pátek 1. září 2017

Něco končí, něco začíná

Tak zní název jedné z mých nejoblíbenější povídek jednoho z mých nejoblíbenějších autorů (kdopak ví?).
Káťa jde v pondělí poprvé do školky.
A já budu poprvé po bez mála šesti letech sama za sebe.
Panejo.
Těším se a bojím se, standardní mix rodičovských pocitů.
Do toho mě čeká jeden takový menší ordál, a pak se uvidí, jestli bude ten předěl ještě výraznější. Zatím působí jako jizva. Taková, jako mám na pravém lýtku od pádu z kola. Dlouhá, vystouplá, ale nijak strašlivá, a na obou stranách to samé. Snad to takové bude i v reálu. Snad si to zase nepředstavuju jako Hurvínek válku. Ostatně jako obvykle.
Běhám.
Přijdu si těžká a pomalá a neohrabaná, ale běhám.
Víc než kdy jindy mám pocit, že už to jinak ani neumím. Příliš mnohokrát jsem se totiž v poslední době přistihla, že běžím, aniž bych to měla v plánu - chtěla jsem si udělat volný večer a místo toho jsem byla najednou venku a kladla jsem levou před pravou a tak dál. Chtěla jsem to otočit u mostu, protože jsem si připadala unavená a vyšťavená a protože mě to nebavilo, a místo toho jsem byla o původně plánovaný tři kilometry dál. Není to tak, že bych na sebe byla tvrdá, spíš si přijdu, jako kdyby mi tak docela nefungoval přenosový kabel mezi mozkem a zbytkem těla, nestává se ze mě zombík?!
A mezitím čtu.
A taky poslouchám. Po nekonečné kocovině z Formánkových Úsměvů smutných mužů, které mě vážně dostaly, jsem se - sláva hurá - oklepala a slupla hned dvě audioknihy ve dvou týdnech.
Takže dost bylo keců, jde se na věc.

#-5(46)
Philippa Riceová
SLAĎÁK
Po dlouhé době zklamání z komiksu. Pro komiksy mám totiž velikou slabost, jestli jsem to tu už nepsala. Máloco mě tak těšilo, jako pracovat na překladech komiksů a být aspoň tak součástí toho fascinujícího světa, který dokonale kombinuje moje dvě lásky - obrázky a vyprávění. Slaďák vypadá na první pohled skvěle, ale je to taková malá cukrová vata z pouti - sladký, nadýchaný nic. Chyběl mi alespoň náznak příběhu, malinká zápletka, něco, co by z útlounké a graficky nijak zajímavé knížečky učinilo něco jiného, než onu cukrovou vatu, kterou sníte a jako byste ji nikdy ani neměli.
Jakýsi moudrý člověk kdysi prohlásil, že ve filmu se musí něco dít - nikoho nezajímá pohled na spící Nicole Kidman (byť se o to Andy Warhol, ne tedy s Nicole, pokusil a jeho Spánek nechť každý odvážný posoudí sám), Brada Pitta jak si stříhá nehty nebo Johnnyho Deppa, jak jede na nákup - normálních situací, běžných situací ve vší jejich všednosti a obyčejnosti máme všichni v každodenní rutině dost. A o knihách platí to samé. Pokud je obsah každodenní, musí být o to silnější forma.
V případě Slaďáku však bohužel všednost překračuje hranice banálnosti až zbytečnosti.
Ono je samozřejmě těžké nakreslit komiks o probíhajícím vztahu, když chcete, aby zároveň s vydáním neskončil, obzvlášť když je váš partner podstatně úspěšnější a známější autor (jakou roli to asi ve vydání sehrálo, hm?). To, co je prezentováno jako roztomilé (třeba soucit s hysterií nad vystydlým čajem?), je pro mě za čárou - asi jsem prostě moc stará, moc přízemní, protože kouzlo, které podle hodnocení ostatních knížka zjevně asi má, mě naprosto minulo.


#47
Sarah Haywood
THE CACTUS
Vždycky, když mám přečíst nějakou knihu, která ještě nevyšla, přijdu si děsně důležitě. Kniha The Cactus právničky Sarah Haywood spatří světlo světa v lednu 2018 a na mě bylo ji přečíst a napsat, zda si myslím, že stálo za to kupovat práva na překlad.
Jedná se o "ženský román", ale údajně tak trochu jiný, žádná prvoplánová červená knihovna. No, debilní to není, ale já nejsem cílová skupina, takže se mi kniha posuzovala podobně těžko, jako se mi četla (nebo minimálně jejích prvních cca 150 stran).
O čem že to je? Inu, jak stojí na přebalu, je to kniha o tom, že nikdy není pozdě "rozkvést". Pětačtyřicetiletá Susan je Sheldon Cooper bez diagnózy (ne, její matka ji nenechala testovat) - chová se jako osoba s PAS, je odtažitá, protivná, mluví a uvažuje jako stroj na led. Je vystudovaná právnička, má byt v Londýně a práci ve státní správě, lidi považuje za pytel slabostí a sebe za dobře fungující stroj. Susan ovšem umírá matka a na scéně se tak objevuje rodinná otázka. Do toho je od samého začátku zřejmé, že je Susan čerstvě těhotná, nicméně její letitý vztah funguje na bázi dohody - její protějšek je stejný bizár jako ona sama a ona rozhodně nechce, aby se na jejich "ujednání" cokoliv změnilo a z ono muže se stal partner. 
Tak. Susan tedy jede řešit pohřeb. Tam zjišťuje, že matka v poslední vůli nechala rodinný dům k libovolně dlouhému užívání jejímu bratrovi. To je zevl a flákač, umělec a tak trochu ochlasta po tatínkovi. V retrospektivě se dozvídáme, že tatínek chlastal první ligu a dojel na to, maminka milovala syna podstatně více než dceru - a traumátko je na světě. Bratr navíc sestře škodil, jak jen mohl. Do toho je tu ujetá, sebestředná tetička a zákeřné sestřenice.
Nesmí pochopitelně chybě mužný a pohledný kamarád bratra a sousedka z horního patra. Ten první Susan naučí milovat (ach!) a ta druhá jí vysvětlí, že přátelství existuje a mateřství nemusí být úplně destruktivní (ach dvakrát).
Nakonec je tu velké rodinné tajemství, po němž následuje ještě větší katarze.
Tak. Samotný námět není špatný. Není to ani nic objevného nebo nového. 
Zajímavá je asi volba hlavní hrdinky, co jsem měla možnost číst, bývají to v tomhle druhu literatury spíš děsně milé, úžasné, krásné, chytré a úspěšné holky, kterým třeba něco nevyšlo, ale jinak jsou prostě špíglnýgl. To Susan skutečně není.
Obávám se ale, že je to zároveň (spolu s úmornou délkou - 370!?! stran) to, co knize podráží nohy. Prvních 150 stran mě totiž tak vytáčela, že kdybych knihu nemusela číst "pracovně", nejspíš bych udělala zásadní výjimku a nedočetla ji. Plus samozřejmě těžko uvěřit, že by někdo takový mohl otočit o 180°, že by se s někým takovým chtěl někdo kamarádit a už vůbec, že by ji někdo snesl jako partnerku.
Nicméně je fakt, že já vážně nejsem cílová skupina podobné literatury. Kniha sama je psaná hezkým jazykem, nicméně příběh se odvíjí až příliš pozvolna a určitě by jí neuškodil razantnější redakční zásah a zrychlení - třeba o nějakých sto stran míň by z ní mohlo učinit hodně příjemný, oddechový román, jehož vedlejším efektem nebude lobotomie (nebo aspoň ne úplná).

#-6(48)
Fatima Mernissi
BEYOND THE VEIL
Tohle není tak docela dobrovolná volba. Je to něco, co jsem měla přečíst už před delší dobou, neudělala jsem to, neb jsem titul nedokázala sehnat v českých knihovnách a v tehdejší fázi se zařekla, že do "toho" už další peníze sypat nebudu. Nakonec jsem musela, ještě, že existuje kamarád eBay a internetové antikvariáty, jež nemají problém zdarma zaslat knihy z UK do ČR.
Fatima Mernissi je v arabském feminismus pojem. Je spolu s Nawál as-Sa'dáwí jednou z "matek zakladatelek" a Beyond the Veil je původně její dizertace, kterou psala na jakési americké univerzitě. Fatima je Maročanka, většinu probíraných témat proto z pochopitelných důvodů vztahuje k Maroku. Text vznikl původně v roce 1975, knižně vyšel poprvé o deset let později. První polovinu tvoří historický exkurz do ženské sexuality a jejího vnímání v islámu, v období před jeho vznikem a po něm, Fatima komparuje al-Ghazzálího pojetí s tím Freudovým (trošku přitažené za vlasy, když vezmeme v potaz, že al-Ghazzálí zemřel v roce 1111) a v druhé části seznamuje čtenáře s výsledkem terénního výzkumu, kdy v roce 1971 dělala v Maroko rozhovory s určitou, poměrně omezenou skupinou žen ze střední vrstvy a k tomu měla k dispozici několik set dopisů zaslaných do tamějšího televizního pořadu v duchu "Milá Sally". 
Kniha je to bezesporu zajímavá, je tu ovšem jisté ale a  tím ale myslím ALE. Autorka ani na okamžik necítí potřebu tvářit se, že jde o práci objektivní. Má svá stanoviska a ta se snaží dokázat, a přestože jí z výzkumu vychází něco naprosto jiného, dál si v závěru stojí za svým. Muži jsou podle ní vinni postavením žen ve společnosti, je to panika ze síly jejich sexuality, z oné "fitny", rozkolu, jež by žena vnesla do společnosti, kdyby se mohla na běžném životě participovat bez omezení. Tato obava muže přinutila, aby ženu vykázali do ústraní a svázali nekonečnou řadou regulí. Tvrdí, že v partnerských vztazích není prostor na lásku. Muži jsou opresoři, ženy jsou utlačované. Ale žádná z žen, s nimiž dělala rozhovory, si nestěžuje na manžela. Potvrzuje se to, co je zřejmé i z ostatních sporných aspektů muslimské společnosti - totiž, že ženám dělají největší peklo ze životů -- ano, další ženy. Tedy hlavně tchyně. 
Jednotlivé části navíc působí, jako kdyby byly za sebe naskládané - spíše než jako jeden celek se dílo jeví jako tři nezávislé studie.
Otravná je repetetivnost témat. Jestli po přečtení nebude vědět, co je to fitna, je s vámi něco sakra špatně.
Pokud o tématu nevíte nic, bude to pro vás veliké překvapení. Pokud něco málo víte, něco málo nového se určitě dozvíte. Pokud se tématem zabýváte, nemá moc cenu, abyste Fatimu četli - nic, co by nebylo v jiných titulech, tu nenajdete.

