sobota 15. června 2019

sobota 8. června 2019

Zabardast

Zabardast je celovečerní dokument o partičce freeriderů, kteří se vypravili do Pákistánu, aby si sjeli jakousi horu, na které ještě nikdy nikdo v dějinách lidstva (nejspíš) nelyžoval. (Ten film je parádní a doporučuju na něj kouknout:
)
Kromě toho znamená zabardast paštsky super, vynikající, parádní, nejlepší.
Ne nadarmo se říká, že si člověk váží nejvíc toho, co ztratil nebo co ztratit mohl. Já nejsem výjimka a výjimkou není ani běhání. To, co je obyčejně úmorné a ubíjející a nechce se mi do toho a zhusta mě to ani nebaví, je najednou skvělý už jen proto, že můžu. Pateticky se vezu na vlně nesmírnýho vděku.
Na vlně zabardast.
Zabardast je květnová kilometráž bolavý noze navzdory.
Zabardast je být zase na cestě.
Zabardast je ledový stout ve vymrzlý hospodě na břehu moře v Loch Lomondu.
Zabardast je, když prší ("To je blbý, že máte hnusný počasí," psala mi kamarádka. Blbý? Proč blbý? A že je zima a fouká? A co si pomůžu, když se tím nechám naštvat?)
Zabardast je vylézt v dešti po rozbahněné kozí stezce na první kopec, který máte po ruce, prostě proto, že můžete.
Zabardast je běhat ráno u moře...
...a dojet konečně na místo...
..a mít aspoň na chvíli dům s výhledem.
Zabardast je vidět jezero Loch Ness a Urquhart Castle na vlastní oči...
...a stejně tak i Eilean Donan...
...a cestou k němu projet přes Highlands a vědět, že sem, sem se prostě musíte vrátit.
Zabardast je běhat, jak říká kamarád Bubo, v tekutém slunci a vracet se domů promáčená na kost a s bahnem až mezi lopatkama.
Zabardast je nákup hromady lokálních whisky (když už jsme teda v kraji jí zaslíbeném hned vedle městečka, které se pyšní přídomkem "hlavní město single malt whisky") a jejich vysoce sofistikovaná degustace.
Zabardast je zažít věci, o nichž byste nikdy nevěřili, že se vám přihodí.

Intenzita kontaktu během rodinné dovolené už tak velký zabardast pořád není, co si budeme povídat či nalhávat, ale zdá se, že jsme to všichni (až na jedny Kateřininy elasťáky) ve zdraví přežili a další místo na mapě, na němž ještě před pár dny klidně mohli vegetit lvi, je naše. A je to tady krásný!

(A běhá se tu CapeWrathUltra. To jen tak, mimochodem...)

#31
Imbolo Mbue
TOUHY DŽENDEHO DŽONGY
Veselý přebal ukrývající neveselý obsah podaný tak inertně a tendenčně, že touhou Jitky J. bylo zhruba od poloviny dostat se co nejrychleji na konec - aneb jak praví manžel mé kamarádky: "Ty psací stroje jsme jim do Afriky fakt neměli vozit." 
Pochopím, proč dílko kamerunské emigrantky vydají ve Státech, ale proč proboha něco tak nezajímavého vyjde v překladu do češtiny, mi zůstává záhadou. 
Džende Džonga je - a teď překvapení - Kameruňan, který přijíždí do Států splnit si svůj americký sen. Nemá vzdělání, nemá peníze, nemá co nabídnout, ale to nevadí. Po čase, kdy tvrdě pracuje a chová se - tak jako všichni Afričani v knize - naprosto čestně a slušně, hotový Mirek Dušín, za ním přijíždí manželka Neni a syn Liomi. Doma v Kamerunu se neměli nijak zvlášť dobře, ale ani nijak špatně, nicméně kdo by nechtěl jíst u mekáče a nakupovat v supermarketu? Džende získává místo řidiče u boháče z Wall Streetu - tak a teď otázka pro vnímavé, jaký ten člověk asi bude? Jaká bude jeho žena? Jaký bude jejich život? 
Samozřejmě! Jsou povrchní, nemyslí na rodinu, ona pije a bere léky, on je furt v práci a jezdí za děvkama, starší syn se vzbouří a jede meditovat do Indie, mladší je furt s chůvou a ANO, u Neni a Džendeho mu je nejlíp, protože ONI jsou ti hodní, ti skromní, ti čistí, ti se správnými hodnotami. Bože. 
Zápletka je v zásadě nulová, postavy reagují ploše a toporně, to, že někteří Afričané mluví jako masabob, byť ve Státech žijí desítky let a jiní (ano, naše ústřední dvojice) jsou jak Oxford Dictionary (byť angličtina není jejich rodná řeč), to je další věc... 
Takže ne, je to sice miloučké jako prd jednorožce, špatní lidé dojedou na svou špatnost a napraví se, hodní lidé dopadnou dobře (a jejich špatnosti jsou vlastně omluvitelné), ale je to obalené úmorným blebleble a usmažené totálně do mrtva.

#32
Alena Mornštajnová
TICHÉ ROKY
Tahle kniha bude úspěšná, bude se líbit a bude velmi čtená. Tvoří ji totiž na první pohled mix dokonalých ingrediencí, je to rodinný příběh rozkročený přes téměř sto let, jsou tu narušené vazby a silné a zároveň křehké vztahy, nechybí ani osudové momenty, nezvratné chyby, smíření a odpuštění.
Tak co se může pokazit? Nic a všechno. 
Tiché roky se čtou (až na občasné moravismy, které by žádný rodilý Pražák z pusy nevypustil) skvěle, protože Alena Mornštajnová umí vyprávět a umí vyprávět krásně a poutavě. V Haně jsem s postavami jejich osudy prožívala velice intenzívně. O to větší zklamání pro mě Tiché roky jsou - postavy mi šustily do ucha papírem a připadaly mi nesmírně účelově modelované - jako figurky na šachovnici, které se hýbou tak předvídatelně, že i mizerný šachista (jako já) by tuhle partii nejspíš vyhrál. Nebudu psát proč a co konkrétně mi vadilo, věřím, že spousta z vás se knížku teprve chystá číst a nehodlám být za spoilerující slepičí prdel. Shrnuto a podtrženo: Tiché roky rozhodně inteligenci neuráží, jen z nich mám stejný pocit, jako z posledního románu R. Backmana - že by si zasloužily trochu víc a dýl odležet, a pak by mohly patřit ke špičce, takhle je to prostě jen hezký příběh, který neurazí, ale nadchnout nedokáže.

A teď pozor - na začátku roku jsem řekla, že letos zdolám své dva knižní "summits of my life" - možná si na to vzpomínáte a možná si i vzpomenete, že jedním z nich byl...
#33
James Joyce
ODYSSEUS
"Četba Odyssea nemá být atletický výkon, z něhož si člověk odnáší kýženou trofej. Odysseus je jako město: městem se neprochází v jedné dlouhé lince, ale křížem krážem - a znát nějaké město dobře je cosi jiného než znát všechny jeho ulice. 
Tak jděte, a nebojte se. Nikdo vás nesleduje." 
Píše v závěru krásného doslovu (jenž bohužel - neb nabízí jistý návod ke čtení - není předmluvou) Martin Pokorný, jenž poslední vydání revidoval. 
Skoumalův překlad Odyssea v Pokorného redakci je... je spoustu věcí a věřím, že každý si v něm najde něco jiného (a mnozí nenajdou nic a odejdou znechuceni, zklamáni a budou přesvědčení, že císař je nahý), pro mě byl především absolutní jazykovou slastí, protože každé jedno slovo se nachází přesně tam, kde má, nikde - na jediném místečku - není nic špatně, nic nedrhne, nic nepřečnívá, nic nechybí. Imaginace, um, novátorství, boření starých pořádků a rozmanitost, ta nesmírná rozmanitost! To všechno pro mě je teď Odysseus (s absolutním vrcholem ve čtrnácté, patnácté a sedmnácté epizodě).

