybu. A pak si pusťte, jak se s tímhle masakrem vypořádal Gary Robbins neboli The Ginger Runner.
Asi nebudu psát víc, protože tohle prostě musíte vidět, ten chlápek je neuvěřitelný (a jeho žena taky, panejo, jak ta je neskutečná!) a konec je... no, nebudu spoilerovat. Konec je dechberoucí.

Festivalovou pětku završíme jediným snímkem, který se skutečně promítal na velkých plátnech a který jako jediný zachycuje evropský závod. Jeho autor si nevybral nic menšího (a kratšího) než ikonický Spartathlon.

5. ULTRA
Sedmatřicetiletý Maďar Balász Symonyi natočil pocitově nekonečný dokument o nejspíš stejně pocitově nekonečném běhu. Ultra je pro mě největším zklamáním na poli běžeckých filmů poslední doby. Hned vám povím proč. O Spartathlonu jsem toho četla a slyšela spoustu. Když váš vlastní trenér - a kamarád - a spoluběžec - zvládne dva roky po sobě dokončit a chystá se na třetí rundu, je jasné, že k celé akci máte blízko. Fandíte, sledujete přípravu, posloucháte vyprávění, vlastně tam skoro jste, i když tam nejste (a být ani nechcete - o tom, že na byste tam ani být nemohli, protože tohle je prostě pro jinou ligu běžců ani psát nebudu, to je všem jasný). A taky znáte lidi, co tam jeli a jedou a víte, že jsou to kluci a holky, který žijou úplně normální životy, mají rodiny, mají práci, trénují, běhají...
Symonyi přináší v 88 minutách příběhy pěti účastníků z roku (tuším) 2015. Už samotný výběr je pro mě těžko pochopitelný. Sám autor, starší Maďar, který se opakovaně pokoušel dokončit, ale nepodařilo se mu to a podle tehdejších pravidel už měl smůlu a znovu běžet nemohl, matka, která přišla o dospělého syn a pak dvojice otec-syn v doprovodu maminky.
Nikdo z nich není sympatický, nikdo z nich není normální. Snad ještě matka, které zemřel syn. Její příběh měl aspoň nějakou hloubku, ale ti ostatní? Autor sám je upozaděný do té míry, že akorát víme, že na trase pil, jedl a kadil. Bezva. Maďar je bizarní figurka, doma skáče na aerobýk z osmdesátých let a je tak posedlý závodem, že přiměje svou ženu, aby mu dělala backup a běží trasu pár dní po Spartathlonu, aby si dokázal, že na to má. Z toho, co T-Bird vyprávěl, je to dost o hubu i v době, kdy se závod běží oficiálně. Tohle je vyloženě hazard. Chlap je nesympatická figurka, nic moc se o něm nedozvíme, teda kromě toho, že je fakt dost divnej.
To ale ještě nemá na trio Jamaha otec-syn-matka. Otec je v pohodě, starší chlapík, zjevně zkušený běžec, syn je má nějakou poruchu či co, ale maminkaz něj vypiplala v zásadě normálního provozu schopného jedince (u záběrů z posilky, kde "pomáhal" tý kočičce a tvářil se u toho jak perverzák roku, jsem nicméně onu slečnu fakt litovala) a maminka? Ta by měla asi vyznívat jako obětavá a milující žena, ale mě spíš děsila.
O nikom se nedozvíme nic, co by z nich činilo zapamtovatelný nebo zajímavý osobnosti.
Nedozvíme se, jak se připravovali, co je k tomu vede, co běhají, jak žijí. Nic se nedozvíme ani o samotném závodu, absolutně chybí informace, jak to celé funguje, jak to probíhá, o co vlastně pořádně jde.
Samotný běh je upozaděný tak, že o něj tu vlastně nejde.
Chybí hudba, chybí nějaká výstavba děje, chybí vlastně všechno, co by u mě fungovalo.
Chybí mi tu někdo z elity, jeho pohled na věc, jeho příprava a prožívání závodu. Chybí mi tu vyváženost. Ultra je tak pro mě naprosto promarněnou příležitostí zachytit mikrosvět jednoho legendárního závodu. Často se snažím lidem vysvětlit, že ultra běhají úplně normální lidi, že i ti nejlepší jsou úplně normální. Že nejsme banda podivínů a úchyláků. Jenže přesně takhle z toho na základě Ultra vycházíme.
Takže ne. René Kujan byl z filmu nadšený a dal by mu 70 %, kdyby si teda měl zahrát na Spáčilovou, jak píše v závěru svého článku. Já si na ni teda zahraju taky a dám filmu procent 20. Když Mirka, tak Mirka.
A když běžecký dokument, tak sakra běžecký dokument - a ne defilé nesympatický divných lidí potácejících se kdesi po silnici v Řecku. 