Paula Hawkins
DO VODY
V malém anglickém městečku umírají ženy. Tedy, než by umíraly nějak hromadně, ale už po několik staletí si tu řeka vybírá svou daň - "čarodejnice" tu procházely zkouškou vodou, nepohodlné ženy mizely v hlubinách, pak se ale v jednom roce zavře hladina nad patnáctiletou bezproblémovou a veselou Katie a poté i nad Nel, ženou, jež se osudy těch, které pohltily místní vody, zabývala. Tohle nemůže být náhoda. Nebo ano?
Nakonec poměrně trpké zklamání, byť příběh byl rozehraný velice zajímavě, motivy slibovaly silný čtenářský zážitek a autorčin styl mě stejně jako v Dívce ve vlaku bavil. Jenže - zápletky se nakonec ukázaly průhledné jako vody Karibiku a motivace slabé jak kafe na benzínce. Nevím, zda za to může skutečně kniha samá nebo drastické škrtání při převodu do audioverze, kterou jsem poslouchala. Výsledek je každopádně poměrně plytký.
A teď k interpretaci: Velikým překvapením v dobrém slova smyslu pro mě byla Lucie Pernetová a Jitka Ježková. Naopak jako velice slabý se překvapivě ukázal Ladislav Frej, pro něhož jinak nemám snad nic než obdiv, nicméně - jak trefně stálo v jedné z recenzí audioknihy - v tomto případě působí, jako kdyby jej neustále překvapovalo, co že to vlastně čte.
Stálicí na nebi hrůzných interpretací je Jana Stryková, která Do vody utopila vskutku důkladně. Její hysterické přehrávání, parodování ostatních postav a hýkání (no dobře, každý se smějeme nějak, ale skutečně ne každý může načítat knihy!) udělalo z poslechu naprosto reálný ordál - ne vodou, ale sluchem. Kvůli ní to navíc vypadá, že je kniha zalidněná snad dvojnásobkem postav, nevím, proč jí režisér nepustil, jak pojali své postavy její kolegové. Ale asi by to bylo jedno, protože J.S. evidentně nemá nejmenší cit pro prezentaci a vcítění se do postav. Prostě děs a běs a kdyby mě to ze dvou třetin (mínus Strykové Erin kompletně) nebavilo, kvůli ní by to byla jedna hvězda jak vyšitá.
(Co mě ovšem zaráží nejvíc, je fakt, že je všude psané, že kniha není zkrácená, nicméně tady: http://naposlech.cz/audiokniha/recenze/do-vody se hovoří dokonce o původně úplně vyškrtnuté postavě, tak jak to tedy vlastně je a co všechno jsme neslyšeli?)


Lenka Horňáková-Civade
MARIE A MAGDALÉNY
Přes všechny výtky, které bych k téhle knize mohla mít a možná bych i měla mít, nemůžu jinak, než ach, to byla tak krásné, tak bolavě krásné, že si je pro tentokrát odpustím.
Proč jsem my ženy tak silné a tak slabé zároveň? 
Marie a Magdalény, příběh padlých světic, těch, které padly v hříchu a dokázaly povstat, těch, s nimiž si život - a milostná vzplanutí - nehezky pohrála, to vše na pozadí zlomových momentů našich dějin minulého století. 
I díky všem třem interpretkám je to poslech, u něhož se svírá srdce, postavy jsou tak živé, že máte chuť na hrdinky křičet a cloumat jimi, odvléct je, zabránit jim, poručit jim a zachránit je. A nakonec nezbude, než jen tajit dech a říkat si: ach ne, to ne, ale to ne. 
Jen ten konec na mě byl moc zašmodrchaný, kdo že? Jak že? S kým že? To bylo skoro na vztahovýho pavouka.
Zdráhám se prozrazovat cokoliv z děje, abych vás nepřipravila o překvapení a očekávání. 
(Jen dodatek: Místy mi kniha připadala jako překlad a teď jsem se dočetla, že to skutečně překlad je. Autorka napsala "Marie" nejprve ve francouzštině, a poté sama přeložila do češtiny. Tím se samozřejmě také vysvětluje jistá didaktičnost díla, kterou mu ale nevyčítám - příliš mnoho lidí zapomnělo, zapomíná anebo už si ani nemůže pamatovat. A jsou to právě dějiny, které nás mohou tolik naučit - jen musíme chtít poslouchat.)

sobota 26. srpna 2017

Miloši, a nesere tě, že seš tak dobrej?

Už párkrát jsem tu na adresu některých (nejen běžeckých) autorů dštila oheň a síru, oháněla se silnými slovy a spílala vydavatelům, PROČ dovolili, aby něco takového spatřilo světlo světa? Ještě nikdy se mi ale nestalo, abych nevěděla, odkud mám vlastně začít, protože bylo špatně úplně, ale úplně všechno.
Inu, okřídlené úsloví praví, že všechno je jednou poprvé. Tak pojďme na to.
Nejdřív si ale připomeňme text, kterým to všechno začalo.
Dočteno?
Tak a teď já.

(45)
Miloš Škorpil
ŠŤASTNÝ ŽIVOTA BĚH
Knížku mi Karel skutečně s radostí (možná i trošku škodolibou ve smyslu: máš, cos chtěla) na Šutru zapůjčil. Chvíli mi trvalo, než jsem se k ní dostala a podobně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem těch ušmudlaných 180 stránek přečetla.
Všechno, co knize Karel vyčítal, potvrzuji - chybí jí koncepce, chybí jí stylistická i obsahová, alespoň průměrná, úroveň. Chybí jí jazyková redakce. Chybí jí vlastně všechno, co byste od knihy o běhání očekávali. Nemá šmrnc, nemá grády, nemá nic. Má jen Miloše a ačkoliv je to člověk, jenž neváhá sám sebe označovat za "tátu" českých běžců, za jejich gurua, za toho, kdo by dokázal Zátopka naučit běhat rychleji a ano, dokonce i za Ježíše, absolutně to nestačí. Kniha nekulhá na obě nohy, kniha je trupík a postrádá jakoukoliv končetinu, včetně hlavy.
Nevím, co si od toho Miloš sliboval. Snadný výdělek? Zvýšení vlastní popularity? Spíš to první, to druhé přeci není potřeba, jak jsme mnohokráte ujištění, on už je tak populární, že o něm slyšeli i v Alfa Centauri a nejspíš i mnohem dál. A i když to asi snadné peníze byly (protože jak těžké asi je nasekat za sebe halabala pár článků z vlastního blogu, nijak je nečesat a doplnit je onanistickým pseudorozhovorem? Hádám, že víc jak jedno, dvě odpoledne to zabrat nemohlo, pokud ano, je ku*va něco špatného v království dánském), výsledek je v podstatě zradou na čtenáři. Navzdory životu v elektronické době v mnohých z nás stále ještě přežívá jistá úcta k papírovým knihám. Máme pocit, že by měly být něco víc než nuly a jedničky nasekané na netu, že by měly obsahovat něco, co mohou předat, že by měly pobavit, poučit, dojmout, zaujmout, že by měly motivovat, že by zkrátka měly náš život nějakým způsobem výměnou za hodiny našeho času, jež jim věnujeme, obohatit. I kdyby to měl být jen jakýsi efemérní pocit, kdy ani nedokážete říct, CO přesně se vám na té knize líbilo nebo O ČEM že byla. Hlavně, že vám něco dala. 
Tohle mi teda dalo. 
Naposledy jsem šedesát stránek četla tři hodiny, když jsem se snažila probrat Narativem jako virtuální realitou. Bez většího slova úvodu jsme ve Šťastném života běhu vrženi do děje. Píše se rok 2000 a Miloš cosi obíhá. Nevíme, co tomu předcházelo, víme jen, že běží z Horní Dolní pod Smrkem přes Dolní Horní nad Smrkem, že si tam dal kafe, pivo a česnečku a že běžel s Frantou nebo Jardou nebo Pepou. Pršelo nebo svítilo sluníčko. Snědl ten a ten gel podle toho, kdo ho zrovna sponzoroval. Nakonec to všechno doběhl za takový nebo makový čas. Jeho popisy tras, které odběhal po rodné hroudě, vzbuzují ve čtenáři pocit, že naši kotlinu obklopují minimálně Andy, když už ne rovnou Himálaj. Každé dvě vesnice dělí několikakilometrové "krpály", které musí hvězdný Miloš vybíhat, což samozřejmě na rozdíl od všech ostatních zvládá s prstem v nose a ještě u toho rozdává autogramy a zubí se do objektivů. Prostě frajer. Samotné popisy akcí, neboť to jsou téměř výlučně akce pro jednoho, dva lidi, jsou brutálně úmorné. Nic se v nich neděje, je to výčet proběhnutých vesnic a sežraných česneček, maximálně doplněný o názvy vesnic, v nichž výprava spala. Sem tam se dočteme, jaké bylo šílené vedro nebo jak krutý dul severák nebo o neutuchajícím lijáku, jenž bičoval nebohého, leč srdnatého běžce. Člověk by si skoro myslel, že žijeme v oblastech, kde monzumy střídají úporná sucha, na kusu země, který vznikl z lásky Amazonského pralesa k poušti Gobi.

