středa 11. července 2018

Na sever, Scotte, na sever!

Scott Jurek, Jenny Jurek
THE NORTH
Finding My Way While Running the Appalachian Trail
Scotta Jureka nemá nejspíš cenu dlouze představovat. Většina z nás četla jeho první paměti nazvané Eat and Run (česky Jez a běhej, Mladá fronta, 2013), čili víme, jak jsou karty rozdány. Pro ty, koho Scottovo jméno doteď míjelo, jen stručně zrekapituluju, že Jurek je jeden z velkých, ne-li největších ultramaratonců, který v dobách, kdy běhal na absolutním vrcholu, vyhrál kde co. V Eat and Run se nicméně nezabývá jen běháním a závody, vypisuje se v něm z traumatu, kterým pro něj byla diagnóza roztroušené sklerózy u maminky a její smrt v době, kdy studoval na vysoké škole, píše i o přísném tatínkovi, který se snažil všechno zastat a byl fakt metr, a taky oslavuje veganské stravovaní, dělí se o recepty a o poznání, kterak bychom všichni měli jít jen kytky, protože to je pro nás nejlepší (ano, nemyslím si to, kdyby to nebylo dost jasný). V běžecký literatuře patří jeho prvotina k tomu rozhodně lepšímu, jestli jste nečetli, napravte.
The North je docela jiný. Scott už nemusí vykládat, jak se dostal k běhu a jak se z něj stal vegan a závěr samotného velkého podniku, o němž se chystá vyprávět, znáte dávno dopředu. Znala jsem ho i já (koneckonců jsem o něm v roce 2015 psala) a stejně mě The North dokázal strhnout. Čtete správně, strhnout! Tak moc, že jsem konec dočítala do půl druhý do rána, i když jsem věděla, že budu muset vstávat a budu mrtvá. Tak moc, že jsem se na samotném konci dojímala jak stará bába - a to je něco, co se mi u žádný běžecký knihy ještě nestalo. Přesto to nebude čtení pro každého.
Scott se tentokrát o autorství dělí se svou druhou ženou, Jenny nebo taky JLu a partnerství je to více než funkční. Tam, kde se Scott oddává lyričtějším obrazům přírody, sluníčkářskému objímání spoluběžců a celkově trochu LSD vnímání okolí, je její hlas, jenž se dostává ke slovu na konci každé kapitoly, aby zrekapituloval, jak to celé vnímala ona, podstatně pragmatičtější a věcnější. 
Když jste vrcholový sportovec, jednoho dne se stane, že se vzbudíte a zjistíte, že se objevili noví, mladší, lepší běžci, kteří doběhnou dál, výš a hlavně rychleji a vy, ať budete dělat cokoliv, už je nikdy nepředhoníte. Navíc jste mačkali tělo do extrému (ve Scottově případě) roky a už to prostě nejde. Ne třeba hned fyzicky, ale hlava má dost. Má dost nekonečných tréninků, nekonečnýho mačkání se za hranu, už dost bylo běžeckých bičíků a latexu, teď je čas na erární papuče a froté župany. Jenže když jste dlouhé roky běh a běh je vy, nemůžete ho prostě jen tak strhnout jako náplast a zahodit. Proroste vámi, smísí se vám s krví, se svaly, s duší... A vy ty výzvy prostě potřebujete, ať se vám to líbí nebo ne. Můžete se samozřejmě pokusit nahradit je výzvami jinými - třeba jako se o to pokusil Scott s Jenny, když si řekli, tak jo, budeme mít miminko. Jenže když pak to miminko nepřichází a naopak s sebou nese další neúspěchy a bolesti, můžete zkusit tu díru zacelit jinak - a jak známo, (pomalý) běh léčí vše. 
Scott s Jenny proto napěchovali černou dodávku, jejich Castle Black, věcmi, jídlem, botami, oblečením a matrací a vyrazili na západ, na Appalačskou stezku. Ta měří šílených 3523 km a na jejich uběhnutí měl Scott 46 dní. Rozhodl se běžet míň obvyklým směrem z jihu na sever, který je náročnější - odtud název knihy. 
Celou cestu s sebou nesl sledovací zařízení, jeho žena postovala zprávy na sociálních sítích a snažili se být s rekordem co nejtransparentnější. Samozřejmě se našlo dost takových, kteří Jurekovi vyčítali, že běží, že chce lámat rekordy, že to dělá prostě blbě a že lže. Pak další hromada jiných, kteří chtěli pomoct, chtěli ho podpořit a povzbudit. Našlo se i pár hodně divných týpků, kteří hlavně Jenny, jež dělala celý ten měsíc a půl crew a přejížděla autem podél stezky na místa, kde se protíná s civilizaci, dokázali dost vyděsit. O tom všem se v The North dočtete. A dostanete ještě víc - dostanete naservírované emoce a bolesti, všechny ty ups and downs nesmírně dlouhého běhu, obraz neskutečné výdrže a železné vůle - i s nesmírnými potížemi, které Scott zažíval, totiž dokázal urazit v průměru 80,5 km denně. Oceňuji upřímnost, se kterou oba dva v knize o své zkušenosti píší, o tom, jak naivní byli, když se na cestu vydávali, o jejich vztahu - i to, že nás nechávají nahlídnout do vlastní kuchyně. 
Takhle totiž mají vypadat paměti - když nechci, aby se mi někdo šťoural v soukromí, když si ho chci chránit a nechci o něm psát, nemám vydávat memoáry! Nikdo se nebude divit, když si budu chtít jako sportovec nechat některé - nebo třeba všechny - věci pro sebe. Proč ale psát o sobě, když o sobě psát nechci?! 
The North není návodem na to, jak uběhnout etapový ultra a už vůbec ne, jak zdolat něco tak brutálního, jako je Appalačská stezka. Nenajdete tam popis tréninku ani seznamy věcí, který si s sebou vezli (i to jsem mezi výtkami jiných čtenářů našla). Je to cesta do ultrákovy duše, nejsou to žádný duhy a jednorožci, většinu času je to bolavý, protrpěný, zabahněný, propršený. Což bude možná i kámen úrazu - stejně jako jsem slyšela, že se nelíbily Danovy paměti, protože v nich vlastně jen neustále zvracel a kolaboval, nebude asi spoustě čtenářů konvenovat ten šílený boj, který sám se sebou Scott celou dobu sváděl. Mně to naopak bavilo. Navíc je tam i spousta přátel, fascinujících lidí, kterým dává Scott zasloužený prostor a vzdává jim poctu, je tam spousta lidí, které neznal a kteří mu nesmírně na jeho cestě pomohli, jsou tam vagóny emocí, spousta hlubších i mělčích myšlenek a rad (moje oblíbená je ta, že když potkáte medvěda, máte si prostě si nasadit sluchátka a pustit si hudbu o něco hlasitěji) a na konci je jeden rekord. 
Ale jak říká náš klubový patolog, tohle už fakt není zdravý - a doma to nezkoušejte, radši si o tom přečtěte. 
S Jenny v Castle Black - tady už Scott vypadá jak svůj dědeček
V cíli

úterý 3. července 2018

Filmový festival v obýváku

MFF ve Varech vrcholí, a kdo se tam nedostal, nemusí už věšet hlavu, protože jsem si pro vás připravila přehlídku těch nejlepších a nejhorších (jak jinak než běžeckých) videí a filmů, na které jsem v poslední době narazila.
Takže se hezky usaďte, kafe nebo jiný oblíbený nápoj k ruce, a jde se na věc:

Mým velkým objevem nedávné doby je běžec a dokumentarista Billy Yang.
Billy má KANÁL na YouTube, na kterém najdete celou řadu krátkých a delších portrétů ultramaratonců, dokumenty ze závodů, které Billy buď sám běžel nebo které zaznamenával. Mě osobně nejvíc zaujaly následující:

1. THE WHY 
Půlhodinová cesta do ultramaratoncovy duše. "Proč by měl někdo chtít uběhnout sto šedesát kilometrů?" Taky na tuhle otázku narážíte, kdykoliv se o něčem takovém zmíníte mezi lidmi, pro něž to není ultimátní cíl (případně to běžně nedělají - anebo ještě líp, běžně neběhají mnohem, mnohem dál)? Zjevně nejsme jediní a údiv okolí (a přiznejme si to, vlastně i sebe sama) se nese napříč světadíly.
Osobní zpověď autora má všechno, co mě baví - vzlety i pády, niternou rovinu, krásné záběry a autentičnost, kterou u podobných projektů hledám, očekávám a oceňuju.

