pátek 18. ledna 2019

Než se dostanu k tomu, abych napsala něco o Kilianovu filmu...

...a taky dokumentu, který dali dohromady kluci, kteří jezdí trénovat do Keni, mám tu pár knížek, jež mi od začátku roku prošly rukama a očima.

#1
Jiří Padevět
OSTNY A OPRÁTKY
Letmé pohledy do životů lidí, o něž se dějiny jen neotřely, ale sevřely je do spárů a často už nepustily. Stali se hybateli nebo jen oběťmi, stali se těmi, o nichž se dodnes učíme a těmi, na něž si už nikdo nepamatuje.
Výjimečné dílo - nevím, kdy mě naposledy něco takhle sežvejkalo a vyplivlo s očima navrch hlavy. Historie se trapně opakuje a jeden totalitní režim plynule střídá druhý (dobové výňatky z textu skvěle dokreslují, jak se v dobách, kdy jsou národ a svoboda nejvíc przněné, píšou naprosto vyprázdněné kraviny a řeší se naprosté marginálie), jen tenhle (jak už víme) vydrží déle a/protože nestřílí lidi na ulicích.
Každý z mikropříběhů zamrazí, každá dokonalá pointa je jako bodnutí.
Dvacáté století se prohnalo jako uragán.
A my zapomínáme. Náš nevděčný, věčně nespokojený živočišný druh.
Čtěte. Nezapomínejte. Musíme se poučit z vlastních dějin.

#2
Garth Ennis, Steve Dillon
PREACHER - KŘIŽÁCI
Neplánovaně začínám s Preacherem od čtvrtého dílu (jiný v knihovně neměli a mě jaksi nenapadlo podívat na vnitřní záložku - na obálce samé to nikde není) a je to trošinku problém. Ale fakt jen trošinku. I tak je to totiž veliká jízda plná absurdit a násilí vyšponovaného daleko za hranu. Padlí andělé, sex s démony, retardovaný Beránek, gigantická ("jé-dortík") hlava mocné církve, zabiják boží i Bůh sám chodící po zemi... Všechno, na co si vzpomenete hezky zalité hodně hustou polevou z krve a pocukrované vagonem vystřílených nábojnic.
Skvělá kresba, kolorování i lettering, výborný překlad a celkově rozhodně série, která mi unikala až příliš dlouho, než abych se jí teď nepotřebovala urgentně podívat zoubek.

#3
Ivana Myšková
NÍCENÍ
První ohledání, jež přineslo zjištění, že Alexandře Berkové, jež knihu na zadním přebalu vychvaluje, je kniha i věnována (a že podle autorčina životopisu byla nejspíš i její studentkou na někdejší Tvůrčí akademii Josefa Škvoreckého), způsobilo, že jsem k Nícení přistupovala značně skepticky. No to bude teda něco, pomyslela jsem si, a čekala myšlenky tak hluboké, že by se vešly na čajovou lžičku a hrané tolikrát, že na desce nezbyla už jediná rýha.
Ale ouha.
Chyba. Chyba! Vážení, jak já se mýlila.
Nícení se vám nicméně bude asi těžko chápat, pokud: nemáte snad až příliš láskyplné rodiče, kteří vás tou svou opičí láskou hnali (ženou) mnohdy až za hrany, kam byste se nikdy podívat nechtěli; neměli jste v životě člověka, jemuž jste chtěli dát všechno a on si vás jen vodil jako pimprle; neměli jste slabost pro smutné pány a nedokázali jste nikdy vyslovovat veliká slova se stejnou lehkostí, s jakou předčítáte seznam na nákup; nezacyklili jste se ve vztahu, v němž jste nikdy nechtěli být; nebyli jste tak trochu zpovykaná, intelektuálská, hlubokomyslná slepice.
Ve mně kniha vyvolala nepříjemné množství nepříjemných myšlenek a vzpomínek, jež jsem poctivě zahrabala hodně hluboko v naději, že odtamtud nevyklíčí absolutně nikdy nic (jenže se zase potvrdilo, že jsem vážně špatný zahrádkář).

#4
Duong Nguyen Jirásková
BANÁNOVÉ DÍTĚ - VIETNAMKA V ČESKÉ DŽUNGLI
Slabé jak Skotův deset let máchaný pytlík s čajem.
Přemýšlím, kde začít. Tak snad na začátku. Přebal, podtitul, zadní strana, prolog - to vše slibovalo upřímný, zábavný a ironický pohled do života české vietnamské komunity navíc ozvláštněný komentářem českého manžela (což samo o sobě je dost zajímavá věc).
Hned první kapitola mě ale vyvedla z omylu a vrátila pevně na zem. Kdepak zajímavé dílo talentované autorky. Jen další titul z pera člověka, jenž nemá ještě co vyprávět (a to, co by vyprávět mohl, buď vyprávět nechce nebo to zkrátka neumí). Duong by byla ráda talentovaná spisovatelka, ale není. Myslí si, že je nekorektní a hubatá, ale není. Možná její články na blogu vyznívaly jinak, líp a zajímavěji, ale knihu nemá šanci utáhnout. Dialogy jsou strašlivě toporné, témata podivně namíchaná, o české vietnamské komunitě se v zásadě nedozvíte absolutně nic nového, zato se toho dozvíte hromadu o autorce a jejím příteli/manželovi. Většinou to, co nechcete vědět ani o známých, natož o cizích lide. Třeba kdy chodí na záchod, jak menstruuje, kdy (a skoro i jak) splodili první dítě, Jakubovu sexuální i finanční historii a hromadu dalších, extrémně osobních věcí - čili skvělá duševní potrava pro voyery moderního věku. Jenže mně to přijde spíš jako samoúčelný exhibicionismus.
Autorka na mě na střídačku působila jako pipinka, která si myslela, že na ni čeká Pulitzer jenom proto, že je ochotná napsat, že si nikdy nevezme Vietnamce, a která se zhroutí poté, co jí někdo zkritizuje blogísek, a jako vcelku sympatická holka, která má ráda svoji rodinu a třeba až jednou dospěje, bude z ní fajn ženská.
Absolutně jsem ale nevydýchala jejího muže, jeho názory, způsob, jakým se vyjadřuje (jde údajně o vyžehlený přepis, no to potěš koště) a to, jak sám sebe prezentuje. Přesně takové lidi, kteří už předem plánují, jak neučí své dítě se prát a raději bude chodit do školy řešit, že jeho dítě někoho zmlátilo, než že ho někdo šikanuje, fakt chcete mít ve třídě - a co to třeba řešit, ehm, úplně jinak? Perličky o představách, jaký to je, mít děti, který ze sebe čekal během prvního těhotenství, můj dojem jen potvrdily (jak vám totálně rozloží život, jak jsou drahý - rozumějte finančně nákladný, jak se chtěl nechat "vykastrovat" (LOL! To asi ne, ne?), jak vám zničí partnerský život a že se prostě kdyžtak holt rozvedou (he? Tak s tímhle jít do rodičovství, to je na metál!) atd. - a bonusový bludišťák za zcestnou úvahu, že odsávačka na nudle je volovina).
Vadila mi hromada věcí - ale hlavně to, že o Vietnamcích u nás se nedozvíte nic. Proč sem její rodiče přijeli? Co tu dělali? Autorka je zdrcená, že jí někdo nechtěl pronajmout byt na Karláku, protože ji považoval za cizinku (neměla tehdy ale ještě vietnamský pas?) a je znechucená z Čechů, ale o kus dál se dozvíte, že je v podstatě adoptoval starší manželský pár, který jim pronajímal nebytové prostory a který ji a její sestru celé dětství krmil a vozil po výletech. To asi není zanedbatelné, že? atd. atd., klidně budu v diskusi dál elaborovat, je toho příliš, co mi přišlo na hlavu.
Stručně: Tohle mělo zůstat buď doma v šuplíku nebo v nějaký složce v počítači anebo na nějakým blogu. Za tři sta korun, což je doporučená prodejní cena, si raději kupte cokoliv jiného.
Dovětek: Chyby v češtině (vedle zmiňované tchyně je to hromada podivných nečeských vazeb např. "byly dny, kdy jsem nevycházel z postele") jdou na vrub redaktorce a jazykové korektorce, to bych autorce snad ani nevyčítala. Jako vážně, dámy? Vážně? Za TOHLE si berete honorář?

#5
Helle Helle
TOHLE JSEM MĚLA NAPSAT V PŘÍTOMNÉM ČASE
Před časem mi někdo řekl, že bych si měla přečíst Helle Helle, že se mi bude líbit. Nezmýlil se. Líbila.
Při čtení mi neustále vyskakovala Marta v roce vetřelce od Petry Soukupové. Stejná témata, stejná bezvýchodnost, stejné plácání se. Stejně jako Marta, ani Dorte není schopná se nakopnout a začít konat, aktivně se podílet na směru, kterým se bude ubírat její život. Místo toho putuje od kluka ke klukovi, přes různé postele, až do domku, kde ji detašuje její starší verze v podobě tetičky. Nemá v zásadě žádné zábrany, nic ji nerozrušuje, nic ji netrápí, ničím se do hloubky nezaobírá, prostě je. K tomu dánsky mohutné množství kávy a sladkého pečiva. Kolem dvaceti může být tak těžké být. Obzvlášť, když nevíte, čím nebo kým vlastně chcete být a o co vám v životě vlastně jde.
Při setkání postav s (podle mého) autorkou samotnou v samém závěru knihy, nás Helle nechá roztomile nakouknout pod pokličku - v jedné nebo dvou větách nám vysvětlí, proč píše, jak píše.
(Potlesk za skvělý překlad!)

#6
Alen Mešković
STAN PRO JEDNOHO
Neprávem a naprosto nepochopitelně přehlížený román, kterému by se mělo dostat mnohem větší pozornosti - nejen kvůli němu samému, ale především kvůli nám samým.
Nepřestává mě fascinovat, kolik vychází knih o holocaustu a druhé světové válce a jak gigantickému promu se dostane snad každé z nich. Jistě, stále je to nejpříšernější konflikt moderních dějin našeho živočišného druhu, ale není jediný a ano, nesmíme zapomenout - ale kde se bere ten zájem až hraničící s posedlostí (znám pár lidí, kteří jsou schopní o sobě říct, že jejich nejoblíbenějším žánrem jsou knihy o koncentračních táborech!) a proč nevěnujeme trochu energii i tomu, co přišlo potom?
Třeba taková válka v Jugoslávii.
Není to tak dávno a není to ani tak daleko.
A i ročníky, které se narodily až poté, co se v jednom vzdáleném městě ve Spojených státech podepsaly dohody a nakreslily nové hranice, které na spoustu let a mnohdy navždy zbavily řadu lidí domovů a domovin, by přeci měly mít nějaké povědomí o tom, že v zemi, kam se jezdíme tak rádi rekreovat, ještě nedávno (no dobře, už dávněji) zuřila skutečná válka. Kdy se proti sobě postavil soused se sousedem a rozhodli se, že si jednou provždy vyřeší, který z tamějších národů je vlastně ten, jenž má na půdu PRÁVO.