Babica českého běhu aneb Nejsi můj táta!
Jak už psal Karel, výkony, které Miloš podává nejsou rozhodně zahanbující, ale zároveň nejsou ani nic světoborného. Ani v dobách největších síly se nedalo mluvit o běžci světového formátu. Byl dobrý, ale ne zas až tak. Nic podstatného nikdy nevyhrál, ale to nevadí, protože si to vždycky dokáže omluvit - tu moc svítilo slunce, onde moc pršelo, támhle musel dávat autogramy a jindy to třeba pro změnu hodíme na hrb pořadateli. 
Další, co mě zarazilo, je fakt, že někdo, kdo sám sebe považuje za zkušeného trampa a "ultráka", má podobný orientační smysl jako moje maminka (promiň, mami). Neustále se někde ztrácí, neustále kufruje, neustále je zmaten jak Goro před Tokiem. Zvládne to dokonce i na Brdské (jež je v jeho podání náročný, přenáročný závod - jako jo, není to pětka kolem bloku, ale náročný závod si představuju trochu jinak). A hned dva ročníky po sobě. Zmaten je samozřejmě i čtenář, protože bez návaznosti přeskakujeme roky, tu jsou lidi z běhej.com velcí kámoši a "supr lidičkové", a pak už vůbec nejsou (a navíc Milošovi závidí, protože on je boží a davy ho milují), manželku Dášu střídá manželka Dana, ale některé jistoty jsou pevné - třeba to, že navzdory faktu, že Miloš nikdy nic pořádně nezaběhne, vždycky ví, jak to má být správně a nejlíp, zná prostě ty nejlepší recepty. Všichni kolem jsou méně zkušení a méně dobří, všichni dojedou na chyby, které Miloš dokáže jasně definovat, nikdy nedělá a on na ně neváhá ukázat prstem. On je přeci náš "táta". 
A proto náš "táta", když obíhá republiku a už nemůže, jede na kole, a když to nejde na kole, jede autem anebo se na to vyprdne úplně, dyť je to vlastně jedno. Inu, to víte, když nemáte limetku, dejte tam citron nebo tam nedávejte nic, ono je to vlastně jedno.
S postupem času se mění i tón knihy. Jistá úvodní suchopárnost spojovaná s manželkou Dášou se s manželkou Danou a posléze Danuškou přetavuje v žoviální, rádoby vtipnou bodrost - najednou se nám v textu objevují haha pasáže o "paní tomové" ( = navigace), nějaký ty archaismy a hlavně super fórky, jako třeba tenhle:
"Probíháme poslední osadou před Tachovem – Březím, a jelikož jsem zde dva roky sloužil při obraně socialistické vlasti, tak při pohledu na dva oprýskané baráky pronáším: 'Tady chcípl pes.' Jako odezva mých slov se mi ozvěnou vrací: 'Auuuu, auuuuu.' 'Nechcípl,' nato vece Martin.
Tak, tak, tak. Takhle nějak to bylo." (s. 111)
Zpod sluníčkových řádků prosakuje ublíženost, ukřivděnost a nedoceněnost. Je smutné, že ani po letech není Miloš schopný reflexe - třeba závěr 1000 mil okolo České republiky (ty jsou obzvláště úmorné, snad aby čtenáři přiblížily atmosféru samotného běhu): "Novináři se samozřejmě ptají i na Svobodu – pořadatele celé akce. S Martinem se jen usmíváme a říkáme si: 'Ani na závěr nezklamal,' jel po své trase, která byla opět delší, než co si napsal na papír, a prostě nestačil dojet. Mrzí nás jenom to, že tu s námi nejsou cyklisté, kteří si těch 17 dní také docela hrábli a tenhle závěr by zasloužili i oni." (s 117) - kdo je Svoboda a co tak strašlivého udělal, to se pochopitelně nedočtete. Proč taky? To někoho zajímá?

Kromě žoviálního tónu nabírají historky z konce knihy i tón hlubokomyslný, duchovní. No, je to asi tak hlubokomyslný a duchovní jako knihy Paola Coelha, jen kdyby je psal svářeč a ne kněz. "Kam to dneska bude, šéfe? Pokládám v duchu opět otázku a šéfem myslím toho nahoře, toho, jenž jediný VÍ, kudy nasměrovat naše kroky, abychom pak došli cíle, o němž kolikrát ani nemáme představu, že tam v dáli na nás čeká. To je však to krásné dobrodružství cesty, naší životní cesty, naší životní pouti, že nikdy nevíme, kam povede. Proto se s každým ránem probouzíme s otázkou: 'Kam to dneska bude, šéfe?'... Pořád ještě trošku jako ve snu sejdu do hodovní síně, bych naplnil svůj břich chutnou krmí, kterou nám připravili na stůl naši hostitelé. Houska, sýry, salámy, vajíčko – cukry, tuky, bílkoviny a spousta emulgantů – to je zase nářez, to to zase poletí (ze mě), až se budu na cestě čistit." (s. 122) Vnímáte to rozkošné spojení duchovna s hovnem? To je přeci parádní ne? Jazyk inspirovaný tradičnímu koledami v kombinaci s běžnými věcmi, to musel psát někdo báječně vtipný, nebo ne? Nebo snad ne?

Tak kam to bude, šéfe?
Výběr závodů a akcí je kapitola sama pro sebe. Je tu nějaká ta čtyřiadvacetihodinovka, je tu Spartathlon, ale v drtivé většině případů jsou to one man show podniky, v nichž může Miloš zazářit neb nemá žádnou konkurenci. Ony rekordy na veslařském trenažeru (kde nezapomene zdůraznit, že vůbec netrénoval, ale i tak měl čas na úrovni špičkových veslařů světové úrovně) nebo "drandění" (ano, to slovo tam skutečně je, dokonce v nadpisu) na koloběžce jsou takový úkrok bokem - snad mají demonstrovat široký sportovní záběr nebo oživit jinak nudný sled nudně popsaných běžeckých podniků - navíc takřka výhradně etapových.
Velký důraz je kladen na absolvování Spartathlonu. Milošův popis a to, jak o ikonickém ultra mluvil třeba T-Bird, mi silně připomnělo rozpor ve vyprávění o Tarahumarech a Měděných kaňonech z pera Christophera McDougalla a Dana Orálka. Nějak mi to ani nepřijde jako totožný závod...
A pak je tu zábavný příspěvek o výpravě do Švýcarska na Mountainmana, děsný nářez, kde 80 km s 5000 metry převýšení pasuje Miloš na roveň Leadville, vlastně ne, je to ještě těžší (vítěz to dal v roce 2011 za 8:23, to jen pro představu) - což už samo o sobě je vyjádření, které musí každého, kdo umí počítat, minimálně zarazit, když ne rovnou rozesmát (kdybyste někdo netušil a nechtělo se vám to zkoumat, Leadville je trailová stomílovka). To, že Miloš ani neví, KAM jede a KDE to poběží, působí až halucinogenně - to si buď musel vymyslet, nebo si to musel vymyslet, ne? Že ho naštve, když (podle všeho, jestli jsem to pochopila dobře) nestíhá cuty, a pak se na to teda vykašle, protože vyrazil o půl hodiny později než všichni ostatní účastnici (protože mu pták Noh ukradl klíčky od auta nebo tak něco), to už ke konci knihy berete jako součást koloritu. (Bohužel se mi nepodařilo najít web tohoto údajně ikonické a těžkého závodu, našla jsem cosi stejného názvu, co je ovšem o 16 km kratší a parametrově snazší.)

Největší perly jsou nicméně obsažené v patetickém, hloubavém, upřímném a veskrze pozitivním sáhodlouhém rozhovoru na konci knihy, jehož autora nejspíš guru důkladně odháčkoval, jinak si to celé neumím moc vysvětlit. Silně mi to připomnělo jednoho stand-up komedianta z mé guilty pleasure - Britain's Got Talent:
(Od 2:10 - ale má vůbec dobrý hlody.)

Teda Miloši, a nesere tě, že seš tak dobrej?
Miloš totiž už od útlého dětství převyšoval jakožto Vyvolený všechny kolem, dokonce i svého trenéra atletiky. A proto to byl on, kdo se v raném věku nějakých čtrnácti let ujal trénování svých kamarádů z oddílu. Bravo! (s. 155)
Je to člověk, jenž založil dokonalý portál Škola běhu, jenžto je "útočištěm pro hledající" (s. 154). 
Je to člověk, který neváhá peskovat Dana Orálka:
"Jiří Ransdorf: Obdivuju výkony a nasazení ultraběžce Dana Orálka. Mám ale takový pocit, že by jeho kniha Můj dlouhý běh měla být pro začínající hobíky čtení tak trochu s hvězdičkou - nevhodné pro mládež! Vynikající výkony, ale plné zvracení, křečí a kolapsů. Ty učíš radosti z běhání. Dan jde po výkonech.
Miloš: Tak za tuhle otázku ti 'pěkně děkuju'! Popravdě, tohle jsou věci, které Danovi nepřestanu vyčítat, tím spíš, že si ho spousta ultráků bere za příklad. Já osobně tohle za ultra nepovažuju, spíš odsuzuju. Ultra není jen o překonávání sebe sama, ale i o tom, jak se závodem i se sebou ve všech směrech vyjít. Jaké je to hrdinství skončit na kapačkách jenom proto, že nejsem schopný se naučit za běhu jíst. Ale aby nedošlo k mýlce: Dana mám rád, dokonce si myslím, že by byl úplně v té nejlepší skupině ultraběžců na světě, jen kdyby v začátcích, kdy s ultra začínal, nerezignoval na to, že se mu dělá při pohledu na jídlo blbě. A přitom jde jen o to, vzít si to jídlo včas, nesnažit se doběhnout co nejdál nalačno, a pak se uvidí, však on mi někdo pomůže, když si neumím pomoct sám. Kvůli tomuhle jsem si ani Danovu knížku nekoupil a to zdůrazňuju, že jako člověka ho mám rád i kvůli tomu, jak je skromný a chová se k ostatním. Ale možná jsem divnej já a všichni, cosi berou preventivně prášky proti bolesti, jsou normální. Přesti si ale nepřestanu myslet, že v běhu jde o lepší zdraví a nikoli 'o zdraví!'" (s. 172)
Ty hrozny jsou ale děsně kyselý, co Miloši? (Vidíš, Dane, kdyby ses býval byl zeptal Miloše, hned bys věděl, co a jak, ale ty né, ty né... bohajeho)
"Jiří Ransdorf: V jednom běžeckém časopise se o tobě psalo jako o 'tátovi hobíků'. Co by 'táta' poradil mladým k běhání dlouhých vzdáleností?
Miloš: Kdysi mi řekl jeden přední český ultramaratonec ve chvíli, kdy jsem se rozhodl stát se 'tátou' hobíků: 'Myslíš, že to, co děláš, nějak pomůže ultra?' Tehdy jsem jen pokrčil rameny, protože jsem věděl, že mu nemá cenu nic vysvětlovat, stejně by nepochopil. Čas mu dal pádnou odpověď, v té době tu bylo maximálně  40 až 50 ultraběžců, holky bys spočítal na prstech jedné ruky! Myslím si, že to, že lidi směřují k ultra, je zákonitý vývoj i v tom, že je to táhne z měst do přírody. Pravda, uvítal bych, kdyby ten nástup u jednotlivců byl pomalejší, kdyby si dali víc času na to, než pořádně vyspějí jako běžci, aby se kromě kvantity zvedla i kvalita, ale to bych chtěl asi moc. Řekl bych však, že to je spíš 'dětská' nemoc běhu, a že pomalu a jistě, tím, jak začnou běhat mladší a mladší bude možné zapracovat na kvalitě..." (s 172)

Tak jo. Ne, Miloši, nejsi guru, ani táta, ani polobůh. Jsi podprůměrný blogger, který vystihl správný okamžik a výborně zapracoval na svém PR. To jsi podle mě.
A přitom je to škoda, materiál by tu dozajista byl a nebylo by ho málo. Jen by to chtělo schopného ghostwritera a Milošovu ochotu mluvit třeba o tom, jaké to je, když jste osobák na maraton zaběhli hned při prvním pokusu, jaké to je, když se vám poslední dvě dekády zrovna nedaří, jaké to je smířit se s tím, že stárnete a že ty výkony jsou, pochopitelně, čím dál horší. Jaké to je, být mediální hvězda, jak těžké to musí být, když se s vámi neustále všichni měří... Když vás propírají, když se vám pošklebují, jaké to je, když vás milují i nenávidí. Miloš mohl motivovat a předávat. Místo toho máme, co máme. Tak třeba někdy příště. 