2. THE UNKNOWN
Hardrock 100 určitě nemusím nikomu představovat. Stejně tak určitě nemusím představovat Timothyho Olsona. Pětadvacetiminutový film dokumentuje jeho předloňský pokus popasovat se s jedním z nejtěžších amerických závodů. Stejně jako v případě The Why i tady nechybí upřímnost a autenticita prožitku se vším tím dobrý i zlým, co s sebou ultra nese.

3. LIFE IN A DAY
Poslední a nejdelší Billyho dokument, tentokrát o nejstarším americkém ultratrailu a o čtyřech neskutečných ženách, které se předloni postavily na start Western States 100. Velice profesionálně zvládnutý hodinový film představí postupně všechny čtyři běžkyně, ukáže nám, proč a jak se dostaly tam, kde jsou. Každá má za sebou jiný životní příběh a všechny jsou nesmírně silné, odhodlané a tvrdé, všechny se na trase musely potýkat s nějakými potížemi a všechny nechaly Billyho, aby to zachytil a dovolily nám být u toho.

4. WHERE DREAMS GO TO DIE
Jestli máte čas jen na jeden jediný film, pusťte si tenhle.
Ano, přiznávám, že začínám být Barkley lehce posedlá, ale nemůžu si pomoct. Všechno kolem tohohle závodu mě naprosto fascinuje, od naprostého cynismu Lazaruse Lakea až po nepopsatelnou sílu, kterou ti, kdo se na trasu vypraví, prokazují. Pokud jste neviděli dokument, který o závodu před časem vznikl a jenž je stále tím nejlepším běžeckým dokumentem, jaký jsem kdy viděla, nejdřív napravte tuhle chybu. A pak si pusťte, jak se s tímhle masakrem vypořádal Gary Robbins neboli The Ginger Runner.
Asi nebudu psát víc, protože tohle prostě musíte vidět, ten chlápek je neuvěřitelný (a jeho žena taky, panejo, jak ta je neskutečná!) a konec je... no, nebudu spoilerovat. Konec je dechberoucí.

Festivalovou pětku završíme jediným snímkem, který se skutečně promítal na velkých plátnech a který jako jediný zachycuje evropský závod. Jeho autor si nevybral nic menšího (a kratšího) než ikonický Spartathlon.

5. ULTRA
Sedmatřicetiletý Maďar Balász Symonyi natočil pocitově nekonečný dokument o nejspíš stejně pocitově nekonečném běhu. Ultra je pro mě největším zklamáním na poli běžeckých filmů poslední doby. Hned vám povím proč. O Spartathlonu jsem toho četla a slyšela spoustu. Když váš vlastní trenér - a kamarád - a spoluběžec - zvládne dva roky po sobě dokončit a chystá se na třetí rundu, je jasné, že k celé akci máte blízko. Fandíte, sledujete přípravu, posloucháte vyprávění, vlastně tam skoro jste, i když tam nejste (a být ani nechcete - o tom, že na byste tam ani být nemohli, protože tohle je prostě pro jinou ligu běžců ani psát nebudu, to je všem jasný). A taky znáte lidi, co tam jeli a jedou a víte, že jsou to kluci a holky, který žijou úplně normální životy, mají rodiny, mají práci, trénují, běhají...
Symonyi přináší v 88 minutách příběhy pěti účastníků z roku (tuším) 2015. Už samotný výběr je pro mě těžko pochopitelný. Sám autor, starší Maďar, který se opakovaně pokoušel dokončit, ale nepodařilo se mu to a podle tehdejších pravidel už měl smůlu a znovu běžet nemohl, matka, která přišla o dospělého syn a pak dvojice otec-syn v doprovodu maminky.
Nikdo z nich není sympatický, nikdo z nich není normální. Snad ještě matka, které zemřel syn. Její příběh měl aspoň nějakou hloubku, ale ti ostatní? Autor sám je upozaděný do té míry, že akorát víme, že na trase pil, jedl a kadil. Bezva. Maďar je bizarní figurka, doma skáče na aerobýk z osmdesátých let a je tak posedlý závodem, že přiměje svou ženu, aby mu dělala backup a běží trasu pár dní po Spartathlonu, aby si dokázal, že na to má. Z toho, co T-Bird vyprávěl, je to dost o hubu i v době, kdy se závod běží oficiálně. Tohle je vyloženě hazard. Chlap je nesympatická figurka, nic moc se o něm nedozvíme, teda kromě toho, že je fakt dost divnej.
To ale ještě nemá na trio Jamaha otec-syn-matka. Otec je v pohodě, starší chlapík, zjevně zkušený běžec, syn je má nějakou poruchu či co, ale maminkaz něj vypiplala v zásadě normálního provozu schopného jedince (u záběrů z posilky, kde "pomáhal" tý kočičce a tvářil se u toho jak perverzák roku, jsem nicméně onu slečnu fakt litovala) a maminka? Ta by měla asi vyznívat jako obětavá a milující žena, ale mě spíš děsila.
O nikom se nedozvíme nic, co by z nich činilo zapamtovatelný nebo zajímavý osobnosti.
Nedozvíme se, jak se připravovali, co je k tomu vede, co běhají, jak žijí. Nic se nedozvíme ani o samotném závodu, absolutně chybí informace, jak to celé funguje, jak to probíhá, o co vlastně pořádně jde.
Samotný běh je upozaděný tak, že o něj tu vlastně nejde.
Chybí hudba, chybí nějaká výstavba děje, chybí vlastně všechno, co by u mě fungovalo.
Chybí mi tu někdo z elity, jeho pohled na věc, jeho příprava a prožívání závodu. Chybí mi tu vyváženost. Ultra je tak pro mě naprosto promarněnou příležitostí zachytit mikrosvět jednoho legendárního závodu. Často se snažím lidem vysvětlit, že ultra běhají úplně normální lidi, že i ti nejlepší jsou úplně normální. Že nejsme banda podivínů a úchyláků. Jenže přesně takhle z toho na základě Ultra vycházíme.
Takže ne. René Kujan byl z filmu nadšený a dal by mu 70 %, kdyby si teda měl zahrát na Spáčilovou, jak píše v závěru svého článku. Já si na ni teda zahraju taky a dám filmu procent 20. Když Mirka, tak Mirka.
A když běžecký dokument, tak sakra běžecký dokument - a ne defilé nesympatický divných lidí potácejících se kdesi po silnici v Řecku. 

neděle 24. června 2018

Na běžecké frontě klid

Běžecky se neděje vůbec nic zajímavýho, o čem by stálo za to psát. Zatímco kamarádi lámou osobáky a obráží závody, ať už domácí, silniční nebo za hranicemi všedních dní, vysoko v horách, já plním svůj "modrý život" a s lehkou obavou vyhlížím den, kdy se na mě mudarrib vytasí s přípravou na míru ušitou na UTW.
A tak se aspoň zbavím knižních přebytků, sice to podle statistik moc z vás nečte, ale pořád se ještě sem tam nějaká duše najde.
No a příště, příště slibuju, že to bude vyloženě běžecký, nakupila se mi slušná hromádka více-méně-velicevelmi zajímavých běžeckých dokumentů, které by vám rozhodně ne/měly utéct.

#40
Terry Pratchett
MALÍ BOHOVÉ
Přestože jsem to několikrát zkoušela a nakonec přečetla pět nebo šest knih, nedokázala jsem siru Terrymu přijít na chuť. Vtipy mi přišly trochu moc násilné a nadbytek přechodníků v českém překladu mě ničil. Usoudila jsem, že holt nejsem náctiletý kluk, čímžto pádem na mě kouzlo Zeměplochy neúčinkuje, smířila jsem se s tím a vcelku bez problému i naučila žít.
Jenže pak mi známý půjčil Small Gods s tím, že tohle je ale super a to si prostě musím přečíst. Ale tak jo, koneckonců pokud není nic jiného po ruce, přečtu i návod na používání spreje na záchod.
Očekávání nemohla být nižší, nadšený úžas větší.
Smála jsem se hodně a smála jsem se nahlas.
Kouzlení se slovy, kouzlení s motivy, kouzlení s brilantní ironií a cynismem. Dějiny církví, víry, lidské i božské přirozenosti zpracované s takovou dávkou nadhledu a humoru, že to snad nemá obdoby. Magie Small Gods mě donutila naprosto přehodnotit postoj k Pratchettovi. Jedna z nejlepších knih letošního roku, jedna z nejlepších za hodně dlouhou dobu.