A Emir Pozder alias Miki byl jedním z těch, kteří se stali součástí tohohle konfliktu. Ve čtrnácti začaly kolem jejich domu vybuchovat bomby, město bylo srovnáno se zemí a jako Bosňan putoval s rodiči do tábora v dnešním Chorvatsku. Jeho o deset let starší bratr, jeho životní vzor, pak pod hlavní pušky nepřítel neznámo kam. Jaké to je prožívat léta nejtvrdší puberty v uprchlickém táboře, když chcete hlavně poslouchat rock, pít bambus a balit holky, psal Mešković v Ukulele Jam.
Stan pro jednoho začíná tam, kde jsme Mikiho nechali - v chorvatské Majbule, z níž se chce hlavně dostat pryč, utéct, začít žít - ve Švédsku s bráchou Nenem, jemuž se podařilo uprchnout četnikům a emigrovat.

A když je vám sedmnáct a pro něco se fest rozhodnete, stává se, že pro klapky na očích neuvidíte, co můžete způsobit sobě a všem kolem. A tak Miki sám a tajně vyrazí na cestu na daleký sever. Jenže do Švédska za Nenem se nedostane, zasekne se na severu Dánska. A tam začíná jeho osamělá pouť - dál nemůže a domů taky nemůže. Nezbývá mu, než sedět na zadku v uprchlickém táboře v jedné unimobuňce s bratrance svého táty z druhého kolena, jeho ženou a dětmi. Nerozumí jazyku, nerozumí téhle studené zemi, nerozumí tomu, co má teď sakra sám se sebou dělat? A Bosňané v táboře mu lezou krkem.
Tam, kde bylo Ukulele Jam bildungsromanem navzdory válce plným sluníčka, vůně borovic a zpěvu cikád, je Stan pro jednoho emočně náročným čtením o osamělosti, o tom, jak těžké je být někde, kde být nechcete a jak těžké je jen čekat, nesmět nic dělat, jen si stýskat po tom, co bylo, co víte, že už se nikdy nevrátí a oplakávat mrtvé.
Není to jen depka, Mikimu je furt jen sedmnáct a furt je pro něj podstatné najít si holku a poslouchat pořádnou muziku. Ale taky pro něj začne být důležité mít vlastní životní prostor a někým být, někým se stát.
Každý, každý!, kdo si myslí, že ti, co prchají před válkou jsou srabi a vyžírky, by si tohle měl přečíst. Protože nikdo na světě nechce, aby mu někdo srovnal dům se zemí, aby ho vyhnal z rodné země, nikdo nechce přijít o kořeny a nikdo se nechce stát nedobrovolným cizincem v cizí zemi plné cizích věcí, zvuků, chutí a vůní, které nerozumí a která nerozumí jemu, obzvlášť, když část nejbližších zůstala tam a jiná je někde docela jinde. Jen naprostý blázen. A těch je minimum.

"Pak jsem píchl zadní kolo. Doručil jsem dvoje noviny, jedny Jyllands-Posten a jedny Det Fri Aktuelt a už jsem měl promočený seznam adres a píchlé kolo. Celkem jsem měl ještě doručit čtyřiapadesát tiskovin ve čtvrti, v níž jsem nikdy nebyl. Dosud byla noc, fičelo a pršelo, byl jsem hladový, ospalý a dneska jsem absolutně neměl sebemenší šanci doručit noviny do sedmi hodin. K tomu mě čekala přibližně čtrnáctikilometrová štreka domů v počasí, do kterého by psa nevyhnal, ale já bych ho přál Karadžićovi, Miloševićovi i Mladićovi." (s. 132)

neděle 6. ledna 2019

Opožděný konec (knižního) roku

Aneb zbytek knih, které jsem četla ještě vloni (ježiš, už zase vloni, už zase minimálně čtvrt roku osmiček přepsaných na devítky):

#82
Ian McEwan
BETONOVÁ ZAHRADA
Lepkavá a zneklidňující kniha, jejíž kvalita je o to výraznější, oč příšernější, primitivnější a rádoby (asi?) kousavo-ironický je doslov Darka Šmída ve vydání, které jsem četla. Těch pár stránek na konci knihy, jež v případě odeonek bývají obvykle velice zajímavé, osvětlující a autora i dílo přibližující pohledem odborníků na slovo vzatých, mě znechutilo natolik, že mám problém utřídit si myšlenky k McEwanově knize samotné. 
Ale pokusím se. 
O ději psát nebudu, protože ten není nijak podstatný. 
Podstatné jsou v tomto případě emoce, které ve mně čtení dokázalo vzbudit. A že jich byla slušná škála: obavy, neklid, znechucení, zlost, lítost, ještě větší dávka lítosti, soucit, strach a navrch ještě marnost a bezvýchodnost. 
Na první pohled je jasné, kdo je tu špatný a kdo dobrý, ten kdo se nemyje, je zákonitě špinavý a ten kdo spí se svou sestrou je úchyl. Jenže je? Je to opravdu tak? 
Já v knize nenašla obrazy perverzí, já tam našla obrazy nesaturovaných zoufalství, potřebu vrátit se do raného dětství, kdy bylo všechno v pořádku, snahu přimknout se k těm, kteří si prošli stejným ohněm, snahu najít kotvu, když volně vlajete ve vesmíru, to vše v juxtapozici k primitivnímu, hloupému světu za hranicemi pevně vytyčenými zdmi domu a plotem zahrady. 
Uvnitř je velký dům s děsivým tajemstvím, které ale vlastně není zdaleka tak děsivé, jako život, jenž přijde poté, co je vyzrazeno. Život, v němž zaniknou všechny jistoty, v němž budete vyvrženi do světa, kde si lidé mohou vydělat velké peníze absurdními činnostmi, za něž je další lidé absurdně obdivují, kde dospělí jedinci žijí s maminkami, které jim žehlí košile. A co je víc perverzní? Rezignovat na hygienu nebo v okamžiku, kdy vidím něčí dům, ho už v duchu parcelovat na podnájemní byty? A kdo to rozhodne? 
Úsporný vypravěčský styl a atmosféra horkého léta jsou natolik sugestivní, že se od stránek jen velmi těžko odtrhává. Na konci nepřijde osvěžující katarze, na konci je praskající beton se vším hnijícím, co ukrývá v sobě.

#83
Neil Gaiman
SANDMAN: BÁJE A ODLESKY
Gaimanovsky hravé a zneklidňující zároveň, tak, jak to umí jen on a Pán Snů. 
Tři příběhy, každý jiný, každý s unikátní atmosférou. Všechny tři zábavné a poutavé. Známé mýty v trochu jiném hávu, než jak je většina z nás zná. 
(Drobná výtka k transkripcím v Ramadánu, to snad není až taková muškilka, sehnat někdo, kdo zvládne správně rozházet prolongace a vokály, byť je asi většině jedno, že je takhle je takové nusunus.)

#84
Agnes Pechová
SVĚT PODLE AGNES
Taková česká Gill Simmsová, jen v HC verzi. Víc pití, víc zvířat, víc fekálního humoru, těžší noha na plynu, mínus románová omáčka. Smysl vydávání halabala naházených blogových/facebookových zápisků mi uniká. Kdyby autorka sedla a napsala román, v němž by se zuby nehty nesnažila být vtipná a drsná zároveň, mohlo by to být autentický a fajn čtení. Počkám si a věřím, že se dočkám.

#85
Kateřina Šedá a kol.
BRNOX
Tak to bylo, tak to je. Autoři průvodce brněnským Bronxem nechávají mluvit čtvrť samotnou a čtenář má tak unikátní možnost ponořit se do nesmírně plastického a poutavého portrétu místa a komunity, před níž obvykle raději přechází na druhý chodník (ale já nejsem rasista! To víte...). Unikátní grafické provedení učinilo z Brnoxu lahůdku na konec roku. Díky za knižní výzvu, bez ní mě tahle kniha bezesporu minula a byla by to obrovská škoda. Smekám před nesmírnou porcí práce, jež je za celým projektem vidět. 
"Myslíte si, že je Bronx vesnice? 
Úředník: Není. Je to Brno-střed. 
To já vím, ale myslím chováním lidí. 
Chováním je to spíš ZOO." (s. 422) 

(Jen drobná poznámka pod čarou, jež celkový, navýsost pozitivní dojem nedokáže zkazit: chtělo to nainstalovat arabskou jazykovou sadu a ověřit si, co píšu - naštěstí je tam toho minimum, nicméně to, co tam je, je fakticky blbě).

#86
Neil Gaiman
SANDMAN: PRELUDIA A NOKTURNA
Někdo by mi mohl vysvětlit, jaký záměr sleduje autorka předmluvy i sám velký Neil, když nám jak v předmluvě, tak v doslovu zopakují, že Preludia a Nokturna místy drhnou, nejsou tak skvělá a vlastně od nich toho nemáme tolik čekat (a případné chyby blahosklonně přehlédnout)? Je to nějaký druh deficitu, jenž pudí hospodyňky, aby se každé návštěvě omlouvaly, že nemají ve svém vypulírovaném bytě dostatečně naklizeno a že není ke kafi selekce šesti ale jen pěti koláčů? 
Preludia a Nokturna JSOU skvělá! V nich jsem se před spoustou let s Pánem snů setkala poprvé a k nim se pravidelně vracím. Jsou, tak jako všechny sandmanovské příběhy, svíravá a temná, napínavá a neodložitelná (lví podíl na tom má skvěle odvedená práce dua Janiš - Podaný). Vyprávění s každým sešitem graduje, objevují se tu moji oblíbenci Kain a Ábel (a miláček Irving) a honba za artefakty moci se zrychluje a utahuje jako spirála a vy bez dechu čekáte, kdy a kam vás vyplivne. "A stamilióny spáčů se ve spánku nepokojně převrátili." A až se to stane, ocitnete se poprvé tváří v tvář Jí. Té, která, jak nepřestávám doufat, čeká nakonec na každého z nás. A pak se ozve tlukot mocných křídel...