A prozatím? Promiň, Kiliane, že jsem na tebe byla tak zlá, piš!

středa 16. srpna 2017

Všemi dary obdarovaná

Ne, nebudu znovu psát o Careyho kouzelné zombie dystopii, ale na nějaké knížky (jak už jinak?) samozřejmě taky dojde.
Tentokrát to bude o Běžíškovi, který chodí v srpnu.
Minulý týden totiž postupně přišlo:

Recenzní výtisk - 1 ks

Velice, velice zajímavý testovací pár bot - 1 ks
S nimiž je to zatím láska na první obutí.

A pak malá krabička.
Tak trochu jsem ji čekala.
A stejně...
...stejně jsem byla dojatá jak stará bába poté, co se ve třem tisícím osmistém padesátém šestém díle její oblíbené telenovely pravnoučata původních ústředních hrdinů konečně setkala a vzala.
Bylo v ní totiž tohle:
(A ne, moje děti mi nikdo poštou neposlal.)
No jo, vidíte dobře.
Po závodu jsem totiž psala organizátorům děkovný e-mail o tom, jak to všechno bylo nádherný, jak krásný den v horách nám nachystali, a jak se mi to navzdory všem protivenstvím a DNF líbilo. Jako doušku jsem ze srandy připojila do PS lehký stesk nad tím, že jediný, co mě mrzí, je to, že nemám tu nádhernou medaili, kvůli který mě děti nepřestávají otravovat ("A jak to, že nemáš medaili, mami? Jak to, že jsi nevyhrála? To ses málo snažila?!").
Tak už ji mám.
Někdo si dal tu práci, že ji zabalil, odnesl na poštu a poslal.
A já ji beru jako závazek, že se tam vrátím a skutečně si ji zasloužím.

Taky jsem objevila úžasnou libanonskou kapelu, o kterou se musím podělit:

#-3 (43)
Chaim Potok4
SLIB
Tohle je obrovské překvapení. Podle všeho jsem jedna z mála, kdo o Chaimu Potokovi ještě donedávna ani neslyšela, natož abych od něj něco četla a musím rovnou přiznat, že je to veliká škoda (moje). Při svém posledním knihovním relapsu jsem kromě M. Fabera ukořistila i Potokův Slib. Měla jsem zafixováno, že jsem na něj četla nedávno na iLiteratuře recenzi, a tak mě dost překvapilo, když jsem zjistila, že kniha vyšla už před patnácti lety. Až doma jsem přišla na to, že je to volně navazující druhý díl, nicméně ono "volně" je zde natolik namístě, že není třeba se obávat, že by čtenář byl vržen do rozbouřený vod přetrženého děje. Vůbec ne. (Navíc jsem teď ke svému překvapení přišla na to, že Potok na iLit. vůbec zrecenzovaný není, spooky!).
Slib je neuvěřitelná kniha o neuvěřitelném, možná už neexistujícím, možná stále kdesi za hranicí a zároveň v samotném nitru společnosti existujícím, světě. Rovnou říkám, že o světě chasidských expatů nevím vůbec nic, snad i proto nebo možná právě proto byl pro mě Potok takový čtenářský zážitek. Nevzpomínám si totiž, kdy jsem naposledy četla knihu, která by mě dokázala vtáhnout snad ani ne od první strany ale od první věty. A přitom se nejedná o žádné drama nebo thriller. Autorův styl je natolik podmanivý, že jsem Slib v podstatě nedokázala odložit a pár hodin tak prožila v poválečném New Yorku mezi chasidskými židy, prostředí a postavy mě natolik fascinovali, že do reality jsem se vracela jen velmi nerada a přišla si ní v zásadě jak na návštěvě. 
Slib je kniha o střetu starého s novým, o otázce postavení náboženství ve století vědy, o přehodnocování a o tom, že se i samotná židovská komunita těžko vyrovnávala s přílivem přeživších koncentrační tábory. Toliko na vyšší, obecnější úrovni. Na té osobní, je to niterný příběh o lásce, přátelství, obětech, nenávisti, bolesti a smíření. Je to příběh o emocích, které jsou pro nás v dnešní, často nejen navenek, vyprázdněné době až neuvěřitelné, o jejich síle a vlivu na psychiku. 
Postavy jsou bez výjimky půvabné a krásné, jsou to živí lidé z masa a kostí a i ti, kdo jednají na první pohled nelítostně, mají ke svým činům jasně definované, pochopitelné motivy, navíc to vůbec neznamená, že jsou to zlí lidé. 
A ten jazyk. Ach, ten jazyk!

#-4 (44)
Stephen Chbosky
THE PERKS OF BEING A WALLFLOWER
Už při čtení jsem si říkala, že tahle knížka, to nebude při hodnocení oříšek, to bude ořech. Para ořech. 
Ona je totiž stejnou měrou dobrá jako slabá. Proč? Protože na jednu stranu to máme velice čtivý text, který nás svou formou (román v dopisech adresovaný neznámé osobě) i stylem (krátké věty), nutí neustále pokračovat (tak už jen jeden dopis a jdu spát/pracovat/dělat_to_co_dělat_musím), na druhou se tu vrší závažná témata způsobem, jenž ve čtenáři nevyhnutelně vzbudí pocit, že je tam autor naházel vidlemi, nebo si napsal seznam "všeho zlého" a postupně ho odškrtával. A právě to nakonec knize podtrhává nohy. 
Chbosky nacpal do svého románu snad všechny tíživé situace, které mohou v lidském životě nastat a aby toho nebylo málo, nechává jej vyprávět ústy 15letého, psychicky narušeného hrdiny, který nejspíš trpí nějakou formou PAS, možná i PTSD, což ovšem, ke škodě knihy, nikde nezazní. 
Dál už budu konkrétnější, takže bacha, přijdou *SPOILERY*, kdo knihu nečetl a číst chce, dál nečte, protože riskuje, že mu vykecám pointu, a pak na mě bude naštvaný (což je, jak známo, blbý pro karmu, Ježíška i Aštara Šerana). 
Na dvou stech stránkách stránkách se tu stihne semlít sexuální zneužívání, nepřiznaná homosexualita, přiznaná homosexualita, tragické úmrtí v rodině, znásilnění, agresivita, sex mladistvých, narušené rodinné vztahy, sebevražda, šikana, potrat, násilí na ženách, násilí na dětech, zneužívání drog a alkoholu mladistvými, a pak i takové ty normální věci jako osamocení, odcizení, nejistota, prázdnota, nepochopení, nesaturované základní emoční a fyzické potřeby etc. Přijde vám ten výčet brutální? On taky je. Navíc volba postavy, osoby, která vše pouze sleduje, umožňuje autorovi témata jen nadhazovat, ale vůbec nijak se jimi dál nezabývá. Což ale znamená, že vlastně vyznívají do ztracena. V plejádě tragédií pak pointa úplně zapadá, protože je z ní, no, jen další, jen tak mimochodem, konstatovaná tragédie. 
Pak je tu propastný rozdíl mezi tím, jak mluví a uvažuje ústřední hrdina, který vám nejspíš mnohdy připomene trochu ukecanějšího Rainmana a jak se vyjadřují a chovají jeho o tři roky starší přátelé. On má uvažování a vyjadřování desetiletého děcka (byť s libidem toho patnáctiletého), oni působí, jako kdyby se chystali odevzdávat diplomku na filosofii. 
Schizofrenní postoj ke knize mi zůstává, líbila se mi a nelíbila, těšila jsem se, až se k ní zase dostanu a nespokojeně jsem mlaskala při každém dalším klišé, v něž se ona těžká témata nevyhnutelně měnila. Možná jsem na to už moc stará, před patnácti, dvaceti lety by mě The Perks určitě naprosto dostaly, teď už ale ne. Takhle mi nezbývá, než hodnocení zprůměrovat. Přes to přese všechno je to zajímavá kniha, které mimo jiné ukazuje, jak moc a kam jsme se za těch téměř třicet let posunuli - dneska si patnáctiletý kluk na lavičce ve školním areálu asi jen tak nezapálí. Aspoň v Americe ne. 

sobota 5. srpna 2017

Švadlenka Madlenka aneb nebojte se píchnout (a taky nějaký ty knížky)

Prožívám silnou pozávodní kocovinu. Opravdu silnou. Po každým velkým závodě, na který jsem se dlouho chystala, o kterém jsem dlouho snila, převracela ho v hlavě, představovala si ho celý hodiny a hodiny během tréninku (a upřímně - i mimo něj, ano, běžci jsou paka a Oldové a na běhání myslíme často. Hodně často), se nevyhnutelně dostaví prázdno. A otázka: a co teď? Co dál? Kam teď? Zatím to bylo jednoduchý - kam dál? No ke stovce. Do hor. Do vysokých hor. Na Grossglockner. Kam jinam? Jenže co teď? Co dál? Kam teď?
Jsou to tři týdny a mně se o těch horách pořád ještě zdá. A nejsou to vůbec ošklivý sny. Vůbec. Všechny pocity spojený s tím dnem v horách jsou úžasný a všechno zlý je zapomenutý a já si jen říkám, proč jsem trochu nepřidala? Proč jsem to nezkusila urvat? Proč...? (No, prostě proto, dělala jsem, co jsem v danou chvíli mohla a uměla, už jen to, že jsem zvládla z kopce podél lan běžet a ne jen jít je v mým běžeckým CV ku*va skok vzhůru (ta hvězdička je pro tebe, MM :-).)
Před třemi dny zveřejnil na svým blogu zážitky a video Pavel, se kterým jsme běželi B7. Snad se nebude zlobit, když sem to jeho nádherný video především z první části trati dám:
Připadám si jak po dechberoucím one night standu, kdy víte, že toho druhýho už nikdy neuvidíte a ani to nečekáte a stejně na to nedokážete přestat myslet (ne že bych s tím měla nějaký velký zkušenosti, ale tak hodně čtu, no...).
Ale nenadělám nic, čas letí jako splašený, čekají mě další bitvy, do nichž je třeba se vyzbrojit a vyjet se standartou a bradou vysoko zdviženou. Snad vám o nich budu moct brzy napsat víc.

