čtvrtek 18. dubna 2019

"To není boule!"

Prohlásil rezolutně mistr jedi, když jsme spolu minulou neděli vyběhli, a on odborným okem shlédl moji bouli na holeni, o které jsem se v posledních týdnech tu a tam zmínila. Boule, která se z boku levý holeně objevila někdy v půlce března, totiž bolela. A bolela dost. Jenže bolela v zásadě pořád, ať jsem běhala nebo neběhala a tak jsem prostě běhala dál. "To je otok! S tím musíš okamžitě někam jít!" Protože jsem se začala, jako vždycky, když dojde na potenciální interakci s doktory, cukat, začal mě mistr strašit. "To může být únavová zlomenina, to není žádna pr*el, koukej se objednat, dokud se neobjednáš, nenapíšu ti jediný trénink." Ok, ok, s dělem na vrabce, no jasně, tak poď mi hopa, že jo.
Strategie nicméně zabrala a já už ve čtvrtek proděšně stepovala před ordinací ortopedky (o hodinu dříve, než jsem měla, takže před zavřenou ordinací), abych pak měla možnost empiricky ověřit, že od Libeňského zámečku směrem k Palmovce není v deset dopoledne kromě pivnice a šukézní kavárny v boční ulici, kde mají kávu s sebou za sto korun, jediný místo, kam se schovat.
Popíjela jsem předražený kafe v podivným podniku, kde měli na zdi čtyři držáky s denním tiskem, přičemž všechny čtyři shodně nabízely nejvyšší kvalitu v podobě Blesku, a modlila se k běžeckému Manitou, aby to nebylo zlomený.
Zlomený to nebylo. A není. Paní doktorka si přivezla ultrazvuk a konstatovala, že jsem si pořídila masivní zánět úponu lýtkového svalu, že musím okamžitě alespoň týden přestat VŠECHNO dělat a ideálně i chodit co nejméně ("A co kolo? Na kolo můžu?" "Ne. Nebudete dělat nic." "Ani plavat?" "Ne, ani plavat nebudete. Chcete se uzdravit? Jinak to taky můžete mít chronický a dáme to pak na šest neděl do sádry!" "---"). Fyzioterapeutka se na mě slušně vyřádila (je zábavné, jak vás malé, křehké ženy dokážou jedním stiskem prstu přimět řvát jak prorvaný) a já odjížděla domů jako spráskaný pes.
Minimálně týden, spíš dva a pak čtrnáct dní opatrný návrat. Tak zní první vyhlídky.
A z čeho, že to je? Jo, tak to nikdo přesně neví. Nejspíš od klenby, kterou prý nemám ve zrovna ideálním stavu a buď z přetížení nebo jsem prostě někde blbě šlápla. 
Takže neběhám. Jsem vzorná nejvzornější. Dělám ve svých očích všechno pro to, aby otok splaskl a zmizel a tělo se uzdravilo. Jestli to bude stačit, netuším. 

A protože nejen prací a sebelítostí živ je člověk, objevila jsem na Netflixu dva zajímavé dokumenty, které by vás mohli taky bavit - a třeba jste na ně při listování nenarazili (vám, co jste do králičí netflixí nory ještě nespadli, se omlouvám, pod dokumenty budou ještě nějaký knížky, jestli vás ani ty nezajímají, dnešní hlášení je tímto u konce, děkuji za pozornost!)

The Dawn Wall je dokument o volnolezcích (říká se jim tak?), kteří se rozhodli zdolat nejtěžší a nejvyšší skálu v Yosemitském parku. Protože jsem lezením v téměř všech jeho podobách v podstatě nedotknutá a něco mi říká jen jméno našeho spidermana Adama Ondry, čuměla jsem na to celé s otevřenou hubou.
O čem, že to je? Pokud jste stejné (horo)lezecké tabuly rasy jako já, pak vězte, že je to Tommym Caldwellovi a Kevinu Jorgesonovi, kteří se v roce 2015 pokusili vylézt prozatím nikým nezdolanou trasou na 914 metrů vysokou Dawn Wall. Tommy má navíc za sebou dost šílený zážitek v podobě šestidenního únosu během výpravy za kyrgyzskými horami, kdy se spolu s tehdejší přítelkyní, kamarádem a kameramanem shodou nešťastných náhod ocitli uprostřed konfliktu mezi povstalci a armádou.
Ve stominutovém, skvěle natočeném dokumentu je naprosto všechno: napětí, nesmírná míra kamarádství, odhodlaní hraničící s šílenství a posedlostí (a často je překračující hluboko na území druhého jmenovaného) a pak grandiózní finále. Skvělý snímek. Vážně skvělý.

Trochu blíž mé "zájmové oblasti" je Made to Be Broken o pokusu Karla Meltzera překonat FKT na Appalachian trailu.
V porovnání s Dawn Wall působí dokument o Karlovi jako chudý příbuzný. O Karlovi se nic moc nedozvíte, o trailu se nedozvíte nic, potenciál promrhaný na plné čáře. Ale mihne se tam Horty, Scott a vtipné jsou poznámky těch, kteří stezku skutečně jdou s batohem na zádech. Jako doplněk ke skvělé Jurekově knize je Made To Be Broken fajn. Ono nám těch dokumentů o běhání zas tolik nevzniká, abychom mohli být vybíraví.

#21
Jiří Hájíček
ZLODĚJI ZELENÝCH KONÍ
S Hájíčkovými knihami mám prostě problém - a je jasné, že to je můj osobní problém. Nejsem schopná říct, proč vlastně mi je z jeho knih tak ne-dobře. Dílo samotné má nepopiratelné kvality, tak kde to drhne? U mě na postavách, které jsou tak zoufale neambiciózní a planktoidní, až mě štvou. Hlavní hrdina je unylý týpek, jeho přítelkyně a pak manželka spící panna a všechny ostatní postavy (snad s výjimkou profesora geologie) jsou obdobně sympatické. Ráda bych věřila, že většina lidí není taková, tady jsou takoví ale všichni.
Děj odplývá podobně pozvolně, nic se vlastně neděje a ani ona posedlost a neschopnost se jí vzdát ve mně nevyvolala víc než: "Pha!" a pokrčení ramen.
Je to trochu jako filmy Bohdana Slámy, nemůžete říct, že se vám líbí, protože něco takového se líbit ani nemá, ale zároveň nemůže říct, že to je blbý, protože blbý to zkrátka taky není.

#22
Paolo Giordano
ČERŇ A STŘÍBRO
Nenápadná novela, která v mnohém připomíná malström - je poutavá a okouzlující a zároveň tak nebezpečná - v jejích melancholických vodách se můžete utopit, ani nemrknete.
"Začínající rodina je občas i tohle: zhuštěná mlhovina egocentrismu, které hrozí imploze." (s. 42)
V Giordanově podání působí ich-forma nesmírně autenticky - do té míry, až ve mně vyvolávala nelibé pocity voayera, který vidí příliš hluboko do nitra jiné osoby a nachází v ní příliš mnoho sebe (a taky tebe).
Bolest ze ztráty a bolest ze ztrácení - nejen lidí jako takových, ale i intimity, lásky, domova. Prožíváme ji do jisté míry všichni nebo se tohoto prožitku alespoň (prozatím?) děsíme. V určité životní fázi je totiž přítomen v životě snad každého, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
"Rychle odbydeme loučení a jdeme pěšky domů, jen my tři: dva rodiče a jeden malý smutný strašák, který nepustí naše ruce, dokud nedojdeme ke dveřím, jako by říkal, že to pochopil, pochopil, že lidi se vzdalují, lidi odcházejí a hotovo, navždycky, ale my ne, nám to nedovolí, alespoň dokud nás takhle udrží pohromadě." (s. 100)
Jestli je kritériem kvality knihy autentičnost, ryzost a síla emocí, jež v nás dokáže vyvolat, pak je Čerň a stříbro skutečně dobrá kniha.

#23
Sinan Antún
I'JAAM
Sinan Antún nebo v anglické transkripci Antoon je irácký básník, spisovatel a filmař. Po začátku války v Zálivu emigroval do USA, aby se po svržení Saddáma vrátil domů a pomáhal s obnovou své země.
"I’džám" je termín, který popisuje situaci, kdy není v arabském písmu zapsána punktace (ty všemožné tečky kolem), takže se může jedno slovo číst několika způsoby. Je to také útlá novela, která spadá do v arabském světě rozšířeného žánru “vězeňské literatury”. Ale není jen o tom, vlastně vězení a brutální prakticky v nich hrají až druhé, možná třetí housle a hlavní tu je zachycení paradoxů v životě v diktatuře. Není to nic, co bychom z vlastních dějin neznali, jen irácký diktátorský režim byl ještě o pár stupínků drsnější. Přesto je to zábavné a zajímavé a anglický překlad je opravdu brilantní.

#24
Emmanuel Guibert, Didier Lefèvre
FOTOGRAF
 Afghánistán z těsné blízkosti a docela jinak, přesně to je grafický román o první cestě francouzského fotografa Didiera Lefèvra do země nezaslíbené. Didier má za úkol udělat fotoreportáž z působení jedné z misí Lékařů bez hranic na sklonku afghánsko-ruské války v roce 1989. Putuje z Pákistánu pěšky s karavanou, škrábou se přes průsmyky v 5500 metrech nad mořem, přespávají u mudžáhidů i narkobaronů a nakonec rozbíjejí na tři měsíce "nemocnici" (rozuměj zastřešenou terasu u kamenného domku ne o moc většího než autobusová zastávka a ani o nic moc lépe vybaveného) v jedné z vesnic uprostřed božské krajiny v Bohem zapomenutém konci světa. A Didier fotí. Fotí krajinu, lidi, nemocné, zraněné. Fotí po katastrofách a fotí při nich a fotí i svou cestu zpět, kdy odmítne jít se zdravotníky, rád by byl doma dřív... Ukáže se, že ne nadarmo se říká, spěchej pomalu. Cesta zpět do Pákistánu je dramatičtější než řada románů.
Didier v roce 2007 zemřel na srdeční selhání. Na stránkách knihy zůstane živý tak dlouho, jak ji budeme číst. Čest jeho památce.