Andy Weir
ARTEMIS
Když máte dobrý nápad, s nímž uspějete na škále, jíž jste si nedokázali představit ani v nejdivočejších snech, jsou očekávání kladená na vaše další dílo drtivá. Jen opravdoví géniové mohou něco takové ustát. 
Andymu Weirovi se to bohužel nepovedlo. 
Marťan byl pro mě jednou z nejlepších knih předloňského roku. Mark Watney zůstává jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav. Ironický a po čertech chytrý. Co chtít víc? 
Pokud jste Marťana četli, Artemis číst nepotřebujete - Weir je totiž takový Peter Jackson sci-fi - ten taky vzal všechno, co v LOTR fungovalo, lehce to našlehal a naflákal z toho nekonečného Hobita. No a Artemis je prostě Marťan na Měsíci, mínus skvělá hlavní postava, plus slušná porce nudy. Vůbec mě nezajímalo, co vlastně Jazz dělá a proč, napětí nulové, postavy a jejich motivace šablonovité a nevěrohodné. 
Hvězda jako bonus za odvahu stvořit v současné atmosféře dvě hlavní, kladné postavy se saúdskými pasy a za těch pár vtipných hlášek. 
Audiokniha je vcelku fajn, narátorka je ok, jen ty hudební, absurdně nabuzené, nekonečné a protivné předěly. Kdo tohle dělá?



Tak a to bylo pro rok 2018 na knižní vlně vše, přátelé. Jen svátek, narozeniny a Vánoce mi zase o něco málo rozšířily knihovnu a postaraly se o to, abych ani na okamžik neměla pocit, že nemám co číst. Nezvládla jsem ani jedno ze svých knižních předsevzetí (přečtu své dva resty - dvě knihy, jež jsem jako jediné číst začala a nedočetla - Joycova Odyssea (rozečteno od r. 2002) a Ecovo Foucaultovo kyvadlo (roz. od r. 1999 - tehdy jsem nejen netušila, kdo to Foucault byl, ale ani to jeho pitomé jméno neuměla napsat) a jako vždycky zvládnu všechny knihy, které jsem dostala ten rok pod stromeček a krátce předtím ke kombu svátek + narozky). Nevadí. Devítka zní jako dobrý rok, kdy to všechno už určitě stihnu. Knihy mé, jsem tu a čekám na vás!

úterý 1. ledna 2019

Zavražděné umění

#81
Julian Goater, Don Melvin
UMĚNÍ RYCHLEJŠÍHO BĚHU
S knížkami o běžcích pro běžce a o běhání obecně se v posledních letech roztrhl pytel. Většinou se jedná o memoáry výkonnostně (a literárně) různě zdatných jedinců, sebrané blogové zápisky a sem tam nějakou příručku, která vám řekne, že na sebe to chce o vrstvu míň a že když vydržíte dlouho klusat, nakonec uběhnete maraton (nicméně to "uběhnete" je poněkud sporné - myslím, že by se našlo dost takových, kteří by namítli, že maraton za čtyři hodiny nebo desítka nad 45 minut není v zásadě žádný sportovní výkon). 
Mezi vším tím všeobecným balastem tak měla kniha bývalého vrcholového běžce Juliana Goatera a novináře Dona Melvina Umění rychlejšího běhu s podtitulem Zlepšete techniku, trénink a výkon (Publixing, 2017, místo vydání neuvedeno) reálnou šanci poměrně výrazně vyniknout. 
Julian Goater se narodil v lednu 1953 a jeho hvězda zářila hlavně v 80. letech (PB na 5000 metrů má 13:15.59 a na 10 000 metrů 27:34.58 a jeho čas stále patří k britské desítce těch historicky nejlepších), v dalším desetiletí se vrhl hlavně na duatlon a triatlon a trénování jiných. Don Melvin tu vystupuje čistě jako ghostwriter, kniha je postavená na Julianových osobních zážitcích a zkušenostech. Vše, co se dočtete, sám odběhal nebo viděl, jak to (ne)prospělo vrcholovým běžcům kolem něj.
Vzhledem k tomu, že čtete tenhle text (anebo máte mnohem větší znalosti z dějin atletiky), nestane se vám to co mně: hned od začátku budete vědět, co je ten chlapík zač a že vám nehodlá servírovat další snůšku chytrostí pro hobíky. Tohle je totiž kniha o tom, jak makat, makat a pak ještě makat. Je to kniha, která se nestydí jasně napsat, že když chcete být nejlepší, musíte být dostateční sobci, abyste měli alespoň šanci pokusit se toho dosáhnout. Práce? Rodina? Volný čas? To všechno jsou proměnné, které musíte do týdne nějak naskládat a o jejichž významu se dá polemizovat. Trénink? Přes něj vlak nejede, ten prostě musíte odběhat. Je to člověk, pro kterého je normální trénovat dnes a denně ve dvou fázích, jeden den skočit do vody nebo na kolo, ale raději k tomu ještě něco odběhat. Je to člověk, který dosáhl velkých věcí, protože byl ochoten obětovat opravdu hodně. Že vy nejste? Pak ale nemůžete počítat s tím, že rozvinete svůj potenciál maximálním způsobem. Goater jde proti současnému trendu a tvrdí, že na závodech je potřeba podat maximální výkon, že je potřeba soutěžit a soupeřit, že je to správné a zdravé. Od malička. Že běžecký trénink je potřeba strukturovat, přemýšlet o něm a pořádně v něm zabrat a že pobíhání příjemným tempem nikam nevede. Když budete běhat pořád stejně, nejen, že se nezlepšíte, naopak se zhoršíte (což můžu z vlastní zkušenosti potvrdit). Přináší celou řadu praktických rad, jak s tréninkem naložit, aby byl co nejefektivnější, a zároveň nejzábavnější.
Po sáhodlouhé, repetitivní předmluvě následuje třináct kapitol věnovaných postupně jednotlivým aspektům tréninku, jež jako celek ovlivňují výkon. Osobně mě nejvíc zaujaly tipy na tempový trénink a důraz na význam tréninku v terénu. Na konci jsou i generické tréninkové plány, kterými se můžete inspirovat. Takže 190 stran běžecké dokonalosti? Ale kdeže.

My běžci ze stanice ZOO
Předem se musím omluvit všem překladatelům všech běžeckých knih, jimž jsem kdy něco vytýkala. Omlouvám se! Jste skvělí a pokračujte v dobře, velmi dobře a výborně odváděné práci (vyjma překladatele Deana Karnazese, tebe se to netýká), překladatelka Umění rychlejšího běhu totiž nastavila zcela novou laťka špatného překladu. Už dlouho se mi nestalo, aby mě čtení fyzicky bolelo. A není to rozhodně nic, co bych chtěla v blízké (a vzdálené) budoucnosti znovu podstupovat. Podle informací dostupných na internetu je Goaterova a Melvinova kniha prvním překladem Petry Schultze, kterou v tom navíc vydavatel nechal slušně vymáchat, protože podle tiráže prošel text pouze "jazykovou úpravou" (takže jazykovou korekturou?), pod níž je podepsaná Kateřina Hošková. 
-- Jedna všeobecná poznámka bokem: na to, abyste mohli dobře překládat, musíte nejen umět jazyk originálu, musíme především výborně umět jazyk, do něhož překládáte. Překládání je řemeslo jako každé jiné, učíte se praxí, žádný učený z nebe nespadl, nicméně jednu věc mít musíte od začátku - musíte mít cit pro jazyk. Bez tohoto nadání z vás nikdy nebude ani dobrý, natož velmi dobrý, neřku-li výborný překladatel. Kniha, za niž čtenář platí, rozhodně není prostor, ve kterém by se měl někdo učit. Od toho jsou buď semináře ve škole anebo psaní do šuplíku. Nicméně každé seriózní nakladatelství pracuje při vydávání překladů následujícím způsobem: překladatel text přeloží; po něm ho čte redaktor, jenž by měl mít u ruky originál a opravovat případné chyby a text česat; redakční zásahy pak jdou zpátky překladateli, který je zanese podle vlastního uvážení; text jde na zlom a poté putuje zpět překladateli, redaktorovi a jazykovému korektorovi; třetí zmíněný hlídá gramatickou stránku textu, zbývající dva ho znovu čtou, aby v něm nezůstaly chyby (nebo aby se alespoň jejich výskyt minimalizoval - koneckonců je tu pelánovská maxima, že "kniha bez tiskové chyby je nemravná", že?). Tenhle proces zjevně u Umění neproběhl. --
A teď už ke konkrétním výtkám.
Kniha neskutečně trpí otrockým, kostrbatým překladem. Věty mají anglický slovosled, text je prošpikovaný nadbytečným přivlastňováním a ukazovacími zájmeny ("Pokud je vaším cílem krátký, jednoduchý běh, držte se toho plánu. Nenechte se od něj odklonit a protáhnout běh v dlouhý nebo těžší trénink, než jste plánovali, jenom proto, že se cítíte dobře. Pokud se cítíte dobře, držte se toho pocitu. Uzavřete ho!" (s. 17)). Jsou to samé "vaše nohy", "vaše kroky", "vaše hlava" - ne asi, někoho cizího - to by bylo docela děsivé. Přiznávám, že po pár hodinách "vašeho" průplachu jsem měla chuť řvát a ke konci už jen bušit hlavou o zeď.
V knize se nachází snad všechny školácké chyby, na něž si vzpomenete - ideálně by mohla posloužit jako příručka v semináři teorie překladu: vedle zmiňovaného je to nadužívání být (např. na s. 33 ho v sedmi za sebou jdoucích větách najdete sedmkrát), trpných vazeb pro češtinu tak netypických, absolutní ignorace instrumentálu (vše je "pomocí" nebo "za pomoci" - "Vaším cílem taky může být obnovit své síly za pomoci krátkého, pohodlného běhu ve snadném tempu, na jehož konci se budete cítit osvěžení." (s. 21) - lépe "obnovit síly krátkým, pohodlným během...") a dokonce i špatné stupňování ("nejvíce známá" (s. 74) - ne, my skutečně nestupňujeme užíváním víc a nejvíc). 
Dalším průšvihem jsou termíny. Překladatelka podle dostupných tabulek neběhá a je to, bohužel pro nás čtenáře, bolestně znát. Jistě, každý běhat nemusí, ale součástí naší práce jakožto překladatelů je i ověřování a studování terminologie. Namátkou: ne, netrénuje se na "trati" (s. 22 a dále), běhám-li kolečka, tak na oválu nebo na "dráze", (i když takový tempový trénink na trati by měl určitě jisté kouzlo - člověk by začínal na úzkokolejce a ti největší machři by se dostali třeba až do rychlostního koridoru kolem Klánovic). Běh je to "vytrvalostní", nikoli "dálkový" (ano, anglicky to je long-distance), "mléčná kyselina" (s. 27) je blbost, jedná se o "kyselinu mléčnou", netrénují se "drily" (s. 46) - snad "opakování"?; neběhá se na "běžícím páse" (s. 46 a dále) ale na "běžeckém"; závod není "indoorový" ale "halový"; "psychologie" je věda, to, co člověk řeší uvnitř, je "psychika" ("Bojujete s posledním omezujícím faktorem - psychologií." (s. 110), ne, s vědou fakt nebojujete), "joggingové tempo" má být asi spíše "klus", místo "základna" raději "obecná vytrvalost", "světové mistrovství" má být "mistrovství světa", atp. 
Největší průšvih jsou ale věty na nebo přímo za hranicí srozumitelnosti (např. "Účastnila se taky jednou důležité události, takže byla ohledně svého prvního běhu tak trochu pod tlakem." (s. 29) Cože? Jaké události? Aha, to bude asi "event", takže "závod"; "Tak zaprvé, když poběžíte správně, budete mít menší šanci na zranění." (s. 35); "V roce 1970 v Commonwealth Games v Edinburghu na 5000 metrů vyhrál, kde odmítl ustoupit svému skotskému kolegovi Ianu McCaffertymu v cílové rovince tím, že ho donutil běžet přes všechny pruhy na dráze a nakonec proběhnout cílovou páskou v šestém pruhu!" (s. 57); "Možná si budete myslet, že je jednodušší seběhnout kopec pomalýma nohama. Tomu nutkání odolejte. Když budete takhle tvrdě dopadat nohama po cestě dolů kvůli pomalým nohám, ublížíte svým kolenům, bokům, zádům i kvadricepsům. Zkuste nohama jakoby cupitat, udržujte rychlé tempo a nohy dopadají zlehka, aby vaše tempo nebylo rychlé, ale vaše nohy budou pružné, aby byl dopad každé nohy s minimálním otřesem." (s. 99) atd.). 
Moje nejoblíbenější jsou ke konci, kde už zjevně docházelo i to minimum dechu a kde se z dopingových programů a nepovolených látek staly prostě a jednoduše "drogy" (no, tak je tam anglicky drugs, že jo, tak co chci?) a vy se tak dočtete třeba, že: "Během období studené války bylo podvádění na denním pořádku, obzvlášť mezi východními Němci, jejichž drogové programy rozmazávaly hranice mezi pohlavími." (s. 180) No, tak jistě. Všichni, kdo jsme četli My děti ze stanice ZOO víme, že to byl na Zoologischer Garten fakt velkej mejdan. 
V knize se bez zjevného klíče střídá počítání v mílích a kilometrech (v našem prostředí asi lépe v kilometrech, přeci jen čas na míli je pro nás trochu krkolomné) a spisovný jazyk a obecná čeština. 
Typografické chyby (chybějící mezery, vypadlá písmenka, špatně usazený nadpis) jsou v podstatě kosmetická záležitost a být jinak kniha v pořádku, ani bych se o nich nezmiňovala. A mohla bych pokračovat dál, ale myslím, že by to mohlo stačit.
Takže pokud vám není jedno, jakou češtinou je kniha, kterou čtete, napsaná a chcete zkusit zrychlit, kupte si Goaterovu příručku v originále (podle Goodreads je k dispozici i italská verze). Za přečtení rozhodně stojí, v českém překladu je to ale spíš tortura "skokařkou o tyči" (s. 155). 