neděle 24. června 2018

Na běžecké frontě klid

Běžecky se neděje vůbec nic zajímavýho, o čem by stálo za to psát. Zatímco kamarádi lámou osobáky a obráží závody, ať už domácí, silniční nebo za hranicemi všedních dní, vysoko v horách, já plním svůj "modrý život" a s lehkou obavou vyhlížím den, kdy se na mě mudarrib vytasí s přípravou na míru ušitou na UTW.
A tak se aspoň zbavím knižních přebytků, sice to podle statistik moc z vás nečte, ale pořád se ještě sem tam nějaká duše najde.
No a příště, příště slibuju, že to bude vyloženě běžecký, nakupila se mi slušná hromádka více-méně-velicevelmi zajímavých běžeckých dokumentů, které by vám rozhodně ne/měly utéct.

#40
Terry Pratchett
MALÍ BOHOVÉ
Přestože jsem to několikrát zkoušela a nakonec přečetla pět nebo šest knih, nedokázala jsem siru Terrymu přijít na chuť. Vtipy mi přišly trochu moc násilné a nadbytek přechodníků v českém překladu mě ničil. Usoudila jsem, že holt nejsem náctiletý kluk, čímžto pádem na mě kouzlo Zeměplochy neúčinkuje, smířila jsem se s tím a vcelku bez problému i naučila žít.
Jenže pak mi známý půjčil Small Gods s tím, že tohle je ale super a to si prostě musím přečíst. Ale tak jo, koneckonců pokud není nic jiného po ruce, přečtu i návod na používání spreje na záchod.
Očekávání nemohla být nižší, nadšený úžas větší.
Smála jsem se hodně a smála jsem se nahlas.
Kouzlení se slovy, kouzlení s motivy, kouzlení s brilantní ironií a cynismem. Dějiny církví, víry, lidské i božské přirozenosti zpracované s takovou dávkou nadhledu a humoru, že to snad nemá obdoby. Magie Small Gods mě donutila naprosto přehodnotit postoj k Pratchettovi. Jedna z nejlepších knih letošního roku, jedna z nejlepších za hodně dlouhou dobu.

#41
Chálid Kassáb
ANÁ BAQAR WAHÍD
Tuhle básnickou sbírku jsem si přivezla v roce 2010 z Káhiry. Netušila jsem, co je zač autor, ani jestli je jeho tvorba zajímavá. Chodila jsem kolem ní v knihkupectví Madbúlí kousek od náměstí Tahrír, jež se mělo jen za pár týdnů dostat do titulků novin po celém světě, a říkala si, že je to marnotratnost a že si ji kupovat nebudu tak dlouho, až jsem si ji koupila. Trvalo mi spoustu let, než jsem se k ní dostala. A tak jako s celou řadou jiných sbírek, se mi některé líbí víc, jiné míň. Většina je o vztazích, o pocitech, o emocích. 

#42
Adonis
QASÁ'ID ÚLÁ
Věštkyně

Věštkyně mi na čele zapálila
kadidlo a oddala se snění
jakoby její víčka byla pramenem.
Věštkyně generací, pověz nám
něco o bohu, jenž byl zplozen
pověz - je v jeho očí co uctívat?

#43
Max Porter
ŽAL JE TO S KŘÍDLY
Stíny. Rysy. Obrysy. Rohy. Nohy. Stohy.
Krása. Spása. Pohana. Hana. Johana. Samohana...

Krásnou češtinou přeložený letmý dotek melancholických křídel. Netuším, jestli tenhle koktejl neutuchající jemné bolesti a smutku, který vám začne život prát do žíly v okamžiku, kdy s LUSK! tak nečekaně přijdete o někoho tak blízkého, potřebného, mladého a milovaného, u něhož ono LUSK! nemělo zaznít ještě pár desítek let (anebo podle vás ideálně NIKDY), může jakkoliv fungovat na kohokoliv jiného, než na ty, kdo jsou jím proti své vůle denně živeni, ale trochu o tom pochybuju. Stejně tak si myslím, že prožitek knihy násobí rodičovství, protože některé věci jsou nepřenositelné, některé věci/city/situace/stavy si prostě musíte odžít - a když zkombinujete onu intravenózní výživu a dětičky, v kulichách hlavičky jak kuličky, pak už bude jen zbývat si povzdechnout, snad úlevou, že Vrána zná i někdo jiný.