#34
Charles Baudelaire
KVĚTY ZLA
"18. února 1866, půldruhého roku před svou smrtí, napsal Baudelaire notáři Ancellovi... : 'Mám vám vykládat, vám, který jste to neuhodl o nic více než druzí, že jsem do té hrozné knihy vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství (v travestované podobě), celou svou nenávist? Jistě, budu tvrdit pravý opak, budu přísahat na bibli, že je to kniha čistého umění, pouhé opičení a kejklířství; a budu lhát, jako když tiskne.'" cituje básníka v úvodu (skvělého) doslovu Jiří Pelán. Květy zla nejsou sbírka básniček, které by se četly hezky, libě a "samy". Jsou to básně mnohdy nepříjemné, plné svíravých obrazů a motivů, jež v rámci zachování (zbytků) zdravého rozumu raději běžně odsouváme na/za okraj zorného pole. Nesmírně zajímavý je pak Pelánův rozbor českých překladů - až bude mít (zase) někdo (vydavatelé!!) pocit, že překládat může vlastně každý, prosím, aby si vzal do ruky tento útlý svazek a věnoval pár minut četbě doslovu... 

"Albatros 

Často těm z posádky postačí k taškařici 
křídlatý albatros, pták, který brázdí vzduch 
za lodí, po hořkých propastech klouzající, 
té pouti lhostejný a vytrvalý druh. 

Na prkna paluby ho složí a té chvíle 
je z krále azuru jen neohrabanec, 
jenž s hanbou nechává perutě, velké, bílé, 
svěšeny po boku jako cizí těžkou věc. 

Ten poutník s křídly je teď hříčkou lidské zloby! 
On, krásný nedávno, je k smíchu, šeredný! 
Ten lulkou dráždí ho a onen napodobí 
kulhání mrzáka, jenž létal celé dny! 

Básník má stejný los jak tento kníže mračen, 
jenž smích má pro střelce a v bouřích umí plout; 
vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen, 
pro křídla obrovská nemůže se tu hnout." 

(s. 89 v překladu Františka Hrubína)

#35
Nuria Amat
AŤ NA MĚ PRŠÍ ŽIVOT
"NEMŮŽU bez ní žít. 
Avšak celou dobu žiju." 

Jak je možné, že brak nebo polobrak má tisíce čtenářů a kniha, která disponuje tak obrovskou silou, zůstává ve stínu a navíc, jak se zdá, zoufale nepochopená? Nuria Amat skutečně je mistryní aforismů a bonmotů, silných, úderný, nádherných a tak živých. Je i mistryní budování atmosféry, stavitelkou obrazů a předestírání osudů jiných i toho svého. Splétá příběhy z ničeho a z mála a nechává čtenáře tápat – stalo se to, o čem píše nebo je to jen fantazie? Do jaké míry je to dílo autobiografické? Jako by sama mnohdy ani nevěděla, kde přesně ta hranice leží a rozhodně neměla v plánu ji hledat. 
Chtěla bych umět psát jako ona. 
Jaká škoda, že žádné další její dílo česky nevyšlo – překlad Marie Jungmannové je to totiž symfonickým koncertem češtiny. 

(Mimochodem, momentálně tak populární Tiché roky od A. Mornštajnové operují s naprosto stejným a poměrně neobvyklým motivem, který zpracovává N. A., že by zvláštní náhoda?)

pondělí 3. června 2019

Všeho (u)schop(ně)ná

Ještě že neexistuje žádný orgán právní ochrany blogů, to by mi ten můj za zanedbávání péče už dávno odebrali. Moje kronikářská morálka nějak upadá. Ono je to samozřejmě dané i tím, že jsem poslední závod běžela v prosinci, práce je až nad hlavu a psát pořád dokola o tom, jak běhám (pořád dokola) není ani zábavné, ani povznášející. Navíc, samozřejmě, čím víc píšu pracovně, tím míň chuti je psát pro zábavu - nebo jako tím menší zábava se psaní jeví? Těžko říct.
Každopádně děkuju všem za zájem ohledně mé laní nožky. Od půlky května jsem běžecky uschopněna. Do té doby uklidňující mistr jedi to vzal jako startovní výstřel.
Já (ve čtvrtek po kontrole): "Tak můžu běhat."
Jedi: "Ok. Takže zítra si dáš patnáct a o víkendu dvacet, dvacet."
Já: "Tvé přání je mým rozkazem!"
Do GGUTu zbývají necelé dva měsíce. Cuty jsou tam neúprosnější než kdy dřív a už teď je jasné, že příprava nebude taková, jakou jsme plánovali. A tak drtím kopečky a běhám B2B a cpu krychličky do kuliček, abych, až se mě ty kopce tam zeptají, co jsem ty poslední dva roky, kdy jsme se neviděli, dělala, jim mohla upřímně odpovědět: chystala se na vás.

#27
Michel Faber
KNIHA ZVLÁŠTNÍCH NOVÝCH VĚCÍ
V jistém bodě v čase je vše dobré. Třeba teď. Nevím, jak u vás, ale u mě suma sumárum ano. Ne, že by to bylo dokonalé, ale je to prostě dobré.
Stejně tak je tomu u ústředních hrdinů Faberova ve/nesmírného románu o putování do velké dálky (která může být jen ve vedlejším pokoji), o odloučení a stesku, jež nevnímají v dříve tak sehraném páru oba stejně (a které může probíhat u jednoho stolu), o tom, zda a jak je možné se změnit a zatočit s minulostí (anebo tak ne) a o tom, že i když pevně zavřeme oči, schováme se do kouta, budeme si na uši pevně tisknout dlaně a zpívat do ochraptění lalalala, okolní svět nás nakonec stejně dostihne a my se s tím, co se v něm děje, budeme muset nějak popasovat, protože to, co se nás ještě před rokem, měsícem nebo týdnem týkalo jen omezeně, jen z dálky, přes papír novin, monitor počítače nebo sklo televize, můžeme zítra najít hezky usazené na našem prahu.
Je to příběh o posedlosti a o tom, co všechno jsme našemu přesvědčení ochotní obětovat. Víra, misionářství, zápal pro věc - nová závislost, kterou hlavní hrdina nahradil tu starou a nechal ji, aby stvořila jeho novou osobnost, tu kontrastuje proti organické víře, kterou jeho žena měla celý život a jež byla jen jednou její částí (a o kterou tím pádem může přijít a stále zůstat někým, ne jen prázdnou nádobou, kterou je zapotřebí znovu naplnit).
Je tak snadné vzdálit se jeden druhému, když nás spojuje něco, co vyžaduje slepě věřit. Je to stejné se sny, plány, cíli, ale i koníčky nebo prostě jen jakoukoliv touhou, která nás pohání a jíž od určité fáze společně nesdílíme. Protínající se světy se začnou vzdalovat, najednou se dotýkají jen okraji a pokud se nezatáhne včas za brzdu, vytratíme se ze vzájemných gravitačních polí a už není cesty zpět.
Motiv cizího světa, otázky, kdo je tu vlastně mimozemšťan, stejně jako idea společenství vyprázdněného od emocí, od zavedený struktur, od všeho, co nás činí skutečnými individualitami (protože navzdory současné posedlosti vzhledem a tělem, to fyzická schránka je jen částečně), které jako jediné může dlouhodobě fungovat, je tísnivý a příliš veliký, než abych o něm dokázala napsat jen pár vět - a je otázkou, jestli bych to takhle brzy po dočtení vůbec dokázala.
A přesně tohle je pro mě to hlavní, co si z celého románu odnáším - řada otázek, na které budu muset nějakou dobu (možná naprosto neúspěšně) hledat odpovědi. Kdo (ne)? Kam až (ne)? Jak moc (ne)? Proč (ne)?
I kdyby na vás kniha neudělala ta hluboký dojem, pořád je to v prvé rovině zajímavý sci-fi příběh s varovným poselstvím. I to by mělo stačit.

#28
Antonio Gamoneda
TOHLE SVĚTLO
S Gamonedou jsme se tak nějak minuli. Vyzdvihovaná drsnost a (záměrná) nepohlednost a nepříjemnost jeho poezie na mě byla asi moc. Ne že bych ve (skvěle zpracovaném - ostatně jak už je v téhle řadě zvykem) výboru nenašla básně, které mě oslovily, jen jich bylo tentokrát velmi málo.

"Ty kalichy

Kdo ještě mluví k rozžhavenému slunci, když zbabělost dala jméno všem věcem?

Hvízdá příslovce minulosti. Měď hvízdá v mladistvých kostech, ale je to zimní den. Někdo připravuje široká prostěradla

a znovu klene dutinu. Je v tobě jenom substance,
modrá substance zmizelých.

Ty výkřiky. A vlajky nad námi.

Ach vlajky. A neustálé balkony: železa ve světle,
železa vyšší než melancholie, naše potrava.