#41
Chálid Kassáb
ANÁ BAQAR WAHÍD
Tuhle básnickou sbírku jsem si přivezla v roce 2010 z Káhiry. Netušila jsem, co je zač autor, ani jestli je jeho tvorba zajímavá. Chodila jsem kolem ní v knihkupectví Madbúlí kousek od náměstí Tahrír, jež se mělo jen za pár týdnů dostat do titulků novin po celém světě, a říkala si, že je to marnotratnost a že si ji kupovat nebudu tak dlouho, až jsem si ji koupila. Trvalo mi spoustu let, než jsem se k ní dostala. A tak jako s celou řadou jiných sbírek, se mi některé líbí víc, jiné míň. Většina je o vztazích, o pocitech, o emocích. 

#42
Adonis
QASÁ'ID ÚLÁ
Věštkyně

Věštkyně mi na čele zapálila
kadidlo a oddala se snění
jakoby její víčka byla pramenem.
Věštkyně generací, pověz nám
něco o bohu, jenž byl zplozen
pověz - je v jeho očí co uctívat?

#43
Max Porter
ŽAL JE TO S KŘÍDLY
Stíny. Rysy. Obrysy. Rohy. Nohy. Stohy.
Krása. Spása. Pohana. Hana. Johana. Samohana...

Krásnou češtinou přeložený letmý dotek melancholických křídel. Netuším, jestli tenhle koktejl neutuchající jemné bolesti a smutku, který vám začne život prát do žíly v okamžiku, kdy s LUSK! tak nečekaně přijdete o někoho tak blízkého, potřebného, mladého a milovaného, u něhož ono LUSK! nemělo zaznít ještě pár desítek let (anebo podle vás ideálně NIKDY), může jakkoliv fungovat na kohokoliv jiného, než na ty, kdo jsou jím proti své vůle denně živeni, ale trochu o tom pochybuju. Stejně tak si myslím, že prožitek knihy násobí rodičovství, protože některé věci jsou nepřenositelné, některé věci/city/situace/stavy si prostě musíte odžít - a když zkombinujete onu intravenózní výživu a dětičky, v kulichách hlavičky jak kuličky, pak už bude jen zbývat si povzdechnout, snad úlevou, že Vrána zná i někdo jiný.

Ale že by to byla "kniha, která dokáže léčit", jak stojí na přebalu? Hahaha, to je ovšem konina non plus ultras - každý, kdo Vrána zná, ví, že je fuk, co kdo říká, co se kde píše nebo co děláte, NIC některé bolesti nevyléčí, jediné, co se dá dělat, je naučit se s nimi žít a usilovně pracovat na tom, aby vás neotrávily.

#44
Jonas T. Bengtsson
DÍVKA JMÉNEM SUS
Když se sejde Lisbeth Salander s Dexterem na dánském předměstí. 
Sus žije sama a chce se pomstít. Sus je devatenáct, ale vypadá na dvanáct. Hodně hulí trávu a hašiš a taky se snaží hodně jíst, aby ztloustla. Dává si podivným úkoly, který se snaží plnit. Potká podivnýho týpka. Chodí za ní podivný policajti. Jejího dealera nahradí podivný kluk na kolečkovém křesle. 
A to je asi tak všechno - plus pár nepříjemných scén s kotětem a kudlou.
Na to, aby ve mně kniha zanechala hlubší dojem, je Sus trochu moc plochá (a tím nemyslím její hrudník), zápletka příliš letmo načrtnutá a to, co má šokovat, zaujmout, vzbuzovat otázky a podněcovat morální dilemata mě nechávalo naprosto chladnou. Rychle přečteno, rychle zapomenuto.

#45
Guy Delisle
PCHJONGJANG
Výborná kniha, vtipná, příjemná, zábavná a zároveň nabitá informacemi, které jsou ale podané tak nenásilně, že si vlastně ani nevšimnete, kolik jich do vás autor zvládne mimoděk dostat. Příjemná kresba, skvělá atmosféra. Už je to jisté, Guy má nového fanouška!

Alissa Nutting
TAMPA

Představte si sexuálního predátora s pedofilními sklony, sociopata absolutně neschopného hlubších emocí, narcistu ochotného uzavřít manželství s osobou, jež se mu hnusí jen pro její peníze a luxus, ve kterém bude díky nim moci žít. Představte si perverzní osobu posedlou sexem, která neváhá vystudovat pedagogiku, jen aby mohla učit osmáky a po letech pouhého fantazírování tak měla konečně přístup k oběti naservírované na stříbrném podnosu.
A teď zásadní otázka:
Jakého pohlaví je ta osoba?
Jak vypadá?
Asi to nebude mladá, krásná blondýna, že ne? To je přeci nesmysl.
Ale není.
Alissa Nutting stvořila Celeste a dovolila nám nahlédnout do děsivých zákoutí mozku narušené osoby. Nejde o to, jestli se to těm klukům líbilo nebo ne, jde o to, že zneužila svého postavení, že se jim nejspíš postarala o doživotní problémy a kdyby to byly vaše děti, rozhodně byste neměli pocit, že je to v pohodě, protože rajcovní úču by ve čtrnácti přece vobtáhl každej. Jenže ve čtrnácti nemá nikdo nikoho obtahovat, ve čtrnácti je člověk ještě na půl dítě a tohle je prostě z meritu věci špatně. O tom, že kantor zneužívající svoje postavení je prostě nemorální zrůda navíc nemůže být sporu.
Kdyby to byl krásný šestadvacetiletý učitel angličtiny, do něhož by byly zabouchnuté všechny holky a spaly by s ním dobrovolně, bylo by to stejně přijatelné? Jistěže ne. To ale neznamená, že kluci nejsou zranitelní jako holky.
Fascinovala mě odosobněná, až medicínská mluva, kterou autorka hlavní hrdinku vybavila, její primitivní přístup ke světu: všichni dospělí jsou odporní, všichni nedokonalí jsou odporní, celý svět je smrsknutý na adoraci mládí a na uspokojování neuspokojitelných choutek a fantazií. O děsuplné vyprázdněnosti ve scéně, kde se všechno zvrtne, o způsobu Celestina uvažování, o její smrtící schopnosti manipulace ani nemluvím.
Český překlad se bohužel nepovedl do té míry, že jsem knihu po dvou stránkách zavřela, jen abych se pozdějším porovnání s originálem přesvědčila, že to opravdu není autorčina chyba. Nakonec mě to - naštěstí pro mě, jak se ukázalo - donutilo koupit audioverzi originálu, které na působivosti dodává skvělá interpretace Kathleen McInerney.
Velice, velice znepokojivé čtení.
(Jo a český přebal se teda taky moc nepovedl, proč ten zip aspoň není opačně aby vypadal jako klitoris? Původní s knoflíkovou dírku je úplně jiný level.)

Alena Mornštajnová
HANA
Ne, o příběhu, v němž je tolik bolesti, zklamání, utrpení a zoufalství nemůžu napsat, že byl krásný, skvělý nebo úžasný. To se hodí asi tolik jako narozeninová oslava s frkačkami a konfetami na hřbitově.
Hana je nesmírně lidský příběh - jednání všech postav se dá velice snadno pochopit, protože nikdo není hnaný exaltovanými emocemi, jen těmi prostými, běžnými, těmi, co prožívám já nebo vy. Tak, jak ve skutečném světě, ani tady nenajdete jen zlé nebo jen hodné. A právě živost postav, jejich uvěřitelnost, je to, co Hanu posunuje nad průměr zdařilých románů odehrávajících se ve 40. a 50. letech. Navíc tady nejde o dobu, není to obžaloba ani obhajoba, je to prostě "jen" příběh. Není o koncentrácích, není o vyvlastňování, není o -ismech. Je o tom dobrém i zlém, silném i slabém, vřelém a ledovém v nás. Je o lásce, víře i odpuštění - a o snaze je najít, dosáhnout jich a udržet si je. Zkrátka hluboce lidský příběh o lidech.


pondělí 11. června 2018

Elegie rychlosti (a nějaké ty knihy)

Já běhávala kvapem jako laň,
cesta pod nohama se jen míhala
uháněla jsem, jak po princi jdoucí saň
z okolní krajiny jen šmouha zbývala.
Žel dnes rychlejší je i bezrukého dlaň!