Ale že by to byla "kniha, která dokáže léčit", jak stojí na přebalu? Hahaha, to je ovšem konina non plus ultras - každý, kdo Vrána zná, ví, že je fuk, co kdo říká, co se kde píše nebo co děláte, NIC některé bolesti nevyléčí, jediné, co se dá dělat, je naučit se s nimi žít a usilovně pracovat na tom, aby vás neotrávily.

#44
Jonas T. Bengtsson
DÍVKA JMÉNEM SUS
Když se sejde Lisbeth Salander s Dexterem na dánském předměstí. 
Sus žije sama a chce se pomstít. Sus je devatenáct, ale vypadá na dvanáct. Hodně hulí trávu a hašiš a taky se snaží hodně jíst, aby ztloustla. Dává si podivným úkoly, který se snaží plnit. Potká podivnýho týpka. Chodí za ní podivný policajti. Jejího dealera nahradí podivný kluk na kolečkovém křesle. 
A to je asi tak všechno - plus pár nepříjemných scén s kotětem a kudlou.
Na to, aby ve mně kniha zanechala hlubší dojem, je Sus trochu moc plochá (a tím nemyslím její hrudník), zápletka příliš letmo načrtnutá a to, co má šokovat, zaujmout, vzbuzovat otázky a podněcovat morální dilemata mě nechávalo naprosto chladnou. Rychle přečteno, rychle zapomenuto.

#45
Guy Delisle
PCHJONGJANG
Výborná kniha, vtipná, příjemná, zábavná a zároveň nabitá informacemi, které jsou ale podané tak nenásilně, že si vlastně ani nevšimnete, kolik jich do vás autor zvládne mimoděk dostat. Příjemná kresba, skvělá atmosféra. Už je to jisté, Guy má nového fanouška!

Alissa Nutting
TAMPA

Představte si sexuálního predátora s pedofilními sklony, sociopata absolutně neschopného hlubších emocí, narcistu ochotného uzavřít manželství s osobou, jež se mu hnusí jen pro její peníze a luxus, ve kterém bude díky nim moci žít. Představte si perverzní osobu posedlou sexem, která neváhá vystudovat pedagogiku, jen aby mohla učit osmáky a po letech pouhého fantazírování tak měla konečně přístup k oběti naservírované na stříbrném podnosu.
A teď zásadní otázka:
Jakého pohlaví je ta osoba?
Jak vypadá?
Asi to nebude mladá, krásná blondýna, že ne? To je přeci nesmysl.
Ale není.
Alissa Nutting stvořila Celeste a dovolila nám nahlédnout do děsivých zákoutí mozku narušené osoby. Nejde o to, jestli se to těm klukům líbilo nebo ne, jde o to, že zneužila svého postavení, že se jim nejspíš postarala o doživotní problémy a kdyby to byly vaše děti, rozhodně byste neměli pocit, že je to v pohodě, protože rajcovní úču by ve čtrnácti přece vobtáhl každej. Jenže ve čtrnácti nemá nikdo nikoho obtahovat, ve čtrnácti je člověk ještě na půl dítě a tohle je prostě z meritu věci špatně. O tom, že kantor zneužívající svoje postavení je prostě nemorální zrůda navíc nemůže být sporu.
Kdyby to byl krásný šestadvacetiletý učitel angličtiny, do něhož by byly zabouchnuté všechny holky a spaly by s ním dobrovolně, bylo by to stejně přijatelné? Jistěže ne. To ale neznamená, že kluci nejsou zranitelní jako holky.
Fascinovala mě odosobněná, až medicínská mluva, kterou autorka hlavní hrdinku vybavila, její primitivní přístup ke světu: všichni dospělí jsou odporní, všichni nedokonalí jsou odporní, celý svět je smrsknutý na adoraci mládí a na uspokojování neuspokojitelných choutek a fantazií. O děsuplné vyprázdněnosti ve scéně, kde se všechno zvrtne, o způsobu Celestina uvažování, o její smrtící schopnosti manipulace ani nemluvím.
Český překlad se bohužel nepovedl do té míry, že jsem knihu po dvou stránkách zavřela, jen abych se pozdějším porovnání s originálem přesvědčila, že to opravdu není autorčina chyba. Nakonec mě to - naštěstí pro mě, jak se ukázalo - donutilo koupit audioverzi originálu, které na působivosti dodává skvělá interpretace Kathleen McInerney.
Velice, velice znepokojivé čtení.
(Jo a český přebal se teda taky moc nepovedl, proč ten zip aspoň není opačně aby vypadal jako klitoris? Původní s knoflíkovou dírku je úplně jiný level.)