#25
Pavla Horáková
TEORIE PODIVNOSTI
Už dlouho se mi žádná kniha nečetla tak skvěle a nechtěla se mi odkládat a zároveň ve mně nevyvolala tolik protichůdných pocitů.
Možná je to tím, že jsem na řadu nosných témat narazila v poslední době v jiných knihách (namátkou Zvláštní smutek citronového koláče, Vesmír jako na dlani) a seriálech (The Umbrella Academy), a tak mi děj připadal místy spíš jako mozaika složená z příliš velkých kousků s příliš velkými spárami, než abych neměla neustále onen pocit "tohle znám, tohle jsem už četla/viděla". Mohlo za to určitě i to, že některých stereotypních obrazů a generalizujících názorů mám už plný zuby (šedivý, strhaný matky s krátkými vlasy, jejichž ustřihnutím se zbavují životní síly a studení (opouštějící) otcové). Anebo mě už prostě nebaví pětatřicetiletý hrdinky, který se plácají v životě, přestože jim vždycky všechno stoprocentně vyšlo a spadlo do klína, ale i tak jsou stejně naprosto marný, i když Ada je výjimečná alespoň tím, že má skvělé postřehy.
Ty pro mě představují to, co je na knize famózní - jenže zase, je jich možná trochu moc, jsou na sebe vršené a vrstvené a pro jeden zapomenete druhý a vlastně si nakonec nic nevychutnáte (anebo mám prostě jen moc zakrnělý mozek matky po mateřské, který tyhle nástřely není schopen dostatečně ocenit). Kritika stavu naší humanitní vědy je jedovatá, ostrá, jízlivá a bohužel z velké části pravdivá, ale zase - možná je toho trochu moc.
Kánon současný český prózy je zalidněný bizarními postavami, postavami vychýlenými, v knize vlastně není nikdo obyčejný a normální, jako kdyby norma neexistovala nebo byla něco, čeho se má člověk po právu děsit.
Opakující se motivy a obrazy (feťáci, bezďáci, feťáci s boláky, bezďáci s boláky) mají určitě nějaký hlubší smysl, jenž mi zjevně unikl. Možná spolu s celým poselstvím, které měla kniha předat.
Ale stejně... stejně se TAK dobře četla.

sobota 30. března 2019

#ILiveWithRunner

Nastal čas nakousnout v běžeckých kruzích tabuizované téma - téma, o němž by se ale mluvit mělo a ke kterému je nutné přistupovat s nejvyšší vážností. Jedná se o fenomén smíšených domácností, tedy domácností, kde běhá pouze jeden z partnerů. Ten je samozřejmě známý, leč zhusta opomíjený, neboť každý člen podobného svazku ví, že do některých lejn je radno běžeckou hůlkou nešťourat a že pod tímhle kamenem by se ono zmijí hnízdo mohlo nacházet s podstatně větší pravděpodobností než pod jinými.
Totiž, když běháte oba, není na tom, že spolu jedete třeba závody a rychlejší z páru na toho pomalejšího (překvapivě) počká, nic tak výjimečného. Jistě, taky by vám mohl ujet, ale vy byste ho pro změnu mohli sbalit do dvou igelitek a nazdar bazar. Stejně tak není nic zajímavého na tom, že jde s vámi běhat nebo že toleruje vaše smrduté boty či hromady našpiněného funkčního oblečení (které skutečně smrdí jak chcíplej mokrej pes, to buďme k sobě zase upřímní) - sám (či sama) jich totiž generuje obdobné množství.
V párech smíšených je situace jiná.
Tam běhá jen jeden a ten druhý... No, ten neběhá.
Většinou neběhá proto, že běh (či běh toho druhu, v jehož prostřední části taháte spodní pysk po zemi a na konci nevíte, kterou stranou si ulevit dřív, jak podotýká pan manžel) shledává sportem nudným na škále blbost po naprosto zvrácená debilita. Jelikož můj životní partner se nachází na škále hodně vpravo a má běžecká mlha se rozestupuje jen čas od času - třeba jako teď po jednodenní smrtící viróze, kterou do doupěte zatáhla K., a která mě znovu utvrdila v tom, že jsem v jádru čestný muž, neb jsem na to blití a horečku SKUTEČNĚ málem zemřela -, je zapotřebí toho okamžiku využít a podívat se pro tentokrát na to naše běhání z opačné strany.
Jak se vlastně žije neběžcům s běžci? Jak náročné to s námi mají? Jaké oběti musejí přinášet?
Měli bychom jim být vděční, na rukou je nosit a - jak říkává 12HH - oltáříčky stavět, a konečně hlasitě připustit, že všechny naše výkony (i "výkony") by nejspíš neexistovaly, kdyby neexistovali oni?
Oni totiž:
- tolerují, že pořád někde běháme
- tolerují, že o běhání pořád mluvíme (s postupujícím časem už méně, nebo si to alespoň myslíme)
- tolerují všechny naše běžecké kamarády (nebo alespoň většinu), přestože většina z nich jsou v případě, že jste žena, muži, a konverzací s nimi denně strávíte mnohdy víc času, než toho s vlastními dětmi
- naučili se náš kódový jazyk a vědí, že když se řekne, že "dneska jen krátkou" nebo "jdu jen na chvilku", znamená to, že se uvidíme za hodinku, hodinku a půl a že to skutečně vztaženo ke zbytku tréninku JE krátké a chvilka - a tolerují nám to
- tolerují ty hromady smrdutých hadrů a bot, které se všude možně válí a které nemůžete pořád prát, protože je to funkční, jasný?
- tolerují nám i to, kolik za ty hromady hadrů a bot utrácíme, přestože jinak většina z nás chodí jako (opět slovy 12HH) kdyby nás oblékala Diakonie Broumov a dostat nás do krámu pro normální hadry a boty je křest ohněm, protože se u každé cenovky hroutíme, jak nesmyslně předražené to je (byť by se nám do ceny jednoho funkčního trika nebo jednoho páru běžeckých bot vešly tři až čtyři normální)
- tolerují nám, že jezdíme po závodech a že utrácíme peníze za startovný (a to mnohdy ne malý)
- tolerují nám, když na tom závodě strávíme celý den, někdy i celou noc, a někdy i celý další den a v případě některých i pár dalších dní navíc
- tolerují nám, že chodíme domů zpocený, smrdutý, že z nás teče a že jsme celkově přitažliví asi jako by byl Miloš Zeman v plavkách boratovkách (v případě pánů to platí už při odchodu z domu, ženám jsou přeci jen ty elasťáky a obtažená trička a tílka (a kraťásky) podstatně snáz tolerovatelný)
- tolerují nám naše výmysly s jídlem, nekonečné experimenty s pitím a se vším kolem
- tolerují nám, kolik místa všechny ty krámy, které na ten "náš sport, na nějž vlastně vůbec nic nepotřebujete", potřebujeme - kromě bot a oblečení (na zimu, na léto, na podzim, na jaro, když prší, když fouká, když sněží, když mrzne...), jsou to hromady flašek, suplementů, čelovek, doplňků, batohů, hůlek, nesmeků, ledvinek...
-  tolerují nám, když čas od času zabereme televizi a čumíme na nekonečné závody, kde pořád někdo někam běží, ať už po silnici nebo někde v lese a na konci se nikdo pořádně neraduje (protože na to nemají ti lidi sílu)

Navíc je to s námi fakt těžké, protože:
- se nesmějeme tomu skvělému vtipu o Forrestu Gumpovi
- nesměje se žádnému skvělému vtipu o běhání a běžcích, protože jsme je všechny slyšeli už tolikrát, že v nás vyvolávají instinktivní trnutí sanice v kyselé poloze
- někteří z nás mají stále tendenci je nutit, aby se na tom našem nablblém koníčku podíleli alespoň pasivně - aby nám fandili, aby nás podporovali nebo nás poslouchali, jak žvaníme o tom, co jsme viděli, četli nebo uběhli, nebo ještě hůř, co říkal nebo uběhl někdo, koho nikdy neviděli (nebo viděli a raději na něj/ni rychle zapomněli)
- chceme běhat i o dovolené, někteří z nás to dokonce doopravdy dělají a pokud jsme opravdu HC/odvážní/sobečtí (zvolte podle chuti) naplánujeme dovolenou kolem nějakého pěkného, libového závodu, který se v daném místě v tu samou dobu "čirou náhodou" zrovna běží (a samozřejmě se ho tím pádem nutně musíme zúčastnit, když už tam jsme)
- při závodě klidně chcípneme, ale jinak nás furt něco bolí (cituji "furt kničíme")
- s neběhajícím běžcem se v podstatě nedá koexistovat, natož žít - o spokojeném soužití ani nemluvím, protože to už je totálně off the table

Jsem si jistá, že jsem si zdaleka nevzpomněla na všechno a jsem si jistá i tím, že určitě jsou běžci, kteří jsou doma mnohem hodnější a vzornější než já (a vice versa), nicméně jedna věc je prostě jistá: #ILiveWithRunner je skutečně náročná záležitost a ti, co tento hashtag mohou používat, si za tu nesmírnou porci tolerance zasluhují naše uznání.
A teď si půjdeme zaběhat.
Ale dneska jen na chvilku.