(Za to množství knih se předem omlouvám.)

#35
Lars Husum
MŮJ KÁMOŠ JEŽÍŠ
Módní vlna severských knih s sebou přináší kromě skvostů i to, o by možná raději nemělo opouštět rodný prostor. Nejspíš nemám dostatečné buňky pro "severno", protože na hlavní postavě emočního kripla, který si svou deprivaci léčí agresí nejtěžšího kalibru (kopání dětí do hlavy, absolutní neschopnost navazovat normální sociální vazby, oidipovský komplex směřovaný na sestru (jde to vůbec? Nebo se tomu pak říká jinak?) zmlácení přítelkyně do bezvědomí, dohnání oné milované sestry až na samotný okraj útesu a možná ještě dál - a to vše vědomě a místy i cíleně), nevidím absolutně nic vtipnýho. Stejně tak nevidím nic vtipnýho na ponižování, využívání a zneužívání ostatních, zvracení, další vlně násilí, útěcích a primitivních popisech primitivního sexu. 
Ježíš se v knize jen mihne, ale to by vůbec nevadilo, kdyby to nebyly jediné scény, které jsou aspoň trochu zábavné. 
Zbytek je jen lacině napsaný obal, který asi chtěl sdělit něco většího a hlubšího, ale pro mě teda nefunguje na tolika frontách, že je nebudu ani vyjmenovávat, protože bych na něco stoprocentně zapomněla. Když jste totiž agresivní kretén, je fuk, jak moc se pak kajete - v normálním světě, za nějž se ten v románu popisovaný vydává, totiž některý věci holt vrátit nejdou a tvářit se, že když slyším hlasy mrtvých, neznamená to, že je nemám na svědomí, a když nacpu někomu do postele jinou ženskou, je zapomenuta ta předchozí, již máte na svědomí (atd. atd.), je buď krajně naivní nebo prostě rovnou pitomý. 
Na knížce je nakonec opravdu dobrý jen ten přebal a překlad. 
A to mi teda fakt nestačí.

#36
Guy Delisle
BARMA
Cestopis v obrazech. Ne. Jinak. Lépe. Milý cestopis v milých obrazech. Delisle dělá "diplomatického" manžela v zemi ovládané juntou a sužované AIDS a malárií a chudobou, rozhlíží se kolem a co vidí, to zachycuje v krátkých skicách, jež nám život v daleké a vlastně naprosto neznámě Barmě přiblíží lépe, než kdejaký vážný a děsně věcný dokument.

#37
Lenka Sadvarová
MALÁ MÁMA
Milé, příjemné, místy extrémně výstižné (mluviti stříbro, mlčeti nebudeš, ano ano) potvrzení toho, čím si projde většina z nás: totiž, víte, jaký je rozdíl mezi dovolenou a mateřskou dovolenou? Ten samý, jako mezi křeslem a elektrickým křeslem.

#38
Carol Rifka Bruntová
ŘEKNI VLKŮM, ŽE JSEM DOMA
Žánr young adult (neplést s časopisy a filmy for adults!) obvykle nijak zvlášť nevyhledávám. Protože většinou jsou to prostě knížky, u nichž si říkám, jak by bylo asi super, kdyby se mi dostaly do rukou před dvaceti lety, kdy jsem brousila spodní hranici oné kategorie a ne teď, když pomalu zarůstám mechem a sem tam sklidím i nějakou tu houbu. 
I tentokrát jsem se utvrdila, že ono "nesuď knihu podle obalu" se může velice snadno vztahovat i na knihu samotnou.
Krásný přebal s nádherným názvem skrývá plytký, povrchní příběh plný protivných postav, které se chovají tak odpudivě, že vůbec nechápu co a proč že jsem to vlastně četla. Celé mi to připomnělo takové ty velké žvýkačky, které ztratí vzápětí poté, co je strčíte do pusy, chuť a když je budete natahovat, bude dlouhatánská a skoro průsvitná. Tohle bylo taky takové zdlouhavé, mazlavé a bez chuti. 
Dospělí bez výjimky jsou omezení, černobílí a jejich jednání nelogické. Rozepře dospělých postav jsou extrémně dětinské a nějak si neumím představit, že by se někdo takhle mohl skutečně chovat. Děti/dospívající jsou úplně stejně černobílí a jejich jednání kopíruje to rodičů (Co mělo být to zahrabávání do listí? A ten alkohol? Kouření? A ten učitel? He??). 
Načrtnutá témata by měla být nosná, ale nejsou. Možná je to tím, že když si člověk něco odžije (bez ohledu na věk), tohle ho skutečně nedojme. 
Nejsilněji na mě tak zapůsobila poznámka překladatelky. Ta ťala do živého.
O co že jde? Čtrnáctiletá hlavní hrdinka (jejíž jméno si už ani nepamatuju a to jsem to četla před pár týdny) je tak trošku podivínka. Srdečný vztah hraničící s oidipákem má akorát ke svému strýčkovi, umělci a homosexuálovi, který umírá na AIDS. To by asi nebylo až taková pecka, kdyby nebyla osmdesátá léta a o HIV měli lidé aspoň lehce mlhavé povědomí. 
Děj se dá shrnout následovně: Poté, co strýček exne, následuje setkání s jeho letitým partnerem, o němž se v rodině nemluvilo a nemluví, a který je (neprávem, jak jinak) viněný ze strýcovy smrti, jakožto původce zhoubné choroby. Hrdinka se s ním nicméně stejně spřátelí a nakonec ho nechá exnout u nich doma na gauči. Zbytek je jen nejedlá vata. 
Čekala jsem celých 424 (!) stran, kdy se z toho něco vyklube, když se něco stane, něco, co tomu všemu dodá nějakou hloubku, co to nějak vysvětlí, prostě TO, kvůli čemu jsou z toho všichni nadšení. Nenastalo to. Prostě jen další Za zavřenými dveřmi. Ach jo. Chudák já.

#39
Solange Bied-Charreton
ENJOY
Foť, toč, sdílej, piš, postuj, sdílej, lajkuj, sharuj, sdílej, sdílej, sdílej... 
Obraz světa, v němž je snazší žít v jeho virtuálním odrazu nepřináší strhující dramatický příběh, spíš řadu otázek a obrazů, které vás mohou, když je necháte, pěkně kousnout do zadku. 
Co tu máme? Jeden život prožívaný skrze fiktivní sociální síť, na níž je zapotřebí být (takřka) neustále online, a na které vás všechny lajky a shary mohou vynést nejen u "přátel", ale třeba i u nadřízených, na výsluní, stejně jako uvrhnout v nemilost. Život, v němž vám pročítání odrazů životů virtuálních přátel, sežere většinu volného času, a kdy už nesníte a nežijete svůj vlastní, ale jen životy těch ostatních - kdy se s nimi porovnáváte, přemítáte o nich, pohrdáte jimi, milujete je, obdivujete i nenávidíte. Kdy plýtváte skutečnými emocemi na něco, co vůbec nemusí existovat. 
Hlavní hrdina dokáže hodiny snít o tom, co si myslí jeho sousedé odnaproti, které šmíruje pokrytě stejným způsobem, jakým se nepokrytě nechávají na síti šmírovat její uživatelé (a vlastně po tom, aby je ostatní šmírovali, touží, vyzývají je k tomu a dělají všechno možné pro to, aby byli vidět). 
Je tu kontrast doby - generace našich rodičů, která dokázala pohřbít bolest, tajemství i věci, o nichž nechtěli mluvit a nechtěli se k nim vracet tak důkladně, že je vykope až Alzheimer (a někdy ani smrt ne) v kontrastu ke generaci naší a těch dalších, mladších, které se neostýchají (bez svolení) vytěžit i životy těch kolem, když už sebe sama otočili na ruby a vystavili online a sami už nemají co víc nabízet. 
Máme tu i ostentativní odpor vůči těm, kdo žijí virtuální životy, "odboj" v podobě čtenářských kroužků, pankáčů razících staré dobré "no future" - kteří ovšem nakonec vyznívají jako stejní pozéři, jako ti, kdo nedají selfie tyč z ruky. 
Jsou tu skvělé postřehy, jako třeba ten, kdy si hlavní hrdina jasně uvědomuje, že na fotkách z mejdanů se mu holky líbí víc, než když je den předtím viděl ve skutečnosti, že se vlastně na lidi raději kouká přes filtry a než být s nimi, je pro něj příjemnější být sám a jen o nich přemýšlet. Představovat si je. Virtuální blízkost zvětšující reálné propasti. 
Skvělá je i postava romanopisce a vyvrcholení jeho příběhu. 
A výborný je i překlad. 
Kdo chce sranda čtení o blbečkovi z internetu, ten má smůlu a bude nevyhnutelně zklamaný. Dostane totiž směs úvah o rozkládající se rodině, o rozkládající se společnosti, o rozkládajících se vztazích, o drobení identity a o neuhasitelné touze po sebepotvrzení skrze hodnocení ostatních - známých, ale i těch úplně cizích. A ne, není to žádný Platón nebo Dante, netřeba se bát. Prostě Enjoy!