Alena Mornštajnová
HANA
Ne, o příběhu, v němž je tolik bolesti, zklamání, utrpení a zoufalství nemůžu napsat, že byl krásný, skvělý nebo úžasný. To se hodí asi tolik jako narozeninová oslava s frkačkami a konfetami na hřbitově.
Hana je nesmírně lidský příběh - jednání všech postav se dá velice snadno pochopit, protože nikdo není hnaný exaltovanými emocemi, jen těmi prostými, běžnými, těmi, co prožívám já nebo vy. Tak, jak ve skutečném světě, ani tady nenajdete jen zlé nebo jen hodné. A právě živost postav, jejich uvěřitelnost, je to, co Hanu posunuje nad průměr zdařilých románů odehrávajících se ve 40. a 50. letech. Navíc tady nejde o dobu, není to obžaloba ani obhajoba, je to prostě "jen" příběh. Není o koncentrácích, není o vyvlastňování, není o -ismech. Je o tom dobrém i zlém, silném i slabém, vřelém a ledovém v nás. Je o lásce, víře i odpuštění - a o snaze je najít, dosáhnout jich a udržet si je. Zkrátka hluboce lidský příběh o lidech.


pondělí 11. června 2018

Elegie rychlosti (a nějaké ty knihy)

Já běhávala kvapem jako laň,
cesta pod nohama se jen míhala
uháněla jsem, jak po princi jdoucí saň
z okolní krajiny jen šmouha zbývala.
Žel dnes rychlejší je i bezrukého dlaň!

(Za to množství knih se předem omlouvám.)

#35
Lars Husum
MŮJ KÁMOŠ JEŽÍŠ
Módní vlna severských knih s sebou přináší kromě skvostů i to, o by možná raději nemělo opouštět rodný prostor. Nejspíš nemám dostatečné buňky pro "severno", protože na hlavní postavě emočního kripla, který si svou deprivaci léčí agresí nejtěžšího kalibru (kopání dětí do hlavy, absolutní neschopnost navazovat normální sociální vazby, oidipovský komplex směřovaný na sestru (jde to vůbec? Nebo se tomu pak říká jinak?) zmlácení přítelkyně do bezvědomí, dohnání oné milované sestry až na samotný okraj útesu a možná ještě dál - a to vše vědomě a místy i cíleně), nevidím absolutně nic vtipnýho. Stejně tak nevidím nic vtipnýho na ponižování, využívání a zneužívání ostatních, zvracení, další vlně násilí, útěcích a primitivních popisech primitivního sexu. 
Ježíš se v knize jen mihne, ale to by vůbec nevadilo, kdyby to nebyly jediné scény, které jsou aspoň trochu zábavné. 
Zbytek je jen lacině napsaný obal, který asi chtěl sdělit něco většího a hlubšího, ale pro mě teda nefunguje na tolika frontách, že je nebudu ani vyjmenovávat, protože bych na něco stoprocentně zapomněla. Když jste totiž agresivní kretén, je fuk, jak moc se pak kajete - v normálním světě, za nějž se ten v románu popisovaný vydává, totiž některý věci holt vrátit nejdou a tvářit se, že když slyším hlasy mrtvých, neznamená to, že je nemám na svědomí, a když nacpu někomu do postele jinou ženskou, je zapomenuta ta předchozí, již máte na svědomí (atd. atd.), je buď krajně naivní nebo prostě rovnou pitomý. 
Na knížce je nakonec opravdu dobrý jen ten přebal a překlad. 
A to mi teda fakt nestačí.

#36
Guy Delisle
BARMA
Cestopis v obrazech. Ne. Jinak. Lépe. Milý cestopis v milých obrazech. Delisle dělá "diplomatického" manžela v zemi ovládané juntou a sužované AIDS a malárií a chudobou, rozhlíží se kolem a co vidí, to zachycuje v krátkých skicách, jež nám život v daleké a vlastně naprosto neznámě Barmě přiblíží lépe, než kdejaký vážný a děsně věcný dokument.

#37
Lenka Sadvarová
MALÁ MÁMA
Milé, příjemné, místy extrémně výstižné (mluviti stříbro, mlčeti nebudeš, ano ano) potvrzení toho, čím si projde většina z nás: totiž, víte, jaký je rozdíl mezi dovolenou a mateřskou dovolenou? Ten samý, jako mezi křeslem a elektrickým křeslem.