neděle 30. prosince 2018

Něco na chuť (POP 2018)

Pátý advent je už tradičně ve znamení Partyzánského oběhu Prahy neboli POPu. Letos se bohužel poprvé konal bez účasti otce zakladatele, Veverky Pražského, jenž jest přesídlen na ostrov divných měr a vah, kde lidem ještě pořád nikdo nevysvětlil, že na silnici se jezdí vpravo.
Po DNF z P100 jsem byla rozhodnutá doplácat se z Braníka do Braníka stůj co stůj, navíc bylo slibováno, že letos poběžíme hromadně ve skupince, že se tempo přizpůsobí nejslabšímu kusu, a tak jsem si pakovala věci s nadějí, že se nebude opakovat loňských scénář, kdy se mnou musel Veverka běžet, abych nebloudila hned na prvních kilometrech, kdy mi všichni utekli.
Večer svědomitě nařizuji budík, méně svědomitě už zapomínám, že sobota není všední den a že mě tím pádem budík budit nebude. V 7:30 mě má vyzvedávat jedi s Bubovými. V 7:32 mě budí smska, že na mě čekají před barákem. Myslím, ne, jsem si vlastně docela jistá, že takhle rychle jsem se v životě z postele před barák v plný polní nedostala a že mi to trvá dýl, i když jdu dolů za pošťačkou. V 7:38 už házím věci do kufru a omlouvám se na stotisíckrát.
To nám ten den ale pěkně začíná. Srkám vařící kafe, který mi T. stihl udělat a snažím se nedrobit kus vánočky, který jsem si upižlala mezi mazáním a oblíkáním.
Praha je takhle při sobotě (proč mi sakra ten budík nezvonil?!) naštěstí dokonale průjezdná a během čtvrt hodiny jsme v Braníku. Dokonce nepřijíždíme ani jako poslední a nejvíc nás nakonec zdrží agilní zaměstnanec z dřevěné boudičky, jemuž leží na srdci blaho návštěvníků sportovního centra do té míry, že neváhá vydusat z tepla budky a informovat nás, že my tu parkovat nemůžeme, protože my nejdeme sportovat!
Inu nakonec se na recepci domluví s naším velením na kompromisu, tři auta (z pěti?) se přeparkují na štěrk vedle nakreslených pruhů a můžeme po povinné společné fotografii vyrazit.
Netrvá dlouho a zrno se oddělí od plevy, kterou tentokrát nafasuje Malý Medvěd, jenžto je pro letošek kolmý (čti jede na kole) na střídačku s Advidem/Náčelníkem, který si dovezl koloběžku a poté, co zjistím, že má mentální kapacita nestačí na to, abych se z nových UD lahví, jež jsou součástí mého nového Velmura od Běžíška, napila, mi zbytek cesty dělá mistra propianťáka. (Proviantem mě na střídačku zásobuje MM a Libor, mít mě za kamaráda je prostě výhra roku, říkám to pořád.)
Než se někam vyhrabu, jsou všichni už tak vymrzlí z čekání, že se hned běží. Takže nestíhám fotit a oč míň mám fotek, o to větší mám hlad, protože šestiminutový ranní rekord znamenal mimo jiné i to, že jsem musela vynechat ranní cpaní.
Na první pumpě zakupuji zdravou snídani č.2 a poté, co do sebe naleju vineu, nacpu margotku a zapiju ji colou, je svět růžovější. MM mi rázně promluví do duše a já (doufám) přestávám remcat. Cesta ubíhá, na pumpě se přidal Libor, běží vzadu se mnou, doplňuje nás MM a kluci mi vyprávějí o olafovinách - o ledopádech a dalších akcích, který určitě stojí za to absolvovat. Jejich vzpomínání na jednotlivý ročníky (to ses bořila po kolena / to bylo bahna, že se nedalo běžet / to bylo uklouzáno jako blázen / bylo vedro/déšť/vítr) by se krásně vyjímalo v brožurce malého masochisty. Je to fajn. Jen MM nám na tom kole krapet mrzne.
Kolem Motola nahoru a je tu Hvězda a s ní Digi, hromadné focení a Peťa s kamarádkou, které se přidávají na další část běhu (kdo a kde se přidal či odpojil jinak netuším, omlouvám se). Vytvoříme tradiční panorama s letohrádkem, nově i jednu se vzkazem pro Veverku a běžíme dál.
Na kraji Šárky je pauza v Mekáči, kde se Honza u pultu s buchtama a kafem dožaduje piva. "To musíte na hlavní pult," dí mladá slečna za kasou. "No ale tam je fronta! Tak já si teda dám horkou čokoládu," konstatuje zklamaně Honza a říká, že si přijde úplně jako v tom vtipu, kdy se Jura dožaduje v potravinách činek a prodavač mu říká, že ty ale nevedou. "A co míče na házení, máte?" nevzdává se Jura. "Ne, ty taky nevedeme." "A co švihadlo na skákání? Aspoň to?" "Ne, to taky ne." "Tak mi dejte dvě flašky borovičky, ale jste mi svědkem, že jsem fakt chtěl cvičit!"
Venku mezitím začíná pršet. Prvních pár minut Šárkou mi je kosa z nosa, ale kilometry naskakují a po chvíli míjíme skupinku důchodců na procházce. Kousek před námi stojí na křížení cestiček Honza a čeká, abychom náhodou neuhnuli blbě. Ve chvíli, kdy skupinku míjíme, prohlásí jen z vtipných pánů cosi ve smyslu, že jsme sice poslední, ale ať nejsme smutní, že alespoň sportujeme. Honza bleskově kontruje zvoláním: "Jak poslední? Oni jsou o kolo napřed!!"
Jelikož je celá letošní akce v duchu hry na SWAT - in and out in 3 minutes, nekoná se žádná hospoda na 40. kilometru a občerstvení ve večerkách jsou krátká a úderná. Přiznávám, že mně to vrcholně vyhovuje, jak se potím jako myš, jsem durch a je mi zároveň pořád zima. Navíc mě v týhle fázi už bolí nohy a každý zastavování znamená otravný rozbíhání. Před industriálem se připojuju k Janě a Bubovi, kterýho bolí koleno, neb si na opačném břehu řeky střihl leteckou vložku na trase kořen-kámen. Plánujeme akce na příští rok a probíráme všechno možný.
Morálním lakmusovým papírkem je opět Trojmezí kousíček od domova, ale konec už je rychlý. Dobíhám s mistrem za zbytků světla. Poslední tři kilometry si dovolím vizualizovat si sprchu a to, že už nikam ten den nepoběžím. V tu chvíli mi dochází, že kromě kapesníků, který jsem vysomrovala na kamarádech kolem, nemám sbalený ani ručník. A sakra. Dožaduju se na jediovi slibu, že mi půjčí svůj. Nakonec mě zachraňuje Jana, která se ochotně podělí o svůj. Moc děkuju.
Nejdřív ale musím po víc jak osmi hodinách definitivně zastavit.
Ve sprše mě všechno bolí. Jsem zmrzlá a rudá jak Vinnetuova nevlastní dcera, voda teče alespoň vlažná (vloni už byla vyloženě studená) a poté, co si chvíli foukám erárním fénem do obličeje, jsem i schopná se spakovat a vypravit se do restauračního zařízení.
A pak už jen jídlo a pivo a chvíli posedět.
Těsně před odjezdem dělá Digi ještě jednu skupinovou fotografii.
Bůh nám ochraňuj Veverku, královnu a POP.
A za rok posedmé.

neděle 16. prosince 2018

Neúspěch vždycky bolí (P100 DNF)

A nikdy se o něm dobře nepíše. Ale já se rozhodla, že i když se teď cítím psychicky dost zničeně a zmuchlaně a sebelítost pláče na rameni sebemrskačství, tak to zkusím pojmout jako seznam poučení pro příště, protože chybama se přece člověk učí (nebo by aspoň měl).