Kate Atkinsonová
ŽIVOT ZA ŽIVOTEM
Celou knihu jsem se rozhodovala, jestli se mi líbí nebo ne, a pak najednou zničehonic skončila a já pořád nevím. 
Mořilo mě tempo vyprávění, tak volné a zdlouhavé, a množství postav, v nichž jsem se neustále ztrácela. Nechápu, proč o matce a otci mluvila jmény, už takhle přelidněný děj byl ještě nepřehlednější. Mořilo mě to věčné opakování, které bylo zpočátku velice zajímavé, posléze už fádnější a nakonec únavné. 
A k tomu ta beznaděj a bezvýchodnost, která z knihy jen tryská. Prvních pár kapitol mi připadlo jako seznam všech způsobů, jakými mohlo v první polovině minulého století zemřít dítě. 
Na druhou stranu nemůžu říct, že by celá řada scén nebyla extrémně silná a působivá, že by z nich nemrazilo, naopak! Autorka skvěle budu atmosféru místa i doby, ale to její odbíhání od tématu, to řetězení vzpomínek a situací, vzbuzuje dojem, že sedíte vedle někoho, kdo prostě nedokáže vyprávět příběh, aniž by vám neřekl, jakou barvu ponožek si vzal na sebe druhé úterý v březnu předloňského roku, co si nalil ke snídani k pití (z čeho a do čeho, jakou to mělo barvu a z jakého to bylo materiálu), a než se dostane k tomu, kvůli čemu že přišel dneska pozdě do práce, už vás to vůbec nezajímá, protože jste plynule zapomněli, o čem že to původně mluvil... 
Možná by to v papíru bylo přístupnější. Nicméně Tereza Bebarová čte skvěle a její interpretace se mi líbila moc - mnohdy víc, než příběh samotný.

(Poslechnout si ukázku, případně si audioknížku koupit, můžete TADY)

...tak zas to není všechno, zbytek (snad) příště.

pondělí 4. června 2018

Rukověť burana v Hurghadě aneb Na cestách s ministryní informací a rádiem Jerevan

Minulý týden jsme strávili v novodobém Bibione. Pamětníci turistické situace po otevření hranic (protože ano, už jsme pamětníci a je to děsivý, ale lidi, kteří nikdy nezažili svět bez internetu, už mohou volit a z nás, co ještě vědí, co je to "pozor, zákruta" a co mají sem tam ještě problém ubrzdit "Nad Tatrou sa blýská", se postupně stávají hotový trousiči možnájednoubudoucíchkoprolitů) mi dají za pravdu, že jen máloco je tak jednoznačným synonymem pro hordy Čechů, kteří nadšeni znovunabytou svobodou vyrazily zválcovat severoitalské pláže vybaveni jen pár fufni, spořivostí, paštikami a... buranstvím. Je mi líto, ale je to prostě tak.
A jasně, my jsme k nim taky patřili. V Bibione jsme teda nikdy nebyli, ale plynovou bombu jsme v kufru vozili taky, šetřilo se, kde se dalo, protože prostě radši jíst týden paštiky, než nikam nejet (a za tenhle přístup jsem rodičům nesmírně vděčná, protože jsme díky němu procestovali celou jižní Evropu a později se podívali i na jiný světadíly), šusťákovka byla základ a rukamanohama se prostě domluvíte všude, pokud (překvapivě) nezabere strategie hodně hlasité a hodně pomalé češtiny.
Od té doby už uplynulo hezkých pár let, a přestože bych tomu ještě nedávno, kdy mi normální připadalo třeba stopovat v Kurdistánu, nevěřila, před pár týdny jsem se děsně spontánně rozhodla, že nutně musím k moři. Že tam musíme všichni. Že tam musíme odjet co nejdřív (a ne, tu spontánnost vůbec nezpůsobilo přerovnávání letních věcí a hromady šatiček, kraťásků, sukýnek a tíleček, který holčičky mají a ve kterých jsou TAK roztomilý, jak jen vlastní dětičky v šatičkách, kraťáskách, sukýnkách a tílečkách v tomhle věku mohou být, v kombinaci s ubíjejícím stereotypem uklízení, praní, žehlení, uklízení, vymýšlení, co budeme zase jíst, nakupování a chystání toho, co budeme zase jíst atd. atd. stále dokola). Měla jsem naprosto jasno v tom, že to musí být hlavě: all inclusive, hned u moře, naprosto bez starostí, takový, abych řešila jen ty šatičky a tílečka a podobný kraviny...
Jako výsměch svým někdejším přesvědčením o tom, co bych já NIKDY, jsem donutila T. koupit zájezd do novodobého Bibione.
Odjezd byl kvalitně dramatický, tak jak to dokážou zařídit snad jen dětičky (a T.). Sešel se nám odlet, návrat T. ze služebky, Magdiny čtyřicítky a nafasovaný antibiotika a pocit totálního zmaru a stresu. Odletíme? Neodletíme? Inu, odletěli jsme (což je od první věty jasný).
V Egyptě jsem byla naposledy na podzim roku 2010. Domů jsem se vracela jen krátce předtím, než se v Tunisku upálil mladý prodavač zeleniny na protest proti státní zvůli. Poeticky se často píše, že jeho plamen zažehl jiskru revolucí, které zachvátily téměř celý arabský svět a jimž se později začalo říkat arabské jaro. V Káhiře to jen pár týdnů předtím, než první stránky novin zaplnily reportáže z náměstí Tahrír, vůbec na nějakou revoluci nevypadalo. Jasně, lidem vadilo, že si Mubárak chce zařídit dědičnou dynastii, ale že by to nějak intenzívně vřelo pod pokličkou? Já z ní tehdy každopádně odjížděla dosti znechucená, nicméně cukr času už stihl dávno udělat své a já se krutě těšila.
Už záhy poté, co se letadlo odlepilo od země, jsem ovšem začala sbírat celou sadu nových poznatků a zásadních informací, jimiž mě měl nadcházející týden vybavit. Tady jsou:
1. V letadle, obzvlášť v charterové netopýří lince plné koupáků, je nutné se ožrat a všem spícím v okruhu alespoň pěti řad zpříjemnit beztak děsně nudné sny hudební produkcí (zpěvem, případně alespoň pískáním), hlasitou konverzací s kamarády anebo ještě hlasitějším smíchem. Pokud vás bude mít někdo už tak plné zuby, že vám něco řekne, hlasitě se ohraďte, že VY si budete na dovolený PAŘIT, jak budete chtít! (Bonusové body získáte za to, když budete žena (+20 bodů), bude vám víc jak pětapadesát let, nebo na to budete alespoň vypadat (+50 bodů) a nebudete se stydět hlasitě vykřikovat, že jste inženýrka! (+35 bodů)). Pokud budete mít i tak pocit, že vám není věnováno dostatečné množství pozornosti, zkuste v letadle omdlít. Minimálně posádku zaujmete velmi velice.
2. Zásadně noste oblečení o jednu až dvě velikosti menší. Ideální je, když k tomu máte postavu dobře živeného medvěda nebo mrože. Nad zařízlými okraji oblečení se vám pak vytvoří roztomilé bochánky a v okolí pak znovu probudíte dětského ducha a touhu zkusit si uplácat nějakou tu bábovku. Doporučený outfit jsou též elastické minišaty (nutno nechat vykukovat podprsenku) a páskové botičky, které se ovšem musí zařezávat do nártů a kotníků, jinak se to nepočítá.
3. Pokud jste žena a začínáte na velikosti 50, je nezbytné rozepínat si na pláži vrchní díl plavek  - opět tak přispějete k alespoň momentálnímu návratu okolo jdoucích do dětství.
Kdo by na ni mohl zapomenout?
4. Na pláži zjistěte až poslední den, že stačí v baru poprosit o kus zeleného hadru a nikdo by vám pak nenabízel: projížďku lodí, projížďku lodí se skleněným dnem, šnorchlovací výlet, masáže, pedikúru, copánky ani tetování henou... jinak byste totiž nemohli strávit pár (desítek) minut přemítáním nad tím, že jste a) byli ke konci týdne na ony chudáky chodící celý den v kalhotách a plných botách ve 40 stupních po rozpáleném písku v naději, že válejícím se koupákům prodají projížďku lodí, projížďku lodí se skleněným dnem... pěkně nevrlí a oni přitom dělali jen svou práci, protože VY jste si nevyvěsili ten pitomý praporek; b) mohli ušetřit poměrně hodně času, kdybyste se všemi nezapřádali alespoň v prvních dnech slušnostní konverzaci, nebo alespoň to, co vám jako slušnostní konverzace připadalo.
5. Jakmile narazíte na jiné Čechy, okamžitě je podrobte křížovému výslechu. Pokud neodpovídají, buďte perzistentní. Stále nic? Vzpomeňte si na slavné časy inkvizice. Přitlačte. Poté nezapomeňte okamžitě dodržet jednu z nejživějších českých tradicí a okamžitě začněte na něco nadávat. Pokud narazíte na debilního objímače, sluníčkáře a vítače, přestaňte nadávat na Araby a začněte nadávat na Slováky (debilní sluníčkář nesmí být ovšem Slovák).
6. Zúčastněte se aktivit organizovaných animačním týmem. Pokud jste dřevo, jsou ideální taneční aktivity. Pokud nemáte dokonalou figuru, volte aktivity na pláži. Buďte v plavkách. Vyberte si břišní tance. Nechte se u toho vyfotit a natočit. Doma to pověste na blog v naději, že když si ze sebe stihnete udělat srandu jako první, nikdo další už v tom nebude pokračovat. (Nikdy vlastním dětem nezapomeňte, že vás do toho zatáhly!)
7. V jídelně si naberte od každého trochu. Co na tom, že těch jídel jsou desítky a že celý rok jíte střídmě. Průjmy jsou beztak z vody/vzduchu/faraonovy dávné kletby. S tím, že se týden v roce přežíráte jako hovado to rozhodně nijak, ale vůbec nijak nesouvisí!
8. Buďte potetovaní! Ideální je vypadat jako když jste zrovna vylezli z ruskýho kriminálu. Kdo není tetovaný, je out. Nebojte, takových je minimum. Je fuk, jestli jste starý nebo mladý, hubený nebo tlustý, aspoň delfínek je prostě must have.
9. Běhejte. Buďte srabi a běhejte jen po areálu. Hodně u toho fuňte. Stoprocentně potkáte armádu místních, kteří se o hotel starají a jež tak utvrdíte v přesvědčení, že turista je prostě zpovykaný debil, protože kdo jiný by tak mohl v sedm ráno ve třiceti stupních zbůhdarma běhat kolem bazénu? Bonusové body: poslední den zjistěte, že v areálu skutečně JE posilovna a v ní běhátko a klimatizace. (+45 bodů)
10. Buďte tříletá blonďatá holčička. Pak vám projde absolutně všechno. Klidně pak můžete dělat bordel, vyplazovat na všechny jazyk, vyřvávat jak na lesy a dělat scénky podle chuti. Všichni se na vás budou beztak smát, budou s vámi dělat legraci, budou si s vámi chtít plácnout a celkově roztají, jen se na ně usmějete.
Bylo to krásný, bylo toho dost. Tak za rok znovu. Možná trochu jinam. Možná trochu víc na východ. To bude teprve dobrodružství!