#38
Carol Rifka Bruntová
ŘEKNI VLKŮM, ŽE JSEM DOMA
Žánr young adult (neplést s časopisy a filmy for adults!) obvykle nijak zvlášť nevyhledávám. Protože většinou jsou to prostě knížky, u nichž si říkám, jak by bylo asi super, kdyby se mi dostaly do rukou před dvaceti lety, kdy jsem brousila spodní hranici oné kategorie a ne teď, když pomalu zarůstám mechem a sem tam sklidím i nějakou tu houbu. 
I tentokrát jsem se utvrdila, že ono "nesuď knihu podle obalu" se může velice snadno vztahovat i na knihu samotnou.
Krásný přebal s nádherným názvem skrývá plytký, povrchní příběh plný protivných postav, které se chovají tak odpudivě, že vůbec nechápu co a proč že jsem to vlastně četla. Celé mi to připomnělo takové ty velké žvýkačky, které ztratí vzápětí poté, co je strčíte do pusy, chuť a když je budete natahovat, bude dlouhatánská a skoro průsvitná. Tohle bylo taky takové zdlouhavé, mazlavé a bez chuti. 
Dospělí bez výjimky jsou omezení, černobílí a jejich jednání nelogické. Rozepře dospělých postav jsou extrémně dětinské a nějak si neumím představit, že by se někdo takhle mohl skutečně chovat. Děti/dospívající jsou úplně stejně černobílí a jejich jednání kopíruje to rodičů (Co mělo být to zahrabávání do listí? A ten alkohol? Kouření? A ten učitel? He??). 
Načrtnutá témata by měla být nosná, ale nejsou. Možná je to tím, že když si člověk něco odžije (bez ohledu na věk), tohle ho skutečně nedojme. 
Nejsilněji na mě tak zapůsobila poznámka překladatelky. Ta ťala do živého.
O co že jde? Čtrnáctiletá hlavní hrdinka (jejíž jméno si už ani nepamatuju a to jsem to četla před pár týdny) je tak trošku podivínka. Srdečný vztah hraničící s oidipákem má akorát ke svému strýčkovi, umělci a homosexuálovi, který umírá na AIDS. To by asi nebylo až taková pecka, kdyby nebyla osmdesátá léta a o HIV měli lidé aspoň lehce mlhavé povědomí. 
Děj se dá shrnout následovně: Poté, co strýček exne, následuje setkání s jeho letitým partnerem, o němž se v rodině nemluvilo a nemluví, a který je (neprávem, jak jinak) viněný ze strýcovy smrti, jakožto původce zhoubné choroby. Hrdinka se s ním nicméně stejně spřátelí a nakonec ho nechá exnout u nich doma na gauči. Zbytek je jen nejedlá vata. 
Čekala jsem celých 424 (!) stran, kdy se z toho něco vyklube, když se něco stane, něco, co tomu všemu dodá nějakou hloubku, co to nějak vysvětlí, prostě TO, kvůli čemu jsou z toho všichni nadšení. Nenastalo to. Prostě jen další Za zavřenými dveřmi. Ach jo. Chudák já.

#39
Solange Bied-Charreton
ENJOY
Foť, toč, sdílej, piš, postuj, sdílej, lajkuj, sharuj, sdílej, sdílej, sdílej... 
Obraz světa, v němž je snazší žít v jeho virtuálním odrazu nepřináší strhující dramatický příběh, spíš řadu otázek a obrazů, které vás mohou, když je necháte, pěkně kousnout do zadku. 
Co tu máme? Jeden život prožívaný skrze fiktivní sociální síť, na níž je zapotřebí být (takřka) neustále online, a na které vás všechny lajky a shary mohou vynést nejen u "přátel", ale třeba i u nadřízených, na výsluní, stejně jako uvrhnout v nemilost. Život, v němž vám pročítání odrazů životů virtuálních přátel, sežere většinu volného času, a kdy už nesníte a nežijete svůj vlastní, ale jen životy těch ostatních - kdy se s nimi porovnáváte, přemítáte o nich, pohrdáte jimi, milujete je, obdivujete i nenávidíte. Kdy plýtváte skutečnými emocemi na něco, co vůbec nemusí existovat. 
Hlavní hrdina dokáže hodiny snít o tom, co si myslí jeho sousedé odnaproti, které šmíruje pokrytě stejným způsobem, jakým se nepokrytě nechávají na síti šmírovat její uživatelé (a vlastně po tom, aby je ostatní šmírovali, touží, vyzývají je k tomu a dělají všechno možné pro to, aby byli vidět). 
Je tu kontrast doby - generace našich rodičů, která dokázala pohřbít bolest, tajemství i věci, o nichž nechtěli mluvit a nechtěli se k nim vracet tak důkladně, že je vykope až Alzheimer (a někdy ani smrt ne) v kontrastu ke generaci naší a těch dalších, mladších, které se neostýchají (bez svolení) vytěžit i životy těch kolem, když už sebe sama otočili na ruby a vystavili online a sami už nemají co víc nabízet. 
Máme tu i ostentativní odpor vůči těm, kdo žijí virtuální životy, "odboj" v podobě čtenářských kroužků, pankáčů razících staré dobré "no future" - kteří ovšem nakonec vyznívají jako stejní pozéři, jako ti, kdo nedají selfie tyč z ruky. 
Jsou tu skvělé postřehy, jako třeba ten, kdy si hlavní hrdina jasně uvědomuje, že na fotkách z mejdanů se mu holky líbí víc, než když je den předtím viděl ve skutečnosti, že se vlastně na lidi raději kouká přes filtry a než být s nimi, je pro něj příjemnější být sám a jen o nich přemýšlet. Představovat si je. Virtuální blízkost zvětšující reálné propasti. 
Skvělá je i postava romanopisce a vyvrcholení jeho příběhu. 
A výborný je i překlad. 
Kdo chce sranda čtení o blbečkovi z internetu, ten má smůlu a bude nevyhnutelně zklamaný. Dostane totiž směs úvah o rozkládající se rodině, o rozkládající se společnosti, o rozkládajících se vztazích, o drobení identity a o neuhasitelné touze po sebepotvrzení skrze hodnocení ostatních - známých, ale i těch úplně cizích. A ne, není to žádný Platón nebo Dante, netřeba se bát. Prostě Enjoy!