Padá

maska Boha: žádná tvář.

Kdo ještě mluví k žlutému slunci?"

(s. 151)

#29
Jaroslav Kalfař
KOSMONAUT Z ČECH
Poselství této knihy je velice prosté: nikdy se nežeňte se sobeckou ženskou, která je navíc ve své pasivitě agresivní a pokud jste Rus, nikdy nevěřte Čechovi.
Kalfař samozřejmě strašlivě dojel na to, že mi jeho kniha přišla do ruky vzápětí po Faberově Knize zvláštních nových věcí. Porovnávat tyhle dvě (a vzhledem k téměř totožnému tématu se porovnávání laskavý čtenář zkrátka nevyhne) není ani jako porovnávat jabka s hruškama, je to jako porovnávat jabka s šutrama.
V komentářích ke knize jsem se často setkala s různě skloňovaným souslovím „filozofické úvahy“, které byly v závislosti na vkusu čtenáře buď vyzdvihovány nebo zatracovány. Tak jsem si říkala, že to bude dobrý, že to by mě mohlo bavit – prosím vás, řekněme mi někdo, JAKÉ že přesně tam ty „filozofické“ úvahy byly? Protože kromě ideje, že jsme jako živočišný druh determinováni strachem, jsem tam nic nenašla.
Našla jsem tam ovšem jednu z nejprotivnějších ženských literárních postav posledních let. Tahle mladá paní, manželka hlavního hrdiny, nedokáže snést, že pan manžel dosáhl absolutního vrcholu ve svém oboru, a tak se prostě sebere a uteče. Zajímalo by mě, co by dělala, kdyby přišla válka a on by měl jít bojovat za vlast, schovala by ho do sklepa? Po pár týdnech, kdy by byl pryč, by utekla, protože „už to nemohla dál snášet“? Proto se polovina manželství rozpadá, protože jsme vlastně asi jako neladili od začátku, tak do toho hoďme vidle a jede se dál? (Je tohle skutečně už taková norma, že to nikoho nezaráží? Stejně jako hromadné podvádění se v tak populárních románech Hartla nebo Třeštíkové, které jsou s oblibou nálepkované jako "ze života"? Z čího?)
Je normální od druhého očekávat, že zformuluje odpovědi na otázky, které nepoložíme, a když to neudělá, prostě odejít? Proč ne, že jo – koneckonců, kdo by zůstával v nějakým vztahu, když to není ideální a začne to být tak trochu (větší) dřina, že jo? Girls just to wanna have fu-un... (a okolí vás ještě podpoří)
Myšlenka: Jaké by bylo přijetí čtenáři a kritikou, kdyby se role obrátili, do vesmíru letěla On a On, utlačovaný ambicemi své ženy, po pár týdnech odešel a nechal ji ve smíru docela samotnou. To by se smělo?

Řemeslně se knize nedá nic moc vytknout, nic nechybí, nic nepřebývá. A navzdory náklaďáku negativních emocí, které ve mně čtení vyvolalo, je to kniha velice čtivá. Vážně je.

Nicméně raději Fabera.

#30
Ryan Gattis
ŠEST DNÍ HNĚVU
Šest dní hněvu, šest dní, během nichž na jaře dvaadevadesátého roku hořelo Los Angeles. To není námět pro postapokalyptické alternativní dějiny USA, to je román vycházející ze skutečných událostí. V důsledku nepotrestané policejní brutality s rasovým podtextem vzplály na šest dní ohně, docházelo k rabování a gangy Chicanos využily naprostého nedostatku dohledu pořádkových služeb a začaly si vyřizovat účty.
Gattis v sedmnácti různě dlouhých portrétech sedmnácti různých, vzájemně do jisté míry propojených osob, plasticky vykresluje obraz jedné čtvrti, jedné rodiny, jednoho gangu a těch, kteří jsou jejich gravitačním polem chtě nechtě přitahováni a ovlivňováni. Smrt je na tom místě mnohem pravděpodobnější než život, mrtví se neoplakávají, železo je základ a sjetej je každej, kdo má žíly nebo dírky v nose.
Po všech vztahových dramatech a sebezpytu třicátníků a hlavně třicátnic, románech plných našich legračních "first world problems" bylo Šest dní hněvu jako rázné plesknutí přes prsty, které jsem si fakt užila. To, že kniha postupně ztratila nádech gangsterky a začala řešit sociální rámec celého problému neoddělitelně spjatého s problematikou gangů, mi naprosto vyhovovalo, já to bezhlavý vraždění prostě nemusím.
Velký palce hodně vysoko za překlad, skvělá práce.

Katja Kettu
MŮRA
Přílišné množství samoúčelného násilí ve mně nevzbuzuje ani soucit, ani odpor, jen naprostou netečnost.
A přesně takový mám celkový dojem z Můry - ta kniha mi, navzdory potenciálně velice silnému tématu, byla absolutně fuk, postavy mi byly buď jedno nebo mě iritovaly, jejich osudy mě vlastně vůbec nezajímaly a dojmy místy hraničily až s lehkým utrpením (to když narátorka potisící vyřkla "sestřičko modřinko" nebo "keče avo" nebo něco podobného) a nemístným pobavením (ten pseudoputin měl být jako co?).
Román Katji Kettu je pro mě takový hodně nezdařilý prasopes - asi jako když Bart Simpson v jednom speciálu strčil do teleportovacího stroje Spasitele a Sněhulku a vylezly mu z něj dva spojené předky a dva spojené zadky. Tak zatímco byly spojené zadky přiřknuty Líze, nám byla přiřknuta Můra.
Že je to spatlanina národopisno-lepidopterologického exkurzu do Marijska by asi nevadilo, kdyby v něm nebyla použita snad veškerá možná klišé - brutální sexuální scény? Check (KK má zjevně pocit, že všechny to chtějí ve skutečnosti nadrsno a všichni chlapi to dělají, když můžou, jen nadrsno, a pokud chcete najít osudového muže, musíte se od něj chtít nechat svázat a nadrsno o----t, abyste získala jeho srdce, ideálně do 24 hodin od chvíle, kdy ho poznáte, wtf?!). Koncentrák nebo pracovní tábor? Check. Drsné osudy? Check. Prolínaní dvou časových rovin? Check. Průhledná zápletka s "postupně" odhalovanými identitami? Check. No a do toho trocha toho dějinného poučení, zrady, lásky, osudovosti atd. atd.
Poslouchala jsem jako audioknihu, ale ani sympatický přednes Pavly Gajdošíkové to nezachránil. Na mě prostě ta poetika strupatých seveřanů, jak říká má kamarádka Z., nezafungovala.

V červnu mají na Audiotéce slevovou akci - vybrané tituly za 99,- - dávám sem odkaz, kdybyste měl někdo na něco už delší dobu zálusk a nechtěla se vám platit plná raketa - třeba to zrovna bude v nabídce:

728x90.jpg

středa 8. května 2019

Deset let od běžeckého zrození

Na Vánoce v roce 2011 dostal můj tatínek pod stromeček (nejspíš mimo jiné, to už si nejsem jistá) dvě věci: dostal startovné na Pražský půlmaraton, který jsme měli běžet spolu a neběželi, protože já v únoru zjistila, že se budu připravovat na docela jiný závod, a dostal knížku amerického novináře Christophera McDougalla Born to Run - Zrozeni k běhu.
Kdo tehdy běhal, ví, jaký hit kniha byla. 
Kdo ne, vězte, že obrovský. 
Četl ji v podstatě každý - a v podstatě každý vzápětí minimálně zkusil zahodit boty. Bylo by zajímavé nakouknout do prodejních čísel Vibram FiveFingers a vidět jaký na ně kniha (ne)měla vliv (a taky jak vypadaly ještě později, kdy si lidi začali v pětiprsťácích trhat achilovky a likvidovat plantárky anebo - jako já - narazili tvrdě do zdi v podobě místního výhradního prodejce). 
Běhalo se naboso (dokonce o tom vyšla speciální kniha!), běhalo se v přírodě, běhalo se strašně moc a běhalo se svobodně. (Nebo jsme se tak alespoň tvářili.)
O rok později vyšlo Běhání s Keňany a taky prvotina Scotta Jurek Eat and Run. Tehdy ještě nikdo netušil, že se odstartovala revoluce v běžecké literatuře a za pár let seženete víc knih o běhání než třeba o vyřezání nebo vyšívání. 