A tak trochu tematicky aspoň jedna kniha, nějak se mi tu (zase!) nakupily...

#34
Bronislav Ostřanský (ed.)
ISLAMOFOBIE PO ČESKU
Strach z islámu, odpor k němu a mnohdy mylné představy s ním spojené jsou témata, jež vzbuzují v české společnosti vzhledem k nepočetné komunitě místních muslimů neuvěřitelně silné emoce. Proč se islámu tak bojíme a odkud náš strach a odpor pramení? Jaké jsou nejčastější mýty a polopravdy spjaté s islámem? A neměli bychom se vlastně bát něčeho docela jiného? (Celý text na webu iLiteratury TADY)

pondělí 21. května 2018

Sedávej panenko v koutě (a užívej si to)

Obvykle to nedělám, protože se obávám, že to vyzní jako výkřik do tmy a ukáže se, že to tu vlastně nikdo moc nečte a kdo to čte, ten má čas a chuť na všechno, jen na to se nějakým způsobem zapojovat do diskusí (čest a dík budiž výjimkám), ale tentokrát mi to nedá.

Na Posázavským půlmaratonu mi Jana vyprávěla o rozhovoru, který nedávno četla o tom, kterak by se ženy neměly honit za výsledky, že je to ničí, že by si měly závody užívat a ty, co si je neužívají, protože prostě MUSÍ závodit (a jinak to neumí a nedá jim to), jsou vlastně vadný. Bubo by tak hodný, že mi rozhovor našel a dal mi na něj odkaz a já ho teď dám vám.

A budu ráda, když si ho přečtete. Ač tedy možná nasbírám konkurenci další kliky, což není něco, co chcete, když v podobném médiu děláte taky, zajímalo by mě, co si o tom celém myslíte vy?