Kate Atkinsonová
ŽIVOT ZA ŽIVOTEM
Celou knihu jsem se rozhodovala, jestli se mi líbí nebo ne, a pak najednou zničehonic skončila a já pořád nevím. 
Mořilo mě tempo vyprávění, tak volné a zdlouhavé, a množství postav, v nichž jsem se neustále ztrácela. Nechápu, proč o matce a otci mluvila jmény, už takhle přelidněný děj byl ještě nepřehlednější. Mořilo mě to věčné opakování, které bylo zpočátku velice zajímavé, posléze už fádnější a nakonec únavné. 
A k tomu ta beznaděj a bezvýchodnost, která z knihy jen tryská. Prvních pár kapitol mi připadlo jako seznam všech způsobů, jakými mohlo v první polovině minulého století zemřít dítě. 
Na druhou stranu nemůžu říct, že by celá řada scén nebyla extrémně silná a působivá, že by z nich nemrazilo, naopak! Autorka skvěle budu atmosféru místa i doby, ale to její odbíhání od tématu, to řetězení vzpomínek a situací, vzbuzuje dojem, že sedíte vedle někoho, kdo prostě nedokáže vyprávět příběh, aniž by vám neřekl, jakou barvu ponožek si vzal na sebe druhé úterý v březnu předloňského roku, co si nalil ke snídani k pití (z čeho a do čeho, jakou to mělo barvu a z jakého to bylo materiálu), a než se dostane k tomu, kvůli čemu že přišel dneska pozdě do práce, už vás to vůbec nezajímá, protože jste plynule zapomněli, o čem že to původně mluvil... 
Možná by to v papíru bylo přístupnější. Nicméně Tereza Bebarová čte skvěle a její interpretace se mi líbila moc - mnohdy víc, než příběh samotný.

(Poslechnout si ukázku, případně si audioknížku koupit, můžete TADY)

...tak zas to není všechno, zbytek (snad) příště.

pondělí 4. června 2018

Rukověť burana v Hurghadě aneb Na cestách s ministryní informací a rádiem Jerevan