Christopher McDougall
BORN TO RUN
V neděli se Prahou prohnal barevný, mnohatisícový maratonský dav. Ve stejném dni oslavilo Born to Run deset let své existence.
Překvapilo mě, když jsem se pídila po knižních webech, kolik lidí tahle knížka nudila, kolik ji vůbec nedočetlo, kolik autorovi vyčítalo sklony k hyperbole. 
Ke knížce samotné jsem si ku příležitosti jejích kulatých narozenin napsala něco málo na BezvaBěh, tak na to kdyžtak koukněte, jestli jste to ještě neudělali, ať se pořád (hloupě, vím) neopakuju.
...
Hotovo?
...
Tak bezva.
...
A teď něco osobnějšího.

Číst tenhle titul po všech těch letech a tisících odběhaných kilometrech znovu, bylo zvláštně známé i neznámé. Něco jsem si pamatovala velice dobře, něco mlhavě, něco vůbec. Jak se dalo asi čekat. Věci, místa a lidi, kteří mi tehdy nic neříkali a neuměla jsem si pod nimi nic představit, měli najednou jasnou podobu i tvar - Ann Trason, Scott Jurek, Gordy Ainsleingh; velice dobře si vzpomínám, jak jsem fandila, když Leadville běžel Honza a těším se, jak budu fandit i letos
Sousta se toho nezměnila a zároveň jako by se změnilo všechno.
Caballo Blanco v roce 2012 zemřel na srdeční selhání. Mladý pár nadějných ultramaratonců už spolu dávno není, on přestal v podstatě úplně běhat a žije na Havaji, kde učí postižené děti a ona odběhala skvěle pár závodů, ale dneska už je taky jinde. Autor vydal ještě jednu, zdaleka ne tak úspěšnou knihu, a v podstatě zmizel z mezinárodního radaru. Scott se se svou, v knize opěvovanou, krásnou, blonďatou manželkou rozvedl - v Eat and Run otevřeně, bolestně a pro mě nesmírně autenticky přiznává, že to, že nedokázal udržet své manželství, považuje za jedno z největších životních selhání -, ale aspoň jeho pohádka má šťastný konec v podobě druhé ženy, druhé (skvělé) knihy a hlavně dvou vymodlených dětí. 
Jména vycházejících ultra hvězd jsou dneska už pasé a že Tarahumarové nejsou zdaleka tak tajuplní tvorové, nám popsal třeba Dan Orálek.
Přes veškeré výtky, přes to, jak McDougall spoustu věcí v knize čechral anebo pro změnu zase uhlazoval, aby zapadala do požadovaného, výsledného obrázku, je Born to Run jedinečná kniha. Je to běžecká kniha, která se čte jako napínavá pohádka o běžci se šťastným koncem - protože jestli (jsme) neumřel(i), běhá(me) dodnes.

čtvrtek 18. dubna 2019

"To není boule!"

Prohlásil rezolutně mistr jedi, když jsme spolu minulou neděli vyběhli, a on odborným okem shlédl moji bouli na holeni, o které jsem se v posledních týdnech tu a tam zmínila. Boule, která se z boku levý holeně objevila někdy v půlce března, totiž bolela. A bolela dost. Jenže bolela v zásadě pořád, ať jsem běhala nebo neběhala a tak jsem prostě běhala dál. "To je otok! S tím musíš okamžitě někam jít!" Protože jsem se začala, jako vždycky, když dojde na potenciální interakci s doktory, cukat, začal mě mistr strašit. "To může být únavová zlomenina, to není žádna pr*el, koukej se objednat, dokud se neobjednáš, nenapíšu ti jediný trénink." Ok, ok, s dělem na vrabce, no jasně, tak poď mi hopa, že jo.
Strategie nicméně zabrala a já už ve čtvrtek proděšně stepovala před ordinací ortopedky (o hodinu dříve, než jsem měla, takže před zavřenou ordinací), abych pak měla možnost empiricky ověřit, že od Libeňského zámečku směrem k Palmovce není v deset dopoledne kromě pivnice a šukézní kavárny v boční ulici, kde mají kávu s sebou za sto korun, jediný místo, kam se schovat.
Popíjela jsem předražený kafe v podivným podniku, kde měli na zdi čtyři držáky s denním tiskem, přičemž všechny čtyři shodně nabízely nejvyšší kvalitu v podobě Blesku, a modlila se k běžeckému Manitou, aby to nebylo zlomený.
Zlomený to nebylo. A není. Paní doktorka si přivezla ultrazvuk a konstatovala, že jsem si pořídila masivní zánět úponu lýtkového svalu, že musím okamžitě alespoň týden přestat VŠECHNO dělat a ideálně i chodit co nejméně ("A co kolo? Na kolo můžu?" "Ne. Nebudete dělat nic." "Ani plavat?" "Ne, ani plavat nebudete. Chcete se uzdravit? Jinak to taky můžete mít chronický a dáme to pak na šest neděl do sádry!" "---"). Fyzioterapeutka se na mě slušně vyřádila (je zábavné, jak vás malé, křehké ženy dokážou jedním stiskem prstu přimět řvát jak prorvaný) a já odjížděla domů jako spráskaný pes.
Minimálně týden, spíš dva a pak čtrnáct dní opatrný návrat. Tak zní první vyhlídky.
A z čeho, že to je? Jo, tak to nikdo přesně neví. Nejspíš od klenby, kterou prý nemám ve zrovna ideálním stavu a buď z přetížení nebo jsem prostě někde blbě šlápla. 
Takže neběhám. Jsem vzorná nejvzornější. Dělám ve svých očích všechno pro to, aby otok splaskl a zmizel a tělo se uzdravilo. Jestli to bude stačit, netuším. 

A protože nejen prací a sebelítostí živ je člověk, objevila jsem na Netflixu dva zajímavé dokumenty, které by vás mohli taky bavit - a třeba jste na ně při listování nenarazili (vám, co jste do králičí netflixí nory ještě nespadli, se omlouvám, pod dokumenty budou ještě nějaký knížky, jestli vás ani ty nezajímají, dnešní hlášení je tímto u konce, děkuji za pozornost!)

The Dawn Wall je dokument o volnolezcích (říká se jim tak?), kteří se rozhodli zdolat nejtěžší a nejvyšší skálu v Yosemitském parku. Protože jsem lezením v téměř všech jeho podobách v podstatě nedotknutá a něco mi říká jen jméno našeho spidermana Adama Ondry, čuměla jsem na to celé s otevřenou hubou.
O čem, že to je? Pokud jste stejné (horo)lezecké tabuly rasy jako já, pak vězte, že je to Tommym Caldwellovi a Kevinu Jorgesonovi, kteří se v roce 2015 pokusili vylézt prozatím nikým nezdolanou trasou na 914 metrů vysokou Dawn Wall. Tommy má navíc za sebou dost šílený zážitek v podobě šestidenního únosu během výpravy za kyrgyzskými horami, kdy se spolu s tehdejší přítelkyní, kamarádem a kameramanem shodou nešťastných náhod ocitli uprostřed konfliktu mezi povstalci a armádou.
Ve stominutovém, skvěle natočeném dokumentu je naprosto všechno: napětí, nesmírná míra kamarádství, odhodlaní hraničící s šílenství a posedlostí (a často je překračující hluboko na území druhého jmenovaného) a pak grandiózní finále. Skvělý snímek. Vážně skvělý.

Trochu blíž mé "zájmové oblasti" je Made to Be Broken o pokusu Karla Meltzera překonat FKT na Appalachian trailu.
V porovnání s Dawn Wall působí dokument o Karlovi jako chudý příbuzný. O Karlovi se nic moc nedozvíte, o trailu se nedozvíte nic, potenciál promrhaný na plné čáře. Ale mihne se tam Horty, Scott a vtipné jsou poznámky těch, kteří stezku skutečně jdou s batohem na zádech. Jako doplněk ke skvělé Jurekově knize je Made To Be Broken fajn. Ono nám těch dokumentů o běhání zas tolik nevzniká, abychom mohli být vybíraví.