Je pátek. Mám v plánu spát a odpočívat. Místo toho celý den někde popojíždím a pobíhám a něco řeším. Balit začínám až ve čtvrt na devět. Ve 21:20 mi jede autobus do Modřan, který chci stihnout, takže se deset minut před jeho odjezdem teprve začínám oblíkat. Venku je zima a tma a do nosu mě štípe mráz. Opravdu v tomhle hodlám někam běžet? Chce se mi spát. Strašně se mi chce spát.
(1. Budu opravdu, ale opravdu budu víc spát a v den závodu NEBUDU dělat nic jinýho, než odpočívat.)
V Modřanech jsem v deset hodin. Ve škole to žije. Potkávám Jarku, která se na nás přišla podívat a popřát nám hodně štěstí. Za chvíli se objevuje i Honza a RiD. Od Honzy opisuju barevný značení itineráře (geniální!) a Roman mi popisuje trať (tady to bude o hubu a tady jen o ústa...). Zmateně si rovnám věci, samozřejmě nebudu moct polovinu najít a druhou nebudu mít sílu hrabat. Jako vždy...
(2. To, co potřebuju mít u ruky, budu balit s batohem na zádech - přece jen ty popruhy někudy vedou, v tomhle případě přes kapsy bundy, který nešly rozepnout.)
O půlnoci se shromáždíme venku, Olaf to odpočítá a vypustí nás na trasu, která je: velice dobře značená, zábavná, náročná a krásná. Přesto je pro mě prvních sedmnáct kilometrů na první čipovou kontrolu pekelných. Z nějakýho důvodu nedokážu chytit slinu. Netrápí mě to, co obvykle, nemám zkraje těžký nohy, ani nelovím dech, dokud si tělo na námahu nezvykne. Ne. Je mi dobře. Ani mi není zima, což mě překvapuje, boty vcelku drží, všechno je fajn.
Čekám, kdy se had čelovek trochu roztrhá, nebaví mě běhat v chumlu. Chumel na cestičkách v lese je ještě jiný level a v terénu nahoru dolů, který nás hned zkraje čekal, je to ještě větší masakr. Obzvlášť, když chce někdo ze zadních pozic nejspíš vítězit, jinak si nedovedu vysvětlit, proč nemohli někteří jedinci počkat, až ti před nimi z těch prvních krpálů slezou (a to se nikdo vyloženě neplazil) a museli se rvát dolů. Samozřejmě to klouzalo a tyhle sebevražedný závodníci tomu dodávali dost nakyslou šťávu (jako proč?). Nemluvě o situaci, která nastala ráno - krátký, prudký kopec, zezadu se tlačí nějaký týpek, který má mezi trnitými keři potřebu se rvát dopředu (asi aby doběhl za 24:17:30 a ne za 24:18:00), na uklouzaným blátě mu dle očekávání podlítnou nohy a sejme holku ob jednoho člověka přede mnou. Snad mu to za to stálo. Měla jsem naivní pocit, že běžci jsou k sobě ohleduplní. Tak zjevně ne všichni. Možná za to může nějaký kilianovský střípek vězící hluboko v srdci? Touha být na chvíli závodník?
Ale zpátky do Prahy. Naštěstí se štrúdl opravdu brzy aspoň trochu roztahal a běželo se líp. Jen ta hlava tomu nějak ne a ne přijít na chuť. Chtělo se mi fakt pekelně spát a ne a ne nahodit mód "je mi dobře, jsem venku, běžím a bavím se a až tam budu, tak tam budu".
Část začátku vede po stejné trase jako Trailová závist, jejíž okruh občas, když je příležitost, jezdím běhat, protože se mi moc líbí. Konečně je tu skála nad Jarovem a první občerstvovačka. Jenže jen u auta a venku. Tady se neohřeju. Ale jsou tu kluci - mistr Jedi, Radek a Michal. A jen kmitají, aby všichni měli všechno. Já jsem totálně na hadry. Petr mi dává kafe a pomáhá mi dát na hlavu šátek, protože mi mrznou uši. Mám co dělat, abych se nerozbrečela. Ani nevím proč, stěžuju si, že mě to neba, že je to krásný a jde to dobře a já bych stejně nejradši jela domů. Petr mě nakonec vysílá na trať. Klepu se jak drahej pes, dopíjím kafe, beru hole a šlapu do prvního kopce. Během chvíle mi je teplo a konečně, konečně to začíná být fajn. V dalším seběhu nabírám rychlost a letím dolů. Vím, že bych neměla plašit, že se mi to může nepříjemně vrátit, ale teď potřebuju chytit slinu.
Najednou jsem sama. Konečně nikde nikdo. Trasa je boží. Strmé kopce, sem tam prudký seběh, sem tam pozvolný, kde si člověk odpočine. Dlouhé běhatelné úseky. Kopec, v němž lezu zkraje po čtyřech a nahoře zadostiučinění jako prase. Je to paráda. PA-RÁ-DA. A zábava. Veliká. Celý se to odehrává jak v rytmu téhle písničky od George Ezry:
Davle. Druhá čipová kontrola v hasičárně. Je tam překvapivě dost lidí. Ve dveřích potkávám RiDa, který zrovna odchází a vevnitř Honzu. Ten to balí, kromě žaludku, který ho zlobil ještě předtím, než jsme vůbec vyběhli, blbě spadl, bolí ho noha, za měsíc má čtyřiadvacetihodinovku, která má jednoznačně prioritu. Půjčuje mi ještě svoje rukavice a čelenky, protože mně je už teď jasný, že moje zásoby nebudou stačit (šátek na krku na mě namrzá, jak se potím). Vypiju dva čaje s medem (ach!) a vyrážím do noci.
Zase se klepu, mrznou mi ruce, že já si nevzala suchý rukavice! Ale v prvním kopci to je zase dobrý. Hudbu v uších, oči zabodnutý do kotouče světla čelovky. Za chvíli se rozední. Hodinky hlásí 41. kilometr. Jak jsem se mohla dostat tak daleko za takovou chvíli? Hasičárna byla na 34., těch sedm mi uteklo, ani nevím jak. Jak to, že nebyla žádná kontrola? Vytahuju itinerář. A zjišťuju, že byla. A ne jedna, ale dvě. Proběhla jsem kolem nich, ale vůbec si jich nevšimla. Vlna, na který jsem se vezla, mizí v dálce a já se zůstávám plácat na břehu. Do hajzlu. Do hajzlu. Do hajzlu. Počítám. Znamenalo by to vrátit se o pět kilometrů, dva kopce dolů, dva nahoru. To nedám. V tu chvíli vím, že těch deset navíc by mi zlomilo vaz. Lovím mobil. Tom to nebere. Mistr Jedi to nebere. Mám na ně iracionální vztek. Co jsem čekala? Že mi v šest ráno vezmou telefon? No jasně, že jo! Motám se jako idiot dokola a čekám, že přijde nějaký rozhodnutí shůry, protože můj mozek spí. Najednou se objevuje první člověk, proběhne kolem mě a mizí. Chce se mi brečet. Zase.
Nakonec vyrážím dál, mám dvě možnosti: zabalit to v Rabyni na 58. kilometru, nebo to prostě dojít a být diskvalifikovaná s vědomím, že jsem to zvládla i tak.
Ani jedna možnost se mi v tu chvíli nelíbí.
(3. Itinerář vždy u ruky! A pokaždý, když projdu jednou kontrolou, se podívám, kdy a kde bude další.)
Volá Tom. Vysvětluju mu, co se stalo. "A co jako? Jestli tě to baví a jde to, tak prostě běž, dyť je to úplně jedno!" Míjí mě dva Slováci, zoufale se jim svěřuju. "No jo, to máš blbé." To mám. Jeden z nich mi říká, že jemu je děsně zle, že tu klobásu včera neměl jasť, že je to fakt zle a čo, že nemám kontroly, však je to fuk."
Snažím se tuhle myšlenku vzít za svou, ale nejde to. Další dvě hodiny se tím užírám. A pak ještě víc. Přestávám vnímat, kde jsem a kudy jdu. Pořád ještě zvládám popobíhat, ale kluci kolem rychleji jdou, než já běžím. Jenže moje chůze je zoufale pomalá a navíc se do mě dává hrozná zima. A tak popobíhám. Potom kufruju, což mi přidá ještě míň.
Jsme u Slapů. Je to tam překrásný. Opravdu překrásný. A mě začínají bolet kotníky a přestávám počítat s čímkoliv jiným, než s tím, že to v Rabyni zabalím.
Sněží.
Mám pocit, že je to nekonečný.
Foto z FB od Pavla Kozy, děkuju!
Z posledního kopečka k hospodě s třetí čipovou kontrolou už nemůžu pořádně ani jít. Kotníky bolí jako prase. Už když otvírám dveře, vím, že pro dnešek končím. Chvíli se tam motám, pípám čip a klukům říkám, že to balím.
Oni radí, ať si dám polívku a uvidím.
Tak se chvíli zmateně motám po malý pivnici, nejsem schopná si o tu polívku a čaj ani říct, pak se mi nedaří najít zdroj a kabel, abych mohla nabít telefon a zavolat. Celý to trvá hrozně dlouho. Nakonec vypínám hodinky, volám T. a říkám, že končím a potřebuju domů. Jenže to není tak jednoduchý. Autobusu jezdí co dvě hodiny a jeden zrovna odjel. On pro mě přijet nemůže, protože M. má vstoupení s InDance. Nakonec volám E., její muž skočí do auta a za 40 minut mě vyzvedává. Mezitím se v hospodě objevuje Lenka, se kterou jsme se do té doby "znaly" jen přes instagram, tak aspoň nějaké pozitivum z toho všeho plynulo. Míla mě veze do Říčan, kde do večera čekám, než pro mě Tom s holkama přijedou. Jsem vyřízená, je mi zima a chci spát, což jako správná návštěva nakonec taky dělám (jojo, některý kamarádi jsou fakt hodně povedení dárečci, třeba já).
Jedeme nejdřív do Modřan. Odevzdávám čip, dostávám pamětní list, Olaf mi podává ruku. Počtvrtý ten den se mi chce brečet. Beru batoh s věcma a jedeme domů.
Odpadávám.
Budím se o deset hodin později.
A snažím si v hlavě srovnat, jak to celý uchopím, aby přestala sebelítost plakat na rameni sebemrskačství.
Snad takhle: doma jsem slíbila, že se nezničím, a že když to nepůjde, včas se na to vykašlu. To jsem udělala.
Takže za rok znovu a lépe!