Minulý týden jsme strávili v novodobém Bibione. Pamětníci turistické situace po otevření hranic (protože ano, už jsme pamětníci a je to děsivý, ale lidi, kteří nikdy nezažili svět bez internetu, už mohou volit a z nás, co ještě vědí, co je to "pozor, zákruta" a co mají sem tam ještě problém ubrzdit "Nad Tatrou sa blýská", se postupně stávají hotový trousiči možnájednoubudoucíchkoprolitů) mi dají za pravdu, že jen máloco je tak jednoznačným synonymem pro hordy Čechů, kteří nadšeni znovunabytou svobodou vyrazily zválcovat severoitalské pláže vybaveni jen pár fufni, spořivostí, paštikami a... buranstvím. Je mi líto, ale je to prostě tak.
A jasně, my jsme k nim taky patřili. V Bibione jsme teda nikdy nebyli, ale plynovou bombu jsme v kufru vozili taky, šetřilo se, kde se dalo, protože prostě radši jíst týden paštiky, než nikam nejet (a za tenhle přístup jsem rodičům nesmírně vděčná, protože jsme díky němu procestovali celou jižní Evropu a později se podívali i na jiný světadíly), šusťákovka byla základ a rukamanohama se prostě domluvíte všude, pokud (překvapivě) nezabere strategie hodně hlasité a hodně pomalé češtiny.
Od té doby už uplynulo hezkých pár let, a přestože bych tomu ještě nedávno, kdy mi normální připadalo třeba stopovat v Kurdistánu, nevěřila, před pár týdny jsem se děsně spontánně rozhodla, že nutně musím k moři. Že tam musíme všichni. Že tam musíme odjet co nejdřív (a ne, tu spontánnost vůbec nezpůsobilo přerovnávání letních věcí a hromady šatiček, kraťásků, sukýnek a tíleček, který holčičky mají a ve kterých jsou TAK roztomilý, jak jen vlastní dětičky v šatičkách, kraťáskách, sukýnkách a tílečkách v tomhle věku mohou být, v kombinaci s ubíjejícím stereotypem uklízení, praní, žehlení, uklízení, vymýšlení, co budeme zase jíst, nakupování a chystání toho, co budeme zase jíst atd. atd. stále dokola). Měla jsem naprosto jasno v tom, že to musí být hlavě: all inclusive, hned u moře, naprosto bez starostí, takový, abych řešila jen ty šatičky a tílečka a podobný kraviny...
Jako výsměch svým někdejším přesvědčením o tom, co bych já NIKDY, jsem donutila T. koupit zájezd do novodobého Bibione.
Odjezd byl kvalitně dramatický, tak jak to dokážou zařídit snad jen dětičky (a T.). Sešel se nám odlet, návrat T. ze služebky, Magdiny čtyřicítky a nafasovaný antibiotika a pocit totálního zmaru a stresu. Odletíme? Neodletíme? Inu, odletěli jsme (což je od první věty jasný).
V Egyptě jsem byla naposledy na podzim roku 2010. Domů jsem se vracela jen krátce předtím, než se v Tunisku upálil mladý prodavač zeleniny na protest proti státní zvůli. Poeticky se často píše, že jeho plamen zažehl jiskru revolucí, které zachvátily téměř celý arabský svět a jimž se později začalo říkat arabské jaro. V Káhiře to jen pár týdnů předtím, než první stránky novin zaplnily reportáže z náměstí Tahrír, vůbec na nějakou revoluci nevypadalo. Jasně, lidem vadilo, že si Mubárak chce zařídit dědičnou dynastii, ale že by to nějak intenzívně vřelo pod pokličkou? Já z ní tehdy každopádně odjížděla dosti znechucená, nicméně cukr času už stihl dávno udělat své a já se krutě těšila.
Už záhy poté, co se letadlo odlepilo od země, jsem ovšem začala sbírat celou sadu nových poznatků a zásadních informací, jimiž mě měl nadcházející týden vybavit. Tady jsou:
1. V letadle, obzvlášť v charterové netopýří lince plné koupáků, je nutné se ožrat a všem spícím v okruhu alespoň pěti řad zpříjemnit beztak děsně nudné sny hudební produkcí (zpěvem, případně alespoň pískáním), hlasitou konverzací s kamarády anebo ještě hlasitějším smíchem. Pokud vás bude mít někdo už tak plné zuby, že vám něco řekne, hlasitě se ohraďte, že VY si budete na dovolený PAŘIT, jak budete chtít! (Bonusové body získáte za to, když budete žena (+20 bodů), bude vám víc jak pětapadesát let, nebo na to budete alespoň vypadat (+50 bodů) a nebudete se stydět hlasitě vykřikovat, že jste inženýrka! (+35 bodů)). Pokud budete mít i tak pocit, že vám není věnováno dostatečné množství pozornosti, zkuste v letadle omdlít. Minimálně posádku zaujmete velmi velice.