#21
Jiří Hájíček
ZLODĚJI ZELENÝCH KONÍ
S Hájíčkovými knihami mám prostě problém - a je jasné, že to je můj osobní problém. Nejsem schopná říct, proč vlastně mi je z jeho knih tak ne-dobře. Dílo samotné má nepopiratelné kvality, tak kde to drhne? U mě na postavách, které jsou tak zoufale neambiciózní a planktoidní, až mě štvou. Hlavní hrdina je unylý týpek, jeho přítelkyně a pak manželka spící panna a všechny ostatní postavy (snad s výjimkou profesora geologie) jsou obdobně sympatické. Ráda bych věřila, že většina lidí není taková, tady jsou takoví ale všichni.
Děj odplývá podobně pozvolně, nic se vlastně neděje a ani ona posedlost a neschopnost se jí vzdát ve mně nevyvolala víc než: "Pha!" a pokrčení ramen.
Je to trochu jako filmy Bohdana Slámy, nemůžete říct, že se vám líbí, protože něco takového se líbit ani nemá, ale zároveň nemůže říct, že to je blbý, protože blbý to zkrátka taky není.

#22
Paolo Giordano
ČERŇ A STŘÍBRO
Nenápadná novela, která v mnohém připomíná malström - je poutavá a okouzlující a zároveň tak nebezpečná - v jejích melancholických vodách se můžete utopit, ani nemrknete.
"Začínající rodina je občas i tohle: zhuštěná mlhovina egocentrismu, které hrozí imploze." (s. 42)
V Giordanově podání působí ich-forma nesmírně autenticky - do té míry, až ve mně vyvolávala nelibé pocity voayera, který vidí příliš hluboko do nitra jiné osoby a nachází v ní příliš mnoho sebe (a taky tebe).
Bolest ze ztráty a bolest ze ztrácení - nejen lidí jako takových, ale i intimity, lásky, domova. Prožíváme ji do jisté míry všichni nebo se tohoto prožitku alespoň (prozatím?) děsíme. V určité životní fázi je totiž přítomen v životě snad každého, ať už si to uvědomujeme nebo ne.
"Rychle odbydeme loučení a jdeme pěšky domů, jen my tři: dva rodiče a jeden malý smutný strašák, který nepustí naše ruce, dokud nedojdeme ke dveřím, jako by říkal, že to pochopil, pochopil, že lidi se vzdalují, lidi odcházejí a hotovo, navždycky, ale my ne, nám to nedovolí, alespoň dokud nás takhle udrží pohromadě." (s. 100)
Jestli je kritériem kvality knihy autentičnost, ryzost a síla emocí, jež v nás dokáže vyvolat, pak je Čerň a stříbro skutečně dobrá kniha.

#23
Sinan Antún
I'JAAM
Sinan Antún nebo v anglické transkripci Antoon je irácký básník, spisovatel a filmař. Po začátku války v Zálivu emigroval do USA, aby se po svržení Saddáma vrátil domů a pomáhal s obnovou své země.
"I’džám" je termín, který popisuje situaci, kdy není v arabském písmu zapsána punktace (ty všemožné tečky kolem), takže se může jedno slovo číst několika způsoby. Je to také útlá novela, která spadá do v arabském světě rozšířeného žánru “vězeňské literatury”. Ale není jen o tom, vlastně vězení a brutální prakticky v nich hrají až druhé, možná třetí housle a hlavní tu je zachycení paradoxů v životě v diktatuře. Není to nic, co bychom z vlastních dějin neznali, jen irácký diktátorský režim byl ještě o pár stupínků drsnější. Přesto je to zábavné a zajímavé a anglický překlad je opravdu brilantní.

#24
Emmanuel Guibert, Didier Lefèvre
FOTOGRAF
 Afghánistán z těsné blízkosti a docela jinak, přesně to je grafický román o první cestě francouzského fotografa Didiera Lefèvra do země nezaslíbené. Didier má za úkol udělat fotoreportáž z působení jedné z misí Lékařů bez hranic na sklonku afghánsko-ruské války v roce 1989. Putuje z Pákistánu pěšky s karavanou, škrábou se přes průsmyky v 5500 metrech nad mořem, přespávají u mudžáhidů i narkobaronů a nakonec rozbíjejí na tři měsíce "nemocnici" (rozuměj zastřešenou terasu u kamenného domku ne o moc většího než autobusová zastávka a ani o nic moc lépe vybaveného) v jedné z vesnic uprostřed božské krajiny v Bohem zapomenutém konci světa. A Didier fotí. Fotí krajinu, lidi, nemocné, zraněné. Fotí po katastrofách a fotí při nich a fotí i svou cestu zpět, kdy odmítne jít se zdravotníky, rád by byl doma dřív... Ukáže se, že ne nadarmo se říká, spěchej pomalu. Cesta zpět do Pákistánu je dramatičtější než řada románů.
Didier v roce 2007 zemřel na srdeční selhání. Na stránkách knihy zůstane živý tak dlouho, jak ji budeme číst. Čest jeho památce.

#25
Pavla Horáková
TEORIE PODIVNOSTI
Už dlouho se mi žádná kniha nečetla tak skvěle a nechtěla se mi odkládat a zároveň ve mně nevyvolala tolik protichůdných pocitů.
Možná je to tím, že jsem na řadu nosných témat narazila v poslední době v jiných knihách (namátkou Zvláštní smutek citronového koláče, Vesmír jako na dlani) a seriálech (The Umbrella Academy), a tak mi děj připadal místy spíš jako mozaika složená z příliš velkých kousků s příliš velkými spárami, než abych neměla neustále onen pocit "tohle znám, tohle jsem už četla/viděla". Mohlo za to určitě i to, že některých stereotypních obrazů a generalizujících názorů mám už plný zuby (šedivý, strhaný matky s krátkými vlasy, jejichž ustřihnutím se zbavují životní síly a studení (opouštějící) otcové). Anebo mě už prostě nebaví pětatřicetiletý hrdinky, který se plácají v životě, přestože jim vždycky všechno stoprocentně vyšlo a spadlo do klína, ale i tak jsou stejně naprosto marný, i když Ada je výjimečná alespoň tím, že má skvělé postřehy.
Ty pro mě představují to, co je na knize famózní - jenže zase, je jich možná trochu moc, jsou na sebe vršené a vrstvené a pro jeden zapomenete druhý a vlastně si nakonec nic nevychutnáte (anebo mám prostě jen moc zakrnělý mozek matky po mateřské, který tyhle nástřely není schopen dostatečně ocenit). Kritika stavu naší humanitní vědy je jedovatá, ostrá, jízlivá a bohužel z velké části pravdivá, ale zase - možná je toho trochu moc.
Kánon současný český prózy je zalidněný bizarními postavami, postavami vychýlenými, v knize vlastně není nikdo obyčejný a normální, jako kdyby norma neexistovala nebo byla něco, čeho se má člověk po právu děsit.
Opakující se motivy a obrazy (feťáci, bezďáci, feťáci s boláky, bezďáci s boláky) mají určitě nějaký hlubší smysl, jenž mi zjevně unikl. Možná spolu s celým poselstvím, které měla kniha předat.
Ale stejně... stejně se TAK dobře četla.