Závod mi kromě spoustu zážitků a zkušeností pomohl prolomit jedno zásadní tabu: na výstroj a výzbroj se nesahá, neb co nezvládli borci v daných sportovních firmách udělat dokonale, to já bych mohla leda dokurvit. Jenže pak Honza píše o tom, jak si přešívá batoh a kluci v hospodě dávají k dobru celou řadu historek, kterak si na horolezení ušili snad všechno spodním prádlem počínaje a mačkami konče, a já tváří v tvář faktu, že budu bojovat o limit, a když půjde všechno ideálně, strávím v horách cca 28 hodin, ustupuji ze svého přesvědčení a začínám řešit, JAK proboha sbalím všechno, co bych mohla potřebovat? Anebo spíš DO ČEHO?
Po jedné z hospod zakupuji přes ebay extrémně výhodně starší 20litrový model od Salomonu, kterýžto měl Veverka Pražský ve stravovacím zařízení s sebou a já si ho tím pádem mohla vyzkoušet. Tam se jevil jako boží. Když přijde, je boží do chvíle, než s ním vyběhnu. Zděšeně zjišťuju, že i pro jedince s mojí ne dvakrát subtilní konstitucí je moc velký. I když všechno utáhnu na doraz, pořád mi hopsá na zádech, nepříjemně se mi zařezává do krku, prostě na výlet super, na třicetihodinový boj o život už méně.
Ale protože jsem geneticky spřízněný s lakomou Barkou, odmítám investovat do čehokoliv jinýho a rozhodnu se jít do rizika jako Nohavica v Milionáři. Má teorie pracuje s přesvědčením, že téměř prázdný batoh sedí na zádech podstatně hůř než batoh nacpaný. Naštěstí se ukáže, že tahle hypotéza byla správná a jakmile je sklenice (či v tomto případě batožina) zpola plná, sedí podstatně lépe. Při neplánovaný celodenní túře s dětma na Weissee mám dostatečný prostor si to ozkoušet v praxi.
Další potíží u batůžku jsou láhve. Neumím pít z camelbaku. Na tom se nic nezměnilo. Furt zoufale saju jako vzteklý novorozenec dožadující se mlíka a ono prd. Takže základním požadavkem na batoh byly kapsy na láhve dosažitelný z venku. Což sice jsou, ale to byste ho nesměli mít utažený na maximum... atd. Prostě ač hypermobilní, nedosáhnu na ně. A co s tím? Inu, když se v rodině rozdávaly talenty, trocha toho šicího od mé sestry odpadla, a když jde do tuhýho, jsem schopná si jehlou i nevypíchnout oko.
Padly na to elasťáky na podoma z lidlu, trocha barevný nitě, jedna výprava o nervy ("Nesahej na to! Polož to! Co to děláš? Ne-sa-hej na to! Co to děláš?!?...") s holčičkama do Stoklasy a o zábavu na cestu jsem měla postaráno:
Kdesi na rakouské dálnici
Z horní strany elasťáků, tam kde je guma, jsem vystřihla obdélníky a ušila z nich ponožky odpovídající velikosti půllitrových softflasků. Přidala jsem gumičku a ten plastový hajzlík, jehož název jsem už zase stihla zapomenout, a pak jsem to celý přišila na batoh. Překvapivě to drží a ještě větším překvapením je, že to a) funguje b) se z toho dá pít, aniž byste tu flašku museli vyndávat, což je tím pádem ještě lepší, než můj velmur a to už je co říct.
A tady jsou v akci. 

Závěr?
Nebojte se do toho píchnout. Já už si plánuju, jak by se mi šiklo batůžek přepažit a udělat si dvě 10litrový komůrky, abych nemusela vždycky, když něco chci, vyhrabat celý batoh (protože je to v souladu s Murphyho zákony vždycky na samým dně).

V mezidobí samozřejmě kromě spousty piv padly i nějaký ty knihy, tak jen pár, ať vás (opět) nezahltím.

#0 (40)
Michel Faber
FAHRENHEITOVA DVOJČATA
Michel Faber, v Holandsku narozený britský spisovatel, vešel do širšího povědomí českého čtenářstva svým historickým opusem Kvítek karmínový a bílý z viktoriánské Anglie, kterému navíc pomohlo promo v podobě předního českého překladatele, kterému trvala práce tak dlouho, že mu vydavatel hrozil odebráním rukopisu. Inu, překladatel nelenil, a protože mu na tomto díle natolik záleželo, práva na vydání českého překladu odkoupil. Tolik praví legenda. 
Kniha je to údajně velmi dobrá, já se k ní z nějakého vnitřního odporu, kterýžto mám tendence k téměř jakékoliv v dané době extrémně populární a zmedializované knize a priori cítit, nedostala. A pak jsem si při svém knihovním relapsu, odnesla domů Fabery hned dva, aniž bych tušila, jaký zajíc se v pytli nachází. A jelikož se o zajících ví, že mají sklony k rychlému množení, nikoho nepřekvapí, že se posléze ukázalo, že to není co kniha, to jeden příběh, ale že jsou to hned dvě sbírky povídek. 
A protože mám šťastnou ruku, sáhla jsem nejprve po té, která vyšla jako druhá a... A... Ano, pane Fabere, ano. Kdo umí, umí. 
Nutno zároveň říct, že tyhle povídky nejsou pro každého a finské podivno se tváří v tvář podivnu Michela Fabera může jít stydět do kouta. Všechna jeho vyprávění jsou do jisté míry znepokojivá a vzbuzují ve čtenáři celou škálu, obvykle ne zrovna příjemných pocitů. Autor dokazuje, že zvládá pracovat s takřka jakoukoliv kulisou - ať už místní, či dobovou a svá na výsost originální vyprávění bez začátků a konců zalidňuje tak rozmanitými charaktery, že by každý vydal na samostatný román. 
A je jedno, jestli zrovna vykresluje tíživou dystopii, sociální drama bývalé feťačky snažící se znovu sblížit s malým synem, partnerské vztahy - ty rodící se, fungující, zanikající nebo už dávno zaniklé nebo vztahy sourozenecké.
Suma sumárum se jedná o výborně přeložený výjimečný povídkový soubor pro každého, kdo se vyprávěním nechá rád vyvést z rovnováhy.

#-1 (41)
Michel Faber
NĚKDY PROSTĚ PRŠÍ
Koukám, že už jsem zase v mínusu... No, co nadělám.

I druhý, chronologicky první, povídkový soubor M. Fabera stojí rozhodně za přečtení. Po přečtení Fahrenheitových dvojčat jsem věděla, že Někdy prostě prší nebude krokem vedle. Autor se ve své tvorbě pohybuje na rozdíl od mnohých jiných směrem vzhůru a lituji jen toho, že jsem knihy nečetla tak, jak vznikly. V "Někdy..." se totiž teprve objevují náznaky toho, co mě ve "dvojčatech" naprosto uchvátilo - úsporně vykreslené emoce, mohutný tematický rozsah od enviromentální témat přes sociální kritiku, rodinné vztahy až po téma emigrace a úchvatná práce s jazykem. Povídky na malém prostoru opět dokáží ve čtenáři vyvolat celou škálu emocí, tíseň z očekávaného, neklid z nevyhnutelného, naději z možného. Pokud potřebujete, aby bylo řečeno A, B i C, aby měl příběh úvod - zápletku - rozuzlení a závěr, budete nevyhnutelně zklamáni. Faberovy povídky nejsou jako maso+příloha+obloha, jsou spíš jako položka na degustačním menu - rozhodně se nepřecpete, ale ono mísení chutí, ono testování palety, vás sice nezasytí, ale rozhodně vás může uspokojit výrazně více, než kačena se šesti (byť na ní také není nutně něco špatného). Navíc překladatelsko-redaktorské duo Janiš+Podaný se jako jako vždy starají o nejvyšší kvalitativní standard a i díky nim se kniha čte lehce a plynule. (Jen jedna hnidopišská poznámka - i ve "dvojčatech" se objevoval slovo miasma, kteréžto jsem neznala a musela se tudíž poradit se slovníkem cizích slov. A ten můj tvrdí, že toto slovo označuje nepříjemný pocit, nákazu či znečištění - a v obou sbírkách se objevuje spíše ve významu "směsi", tak nevím, zda je chyba na přijímači či na vysílači...)


#-2 (42)
Cheryl Strayed
WILD
Komu vadí, když jsem na knížky ošklivá, přestane číst.
Komu se Wild líbilo, přestane číst (nechci se hádat, na to je moc vedro).

Tahle kniha mě dlouhou dobu stejnou měrou odpuzovala jako přitahovala, a když jsem potřebovala novou knihu do čtečky, abych si ukrátila čas při uspávání harpyjí, byla volba nakonec jasná. Vždycky mám totiž rozečtenou minimálně jednu e-knihu a tu si šetřím skutečně jen na chvíle, kdy potřebuju číst potmě. Takže jsem se Cheryl strávila nakonec poměrně dost času. A celou tu dobu jsem se nedokázala rozhodnout, jestli mi přijde drsná a skvělá nebo debilní a sobecká. Nakonec musím říct, že jsem se nevyhnutelně přiklonila k druhé variantě. Ono totiž postavit si pseudoliterární kariéru na tom, že se veřejně přiznáte k tomu, že jste sebestředná, omezená, labilní a bezohledná slepice se sklony k závislosti, to může fakt jenom blbá blondýna (nic proti blondýnkám).
Wild má být kniha o mladé ženě, která se vyrovnává s traumaty (jež si většinou způsobila sama) tím, že projde část Pacific Crest Trail.
Cheryl se usilovně pokouší z knihy vyjít jako upřímná drsňačka (a mně je fakt fuk, kolikrát a jestli si na trailu klikala myšku...), ale pokud si někdo na podobnou cestu není schopný ani pořádně sbalit nebo se naučit používat kompas (!), nemá tam co dělat - představuje totiž riziko nejen pro sebe, ale i pro případné osoby podílející se na záchranné akci. Jenže to by drahoušek Cheryl nesměla být takový stupidní sobeček, aby si tohle dokázala uvědomit.
Co jinýho taky je, když o*uká všechno, co se hýbe, přestože má milujícího, chápající a podporujícího manžela? To je ale děvče charakter - co se třeba rozejít, než se nechám zbouchnout od feťáka? A kolik z nás ztratilo (nečekaně) rodiče a muselo se s tou situací nějak smířit a jít dál? Řešením asi nebude začít si píchat heroin, že jo - maminka totiž Cheryl sice vychovala tak, že by nikdy u nikoho cizího nevyryla nic do nábytku, ale že by ji naučila, že zahánět smutek buchnou není zrovna top nápad, na to už asi nedošlo...
Autorka se navíc považuje a krásku (ne, fakt nevypadá jako Reese Whiterspoon z přebalu), o čemž ji bez ustání ujišťují všichni, koho na své cestě potká. Kromě toho jsou z ní všichni úplně auf, protože, ó můj ty Tondo kolenatej, ona jde SAMA! Opakuje se to v knize tolikrát, že už jsem na božskou podstatu Cheryl měla dost velkou alergii. Protože - a co jako? Tak jde sama, no. Osobně spíš obdivuju všechny, kdo tohle dají s někým, aniž by se vzájemně nepozabíjeli - to musí být panečku ponorky... Kromě toho při každý příležitosti stezku opouští, nechává se hostit od cizích lidí, vozit autem a ulehčuje a zkracuje si to, jak jen může. Ve snaze se změnit a přestat chrápat s každým se téměř v samém závěru trailu zase vyspí s naprosto cizím chlapem, aby dospěla k závěru že: je v pohodě být tím, kým jsme!
Kniha navíc není ani tak o cestě jako takové nebo o tom, jaké to je, podniknout takhle dlouhý trek, je to spíš o tom, kterak autorka zvorala všechno, na co sáhla (ať už dřív nebo i během cesty samotný) a o jejím dost chudičkým vnitřním životě, kde se střídají akorát vzpomínky na rodinu, vzpomínky na chlapy, který vojela, vzpomínky na herák, myšlenky na chlapy, který by vojela a tak pořád dokola. Jo a taky přesvědčení, že je velká spisovatelka. Není.
Knížka není vyloženě špatná. Jsou to prostě zápisky bývalý trosky, která už nevěděla, co by a místo, aby si to dál proháněla žílou, se začala prohánět po lesích. Tak jako jo, no. Bestseller hodný zfilmování? Tak to fakt ne.