2. Zásadně noste oblečení o jednu až dvě velikosti menší. Ideální je, když k tomu máte postavu dobře živeného medvěda nebo mrože. Nad zařízlými okraji oblečení se vám pak vytvoří roztomilé bochánky a v okolí pak znovu probudíte dětského ducha a touhu zkusit si uplácat nějakou tu bábovku. Doporučený outfit jsou též elastické minišaty (nutno nechat vykukovat podprsenku) a páskové botičky, které se ovšem musí zařezávat do nártů a kotníků, jinak se to nepočítá.
3. Pokud jste žena a začínáte na velikosti 50, je nezbytné rozepínat si na pláži vrchní díl plavek  - opět tak přispějete k alespoň momentálnímu návratu okolo jdoucích do dětství.
Kdo by na ni mohl zapomenout?
4. Na pláži zjistěte až poslední den, že stačí v baru poprosit o kus zeleného hadru a nikdo by vám pak nenabízel: projížďku lodí, projížďku lodí se skleněným dnem, šnorchlovací výlet, masáže, pedikúru, copánky ani tetování henou... jinak byste totiž nemohli strávit pár (desítek) minut přemítáním nad tím, že jste a) byli ke konci týdne na ony chudáky chodící celý den v kalhotách a plných botách ve 40 stupních po rozpáleném písku v naději, že válejícím se koupákům prodají projížďku lodí, projížďku lodí se skleněným dnem... pěkně nevrlí a oni přitom dělali jen svou práci, protože VY jste si nevyvěsili ten pitomý praporek; b) mohli ušetřit poměrně hodně času, kdybyste se všemi nezapřádali alespoň v prvních dnech slušnostní konverzaci, nebo alespoň to, co vám jako slušnostní konverzace připadalo.
5. Jakmile narazíte na jiné Čechy, okamžitě je podrobte křížovému výslechu. Pokud neodpovídají, buďte perzistentní. Stále nic? Vzpomeňte si na slavné časy inkvizice. Přitlačte. Poté nezapomeňte okamžitě dodržet jednu z nejživějších českých tradicí a okamžitě začněte na něco nadávat. Pokud narazíte na debilního objímače, sluníčkáře a vítače, přestaňte nadávat na Araby a začněte nadávat na Slováky (debilní sluníčkář nesmí být ovšem Slovák).
6. Zúčastněte se aktivit organizovaných animačním týmem. Pokud jste dřevo, jsou ideální taneční aktivity. Pokud nemáte dokonalou figuru, volte aktivity na pláži. Buďte v plavkách. Vyberte si břišní tance. Nechte se u toho vyfotit a natočit. Doma to pověste na blog v naději, že když si ze sebe stihnete udělat srandu jako první, nikdo další už v tom nebude pokračovat. (Nikdy vlastním dětem nezapomeňte, že vás do toho zatáhly!)
7. V jídelně si naberte od každého trochu. Co na tom, že těch jídel jsou desítky a že celý rok jíte střídmě. Průjmy jsou beztak z vody/vzduchu/faraonovy dávné kletby. S tím, že se týden v roce přežíráte jako hovado to rozhodně nijak, ale vůbec nijak nesouvisí!
8. Buďte potetovaní! Ideální je vypadat jako když jste zrovna vylezli z ruskýho kriminálu. Kdo není tetovaný, je out. Nebojte, takových je minimum. Je fuk, jestli jste starý nebo mladý, hubený nebo tlustý, aspoň delfínek je prostě must have.
9. Běhejte. Buďte srabi a běhejte jen po areálu. Hodně u toho fuňte. Stoprocentně potkáte armádu místních, kteří se o hotel starají a jež tak utvrdíte v přesvědčení, že turista je prostě zpovykaný debil, protože kdo jiný by tak mohl v sedm ráno ve třiceti stupních zbůhdarma běhat kolem bazénu? Bonusové body: poslední den zjistěte, že v areálu skutečně JE posilovna a v ní běhátko a klimatizace. (+45 bodů)
10. Buďte tříletá blonďatá holčička. Pak vám projde absolutně všechno. Klidně pak můžete dělat bordel, vyplazovat na všechny jazyk, vyřvávat jak na lesy a dělat scénky podle chuti. Všichni se na vás budou beztak smát, budou s vámi dělat legraci, budou si s vámi chtít plácnout a celkově roztají, jen se na ně usmějete.
Bylo to krásný, bylo toho dost. Tak za rok znovu. Možná trochu jinam. Možná trochu víc na východ. To bude teprve dobrodružství!


A tak trochu tematicky aspoň jedna kniha, nějak se mi tu (zase!) nakupily...

#34
Bronislav Ostřanský (ed.)
ISLAMOFOBIE PO ČESKU
Strach z islámu, odpor k němu a mnohdy mylné představy s ním spojené jsou témata, jež vzbuzují v české společnosti vzhledem k nepočetné komunitě místních muslimů neuvěřitelně silné emoce. Proč se islámu tak bojíme a odkud náš strach a odpor pramení? Jaké jsou nejčastější mýty a polopravdy spjaté s islámem? A neměli bychom se vlastně bát něčeho docela jiného? (Celý text na webu iLiteratury TADY)