sobota 30. března 2019

#ILiveWithRunner

Nastal čas nakousnout v běžeckých kruzích tabuizované téma - téma, o němž by se ale mluvit mělo a ke kterému je nutné přistupovat s nejvyšší vážností. Jedná se o fenomén smíšených domácností, tedy domácností, kde běhá pouze jeden z partnerů. Ten je samozřejmě známý, leč zhusta opomíjený, neboť každý člen podobného svazku ví, že do některých lejn je radno běžeckou hůlkou nešťourat a že pod tímhle kamenem by se ono zmijí hnízdo mohlo nacházet s podstatně větší pravděpodobností než pod jinými.
Totiž, když běháte oba, není na tom, že spolu jedete třeba závody a rychlejší z páru na toho pomalejšího (překvapivě) počká, nic tak výjimečného. Jistě, taky by vám mohl ujet, ale vy byste ho pro změnu mohli sbalit do dvou igelitek a nazdar bazar. Stejně tak není nic zajímavého na tom, že jde s vámi běhat nebo že toleruje vaše smrduté boty či hromady našpiněného funkčního oblečení (které skutečně smrdí jak chcíplej mokrej pes, to buďme k sobě zase upřímní) - sám (či sama) jich totiž generuje obdobné množství.
V párech smíšených je situace jiná.
Tam běhá jen jeden a ten druhý... No, ten neběhá.
Většinou neběhá proto, že běh (či běh toho druhu, v jehož prostřední části taháte spodní pysk po zemi a na konci nevíte, kterou stranou si ulevit dřív, jak podotýká pan manžel) shledává sportem nudným na škále blbost po naprosto zvrácená debilita. Jelikož můj životní partner se nachází na škále hodně vpravo a má běžecká mlha se rozestupuje jen čas od času - třeba jako teď po jednodenní smrtící viróze, kterou do doupěte zatáhla K., a která mě znovu utvrdila v tom, že jsem v jádru čestný muž, neb jsem na to blití a horečku SKUTEČNĚ málem zemřela -, je zapotřebí toho okamžiku využít a podívat se pro tentokrát na to naše běhání z opačné strany.
Jak se vlastně žije neběžcům s běžci? Jak náročné to s námi mají? Jaké oběti musejí přinášet?
Měli bychom jim být vděční, na rukou je nosit a - jak říkává 12HH - oltáříčky stavět, a konečně hlasitě připustit, že všechny naše výkony (i "výkony") by nejspíš neexistovaly, kdyby neexistovali oni?
Oni totiž:
- tolerují, že pořád někde běháme
- tolerují, že o běhání pořád mluvíme (s postupujícím časem už méně, nebo si to alespoň myslíme)
- tolerují všechny naše běžecké kamarády (nebo alespoň většinu), přestože většina z nich jsou v případě, že jste žena, muži, a konverzací s nimi denně strávíte mnohdy víc času, než toho s vlastními dětmi
- naučili se náš kódový jazyk a vědí, že když se řekne, že "dneska jen krátkou" nebo "jdu jen na chvilku", znamená to, že se uvidíme za hodinku, hodinku a půl a že to skutečně vztaženo ke zbytku tréninku JE krátké a chvilka - a tolerují nám to
- tolerují ty hromady smrdutých hadrů a bot, které se všude možně válí a které nemůžete pořád prát, protože je to funkční, jasný?
- tolerují nám i to, kolik za ty hromady hadrů a bot utrácíme, přestože jinak většina z nás chodí jako (opět slovy 12HH) kdyby nás oblékala Diakonie Broumov a dostat nás do krámu pro normální hadry a boty je křest ohněm, protože se u každé cenovky hroutíme, jak nesmyslně předražené to je (byť by se nám do ceny jednoho funkčního trika nebo jednoho páru běžeckých bot vešly tři až čtyři normální)
- tolerují nám, že jezdíme po závodech a že utrácíme peníze za startovný (a to mnohdy ne malý)
- tolerují nám, když na tom závodě strávíme celý den, někdy i celou noc, a někdy i celý další den a v případě některých i pár dalších dní navíc
- tolerují nám, že chodíme domů zpocený, smrdutý, že z nás teče a že jsme celkově přitažliví asi jako by byl Miloš Zeman v plavkách boratovkách (v případě pánů to platí už při odchodu z domu, ženám jsou přeci jen ty elasťáky a obtažená trička a tílka (a kraťásky) podstatně snáz tolerovatelný)
- tolerují nám naše výmysly s jídlem, nekonečné experimenty s pitím a se vším kolem
- tolerují nám, kolik místa všechny ty krámy, které na ten "náš sport, na nějž vlastně vůbec nic nepotřebujete", potřebujeme - kromě bot a oblečení (na zimu, na léto, na podzim, na jaro, když prší, když fouká, když sněží, když mrzne...), jsou to hromady flašek, suplementů, čelovek, doplňků, batohů, hůlek, nesmeků, ledvinek...
-  tolerují nám, když čas od času zabereme televizi a čumíme na nekonečné závody, kde pořád někdo někam běží, ať už po silnici nebo někde v lese a na konci se nikdo pořádně neraduje (protože na to nemají ti lidi sílu)

Navíc je to s námi fakt těžké, protože:
- se nesmějeme tomu skvělému vtipu o Forrestu Gumpovi
- nesměje se žádnému skvělému vtipu o běhání a běžcích, protože jsme je všechny slyšeli už tolikrát, že v nás vyvolávají instinktivní trnutí sanice v kyselé poloze
- někteří z nás mají stále tendenci je nutit, aby se na tom našem nablblém koníčku podíleli alespoň pasivně - aby nám fandili, aby nás podporovali nebo nás poslouchali, jak žvaníme o tom, co jsme viděli, četli nebo uběhli, nebo ještě hůř, co říkal nebo uběhl někdo, koho nikdy neviděli (nebo viděli a raději na něj/ni rychle zapomněli)
- chceme běhat i o dovolené, někteří z nás to dokonce doopravdy dělají a pokud jsme opravdu HC/odvážní/sobečtí (zvolte podle chuti) naplánujeme dovolenou kolem nějakého pěkného, libového závodu, který se v daném místě v tu samou dobu "čirou náhodou" zrovna běží (a samozřejmě se ho tím pádem nutně musíme zúčastnit, když už tam jsme)
- při závodě klidně chcípneme, ale jinak nás furt něco bolí (cituji "furt kničíme")
- s neběhajícím běžcem se v podstatě nedá koexistovat, natož žít - o spokojeném soužití ani nemluvím, protože to už je totálně off the table

Jsem si jistá, že jsem si zdaleka nevzpomněla na všechno a jsem si jistá i tím, že určitě jsou běžci, kteří jsou doma mnohem hodnější a vzornější než já (a vice versa), nicméně jedna věc je prostě jistá: #ILiveWithRunner je skutečně náročná záležitost a ti, co tento hashtag mohou používat, si za tu nesmírnou porci tolerance zasluhují naše uznání.
A teď si půjdeme zaběhat.
Ale dneska jen na chvilku.


#17
Matthew Dicks
TWENTY-ONE TRUTHS ABOUT LOVE: A LIST
Další z těch, které ještě nevyšly, a která bude super - román psaný výhradně v seznamech, jež sestavuje Dan, bývalý učitel, teď majitel ne zrovna prosperujícího knihkupectví, který nade vše miluje svou ženu Jill a který řeší hromadu věcí, o nichž jsme byli jako děti přesvědčení, že je takhle velcí dospělí už určitě neřeší. Dana navíc nepřestává "strašit" Jillin mrtvý manžel, jehož nemůže nikdy překonat, protože kdo je mrtvý, už nic nezvorá, a otec, jenž se po rozvodu na patnáct let vytratil a taky zásadním způsobem měsíc po měsíci ubývající úspory. Navzdory všemu nebo možná právě proto je to místy vážně nesmírně vtipný a český vydání by si to určitě zasloužilo.

#18
Helle Helle
PŘEDSTAVA O NEKOMPLIKOVANÉM ŽIVOTĚ S MUŽEM
Celé čtení jsem se trápila myšlenkou, zda mám před sebou metaforu společnosti nebo jen příběh jedné konkrétní Suzanne, Kima a Ester. Jestli to, jak Suzanne oslovují v MHD naprosto cizí lidé, kteří jí toho během pár minut společné cesty řeknou víc, než kolik si toho hlavní postavy vzájemně sdělí během několikaměsíčního spolužití, odráží stav společnosti, kdy jsme cizím, anonymním lidem schopní navykládat všechno možné (někdejší institut anonymní zpovědi, dnešní sociální sítě), ale opečovávat skutečné vztahy už mnohdy sílu nemáme. Nebo jestli celá Ester se svým těhotenstvím je jen metaforou vlastní neschopnosti se ohradit, vymezit, být živelnější, být "těhotná" životem a zároveň zrcadlem nedostatku asertivity, kdy nás okolí dokáže úplně vyždímat/vysát, protože nejsme schopní/ochotní bojovat za sebe. A v důsledku obav ze změny raději necháme minout i moment, kdy bychom se mohli vymanit z všeobecně neuspokojivého stereotypu, než abychom ho využili. Výrazně symbolicky působí i samotný závěr - zrození a smrt, dvě nezastavitelné hybné síly lidské existence, před nimiž hlavní hrdinku/nás nakonec neuchrání ani sebevětší pasivita.

#19
Františe Hrubín
NEFRITOVÁ FLÉTNA
Nádherná lyrika básníků dynastie Tchang (a především toho nejznámějšího, Li Poa, kterého díky stejnojmenným bonbonům znají i ti největší ignoranti), která zhusta ve své kontemplativní rovině připomíná básně Omara Chajjáma:

"Bez názvu

Člověk je tady hostem, přejde práh
a zakrátko se znovu vrátí v prach,
jejž nespočetné věky navrstvily:
celá ta cesta trvá jenom chvíli.
Nikdo nám živé vody nepodal,
strom života červ dávno rozhlodal.
Kosti jsou němé. O jaru ví stěží
jehličí stále zelené a svěží.
Smutně se dívám dopředu i zpět:
co cenného má pomíjivý svět?