#17
Matthew Dicks
TWENTY-ONE TRUTHS ABOUT LOVE: A LIST
Další z těch, které ještě nevyšly, a která bude super - román psaný výhradně v seznamech, jež sestavuje Dan, bývalý učitel, teď majitel ne zrovna prosperujícího knihkupectví, který nade vše miluje svou ženu Jill a který řeší hromadu věcí, o nichž jsme byli jako děti přesvědčení, že je takhle velcí dospělí už určitě neřeší. Dana navíc nepřestává "strašit" Jillin mrtvý manžel, jehož nemůže nikdy překonat, protože kdo je mrtvý, už nic nezvorá, a otec, jenž se po rozvodu na patnáct let vytratil a taky zásadním způsobem měsíc po měsíci ubývající úspory. Navzdory všemu nebo možná právě proto je to místy vážně nesmírně vtipný a český vydání by si to určitě zasloužilo.

#18
Helle Helle
PŘEDSTAVA O NEKOMPLIKOVANÉM ŽIVOTĚ S MUŽEM
Celé čtení jsem se trápila myšlenkou, zda mám před sebou metaforu společnosti nebo jen příběh jedné konkrétní Suzanne, Kima a Ester. Jestli to, jak Suzanne oslovují v MHD naprosto cizí lidé, kteří jí toho během pár minut společné cesty řeknou víc, než kolik si toho hlavní postavy vzájemně sdělí během několikaměsíčního spolužití, odráží stav společnosti, kdy jsme cizím, anonymním lidem schopní navykládat všechno možné (někdejší institut anonymní zpovědi, dnešní sociální sítě), ale opečovávat skutečné vztahy už mnohdy sílu nemáme. Nebo jestli celá Ester se svým těhotenstvím je jen metaforou vlastní neschopnosti se ohradit, vymezit, být živelnější, být "těhotná" životem a zároveň zrcadlem nedostatku asertivity, kdy nás okolí dokáže úplně vyždímat/vysát, protože nejsme schopní/ochotní bojovat za sebe. A v důsledku obav ze změny raději necháme minout i moment, kdy bychom se mohli vymanit z všeobecně neuspokojivého stereotypu, než abychom ho využili. Výrazně symbolicky působí i samotný závěr - zrození a smrt, dvě nezastavitelné hybné síly lidské existence, před nimiž hlavní hrdinku/nás nakonec neuchrání ani sebevětší pasivita.

#19
Františe Hrubín
NEFRITOVÁ FLÉTNA
Nádherná lyrika básníků dynastie Tchang (a především toho nejznámějšího, Li Poa, kterého díky stejnojmenným bonbonům znají i ti největší ignoranti), která zhusta ve své kontemplativní rovině připomíná básně Omara Chajjáma:

"Bez názvu

Člověk je tady hostem, přejde práh
a zakrátko se znovu vrátí v prach,
jejž nespočetné věky navrstvily:
celá ta cesta trvá jenom chvíli.
Nikdo nám živé vody nepodal,
strom života červ dávno rozhlodal.
Kosti jsou němé. O jaru ví stěží
jehličí stále zelené a svěží.
Smutně se dívám dopředu i zpět:
co cenného má pomíjivý svět?

Li Po" (s. 38)

Skvělý je i doslov, který Hrubínovo dílo, stejně jako jím překládané básníky a jejich tvorbu zasazuje do kontextu doby a vysvětluje, proč má výsledná sbírka takovou podobu, jakou má. Jen by mě velmi zajímalo, proč "přítel sinolog", jenž Hrubínovi básně z čínštiny překládal, není nikde zmíněný jménem. Že by někdo bývalému režimu nepohodlný?

#20
Wojciech Jagielski
MODLITBA ZA DÉŠŤ
Co vás napadne, když se řekne Afghánistán. Válka? Usáma bin Ládin? Teroristi? Tálibánci? Ale kde se tam vzali, jak mohli lidé dopustit, aby se v jejich zemi rozbujel jeden z nejrigidnějších režimů moderního světa (možná i ten nejrigidnější vůbec)? Je to země fanatiků? To proto? Jenže ono to, jak jinak, není zdaleka tak jednoduché. 
Polský novinář Wojciech Jagielski navštívil zemi v letech 1992 až 2001 jedenáctkrát. Setkal se hlavními představiteli jednotlivých politických frakcí, mluvil s partyzány, s komunisty, s tálibánci. Sledoval, jak se změně mění a přetváří. A ve své knize přináší nejucelenější a nejčtivější afghánské kdo byl kdo, s kým, proč a nejspíš i za kolik. Je to nesmírně zdatný pozorovatel se smyslem pro mrazivou pointu. 
"'Co chceš koupit?' zeptal se ho jeden z kolegů. 'Pušku,' odvětil Paštun. 'Vždyť na pušku nemáš dost peněz.' 'Nevadí, prodám manželku.' 'Není ti jí líto?' Až si koupím pušku, snadno ji získám zpátky.' V Afghánském světě se lidé dělí na dvě kategorie. Na silné a slabé. Těm silným, kteří díky instinktu, vědomostem nebo zkušenostem nejlépe a nejhlouběji poznali tajemství krutosti, hrdosti, hrdinství, nedůvěry a zrady, patří vše a na všechno mají právo. Slabí nemají právo na nic a na nic si nemohou stěžovat. Mohou si za svoji situaci sami." (s. 212) 
Je to zároveň kniha nesmírně hutná a paradoxně ji není ani trochu snadné učíst. 
Přesto by se o to měl každý, kdo má o tenhle nešťastný kus světa, jehož dějiny jsou v zásadě sledem revolucí a kontrarevolucí, válek a bojů a kde celé generace nepoznaly nic než válku, alespoň pokusit. 
Jediná výtka jde směrem k přepisům jmen. Překladatelka odvedla skvělou, opravdu skvělou práci, text nádherně plyne, opravdu veliký palec hodně vysoko, jen škoda, že se s transkripcemi místo na odborníka obrátila s důvěrou na internet. A ten selhal.
(Celou mou recenzi na iLiteratuře najdete TADY)

Paolo Cognetti
OSM HOR

Snad až příliš nenápadný příběh o jednom přátelství v jedněch horách, který je tak decentní a reálný, že se snad musel skutečně stát - a určitě se na mnoha místech i stal. Osamělost ve vztazích, stejně jako hluboké souznění nalézané v tichu, láska, víra i zklamání, naděje a její nedostatek. A k tomu drsné hory, které dokážou brát a zároveň tolik dávat.
Popisy jsou natolik živé, že není možné nevidět a nevnímat místa, kde se hlavní postavy pohybují - ale barvitost se omezuje pouze na Grenon, na louky, cesty, ledovce, potoky, sníh a práci tam vysoko, tak vysoko, že my tady ani neumíme tak moc zaklonit hlavu, protože tam naše nejvyšší hora ani nenakoukne. Všechno ostatní, všechna místa i města jsou jen letmo zmíněná, aby bylo zřejmé, že svět za hranicí údolí pořád existoval a existuje.
Posloucháno jako audiokniha, takže ještě zmínka k interpretaci: Pavel Batěk čte text příjemně, civilně, tady není, co rozebírat; čili pojďme rovnou k těm otřesným hudebním předělům, které jsou nejspíš už nějakou marketingovou značkou nakladatelství OneHotBook - co to má být za strašný cirkus? Jak může někdo vybrat podobnou estrádní odpornost pro tak melancholický text? A proč je to, sakra práce, zase tak dlouhé? Dotyčného či dotyčnou jsem měla pokaždé chuť přivázat k židli a donutit ho/ji tu příšernost poslouchat aspoň pár hodin... Proč?? 

pátek 22. března 2019

Jarní nestíhání

Dneska letem světem, protože není technicky možné, aby měl den stále ještě dvacet čtyři hodin, určitě nám ojrounije ve spolupráci s rybími lidmi potají zkrátila každou hodinu aspoň o deset minut, jinak si totiž absurdní nedostatek času v podstatě na nic nedokážu vysvětlit.

Takže hop hop, žádný zdržování, přátelé.
Kdo ještě neviděl výborný amatérský dokument od našich maratonců trénujících v Keni, ten to musí rozhodně dohnat:
Hodinu a čtvrt dlouhý film o tom, jaké to je do Keni přijet na čtvrt roku (tuším) trénovat poprvé, zachycuje autor snímku Jirka Csirik nesmírně autenticky, zábavně, bez příkras a prostě tak, jak to šlo. Spolu s ním do Afriky cestoval už zkušený David Vaš a později se s k nim připojil i Jirka Homoláč.
Kluci si hledají ubytování, kupují základní nábytek, zvykají si na místní jídlo i záchody, trénují, jezdí na výlety... V zásadě video z dovolený, jakou bychom si všichni asi chtěli jednou dopřát, jen téměř nikdo z nás na to (tempově) nemá. Mě bavil moc.

Ještě jeden tip ke koukání, tentokrát na seriál.
Spolu s duchem Vánoc se do naší domácnosti vloudil Netflix. Jedním z nabízených pořadů je série krátkých, zhruba půl hodinových dokumentů s názvem Loosers.
Jsou to příběhy sportovců, kteří měli na to, aby se stali legendami, jenže neuspěli - a místo toho, aby se utápěli v sebelítosti, se sebrali a šli prostě dál tak, jak to uměli - a mnohdy z toho nakonec vyšli lépe, než kdyby bývali byli vyhráli. Vedle příběhů boxera, krasobruslařky, fotbalistů nebo třeba golfisty, mě suverénně nejvíc zaujala neskutečná aljašská musherka Aliya Zirkle a její boj o vítězství v naprosto šíleném závodě na 1600 km Iditarod a italský běžec a bývalý olympionik Mauro Prosperi, který se v roce 1994 ztratil v písečné bouři během Marathon des Sables. Pohřešovaný byl devět dní, došel až do Alžírska, cestou pil vlastní moč, a když narazil na opuštěnou hrobku místního světce, chytal netopýry, kteří v ní žili, a jedl je. Neskutečná záležitost. Skvěle natočené, výborná doprovodná grafika, rozhodně věc, která stojí za zhlédnutí celá - kdybyste si pak vzpomněli, napište, kdo nejvíc zaujal vás (případně pokud jste už zkoukli).