čtvrtek 13. prosince 2018

Twas the night before P100...

...when all through the house
Not a creature was stirring, not even a mouse...

Pražská stovka. P100. Poslední velký závod krátce předtím, než se starý rok nadobro odebere na věčnost a nahradí jej rok zbrusu nový, nepopsaný, mávající fáborky utkanými z příslibů (z nichž za 365 dní zhusta zbudou jen poničené, špinavé cáry nesplněných předsevzetí a cílů). Závod, o němž jsem poprvé slyšela, když byl Madlence měsíc a já absolutně nechápala, jak a hlavně proč by někdo běhal v tý svinský zimě někde v lese a ještě potmě a ještě třeba dvě (!) noci a to jako, prosím, v kuse a bez spaní a vůbec. Proč by si někdo něco takovýho dobrovolně dělal a jako bonus za to, a to se podržte, ještě platil? Říkala jsem si, že je to s naší civilizací fakticky špatný, když za zábavu považujeme něco takovýho. 
Netrvalo moc dlouho a má osobní definice šílenosti se trochu změnila a pak ještě o něco víc, načež jsem postupně začala koketovat s představou, že bych třeba jednou taky něco takovýho mohla běžet. Živě si vybavuji onen okamžik definitivního zlomu, kdy jsem se rozhodla, že si tu P100 jednou celou dám. Může za to tenhle zápisek a hlavně video na jeho konci. 

A najednou byl letošní podzim a já seděla před monitorem, který hlásal, že finanční transakce byla v pořádku provedena a já byla od toho okamžiku definitivně přihlášena na A trasu 25. - jubilního - ročníku Pražské stovky, tedy na 125 kilometrů. 
Mistr Jedi to v zásadě nijak nekomentoval. Chceš tam? No, tak si to užij. Povrch je to nekulturní, hodně se tam chodí (to tvrdí on), cílem bude se tam nezranit. Můj cíl je stejný, jako v případě předloňské zkrácené trasy: vidět Modřany a přežít!
Podzimní trénink probíhá ve znamená houpání netopýra. O tom si ještě něco napíšu a tak vás, drazí čtenáři, nechám ve vzrušujícím napětí, co se po touhle šifrou mistra Padavana asi tak skrývá. První přerušení v dost intenzivní tréninku přichází s listopadovou rýmečkou. Trvá týden, týden je to pak dobrý a po týdnu se probouzím po výživném, jedenáctihodinovém (ano!) spánku s pocitem, že jsem si přeležela krk. Přeleželý krk se ovšem do středy rozleze až po lopatku a loket a já začnu hysterčit, že mám určitě nějakou strašlivou chorobu a umřu nebo co hůř, nebudu moct běhat! Volám ke svému obvoďákovi. Kamarádka z dětství, která u něj dělá sestřičku, mě nejdřív uklidňuje, ať to strčím do tepla a lupnu na to ibáč, že bude dobře. Jenže to už jsem zacyklená v naprostý panice, takže nakonec jedeme k doktorovi. Tam mi, snad abych se uklidnila, natočí kontrolní EKG (nic mi není) a vezmou pár zkumavek krve (nic mi není) a dostanu léky.
Ve čtvrtek je to furt dost blbý, já už pálím kecky a brečím na jejich hrobě, viju jim věnce a v noci vyju na měsíc.
V pátek jedu do ORP centra, kam mě vmáčkli k jakési doktorce Ksenii. Ksenia mě vyslechne, načež udělá v našem právě se rodícím vztahu fatální chybu, která se rovná snad jen tomu, když si někdo odloží kafe na stránky otevřené knihy - poté, co vytáhnu z tašky léky, abych nespletla, co jsem dostala a na co, prohlásí: "A tohle vám napsal doktor? ... A vy to JÍTE? ... No, tak už to teda dovyužívejte, když už jste začala." Čumím na ni jako tele na nový vrata. Jako asi takhle, přátelé, přiznávám, že mám zásadní trust issues, když dojde na bílé pláště. Ke svému obvoďákovi chodím přes deset let a věřím mu pořád tak fifty fifty. Tuhle paní jsem viděla poprvé v životě a ona rovnou z první dobrý zkritizuje mýho doktora? A jako jak jíte? Jasně, že jím! Bolelo mě to tak moc, že jsem myslela, že mám infarkt a ne asi, půjdu k doktorovi a nevezmu si, co mi napíše, jen si to vyzvednu v lékárně, abych plýtvání časem (jeho i mého) korunovala ještě plýtváním léky.
Pak už následuje jen lékařská desetiminutovka, kdy mě ohne do různých úhlů a sdělí mi jen, že jsem hypermobilní (to bych bez ní nevěděla, děkuju pěkně - a má být?), načež zasedne k počítače a sáhodlouze něco datluje třemi prsty. Pak mi podá papíry a pošle mě pryč. Ptám se, co mi teda jako je? Prý akutní blokáda krční páteře a horních žeber. Má malá dušička s téměř neslyšným *puk* praská a mizí v nenávratnu. Na jak dlouho to je? Prý na dva a půl týdne a že mi napsala fyziterapii (6x) a elektroléčbu (8x) a mám se na recepci objednat.
Jdou na mě mdloby. To budu jako jezdit denně do Dejvic? Nebudu. Na recepci se totiž dozvídám, že nejbližší termín je v lednu. Je 30. listopadu. Už zase čumím jako tele na nový vrata a už v tom začínám být fakt dobrá. Ale mě to bolí teď! Já potřebuju, aby mi někdo pomohl teď! No, tak to mám prý blbý. Hm. S díky si beru žádanku jinam, pouštím se do spamu schránky svého fyzioterapeuta a odcházím rozhodnutá, že mi v pondělí nic nebude.
V sobotu jdu běhat. Stojí to za exkrement, ale běžím. A taky uklidím celý byt. Sedět nemůžu, ležet nemůžu, stát nemůžu, tak je to vlastně jedno.
V neděli jdu běhat znovu.
V pondělí vysazuju léky na bolest. Zdravá sice nejsem, ale dobírám kortikoidy, běhám a pomaličku začínám znovu věřit, že bych přeci jen mohla o půlnoci ze čtrnáctého na patnáctého klepat kosu s dalšími zcela příčetnými, rozumnými a soudnými lidmi na startu P100.
V úterý se mému fyzioterapeutovi uvolňuje brzy ráno místo. V pět třicet vstávám a pro mě překvapivě hustým provozem mířím na Malvazinky. Hodinu slastně bolestné tortury zakončuje ještě slastnějším prohlášením - z jeho úhlu pohledu tam nic zásadního, co bych si mohla během poškodit, není.
A tak jsem tady. Dvacet šest hodin před startem. Neprozřetelně jsem si pročetla diskusi na facebooku a začala jsem se bát. Vyhrabala jsem své stoleté nesmeky značky "Nesmeky", jsou rezavý jak liščí řiť a nandávají se pořád stejně blbě. Má mrznout, nevím, co si oblíknu, nevím, v jakých botách poběžím, ani co si sbalím do batohu a vlastně zatím ještě tak docela přesně nevím, kudy se běží. Ale zítra je taky (ještě) den. Držte mi palce, budu je potřebovat.

...he sprang to his sleigh, to his team gave a whistle,
And away they all flew like the down of a thistle.
But I heard him exclaim, ere he drove out of sight,
HAPPY P100 TO ALL, AND TO ALL A GOOD-NIGHT


#77
Marek Šindelka
ÚNAVA MATERIÁLU
Možná bychom mohli mluvit o prvoplánovitosti tematické a stylistické, o faktických nonsensech, možná bychom se mohli bavit o tom, že mince sice má dvě strany, ale nejdál se dokutálí po hraně (což je přesně ten každodenní, extrémů prostý život, jenž navíc není zajímavý ani tematicky, ani stylisticky), ale já bych ráda mluvila o mrazivé a hutné atmosféře, kterou autor vybudoval tak umně, že jsem tam byla, že jsem to všechno s Amirem prožívala, i když jsem vůbec nechtěla, protože kdo by tohle chtěl? A kdo z těch, co utíkali, to chtěli? Závěrečná metafora mě dostala přesně tak, jak bylo zamýšleno - naprosto. Jen se stejně jako v případě Taberyho Opuštěné společnosti obávám, že pro ty, kteří by si měli tuhle knihu přečíst, prožít a vnímat nejvíc, zůstane nepřístupná jako příliš pomalá, složitá a nudná vítačská agitka.

#78
Petra Dvořáková
JÁ JSEM HLAD
Autorka byla ve své zpovědi velice otevřená a upřímná a podle všeho si v projevu těchto dvou vlastností velmi cení, tak si dovolím přistoupit k hodnocení stejným způsobem.
Všeobecně se dá říct, že je to voyerské nahlížení do života jedné velice, převelice nešťastné ženy - je to jako číst deník plný zoufalství, bolesti a tápání. A to samo o sobě není nic příjemného. Navíc repetetivnost témat, obrazů a výrazů byla pro mě ke konci už za hranou snesitelnosti a přísahám, že jestli v následujících dnech budu nucena ještě jednou přečíst slova jako ženství, ženskost, rodidla, menstruační krev, lůno nebo intimita, začnu křičet.
Nedokážu s autorkou soucítit, mentální anorexii ponechme stranou, je to hrozná nemoc s absurdní nálepkou "blbnutí puberálních holek". Kdo tam nebyl, nepochopí. Jenže to, že si vezmete člověka, který se vám protiví, roky mu zahýbáte s katolickým knězem (!), manipulujete jím (co jiného je využívání sexu za účelem dosažení svého?!) a ještě se divíte, že vás nemiluje, na rukou nenosí a že mu na vás vlastně vůbec nezáleží, nesouvisí s PPP, to už je jaksi deficit charakteru. Navíc se za to nejspíš nestydíte a napíšete o tom knížku. Jako bonus v tomhle všem vychovává dvě děti (a ani to, že vám jedno málem umře, vás nedonutí se nad sebou vážně zamyslet).
Ano, měla těžké dětství, ale tohle není jen pálení mostů, to je napalm za zvuků maniakálního smíchu. To jí nevadí, jak strašně tímhle musela ublížit opravdu veliké spoustě lidí? Čert sper katolickýho pokrytce, ale její manžel byl taky něčí syn nebo bratr nebo kamarád, a její synové si tohle budou číst, až budou větší a budou si to číst jejich kamarádi a jejich kantoři a jejich zaměstnavatelé a JEJÍ zaměstnavatelé... Dokážu pochopit ledacos, ale tohle, tohle je pro mě těžce za hranou. Jedno téhle knížce ale upřít nemůžu: rozhodně mě nenechala chladnou.