Li Po" (s. 38)

Skvělý je i doslov, který Hrubínovo dílo, stejně jako jím překládané básníky a jejich tvorbu zasazuje do kontextu doby a vysvětluje, proč má výsledná sbírka takovou podobu, jakou má. Jen by mě velmi zajímalo, proč "přítel sinolog", jenž Hrubínovi básně z čínštiny překládal, není nikde zmíněný jménem. Že by někdo bývalému režimu nepohodlný?

#20
Wojciech Jagielski
MODLITBA ZA DÉŠŤ
Co vás napadne, když se řekne Afghánistán. Válka? Usáma bin Ládin? Teroristi? Tálibánci? Ale kde se tam vzali, jak mohli lidé dopustit, aby se v jejich zemi rozbujel jeden z nejrigidnějších režimů moderního světa (možná i ten nejrigidnější vůbec)? Je to země fanatiků? To proto? Jenže ono to, jak jinak, není zdaleka tak jednoduché. 
Polský novinář Wojciech Jagielski navštívil zemi v letech 1992 až 2001 jedenáctkrát. Setkal se hlavními představiteli jednotlivých politických frakcí, mluvil s partyzány, s komunisty, s tálibánci. Sledoval, jak se změně mění a přetváří. A ve své knize přináší nejucelenější a nejčtivější afghánské kdo byl kdo, s kým, proč a nejspíš i za kolik. Je to nesmírně zdatný pozorovatel se smyslem pro mrazivou pointu. 
"'Co chceš koupit?' zeptal se ho jeden z kolegů. 'Pušku,' odvětil Paštun. 'Vždyť na pušku nemáš dost peněz.' 'Nevadí, prodám manželku.' 'Není ti jí líto?' Až si koupím pušku, snadno ji získám zpátky.' V Afghánském světě se lidé dělí na dvě kategorie. Na silné a slabé. Těm silným, kteří díky instinktu, vědomostem nebo zkušenostem nejlépe a nejhlouběji poznali tajemství krutosti, hrdosti, hrdinství, nedůvěry a zrady, patří vše a na všechno mají právo. Slabí nemají právo na nic a na nic si nemohou stěžovat. Mohou si za svoji situaci sami." (s. 212) 
Je to zároveň kniha nesmírně hutná a paradoxně ji není ani trochu snadné učíst. 
Přesto by se o to měl každý, kdo má o tenhle nešťastný kus světa, jehož dějiny jsou v zásadě sledem revolucí a kontrarevolucí, válek a bojů a kde celé generace nepoznaly nic než válku, alespoň pokusit. 
Jediná výtka jde směrem k přepisům jmen. Překladatelka odvedla skvělou, opravdu skvělou práci, text nádherně plyne, opravdu veliký palec hodně vysoko, jen škoda, že se s transkripcemi místo na odborníka obrátila s důvěrou na internet. A ten selhal.
(Celou mou recenzi na iLiteratuře najdete TADY)

Paolo Cognetti
OSM HOR

Snad až příliš nenápadný příběh o jednom přátelství v jedněch horách, který je tak decentní a reálný, že se snad musel skutečně stát - a určitě se na mnoha místech i stal. Osamělost ve vztazích, stejně jako hluboké souznění nalézané v tichu, láska, víra i zklamání, naděje a její nedostatek. A k tomu drsné hory, které dokážou brát a zároveň tolik dávat.
Popisy jsou natolik živé, že není možné nevidět a nevnímat místa, kde se hlavní postavy pohybují - ale barvitost se omezuje pouze na Grenon, na louky, cesty, ledovce, potoky, sníh a práci tam vysoko, tak vysoko, že my tady ani neumíme tak moc zaklonit hlavu, protože tam naše nejvyšší hora ani nenakoukne. Všechno ostatní, všechna místa i města jsou jen letmo zmíněná, aby bylo zřejmé, že svět za hranicí údolí pořád existoval a existuje.
Posloucháno jako audiokniha, takže ještě zmínka k interpretaci: Pavel Batěk čte text příjemně, civilně, tady není, co rozebírat; čili pojďme rovnou k těm otřesným hudebním předělům, které jsou nejspíš už nějakou marketingovou značkou nakladatelství OneHotBook - co to má být za strašný cirkus? Jak může někdo vybrat podobnou estrádní odpornost pro tak melancholický text? A proč je to, sakra práce, zase tak dlouhé? Dotyčného či dotyčnou jsem měla pokaždé chuť přivázat k židli a donutit ho/ji tu příšernost poslouchat aspoň pár hodin... Proč?? 

pátek 22. března 2019

Jarní nestíhání

Dneska letem světem, protože není technicky možné, aby měl den stále ještě dvacet čtyři hodin, určitě nám ojrounije ve spolupráci s rybími lidmi potají zkrátila každou hodinu aspoň o deset minut, jinak si totiž absurdní nedostatek času v podstatě na nic nedokážu vysvětlit.

Takže hop hop, žádný zdržování, přátelé.
Kdo ještě neviděl výborný amatérský dokument od našich maratonců trénujících v Keni, ten to musí rozhodně dohnat:
Hodinu a čtvrt dlouhý film o tom, jaké to je do Keni přijet na čtvrt roku (tuším) trénovat poprvé, zachycuje autor snímku Jirka Csirik nesmírně autenticky, zábavně, bez příkras a prostě tak, jak to šlo. Spolu s ním do Afriky cestoval už zkušený David Vaš a později se s k nim připojil i Jirka Homoláč.
Kluci si hledají ubytování, kupují základní nábytek, zvykají si na místní jídlo i záchody, trénují, jezdí na výlety... V zásadě video z dovolený, jakou bychom si všichni asi chtěli jednou dopřát, jen téměř nikdo z nás na to (tempově) nemá. Mě bavil moc.

Ještě jeden tip ke koukání, tentokrát na seriál.
Spolu s duchem Vánoc se do naší domácnosti vloudil Netflix. Jedním z nabízených pořadů je série krátkých, zhruba půl hodinových dokumentů s názvem Loosers.
Jsou to příběhy sportovců, kteří měli na to, aby se stali legendami, jenže neuspěli - a místo toho, aby se utápěli v sebelítosti, se sebrali a šli prostě dál tak, jak to uměli - a mnohdy z toho nakonec vyšli lépe, než kdyby bývali byli vyhráli. Vedle příběhů boxera, krasobruslařky, fotbalistů nebo třeba golfisty, mě suverénně nejvíc zaujala neskutečná aljašská musherka Aliya Zirkle a její boj o vítězství v naprosto šíleném závodě na 1600 km Iditarod a italský běžec a bývalý olympionik Mauro Prosperi, který se v roce 1994 ztratil v písečné bouři během Marathon des Sables. Pohřešovaný byl devět dní, došel až do Alžírska, cestou pil vlastní moč, a když narazil na opuštěnou hrobku místního světce, chytal netopýry, kteří v ní žili, a jedl je. Neskutečná záležitost. Skvěle natočené, výborná doprovodná grafika, rozhodně věc, která stojí za zhlédnutí celá - kdybyste si pak vzpomněli, napište, kdo nejvíc zaujal vás (případně pokud jste už zkoukli).

A nakonec do třetice a rozhodně ne v poslední řadě je tu přednáška o poslední výpravě Ládíka Zibury, tentokrát po Evropě.
Opět v nymburském kině a opět nezklamal, naopak! Se sestrou (která nám lístky naježila) a maminkou jsme se shodly, že tentokrát byl suverénně nejvtipnější.
Úžasné hlášky, skvělé pointy, parádní fotky, neskutečné historky a zážitky, výborná prezentace. Nepamatuju si, kdy jsem se naposledy hodinu a půl smála (a skutečně veselím, nikoli zoufalstvím).
Jestli můžete, jděte, věřím, že zklamaní nebudete!