A nakonec do třetice a rozhodně ne v poslední řadě je tu přednáška o poslední výpravě Ládíka Zibury, tentokrát po Evropě.
Opět v nymburském kině a opět nezklamal, naopak! Se sestrou (která nám lístky naježila) a maminkou jsme se shodly, že tentokrát byl suverénně nejvtipnější.
Úžasné hlášky, skvělé pointy, parádní fotky, neskutečné historky a zážitky, výborná prezentace. Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy hodinu a půl smála (a skutečně veselím, nikoli zoufalstvím).
Jestli můžete, jděte, věřím, že zklamaní nebudete!


#11
Aleš Palán
RADĚJI ZEŠÍLET V DIVOČINĚ
Osm příběhů osmi lidí, kteří žijí na okraji společnosti z drtivé většiny proto, že jsou asociálové, nepřizpůsobiví, neschopní začlenit se do normální (jejich očima nudné, stádní, nesnesitelné atd.) společnosti. Jsou to lidé, kteří mají většinou za sebou abúzus alkoholu a drog, kteří založili rodiny, aby své ženy a děti opustili, kteří otevřeně přiznávají, že jsou líní a nechce se jim pracovat (aby vzápětí tvrdili, že jsou dříči a dokážou vzít za práci), to vše v sáhodlouhých rozhovorech, jež se příliš často vrací k tomu samému, točí se v kruzích a vlastně nic nesdělují.
Výjimkou jsou obě ženy, které )ač všeobecně považované za méně racionální polovinu lidstva) vystupují z knihy jako ty, jež si cestu života osamělého a života na samotě zvolily dobrovolně, ne proto, že jim - jako mužské polovině - straší ve věži, polovinu života prohulili nebo prochlastali a jsou přesvědčení, že byli Hitlerem. Ženám jejich vyprávění a osudy věřím, mužům, s výjimkou Rudy, většinu toho, co tvrdí, ne. Zkrátka na tom, že někdo bydlí v maringotce v lese, hulí jako fabrika a je abstinující alkoholik nevidím nic tak nosného, abych o tom musela číst desítky stránek. Já ale nikdy nebyla anarchista, takže kouzlo v kočovném bytí a jeho nadřazování tomu "normálnímu", prostě nevidím.
Ani křídový papír mi nepřijde jako vhodný - kniha je těžká, po pár půjčeních z knihovny špinavá a omatlaná (všechno je na ní vidět) a fotky na to, kdo je dělal, jsou v lepším případě průměrné.
Nicméně velmi obdivuji pana Pelána za seriózně vedené rozhovory s těmi, koho snad ani vážně brát nelze. Podle mě by jim ale mnohem víc slušel rozsah do max dvaceti tisíc znaků a časopisová, nikoli knižní podoba.

#12
Jiří Hájíček
MUŽ NA POKRAJI VZPLANUTÍ
V podtitulu - "haiku z diáře 2017-2018" - je obsaženo vše, co o knize potřebujete vědět.
Anebo vlastně ne, Hájičkova haiku nedodržují počet slabik 5-7-5, ale vůbec to nevadí. Nebo aspoň mně ne. Jsou to střípky okamžiků, momenty před mrknutím, chvíle před vydechnutím. A jsou krásné.

"rozmíchávám v šálku
standardní mletou směs
snění a probuzení" (s 23)

"paprsky slunce
prozářily kuchyňský kout
snídani obětuji bohu Ra" (s 35)

"na sněhu obtisknutý anděl
od něho vedou
dětské stopy" (s 47)


#13
Emily Carrollová
TEMNÝMI HVOZDY
Strašidelné příběhy v duchu E. A. Poea, K. J. Erbena a H. P. Lovecrafta. Ti tři mi neustále vyvstávali na mysl, když jsem se proplétala strašidelnými domy a lesy spolu s hlavními hrdinkami nádherně kreslených (a skvěle přeložených) vyprávění.
Je to tajemné, mrazivé a má to úžasnou atmosféru. A je to pocta klasikům žánru. Skvělá práce.

#14
Chaim Potok
VYVOLENÍ
Když se nějaká kniha drží v žebříčku best-sellerů The New York Times devětatřicet týdnů a celosvětově se jí prodá téměř tři a půl milionu (!) výtisků, něco to naznačuje.
Chaim Potok opět poodkrývá zavěs halící svět pro mě naprosto neznámý. Svět newyorské židovské komunity ve 40. letech minulého století. Svět, který by bylo snadné strčit do jednoho pytle. Jenže když dojde na víru, nic jako jeden pytel neexistuje, ani judaismus totiž není monolit.
Ale všichni jsou vyvolení. Chasidé s pejzy, progresivně studující židovští učenci a jejich děti, jejich synové, jejich pokračovatelé, kteří se snaží najít svou vlastní cestu, své vlastní místo a zároveň dostát všemu, co od nich jejich rodiny a komunity očekávají. A nakonec v tom uspějí, i když to bude cesta plná bolesti a nakonec i zcela nevyhnutelného zklamání. To vše v době, kdy v dálce za oceánem končí válka, koncentrační tábory vydávají své otřesné svědectví a ještě o kus dál se rodí nový stát Izrael.
Vyvolení jsou pro mě příběhem o tom, jak se věci v jednom okamžiku důležité (třeba takový baseball), mohou během času stát naprosto nepodstatnými, o tom, že věci, jež nám jsou přirozené, nejsou samozřejmé a jakou tragédií by pro nás bylo, kdybychom o ně přišli (třeba takový zrak). Je to příběh o nesmírné píli, síle, vůli, lásce, oddanosti a přátelství. A taky o pochopení a o tom, jak těžké, ba nemožné je nesoudit
a porozumět.

#15
Ondřej Hanus
VOLNÉ VERŠE
Pokud máte pocit, že když člověk používá slova jako synchronicita, deverbativum, nasciturus, syntéza, subjekt nebo morfologie, nevyhnutelně machruje, případně jste přesvědčení, že sprostá slova do poezie rozhodně nepatří (a navíc se to má rýmovat, jak to, že se to jako nerýmuje? Ve škole říkali, že když to má být poezie, MUSÍ se to rýmovat!), pak asi Hanuse radši vůbec neberte do ruky, akorát by vás sral. Pardon, štval. 
Pokud ne, připravte se na hodně šílenou, po čertech naspeedovanou jízdu. Něco takový jsem už hodně dlouho nečetla. --- Něco takovýho jsem možná ještě nečetla. --- // --- Představa: tahle sbírka v rukách fanynek Rupi Kaur. -- AU/r. 

"syn Klevetník končí svou řeč 
člověk toto já ve stavu pokusu 
člověk tato bezprstá překlenovací náruč 
člověk tato chybná interpunkce dějin 

nejméně se mi podobá vždy v čase jehňat 
dosmrtně zavalený křížovým zpětvzetím 
až po kolena v církvi autoreference 
neudolatelný jako oheň v díře 

Matko vyřízni tento maligní národ 
mečem úst svých 
neboť člověk je jeskyně nesmíření 

pryč z této zahrady mramorových hoven 
páchnoucích rekurzí a žabomyšinou 
odevzdej jazyk člověče" (s. 52)

#16
Pasi Ilmari Jääskeläinen
MAGICKÝ PRŮVODCE MĚSTEM POD PAHORKEM
Už druhý den se výborně - a přiznávám, že i krajně škodolibě, ošklivá já, stydět bych se měla! - bavím představou těch, kdo si knihu pořídili v dobré (leč krajně naivní) víře, že to bude něco hezkého, když to má takový milý přebal a v názvu navíc příslib magična. 
Magicky roztomilý přebal v sobě totiž ukrývá koncentrát finského podivna jako vyšitý. Myslím, že každý, kdo z definice tohoto žánru není moc moudrý, by si měl tuhle knížku zkusit přečíst. 
A ano, jistě, Jääskeläinen (zdá se, že se mi to povedlo z přebalu přepsat dobře, tleskám si!) není přístupný pro všechny - už to ho vyděluje z hlavního proudu konzumní literatury. Od čtenáře požaduje, aby byl ochotný přistoupit na nikdy nevyřčená pravidla hry, která se mohou navíc v průběhu vyprávění různě ohýbat a kroutit a taky mohou zmizet pod zemí v tajných chodbách překypujících V-částicemi. 
Co že to tu plácám? 
Inu. To se tak stane, že se snažíte navzdory tomu, že jste v dětství a dospívání zažili něco ne tak úplně normálního (čti naprosto nenormálního), žít naprosto obyčejný, průměrný život, jenže minulost vás beztak dohoní, protože když jste jednou milovali láskou jako z velkých pláten kin dívku v hruškových šatech, můžete se sice spokojit s šedivou všedností, semínka cinematičnosti ve vás už stejně zakořenila. Stačí je zalít a začnou si nevyhnutelně razit navzdory všemu a všem cestu ke slunci. 
Při čtení je nicméně krajně důležité neztrácet ze zřetele, že to, co každý den kolem sebe vidíme, nemusí být zdaleka všechno, co kolem nás každý den také je. 
Jen škoda, že ústřední zápletka nikoho, kdo četl (mimochodem naprosto geniální!) Dům spánku Jonathana Coea, nepřekvapí, i tak je to ovšem celé nesmírně poutavé. 
Palec nahoru za skvělý překlad pana Piskoře a za ten nejfilmovější okamžik.

sobota 9. března 2019

Se nevytahuj!