Protože ač některé věci říká pan psycholog/bobista asi správně, radikální forma ve mně probouzí vlka a já se přistihuju, jak na něj cením zuby (nemluvě o tom, co říkal T.: jeho svěřenkyně budou mít z toho dost jednoznačného popisu asi radost). Skutečně je možné, že jakmile jste soupeřivý typ, je to špatně? Jste nesnesitelná, věčně nespokojená, nesaturovaná bytost, jejíž rodiče - a to především otec - ve výchově něco zanedbal(i)? Samozřejmě se mě to dotýká tak moc právě proto, že prohrávat neumím, nerada prohrávám, ať dělám, co dělám, vždycky se to snažím dělat pořádně, na plno, ne "na pohodu" a "užívání si". Kdo vlastně rozhodl, že polovina lidstva je tu jen proto, aby, slovy Marušky, připravovala manželovi bylinné té a kochala se a přenechala lovení a soupeření druhé polovině? Je skutečně možné, že jsme natolik biologicky předurčení, že snaha o setření hranic mezi pohlavími vede jen k destrukci nás samých a celou emancipací si škodíme? (A máme doma chystat to bylinné té a držet hubu a krok?) Nebo jsem jen příslovečná potrefená husa?
Jako odrazový můstek pro celé řešení (ne)vhodnosti a (ne)zkázonosnosti (vrcholového) sportu pro ženy posloužila aféra kolem Soukalové-Koukalové. Ta mně osobně připadá vcelku nešťastná a přidávám se do tábora těch, kdo její Jinou knihu nečetli a číst ani nehodlají, ale kdo má pocit, že je to trochu velký a dosti zbytečný humbuk, jimž si někdejší miláček národa dosti uškodil. Nicméně na vlně biatlonistických "šokujících velkých odhalení" se svezl kdekdo a najednou jsou všichni přesvědčení, že vrcholový sport vlastně holky ničí (hlavně holky, kluky ne tolik, jak jinak) a že všechny jsou na tom jako "Gabča", jen to na rozdíl od ní nepřiznávají.
To, že je vrcholový sport řehole, je fakt, s nímž asi nikdo nebude polemizovat. Tak proč najednou ten pocit, že by se z toho měla polovina lidstva vyloučit? Není spíš otázka individuality než pohlaví?
A ne, není to tak, že holky nejsou vůbec soutěživý. Jasně, najde se spousta takových, co budou tvrdit, že si to "šly jen užít" a "vychutnat si atmosféru" a (a přiznávám, že obzvlášť tahle hláška mě nechává s otevřenou hubou) "pokecat s kámoškama" (jako na trase, ne v zázemí). Otázkou samozřejmě je, jestli se do toho nesnaží i tak dát maximum a tohle není jen zástěrka a "ospravedlnění" třeba ne zrovna zářných výkonů nebo mizerné/nedostatečné přípravy. Jestli třeba vážně neříkají pravdu a jen to já nejsem schopná svým omezeným přístupem pochopit. Nicméně osobně mám pocit, že mám kolem sebe mnohem víc soutěživých holek než kluků respektive soutěživějších. Nebo že by to bylo tím, že některým holkám to nedělá takový problém připustit? Třeba to, že je štve, že se nezlepšují nebo že někdo jiný, kdo do tréninku vložil méně úsilí, je podobně/stejně dobrý nebo ještě lepší nebo že si z posledního závodu odnesly pár pěkných pánských skalpů. Buď jsme malichernější nebo upřímnější. Anebo je to zase jen věc mého omezeného pohledu, kdy nejsem schopná překročit vlastní stín a podle sebe soudím tebe. Nicméně všechny tyhle soutěživý holky, který kolem sebe mám, jsou bez výjimky krásný, chytrý a úspěšný. Všechny jsou vdaný (takže se našel někdo, kdo si je navzdory nedoporučením pana psychologa/bobisty vzal) a některé mají děti.
A všechny jsou něžné, laskavé a plné radosti ze života.
Tak nevím. Buď zapomíná pan psycholog na to, že se mu do rukou dostává jen zlomek sportujících žen, těch, co ten tlak nevydržely (a takové najdeme v každé profesi - stejně jako najdeme v každé profesi muže, kteří ten tlak nevydrželi a to včetně sportovců) anebo jsem já natolik damaged and broken, že si neuvědomuju, jak jsem doživotně poznamenaná, a jak intenzívně bych se měla modlit, aby ode mě můj muž neodešel k nějaké laskavé a něžné ženě, které nevadí, že ji rozseká ve scrabblu nebo squashi, jež mu uvaří to bylinné té a půjde si, čistě jen proto, aby měla hezkou prdýlku, pánžto to by jí přeci mělo stačit k životu - to, že bude potěšením pro oko pána tvorstva -, zaběhat. Ale jedině pro radost.

#29
Reinhard Kleist
SEN O OLYMPIÁDĚ
Vyprávění, z něhož až srdce puká. Reinhard Kleist zachytil zoufalý osud mladé ambiciózní sportovkyně, která měla to smůlu, že se narodila sice pod stejným sluncem jako my, ale na jiném kusu půdy. Samia - Somálka. Samia - sprinterka - olympionička. Samia - ta, co chce hlavně běhat, trénovat na lepší úrovni, než jen na rozbité dráze plné koz, jež zbyla jako relikvie doby, kdy se i v Somálsku dal život žít, nejen přežívat, Samia - ta, co chce pomoct živit rodinu, tak jako sestra, která odešla do Finska a nechala za sebou své dvě děti (kolik podobných osudů psala poslední desetiletí?), Samia - ta, která sní o LOH v Londýně a nakonec Samia - ta, která za svůj sen položí život. Od začátku víme, co se stane. Víme, jak to dopadne - resp. dopadlo, protože tenhle příběh se skutečně stal. O to svíravější a mrazivější je to čtení. Víme, že Samia spolu s dalšími Somálci zahyne ve vodách Středozemního moře ve snaze dostat se na nafukovacím (!) člunu z Libye do Itálie. Kolik takových Samií, jejích mladších i starší verzí, pohltily vody? Kolik jich opustilo to málo, co měli, jen aby riskovali vše v mnohdy plané naději, že tam na druhém břehu je čeká mnohem lepší život? Na stěně v tripolské chatrči, kde Samia čekala týdny, než ji vyvezou na smrt, stojí sedm ze sta. Sedm ze sta. A všechno to jsou lidi. Nejen čísla. Lidi. Jako vy, jako já, jako byla ona. Olympionička. "Když běžíš, maličká, je to jako bys letěla. Jsi rychlejší než ostatní a nikdo tě nedohoní. A pak doběhneš do cíle a ruce ti vyletí nahoru, a to je jako... ráj."

#30
Daniel Majling
RUDO
Cesta do hlubin cynikovy duše. Nevím, jestli se mi někdy stalo, aby mě kniha rozesmála tak, že jsem praštila hlavou o zeď. Asi ne. Rudo, byl jsi první! Černočerný humor, absolutní bizár a neskutečný nápady. Salman Rushdie ve sklepě, dovezený Ježíš, mluvící bradavky nebo šukající psi. A nakonec: "Je to vůl."
Jak mi něco tak geniálního mohlo tak dlouho unikat?
FUCK!

#31
P. Craig Russell
LOVCI SNŮ
Magický příběh o velké, nenaplněné lásce, která nezná hranice. Nejúžasnější pasáží pro mě bylo setkání lišky s Králem snů. Nádherná kresba i kolorování a Gaimanův scénář v tradičně skvělém překladu dua Janiš-Podaný, co víc si fanoušek může přát?

#32
Maria Sempleová
KDE SE TOULÁŠ, BERNADETTO
Varování: Tohle není humorný příběh o bláznivé rodině. A není to ani společenská satira. Alespoň já tam nenašla ani jedno.
Pro mě je Bernadetta vyprávěním o tom, jak šíleně rychle život plyne, o tom, jak snadno nás může pohltit to, co děláme rádi, jak destruktivní může být, když ním někdo vezme to, co milujeme, a hůř, když se toho vzdáme sami v zoufalé snaze a naději, že tím zachráníme to, co je nám nejdražší. Je to příběh o tom, že - slovy klasika - sovy nejsou tím, čím se zdají být a o tom, že občas myslíme, že náš život skončí, když nám někdo vezme to, co považujeme za důležité, ale stane se pravý opak. Můžeme pak zjistit, že někdo strhl zdi, jež nás obklopovaly, a my konečně vidíme nekonečné obzory.
Je to příběh o tom, že chyby dělá každý, je to příběh o odpuštění, přátelství a rodině. A o tom, že se můžeme najít ve chvíli, kdy se ztratíme.

#33
Kathryn Stockettová
ČERNOBÍLÝ SVĚT
Nádherný příběh, v němž je naprosto všechno. Je to kniha o tom, že život má tisíce odstínů duhy a rozhodně není černobílý. Je to vyprávění o tom, že bez ohledu na to, jakou barvu má naše kůže, krvácíme všichni stejně a rány nám dokáží ublížit stejně, ať už jsou vedené pěstmi nebo slovy.
Atmosféra amerického jihu šedesátých let je popsaná prostě skvěle. Horko a vlhko panující ve vzduchu a hustá atmosféra mezi mladými ženami na mississipsském maloměstě z knihy jen sálá.
A není to jen příběh o tom, kterak je těžké být v téhle době na tomhle místě černou ženou. Je to o tom, jak těžké je být ženou vůbec - protože nejen ty černé jsou svázané pravidly a trpí, úplně stejně, byť samozřejmě jiným způsobem, jsou svázané a trpící i ty "privilegované" bílé paničky, jež musí něco říkat, nějak se chovat, něco nosit, naplňovat určitou představu o mladé dámě. Musí přijmout svou roli, mít brzy děti a řešit kraviny, protože řešení toho, co je skutečně důležité, přináleží v téhle době mužům. Je to doba emancipace, boje za lidská práva, boje za ženská práva.
Autorce se krásně podařilo zachytit plastický obraz společnosti - milující muže i ženy, nenávistné muže i ženy, hloupé i chytré, agresívní i andělské, chybující, zoufající, šťastné, zbabělé i statečné. A nikdo není jen jedno. Tak jako je tomu ve skutečném životě.
Opravdu úžasná kniha.