#11
Aleš Palán
RADĚJI ZEŠÍLET V DIVOČINĚ
Osm příběhů osmi lidí, kteří žijí na okraji společnosti z drtivé většiny proto, že jsou asociálové, nepřizpůsobiví, neschopní začlenit se do normální (jejich očima nudné, stádní, nesnesitelné atd.) společnosti. Jsou to lidé, kteří mají většinou za sebou abúzus alkoholu a drog, kteří založili rodiny, aby své ženy a děti opustili, kteří otevřeně přiznávají, že jsou líní a nechce se jim pracovat (aby vzápětí tvrdili, že jsou dříči a dokážou vzít za práci), to vše v sáhodlouhých rozhovorech, jež se příliš často vrací k tomu samému, točí se v kruzích a vlastně nic nesdělují.
Výjimkou jsou obě ženy, které )ač všeobecně považované za méně racionální polovinu lidstva) vystupují z knihy jako ty, jež si cestu života osamělého a života na samotě zvolily dobrovolně, ne proto, že jim - jako mužské polovině - straší ve věži, polovinu života prohulili nebo prochlastali a jsou přesvědčení, že byli Hitlerem. Ženám jejich vyprávění a osudy věřím, mužům, s výjimkou Rudy, většinu toho, co tvrdí, ne. Zkrátka na tom, že někdo bydlí v maringotce v lese, hulí jako fabrika a je abstinující alkoholik nevidím nic tak nosného, abych o tom musela číst desítky stránek. Já ale nikdy nebyla anarchista, takže kouzlo v kočovném bytí a jeho nadřazování tomu "normálnímu", prostě nevidím.
Ani křídový papír mi nepřijde jako vhodný - kniha je těžká, po pár půjčeních z knihovny špinavá a omatlaná (všechno je na ní vidět) a fotky na to, kdo je dělal, jsou v lepším případě průměrné.
Nicméně velmi obdivuji pana Pelána za seriózně vedené rozhovory s těmi, koho snad ani vážně brát nelze. Podle mě by jim ale mnohem víc slušel rozsah do max dvaceti tisíc znaků a časopisová, nikoli knižní podoba.

#12
Jiří Hájíček
MUŽ NA POKRAJI VZPLANUTÍ
V podtitulu - "haiku z diáře 2017-2018" - je obsaženo vše, co o knize potřebujete vědět.
Anebo vlastně ne, Hájičkova haiku nedodržují počet slabik 5-7-5, ale vůbec to nevadí. Nebo aspoň mně ne. Jsou to střípky okamžiků, momenty před mrknutím, chvíle před vydechnutím. A jsou krásné.

"rozmíchávám v šálku
standardní mletou směs
snění a probuzení" (s 23)

"paprsky slunce
prozářily kuchyňský kout
snídani obětuji bohu Ra" (s 35)

"na sněhu obtisknutý anděl
od něho vedou
dětské stopy" (s 47)


#13
Emily Carrollová
TEMNÝMI HVOZDY
Strašidelné příběhy v duchu E. A. Poea, K. J. Erbena a H. P. Lovecrafta. Ti tři mi neustále vyvstávali na mysl, když jsem se proplétala strašidelnými domy a lesy spolu s hlavními hrdinkami nádherně kreslených (a skvěle přeložených) vyprávění.
Je to tajemné, mrazivé a má to úžasnou atmosféru. A je to pocta klasikům žánru. Skvělá práce.

#14
Chaim Potok
VYVOLENÍ
Když se nějaká kniha drží v žebříčku best-sellerů The New York Times devětatřicet týdnů a celosvětově se jí prodá téměř tři a půl milionu (!) výtisků, něco to naznačuje.
Chaim Potok opět poodkrývá zavěs halící svět pro mě naprosto neznámý. Svět newyorské židovské komunity ve 40. letech minulého století. Svět, který by bylo snadné strčit do jednoho pytle. Jenže když dojde na víru, nic jako jeden pytel neexistuje, ani judaismus totiž není monolit.
Ale všichni jsou vyvolení. Chasidé s pejzy, progresivně studující židovští učenci a jejich děti, jejich synové, jejich pokračovatelé, kteří se snaží najít svou vlastní cestu, své vlastní místo a zároveň dostát všemu, co od nich jejich rodiny a komunity očekávají. A nakonec v tom uspějí, i když to bude cesta plná bolesti a nakonec i zcela nevyhnutelného zklamání. To vše v době, kdy v dálce za oceánem končí válka, koncentrační tábory vydávají své otřesné svědectví a ještě o kus dál se rodí nový stát Izrael.
Vyvolení jsou pro mě příběhem o tom, jak se věci v jednom okamžiku důležité (třeba takový baseball), mohou během času stát naprosto nepodstatnými, o tom, že věci, jež nám jsou přirozené, nejsou samozřejmé a jakou tragédií by pro nás bylo, kdybychom o ně přišli (třeba takový zrak). Je to příběh o nesmírné píli, síle, vůli, lásce, oddanosti a přátelství. A taky o pochopení a o tom, jak těžké, ba nemožné je nesoudit
a porozumět.

#15
Ondřej Hanus
VOLNÉ VERŠE
Pokud máte pocit, že když člověk používá slova jako synchronicita, deverbativum, nasciturus, syntéza, subjekt nebo morfologie, nevyhnutelně machruje, případně jste přesvědčení, že sprostá slova do poezie rozhodně nepatří (a navíc se to má rýmovat, jak to, že se to jako nerýmuje? Ve škole říkali, že když to má být poezie, MUSÍ se to rýmovat!), pak asi Hanuse radši vůbec neberte do ruky, akorát by vás sral. Pardon, štval. 
Pokud ne, připravte se na hodně šílenou, po čertech naspeedovanou jízdu. Něco takový jsem už hodně dlouho nečetla. --- Něco takovýho jsem možná ještě nečetla. --- // --- Představa: tahle sbírka v rukách fanynek Rupi Kaur. -- AU/r. 

"syn Klevetník končí svou řeč 
člověk toto já ve stavu pokusu 
člověk tato bezprstá překlenovací náruč 
člověk tato chybná interpunkce dějin 

nejméně se mi podobá vždy v čase jehňat 
dosmrtně zavalený křížovým zpětvzetím 
až po kolena v církvi autoreference 
neudolatelný jako oheň v díře 

Matko vyřízni tento maligní národ 
mečem úst svých 
neboť člověk je jeskyně nesmíření 

pryč z této zahrady mramorových hoven 
páchnoucích rekurzí a žabomyšinou 
odevzdej jazyk člověče" (s. 52)

#16
Pasi Ilmari Jääskeläinen
MAGICKÝ PRŮVODCE MĚSTEM POD PAHORKEM
Už druhý den se výborně - a přiznávám, že i krajně škodolibě, ošklivá já, stydět bych se měla! - bavím představou těch, kdo si knihu pořídili v dobré (leč krajně naivní) víře, že to bude něco hezkého, když to má takový milý přebal a v názvu navíc příslib magična. 
Magicky roztomilý přebal v sobě totiž ukrývá koncentrát finského podivna jako vyšitý. Myslím, že každý, kdo z definice tohoto žánru není moc moudrý, by si měl tuhle knížku zkusit přečíst. 
A ano, jistě, Jääskeläinen (zdá se, že se mi to povedlo z přebalu přepsat dobře, tleskám si!) není přístupný pro všechny - už to ho vyděluje z hlavního proudu konzumní literatury. Od čtenáře požaduje, aby byl ochotný přistoupit na nikdy nevyřčená pravidla hry, která se mohou navíc v průběhu vyprávění různě ohýbat a kroutit a taky mohou zmizet pod zemí v tajných chodbách překypujících V-částicemi. 
Co že to tu plácám? 
Inu. To se tak stane, že se snažíte navzdory tomu, že jste v dětství a dospívání zažili něco ne tak úplně normálního (čti naprosto nenormálního), žít naprosto obyčejný, průměrný život, jenže minulost vás beztak dohoní, protože když jste jednou milovali láskou jako z velkých pláten kin dívku v hruškových šatech, můžete se sice spokojit s šedivou všedností, semínka cinematičnosti ve vás už stejně zakořenila. Stačí je zalít a začnou si nevyhnutelně razit navzdory všemu a všem cestu ke slunci. 
Při čtení je nicméně krajně důležité neztrácet ze zřetele, že to, co každý den kolem sebe vidíme, nemusí být zdaleka všechno, co kolem nás každý den také je. 
Jen škoda, že ústřední zápletka nikoho, kdo četl (mimochodem naprosto geniální!) Dům spánku Jonathana Coea, nepřekvapí, i tak je to ovšem celé nesmírně poutavé. 
Palec nahoru za skvělý překlad pana Piskoře a za ten nejfilmovější okamžik.