#79
Guy Delisle
ŠEN-ČEN
Další z Delislových cestopisů, znovu milá kresba, znovu zachycení všedních situací všedního života na nevšedním místě - od veřejných záchodů, po posilovnu při svíčkách - prostě to, co v knihách o Číně obvykle nenajdete.

#80
CESTOU - Básnický almanach Welesu
Nejpoetičtějším je na celé výboru doslov. Marně jsem si snažila vybavit jedinou báseň, jež by oduševnělé charakteristické editorem přisuzované odpovídala. Já četla asi něco jiného nebo jsem výbor možná četla špatně, nevím. Většina básní je krátká, nezabírá víc než stránku a těch stránek je téměř dvě stě. Jestli mě jich zaujalo úhrnem deset (a to ještě neříkám, že se mi líbily, zaujmout zabírá na mé hodnotící škále podstatně nižší stupeň), je to hodně. Doslov je sice velmi duchaplný a moralizující (už na tenhle postoj začínám být silně alergická, stejně jako na absurdní idealizaci minulosti s jejími údajnými pevnými morálními hodnotami - nenechte se vysmát!), ale že by vysvětlil, proč je ve sbírce jedna překladová básnířka a jinak samí Češi, což mě osobně zaujalo velmi, to už ne. To by bylo asi moc přízemní a materialistické... 
Ale k básním samotným - podobné věci jsem psala před dvaceti lety, když jsem ještě žila v pubertální jistotě, že jsem extrémní literární talent a že ze mě bude velká básnířka a umělkyně. Naštěstí pro všechny jsem z toho vyrostla. Mezi plytké, laciné a ošoupaně melancholické výjevy mělké jako pročůraná voda v dětském nafukovací bazénku na letní zahradě by se ale moje náctileté sentimentální a rádobyhlubokomyslné trpitelské výkřiky hodily naprosto skvěle! Tak jsem přeci jen mohla... ale raději ne. 
Jen u básní Petra Borkovce, Renaty Putzlacher a jedné ze dvou Ireny Václavíkové jsem měla pocit, že čtení tohoto výboru má nějaký smysl. Dost slabá bilance.

Han Kang
VEGETARIÁNKA
O dálnovýchodní literatuře toho vím zoufale málo a až doteď mě to vlastně nijak zvlášť netrápilo. Jistě, jako mnozí jsem přečetla nějakého toho Murakamiho, viděla pár anime a tak, ale to jsme přeci jen ještě o kousek dál na východ. Při poslechu Vegetariánky mi ale hlubší povědomí o tamějším literárním kánonu krutě chybělo. Zabraňovalo mi posoudit kvalitu díla, jeho (ne)průlomovost, nedokázala jsem pořádně rozlišit, co všechno se skrývá za první vrstvou a já věřím, že se tam toho musí skrývat spousta.
Kdybych v to nevěřila a nesnažila se číst mezi řádky, musela bych dát o jednu až dvě hvězdy méně, a napsat, že je to pěkně nudná fantasmagorie o dost pošahaných lidech žijících v silně patriarchální společnosti, kde jsou ženy poslušné a hodné a sloužící a usmívajících se, pokorné a věrné, a když se vzepřou, dostanou prostě pár facek, kde čest je podstatnější než city a kde mohou pověry vést k (ne)jedné scéně tak drastické, že klidně vsadím vlastní klobouk, že pokud si z knihy nezapamatujete nic jiného, tahle scéna vám z hlavy jen tam nezmizí.
Když budu věřit v metafory a příběhy za příběhy, jakože věřím, protože jsou určitě reálnější než třeba vodníci nebo klekánice, mám tu najednou silně feministický příběh o nezdolné vůli ženy, jež se rozhodne vzepřít zavedenému řádu a raději zemře, než aby se podvolila - a o tom, že podobné poselství se může velice snadno začít šířit dál. A jakmile zakoření, už není cesty zpět.
Vegetariánka je jednou z mála knih, které jsem měla raději číst na papíře než poslouchat v audioverzi - interpreti místy mluví tááák pomalu, muži čtoucí ženské postavy nechtěně sklouzávají místy k parodii a narátorka třetí části mě svým přednesem ("sestřííííííí") iritovala tak, že jsem měla sto chutí začít si škubat vlastní maso a nezvládala jsem se stoprocentně soustředit na děj. Určitě to nebude vadit každému, já z toho ale (jak příznačné) málem vykvetla.



Margaret Atwoodová
ALIAS GRACE
Nesmírně napínavé, poutavé, fascinující a zároveň svíravé vyprávění o životě v době ne tak dávné zalidněné postavami tak živými, že jsem měla tolikrát chuť, sáhnout skrz kabel sluchátek a zacloumat jimi, zakřičet jim zblízka do obličeje, vznést námitku, prostě se sakra ozvat!
Grace, Grace reálná, konající, kdysi skutečně žijící a McDermoth, taky kdysi konající a kdysi skutečně žijící. Jejich oběti, jejich skutky, jejich následky. Ale co bylo předtím, co mezitím, a co potom? Lidská mysl je nevyhnutelně poutána tragédiemi. I když se zato sami sobě (možná) hnusíme, zpomalíme, když projíždíme kolem nehody, rozklikneme zprávu o vraždě, poslechneme si podrobnosti - byla ta sekyra hodně tupá? A čím je rozřezal?
Grace, ach Grace, člověk - ne, pardon, žena - k tobě má tak blízko, protože narodit se tehdy a tam, co ty, většina z nás by neskončila jinak. Taky bychom někde posluhovaly a doufaly, že se třeba jednou vdáme a manžel nebude chlastat a tlouct nás jako žito a když, tak to holt nějak vydržíme, protože takový je úděl ženy...
Grace, Grace, Grace. Kde je ale pravda? Tvůj vnitřní, bohatý život, tvé myšlenky a úvahy. Byla jsi nemocná? Nebo jsi prostě byla jenom mrcha? Atwoodová nás nechává brilantně balancovat na ostří nože a vy nevíte, nikdy nevíte, na kterou stranu dopadnete a CO to bude nakonec za stranu. Chvílemi bych přísahala, že to nemohla udělat a pak? A pak se tu vynoří zase ta, kterou nejvíc zajímaly povrchní věci: Co si vezme na sebe? Jak moc jí sluší ten či onen vzor a proč ona nemůže mít také zlaté náušnice?
Všudypřítomná hra na morálku, kdy použít a odhodit a klidně i zabít nebylo nic divného. Po takových, jako byla Grace, přece nikdo neplakal - a ti kdo plakali, ti nestáli za pozornost.
Jenže Grace taky nebylo jen tak něco dost dobré... a už zase přepadáváte na opačnou stranu...
Je to kniha, která přináší - pro mě osobně - fascinující obraz Kanady, o níž mám jen snůšku stereotypních představ.
Konec je stejný jako příběh sám - nedá vám jasnou odpověď, jen vám nabídne možnosti a je na vás, čemu uvěříte, čemu budete chtít věřit.
Je to kniha se silným, zajímavým námětem, plná celé řady dalších, stále tak palčivých otázek o rovnosti, možnostech, přístupu a společnosti.
Je to kniha pro všechny, kdo jsou přesvědčení, že feminismus je zhovadilost a feministky mají v hlavě jeden velký kouřící kokeš. Zastavte se, zamyslete se a přehrajte si, CO všechno se pro nás - pro ženy - za těch necelých dvě stě let změnilo...
"Byla by dobrý právník, kdyby byla muž."
Narátoři jsou úžasní (exceluje má stále oblíbenější Lucie Pernetová), hudební předěly naprosto otřesné.