neděle 13. května 2018

Pramen zdraví z Posázaví

Vloni jsem na prvním ročníku Posázavského půlmaratonu, který pořádá kamarád Richard z ITB, chyběla. Letos to do poslední chvíle vypadalo, že ani tentokrát se kolem Sázavy neproběhnu, ale nakonec se vše v dobré (?) obrátilo a já mohla vyrazit.
Půlmaraton je, když budu bolestně upřímná, vzdálenost, jež mě tak trochu (víc) děsí. Není to pětka nebo desítka, kde to napálíte a děj se vůle Běžeckýho Manitu, jenže to není ani maraton nebo něco delšího, kde už, aspoň pokud spadáte do mojí (ne)výkonnostní kategorie, rozkládáte nějakým způsobem síly a rozhodně neběžíte na doraz od začátku do konce. Je to něco mezi. Není to dlouhý a není to ale ani krátký. Pořád je to jednadvacet kilometrů. 
Můj nejlepší půlmaratonský čas je i proto dost zoufalý a naposledy jsem podobnou vzdálenost v závodě běžela, tuším, na Trailové Závisti 2015 (myslím, že to bylo 2015). Takže vlastně už docela dávno. 
Nečekala jsem od sebe žádný dramatický supervýkony, že ale shořím jak svíčka, to mě teda taky nenapadlo.
O víkendu to totiž už  běhalo vcelku hezky, od Lazovky to byly tři týdny, teplo už nikoho nemohlo překvapit, ale opět se potvrdilo, že rodné Polabí nejsou trailový kopečky na Sázavě, ryba není rak a já nejsem rychlý běžec.
Co mě ovšem šokovalo, byla absolutní absence chuti a vůle se kousnout. Protože oč jsem pomalejší, o to jsem soupeřivější. Na závody se nechodím pobavit, užít si to nebo se vidět s kamarády. To jsou samozřejmě všechno plusové body, ale tohle se dá všechno zvládnout v mezidobí mezi jednotlivými akcemi. Chodit nezávodit na závod mi přijde stejně ujeté, jako když člověk, který zvrací i při pohledu na řetízkáč vyrazí do Prateru nebo vegan na oběd do Brasilera. "Tak si to prostě užijeme," říká mi Jana cestou na start. "Teď jsem četla článek o tom, že nám ženským to závodění prostě není vlastní. A ty, co jsou soupeřivý, nejsou normální a mají prostě víc testosteronu." Koukám na ni a nezbývá mi, než se teda k tý nenormálnosti a testosteronu přihlásit. Jana se směje. "No dyť jo, já to mám taky tak, to si jenom tak říkám, že nebudu závodit. Ale my, co běháme ultra, jsme nenormální všechny, to je přece jasný." Musím se smát. Později během závodu ale na její slova hodně myslím. Že by se ze mě stávala na starý kolena žena?  

Posázavský půlmaraton je k mému údivu s nějakými 250 účastníky už docela velká akce. Zázemí se (překvapivě) nachází přímo v Sázavě v areálu kempu, kde je všechno příjemně po ruce. Parkoviště je kousek, přijíždím nakonec s rezervou a potkávám se hned u auta s výpravou 12HH. Zdravíme se, zpovídám Slunéčko s rukou v závěsu a hned za branou kempu narážíme na další známý a kamarády. 
Vyzvednout číslo, se všemi se pozdravit, zmateně přenášet věci, rozhodnout s čím poběžím, něco málo vyfotit, poprvé v životě se rozklusat, a pak už je čas vyrazit.
Závod je to krásný. Trasa kouzelně pestrá, les voní, slunce svítí, co pár kilometrů je něco k pití, je to hezky nahoru a dolů, jsem venku, někde, kde jsem nikdy předtím nebyla a všechno by to mělo klapat, protože proč taky ne? No, proč vlastně ne? 
To ví asi jen čert a jeho pes.
Zkraje běžím s Malým medvědem a říkám si, proč proboha má tolik lidí kolem na zádech batoh? A proč všichni do toho kopečka jdou? Nejdřív jsem měla v plánu někde časem předběhnout Aleše, ale nedoběhla jsem nakonec vůbec nikoho, jen mě všichni ti s batohama (a bez nich) předcházeli a předbíhali a já na to mohla jen bezmocně koukat, protože místo nohou jsem měla dva nesmírně těžký špalky, objem plic se mi smrskl na velikost rozinky a hlava se tomu všemu jenom smála.
Na občerstvovačkách jsem v marné naději, že mě to nakopne, nabírala tatranky, prakticky nasekaný na malý kousky, což mi připomnělo můj oblíbený fór: Karkulka: "A babičko, proč máš tak velké uši?"
Vlk: "To abych tě lépe slyšela!"
Karkulka: "A babičko, pro máš tak velké oči?"
Vlk: "To aby tě lépe viděla!"
Karkulka: "A babičko, proč máš tak velkou pusu?"
Vlk: "To abych mohl žrát tatranky na šířku!"
No tak, kousni se! Běž! Makej! Tady není čas a prostor na courání se! Ale kdepak. Po hodině jsem už jen s úsměvem klusala a tristní výsledek, jenž byl v téhle fázi už absolutně nevyhnutelný, mi byl upřímně totálně fuk. Poprvé v životě jsem byla na závodech a nezávodila. Ani se sebou, ani s těmi kolem. Prostě jsem si to odběhla, v klidu a vlastně i v pohodě. Panejo. 
Jen na konci, už zase zpátky v Sázavě, se ve mně probudil vlčák. To když mě předběhla paní s batohem a já si řekla, že to už by pro dnešek stačilo a nikdo další by mě už předbíhat fakt nemusel a trošku jsem se rozběhla. Před mostem jsem za sebou slyšela dusot nohou a usoudila, že "ty už mě teda nepředběhneš, ať seš kdo seš". Jenže cíl furt v nedohlednu a já prostě nemohla. Jako vůbec. Nakonec zvolňuju, zjišťuju, že za sebou mám holky hned dvě, ty mě předbíhají a já se směju se slovy, že "tak na vás jsem dneska neměla, jste dobrý". Obě pohledy upřený před sebe, ani brvou nehnuly (to bylo vůbec takový zvláštní, ta děsně "závodící" nálada mezi lidmi, kdy se nikdo ani neusmál, ani slovo neprohodil, děsně všichni grr a vrrr i tady na chvostu startovního pole), tak to mě vyhecovalo. V tu chvíli už se zahýbalo zpátky do areálu, před mnou oblouk cíle a já najednou sprintuju, pět metrů před finišem ještě obě předbíhám a vytlemená v čase o víc jak hodinu a čtvrt horším než vítěz můžu konečně vypnout hodinky.
Tak hurá, už nikam nemusím. Ze zuřivého doběhu mě bolí levé stehno. Volám domů, že jsem teprve doběhla, umeju se, najím a vyrazím, T. potřebuje svátek-nesvátek jít do práce a musíme se vystřídat u dětí. Před sprchou mě zdraví štíhlá běžkyně s dlouhou hřívou tmavých vlasů - že čte můj blog a že se jí líbí. Jsem ve všem tom marastu z pozávodního rozčarování najednou zase nadšená, tohle mi vždycky udělá velkou radost, lichotí mi to a tak vůbec. Každopádně jsem tak mimo, že se ani nepředstavím, takže jestli to náhodou čteš, zdravím, mávám a příště budu slušnější a společenštější, slibuju! 
V umývárně mě spasí další dvě holky, který mají žeton na sprchovací automat navíc, na jeho vyzvednutí jsem jaksi pozapomněla. Sprcha teče proudem, teplým proudem a mně se vybavuje ledový čůrek na Brdské a koedukovaný sprchy na Baroku. Co se zázemí týče, je Richardův podnik špička. Každý závodník si navíc může vybrat ze třech jídel a k tomu pivo nebo kofolu. Frontu na pití za mě vystojí Bubo, takže si můžu u Jani v klidu sníst oběd a trochu si popovídat, rytíř BuboBubo mi navíc záhadně sežene birell, takže je to prostě úžasný.
Počkám na vyhlášení vítězů, Jana s Bubem a Jarkou jsou několikrát vyhlášení, nafasují krásný ceny, pak ještě jedna společná a je čas se rozloučit a vyrazit domů.
Bylo to krásný a rozhodně to stojí za to.
Jen příští rok trochu líp, rychleji a s větší dávkou testosteronu!