neděle 23. července 2017

GGUT 2017 - pohádka s (ne)šťastným koncem

Natáhla jsem ruce k nebi a dotkla se mraků. Sevřela jsem je v hrsti. A trhla. 
Cpala jsem si mraky do pusy, hltala je, polykala. Srdce mi bilo jako splašené. 
Slunce se vyhouplo nad obzor. 
A já se s nohama víc na zemi než kdy v životě dotýkala nebe. Jako bůh An jsem v sobě pohltila celý svět v okamžiku, kdy on spolkl mě.

Jestli si někdo myslí, že heroin je návykový, měl by zkusit tohle.


GROSSGLOCKNER ULTRATRAIL 2017
110 k - 6500 m

O tom, jak o GGUT sním, jsem psala. Psala jsem i o tom, jak jsem se narychlo vloni přihlásila na zkrácenou, 50 km dlouhou trasu. Psala jsem o tom, jaké to bylo tu padesátku běžet. Psala jsem o tom, jak jsem se na celý GGUT přihlásila, o tom, jak se bojím a těším. A taky o tom, jak doufám. A protože je neděle po závodě, je načase napsat, jaký to celý bylo. A že to byl panečku den.
Do Niedernsillu jsme tentokrát přijeli o celý týden dřív. Hned v neděli jsme zvládli sebe i děti zlikvidovat na túře na Weissee, která se nejdřív zvrhla v lezení po žebřících a lanech s Madlenkou a pak ve snášení na střídačku jedný a druhý na parkoviště, neb jsme nestihli lanovku a museli dát těch 6,7 km na 1000 výškových metrech po svých. Rodiče roku. Párhodinový táhnutí skoro 16kilový Katky na ruce se na mně dost nepříjemně podepsalo a běhat jsem proto pak byla už jen jednou a jen na chviličku.
Máša čeká, až se k ní s Káťou dohrabeme


A pak tu byl pátek. Přiznávám se bez mučení, že jsem v poslední dny byla krajně nesnesitelná. Měla jsem takový nervy, že jsem nedokázala pořádně ani číst, spát nebo pracovat - zadělala jsem si tím pádem na krušný srpen, ale co se dá dělat. First things first - život je holt otázkou priorit, jak nás naučila kdysi jedna z reklam na jakési španělské auto.
Dopoledne jsme vyrazili hromadně do Kaprunu vyzvednout číslo, nechat zkontrolovat povinnou výbavu a vyfotit se u cílový brány, to kdybych se k ní náhodou už nedostala. 
Klepou se mi kolena... Mimochodem - povšimněte si mýho vytuněnýho dvacetilitráčku - fusekle na popruhy na silikonový láhve jsem přišívala cestou do Rakouska v autě - a fungujou skvěle!
 Ve frontě na startovní číslo prožiju malý infarkt, když chtějí po chlapíkovi přede mnou občanku nebo pas. Já s sebou, jak jinak, žádný doklad totožnosti nemám (to by fakt chtěl někdo dobrovolně běžet pod cizím jménem?) a jak se mi najednou hodí, že mě má T. zapsanou v občance. Mé zpanikařené vysvětlování, co moje jméno na rubu jeho zelený kartičky znamená, asi slečnu přesvědčí, že nefabuluju a tašku s číslem a tričkem mi dá. Chlapík mě posléze odchytává a já zažívám krátký okamžik slávy, kdy ve mně někdo pozná autorku mýho blogu. Takže Michale, moc mě těšilo a doufám, že jsme se neviděli naposledy!

Odpoledne balím. Je mi zle. Bolí mě žaludek, přijdu si strašně unavená a neumím si představit, že se postavím na start. Neumím si představit, že uběhnu byť jen kilometr. Posedne mě obsedantní představa, že se tam zabiju. Že někam spadnu. Že se nevrátím. Úzkostí nemůžu ani pít a jíst.
Ale poctivě si napytlíkuju oblečení, jídlo, supplementy, dvě čelovky, externí zdroje (dva! To abych neopakovala chyby z loňska), kabely ke všemu, co je třeba nabíjet, dva litry vody... A furt je v batohu místo!
 Už předem pobaveně pakuju svůj oblíbený token - buff z WS100, který mi dal HH poté, co se nám narodila Káťa. To aby mi připomínal, proč to dělám. A já ho pořád nosím a pořád mi připomíná, proč to vlastně všechno dělám. Bylo mi jasný, že mě čekají nevěřícné dotazy, zda jsem skutečně JÁ běžela Western States a že zase uvidím ve tvářích tazatelů znatelnou úlevu po ujištění, že kdepak, že to kamarád a že tohle byl dárek. Dočkala jsem se. Lidi prostě nezklamou.
Poprvý v životě chystám drop-bag. Dávám si do něj i věci na převlečení. Koneckonců vidět Kals a zemřít. To, že se chci dostat aspoň tam a že mi to bude i stačit, jsem totiž myslela naprosto vážně. Netušila jsem ještě, že všechny ty perfektně nachystaný věcí, který mi měly pomoct dostat se do cíle, ani nevytáhnu, že nakonec nevytáhnu ani ten pytel.
Večer je nečekaně teplo - přes 15°. Tom mě nakonec veze na start, Eva s Milanem, kteří s námi s jejich dětmi letos na dovolenou jeli, nám pohlídali holky, takže jsem nemusela složitě řešit, jak se dostanu na start. 
Tom mi odnese drop bag a rozloučíme se. Zmizí a já si najednou připadám jako na přehlídce Victoria's Secret. Všichni na mě čumí a podle figur ostatních kolem tu já fakticky nemám co dělat. Asi jako byste metráčka přihlásili na miss a oni ho omylem poslali do televizního finále. Téměř všichni kluci jsou hubení, svalnatí, šlachovití, ošlehaní (nejen vlastními) větry. Holky naprosto bez výjimky. A pak jsem tu já. Usedám na obrubník u parkoviště, drbu malýho pejska, kterýho má vedle mě rodina, která vypravuje maminku. "It's for a good luck!" směju se, když mě pejsek začne olizovat. Holku pak potkávám v závodě a "good luck charm" jejího psíka si se smíchem několikrát připomínáme. (Pro sichr pak na parkovišti podrbu všechny psy, co kdyby to fakt fungovalo!)
Po brífingu objevuju Pavla. Zdravíme se, rychle na něj cosi chrlím, nervy pracují. A pak už se odpočítává, výstřel, had se dává do pohybu a já s ním.