A koupit si ji můžete třeba tady: general-affiliate-banner-728x90-1437632164.jpg

pondělí 26. listopadu 2018

Jako kosmonaut

"Bojím se tam, jít, co když mi řeknou, že jsem naprosto mizernej běžec? Co když mi řeknou, že nejsem vůbec ŽÁDNEJ běžec?"
"Klid, bude to super, dají ti takovou masku a budeš jako kosmonaut!"
...zhruba takhle nějak vypadaly moje debaty s mistrem jediem týden před akcí P nebo-li Palestra. To, že bych si měla dojít na zátěžový test, abych věděla, jestli nemám náhodou nějaký srdeční (a plicní) deficit, mi strašilo v hlavě posledních bezmála pět let. Vždycky se ale našlo tisíc důvodů, proč se to právě teď tak docela nehodí (Půjdu, až se trochu víc rozběhám. Půjdu, až trochu shodím. Půjdu, až budu mít víc peněz a nebude mě těch 1500,- za vyšetření tak pálit. Půjdu, ale teď zrovna na to není čas/prostor...), až do toho nakonec musel vstoupit jedi. Před létem bylo ponoukání ještě takový milý, přátelský a nenásilný v duchu "měla bys" a "bylo by dobrý". V září, když jsem stále ještě neměla test absolvovaný přišlo ultimátum: buď půjdu a P. mi napíše tempový trénink, abych se konečně po letech zkusila někam posunout, anebo nepůjdu a budu dál běhat to, co doteď, protože si prostě nelajsne mě někam šponovat, když by riskoval, že mu někde exnu. V prvním sledu mě zahřálo u srdéčka, jak na mě mému trenérovi nezáleží, v druhém sledu se do srdéčka začal vkrádat plíživý děs z toho, co to vlastně znamená a JAK bude asi ten tempový trénink vypadat, když bych při něm potenciálně mohla, no, exnout.
Protože jsem děvče spořivé, pokusila jsem se nejdřív objednat do sportovního ústavu při tělovýchovné fakultě. Když jsem se tam konečně na x-tý (možní i xy-tý) pokus dovolala, paní na druhém konci linky byla milá do chvíle, než jsem jí odpověděla na dotaz, jaký že sport dělám. Poté mi ledově (anebo se mi to možná jen zdálo) sdělila, že v tom případě má pro mě termín nejdřív v únoru. Hm. Tak jsem poděkovala a jala vytáčet číslo do záložní (protože dražší) Palestry.
Tam to nebyl problém, paní Bulířová byla po telefonu (a pak i ve skutečnosti) milá a ochotná a objednává mě hned na další týden.
Jedi jásá a zjevně už si v duchu maluje ty hektolitry potu, který ze mě v dalších týdnech vyždímá.
Během toho týdne se děsím, CO všechno se na sebe dozvím. Dopředu se s P. domlouváme, že budu chtít jen zátěžový test bez InBody měření, to že k ničemu v zásadě nepotřebujeme a důležitý je hlavně vědět, že mám v pořádku srdce a plíce.
Nastává den D na konci října a já vyrážím na opačnou stranu Prahy. Cestou, kterou jsem si pečlivě nastudovala, mi Waze začne hlásit, že tamtudy ovšem, paninko, raději ne, tam je jako ranní špička a to byste teda jako ani náá-ho-dou neměla šanci stihnout. Nejsem zvyklá koukat na navigaci a matně si vybavuju, že jsem těmihle končinami jela párkrát za R., ale kristovanoho. Nesnáším pozdní příchody. Jako moc. Jako pekelně moc. Přijíždím zpocená a v nervu a obíhám budovu, protože ve vidině toho, že JDU POZDĚ zapomínám, že mi v mailu paní B. psala, kudy tudy do Bavorova. Nakonec přesně načas, zpocená jako myš, dobíhám do laboratoře. Paní B. mě odvede do šatny, zpátky v laborce pak následuje měření tlaku, vážení a nějaké všeobecné info, co dělám, jak moc a proč tu vlastně jsem. Pak už na mě nalepí papírky na elektrody kvůli EKG (a jestli to píšu blbě, tak mě někdo, prosím, opravte), dostanu za pas krabičku a nejdřív se jde na spirometrii. Při ní se, jak jsem pochopila, zkoumá, jestli nemáte náhodou v plicích nějakou překážku a jakou máte vitální kapacitu plic. Protože vlastně nevím, jestli to, co mi vyšlo, je něco, za co bych se měla stydět (podle jedie ne, ale ten by mi to stejně neřekl, aby mě neuvrhl do splínu a sebelítosti), napíšu, že mám vitální kapacitu plic 4,21 litru, což je podle zprávy, kterou jsem posléze dostala "vyšší hodnota (117 %). Měření probíhá tak, že dostanete do pusy plastovou trubičku, pořádně se nadechne a pak co nejrychleji vydechnete veškerý vzduch, který máte v plicích - a potom ještě jednou.
Pak se jde na ekg. Chvíli čekám, než paní B rozchodí běhátko. Trošku to trvá, ale mně to nevadí, konečně se aspoň přestávám potit. Pak už zbývá jen vylézt nahoru, nechat si nasadit na nos a pusu masku a snažit se vydržet co nejdýl. Nejdřív dvě minuty jdete, pak se sklon lehce zvýší a tempo zrychlí, takže pak začnete klusat, pak se rozběhnete a když jste já, tak dušete, funíte a jen se modlíte, abyste neodlítli na opačnou stranu místnosti a nerozbili si hubu o stěnu, až vám definitivně dojde.
Co dvě minuty vyšší sklon a tempo. Nakonec se vzdávám na patnácti kilometrech za minutu, později si samozřejmě vyčítám, že jsem se měla ještě trochu zmáčknout, že by to ještě šlo, ale to je fuk, pozdě Bycha honiti, že ano.
Zoufale mávám, ať ďábelský přístroj zastaví, málem si při seskování rozbiju hubu, nohy gumový. Paní B. mi zapíná vedlejší běhátko a nechává mě se při chůzi vydejchat, abych jí tam s sebou nesekla, ale během chvíle jsem podezřele v cajku. Potvrzuje se nám to, co už víme - že mám dost vysokou ANP (160 TF/min) a k mé radosti mi naměří i vcelku vysokou VO2max - 49,5 ml/kg/min (pohled na 153 % normálu mi zvedá sebevědomí ještě pár dní - a upřímně vlastně i teď, když to konečně píšu).
Nakonec dojde i na ono InBody - jako omluvu za to, že chvíli trvalo zapnout běhátko a omylem tam po restartu naskočily cizí údaje, které mi paní B. bleskově přepsala rukou. Jak se už párkrát (ok, víckrát) projevilo, jakmile mi někdo nabídne něco zadarmo, mám zásadní problém říct ne. A tak se dozvídám věci, že jsem těžká (což vím i tak) a že mám absurdně moc svalů (což taky není nic novýho, jen jsem nevěděla, jak moc). Jak se shazují svaly ale vlastně netuším a asi nejsem v životě na takovým místě, abych byla ochotná řešit co jím a nejím a co piju a nepiju. Takže měl jedi nakonec zase pravdu: tohle jsem vlastně vědět nepotřebovala.
Jedu domů. Jsem ráda, že se potvrdilo, že jsem v pořádku.
A vím, že teď začne ta pravá sranda - je čas začít houpat netopýra.

#72
Asaf Gavron
OSADA NA PAHORKU
Co si představíte, když se řekne kibuc? A co izraelská osada? A když ještě dodám adjektivum nelegální?
Osada na pahorku spoustu věcí není. Není to vyprávění o palestinsko-izraelském konfliktu. Není to vyprávění, které by se jakýmkoliv způsobem dotýkalo politiky nebo historie Izraele/Palestiny. Není to vyprávění, které by řešilo náboženství. Není to vyprávění, které by vám jakkoliv formovalo názor na tamější dění. A rozhodně to není nuda.
Co to naopak je. Je to příběh z místa, o němž se obvykle nepíše jako o místě, kde žijí obyčejní lidé naprosto obyčejné životy. Je to příběh o tom, jak vypadá současný život, teď, právě teď, na izraelském venkově, jenž se od toho ve městech liší podstatně víc, než jak ho známe my tady. Je to příběh o bratrech, jejichž životy se ubíraly a ubírají po sinusoidě života takovým způsobem, že ani na chvíli nebudete pochybovat o tom, že se něco takového mohlo skutečně stát. Je to vyprávění o životech dalších lidí, kteří věří nejspíš v jiné věci než my, ale jejichž motivy a jednání jsou v zásadě univerzální. Je to autentické, je to fascinující, je to pro někoho, kdo obvykle stojí na opačné straně zelené linie nesmírně obohacující a poutavé. Je to úžasně přeložené (poklona paní překladatelce!). Je to příběh, který chcete číst. Vážně. Věřte mi.

Jedna z nejlepších, ne-li nejlepší kniha letošního roku.


#73
Balli Kaur Jaswal
EROTIC STORIEC FOR PUNJUBI WIDOWS
Tahle knížka dost klame tělem - resp. názvem. Nejde o povídky a o erotiku ještě méně. Je to příběh ze současné sikhské komunity v Londýně. Hlavní hrdince Nikki je něco málo přes dvacet a už stihla uvíznout na mrtvém bodě. Odešla ze školy, aniž by vlastně věděla, co přesně chce dělat jiného a teď se navíc její starší sestra rozhodla, že se vdá v souladu s tradicemi a podá si proto inzerát na domluvený sňatek. 
Pokroková Nikki, která je víc Britka než Indka, se vydává do londýnské sikhské čtvrti a tam zjišťuje, že nic není černobílé, a když odloupnete slupku, můžete najít poklad i pěkně smrduté bahno. 
Inteligentně napsané vyprávění o komunitě, o níž jsem do té doby nevěděla nic jiného, než že sikhové nosí turbany. 
Česky vyjde v Argu příští rok v mém překladu. Snad se bude líbit.

#74
Adrian Tomine
LETNÍ BLONDÝNKA
Otevírat knížku průvodním slovem, jež čtenáře rovnou připravuje na to, že v rukou třímá POTENCIÁLNĚ dobrého autora, není zrovna nejšťastnější. Už předem víte, že Tomine má své (oprávněné) kritiky, ale že se určitě po scénaristické stránce časem vypíše, že je ještě příliš mladý, ale on to dožene, protože je, kluk jeden ušatá, fakticky talent.
Následující čtyři příběhy v zásadě bez děje jsou v zásadě nic proti ničemu, lehké nakoukání pod pokličku životů čtyři looserů, z nichž nejzajímavější pro mě byla čínská Američanka Hillary. Kresba je sympatická a absence tradičního vyprávěcího oblouku by mi ani nechyběla, ale postrádám jistou jiskru, kterou velmi dobré a nejlepší komiksy mají. Onen pocit blízkosti k postavám a ději, který vás dokáže strhnout a jenž je pro grafické romány tak typický.
Snad abych si pohledala, jestli se z autora skutečně stala během posledních deseti let senzace a jestli ten svůj talent dokázal v souladu s predikcí předmluvy vycizelovat...

#75
Nadžíb Mafúz
PUTOVANIE IBN FATTÚMU
Egyptský spisovatel Nadžíb Mahfúz, jediný arabský nositel Nobelovy ceny za literaturu, v próze vystavěné na půdorysu středověkých cestopisů, doufá, že objeví dokonalé státní zřízení. Škoda, že z díla této ikony moderního arabského románu si téměř nic nelze přečíst v českém překladu. CELÝ TEXT (mojí) seriózní RECENZE najdete na webu iLiteratury TADY.

#76
Vít Slíva
RAČÍ MOR
| Bolení | bulení |
... subtilní, silné, stravující, sentimentální, svíravé ...

Jak tohle může někdo nepochopit?

Nádherná sbírka nádherně smutných básní. Snad jen k těm, kteří nikdy neztratili, netesknili a nesmutnili, nebude schopná promlouvat.
---
Šichty

Budík zase tlačí den,
maminka tu není...
Na ranní je, odpolední,
denní, noční..., teď už jen

na věčnosti doma.
Přes lunu mě nevytlačí.
Nedá znovu slepnout v pláči!
Sama nevidomá.
(s. 64)


Mark Manson
DŮMYSLNÉ UMĚNÍ JAK MÍT VŠECHNO U PR**LE
Jsem asi tak stejná cílová skupina motivačních knih jako zamilovaných příběhů nebo hororů. Takže vůbec. Audiokniha se ke mně dostala víceméně náhodou, ale říkala jsem si, že mám třeba zbytečné předsudky a že to bude třeba zajímavé. No, nebylo.
Celou dobu jsem před sebou viděla Toma Cruise v Magnolii a to bohužel jaksi neustále narušovalo i ty záblesky možnosti, že bych autora brala vážně.
Knížka je v zásadě snůška historek ze života mladého, úspěšného muže, jenž má za sebou pár přešlapů, trochu smutku, spoustu úspěchu a má pocit, že poté, co přečetl pár knížek, může radit lidem, jak mají žít, prošpikovaná příhodně zvolenými příklady, jež mají jeho rady ilustrovat.
Ale abych nebyla jen zlá - to, že někdo na plnou hubu řekl, že bychom se měli jako společnost hromadně smířit s tím, že drtivá většina z nás není ničím výjimečná a že někdo prostě musí dělat indiány a že náčelníků bude vždycky jen hrstka, navzdory tomu, co nám maminky a babičky od malinka tvrdí, je rozhodně záslužné.

Ukázku si můžete poslechnout TADY