Od malinka nám vtloukali do hlavy, že se nesmíme chlubit, že to je špatný, že lidi, kteří se vytahují a chlubí a prsí a machrují nemá nikdo rád. Už na výzvě: "No tak se pochlub!" je cosi zlověstného.  Pamatuju si, jak mi už jako dospělý spolužačka z vejšky poté, co jsem se chtěla podělit o radost z jedné knihy, kterou jsem si tehdy dovezla ze Španělska, později se smíchem řekla: "Podívej, vydali ji česky, už ji mám taky a ty ses s ní tak vytahovala!" Bodlo to stejně jako ve školce, jako kdybych něco provedla, něco, co jsem neměla, co se nedělá (ale north remembers a nikdy jsem jí, mrše závistivý, nezapomněla, to jen mezi námi). Došlo to tak daleko, že se málokdo umí přihlásit ke svým úspěchům, většinou na pochvalu reagujeme skepsí a snižováním vlastních zásluh.
A přitom mezi hrdostí a pýchou, kterou společnost považuje za správnou a na místě a tou, před níž nás od malinka varovali, vede velice nejasná hranice.
Na tom "správném" konci jsou věci, na něž člověk pyšný a hrdý být má a pod diktátem konvencí být vlastně i musí: na děti a jejich úspěchy, na rodinu a její úspěchy, na svou zemi (ach, jak těžké to v dnešních dnech je) a na vznešené ideály. 
Na věci hmotné naopak pyšný člověk moc být nemá, protože to z něj činí materialistu a ostatní můžou mít pocit, že se na ně vytahuje. A stejně tak je velice snadné překročit tuhle hranici u výkonů a úspěchů - studijních, pracovních, sportovních... A tak se radši shazujeme, zmenšujeme naše výkony před ostatními, aby si náhodou, nedejbože, někdo nepomyslel, že se vytahujeme! Jenže není občas na místě se trochu vytáhnout? Pořád se po nás chce, abychom mířili ke hvězdám, abychom se snažili dosáhnout výš a dál. A každý malý dítě ví, že vysoký člověk dosáhne výš - a když se trochu vytáhneme, nedostane se o něco blíž k těm vysněným hvězdným cílům?
Teď mi jedna kamarádka psala, že ona si vůbec nepřijde jako běžec, že měla chuť se pochlubit svými osmi kilometry, a pak si uvědomila, že já běžně běhám patnáct a víc, a mně okamžitě naskočily souběžně dvě reakce: "ale houby, jakých patnáct, to je prd, kluci běhají běžně třicet?"a "ty JSI běžec, samozřejmě, že jsi běžec a tvých osm je skvělých! Jen tak dál!"
Takže co z toho plyne? Proč se nedokážeme pochválit? Proč dokážeme zcela upřímně chválit ostatní, ale u sebe s tím máme problém? Proč místo toho, abychom viděli, jak vysoko jsme se už na kopci dostali, neustále zakláníme hlavu a říkáme si, že ale na vrchol ještě pořád pár set metrů zbývá, co sejde na těch ušlých kilometrech odzdola?
A tak vás tu všechny chválím, za každý uběhnutý kilometr a každý splněný cíl. Je fuk, jak vysoko je špička hory, jsme dobří už jen proto, že jsme na cestě.
A chválím i sebe - navzdory riziku, že se budu vytahovat - za svoje papírové dítě. Knížka welšského autora Rhyse Thomase se pro mě stala nesmírně osobním projektem. V prosinci 2017 jsem ji dostala z Arga na posudek - překládat? Nepřekládat? Co já na ni? A já se do Sama zamilovala, ne klasicky jako se to člověku s některými literárními postavami stává. Spíš jsem se v něm viděla tak moc, až mě to děsilo a zároveň hřálo - je krásné, když ve vás knihy vyvolají pocit, že nejste na světě jediní, že je tu někdo, kdo vám skutečně rozumí a kdo vás chápe a co na tom, že je jen papírový.
Když mi pak moje odpovědná redaktorka M. na jaře 2018 psala, že koupili práva a knihu můžu dělat, měla jsem velikou radost. V překladovým procesu navazujete s textem hodně intimní vztah - každé jedno slovo musíte vzít do ruky a obrátit ho, přetočit a najít mu nové, dokonalé místo v rámci vašeho jazyka. Pokud s textem v nějaké rovině souzníte, stává se z tohoto procesu jedna z nejúžasnějších prací na světě. A tak jsem brala každé Rhysovo slovo do dlaní a přesazovala ho do češtiny. Nesmírně podivné bylo vézt si tuhle práci s sebou do Walesu a dělat na knize tam. Tam spousta věcí začala dávat ještě větší smysl.
V samotném závěru procesu proběhla debata o přebalu knihy. Jestli prý nemám nějaký nápad, protože jsme se s M. shodly, že původní obálka se nám ani jedné nelíbí. A já nápad měla a byl poměrně jasný. Protože mě ani ve snu nenapadlo, kam by to celé mohlo vést, fixkama jsem ho zachytila tak dobře, jak jsem jen dokázala, na papír z tiskárny.
Ve čtvrtek jsem si jela na Žižkov pro autorské výtisky knihy, která je pro mě tak osobní, že silně pochybuji, že by ji v tomhle směru mohl jakýkoliv překlad ještě někdy předčít. Je to kniha, která není "moje" jen vevnitř, ale i venku. Zkrabacený papír z tiskárny putoval rovnou na desky. A pak že si od určitého věku už nemůžeme plnit dětské sny. 

Rhys Thomas
NEUVĚŘITELNÁ HRDINSTVÍ SAMA HOLLOWAYE
Sam Holloway je šestadvacetiletý geek a nerd, který žije sám, chodí do nezáživné práce, miluje komiksy, pivo pije říznuté limonádou, má stejně podivné kamarády a jednou týdně žehlí látkové kapesníky.
Je to člověk, který si prošel peklem ztráty a nevyšel z jeho plamenů posílený tak, jak nám s oblibou romány nalhávají, vyšel z ní křehký, docela jako když vypálíte hlínu. Aby mohl znovu vstát, vystavěl kolem sebe hradbu uklidňujících stereotypů, o něž se mohl opřít a kterých se zuby nehty drží.
Tedy s výjimkou večerů, kdy se z něj stává superhrdina Přízrak, ochránce utlačovaných, strážce pořádku, sice astmatik a milovník čokotyček a cherry coly, ale i tak rozhodně bez bázně a hany, jenž se neváhá postavit spratkům házejícím šutry na projíždějící vlaky, nahánět zaběhnuté psy nebo navigovat ztracené polské řidiče náklaďáků. Pasáže s Přízrakem musí každý milovník komiksů zbožňovat, protože ty jsou prostě ryzí dokonalost.

A pak Sam potká Sáru. A Sára je zvláštní a krásná a Sam se jí líbí a ona se líbí Samovi. Jenže kam do nalinkovaného klidu všedních dní a nevšedních superhrdinských vzrušujících výprav nacpete lásku? A co kdyby vás opustila i ona? Co by se s vámi stalo pak? A budete ochotní to riskovat? 

středa 13. února 2019

Běhám prsa, houpu netopýra a sním o životě v modré

Včera to byl přesně rok, co jsem začala vyplňovat tabulku a už nepřestala. "To je jak Modrý život!" zahlásil Tom záhy poté, co začala zeleno-žluto-modrá mřížka určovat, co, jak, kde, kdy a jak dlouho budu běhat. Už rok se se mnou T-Bird otravuje, vyplňuje mi chlívečky a já jsem mu za to nesmírně vděčná, protože jsem konečně mohla o běhání přestat přemýšlet.
A že je občas dobře, když nestrkáte nos do něčeho, čemu vlastně vůbec nerozumíte, se projevilo záhy.
Po nekonečné pauze, kdy jsem si před rokem (a šesti týdny) střihla dvoje antibiotika v měsíci a půl, jsem celý březen běhala, jak jako ještě nikdy ne. Nekonečný B2B, třicítky, který jsem ploužila čtyři hodiny, jednu, další den druhou a za týden znovu. Připadala jsem si jako klíčová svědkyně, o které nám blahé paměti vykládal na škole náš učitel sebeobrany. To takhle měli v konspiračním bytě klíčovou svědkyni. Sice ji hlídali, ale i tak bylo zapotřebí naučit ji nějaký základy sebeobrany, co kdyby. Vyprávěl, jak s ní celý hodiny trénoval akorát bleskové zvednutí předloktí před oči (obrana) a vyražené druhé paže s vytrčenou hranou dlaně (tou druhou, než máte prsty, chápete, co myslím, že jo? - nebo-li útok). Nic víc. Furt dokola. Kroužila jsem po Krčáku, nabírala kilometry, sledovala tepy, který se i při tempu rychlejší chůze odmítaly vrátit do normálních hodnot, a pak, když došlo v Bílých Karpatech na lámání chleba, jsem tak, jak ona svědkyně, na kterou nakonec skutečně vyskočil zpoza výtahu chlap s nožem, zvedla ruku před oči (do ní jí zabodl nůž)a vyrazila paži. Ona útočníka trefila pod bradu a zlomila mu vaz, já zdolala konečně první stovku.
V létě následovaly další a další třicítky a dvacítky a pětadvacítky a všechna ta dřina (protože ne, není to pohoda s prstem v nose, alespoň v mém podání rozhodně ne) přinesly svoje ovoce ve Walesu, kde jsem se poprvé v životě přesvědčila na vlastní kůži o něčem, co mi do tý doby přišlo jen jako pohádka pro dětičky: že ultra může bolet jen do jistý míry a že to může být celou dobu nesmírná zábava bez oněch lower than low momentů.
Na podzim pak už zbývalo vypravit se konečně na Strom a v prosinci už dopředu demorazilovaná a
bez dostatečný dávky odvahy vyrazit tu paži, když půjde do tuhýho, stanout na startu P100.

Mezitím jsem se pokusila definovat, co chci dál. Teda běžecky, aby bylo jasno.