Běžíme Kaprunem, lovím dech i rytmus. Kolem fandí lidi, kteří si počkali na start v jedenáct, lidi běží i jdou, takže aspoň pro začátek nejsem na úplným chvostu. Měla jsem si to víc užít. Cesta se záhy stáčí do lesa a stoupá vzhůru v prudkých, krátkých serpentýnkách. Jsem kdesi za půlkou rozsvícenýho štrúdlu. Přede mnou vyrovnaným krokem kráčí hubená holka, já se opírám o hole a funím, abych udržela krok a nezdržovala lidi na za mnou. Ona má hůlky v batůžku a kráčí ležérně s rukama sepjatýma za zády. V tomhle výjevu se krásně zmaterializoval rozdíl mezi Jimi a Mnou. Stoupání mi připadá nekonečný, potím se, mám žízeň, spala bych. To brzo. Konečně se dodrápeme na cestu. Lidi kolem práskají do koní a mizí. Většina z nich jde - a to tak rychle, že i kdybych dokázala běžet, neutekla bych jim. Odmítám se nechat takhle záhy nasrat a jdu si svoje. Dopředu jsem věděla a moc dobře si uvědomovala, že největší výzvou budu já sama, trať, síly, chuť a odvaha. A cut-offy. Jejich nastavení mi dávalo na srozuměnou, že na flákání nebude rozhodně prostor a že budu mít sakra co dělat, abych je stíhala. A tak šlapu, co to jde, jakmile je cesta trochu z kopečka, běžím. Potkávám se s prvním Čechem, Michalem z Tanvaldu. Chvilku běžíme spolu, povídáme si o závodech, kilometry plynou, metry taky. Záhy je tu Fusch s fontánou. Piju, dolívám vodu, za Fuschem vyndavám sluchátka a s hudbou v uších a hvězdami nad hlavou mi to krásně utíká na první cut ve Ferleitenu. Tam jsme byli s holkama v místním Wildparku před pár dny. Stan je postavený hned vedle závor na kraji vyhlídkový silnice kolem Grossglockneru. Dorážím s necelými 50 minutami k dobru na cut. Rychle něco málo sním, vypiju hektolitr teplýho čaje a rychle vyrážím. Lidi kolem prořídli. Mezi mé oblíbence, který jsem pak už bohužel přestala potkávat, patřil hlavně šedivák v kostkatý košili s krátkým rukávem a tváří Clinta Eastwooda. Propadla jsem se na ocas, kam patřím. Těším se na první horu, je mi zima, tak se zahřeju. Míjím Michala, který jde s nějakou holkou a volám na něj, ať kouká taky běžet, čert ví, kdy si pak zaběháme? Netušila jsem, jak pravdivý moje slova budou...
Překvapeně kousek od úpatí hory potkávám Jonase, kamaráda R. a V., který kráčí s nepřítomným výrazem zpátky do Ferleitenu. Na zlomek vteřinu zvažuju, že se zeptám, jestli je v pohodě, ale pak tu myšlenku zavrhuju. Určitě se ho na to ptalo už dost lidí, a když vzdáváte takhle brzy, v pohodě 100% nejste.
Cesta se zvedá a my stoupám po serpentýnách. Snažím se držet tempo, vím, že je za mnou relativně dost lidí a jsem tím pádem v klidu. Terén se mění a my začínáme šplhat po stezičce na Untere Pfandlscharte (2663 m). Když zakloním hlavu, kdesi daleko nad sebou vidím malinkatý světýlka čelovek. Je to šílený, protože jsou opravdu neskutečně vysoko. Začíná svítat. Brzy můžu vypnout tu svoji a nechat se pohltit nádherou vycházejícího slunce.
 Hluboko pod námi se klikatí řeka, podél který jsme teprve před chvílí běželi. Jdu s holkou od malýho pejska. Vypadá utahaně. Mně je docela dobře. Jasně, funím a nohy dostávají zabrat, jsem pomalá, ale jinak mi je fajn. Jsem venku. Jsem v horách. Je teplo. Ujídám průběžně něco málo ze zásob, piju. Myslím na Veverkovic "tady a teď". Zatím to všechno ladí.
Kousek pod vrcholem - když si fotku zvětšíte, uvidíte nahoře malinký lidi a nad nimi ještě menší lidi... a ještě menší...
Pak konečně přelejzám vrcholek. Za ním se objevuje kamenný pole a další vrchol na jeho konci pokrytý sněhem. Slibuju si, že se někde najím, jen co najdu šutr, kde si budu moct sednout. Ale nic takovýho kolem není. Místo toho začíná fičet a já si uvědomuju, že vůbec necítím, že držím hůlky. Místo snídaně vyndávám rukavice, buff a bundu. Tu zapínám ve chvíli, kdy dopadají první kapky. Zvedá se ledový vítr, žene proti nám déšť. V mé suprdupr bundě, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala vloni, mi je krásně. O poznání hůř mi je v mojí nový, úžasný sukýnce, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala  teprve včera. Na převlíkání ale není prostor a tak mířím ke sněhovýmu svahu. Nade mnou se potácí kluk bez hůlek, nechápu, jak to bez nich zvládá, protože mně to přijde celý děsně strmý a nebezpečný i s nima. Po chvíli ho předcházím a po pár (desítkách?) minut jsem konečně u chlápků hlídkujících nahoře. Nohy mám fialový, asi mi je dost zima. Dozvídám se, že je závod kvůli počasí přerušený.
Odtamtud jsme přišli...
...tam jdeme...
...a tohle tam uvidíme.
A tak nerušeně fotím, dokonce si i vrcholek točím. Přelezu přes sněhový pole, přehopsám kamenitou plošinu a vesele se pustím o závod dolů. Když přerušeno, tak se na druhým cutu na Glocknerhausu v klídku převlíknu, dám si jídlo a zahřeju se. Těším se.
Jako bych už nebyla dostatečně poučena - jakmile se na něco moc těším, bývá to debakl.
Na Glocknerhaus dobíhám se 40 minutami na cut a dozvídám se, že závod pokračuje dál. No, tak super, no. Tehdy ještě netuším, že cut se počítá ne od chvíle, kdy pípnete při doběhu, ale od okamžiku, kdy občerstvovačku opouštíte. A tak jím a piju a jdu dovnitř se převlíct na záchody. Stahuju přes zabahněný kecky sukni, boty jsou jak kdybych běžela čerstvě zoraným, podmáčeným pole (což jsem vlastně skoro udělala), tak je musím zout - nejdřív návleky, pak boty. Trvá mi to sto let. Natahuju tříčtvrťáky, šněruju se do bot. Konečně můžu odejít. Beru hole a zdravím právě doběhnuvšího Michala. Sešněruju zbytek kopce. Je 8:50. Deset minut do cutu. Dole je přehrada, jezero a z druhý strany propast šutrů. Přestalo pršet, tak si to všechno fotím. Jsem v klídku, nahoře byla hromada lidí, spousta namakaných kluků, co bych se nervovala?
Vysoko nad Glocknerhausem
Dole u přehrady
Však já se ty selfíčka jednou naučím fotit! Aneb Byl jsem zde, Fantomas!
Jdu, kousek popoběhnu po hrázi a pak je čas začít znovu stoupat, tentokrát na Salmhütte a poté na vrcholek Pfortscharte (2828 m), nejvyšší bod závodu. Kopec se - naštěstí pro mě - topí v mraku. Šlapu vzhůru, vidím kdesi vysoko nad sebou další barevný postavičky, to zas bude něco. Kousek za mnou se vyloupne kluk v oranžovým, jde vyrovnaným, pevným a rychlým krokem. Vysmátá ho pouštím před sebe. Ve chvíli, kdy mi ukáže vlaječky a fáborky mi úsměv ztuhne na rtech. Je to organizátor, která odznačuje trať a já jsem oficiálně poslední účastník, kterýho pustili z Glocknerhausu. Tyvole. Tyvole!
Snažím se přidat do kroku, omlouvám se, že jdu pomalu, ujišťuju se, že mám do 16:00 čas, abych se dostala do Kalsu. On mě uklidňuje, že je to ok, že je to můj závod a že skončit v Kalsu není ostuda a co že jsem běžela zatím nejdelšího? Že by mě to dvakrát povzbudilo se říct nedá. Kopec je prudký, celou dobu je vidět do čím dál větší hlubiny pod námi. Resp. naštěstí není. Výšek se totiž bojím pořád stejně a pořád mám závratě a dělá se mi z nich zle. Co teda dělám v horách? Ve chvíli, kdy se porůznu přelejzají větší a menší skály cestou, fakt netuším.
Chlapík, moje běžecké rande, jak ho záhy v duchu (a pak i nahlas) překřtím, jde vytrvale za mnou. Motivuje mě natolik, že záhy docházím další dva kluky. Oba jsou v pohodě, posedávají, vydejchávají se, já se kolem nich protáhnu a vysmátě jim sdělím, že teď jsou poslední oni, chachá! No. Jsou. Asi tak jednu zatáčku. Pak se hecnou, statnější zmizí, hubený Francouz vyšplhá jako Spiderman skálu těsně pod vrcholkem, před kterou se mi chce hrůzou brečet a křičet zároveň. Jenže za mnou je borec v oranžovým a nade stojí další tři a strach z ostudy (a připomínka mnohokrát opakovaný větičky z propozic, že hlavně nemáme přecenit vlastní síly! Je to technický! Místy hodně technický (!!) terén - počítejte s tím!!) mi nedovolí nic jinýho, než popadnout hole, zatnout zuby a nějak se vydrápat nahoru.
Francouz testuje moji psychickou odolnost - popoběhne, sedne na šutr, zavře oči a jen co se přiblížím, zvedne se a zase odběhne. Obcházíme celou horu po jejím obvodu, mírně stoupáme, sem tam je potřeba přelízt nějaký ty špičatý šutry. Dolů padák jako kráva. Mraky se trhají, objevují se okolní štíty, pod námi nerušeně hlídkují na hromádkách nor sysli. Mé běžecké rande jde vytrvale za mnou, mám pocit, že musím furt jít, když ho mám v zádech. Nakonec aspoň tahám mobil a omlouvám se, že musím poslat smsku domů, T. psal, co se děje, že jsem podle dat furt na Glocknerhausu?
Konečně se dostáváme na Salmhütte. Překvapeně sleduju, kolik běžců se v hospůdce uprostřed hor vysoko v mracích rojí. Rychle dolejvám vodu, propojuju hodinky se zdrojem, abych je dobila a mizím, než si ostatní uvědomí, že teď mají babu oni. Loučím se se svým rande, říkám, že se asi ještě uvidíme. On se na mě usmívá a odpovídá, že až bude tohle u konce, já rozhodně poslední nebudu. Je to jako kdyby mi řekl, že jsem ten nejúžasnější běžec na světě a najednou mám sílu. Utéct se pokusil i posedávající Francouz. Moc mu to ale nejde, říká mi, že ho bolí žaludek. To ho lituju. Nevím, jak vám, ale já nohy a vlastně celý tělo dokážu přesvědčit. Bolíte? Nechce se vám? No, to máte blbý, tak šlapeme. Ale žaludek, to je pěknej bastard, jak se začne vzpjačovat, je zle. Mluví cizí řeči a odmítá poslouchat.
Daří se mi předejít dobrých deset lidí. Šplháme na vrcholek sutí a bahnem. Ujíždí to, od bot kluka nade mnou padají šutry. Na vrcholku zůstávám stát. Tři organizátoři mají obavy, jestli jsem v pohodě. Směju se, že naprosto, jen mám hlad a něco si u nich sním. Je mi krásně. Po dvou nebo možná třech hodinách nejsem poslední. Chlapík mi nabízí svůj batoh k posazení. Házíme fórky. Času ale není nazbyt, jen se pro zajímavost ptám, kdy tam byli první. Prý ve 4:30. My máme něco po jedenáctý hodině. Pěkný. A dolů je to stejná suť a bahno jako nahoru. Ujíždí mi to. Bojím se pekelně. Kolem se prožene další Francouz, mladej, brejlatej a věčně vysmátej kluk, se kterým se budu pár hodin předbíhat. Zavěšuju se za něj, koukám, jak se na lopatu sedá a pamětliva hlášky Honzy Bartase z jeho posledního zápisku - kdo se bojí moc, leží, kdo se bojí málo, leží taky, se snažím najít tu správnou rovnováhu.
Výborná je obzvlášť ta rovná stopa dolů, kterou to pralo čelo závodu...
Můj nedobrovolný francouzský učitel seběhu sutí a bahnem
Vzhledem k tomu, že jsem najednou na pevný zemi a stojím, se mi to zjevně povedlo.
Sbíhám kopec, běžím, kde to jde, něco jako lana už mě nemůže rozhodit, krize zažehnána, teď to jde. Je to super až do chvíle, kdy na sloupku uvidím cedulku "60 km to go". Au. Au! Dostáváme se do údolí, vylejzá sluníčko, je mi vedro a blbě se mi v najednou panujícím dusnu dejchá. Na Lucknerhausu svlíkám bundu, buff měním za kšiltovku a zapomenuvši na nadcházející vrchol, který nás cestou do Kalsu ještě čeká, vyrážím s Francouzem, kterýho přestal bolet žaludek a vstal z běžeckých mrtvých vstříc polovině závodu.
Kopec mě nepříjemně překvapí. Dupeme serpentýnky vzhůru, opírá se do nás slunce. Francouz mizí. Konečně jsme nahoře a tam nás čeká další stoupání loukou. Je to krásný, nádherný výhled, jen by mi nemuselo být to zatracený vedro. Míjím Michala, toho, co jsme se viděli při vyzvedávání čísel. Nahoře se vydejchávám, fotím, připravuju se na seběh. A pak se snažím běžet, mám hodinu a půl na to, dostat se do Kalsu. To bude v pohodě.
Není.
Vůbec to není v pohodě. Seběh je nekonečný. Peru to tam pod tlakem, co mi nohy dovolí. Vidět Kals a zemřít!
Jak blízko se tomu dostanu...