A dospěla jsem k závěru, že teď chci zrychlit. Chci zrychlit natolik, aby pro mě dlouhá neznamenala zabitý celý den. To totiž není dlouhodobě udržitelný, po odpoledních dělám dětem taxikáře, na práci je tím pádem podstatně míň času než bylo ještě vloni, když byly obě ve školce, a není proto možný dva dny z pracovního týdnu věnovat běhání (ne, skutečně nemůžu být každý víkend půlku času pryč, to vážně ne).
A tak jsme začali s mistrem jediem houpat netopýra. Po testech v Palestře se ukázalo, že skutečně obecně tepu vysoko, na živočicha s nejrychlejší tepovou frekvencí (když v zimě nespí, tepe netopýří srdce 400 - 800 údery za minutu!) sice nemám, ale moc daleko nejsem. A tak běhám schody a opakovaně vybíhám prudký kopečky (ten můj nejoblíbenější má na profilu v connectu regulérně tvar prsa i s bradavkou), nahoru, dolů, nahoru, dolů, a taky rychlý úseky, tři minuty, dvě, pak odpovídající dobu jdu, tep letí vzhůru, tep klesá, tep letí vzhůru, tep klesá. Já se snažím se nepoblít a neúpět moc nahlas, protože to děsí náhodné kolemjdoucí.
Další legráckou je snaha o zvýšení kadence. "Chci vidět minimálně 180!" zavelel mistr jedi. Snadno se řekne, hůř udělá. I když mám pocit, že ťapu jak vrchní ťapina z Perlovky, dostat se ze zelené garminí zóny do modré, je dost velký ořech. Bojuju a nevzdávám se, byť ve chvíli, kdy se na to pekelně nesoustředím, stejně sklouzávám k zažitým stylu. Ale nepřestávám snít o životě v modrém. Na fialovou, do které budete patřit, když budete echt ťapat, na tu ani nepomýšlím, jde to vůbec? Ani se mi nechce věřit.
Byl to pro mě velký rok. Devátý běžecký, první systematický od A do Z. Byl nesmírně náročný a zároveň nesmírně krásný. Zvládla jsem za tu dobu spolykat 3 558 kilometrů. Trvalo mi to 403 hodin a vydrápala se přitom úhrnem do výšky 43,174 kilometrů.
A to není špatný.
To není vůbec špatný.
Peťo, kamaráde, trenére, mistře jedii, děkuju - za tu svatou trpělivost a energii, kterou do mě investuješ, do mě, naprostý lamy, která ti to s největší pravděpodobností v podobě oné hrdosti nad výkonem svěřence nikdy nevrátí. Děkuju moc.
Vydrž to se mnou.
A teď vzhůru do dalšího roku, samo se to neodběhá.

#7
Brian Whitaker
ARABS WITHOUT GOD
Atheism and Freedom of Belief in the Middle East
Brian Whitaker a jeho článek o Saddámovu Iráku mě před 12 lety nepřímo nasměroval k mé pozdější akademické specializaci - na jiné škole, v jiné době. Jeho kniha o tom, jakou výzvou je v současném arabském světě ateismus a proč vlastně, je velmi dobrá. Kvalit jeho prvotiny Unspeakable Love o LGBT komunitě v MENA regionu ale nedosahuje.

#8
Mariusz Szczygieł
UDĚLEJ SI RÁJ
"V hymnách světa se jde, kráčí, pochoduje, dobývá a nese prapor. V české hymně... se pravděpodobně leží. Co jiného se také dá dělat v ráji?" (s. 196)
Novinář Mariusz Szczygiel je Polák a čechofil a má skvělý pozorovací talent, úsporný styl a smysl pro pointu. Soubor fejetonů a esejí "Udělej si ráj" o nás jako národu vypovídá mnohé, je připomínkou okamžiků a životů minulých, i toho, jak rychle zachází sláva životů ještě žitých (na výběru celebrit v knize zachycených je (bohužel) příliš vidět, jak rychle sláva okorává a zachází. Uplynulo jen osm let a... Pawlovská, Saudek nebo Černý už nikoho nevzrušují, nikomu nic moc neříkají, nejsou nijak zvlášť vidět... což mě přivádí člověka k nepříjemnému uvědomění si, že vlastně nevím, KDO by je v současné době nahradil.).
Na první dobrou zajímavý a na druhou naprosto logický je důraz kladený na absenci víry a Boha v naší společnosti (a naopak víru v hovadiny) a pro mě osobně překvapivý pocit věřících, že jsou ateistickou majoritou diskriminováni (musím se svých věřících přátel zeptat, jak to mají oni).
Konec je smutný, ale stejně jako v celé knize, i tady dokáže autor Tiegeho závětí vše zrelativizovat.
Skvělá kniha.
"Mně jde o to, abych nemusela trčet v práci. Člověk už v životě mával všelijakým stvůrám, tak proč ne papeži." (s. 122)
Skvělý národ.
"Kdysi existovala teorie, že Čechy nic nefascinuje víc než houby (protože je můžou mít zadarmo - tvrdil spisovatel Jan Burian), ale ta definitivně padla, když se v lednu roku 1998 v japonském Naganu stali olympijskými mistry v ledním hokeji." (s. 79)

Skvělí my.

#9
Hans Christian Andersen 
PŘI NEJZAZŠÍM MOŘI
Nesmírně smutné a jímavé příběhy, které jsou asi tak pohádky, jako ty Tisíce a jedné noci (ale tady alespoň sám autor o příbězích jako o pohádkách do určité doby mluvil).
Při nejzazším moři je útlá sbírka krátkých, do velké míry dosud nevydaných vyprávění o smrti, víře, bolesti a lásce v nádherném provedení s nesmírně zajímavým doslovem, který mimo jiné vysvětluje i to, proč máme k dispozici jen tři důvěryhodné překlady Andersena, proč to skutečně jsou spíše příběhy než pohádky a jak moc bylo jeho dílo v minulost (a z jakých důvodů) upravováno.
Elg zasluhuje potlesk!

#10
Helle Helle
JESTLI CHCEŠ
O Helle Helle všichni, kdo ji čtou rádi, tvrdí, že její knihy se nenacházejí v potištěném prostoru, ale v tom prázdném, jenž jej obklopuje.
A mají pravdu, tihle lidé.
Nebo alespoň já to tak vidím. A Helle Helle mě začíná skutečně bavit.
Já v Jestli chceš v prostoru kolem písmen nacházím dva lidi vytržené z běžnosti, ztracené na v zásadě běžném a fádním místě při běžné a fádní činnosti. Mobil nefunguje (nikdo tě neslyší, i když mluvíš), navzdory veškerým snahám se motají v kruhu a podezřele brzy se setmí (to snad není potřeba jakkoliv interpretovat). Drobné bolesti a diskomfort je popisován (záměrně) zveličeně - z puchýře se hroutíme, když dvě hodiny nejíme a nepijeme, umíráme žízní a hlady a když najdeme vodu v lese, málem nás to zabije.
O nás samých toho neříkáme moc a moc o sobě raději ani nepřemýšlíme (on v ich formě zůstává naprosto neznámou osobou), spíše se s gustem noříme do životů druhých (ona v er-formě předestře celý svůj dospělý život), chceme znát detaily, ponižující podrobnosti, vnitřní strasti a bolesti - a je to pro nás podstatnější, než to, jak se dotyčná jmenuje nebo kdo vlastně je. Doba voyerská.


Evžen Boček
ARISTOKRATKA A VLNA ZLOČINNOSTI NA ZÁMKU KOSTKA
Čím dál slabší a bizarnější, ale ne tím správným způsobem. Všichni jsou neustále ožralí ořechovkou nebo sjetí lexaurinem nebo obojím zároveň. A čeho je moc, toho je zkrátka příliš. Staré postavy se chovají furt stejně a jsou s tím otravní a ty nové tomu moc nepomáhají. Strašlivě mě iritovaly anachronismy (Kaufland je v ČR až od roku 1998, v roce 1997 nebyl favorit žádný strašný křáp, vzhledem k tomu, že felicie se vyráběla od roku 94 a oktávka byla v tu dobu teprve rok starý model...; airbagy rozhodně auta v té době běžně neměla, stejně jako autorádia) a v audioverzi, kterou jsem poslouchala, naprosto nekonečné hudební předěly. Proč? Kdybych chtěla poslouchat estrádní příšernosti, nepouštěla bych si knihu! Narátorka četla Angeliku jako česky hovořící Ukrajinku, nevím proč, bylo to sice vtipné, ale nevím, jestli to byl autorův záměr, zbytek byl pořád dokolečka stejný. Dvě hvězdy za těch pár fórků, které mě přeci jen rozesmály a za tu ukrajinskou Angeliku, na mě fungovala spolehlivě.

sobota 26. ledna 2019

Zdaleka ne tak zlatý chlapec

Každý (nebo téměř každý, ať nejsem tak absolutní), kdo běhá, se už někdy setkal se jménem Kilian Jornet. Tenhle pořád ještě mladý Katalánec vyhrál snad všechny ultratraily a traily, o který jste kdy slyšeli a určitě i spoustu těch, jejichž existence nám zůstává utajena, napsal dvě knihy a natočil čtyři dokumenty. Poslední, závěrečný snímek Kilianova projektu Summits of My Life, je už pár týdnů k dispozici a protože na rozdíl od knih mě jeho filmy bavily (teď jsem zjistila, že třetí nazvaný Langtang jsem úplně prošvihla) a profesionálních dokumentů o běhání je stále ještě o poznání méně než knih, nemohla jsem jeho Cestu na Everest nechat ujít.
Nejsem horolezec, nejsem skialpinista a moje výsledné časy mě v očích mnohých řadí spíše do kategorie chodecké než běžecké, čili mé dojmy z osmdesát minut dlouhého dokumentu budou do značné míry limitovány tím, co je pro mě normální a co už spadá do kategorie kristovanoho-to-snad-nemyslí-vážně. Nevím, nakolik je to, co Kilian dokázal, skutečně abnormální, mně to přišlo solidně off-charts. Jestli se najde někdo, kdo by mi to byl schopný a ochotný víc osvětlit, budu ráda.

Takže, po prvním díle, který byl v zásadě o kráse hor a primárně se věnoval Kilianovi-skialpinistovi a druhém díle, kde se Kilian mimo jiné pokusil prolomit rychlostní rekord výstupu a sestupu na Mont Blanc, Aconcaguu a další vrcholy, následoval díl o Nepálu, který jsem neviděla. Teď tu máme díl poslední, Path to Everest. Překvapivě se v něm nebude pokoušet dostat se co nejrychleji třeba na Sněžku nebo Chopok, ale na nejvyšší vrchol světa. To, že to zvládl (a pro sichr hned dvakrát), není žádné velké tajemství, koneckonců jej právě kvůli tomu zvolil časopis National Geographic "Dobrodruhem roku 2018".
Proti Kilianově tvorbě jsem měla vždycky různé množství výhrad - jak v knihách, tak dokumentech mi chyběla odvrácená strana, chyběly mi tam skutečně emoce, chyběla mi tam jistá (sebe)reflexe hlavního protagonisty. Ve Fine Line na ni nebyl moc prostor a možná proto mi přišel druhý "Vrcholek" z celé Kilianovy mimoběžecké tvorby nejlepší. Path to Everest konečně přináší to, co od osobního dokumentu očekávám. Kromě samotného sportovního výkonu je tu i ten, kdo ho podává. A tentokrát nám Kilian a jeho blízcí dovolují nahlédnout tak trošku i do stínů a my tak máme konečně možnost vidět kluka, který je ve svém oboru výjimečný, ale zároveň to není zdaleka jen ten veselý, poskakující a usmívající se týpek s roztomilých anglickým přízvukem. Je to kluk, který má, tak jo my všichni, svoje démony, s nimiž se musel prát, který se musel vyrovnat s tím, že jen pár metrů od něj zahynul jeho kamarád a mentor (a konečně o tom mluví - absenci reflexe této události jsem vyčítala prvnímu dílu, během jehož natáčení k ní došlo) a který si musel jako velice mladý hledat úplně nové životní cíle. A taky se vypořádat s obrovskou porcí slávy a pozornosti, jíž ho jakožto ultratrailovou špičku sponzorovanou sportovním gigantem zahrnoval celý běžecký svět.
Kilian vystřelil jako raketa a během chvíle se usadil na nejvyšší stupních výsledkových listin. Splnil si všechny cíle,  všechny plány, všechno. Celý svět měl pocit, že ho zná, že vědí, co je zač - anebo jim to bylo jedno a milovali ho i tak. Všichni ho chtěli kousek vlastnit, docela jako chtějí puberťačky svůj kousek Justina Biebra (nebo kdo je teď zrovna v kurzu) - stal se novou běžeckou rockovou hvězdou. S tímhle se vyrovnat není jen tak. A Kilian přiznává, že to bylo pěkně těžký.


You no human, you monkey
Část osobní, o tom, že je těžký být sám se sebou a hledat další cesty a cíle, mi přišla skvělá. Ono otevřeně celému světu říct: Ne, já fakt nejsem zlatý chlapec, za kterýho mě máte, ne, občas se v tom všem hrozně plácám a občas zbytečně riskuju, aniž bych si to uvědomoval, není nic lehkýho.
Na část sportovní jsem jen zírala s otevřenou hubou. To, co on dokáže, je pro mě naprosto neskutečný. Zároveň to ale není jen sled líbivým scén. Třeba závěry z výstupu s kolegou kameramanem a kamarádem Jordim, byly slušně děsivé a jasně ukazovaly, po jak tenké hraně se pohybují a jak snadno i ti nejlepší mohou zahynout. Můj muž (který tohle moje tvrzení samozřejmě popře, ale který má na Kiliana z nějakýho důvodu alergii) tvrdí, že se u něj jen čeká, kdy a kde se zabije, protože je to v jeho případě nevyhnutelný.
No a pak tam byly bizarní momenty, kdy Emilie při výstupu na Čo Oju upadla a svezla se po sněhu o kus níž - a Kilian ji, očividně značně otřesenou, prostě otočil a poslal samotnou do tábora, protože výstup a sestup na vrcholem by časově nezvládla. He?
Nebo když do kamery brečí jeho přítelkyně Emelie jen při vzpomínce, jak strašně se o něj bála, když nikdo několik hodin netušil, KDE na té cestě na vrcholek Everestu je, a jestli je vůbec ještě naživu, říkáte si, že ta holka má život srovnatelný s těmi manželek středověkých námořníků. Ty taky byly víc vdovy než vdaný, protože pravděpodobnost, že se jim muži nevrátí byla mnohdy vyšší než to, že je budou mít zase doma.
A ještě bych mi mohl někdo vysvětlit, jak se vlastně ty samostatný výstupy ověřují - na vrcholku nejvyšší hory světa asi nebude ležet návštěvní kniha - a jak on sám poznal, že tam je, když byla tma jak řiti? (Aby to náhodou někoho nenapadlo - nezpochybňuju ani nejmenším, že tam byl, jen mě zajímá, jak se to kontroluje?)
Jedna věc je jasná - ať už ho máte rádi nebo ne, ať už ho obdivujete bezmezně nebo k němu máte, Kilian Jornet JE sportovní fenomén. Poslední z "Vrcholků" to jen potvrzuje. A rozhodně je to sportovní dokument, který stojí za to vidět (už jen proto, abyste mi mohli napsat, co si o něm myslíte vy?).

pátek 18. ledna 2019

Než se dostanu k tomu, abych napsala něco o Kilianovu filmu...

...a taky dokumentu, který dali dohromady kluci, kteří jezdí trénovat do Keni, mám tu pár knížek, jež mi od začátku roku prošly rukama a očima.

#1
Jiří Padevět
OSTNY A OPRÁTKY
Letmé pohledy do životů lidí, o něž se dějiny jen neotřely, ale sevřely je do spárů a často už nepustily. Stali se hybateli nebo jen oběťmi, stali se těmi, o nichž se dodnes učíme a těmi, na něž si už nikdo nepamatuje.
Výjimečné dílo - nevím, kdy mě naposledy něco takhle sežvejkalo a vyplivlo s očima navrch hlavy. Historie se trapně opakuje a jeden totalitní režim plynule střídá druhý (dobové výňatky z textu skvěle dokreslují, jak se v dobách, kdy jsou národ a svoboda nejvíc przněné, píšou naprosto vyprázdněné kraviny a řeší se naprosté marginálie), jen tenhle (jak už víme) vydrží déle a/protože nestřílí lidi na ulicích.
Každý z mikropříběhů zamrazí, každá dokonalá pointa je jako bodnutí.
Dvacáté století se prohnalo jako uragán.
A my zapomínáme. Náš nevděčný, věčně nespokojený živočišný druh.
Čtěte. Nezapomínejte. Musíme se poučit z vlastních dějin.

#2
Garth Ennis, Steve Dillon
PREACHER - KŘIŽÁCI
Neplánovaně začínám s Preacherem od čtvrtého dílu (jiný v knihovně neměli a mě jaksi nenapadlo podívat na vnitřní záložku - na obálce samé to nikde není) a je to trošinku problém. Ale fakt jen trošinku. I tak je to totiž veliká jízda plná absurdit a násilí vyšponovaného daleko za hranu. Padlí andělé, sex s démony, retardovaný Beránek, gigantická ("jé-dortík") hlava mocné církve, zabiják boží i Bůh sám chodící po zemi... Všechno, na co si vzpomenete hezky zalité hodně hustou polevou z krve a pocukrované vagonem vystřílených nábojnic.
Skvělá kresba, kolorování i lettering, výborný překlad a celkově rozhodně série, která mi unikala až příliš dlouho, než abych se jí teď nepotřebovala urgentně podívat zoubek.

#3
Ivana Myšková
NÍCENÍ
První ohledání, jež přineslo zjištění, že Alexandře Berkové, jež knihu na zadním přebalu vychvaluje, je kniha i věnována (a že podle autorčina životopisu byla nejspíš i její studentkou na někdejší Tvůrčí akademii Josefa Škvoreckého), způsobilo, že jsem k Nícení přistupovala značně skepticky. No to bude teda něco, pomyslela jsem si, a čekala myšlenky tak hluboké, že by se vešly na čajovou lžičku a hrané tolikrát, že na desce nezbyla už jediná rýha.
Ale ouha.
Chyba. Chyba! Vážení, jak já se mýlila.
Nícení se vám nicméně bude asi těžko chápat, pokud: nemáte snad až příliš láskyplné rodiče, kteří vás tou svou opičí láskou hnali (ženou) mnohdy až za hrany, kam byste se nikdy podívat nechtěli; neměli jste v životě člověka, jemuž jste chtěli dát všechno a on si vás jen vodil jako pimprle; neměli jste slabost pro smutné pány a nedokázali jste nikdy vyslovovat veliká slova se stejnou lehkostí, s jakou předčítáte seznam na nákup; nezacyklili jste se ve vztahu, v němž jste nikdy nechtěli být; nebyli jste tak trochu zpovykaná, intelektuálská, hlubokomyslná slepice.
Ve mně kniha vyvolala nepříjemné množství nepříjemných myšlenek a vzpomínek, jež jsem poctivě zahrabala hodně hluboko v naději, že odtamtud nevyklíčí absolutně nikdy nic (jenže se zase potvrdilo, že jsem vážně špatný zahrádkář).