Nemůžu, nemůžu a nemůžu. Jsem kdesi v lese pořád děsně vysoko nad Kalsem. Čas letí jako splašený. Cesta nás žene na nějakou posranou Rundweg, místo aby nás pustila dolů do vsi. Přede mnou nikdo, za mnou šedivák. Začínám kurvovat nahlas: "Fuckin' Rundweg! Fuck it! Fuck it twice!"
Chce se mi brečet. A seru na to. Seru na to na všechno. Píšu T., že nestíhám cut a že to balím. Že jsem hotová, bolí mě nohy, motá se mi hlady hlava, že se musím v Kalsu najíst, jinak se nehnu. Ujišťuje mě, že je to ok, ať tak či tak, ale ať makám, že už je to jen kilák. A já to jebu - slyšíte?! JE-BU! ostentativně jdu, i když by mi gravitace mohla pomoct aspoň klusat - jsme na kraji vsi, na asfaltu. Míjí mě borec bez hůlek, povzbuzuju ho, ať kouká makat. Sama jdu. Pak mi to ale nedá. Myslím na Radka, který to tu před dvěma lety musel zabalit kvůli kolenu. A kvůli němu a jeho kolenu běžím. Protože já pokračovat můžu. Jen nechci. A to je prostě málo. To na vzdávání se nestačí.
V Kalsu se zdržím 17 minut. Prý to byl jeden z nejkratších časů tam. Naleju do sebe trochu polívky, čaje, sním meloun, doleju vodu, dojdu si na záchod, přemáznu, kam si dosáhnu. Drop-bag plný pečlivě nachystaných věcí ani nevytáhnu. Zaplatím za to poměrně tvrdě, ale na tom teď nesejde. Mám pět minut do cutu. Musím pryč.
A tak jdu.
Živou mě nedostanou.

Nevím proč, ale měla jsem zafixovaný, že stoupání na Kalser Tauern je vlastně v pohodě, nic moc hroznýho. Snad proto, že jsem to přežila nebo že to vloni bylo míň hrozný, než jsem čekala, nevím. Každopádně jsem Rumuna bez hůlek, s nímž jsem od Kalsu šla, přesvědčila, že to v klídku zvládáme. Když pak přišly šutry a začlo být jasný, že to nebudu s prstem v nose, že to bude strašný boj a že ten boj o cut prohrajeme,  chtělo se mi brečet zoufalstvím.
Dlouho jsem myslela, že jsme poslední. Nakonec se za námi vyloupla postava v modrým, což mě uklidnilo. Rumun mi nakonec o kus utekl - posílala jsem ho napřed skoro celou dobu - přijel totiž vlakem z Vídně na start, v Kaprunu neměl ubytování, jen lístek na vlak na neděli v osm ráno, kam se chystal rovnou z cíle a do něhož se tím pádem potřeboval dostat. Držela jsem mu ohromně palce. Znovu jsem ho ale došla ještě před stoupáním, prý je o půl hodiny posunutý cut, to dáme! Já už to ale zabalila. Nohy bych přesvědčila, snad i záda a plíce, ale já už chtěla jen domů.
Začalo se šeřit, ochladilo se a stoupání bylo podstatně, podstatně těžší a techničtější, než jsem si pamatovala. Nahoře jsem se s Emilianem rozloučila, on do toho práskl a zmizel. Já mladýmu klukovi z horský služby řekla, že to dole balím. Najednou kolem proběhl chlapík v modrým. Chytla jsem se ho pamětliva sněhovýho pole, který mi vloni dalo zabrat. Jak jsem mohla vytěsnit ty strašný šutry? Jak jsem mohla zapomenout, jak dlouhý to na Rudolfshütte je a pamatovat si jedno ubohý políčko? Nevím. Netuším. Ale teď se zuby nehty držím chlapíka přede mnou. Najednou mě napadne, že to je přece Sam! Sam Straka! Nesměle za ním volám: "Same?!" Nic. Tak to jsem se spletla...
(Vsuvka: Strakovi totiž bydlí hned vedle nás. To se vám může stát jen u R.+V.)
Snažím se běžet. Jsem psychicky totálně rozložená. Vzteky makám, protože se bojím, že mi vypnou lanovku. Najednou mi podjíždí noha a já padám. Poprvé a rovnou zády na ostrý šutr. Bolí to. Brečím dovnitř. Vypočítám si všechny svoje neúspěchy z poslední doby. Rochním se v sebelítosti. Nadávám si za to. Rochním se ještě víc. Rituálně pálím kecky a dávám se na paličkování. Prostě normálka.
Konečně jsem dole. Přebíhám mostek a hrabu se vzhůru.
Organizátoři mi tleskají, fotograf mě fotí. Někdo mě plácá po rameni. Všichni si myslí, že pokračuju dál. Je 21:15, mám patnáct minut na cut. Ve chvíli, kdy říkám, že končím, se mi rozklepe brada. Utírám slzy. Pořadatel na mě vyděšeně kouká. Nemůžu mu ani říct, že mi nic není, protože bych se rozbrečela definitivně. Je mi to všechno líto. Tolik jsem se snažila. Tak moc. Jdu dovnitř. Je tam Sam. Jí, říká, že mám jít dál, že to už dáme, posledních 500 výškových metrů. Vrtím hlavou, kdepak, já už dneska skončila.Vzápětí mi to je líto, ale už nás ženou k lanovce, takže není čas to moc zvažovat. Končí nás dost, sváží nás dolů, kde na nás čeká bus, co nás odveze do Kaprunu. Mám vybitý telefon, nemůžu ani napsat domů a jsem tak hotová, že mi trvá sto let, než najdu zdroj a kabel. V kabince je nás šest. Smrdí to tam k zalknutí.

Na Mittlestation musíme přejít. Skoro nevstanu. Úplně dole lezu pomalu po čtyřech, sama sobě se hystericky směju a sděluju ostatním, že už jsem bála, že mě budou muset vyšťouchnout ven. Smrdutá pohřební atmosféra se při pohledu na naprcanýho kačera, v něhož jsem se během těch pát minut jízdy lanovkou změnila, odlehčuje.
V autobusu mě rozklepe zimnice, chce se mi zvracet, chce se mi spát. Smrdím tak, že nemůžu usnout. Píšu všem, kdo mě během dne povzbuzovali. Je to těžký psaní. Tome, Ritu, Evi, Ali, mami, Mílo a Evi, Péťo, Martine-Veverko - MOC vám všem děkuju, vaše zprávy byly úžasný a neskutečně mi celou cestu pomáhaly. Opravdu.
Bus se serpentýnama hrabe snad sto let. Nebe začínají pročesávat blesky. Upadávám chvílema do komatu, probouzí mě můj vlastní smrad. Celá se klepu. Začíná lejt. Během chvíle se venku rozpoutává peklo. V tu chvíli vůbec nelituju, že nejsem nahoře.

V Kaprunu mě při pohledu na finisherskou bránu přepadne děsivý splín. Splín všech těch jednaosmdesáti kilometrů a víc jak pěti a půl nastoupaných kilometrů, který mi v tu chvíli přijdou jako k ničemu. Není čas se litovat, protože se zvedá vítr. Během chvíle se rozpoutá peklo i v Kaprunu. Vítr mlátí organizátorům se stanem, menší brány lítají kolem. Beru si uvnitř drop-bag, stojím uprostřed jak tvrdý i, kolem postávají, posedávají a polehávají lidi a jejich rodiny. Já tam stojím s pytlem, čekám na T. a začínám vibrovat. Než se během pár minut objeví, klepu se tak, že mám co dělat, abych vydržela stát. Chce se mi křičet zoufalstvím. Odevzdává za mě čip, jdeme k autu. Chválí mě, říká, jak je rád, že nejsem nahoře a já konečně hystericky brečím. Brečím, protože mi to je tak strašně, strašně, strašně líto. Brečím, protože mi je děsně zle. Protože mi je zima. Protože jsem tam nechala všechno, absolutně totálně všechno a stejně to nestačilo.
Celý kolečko...
...a můj nedotažený pokus o jeho překreslení

V penzionu se konečně svlíkám, lezu pod horkou sprchu, lezu do postele, nechávám si udělat housku a mátovej čaj. Něco blekotám, T. mi vykládá, jak mě všichni sledovali a díváme se na výsledky. Podle všeho stáhli všechny zbývající lidi z trati. Najednou je fuk, že jsem nešla dál, stejně bych nedokončila. Od Sama se druhý den dozvídám, že je zastavili těsně pod Kapruner Törlem, otočili je a donutili slízt horu dolů a vrátit se přes celý kamenný pole na Rudolfshütte. Dokonce nepustili lidi ani z přehrady pod horou. Tam skončil Pavel.

Já na trati  nakonec strávila 22 hodin, 14 minut a 20 vteřin k tomu. Hodinky mi naměřily 89,37 km (oficiálně 80), 5573 nastoupaných a 4118 sestoupaných metrů.
Pro porovnání - čas vítězných mužů (neb doběhli nohou společnou a nerozdílnou): 15:03:45; čas vítězné ženy: 17:29:45; z 255 startujících mužů jich dokončilo 137; z 38 odstartovavších žen se jich do cíle dostalo 13.

Druhý den sčítám ztráty - puchýř - 3 ks; zlomený nehet - 1 ks; naražený záda - 1 ks; bebíčka - 5 ks; dvě popraskaný paty a toť vše. Jasně, bolí mě nohy, ale nic hroznýho. Kecky pálit rozhodně nebudu. Když si totiž vyberete ten nejlepší koníček rovnou, byli byste pitomci, kdybyste ho věšeli na hřebík.

(Ale za rok se vracet nebudu - tenhle nakousaný koláč strčím do pytlíku a uklidím do mrazáku na později - za pár let, až ještě něco naběhám a nalezu. Maminka mi vždycky říká, že zmrazený pečivo vydrží dlouho, a když ho vyndáte, chutná mnohdy líp, než začerstva. No a maminky mají přeci vždycky pravdu!)