#4
Duong Nguyen Jirásková
BANÁNOVÉ DÍTĚ - VIETNAMKA V ČESKÉ DŽUNGLI
Slabé jak Skotův deset let máchaný pytlík s čajem.
Přemýšlím, kde začít. Tak snad na začátku. Přebal, podtitul, zadní strana, prolog - to vše slibovalo upřímný, zábavný a ironický pohled do života české vietnamské komunity navíc ozvláštněný komentářem českého manžela (což samo o sobě je dost zajímavá věc).
Hned první kapitola mě ale vyvedla z omylu a vrátila pevně na zem. Kdepak zajímavé dílo talentované autorky. Jen další titul z pera člověka, jenž nemá ještě co vyprávět (a to, co by vyprávět mohl, buď vyprávět nechce nebo to zkrátka neumí). Duong by byla ráda talentovaná spisovatelka, ale není. Myslí si, že je nekorektní a hubatá, ale není. Možná její články na blogu vyznívaly jinak, líp a zajímavěji, ale knihu nemá šanci utáhnout. Dialogy jsou strašlivě toporné, témata podivně namíchaná, o české vietnamské komunitě se v zásadě nedozvíte absolutně nic nového, zato se toho dozvíte hromadu o autorce a jejím příteli/manželovi. Většinou to, co nechcete vědět ani o známých, natož o cizích lide. Třeba kdy chodí na záchod, jak menstruuje, kdy (a skoro i jak) splodili první dítě, Jakubovu sexuální i finanční historii a hromadu dalších, extrémně osobních věcí - čili skvělá duševní potrava pro voyery moderního věku. Jenže mně to přijde spíš jako samoúčelný exhibicionismus.
Autorka na mě na střídačku působila jako pipinka, která si myslela, že na ni čeká Pulitzer jenom proto, že je ochotná napsat, že si nikdy nevezme Vietnamce, a která se zhroutí poté, co jí někdo zkritizuje blogísek, a jako vcelku sympatická holka, která má ráda svoji rodinu a třeba až jednou dospěje, bude z ní fajn ženská.
Absolutně jsem ale nevydýchala jejího muže, jeho názory, způsob, jakým se vyjadřuje (jde údajně o vyžehlený přepis, no to potěš koště) a to, jak sám sebe prezentuje. Přesně takové lidi, kteří už předem plánují, jak neučí své dítě se prát a raději bude chodit do školy řešit, že jeho dítě někoho zmlátilo, než že ho někdo šikanuje, fakt chcete mít ve třídě - a co to třeba řešit, ehm, úplně jinak? Perličky o představách, jaký to je, mít děti, který ze sebe čekal během prvního těhotenství, můj dojem jen potvrdily (jak vám totálně rozloží život, jak jsou drahý - rozumějte finančně nákladný, jak se chtěl nechat "vykastrovat" (LOL! To asi ne, ne?), jak vám zničí partnerský život a že se prostě kdyžtak holt rozvedou (he? Tak s tímhle jít do rodičovství, to je na metál!) atd. - a bonusový bludišťák za zcestnou úvahu, že odsávačka na nudle je volovina).
Vadila mi hromada věcí - ale hlavně to, že o Vietnamcích u nás se nedozvíte nic. Proč sem její rodiče přijeli? Co tu dělali? Autorka je zdrcená, že jí někdo nechtěl pronajmout byt na Karláku, protože ji považoval za cizinku (neměla tehdy ale ještě vietnamský pas?) a je znechucená z Čechů, ale o kus dál se dozvíte, že je v podstatě adoptoval starší manželský pár, který jim pronajímal nebytové prostory a který ji a její sestru celé dětství krmil a vozil po výletech. To asi není zanedbatelné, že? atd. atd., klidně budu v diskusi dál elaborovat, je toho příliš, co mi přišlo na hlavu.
Stručně: Tohle mělo zůstat buď doma v šuplíku nebo v nějaký složce v počítači anebo na nějakým blogu. Za tři sta korun, což je doporučená prodejní cena, si raději kupte cokoliv jiného.
Dovětek: Chyby v češtině (vedle zmiňované tchyně je to hromada podivných nečeských vazeb např. "byly dny, kdy jsem nevycházel z postele") jdou na vrub redaktorce a jazykové korektorce, to bych autorce snad ani nevyčítala. Jako vážně, dámy? Vážně? Za TOHLE si berete honorář?

#5
Helle Helle
TOHLE JSEM MĚLA NAPSAT V PŘÍTOMNÉM ČASE
Před časem mi někdo řekl, že bych si měla přečíst Helle Helle, že se mi bude líbit. Nezmýlil se. Líbila.
Při čtení mi neustále vyskakovala Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové. Stejná témata, stejná bezvýchodnost, stejné plácání se. Stejně jako Marta, ani Dorte není schopná se nakopnout a začít konat, aktivně se podílet na směru, kterým se bude ubírat její život. Místo toho putuje od kluka ke klukovi, přes různé postele, až do domku, kde ji detašuje její starší verze v podobě tetičky. Nemá v zásadě žádné zábrany, nic ji nerozrušuje, nic ji netrápí, ničím se do hloubky nezaobírá, prostě je. K tomu dánsky mohutné množství kávy a sladkého pečiva. Kolem dvaceti může být tak těžké být. Obzvlášť, když nevíte, čím nebo kým vlastně chcete být a o co vám v životě vlastně jde.
Při setkání postav s (podle mého) autorkou samotnou v samém závěru knihy, nás Helle nechá roztomile nakouknout pod pokličku - v jedné nebo dvou větách nám vysvětlí, proč píše, jak píše.
(Potlesk za skvělý překlad!)

#6
Alen Mešković
STAN PRO JEDNOHO
Neprávem a naprosto nepochopitelně přehlížený román, kterému by se mělo dostat mnohem větší pozornosti - nejen kvůli němu samému, ale především kvůli nám samým.
Nepřestává mě fascinovat, kolik vychází knih o holocaustu a druhé světové válce a jak gigantickému promu se dostane snad každé z nich. Jistě, stále je to nejpříšernější konflikt moderních dějin našeho živočišného druhu, ale není jediný a ano, nesmíme zapomenout - ale kde se bere ten zájem až hraničící s posedlostí (znám pár lidí, kteří jsou schopní o sobě říct, že jejich nejoblíbenějším žánrem jsou knihy o koncentračních táborech!) a proč nevěnujeme trochu energii i tomu, co přišlo potom?
Třeba taková válka v Jugoslávii.
Není to tak dávno a není to ani tak daleko.
A i ročníky, které se narodily až poté, co se v jednom vzdáleném městě ve Spojených státech podepsaly dohody a nakreslily nové hranice, které na spoustu let a mnohdy navždy zbavily řadu lidí domovů a domovin, by přeci měly mít nějaké povědomí o tom, že v zemi, kam se jezdíme tak rádi rekreovat, ještě nedávno (no dobře, už dávněji) zuřila skutečná válka. Kdy se proti sobě postavil soused se sousedem a rozhodli se, že si jednou provždy vyřeší, který z tamějších národů je vlastně ten, jenž má na půdu PRÁVO.

A Emir Pozder alias Miki byl jedním z těch, kteří se stali součástí tohohle konfliktu. Ve čtrnácti začaly kolem jejich domu vybuchovat bomby, město bylo srovnáno se zemí a jako Bosňan putoval s rodiči do tábora v dnešním Chorvatsku. Jeho o deset let starší bratr, jeho životní vzor, pak pod hlavní pušky nepřítel neznámo kam. Jaké to je prožívat léta nejtvrdší puberty v uprchlickém táboře, když chcete hlavně poslouchat rock, pít bambus a balit holky, psal Mešković v Ukulele Jam.
Stan pro jednoho začíná tam, kde jsme Mikiho nechali - v chorvatské Majbule, z níž se chce hlavně dostat pryč, utéct, začít žít - ve Švédsku s bráchou Nenem, jemuž se podařilo uprchnout četnikům a emigrovat.

A když je vám sedmnáct a pro něco se fest rozhodnete, stává se, že pro klapky na očích neuvidíte, co můžete způsobit sobě a všem kolem. A tak Miki sám a tajně vyrazí na cestu na daleký sever. Jenže do Švédska za Nenem se nedostane, zasekne se na severu Dánska. A tam začíná jeho osamělá pouť - dál nemůže a domů taky nemůže. Nezbývá mu, než sedět na zadku v uprchlickém táboře v jedné unimobuňce s bratrance svého táty z druhého kolena, jeho ženou a dětmi. Nerozumí jazyku, nerozumí téhle studené zemi, nerozumí tomu, co má teď sakra sám se sebou dělat? A Bosňané v táboře mu lezou krkem.
Tam, kde bylo Ukulele Jam bildungsromanem navzdory válce plným sluníčka, vůně borovic a zpěvu cikád, je Stan pro jednoho emočně náročným čtením o osamělosti, o tom, jak těžké je být někde, kde být nechcete a jak těžké je jen čekat, nesmět nic dělat, jen si stýskat po tom, co bylo, co víte, že už se nikdy nevrátí a oplakávat mrtvé.
Není to jen depka, Mikimu je furt jen sedmnáct a furt je pro něj podstatné najít si holku a poslouchat pořádnou muziku. Ale taky pro něj začne být důležité mít vlastní životní prostor a někým být, někým se stát.
Každý, každý!, kdo si myslí, že ti, co prchají před válkou jsou srabi a vyžírky, by si tohle měl přečíst. Protože nikdo na světě nechce, aby mu někdo srovnal dům se zemí, aby ho vyhnal z rodné země, nikdo nechce přijít o kořeny a nikdo se nechce stát nedobrovolným cizincem v cizí zemi plné cizích věcí, zvuků, chutí a vůní, které nerozumí a která nerozumí jemu, obzvlášť, když část nejbližších zůstala tam a jiná je někde docela jinde. Jen naprostý blázen. A těch je minimum.

"Pak jsem píchl zadní kolo. Doručil jsem dvoje noviny, jedny Jyllands-Posten a jedny Det Fri Aktuelt a už jsem měl promočený seznam adres a píchlé kolo. Celkem jsem měl ještě doručit čtyřiapadesát tiskovin ve čtvrti, v níž jsem nikdy nebyl. Dosud byla noc, fičelo a pršelo, byl jsem hladový, ospalý a dneska jsem absolutně neměl sebemenší šanci doručit noviny do sedmi hodin. K tomu mě čekala přibližně čtrnáctikilometrová štreka domů v počasí, do kterého by psa nevyhnal, ale já bych ho přál Karadžićovi, Miloševićovi i Mladićovi." (s. 132)